Umělá inteligence stojí na čipech, datacentrech a energii. Významnou část jejího financování zajišťuje šejk Tahnún, kterého mimo Emiráty zná málokdo. Vede tamní bezpečnost, spravuje majetek odhadovaný na 32,6 bilionu korun a jeho firma G42 je významným partnerem OpenAI, xAI i Anthropic. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Tahnún bin Zájid Ál Nahján je bratrem prezidenta Spojených arabských emirátů – to je na něm ale ta nejméně zajímavá věc. Britský deník The Guardian v rozsáhlém profilu popisuje muže, který se po studiích ve Spojených státech vrátil do Abú Dhabí, kde rozjel rodinný byznys a masivní investice do zahraničí, šéfuje bezpečnostním složkám, které potlačují jakoukoli opozici, a jeho posledním projektem je výstavba obrovských datacenter a investice do největších AI firem na světě. 

Tahnúnova firma G42, kterou založil před osmi lety, buduje v Abú Dhabí obří datacentrum s plánovaným příkonem 5 GW. Zároveň pomáhá financovat výstavbu nových datacenter v USA za zhruba 10,9 bilionu korun (500 miliard dolarů) a koupila několik stavebních firem, které se na ní podílejí. Microsoft do ní investoval zhruba 32,6 miliardy korun (1,5 miliardy dolarů).

Americká administrativa, zřejmě i díky náklonnosti Donalda Trumpa k Tahnúnovi, zvrátila zákaz exportu čipů do Spojených arabských emirátů (SAE) a loni povolila vývoz stovek tisíc pokročilých čipů, část z nich podle Guardianu míří právě k G42. Deník také uvádí, že G42 vznikla z pozůstatků firmy DarkMatter, která provozovala sledovací operace zaměřené i na disidenty, novináře a politiky v zahraničí. Emiráty ke špehování měly používat mimo jiné spyware Pegasus. 

G42 tvrdí, že její počátky s kybernetickou špionáží nesouvisely a že neprovádí ani neumožňuje protiprávní sledování. Firma původně vznikla jako technologická společnost, která provozuje datacentra s výkonnými servery pro provoz modelů umělé inteligence. 

Přečtěte si

Vlády špehovaly spywarem novináře, aktivisty i disidenty

Peníze od Microsoftu

Podle Guardianu Tahnún koncem desátých let přetvořil zbytky DarkMatter v technologickou firmu Group 42, zkráceně G42. Její generální ředitel Peng Xiao dříve vedl klíčovou jednotku DarkMatter a někdejší šéf firmy Karim Sabbagh dnes řídí jednu z hlavních dceřiných společností G42. Firma vazby na kybernetickou špionáž popírá, nicméně jedním z jejích prvních produktů byla aplikace ToTok, kterou New York Times označil za spyware.

Microsoft do společnosti G42 investoval zhruba 34,9 miliardy korun a jeho viceprezident Brad Smith sedí v její správní radě. G42 a Tahnúnův investiční fond jsou podle Guardianu přímými investory nebo významnými partnery Anthropic, xAI a OpenAI. Šéf OpenAI Sam Altman označuje Tahnúna za „drahého osobního přítele“. G42 zároveň v SAE staví datové centrum o výkonu 5 GW, tedy zhruba dvaapůlkrát víc, než vyrábí Temelín. Jde o největší takový projekt mimo USA. 

Americké tajné služby v roce 2022 varovaly před pokusy Abú Dhabí ovlivňovat zahraniční politiku USA. Bidenova administrativa kvůli vazbám SAE na Čínu omezila vývoz pokročilých čipů do země, Donald Trump jej loni znovu povolil. Část čipů podle Guardianu míří k G42. Rozhodnutí přišlo dva týdny poté, co jeden z Tahnúnových investičních nástrojů koupil kryptoměnu firmy World Liberty, kterou vlastní Trumpova rodina, za zhruba 43,7 miliardy korun. Necelý měsíc před Trumpovou druhou inaugurací Tahnún koupil také 49 % firmy. Bílý dům i World Liberty souvislost mezi investicemi a čipy popírají.

Cesta k moci

V roce 1993 zhruba 80 tisíc lidí sledovalo v televizi první turnaj UFC, tedy soutěže v MMA zápasení. Byl mezi nimi i student obchodních studií v San Diegu, který se krátce nato přihlásil na akademii brazilského jiu-jitsu a představil se jako Ben. Podle spolucvičence Kida Peligra, později známého bojovníka, chodil Ben v kraťasech a žabkách, seděl v rohu a skoro nemluvil. Peligro ho měl za komorníka nebo bodyguarda bohatého Angličana, který ho občas doprovázel.

Po více než roce Ben oznámil, že se vrací do Abú Dhabí a bere s sebou zakladatele jiu-jitsu akademie Nelsona Monteira. Na tréninky Ben pozval i Peligra s manželkou. Když do SAE dorazili, začali si pomalu uvědomovat, kdo Ben ve skutečnosti je. Na billboardech i bankovkách viděli tvář Benova otce a „trénink“ se konal v jednom z rodinných paláců.

