Úkol zněl jednoduše. Zabij ho a dostaneš 50 000 eur. A k tomu ti odpustím dluh, takže dalších 20 000 eur. Zoltán Andruskó se ani nemusel moc dlouho rozmýšlet a nabídku přijal. Když pak seděl v autě před domem Aleny Zsuzsové, dostal od ní další informace o Jánu Kuciakovi: jeho fotku, adresu a pár snímků pořízených při jeho sledování. Víc nepotřeboval.
Andruskó, holohlavý padesátník s rostoucím břichem, nebyl zrovna typem člověka, co by jen tak někoho zavraždil. Moc se na tu práci necítil.
Napadlo ho zeptat se kamaráda, jenž kdysi pracoval jako policejní vyšetřovatel v Komárně. Uměl to se zbraněmi a mohl by tu prácičku udělat za něj. Jmenoval se Tomáš Szabó. Byl vysoký, svalnatý, holohlavý a zdobilo ho několik tetování.
Třetím, kdo s nimi měl dvojnásobnou vraždu spáchat, byl Szabóův bratranec a bývalý voják Miroslav Marček. Byl taky holohlavý a měl sportem vytrénované tělo. Na starost dostal speciální střelivo.
Naplánovat vraždu ovšem není jen tak. Oběti je potřeba sledovat – zjistit, v kolik ráno chodívají do práce a kdy se večer vracejí. Jaký mají denní režim. V kolik hodin chodí obvykle spát a jestli mají psa. Nájemní vrahové se proto rozhodli své oběti monitorovat.
V investigaci.cz jsme zanalyzovali dokumenty, které nám pomohly zmapovat pohyb vrahů před osudným dnem. Do blízkosti domu Jána Kuciaka a jeho snoubenky se jeli podívat celkem sedmkrát.
Přípravy zabijáků
V pondělí 5. února odpoledne vyrazili bílým Peugeotem 206 z Kolárova, kde žili, do Velké Mače – bydliště svých obětí. Tehdy si poprvé obhlédli okolí i dům Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
Pro spáchání vraždy to bylo dokonalé místo – poslední ulice ve vesnici, dům v rekonstrukci, kolem žádné kamery. Za domem se táhne hustý les a hned za rohem je dobrá úniková cesta na dálnici.
Dva dny poté, ve středu 7. února, přijeli nájemní vrazi do Velké Mače znovu. A to rovnou dvakrát. Ráno bílým Peugeotem 206, odpoledne auta vyměnili a k obhlídce použili Andruskóovu stříbrnou Škodu Superb.
Další obhlídka místa následovala v sobotu 10. února. V blízkosti domu se pohybovali v podvečer a opět v bílém Peugeotu. Chtěli zjistit, kam směřují kamery na příjezdu do Velké Mače a znovu se ujistit, že ulici, kde žili Ján Kuciak s Martinou Kušnírovou, žádná kamera nesnímá. Vytipovali si i místo, kde mohou nenápadně zaparkovat auto, aniž by si toho někdo všiml – nedaleko místního fotbalového hřiště.
Nový průzkum udělali večer 15. února. Když Zoltán Andruskó své dva parťáky vysadil u fotbalového hřiště ve Velké Mače, ve vzduchu poletoval sníh. Komplicové ho požádali, aby byl na telefonu – jakmile bude potřeba je vyzvednout, zavolají mu. Andruskó se svou stříbrnou Škodou Superb následně odjel k benzinové pumpě. V 19:22 vyšla dvojice vrahů k domu Jána Kuciaka. V 19:34 byli zpět.
Zločinci brzy zjistili, že mají problém. Jak spolu komunikovat, aniž by zanechávali digitální stopu? Jako provizorní řešení vymysleli, že se namísto hovorů budou jen prozvánět. Druhá strana měla potvrdit příjem stejným způsobem. Chtěli tak zamezit tomu, že se jejich komunikace objeví ve výpisech hovorů u jejich mobilních operátorů.
Řidič škodovky tedy uslyšel prozvonění, potvrdil příjem a vyrazil zpět na místo, kde dvojici vrahů vysadil. Společně pak odjeli domů.
