Z Dominikánské republiky tedy odlétáme až v sobotu 14. srpna. Po zhruba hodinu a půl dlouhém letu letadlo dosedá na letiště Terrance B. Lettsome na ostrově Tortola, největším z ostrovů BVI. Personál letiště nás odvádí na testovací místo, po oznámení negativního výsledku pokračujeme se stejným doprovodem k imigrační kontrole. A tady začínají problémy.

Imigrační úředník nejprve odbavuje kolegyni Nikolu. Naskenuje její pas, prohlédne imigrační formulář, zkontroluje výsledky covid testu a povolení ke vstupu do země, poté se usměje, orazítkuje doklady i formulář a popřeje hezký pobyt.

Přistupuji k přepážce s fungl novým pasem v ruce. Tady je třeba doplnit, že cestuji se dvěma pasy. Starému dokladu totiž končí platnost za méně než půl roku, tudíž bych nemohl vstoupit na území Antiguy, odkud se budeme vracet zpět do Evropy, a proto jsem si vybavil i pas nový. Vzhledem k tomu, že letenky byly koupeny na starý pas, mám s sebou pro jistotu i ten. Úředník dost nedůvěřivě prohlíží povolení i pas a ptá se, zda cestuji ještě s jiným pasem. Odpovídám kladně a podám mu starý doklad. Imigrační pracovník jej naskenuje do systému, vzápětí zvážní, sbalí všechny mé dokumenty a sděluje, že kontrolní proces tady končí a mám si sednout stranou na židli.

Minuty se vlečou, nikdo se mnou téměř nemluví. Když se na cokoli zeptám, je mi pouze důrazně doporučeno, že mám sedět, čekat a nesmím používat telefon. Mezitím přilétají další letadla a imigrační úředníci, kteří jsou na celé letiště pouze dva, mají plné ruce práce s odbavováním nových cestujících. Mezi jednotlivými přílety se sice o něčem radí, pokukují po mně a střídavě mizí ve své kanceláři, nicméně kromě „sit there and wait“ a „seriously, don’t use your phones“ jiná komunikace neprobíhá.

Po necelých dvou hodinách čekání si mě zavolají zpátky k pultíku a ptají se na důvod mé cesty na BVI. Odpovídám, že dovolená, ostatně přesně tak, je to napsané v imigračním formuláři, jejž jsem jim odevzdal. Neoblomný úředník se znovu ptá, jaký je skutečný důvod mé cesty. Znovu odpovídám, že dovolená. Poté zjišťuje moje povolání, odpovím a současně ukážu na formulář, kam jsem napsal – novinář. Následuje otázka, co tady plánuji dělat. „Hlavně se válet na pláži, možná navštívit nějaký z dalších ostrovů (BVI se skládají z více než 60 různých ostrovů), také si projít město a nechat si doporučit něco od našeho hostitele Maria, u kterého budeme několik příštích dní bydlet.“

Oba úředníci jsou zjevně nespokojeni a posílají mě zpět na židli, aby mě po pár minutách vyzvali ke vstupu do své kanceláře. Kromě několika stolů, které přes papíry není téměř vidět, kartoték a rozbitých žaluzií na oknech je v malé místnosti akorát klimatizace. Teprve tady se mi představují, imigrační úředník Brodie a jeho nadřízený Blyden. A opět se ptají na důvod cesty. Znovu odpovídám dovolená. Sdělují mi, že jejich bezpečnostní složky zjistily, že jsem kontaktoval určité osoby na tomto ostrově s žádostí o rozhovor. Snažím se jim vysvětlit, že jsem dovolenou v tomto známém finančním ráji chtěl skutečně využít k nějakému rozhovoru, ale poněvadž jsem byl v jednom případě odmítnut a nedostal žádné odpovědi, je to už jen dovolená. Oba muži jsou ale neoblomní, podle jejich slov jsem se provinil už tím, že jsem novinář a dovolil jsem si požádat o rozhovory.

Evidentně se tak moje jméno dostalo na jakousi černou listinu a normální turistické povolení ke vstupu do země mi proto nestačí. Jeden z úředníků tvrdí, že místní vláda i šéf imigračního oddělení se domnívají, že jsem chtěl na ostrově pracovat, k čemuž ale potřebuji pracovní povolení. Namítám, že na mé žádosti nikdo neodpověděl, takže žádnou práci domluvenou nemám. Naopak mám zaplaceno ubytování na deset dní a plánoval jsem na BVI strávit dovolenou. Úředníci sice nejprve souhlasně přikyvují hlavami, ale prý mají nařízení shora a nesmějí mi povolit vstup do země. Když se zeptám, zda můžu mluvit s nadřízeným, ukáže jeden z nich na toho druhého, který má být ten nadřízený. Ptám se ho, zda můžu mluvit s jeho nadřízeným. Odpovědí je nepatrné zavrtění hlavou. Proti tomuto rozhodnutí se prý nelze odvolat a také není možné dodatečně požádat o pracovní povolení. Nedá se prostě vůbec nic dělat.

Zůstávají pouze dvě možnosti: vrátit se prvním letadlem do Santa Dominga, nebo pokračovat do Antiguy. Nastal však další nečekaný problém. Zrovna je sobota a zítra má přijít tropická bouře, kvůli které se letiště zavírá, a nejbližší let do Antiguy bude až v úterý. Návrat do Santa Dominga také nelze realizovat, volná místa budou mít až na let za dvanáct dnů. I pro oba muže v uniformě je to rébus, v zemi nesmím zůstat, ale zároveň ji nemůžu opustit.
Řešení patové situace trvá další čtyři hodiny, které s Nikolou prosedíme v kanceláři imigračního oddělení. Máme zakázáno používat telefony, takže nemůžeme informovat kolegy, že se naše cesta poměrně komplikuje. Nemůžeme ani vyrozumět našeho hostitele Maria, který čeká před letištěm. Dostaneme dvě lahvičky s vodou, občas nás jeden z imigračních úředníků povzbudí a za celou situaci se omlouvá slovy: „Greedy rich people that are above me are afraid of people who can ask questions“ (tedy Chamtiví boháči, kteří jsou nade mnou, se bojí lidí, kteří mohou klást otázky).
Asi šest hodin po příletu přichází finální rozuzlení.

Verdikt zní takto: z BVI odlétáme v úterý v 16:30. Bez debat. Oba moje pasy si nechávají, vrátí mi je až letušky v letadle při odletu. Do té doby se můžeme volně pohybovat po ostrovech. Pokud se ale nedostavím na letiště minimálně dvě hodiny před odletem, hrozí vystavení mezinárodního zatykače, protože jsem v zemi de facto v postavení nelegálního uprchlíka. Do budoucna pak pro mě platí, že v případě další návštěvy BVI musím nejdříve požádat o svolení ke vstupu šéfa imigrace, premiéra země, nebo rovnou guvernéra Britských Panenských ostrovů, jinak mám vstup zakázán.

Když se balíme a odcházíme, imigrační úředník nás varuje, abychom ty dva povolené dny, kdy budeme v zemi čekat na odlet, nevyvíjeli žádnou pracovní činnost, poněvadž „budeme pod dohledem“. Ujišťuji ho, že žádné rozhovory rozhodně dělat nebudu, ostatně nikdo se mnou ani mluvit nechce. „Prostě jenom buďte opatrní,“ dodává. Po více než šesti hodinách tak konečně opouštím jako nelegální uprchlík a bez pasu letiště, navíc s doživotním zákazem vstupu. Vítejte v karibském ráji na Britských Panenských ostrovech, v jednom z největších a nejtajnůstkářštějších offshorů světa.