Tichý student, který se představoval jako Ben, byl šejk Tahnún bin Zájid Ál Nahján. Je jedním ze šesti bratrů, kterým se říká Bani Fátima, „synové Fátimy“, údajně nejoblíbenější manželky šejka Zájida, prvního vůdce SAE po vyhlášení nezávislosti na Británii v roce 1971. Dnešním prezidentem země je nejstarší ze šesti bratrů, Muhammad bin Zájid.

Po návratu do Abú Dhabí v roce 1995 začal Tahnún spravovat otcův soukromý úřad, který měl na starosti paláce, farmy a zahraniční nemovitosti, například v londýnském Berkeley Square. Koncem devadesátých let založil investiční skupinu Royal Group, jejíž aktiva Guardian odhaduje na 6,3 bilionu korun (300 miliard dolarů).

Dnes podle deníku Guardian vede Tahnún největší státní investiční fond SAE, banku First Abu Dhabi Bank a klimatický fond Alterra. Ve Spojeném království Tahnún také kontroluje poskytovatele zdravotní péče, realitní společnosti a podíly ve veřejných službách včetně největší britské vodárenské společnosti Thames Water. Celé Tahnúnovo impérium odhaduje Guardian na 31,4 bilionu korun, což odpovídá ročnímu HDP Indonésie nebo Turecka. 

Emirátský špionážní aparát

Od roku 2013 byl Tahnún zástupcem národního bezpečnostního poradce, o dva roky později začal funkci zastávat sám. SAE mají jen 1,4 milionu domácích obyvatel, což je zhruba 11 % všech lidí, kteří v zemi žijí. Zbytek tvoří cizinci. Podle Guardianu proto země jen těžko postaví velkou armádu a bez cizinců by nemohla fungovat. Tuto zranitelnost se od nultých let snažila vyvážit zpravodajskou činností a špionážními technologiemi. Koncem prvního desetiletí uzavřela dohodu s bývalým americkým koordinátorem boje proti terorismu Richardem Clarkem.

Ten v Abú Dhabí založil tajnou jednotku s krycím názvem Project Raven, jejíž tým tvořili převážně bývalí pracovníci americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), tedy zpravodajské služby, která se zabývá mimo jiné sledováním a odposlechy. Clarke později uvedl, že motivací byl boj proti terorismu.

Přečtěte si

Projekt Pegasus: Napíchnutý Macron 

Project Raven se postupně změnil v rozsáhlou digitální odposlechovou operaci, která mířila i na lidi podezřelé z nepřátelství vůči režimu. V roce 2011, po arabském jaru, podepsala skupina emirátských soudců, právníků a novinářů petici za demokratické reformy včetně voleného parlamentu. Většina signatářů byla během dvou let zatčena. 

Tahnún se podle Guardianu podílel i na normalizaci vztahů s Izraelem. Izraelská zpravodajská služba podle deníku nabídla Emirátům přístup k Pegasu, spywaru izraelské firmy NSO Group, který do zařízení dokáže proniknout i bez vědomí uživatele. Cílem špehování spywarem byli aktivisté, novináři a politici v zahraničí. Deník jmenuje britskou právničku Fionu Shackleton, která zastupovala bývalou manželku vládce Dubaje, nebo tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona.

V roce 2019 operaci Project Raven odhalila agentura Reuters ve spolupráci s kanadskou skupinou Citizen Lab. V USA následně začala soudní řízení proti americkým dodavatelům projektu, tedy lidem, kteří pro Raven pracovali. Tahnún podle Guardianu během následujícího roku DarkMatter oficiálně zrušil.

Schránka 5151

Britský akademik Matthew Hedges odjel do SAE v dubnu 2018 za výzkumem národní bezpečnostní strategie. Guardianu popsal, že ho při odjezdu ze země na dubajském letišti zadrželi maskovaní ozbrojenci. Popisuje měsíce vazby, výslechy až patnáct hodin denně a nucené podávání léků. Po pětiminutovém jednání bez obhájce ho tamní soud v listopadu 2018 odsoudil na doživotí. Po zásahu se strany Británie byl později omilostněn. 

Na otázku, kdo za jeho zadržení nese odpovědnost, vyjmenoval Hedges nejprve nižší funkce bezpečnostního aparátu a pak řekl, že nad nimi stojí Tahnún. Vláda SAE v prohlášení z roku 2023 uvedla, že Hedges „obdržel zcela řádnou péči“ a nebyl mučen ani mu mučení nehrozilo.

Přečtěte si

Dubaj jako útočiště zločinců, zkorumpovaných politiků a kontroverzních postav

Inženýr a básník Ahmed Mansúr byl jedním z těch, kteří v roce 2011 podepsali petici za volený parlament. Téhož roku byl zatčen mimo jiné za urážku rodiny Ál Nahjánů, ale tehdy byl ještě omilostněn. Podle Guardianu se později data z jeho elektronických zařízení po otevření škodlivé přílohy odesílala na server registrovaný na poštovní schránku 5151 v Abú Dhabí. Na adresu Tahnúnovy osobní kanceláře. V roce 2017 byl Mansúr odsouzen na deset let za urážku „postavení a prestiže SAE“ a od té doby je ve vazbě ve věznici al-Sadr, zhruba šestnáct kilometrů od místa, kde roste datové centrum G42.

