Zákon o ochraně oznamovatelů podle Ministerstva spravedlnosti podnítil whistleblowery k větší aktivitě. Oznámení posílají častěji než dosud. Celkem dvacet tři z nich ministerstvo předalo k řešení dalším institucím, z toho čtyři policii. Nejčastěji lidé oznamovali porušení pracovněprávních předpisů. „Nenaplnily se ale obavy z toho, že se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít,“ říká pro investigaci.cz Jiří Kapras, ředitel odboru střetu zájmů a boje proti korupci, který má ochranu oznamovatelů na starost.

Už půl roku platí zákon o ochraně oznamovatelů. Má chránit whistleblowery před odvetou, například před vyhazovem z práce. V obcích s více než deseti tisíci obyvateli a ve firmách s víc než padesáti zaměstnanci má podle zákona fungovat interní oznamovací systém. Externím oznamovacím místem otevřeným pro všechny je pak ministerstvo spravedlnosti.

„Od účinnosti zákona bylo takzvaným externím oznamovacím systémem, který ministerstvo spravedlnosti spravuje, přijato 94 oznámení,“ informuje ředitel Jiří Kapras. Zhruba polovinou těchto oznámení (tedy 56 z nich) se ministerstvo dále nezabývalo. Konstatovalo však, že nepopisují protiprávní jednání, které by spadalo do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů. Zákon totiž počítá jen s trestnými činy a přestupky, za které hrozí pokuta alespoň sto tisíc korun, což jsou nejčastěji pracovněprávní přestupky. Mnoho dalších, u nichž hrozí nižší pokuta, však zůstalo mimo zákon. Jde třeba o neohlášení střetu zájmů.

Čtyři podezření na trestný čin

Podle ředitele Jiřího Kaprase Ministerstvo spravedlnosti „plní roli určitého filtru“ a zjevně neopodstatněná nebo nesrozumitelná oznámení jen archivuje. „V ostatních případech ministerstvo na základě prvotních informací a podkladů poskytnutých oznamovatelem provede předběžnou právní kvalifikaci a předá oznámení orgánu veřejné moci, příslušnému k jeho vyřízení,“ vysvětluje Kapras. Ministerstvo takto od začátku účinnosti zákona předalo 23 oznámení, které vyhodnotilo tak, že do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů spadají.

Čtyři oznámení pak ministerstvo poslalo policii s podezřením na trestný čin. Osmnáct jich předalo Státnímu úřadu inspekce práce kvůli možnému porušování pracovněprávních předpisů. Pět oznámení bylo zasláno jiným orgánům, například kanceláři prezidenta, příslušnému krajskému úřadu, hygienické stanici či finanční správě. „Některá oznámení byla předána více orgánům veřejné moci,“ říká Jiří Kapras. „Posouzení 15 oznámení zatím nebylo ukončeno.“

Jak čísla naznačují, oznámení se nejčastěji týkala porušení pracovněprávních předpisů – šlo třeba o bezpečnost a ochranu zdraví při práci či rozvrhování pracovní doby, čerpání dovolené, odměňování nebo i diskriminaci a bossing na pracovišti.

Desítky tisíc oznamovacích míst

Lidé se zároveň se svými oznámeními obracejí na Ministerstvo spravedlnosti mnohem častěji než dosud. Externím oznamovacím místem je totiž ministerstvo už od roku 2021, a to nikoli podle nového zákona, ale podle evropské směrnice. Během roku a půl, než vstoupil zákon v účinnost, přišlo ministerstvu 55 oznámení. Jen pět z nich bylo vyhodnoceno jako relevantních. Za půl roku od účinnosti zákona jich ministerstvo dostalo 94, jak bylo zmíněno výše.

Ředitel Jiří Kapras si to vysvětluje tím, že povědomí o whistleblowingu se díky debatám o podobě nového zákona a zájmu médií zvýšilo. Oznamovatelé se podle něj také po přijetí zákona mohou cítit více uznávaní a chránění.

Avšak data týkající se interních oznamovacích míst, tedy těch, která mají zřídit obce, firmy či úřady, zatím nejsou k dispozici. „Celkový počet vnitřních oznamovacích systémů u povinných subjektů ve veřejném a soukromém sektoru lze předběžně odhadovat na desítky tisíc,“ přibližuje Jiří Kapras. Ministerstvo na tato oznamovací místa rozeslalo dotazníky. Takto získané statistické údaje o tom, jak povinné subjekty plní své povinnosti, a kolik oznamovatelů a s čím se na ně obrací, se chystá zveřejnit ve výroční zprávě o činnosti na úseku ochrany oznamovatelů na konci března.

Ochrana nepřichází včas

Ministerstvo spravedlnosti řeší nejen oznámení, která se týkají jiných pracovišť, ale má také svůj vnitřní oznamovací systém. Ten za půl roku fungování zákona obdržel jediné oznámení, které však probudilo velký zájem médií. Ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jana Benýšek oznámil podezření na manipulace při zkouškách insolvenčních správců. Byť by měl být před odvetou chráněn, Fialova vláda na návrh resortního ministra Pavla Blažka (ODS) jeho místo zrušila.