Následující obhlídku naplánovali na 16. února večer. V 18:49 vyrazili do Velké Mače. Znovu obhlédli dům i okolí. V 19:09 se vrátil na domluvené místo, kde ho řidič Peugeotu 206 vyzvedl a odjeli.
Po krátké poradě se vrahové rozhodli udělat nové opatření ohledně účinného zametení digitálních stop. Nakoupili si laciné telefony, které měly sloužit k jediné věci: domlouvání vraždy.
A protože se na Slovensku anonymní předplacené SIM karty neprodávají, vrahové je koupili od překupníka.
19. únor krátce před sedmou hodinou večer si vybrali jako svou zkoušku „nanečisto“. Miroslav Marček vyrazil od fotbalového hřiště směrem k domu Jána a Martiny. Chůze mezi hřištěm a adresou Březová 558 normálně trvá asi tři minuty. Ale Marček nespěchal. Pozorně si prohlížel okolí a možné únikové cesty. Po dvaceti minutách prozvonil svého komplice – bývalého policejního vyšetřovatele Szabóa. Ten ho vyzvedl ve stříbrném Citroënu Berlingo.
Vražda
21. únor byl Jánův a Martinin poslední den života.
Jejich zabijáci si dali sraz okolo půl páté. V 16:40 nastoupili do Citroënu Berlingo a vyjeli směrem k Velké Mače tak, aby se co nejvíc vyhnuli dopravním kamerám. Vypnuli své soukromé telefony a zapnuli si náhradní telefony s předplacenou SIM kartou.
V 18:25 Szabó zastavil u fotbalového hřiště. Mrzlo. Marček oblečený v černých botách i kalhotách a v černé mikině s kapucí vyrazil. Szabó nespouštěl z očí svůj telefon, aby ihned viděl, až zazvoní.
Marček měl s sebou druhý telefon, pistoli ráže 9 mm s tlumičem a speciálně upraveným střelivem. Marček z nábojnice odsypal část střelného prachu, aby projektil nepřesáhl rychlost zvuku a výstřel tak byl tišší. To, že náboj je pak méně průbojný, nevadilo. Marček plánoval střelbu z bezprostřední blízkosti a snížený obsah prachu proto nehrál žádnou roli. V 18:31 přišel k Jánově domu a schoval se poblíž.
Ján ani Martina totiž nebyli doma.
Jánovu autu se vybila baterie a Martina ho jela vyzvednout do Galanty. Domů dorazili neplánovaně až kolem půl osmé. Byla tma, vlezlá zima a těšili se na teplý čaj.
Ve 20:21 Marček vešel do domu. Ján ani Martina dveře nikdy nezamykali. Měli za to, že nikdo nemá důvod jim ublížit. Marček vstoupil do předsíně a uviděl Jána. Zblízka ho dvakrát střelil do hrudníku blízko srdce. Ján se sesunul k zemi, zemřel téměř okamžitě. Marček střílel z takové blízkosti, že výstřel zanechal na Jánově hrudi spáleninu.
V kuchyni Marček uviděl Martinu. Střelil ji jednou ranou do obličeje u kořene nosu. Upadla na kuchyňskou podlahu s vlasy rozprostřenými kolem hlavy jako svatozář. Byla na místě mrtvá. Marčekovi se v pistoli zasekl další náboj a musel proto přebíjet. Vedle Martinina těla tak později našli jeden nevystřelený náboj bez otisků prstů. Vrah měl rukavice.
Přesně tou dobou se Martině snažila dovolat maminka. Byly domluvené, že Martina s Jánem pomůžou při rekonstrukci ztracené kroniky vesnice Gregorovce, kde se Martina narodila a její rodina žila. Martina jí ale telefon už nikdy nezvedla.
Marček opustil dům ihned po vraždě. Vzal to přes zahradu směrem k fotbalovému hřišti, odkud prozvonil řidiče. Ve 20:25 – pouhé čtyři minuty po vraždě – Szabó v Citroënu Berlingo Marčeka vyzvedl.