Hosté v Abú Dhabí

Tahnún 27. února předsedal zasedání správní rady investičního fondu G42. Hned druhý den začaly americko-izraelské útoky na Írán. Írán v odvetě zasáhl dvě datacentra v SAE a zveřejnil seznam „legitimních cílů“, na němž byly i emirátské kanceláře Amazonu, Googlu a Microsoftu.

Podle agentury Reuters Tahnún v následujících měsících hostil představitele íránských Revolučních gard ve svém domě v Abú Dhabí. V polovině června údajně uzavřel dohodu, která zahrnovala miliardy dolarů pro íránskou vládu a zastavila útoky na SAE. O několik týdnů později, v den, kdy Donald Trump oznámil konec příměří s Íránem, americké ministerstvo obchodu potvrdilo zrušení posledních exportních omezení na prodej pokročilých čipů do Abú Dhabí.

Přečtěte si

Dubai Unlocked: Jak se špinavé peníze nalévají do dubajských nemovitostí

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Bratr prezidenta Spojených arabských emirátů buduje impérium kolem AI. Jeho firma má kořeny ve špionážní organizaci appeared first on investigace.cz.

Hnutí Allatra předpovídá zkázu lidstva a šíří pseudovědecké teorie o nanoplastech či zemském jádru. Přesto jeho zástupci v posledních dvou letech vystupovali v Evropském parlamentu, americkém Kongresu i na půdě OSN. Spolupracuje s nimi také europoslanec za ANO.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na začátku tohoto roku se v Evropském parlamentu konala konference věnovaná nebezpečí spojenému s nanoplasty. Spolupořadatelem bylo náboženské hnutí Allatra, které šíří klimatické dezinformace o katastrofických přírodních jevech a předpovídá zkázu lidstva do roku 2036.

Novináři z OpenDemocracy nedávno publikovali zprávu o tom, kam všude se dostali zástupci tohoto náboženského hnutí šířící klimatické dezinformace.

Jedna z publikací, kterou Allatra zveřejnila na svém webu – a následně odstranila –, tvrdí, že nanoplasty ve světových oceánech brání ochlazování zemského jádra, což způsobuje aktivitu, která roztrhne Mariánský příkop v Tichém oceánu. To má vést k obrovské explozi, jež zničí zemskou atmosféru, oceány a magnetické pole.

Ačkoli vědci tuto teorii, stejně jako další dezinformace šířené Allatrou, označili za pseudovědu, v posledních letech se jejím členům podařilo získat přístup k vlivným politikům a veřejně činným osobám v Evropě i USA. Od roku 2024 zástupci tohoto hnutí vystupovali například v americkém Kapitolu, Evropském parlamentu, americkém Kongresu, na zasedání OSN i ve Vatikánu, kde šířili své „vědecké poznatky“.

Allatra pořádala v únoru letošního roku konferenci společně s českým europoslancem z pravicové frakce Patrioti pro Evropu Ondřejem Knotkem z ANO. Součástí akce byly panelové diskuze, kde vystupovali skuteční vědci i členové think-tanku Allatra Global Research Centre.

Podle serveru OpenDemocracy Allatra často používá skutečné vědce k tomu, aby svým aktivitám dodala legitimitu. Když však novináři mluvili s vědci, kteří ve videodokumentu tohoto hnutí vystupovali, shodovali se, že jejich tvrzení byla v dokumentu zkreslená. „Allatra selektivně zdůraznila studie zabývající se riziky, ale už opomněli výzkum, který vzbuzuje pochybnosti o těchto rizicích,“ řekl novinářům mořský biolog Sedat Gündoğdu s tím, že požádal o odstranění jeho rozhovoru z dokumentu.

Mluvčí Evropského parlamentu sdělil novinářům, že konference nebyla oficiální akcí Evropského parlamentu a že poslanci během roku pořádají různé akce. Podle serveru iRozhlas o akci diskutovalo vedení Evropského parlamentu – konkrétně zda Knotek „nenarušil důstojnost a demokratické hodnoty“ instituce.

Nebylo to poprvé, kdy byli zástupci Allatry v kontaktu s českými politiky. Jak upozornil server Seznam Zprávy, Allatra několikrát navštívila akce v Poslanecké sněmovně.

Přečtěte si

Všelidský projekt záchrany planety. Hnutí AllatRa je aktivní v Česku, v Ukrajině proti němu zasáhly bezpečnostní služby

Trumpův přítel

Jedním z řečníků na akci v Evropském parlamentu byl americký evangelický pastor Mark Burns, který se označuje za duchovního poradce prezidenta Donalda Trumpa. Burns se s představiteli Allatry setkal i v další politické instituci. Letos v lednu a únoru také uspořádali dvě konference v americkém Kapitolu. Jedné z nich se zúčastnili politici hnutí MAGA nebo také rumunský krajně pravicový poslanec George Simion.

Sám americký prezident dokonce natočil videopříspěvek pro konferenci, ve kterém ocenil Burnsovo úsilí.