Případ odhalil jednu ze slabin zákona. „Máme velký problém s ochranou státních zaměstnanců,“ vysvětlil v rozhovoru pro investigaci.cz právník Rekonstrukce státu Věnek Bonuš. „Typický způsob, jak je pohodlně vyhodit, je skrze systemizaci. Účelem zákona je oznamovatele chránit, odvetná opatření proti němu jsou zakázaná, zákon by tak měl poskytnout ochranu i proti rušení míst, tedy zmíněné systemizaci.“

Jenže podle českého zákona se vyhozený zaměstnanec může bránit až následně u soudu. „Ochrana pak nepřichází včas, je relativně komplikovaná a s velmi nejistým výsledkem,“ popisuje Věnek Bonuš. Kauza Benýšek podle něj ukázala, jak je následná ochrana problematická. Například na Slovensku tento systém funguje obráceně, whistleblower je chráněn účinněji a smí být propuštěn, až když to povolí nezávislý úřad. 

Přečtěte si

Chraňme whistleblowery dřív, než přijde odveta

Zákon ale přece jen oznamovatelům v některých případech v soudních přích pomohl. Zatímco dříve to byli oni, kdo musel soudu dokazovat, že opatření bylo odvetné, nově nese důkazní břemeno zaměstnavatel. Ten musí před soudem prokázat, že jím přijaté opatření odvetné nebylo, nýbrž že sledovalo jiné, legitimní cíle.

V jiném mediálně známém případu se právě tohle nepodařilo dokázat Ministerstvu dopravy. Šlo o kauzu Pavla Kodyma, který vedl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře. Tato instituce měla garantovat, že více než sto dopravců, kteří po Česku přepravují lidi a náklad ve vlacích, bude mít férový přístup ke kolejím. Když stát napumpoval miliardy do Českých drah, které vlastní, Pavel Kodym poslal dopis do Bruselu, že je to nezákonné. Ministr dopravy Martin Kupka ho následně informoval o tom, že stáhne návrh na jeho jmenování předsedou úřadu pro další funkční období. Následně chtěla vláda Kodymův úřad zrušit úplně a jeho agendu měl převzít Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pražský Městský soud ale loni v listopadu rozhodl, že ministerstvo musí „obnovit stav před zásahem“.

Než došlo k přijetí zákona, někteří politici vyjadřovali obavy z toho, že nové opatření bude podporovat „práskače“ a „notorické stěžovatele“. „Obavy z toho, že s účinností zákona se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít, se nenaplnily,“ vysvětluje však ředitel Jiří Kapras, který zákon na Ministerstvu spravedlnosti připravoval. „Nedošlo ani k hromadnému oznamování bagatelních konfliktů, ačkoli čas od času lze zaregistrovat oznámení ze strany notorických stěžovatelů, kteří jako poslední instanci po policii, soustavě státních zastupitelství, soudech a veřejném ochránci práv, kteří je nevyslyšeli, zkouší ještě Ministerstvo spravedlnosti,“ říká Kapras a dodává: „Odhlédneme-li od těchto případů, lze podle mého názoru konstatovat, že zákon je využíván spíše seriózně ze strany těch, kteří jsou skutečnými svědky problematického jednání na pracovišti, ačkoli ne vždy jde o jednání, které by spadalo do věcné působnosti zákona.”

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post S novým zákonem přibylo whistleblowerů appeared first on investigace.cz.

Už půl roku platí zákon o ochraně oznamovatelů. Věnek Bonuš, právník Rekonstrukce státu, byl u jeho vzniku a od samého začátku lobboval za co nejúčinnější ochranu whistleblowerů. Mluví o tom, jak zákon funguje, proč oznamovatele nechrání anonymita a nemají ani možnost oznamovat libovolné přestupky, ale jen ty nejzávažnější. Vylepšit by se podle něj mělo i to, že oznamovatel je v Česku chráněn až následně. „Teprve když přijde odvetné opatření, třeba vyhazov z práce, může se bránit u soudu,“ říká. „Na Slovensku je to obráceně, whistleblower smí být propuštěn, až když to povolí nezávislý úřad. Taková ochrana je mnohem účinnější.“

Benýšek to možná prorazí i pro ostatní

Zákon o ochraně oznamovatelů platí půl roku. Osvědčil se?

Na posouzení je ještě brzy, nemáme k tomu potřebná data. Zákon není pro whistleblowery, o kterých se píše v novinách, kteří jsou ochotni svůj příběh medializovat. Zaměřuje se na takové ty každodenní hrdiny, co na pracovišti narazí na nějaký problém, chtějí s tím něco udělat a nahlásí to. V takové situaci je složité říct, zda se zákon osvědčuje, protože napřed musíme posbírat nějaká data, udělat šetření mezi povinnými subjekty – úřady v obcích nad deset tisíc obyvatel a firmami s více než padesáti zaměstnanci, které měly zavést interní oznamovací systém. Externím oznamovacím místem, otevřeným pro všechny oznamovatele, je ministerstvo spravedlnosti. Je třeba zjistit, zda oznámení chodí a jak jsou řešena. Asi by pomohly rozhovory s pověřenými osobami, na těch zákon hodně stojí.

Probíhá nějaký sběr dat, jež by zhodnocení zákona umožnila?