Po cestě do Komárna vypnuli oba telefony. Jeli za Andruskóem. Ten byl tou dobou doma. Chtěli mu oznámit, že „je hotovo“, a vyzvednout peníze. Mimo to mu řekli, že museli zabít i nějakou ženu, která byla v domě, což Andruskóa zaskočilo, druhá oběť nebyla součástí plánu. Slíbil ale, že peníze brzy dodá.
Místo činu
Ve čtvrtek 22. února, den po vraždě, se Andruskó a Zsuzsová opět setkali v autě před jejím domem. Andruskó jí sdělil, že „práce je hotová“, ale museli zabít ještě jednu ženu, která také byla v domě.
Zsuzsovou to znervóznilo a rozčílilo, vystoupila z auta a naštvaně za sebou práskla dveřmi. Později Zsuzsová zavolala Andruskóovi, aby si vyzvedl odměnu 50 000 eur (1 293 000 korun) a předal ji svým kumpánům.
Suma byla v 500eurových bankovkách diskrétně zabalených do ubrousku. Andruskó si nechal 10 000 eur (přibližně 260 000 korun) za zprostředkování, řidič a vrah dostali každý po 20 000 eurech (přibližně 500 000 korun).
Dva dny po vraždě, 23. února, byla Zlata Kušnírová už dost nervózní. Nikdy se ještě nestalo, aby jí Martina ani Ján neodpovídali na telefonáty. Marně se jim snažila dovolat už několik dní. Zavolala proto rodině Kuciakových, jestli s nimi mluvili. Odpověď byla záporná, ale Ján a Martina se prý připravují na svatbu a nemají asi čas telefonovat.
Začátkem května skutečně měli mít svatbu. Poslední sms zprávy i telefonáty s rodinou se týkaly právě jejich velkého dne. Během svého posledního telefonátu s maminkou Ján vysvětloval, jaké etikety dají na lahve s vínem.
V podvečer 25. února už Zlata nemohla nejistotu vydržet. Netušila, proč Martina ani Ján neberou telefon. Znovu zavolala Kuciakovým a když se ani oni nemohli mladým dovolat, rozhodli se kontaktovat policii.
Místní policie ovšem nebyla moc vstřícná. Podle Zlaty Kušnírové se ji snažili uklidňovat slovy: „No víte, jak to chodí, mladí lidé se rádi napijí a baví… “
Zlata proto poprosila své příbuzné, bydlící asi hodinu jízdy od Velké Mače, aby se k nim zajeli podívat.
Kuciakovi požádali Jánovu sestru Márii, aby udělala to samé.
Asi hodinu po telefonátu Zlaty na policii nakonec policisté přece jen k domu Jána a Martiny v Brezové 558 ve Velké Mače dorazili. Vstupní brána byla zavřená, ale v kuchyni se svítilo, takže se rozhodli vstoupit na dvorek. Přes okno uviděli Martinino bezvládné tělo ležící na podlaze. Obávali se, že by mohlo jít o únik plynu, a tak zavolali hasiče a sanitku.
Příbuzní Zlaty přijeli asi osm minut po sanitce. Dům sice dosud nebyl označený policejní páskou jako místo činu, bránu už ale hlídal policista, který je nepustil dovnitř. Sklepním okýnkem ovšem zahlédli nohu nataženou na schodech. Když se pak policisté začali vyptávat, jestli měl Ján zbraň, došlo jim, co se stalo. Šli za nejbližším vyšetřovatelem s otázkou, jestli byli Ján a Martina zastřeleni. Policista jen tiše přikývl.
Asi 10 minut po příbuzných Zlaty přijela Majka, sestra Jána. Jela z Nitry, což je do Velké Mače asi půl hodiny jízdy. „Volala mi a říkala, že policie jí nedovolí vejít, ale že sanitka nikoho neodvezla. Trochu jsme si oddychli. Mysleli jsme si, že jim třeba jen vykradli sklep. Nikdy by nás bývalo nenapadlo, že se mohlo odehrát něco jako vražda,“ uvedl Jozef Kuciak, Jánův otec.