„Chtěl bych jen poblahopřát a poděkovat pastoru Marku Burnsovi – je to můj dlouholetý přítel, který je se mnou od samého začátku, a my si ho velmi vážíme – za skvělou práci, kterou odvedl,“ řekl Trump ve videoklipu. „Tolik lidí v něj tak pevně věří, takže Bůh vám žehnej, pastore Burnsi, a pokračujte dál.“

Druhé konference se zúčastnili proukrajinští aktivisté a ukrajinští zákonodárci. Nesla název „Svoboda má jméno a jmenuje se Ukrajina“. Podpora ukrajinské svobody ze strany hnutí Allatra přišla poté, co ukrajinští představitelé obvinili její členy z ospravedlňování ruské války a prosazování snahy Kremlu o „unii slovanských národů“.

Zástupce pastora Burnse novinářům OpenDemocracy odpověděl, že v době své účasti na konferencích nevěděl o tom, že Allatra byla v tu dobu vyšetřovaná v Ukrajině.

Přečtěte si

Tvořivá společnost na mapě světa. Nepravdy o klimatu, lobbista v americkém Kongresu a návštěva u papeže

Přístup na klimatické konference

Allatra se dostala také k bývalému papeži Františkovi. Vatikánská nadace ji v roce 2024 pozvala na akci o umělé inteligenci, během níž předsedkyně Allatry Maryna Ovcynova předala Františkovi svůj report o klimatických změnách. Stejná nadace pak pozvala členy Allatry na akci i za úřadování nového papeže, Lva XIV.

Kromě toho členové hnutí Allatra navštívili dva poslední summity OSN zaměřené na klimatickou krizi – COP29 v Ázerbájdžánu a COP30 v Brazílii. Dále byli i na klimatické konferenci v Bonnu v roce 2025 a konferenci OSN o biologické rozmanitosti a desertifikaci.

V loňském roce se také zúčastnili zasedání Rady OSN pro lidská práva v Ženevě a akcí pořádaných OSN ve Vídni.

Na klimatickou konferenci se zástupci Allatry dostali jako delegáti nevládní organizace Egypt the Dream Foundation for Development and Innovation, jak vyplývá z dokumentů zveřejněných OSN. Tato organizace má na konferencích status pozorovatele a předkládá návrhy na projekty OSN, jako je například program týkající se financování opatření v oblasti klimatu.

Novináři se této organizace zeptali, proč umožnila členům hnutí Allatra účast na zasedání OSN. „Věřil jsem, že jde o skutečné vědce a řečníky, a proto jsem jim vydal průkazy k účasti jako součásti naší delegace na konferencích COP29, COP30 a klimatické konferenci v Bonnu v roce 2025,“ sdělil předseda Mohamed Haggag s tím, že nadále jim už přístup na konference zajišťovat nebude.

„Pro nezaujatého pozorovatele se jeví jako bizarní, že organizace s kořeny v ezoterice a blížící se apokalypse by klepala na dveře Evropského parlamentu nebo klimatických summitů OSN,“ řekla novinářům z OpenDemocracy Petra Mlejnková, odbornice na bezpečnost a radikalizaci na Masarykově univerzitě v Brně.

„Z pohledu radikalizace a vlivu však tato strategie slouží zásadnímu cíli. Takové organizace zoufale touží po uznání ze strany mainstreamu, aby se ochránily před nálepkou nebezpečných či sektářských organizací,“ podotkla Mlejnková.

Autorka článku: Barbora Šturmová

The post Náboženské hnutí Allatra proniká do politických institucí appeared first on investigace.cz.

Trumpův daňový zákon z roku 2017 umožnil americkým firmám přesouvat větší zisky  do daňových rájů. Evropská unie kvůli tomu každoročně přichází o 340 miliard korun, Česko o sedm miliard korun.  Řešení nyní navrhuje Organizace spojených národů.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Nová zpráva organizace Tax Justice Network odhaluje, že EU každoročně přichází o 14 miliard eur, v přepočtu téměř 340 miliard korun, kvůli daňovým únikům amerických nadnárodních společností. To je například částka rovnající se pětinásobku ročního HDP Grónska.

Kořeny současné krize sahají k první Trumpově administrativě a jejímu zákonu o snížení daní z roku 2017 (Tax Cuts and Jobs Act). Tento zákon americkým firmám umožnil zdvojnásobit přesouvání zisků do daňových rájů.

Čísla jsou alarmující: americké nadnárodní korporace v roce 2021 přesouvaly ze zemí, kde působí, do USA dvakrát více zisků než v roce 2016. Paradoxně však platí americké vládě o osm procent méně na daních než před přijetím Trumpova zákona – a to přes 74% nárůst zisků vykázaných v USA.

Americké firmy jsou dnes odpovědné za 29 % všech celosvětových ztrát na korporátních daních. Globálně připravují ostatní státy každoročně o 82 miliard dolarů. Například Meta, mateřská společnost, pod kterou spadá sociální síť Facebook nebo Instagram, vykázala značné platby daní v hotovosti Irsku, daňovému ráji, kde americké technologické a farmaceutické společnosti dlouhodobě evidují své zisky a někdy také umísťují výrobu.

Konkrétně v případě Česka zpráva Tax Justice Report odhaduje, že země ročně přichází o zhruba sedm miliard korun kvůli zneužívání daní z příjmu právnických osob americkými nadnárodními společnostmi. 

Pro průměrného občana EU to znamená, že každý rok přijde o zhruba 30 eur, které by měly patřit veřejným rozpočtům. Místo toho putují do rozpočtů amerických korporací.