Ministerstvo spravedlnosti to má určitě v plánu, myslím, že je tam rozjeto několik projektů na implementaci zákona. Zabývá se tím odbor střetu zájmů a boje proti korupci, který vede Jiří Kapras. Ten má pod sebou také ono externí oznamovací místo. Má k oznamovatelům vstřícný vztah, na dobrém fungování zákona mu záleží. Nevím o tom, že by nějaké takové šetření probíhalo v neziskovém sektoru. Transparency International či Oživení, dvě protikorupční organizace, jež pracují přímo s whistleblowery, budou znát spíš kazuistiky. Můžou už mít nějaké zkušenosti s pokusy použít zákon.

Nejznámější je prozatím případ ředitele insolvenčního odboru ministerstva spravedlnosti Jana Benýška. Oznámil podezření na manipulace při zkouškách insolvenčních správců, a byť by měl být před odvetou chráněn, Fialova vláda na návrh resortního ministra Pavla Blažka (ODS) jeho místo zrušila. Co nám případ prozradil o fungování zákona?

Jeho případ ukazuje, že máme velký problém s ochranou státních zaměstnanců. Typický způsob, jak pohodlně vyhodit státního zaměstnance, je skrze systemizaci. Doplňuje se k tomu změna organizačního řádu a ten už zmiňuje konkrétní místa, která budou zrušena. Z toho lze dovodit, který člověk přijde o práci. Účelem zákona je oznamovatele chránit, odvetná opatření proti němu jsou zakázaná, zákon by tedy měl poskytnout ochranu i proti rušení míst, tedy zmíněné systemizaci.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni

A takovou ochranu neposkytuje?

Problémem jsou soudy. Odmítají brát systemizaci jako individuální rozhodnutí, považují ji za rozhodnutí obecné. Říkají, že bránit se lze až proti konkrétnímu rozhodnutí, tedy proti tomu, že oznamovatel přijde o místo. A v tomto kontextu pak teprve můžou přezkoumávat i tu systemizaci. Jenže ochrana pak nepřichází včas, je relativně komplikovaná a s velmi nejistým výsledkem. Aby skutečně došlo k nápravě, musela by být na konci soudních tahanic zrušena sama ta systemizace, vlastně by to muselo být vráceno do původního stavu. Konkrétně v případu Jana Benýška by muselo být obnoveno místo ředitele, které bylo zrušeno, a on by měl být znovu ustanoven ředitelem. Zkrátka to vypadá, že zákon nebude pro státní úředníky efektivní. Pokud by nešlo napadnout systemizaci, cíle zákona nebude dosaženo. Ale je dobré, že se o to Jan Benýšek chce pokusit, možná to prorazí pro ostatní.

Ministerstvo Pavla Blažka zákon vykuchalo

Asi nejvíc se probíralo, že oznamovatelé nemohou být anonymní. Je to problém?

Věnujeme se zákonu roky. Poprvé byl předložen už v minulém volebním období za vlády Andreje Babiše, ministryní spravedlnosti tenkrát byla Marie Benešová. S první podobou zákona jsme vlastně byli spokojeni. Nedosáhli jsme všeho, ale zákon podle nás fungoval. Tehdy byl napsán tak, že bylo možné oznamovat anonymně, a zároveň se týkal nejen trestných činů, ale i všech přestupků. Za Babišovy vlády prošel zákon ve sněmovně pouze prvním čtením, nebyl schválen. Doufali jsme, že vláda Petra Fialy zákon jenom vezme a znovu jej rychle předloží k projednání. Pak jsme ale zjistili, že ministerstvo vedené Pavlem Blažkem pracuje na tom, aby zákon vykuchalo. Když šel nakonec do vlády, vypadla z něj možnost oznamovat anonymně. Zároveň se zákon přestal vztahovat na přestupky.

Jak má ale whistleblower poznat, zda jde o trestný čin, nebo o přestupek?

Ano, také jsme namítali, že oznamovatel není od toho, aby si dělal právní posouzení. Proto ten zákon má být co nejširší.

Vláda Andreje Babiše byla tedy k oznamovatelům vstřícnější než současná vláda Petra Fialy?

Spíš to Babišově vládě bylo jedno, nestalo se z toho politické téma. Babišova vláda fungovala tak, že řada věcí nebyla ze strany ministrů nijak zpolitizovaná, nechali svůj úřednický aparát, ať si v zásadě dělá, co chce. Takže výsledek odborných jednání mezi námi a ministerstvem spravedlnosti – protože my jsme byli při tvorbě zákona nejaktivnější v připomínkování, vyměňovali jsme si s ministerstvem dlouhé dokumenty – byl uspokojivý. Naopak za současné vlády došlo k politizaci zákona hned na samém začátku.

Kdo měl přípravu zákona na ministerstvu spravedlnosti na starost za Marie Benešové a kdo za Pavla Blažka?

Pořád ředitel odboru střetu zájmů a boje proti korupci Jiří Kapras.

Ředitel Kapras se snažil, aby zákon byl co nejlepší?

Myslím, že ano. Zásadně jsme se za Babišovy vlády neshodli jen na jedné věci. Chtěli jsme, aby externím oznamovacím kanálem nebylo ministerstvo spravedlnosti, ale nějaký nezávislý orgán. To byl asi hlavní požadavek, s nímž jsme v minulém volebním období neuspěli. Jenže na kauze Benýšek vidíme, jak je to krkolomné. I když chtěl oznamovat externě, musel oznámení poslat na ministerstvo spravedlnosti, proti kterému oznamoval.

Přečtěte si

Předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů: Neřešíme jen korupci, máme i případy, kdy trestné činy ohrožují děti

Takže místem, kam by se oznamovalo, by podle vašich představ nebylo ministerstvo, ale třeba úřad ombudsmana?