Když policie příbuzným Zlaty Kušnírové potvrdila, že Ján a Martina jsou mrtví, zastřelení, byli zděšeni. Nedokázali se přimět Zlatě zavolat a tragickou novinu jí oznámit. Rozhodli se proto raději zavolat jejímu synovi a požádali ho, aby Zlatu odvezl na policejní stanici, že se stalo něco strašného.
„Můj syn Lukáš ke mně přišel – mami, něco se stalo, musíme jet … do Trnavy na policii… V tu chvíli už Lukáš od mých příbuzných věděl, co se stalo. Neřekl mi ale žádné podrobnosti a já jsem ho celou cestu nutila, aby jel co nejrychleji. Vyjížděli jsme přesně o půlnoci,“ vzpomíná Zlata Kušnírová.
Gregorovce, kde žije, jsou asi 360 kilometrů od Velké Mače. Cesta jim trvala přes tři hodiny.
„Kolem půl čtvrté ráno jsme přijeli na policejní stanici v Trnavě… Kuciakovi tam již byli a plakali. Zeptala jsem se, co se stalo, ale oni mi to nebyli schopni říct. Pak vyšel ze dveří policista a řekl: ,Á, tady je ta žena z východu, matka zavražděné.´ Takto jsem se dozvěděla, že Martina je mrtvá. Byla jsem úplně bez sebe,“ vypráví Zlata Kušnírová rok poté.
Výpověď na policii trvala asi dvě hodiny. Když Zlata opouštěla policejní stanici v Trnavě, bylo mrazivé ráno, ona však žádný chlad necítila.
„Chtěla jsem jet do Velké Mače. Ne dovnitř do domu, to bych nesnesla. Jen jsem jim chtěla být blíž, blíž tomu domu. Policisté mě ale nenechali vejít. Strašně moc jsem chtěla Maťu obejmout a držet ji ještě aspoň jednou, naposledy.“
Jozef Kuciak mladší, Jánův bratr, přiznává, že si z těch dnů kvůli hlubokému psychickém otřesu nic nepamatuje. „Byl jsem úplně mimo. Později mi rodiče řekli, že jsem stál tady v obýváku a rozbíjel sklenice. Vůbec o tom nevím.“
Následky
Když se zpráva o vraždě roznesla, celé Slovensko bylo v šoku. Vražda na několik dní zaplnila titulní strany médií, novináři jezdili jeden za druhým do Velké Mače, vesnice, ve které většina z nich nikdy předtím nebyla. Nikdo nechápal, co se to stalo. Novináři, kteří s Jánem úzce spolupracovali, dostali policejní ochranu. Vstup do redakce Aktuality.sk, kde Ján profesně působil, byl ostražitě hlídán.
Během týdne začaly po celé zemi obrovské demonstrace, největší v novodobé historii Slovenska. Lidé žádali nezávislé vyšetření vraždy a demisi předsedy vlády.
Během několika měsíců vláda rezignovala, po ní následoval i policejní prezident Tibor Gašpar a ředitel protikorupční jednotky Národní kriminální agentury Róbert Krajmer.
Zlata přiznává, že jí Martina i Ján pořád strašně chybějí. Čas od času zajede do jejich domu jen proto, aby se mohla dotknout jejich věcí, pohladit je.
„Naposledy, když jsem byla ve Velké Mače, vzala jsem ze špinavého prádla Martininu ponožku. Chtěla jsem ji držet a nepustit. Aspoň chvíli mít u sebe ještě kousek mé Martiny.“
Kdo a proč chtěl Jána zavraždit, kam k dnešnímu datu dospělo vyšetřování a na co jsme přišli při vyšetřování italské linky přineseme v dalších textech.
Dne 29. ledna 2020 byl text redakčně upraven podle doznání Miroslava Marčeka u soudu. Ten se přiznal k tomu, že vraždil. Původní text obsahoval informaci, která vycházela z tehdejší verze policejního vyšetřování, že střelcem byl Tomáš Szabó.
Tento text jste si mohli přečíst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Sester a bratrů v triku.