Plaťte, kde působíte

Problém nevyřešila diskuze na půdě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), s návrhem řešení tak nyní přichází OSN. Jde o projekt mezinárodní daňové spolupráce, který má být  největší změnou globálních daňových pravidel v historii. Přinesl už první důležitou změnu. 

Většina zemí v loňských jednáních podpořila nahrazení metody „pay where you say“ metodou „pay where you play“, která zdaňuje nadnárodní společnosti tam, kde zaměstnávají pracovníky a prodávají zboží a služby.

Tento přístup by učinil daňové ráje prakticky nepoužitelnými. Pokud firma v daňovém ráji nemá skutečné zaměstnance ani prodeje, ale jen pronajatou poštovní schránku, podíl zisků, který tam může být zdaněn, by byl mizivý nebo nulový.

Důležité je i to, že  jednání na půdě OSN jsou transparentní. Jednání jsou přenášena živě a aktivisté již vytvořili veřejné databáze umožňující sledovat, jaké postoje jednotlivé vlády zaujímají.

Nejvíce poražený? Samotné USA

Ironií je, že největším poraženým Trumpovy daňové politiky jsou samotné Spojené státy. Od roku 2016 do roku 2021 přišly USA kvůli daňovým únikům vlastních nadnárodních korporací o více než 5,5 miliard korun, což je více než polovina všech celosvětových ztrát způsobených těmito firmami.

Trumpův slib, že daňové škrty přivedou americká pracovní místa zpět domů, se nenaplnil. Místo toho vznikl systém, který korporacím umožňuje maximalizovat zisky při minimalizaci daňových odvodů – na úkor jak amerických, tak evropských daňových poplatníků.

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Trumpův daňový zákon posílil daňové úniky. Česko ročně přichází o 7 miliard korun appeared first on investigace.cz.

Nicolás Maduro a první dáma Venezuely Cilia Flores se mají zpovídat z mnohaletého napojení na drogové pašeráky. S jediným velkým venezuelským kartelem Tren de Aragua je ale nic nespojuje. Ve velké většině případů ani nikdo neví, komu patřily lodě potopené americkou armádou od září 2025 nebo koho a co vezly. O venezuelském organizovaném zločinu, procesu s prezidentským párem, pašeráckých stezkách, americké fentanylové krizi a nebezpečné zahraniční politice USA natáčel Petr Gojda s redaktorkou Barborou Šturmovou a sešéfredaktorkou investigace.cz Pavlou Holcovou.

The post Podcast Odposlech: Obžaloba venezuelského prezidenta je slabá. Americké útoky drogové kartely neoslabí appeared first on investigace.cz.

Trumpova válka proti venezuelskému narkoterorismu už má na kontě skoro dvě stě obětí (115 na ostřelovaných lodích a odhadem osmdesát zemřelých při operaci ve Venezuele) a jeden unesený prezidentský pár. Přinášíme profil dvou kartelů, proti kterým Trump údajně bojuje. Jeden z nich neexistuje, s druhým nemá Nicolás Maduro nic společného. 

Americký prezident Donald Trump se svým týmem obhajuje vojenskou operaci ve Venezuele především bojem proti obchodu s drogami. „Diktátor Maduro byl vůdcem rozsáhlé zločinecké sítě odpovědné za pašování obrovského množství smrtících a nelegálních drog do Spojených států,“ řekl Trump na sobotní tiskové konferenci.

Argument boje proti obchodníkům s drogami v posledních měsících používala Trumpova administrativa také k ospravedlnění ostřelování lodí v Karibském moři. Zemřelo při nich nejméně 115 lidí. Mnoho expertů tvrdí, že šlo o nelegální útoky, protože vůči jejich posádkám nepadl žádný rozsudek. Trump uvedl, že útoky byly zaměřené na narkoteroristy z kartelu Tren de Aragua (TDA), kteří „převážejí drogy z Venezuely do USA“.

Právě kartel Tren de Aragua přiřazuje americký prezident k Madurovi. Trump tvrdí, že Maduro vyslal „divoké a vražedné gangy, včetně krvežíznivého vězeňského gangu Tren de Aragua, aby terorizovaly Američany po celé zemi“. Madura, jeho manželku Cilii Flores i jejich syna a dva bývalé ministry vnitra newyorský soud obžaloval kvůli spolupráci s tímto kartelem.

Tren de Aragua: Maloobchodníci s drogami

Tren de Aragua je podle investigativního serveru InSight Crime nejmocnější venezuelský zločinecký gang, který rozšířil svou působnost i do zahraničí. Z původního vězeňského gangu se vyvinul v nadnárodní síť, která působí také v Chile, Kolumbii a Peru. Zabývá se pašováním drog, obchodováním s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, pašováním migrantů, nelegální těžbou nebo kyberkriminalitou. Kartel vznikl ve věznici Tocorón v části Venezuely zvané Aragua. Jeden z vězňů, současný šéf gangu Héctor Rusthenford Guerrero Flores, alias „Niño Guerrero“, proměnil prostor věznice v komplex se zoologickou zahradou, bazénem, profesionálním baseballovým hřištěm, restaurací a nočním klubem. Venezuela ale v roce 2023 základnu gangu ve věznici Torocón, vyklidila a činnost kartelu tím oslabila. Kartel však nadále funguje, jak ovšem ukázala analýza investigativního webu InSight Crime, obchod s kokainem není její hlavní činností a doposud nebyly zadrženy žádné větší zásilky kokainu, které by tento gang vyslal do USA.