Takových míst se nabízí víc, úřad ombudsmana či Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, ústřední orgán státní správy, který je nezávislý na vládě. S ním je ale problém, dlouhodobě špatně funguje, i když tam nastala zlepšující se tendence.

Neměl by se pro oznamovatele spíš zřídit zvláštní úřad?

I model nového úřadu jsme navrhovali jako variantu. Tak je to na Slovensku, není to nic unikátního a osvědčuje se to. Nebylo to ale průchozí ani za minulé vlády a dneska už vůbec.

Jak se stalo, že ze zákona předloženého Fialovou vládou vypadla možnost, aby oznamovatelé byli anonymní a ochrana se přestala vztahovat na oznámení přestupků?

Ve sněmovně jsme hodně bojovali za to, aby se anonymita a přestupky do zákona vrátily. Chodil jsem za poslanci, přesvědčoval je, nakonec jsem pro variantu navrácení těchto dvou věcí přesvědčil tři kluby, Piráty, Starosty a nezávislé a TOP 09, nikoli ale zbytek sněmovny.

A co opozice, především ANO? V návrhu jejich vlády přece anonymita i přestupky byly?

Opakovaně jsme dostávali garance, že tomu tak bude, že Andrej Babiš osobně anonymitu oznamovatelů podpoří. Pak ale otočil o sto osmdesát stupňů. Když jsme před třetím čtením zákona uspořádali před sněmovnou happening, zastihli jsme Andreje Babiše při příchodu do sněmovny – a zákon charakterizoval slovem „udávání“.

Proč tak změnil názor?

Přisuzuji to nějakému obecnému příklonu ANO ke konzervatismu. Asi si řekli, že z hlediska kulturních válek jim dává smysl označit oznamovatele za práskače, nikoli hrdiny.

Co změnu způsobilo?

Nevím. Musím ale doplnit, že se zákonem se nám přece jen malinko hnout ještě podařilo. Dostaly se do něj přestupky, za které hrozí pokuta alespoň sto tisíc korun. Může jít například o pokyn k práci přesčas v rozporu se zákonem, o odmítání poskytnout výplatu, o nedodržení povinnosti zajistit bezpečnost práce i o další pracovněprávní přestupky podle zákona o inspekci práce. Tuto změnu podal jako pozměňovací návrh předseda klubu ODS Marek Benda. Mimo zákon ale zůstalo hodně přestupků, kde hrozí nižší pokuta. Například neohlášení střetu zájmů. Tam je silný veřejný zájem, aby to nahlašovat šlo. Podstatou whistleblowingu je, že někdo disponuje informací, která není lehce dostupná, a je ochoten ji předat. Právě to, kdo je ve střetu zájmů, není vůbec jednoduché zjistit, opravdu to ví jen pár lidí. Tady by ta interní informace hodně pomohla.

Praxe je tedy taková, že whistleblower podezření o střetu zájmů ohlásit může, nemá ale ochranu podle zákona?

Ano, může sepsat oznámení a poslat ho pověřené osobě. Ale není chráněn před odvetnými opatřeními. A pověřená osoba není ani povinna se jeho oznámením zabývat.

Ještě zpět k anonymitě oznamovatelů. Kdo konkrétně způsobil, že ze zákona vypadla?

Myslím, že na ministerstvo spravedlnosti vedené Pavlem Blažkem přišlo politické zadání ze strany ODS, domnívám se, že se v tom angažoval přímo Marek Benda.

Proč nechtěli anonymitu?

S řadou poslanců jsem o tom mluvil, nejčastěji jsem slyšel argument, že nechceme podporovat práskače. Ministr Blažek to zdůvodňoval tím, že přece nelze chránit oznamovatele, kterého neznáme. To je absurdní. Když nikdo nebude vědět, kdo je oznamovatel, je to ta nejsilnější možná ochrana. Přitom anonymita by nebyla žádnou novinkou. Než byl zákon přijat, platilo nařízení vlády, jež se týkalo oznamovatelů ze státní správy, a podle něj bylo možné oznamovat anonymně.

Můžeme se připravit o řadu podnětů

Zároveň ale platí, že když mám nějaké podezření, můžu se anonymně obrátit na policii nebo státní zastupitelství?

Také jsme argumentovali tím, že policie to zvládá dobře. Když dá někdo podání a nepodepíše se, nehodí ho do koše. Posuzuje podání podle obsahu a ne podle toho, zda je pod ním někdo podepsaný. Pokud jde o zákon o ochraně oznamovatelů, může dojít k tomu, že někdo nedá oznámení raději vůbec, než by se pod něj podepsal. Můžeme se tak o řadu podnětů připravit.

Stejně tak může oznamovatel své podezření sdělit novinářům, kteří chrání své zdroje?

Tím ale riskuje, že přijde o ochranu podle zákona o ochraně oznamovatelů. Zákon totiž říká, že obrátit se souběžně na novináře může oznamovatel jen v případech, kdy bezprostředně hrozí závažná újma nebo kdy nelze očekávat, že ministerstvo spravedlnosti oznámení řádně prošetří, či když předchozí řádné interní nebo externí oznámení nikam nevedlo. Může to mít i ten dopad, že se na novináře bude obracet méně oznamovatelů. Na druhou stranu za novináři chodí lidé, kteří jsou celkově poměrně nebojácní, a je otázka, zda to někoho z nich může odradit.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni

Nemohlo dojít k tomu, že oznamovatelů ubylo, když podle nařízení vlády, které platilo před zákonem, mohli být anonymní a nyní podle zákona nemohou?

Jak už jsem říkal, čísla zatím nemáme. Ale o zákoně se docela mluvilo, povědomí lidí o tom, co je whistleblowing, se zvýšilo a novináři psali o oznamovatelích pozitivně. Tipoval bych tedy, že oznamovat bude více lidí. Faktem ale je, že zákon není úplně nejlepší nástroj u nejzávažnějších oznámení, kde lidé mají strach z odvety a přitom nemůžou být anonymní. Pokud někdo anonymně oznámí něco policii a později je jeho totožnost odhalena a je vystaven odvetným opatřením, ochranu podle zákona nakonec získá. To je novinka od přijetí zákona o ochraně oznamovatelů

Ukázal vám půlrok se zákonem něco, co byste rádi změnili?

Kauza Benýšek ukázala, jak problematická je následná ochrana. Teprve když přijde odvetné opatření, třeba vyhazov z práce, může se oznamovatel bránit před soudem. Na Slovensku je to obráceně, whistleblower smí být propuštěn, teprve když to povolí nezávislý úřad. Taková ochrana je mnohem účinnější. Podobně jsme to za vlády Andreje Babiše i navrhovali, ministerstvo to ale nechtělo, a my jsme od toho ustoupili. Jedná se však o zásadní věc, preventivní ochrana místo ochrany ex post.

The post Chraňme whistleblowery dřív, než přijde odveta appeared first on investigace.cz.

Whistlebloweři neboli oznamovatelé, kteří upozorňují na nezákonnou činnost, jsou důležití nejen pro novináře. Zároveň se ovšem vystavují určitému riziku, například se jim mohou jejich nadřízení pomstít propuštěním ze zaměstnání. Evropská unie proto zavedla směrnici pro ochranu oznamovatelů. Střední Evropa však zaznamenala hned několik případů porušení této směrnice. 

V Evropské unii panuje shoda, že whistlebloweři, kteří oznamují nezákonné činnosti, jako jsou korupce, podvody a nekalé obchodní praktiky na pracovišti či na úřadech, nebo o nich informují veřejnost, si zaslouží právní ochranu – pomáhají totiž odhalovat hrozby nebo poškozování veřejného zájmu.

EU proto vypracovala společný rámec pro ochranu oznamovatelů, načež v roce 2019 zavedla směrnici, jež se stala součástí zákonů ve většině zemí EU. Vnitrostátní předpisy a praktické zkušenosti se však v každém členském státě liší, což vede k tomu, že whistlebloweři jsou od oznamování svých podezření často odrazováni – mají totiž strach z pomsty.

Oznamovatelé propuštění ze zaměstnání 

Server Seznam Zprávy nedávno publikoval informaci, že ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jan Benýšek přišel o místo. Stal se historicky prvním známým oznamovatelem, který využil nového zákona na ochranu whistleblowerů. Benýšek upozornil na snahu ministrova náměstka Antonína Stanislava ovládnout miliardovou insolvenční agendu. Stanislav už jednou musel ministerstvo opustit kvůli manipulacím zkoušek insolvenčních správců a již dříve na Benýška vyvíjel nátlak, aby na své místo rezignoval. Vláda ale v rámci takzvané systematizace státní správy posvětila rozdělení Benýškova odboru, čímž jmenovaný přišel o místo.

Podobný případ se udál i v Rumunsku, kde byla úřednice ministerstva dopravy Mara Paraipan odvolána ze své pracovní pozice kvůli tomu, že podala stížnost na Národní protikorupční ředitelství. Jak odhalil portál Context.to, úřednice oznámila, že její nadřízení ji požádali, aby schválila financování infrastrukturních projektů, jež by daňové poplatníky připravily o miliony. Novinářům řekla, že přímý nadřízený na ni vyvíjel nátlak, kterému ale odolala, protože jí svědomí nedovolilo přehlížet, jak se utrácejí veřejné peníze.

Letos v březnu byla přeložena na nižší pozici a do méně významného oddělení. Protože chtěla získat své předešlé místo zpět, podala na ministerstvo dvě žaloby. Soud sice uznal, že postup nadřízených vůči ní představoval akt pomsty, ale Paraipan nakonec obě žaloby prohrála. Když se novináři na tento případ zeptali zástupců ministerstva dopravy, dostalo se jim odpovědi, že úřednice měla sklopit hlavu a zbytečně se neptat. Paraipan se proti oběma rozsudkům odvolala.

Přečtěte si

Předsedkyně slovenského Úřadu na ochranu oznamovatelů: Neřešíme jen korupci, máme i případy, kdy trestné činy ohrožují děti

Ve výčtu obdobných případů lze pokračovat i kauzou ze Slovenska. Dva tamní zaměstnanci ministerstva zahraničí, Zuzana Hlávková a Pavol Szalai, upozornili na podezřelé zakázky z doby slovenského předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2016. Následně museli svá pracovní místa na ministerstvu opustit a případ se nikdy neřešil. Kvůli této kauze napadl tehdejší premiér Robert Fico novináře, kteří se pochybnými zakázkami zabývali, a označil je za „špinavé protislovenské prostitutky“.