Analýza InSight Crime popisuje, že Madurův režim s kriminálními skupinami spolupracuje a navázal s nimi symbiotický vztah. Zločinci uplácí úředníky a potlačují opoziční aktivity, Madurův režim zase zavírá oči před jejich aktivitami.

Trump mluví o spolupráci Madurova režimu s Tren de Aragua dlouhodobě. Avšak jak zjistily New York Times letos v dubnu, americké tajné služby pochybují, že by Madurův režim Tren de Aragua řídil. „Zatímco tolerantní prostředí Venezuely umožňuje TDA fungovat, Madurův režim o spolupráci s TDA pravděpodobně neusiluje a neřídí pohyb a operace TDA ve Spojených státech,“ popisuje report získaný New York Times. Zpráva rovněž zmiňuje, že vedení Madurova režimu pravděpodobně mnohdy toleruje přítomnost tohoto gangu ve Venezuele a někteří vládní úředníci s kartelem spolupracují za účelem finančního zisku.

Spolupráce s Madurem?

Šéf Tren de Aragua Niño Guerrero je rovněž jedním z obžalovaných spolu se svrženým venezuelským prezidentem Nicolásem Madurem, jeho manželkou Cilií Flores, jejich synem a dvěma bývalými ministry vnitra. Přestože prokurátoři obžalovali Madura a jeho okolí společně se šéfem kartelu Tren de Aragua, v obžalobě je naznačen jen jeden příklad přímé spolupráce Guerrera s venezuelským úředníkem. Guerrera měl údajně člověku, o němž si myslel, že je venezuelský úředník, nabízet eskortní služby výměnou za ochranu zásilek drog procházejících Venezuelou.

Obžaloba uvádí, že Maduro a jeho spojenci desetiletí spolupracovali s významnými skupinami obchodujícími s drogami na převozu velkého množství kokainu do Spojených států. Podle obžaloby měl Maduro už jako ministr zahraničí poskytnout diplomatický pas obchodníku s drogami. USA viní obžalované také z nelegálního držení zbraní včetně kulometů a výbušných zařízení. Obžaloba viní Madura a jeho okolí také z úzké spolupráce s některými z největších skupin obchodujících s drogami v Kolumbii a v Mexiku. Mezi nimi jsou skupiny jako Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, známé pod španělskou zkratkou FARC, a mexický kartel Sinaloa.

V roce 2017 byli odsouzeni dva synovci venezuelské první dámy Cilie Flores k osmnácti letům ve vězení, protože se pokusili propašovat osm set kilogramů kokainu do USA. Napojení na Tren de Aragua se ale neprokázalo. USA obvinily či sankcionovaly kvůli obchodu s drogami i další vysoké funkcionáře, včetně několika ministrů.

Není to poprvé, kdy byli Maduro a jeho okolí obviněni z obchodu s drogami. Madura obžalovaly Spojené státy americké už v roce 2020, ovšem z řízení kartelu zvaného Cartel de los Soles neboli Kartel sluncí, a vypsaly odměnu za jeho dopadení.

Cartel de los Soles: Neexistující kartel

Cartel de los Soles neboli Kartel sluncí je pojem, který označuje několik skupin a jednotlivců propojených s vysokými důstojníky Bolívarské národní gardy, části venezuelských ozbrojených sil. Slunce v názvu odkazují na insignie venezuelských generálů. Na rozdíl od zmiňovaného Tren de Aragua však systém nemá jasnou hierarchii – jde spíše o skupiny v rámci venezuelských ozbrojených sil fungující nezávisle na sobě.

Obvinění, že členové Bolívarské národní gardy spolupracovali s obchodníky s drogami, sahají až do 90. let, kdy byli vysoce postavení důstojníci obviněni z přijímání úplatků za to, že umožnili překupníkům a jejich zásilkám volný pohyb – kromě hladkého přesunu drog mají také povolovat přílety a odlety letadel přepravujících drogy.

Několik zpráv naznačuje, že venezuelští vojáci rozmístění podél hranic mohou rozhodovat o tom, zda povolí přepravu drog po zemi, a často poskytují ochranu podél trasy. To platí zejména pro tajná letiště v příhraničních státech, která slouží jako výchozí body pro lety s kokainem do Střední Ameriky a Karibiku.

V Madurově obžalobě z roku 2020 se o Cartel de los Soles píše jako o drogovém kartelu, který Maduro řídí. Podle odborníků je to ale pojem označující úředníky zkorumpované obchodníky s drogami. V nové obžalobě prokurátoři obvinili Madura pouze z účasti na spiknutí za účelem obchodování s drogami, upustili však od tvrzení, že Cartel de los Soles byl skutečnou organizací. Místo toho revidovaná obžaloba uvádí, že se jedná o „systém protekce“ a „kulturu korupce“ poháněné penězi z drog.

Americký Úřad pro potírání drog ani Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, jež popisují činnosti drogových kartelů, ve svých reportech Cartel de los Soles nikdy nezmínily.