V roce 2021 vznikl na Slovensku Úřad pro ochranu oznamovatelů, jehož cílem je poskytovat ochranu i v případech, jakým byl ten výše citovaný. Obrátí-li se osoba na tento úřad, může jí být přiznán status whistleblowera, jenž zaručuje, že nemůže být v tu chvíli propuštěna a zaměstnavatel nesmí bez výslovného souhlasu úřadu měnit její pracovní náplň.

Nový ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok však podle prvostupňových soudů tato ustanovení nerespektoval.

Několika policejním vyšetřovatelům v čele s Jánem Čurillou, kteří se v uplynulých letech zabývali korupcí a organizovaným zločinem, mimo jiné s vazbami na představitele vlády Roberta Fica, udělil Úřad pro ochranu oznamovatelů status chráněného whistleblowera, neboť čelili odvetným útokům ze strany jiných vyšetřovatelů. Chráněn je také Peter Juhás, policista, jenž vedl tým vyšetřující vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a do letošního 6. listopadu řídil policejní inspekci.

Ministr vnitra Šutaj Eštok vyšetřovatele kolem Jána Čurilly přesto suspendoval a vyměnil i Petera Juháse. Právníci Jána Čurilly tvrdí, že pozastavení činnosti není platné, protože nebylo schváleno Úřadem pro ochranu oznamovatelů.

Přečtěte si

Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu

S jejich názorem souhlasilo i vedení úřadu, neboť jakékoli kroky proti chráněným oznamovatelům bez schválení touto institucí jsou právně neplatné. Úřad poukazuje také na to, že ministr dokonce jednal v rozporu s metodickým pokynem samotného ministerstva vnitra, a ministerstvu proto hrozí vysokou pokutou. Suspendovaní vyšetřovatelé se navzdory těmto skutečnostem nemohli dostat na svá pracoviště, když se snažili pokračovat v práci.

Práva na papíře

Směrnice EU o whistleblowerech se týká především pracovního kontextu neboli osob zaměstnaných v soukromém nebo veřejném sektoru, které získaly informace o porušení pravidel v souvislosti se svou prací. Mimo samotné oznamovatele mohou být chráněni i jejich kolegové, akcionáři, osoby správního, řídícího nebo dozorčího orgánu, dobrovolníci, stážisté i osoby pracující pro subdodavatele. Směrnice vymezuje také rámec pro zřízení snadno dostupných kanálů pro podávání zpráv, zdůrazňuje povinnost zachovávat důvěrnost a zákaz odvetných opatření vůči oznamovatelům a zavádí cílená ochranná opatření.

Členské státy měly do konce roku 2021 přenést směrnici do svých vnitrostátních právních předpisů. Několik z nich, včetně České republiky, však tuto lhůtu nedodrželo. V lednu 2022 zaslala Komise čtyřiadvaceti členským státům formální výzvu, v průběhu roku pak vyrozuměla se svými odůvodněnými stanovisky devatenáct členských států (mimo jiné Bulharsko, Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Rumunsko) za neplnění směrnice. Nakonec se Evropská komise v únoru 2023 rozhodla kvůli nezačlenění směrnice do vnitrostátních právních předpisů obrátit na Soudní dvůr (hrozba se týkala Česka, Maďarska a Polska).

Maďarský parlament přijal zákon o whistleblowingu v květnu 2023 a v České republice vstoupil v platnost zákon o ochraně oznamovatelů v červnu 2023. V Polsku sice byly počáteční práce na legislativě zahájeny již před dvěma lety, ale návrh zákona byl několikrát změněn a stále ještě neprošel celým schvalovacím procesem.

Přečtěte si

Švýcarská prokuratura nevyšetřuje netransparentní banku, ale whistleblowera

Bulharský parlament formálně přijal právní předpisy směrnice EU v lednu 2023.

Ačkoli Slovensko bylo jednou z prvních evropských zemí, jež měla ochranu oznamovatelů korupce zakotvenou v zákoně již v roce 2015, novela zákona v souladu se zněním směrnice EU byla schválena až v květnu 2023.

V Rumunsku již existoval zvláštní zákon o whistleblowingu pro státní zaměstnance a několik dalších pracovních sektorů. Kompletní směrnici EU tato země přijala v červnu 2022.

Whistleblower je pro novináře mnohdy klíčový 

Středoevropská investigativní média se shodují, že whistlebloweři a důvěrné zdroje jim významně pomáhají při hledání důležitých příběhů.

Například server VSquare se v roce 2020 šest měsíců zabýval trollí farmou, o níž zjistil, že jejím cílem bylo podkopat vládní projekt daně z cukru a propagovat kampaň, kterou pro společnost Coca-Cola připravila PR společnost. Nebýt informací od whistleblowera, jenž znal zákulisí i fungování trollí farmy, by k těmto zjištěním nikdy nedošlo.

Investigace.cz zase odhalila, že český premiér Andrej Babiš si poslal přes své offshorové firmy téměř 400 milionů korun, za něž pak nakoupil nemovitosti na francouzské Riviéře, včetně zámku Bigaud. Podle odborníků nesla operace znaky praní špinavých peněz a vyšla najevo až po letech díky dokumentům uniklým z panamské právní firmy Alcogal, které získalo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (kauzy Pandora Papers).

V roce 2021 slovenské Investigativní centrum Jána Kuciaka obdrželo informace od whistleblowera o téměř 24 milionech eur (586 milionů korun) prezentovaných jako pomoc zaměstnavatelům během pandemie covidu, které údajně skončily u fiktivních společností. Po prošetření případu se skutečně zjistilo, že miliony nepomohly zaměstnavatelům udržet si zaměstnance, ale putovaly na účty fiktivních zahraničních firem s nulovým počtem zaměstnanců. Případ se vyšetřuje dodnes. Obviněno bylo několik státních zaměstnanců z úřadu práce, kteří platby schválili, a také několik osob, jež policie identifikovala jako členy a vůdce zločinecké skupiny, která tyto ukradené miliony zpronevěřila a vyprala.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Zákony o svobodném přístupu k informacím ve střední Evropě připomínají hru na honěnou

Zkušenosti s whistleblowery 

Někteří investigativní novináři dostávají tipy několikrát týdně, zatímco jiní třeba jednou za tři měsíce. „Nicméně ne každý se nakonec stane whistleblowerem,“ tvrdí Konrad Szczygieł, novinář z polského portálu Frontstory a Vsquare.org. Důvodem je povaha poskytovaných informací – často jsou nedostatečné k tomu, aby mohl vzniknout článek, nebo se týkají záležitostí, u nichž není možné najít další zdroje, které by výpověď primárního zdroje potvrdily. Jiná potíž spočívá v tom, že osoba sice poskytne informace, ale novinářům už nedá možnost zjistit další podrobnosti, jež mohou být pro případ relevantní.

„Největším problémem je, že tito lidé jsou velmi zřídka ochotni vystupovat na veřejnosti, takže o nich nemůžeme mluvit jako o whistleblowerech v úzkém slova smyslu, ale spíše jako o důvěrných zdrojích. To znamená, že jejich informace je třeba ověřit a pak s velkým úsilím chránit jejich anonymitu,“ říká Tomáš Madleňák z Investigativního centra Jána Kuciaka. Podle jeho slov se jim zatím nestalo, že by po nich úřady požadovaly, aby své zdroje prozradili. „Na Slovensku mají novináři právo na ochranu svých zdrojů, a to i během trestního řízení a svědectví. Proto se úřady ani nesnaží z novinářů tento druh informací vypáčit,“ dodává Madleňák.

Attila Biro z rumunského serveru context.ro má ovšem jiné zkušenosti: „Setkal jsem se se situací, kdy mi veřejná instituce odmítla umožnit přístup k veřejným dokumentům a požadovala, abych prozradil identitu whistleblowera, který mi poskytl informace. Identitu oznamovatele jsem neprozradil. Takové praktiky nejsou v Rumunsku, kde se úřady často snaží odhalit totožnost těch, kteří upozornili na protiprávní jednání, neobvyklé.“

Redakce investigace.cz zaznamenala několik žádostí o poskytnutí dokumentů z Pandora Papers. „Ale protože nejsou naše, jen jsme žadatelům vysvětlili, aby se obrátili na Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů. Každopádně ochrana zdrojů je v České republice definována zákonem, takže nemusíme poskytovat žádné informace, pokud nám to nenařídí soud,“ říká redaktorka Zuzana Šotová.

Maďarský web Átlátszó se stal známým díky případu, kdy policie v roce 2011 požadovala po šéfredaktorovi prozrazení totožnosti informátora. Tamás Bodoky vzpomíná, že hned po založení Átlátszó ho bez ohlášení navštívili lidé z oddělení organizovaného zločinu budapešťského policejního ředitelství a kvůli článku o hackerské kauze byl předvolán k výslechu jako svědek. S odkazem na maďarské zákony, Evropskou úmluvu o lidských právech a praxi Evropského soudu pro lidská práva ale odmítl zdroj prozradit.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Jak země EU špehují své občany

„Po tomto případu jsme neprodleně vypracovali návrh na úpravu mediálního zákona a o několik měsíců později vláda zákon skutečně změnila. Podobal se návrhu Átlátszó. Nový zákon stanovil, že zdroje musí být identifikovány pouze v případě, že by mohly poskytnout nenahraditelné důkazy při vyšetřování trestného činu. Nakonec to pro nás dopadlo úspěšně.“

Evropská komise v současné době provádí analýzu souladu vnitrostátních předpisů členských států s její směrnicí týkající se oznamovatelů. Do konce roku Komise předloží Radě a Parlamentu tematickou zprávu.

Tento článek vznikl jako součást projektu The Organised Crime and Corruption Watch. Na textu se podílelo sedm redakcí, které jsou součástí The Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). Spolupracovali na něm novináři z: Investigace.cz (Česká republika), Bird.bg (Bulharsko), Frontstory.pl (Polsko), Rise Project (Rumunsko), Investigatívne centrum Jána Kuciaka – icjk.sk (Slovensko), Átlátszó (Maďarsko) a Context Investigative Reporting Project (Rumunsko). V každém dalším vydání této série se novináři zabývají tématy organizovaného zločinu nebo korupce.