The post Trumpova válka s venezuelskými kartely: Stovky mrtvých, únos diktátora a kartel, který neexistuje appeared first on investigace.cz.

Věznici Guantánamo zřídila v roce 2002 Bushova administrativa. Na americké námořní základně na Kubě zadržovala osoby podezřelé z terorismu. Věznice se postupně stala symbolem hrubého porušování lidských práv. Většina lidí v ní byla držena bez obvinění a bez řádného soudu. Když do prezidentské funkce nastoupil v roce 2009 Barack Obama, slíbil, že kritizovanou věznici uzavře a snažil se dohodnout s různými zeměmi, aby propuštěné vězně přijaly. Tak se několik bývalých vězňů z Guantánama dostalo i na Slovensko.

Jak se jim dnes daří, se vypravily zjistit reportérky investigace.cz Pavla Holcová a Zuzana Šotová. Odposlech s nimi natáčel Jiří Slavičínský.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

The post Podcast Odposlech: Bývalí vězni z Guantánama na Slovensku appeared first on investigace.cz.

Je deset hodin ráno a v mrazem sevřené Bratislavě si podáváme ruku s mužem, který byl devět let redukován na číslo 280. Halid je Ujgur a jedna špatná úvaha, a sice že by byl raději zadržen Američany než Číňany, mu zničila život. Američané ho poslali na Guantánamo, kde ho sice rychle zprostili obvinění, avšak dalších dvanáct let trvalo, než mohl začít nový život na Slovensku. Ten ale bezproblémový není, neboť Slováci mu navzdory slibům neudělili občanství.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Při podání ruky taktně odvrací zrak, zřejmě z náboženských důvodů. Halid je Ujgur, člen turkického etnika ze Střední Asie. Narodil se a část života prožil v Číně, odkud se ve čtyřiadvaceti letech rozhodl odejít. Na Slovensku je proto, že první vláda Roberta Fica se v roce 2009 rozhodla vylepšit své vztahy se Spojenými státy a přijala bývalé vězně z Guantánama.

Dnes již víme, že z více než 780 mužů, kteří byli na Guantánamu drženi, měl pouze zlomek vůbec co dočinění s terorismem, natož s organizováním útoku na USA. Obamova administrativa ve snaze vojenskou základnu uzavřít přemístila zhruba 200 osob do různých zemí světa – šlo o jedince, kteří se například kvůli obavám z režimu nemohli vrátit do své vlasti. Do této skupiny patřilo i přes dvacet Ujgurů, včetně zmíněného Halida. Všichni byli zadrženi, když se v roce 2001 snažili dostat z Afghánistánu do Pákistánu.

„Na Guantánamu nebylo dobrého nic. Zadrželi jsme je mimo jakýkoli právní rámec, přitom jsme měli nástroje, abychom s nimi zacházeli jako s válečnými zajatci podle Ženevské úmluvy. Podělali jsme to,“ konstatuje Daniel Fried, jenž mezi lety 2009 a 2013 zastával pozici zvláštního vyslance pro uzavření Guantánama. „Jakmile se totiž jednou rozhodnete, že uděláte něco mimo právo, těžko to pak budete s právem zase slučovat.“ Když už se někteří ze zadržených dostali k „soudu“, jednalo se o vojenskou komisi. Při běžném procesu by totiž důkazy získané mučením či pomocí anonymních svědků pravděpodobně nikdy neobstály.

Fried zároveň vysvětluje, že chápe důvod vzniku vězení na Guantánamu – vztek, frustrace a strach převážily nad racionálním uvažováním. „Bushova vláda byla konzervativní a měla mít na paměti konzervativní principy fungování státu, důvěru v instituce. Nakonec si na to vzpomněli, ale už bylo pozdě.“

V případě skupiny Ujgurů už samotná Bushova administrativa uznala, že jsou drženi neoprávněně, vysvětluje Fried. Byli to také jediní vězni z Guantánama, s nimiž se osobně setkal. Přesto trvalo dvanáct let, než se Halid dostal na Slovensko, kde měl začít nový život.

Nepřátelé Číny

„Víte, to, co se Ujgurům děje v Číně, genocida, to nezačalo nedávno,“ říká na úvod svého vyprávění Halid. „Policie nás šikanovala jen proto, že jsme muslimové. Jestliže jsme zrovna žádný zákon neporušovali, tak si nějaký vymysleli.“ Halid pak pokračuje popisem několika incidentů. Policie ho například zatkla, poněvadž se modlil. Tenkrát měl ale štěstí, neboť vězení už bylo plné, tak jej pustili. Jindy chtěli se sousedy slavit svátek, avšak policie je rozehnala s tím, že se nesmějí shromažďovat.

Jelikož tlak ze strany vlády neustále narůstal, ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodl ze země odejít. „Naskytla se k tomu malá příležitost,“ ukazuje mezeru mezi palcem a ukazováčkem, „tak jsem šel.“ Do té doby pomáhal svému otci v podnikání, často třeba jezdil prodávat zboží do sousedního Kyrgyzstánu. Z Číny ale zamířil přes Pákistán do Afghánistánu.