The post Zprávy o boji s evropskou korupcí: Navzdory směrnici EU nejsou whistlebloweři v zemích střední Evropy vždy chráněni appeared first on investigace.cz.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch whistleblowera, který poukázal na to, jak se velké nadnárodní firmy vyhýbají placení daní. Soud konstatoval, že veřejný zájem převyšuje škody, jež mohlo zveřejnění takzvaných LuxLeaks způsobit. Firmám měla s optimalizací pomáhat konzultační lucemburská společnost PwC. Jiný tribunál evropského soudu se nyní zabývá návrhem českého zákona o ochraně oznamovatelů, který měl navíc už dávno platit. Odborníci se přitom shodují, že jeho momentální podoba potenciální whistleblowery příliš neochraňuje. 

V roce 2016 byl Francouz Raphaël Halet odsouzen za zveřejnění interních dokumentů k devítiměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Halet pracoval pro nadnárodní firmu PricewaterhouseCoopers (PwC), která poskytuje auditorské, daňové a poradenské služby. Právě z této firmy vynesl dokumenty, jež ukazovaly, jak se některé z největších světových společností vyhýbaly placení daní tak, že přesunuly sídlo do Lucemburska. Kauza vzešla ve známost jako LuxLeaks. Evropský soud pro lidská práva nyní rozhodl ve prospěch whistleblowera, neboť dospěl k závěru, že oznamování je součástí svobody projevu.

Mezi lety 2012 a 2014 začaly do novin prosakovat informace o neobvykle výhodných kontraktech, které měla firma PwC, jednající jménem nadnárodních společností, uzavírat s lucemburskými daňovými úřady během let 2002 až 2012. Lucembursko se tak stalo daňovým rájem, jenž nadnárodním korporacím snížil jejich finanční povinnosti o miliardy dolarů prostřednictvím tajných dohod, z nichž profitovaly i společnosti jako IKEA, Skype nebo Disney. 

Lucembursko totiž podobným společnostem nabízelo a nabízí za přesunutí firemního sídla na své území výhodné daňové balíčky. Přesněji řečeno daňové optimalizace, které ve skutečnosti vypadají následovně: nadnárodní firmy sice působí v různých zemích, kde ale neodvádějí daně, protože jejich dceřiné společnosti tam vykazují nízké nebo žádné příjmy. Veškeré vydělané peníze totiž vyplácejí své mateřské firmě v daňovém ráji, v tomto případě v Lucembursku, například za to, že mohou používat její značku. 

První informace o takto krácených daních získali novináři z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) v létě 2011 od bývalého auditora firmy PwC Antoina Deltoura. Ten jim předal 45 000 stran důvěrných dokumentů, které okopíroval před svou rezignací v roce 2010. Další dokumenty k dokreslení případu ICIJ nabídl právě Raphaël Halet. V listopadu 2014 byly tyto dokumenty zveřejněny na webu ICIJ pod názvem LuxLeaks.

Přečtěte si

Boj proti korupci se loni nekonal

Na základě stížnosti společnosti PwC se posléze rozběhlo trestní řízení, na jehož konci byli oba informátoři odsouzeni k trestu odnětí svobody na dvanáct a devět měsíců podmíněně a k peněžitému trestu. Zatímco Antoine Deltour byl v roce 2018 zproštěn obžaloby lucemburským kasačním soudem, Raphaël Halet se postupně odvolal až k velkému senátu Evropského soudu pro lidská práva. 

Sedmnáctičlenný senát nyní dospěl v hlasovacím poměru dvanáct ku pěti k závěru, že publikování těchto informací je ve veřejném zájmu, což převažuje nad všemi škodami, které byly společnosti PwC způsobeny. Soud dodal, že původní odsouzení Raphaëla Haleta porušilo jeho právo na svobodu projevu a mělo potenciál odradit každého, kdo by uvažoval o nahlášení nekalých praktik krácení daní. Lucembursko tak musí Haletovi zaplatit náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 eur (cca 356 000 korun), plus dalších 40 000 eur (cca 950 000 korun) za soudní výdaje. 

Zákon o ochraně oznamovatelů vázne i v Česku 

Minulý týden předložila Evropská komise Soudnímu dvoru EU upozornění na pasivitu České republiky ohledně evropské směrnice na ochranu oznamovatelů (whistleblowerů), která měla být funkční k 17. prosinci 2021. Podle této směrnice by členské státy EU měly oznamovatelům ve veřejné i soukromé sféře poskytnout účinné kanály k ohlašování ignorace či porušování pravidel EU důvěrným způsobem, aby se vyhnuli případnému zastrašování nebo odvetě. 

Loňského listopadu česká vláda projednala návrh zákona o ochraně oznamovatelů, který ale opomíjí některé důležité aspekty. Nepočítá například s tím, že by oznamovatel mohl být anonymní. Transparency International a další protikorupční organizace znění zákona od počátku kritizují, podle nich je právní norma bezzubá a zbytečně komplikovaná. 

Pozměňovací verze pochází z pera poslance Pirátů Jakuba Michálka a do hry se pravděpodobně vrací kritizované vyloučení anonymních oznamovatelů nebo nově ochrana oznamovatelů i v případě, že se předmět oznámení neprokáže jako trestný čin, ale jako přestupek – v tom případě by se totiž podle původní verze na oznamovatele ochrana nevztahovala. Návrh zákona je v současné době na garančně-právním výboru před druhým čtením. Po prvním čtení řekl Michálek novinářům, že vládní koalice se na zařazení pozměňovacího zákona k projednání shodla a měla by se tím zabývat 14. března. 

The post Stíhání whistleblowera podle evropského soudu porušovalo svobodu projevu appeared first on investigace.cz.