Prý tam tehdy směřovalo hodně Ujgurů. Halid také hledal vhodné místo, kde by začal s podnikáním. V Afghánistánu navíc sídlila ujgurská organizace, která jednak podporovala krajany a zároveň sháněla finance a nabírala členy k případné akci proti čínské vládě.

O Halidově charakteristice pořízené na Guantánamu existují dva odtajněné dokumenty z roku 2004. Popisují jej jako „pravděpodobného člena Islámského hnutí Východního Turkestánu“, tedy organizace, která usiluje o osvobození Východního Turkestánu (čínsky Sin-ťiang) od Číny. Stejný dokument také uvádí, že „zadržený je doporučen k propuštění nebo k přesunu pod dohled jiné vlády“. Halida ale v Guantánamu drželi ještě dalších dlouhých devět let, přestože bylo jasné, že je nevinný. Na Slovensko přijel až v roce 2013.

„My jsme se (v Afghánistánu, pozn. red.) shromažďovali proti Číně,“ vysvětluje. „Když přišli Američané, tak jsme si říkali, že raději odejdeme, že to není náš boj.“ Tak jednoduché to ovšem nebylo. Po teroristickém útoku z 11. září vyhlásili Američané odměnu pět tisíc dolarů za každého, kdo měl něco společného s Tálibánem nebo Al-Káidou.

Jak se ale postupně ukázalo, různí oportunisté včetně policie si tuto nabídku vyložili po svém – zatknout a prodat každého cizince, na kterého kápnou. Když se skupina Ujgurů vydala v doprovodu převaděče z Afghánistánu do Pákistánu, narazila na pákistánskou policii. A spadla klec. „Tenkrát zadrželi i lidi, kteří žili v Pákistánu dlouhodobě. Sebrali prostě všechny tamní cizince. Dokonce se nám chlubili, jak na nás zbohatnou.“

Halid si vzpomíná, že později měl na Guantánamu za „sousedy“ několik Arabů. Pět z nich byli učitelé, kteří přijeli do Pákistánu prostřednictvím organizace, jež pro děti zprostředkovávala výuku arabštiny. Další žil v Pákistánu deset let, měl tam manželku a farmu.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Po zadržení pákistánskou policií se Ujgurové dozvěděli, že Američané sice stanovili odměnu pět tisíc dolarů za každého dopadeného „teroristu“, Čína ale vypsala odměnu deset tisíc za každého Ujgura. „Začali jsme se bát. Bylo jasné, že potřebujeme, aby nás zajali Američané.“

Skupina Ujgurů proto vymyslela plán. U výslechu uvedli, že jsou Uzbeci ze severu Afghánistánu, z uzbeckého Tálibánu. „Museli jsme říct, že jsme Tálibán, aby nás zajali Američané. Říkali jsme si, že až budeme v americkém vězení, tak jim to vysvětlíme a oni nás zase hned pustí. No, to jsme si mysleli špatně,“ konstatuje Halid.

Američtí vojáci skupinu odvezli do provizorního tábora na letišti, kde několik měsíců čekali, až budou převezeni na Guantánamo. Vězeňský tábor se podle Halida postupně vyprazdňoval, jak Američané na své vojenské základně na Kubě rozšiřovali další část vězení. Po šesti měsících tam byla přemístěna celá skupina.

Roky v dopravním kontejneru

„Ze začátku jsme byli zavření v kontejneru,“ pokračuje Halid. „No, v kontejneru, takovém tom, jak se v něm na lodi přepravuje náklad,“ dodává a v zájmu srozumitelnosti kontejner nakreslí. Vnitřek byl rozdělen pěti kusy pletiva na šest cel s vyřezaným oknem v každé z nich. Jedna cela měla dva krát dva metry, jenže kvůli dveřím v ní reálně tolik místa nebylo. „Jeden můj kamarád, který byl mnohem větší než já, se tam nemohl vůbec vejít,“ vysvětluje Halid. Díky pletivu si aspoň mohli povídat. Že by se ale stihli nějak zvlášť sblížit, to nehrozilo, zadržené v rámci Guantánama neustále přemísťovali.

Po jedenácti měsících a několika výsleších Američané vyhodnotili, že skupina Ujgurů skutečně nepředstavuje žádné riziko, a měli tak být propuštěni. To bylo v roce 2003. „Řekli nám, že je náš případ uzavřený a shánějí někoho, kdo by si nás vzal.“ Z výše zmíněných odtajněných dokumentů z února a října 2004, týkajících se Halida, vyplývá, že se zajatec těší dobrému zdraví, má ve zvyku neposlouchat stráže a „praktikovat ve své cele bojové umění“. Kromě toho je tam i zápis, že nespolupracuje, ale není agresivní.

Dokumenty zároveň zmiňují dvě evaluace zadrženého, jež proběhly v červnu 2003 deset dní po sobě. Z útržkovitých informací je zřejmé, že předešlá ohodnocení zadrženého byla z nějakého důvodu mnohem mírnější než ta následující. Všechny závěry se nicméně shodují v tom, že by měl být Halid propuštěn.

Guantánamo je rozděleno na několik sekcí nazývaných Camp (tábor) a očíslovaných od jedné do sedmi. Několik dalších nese slovní názvy, například Camp Iguana (Leguán), kde bylo mimo jiné drženo i několik nezletilých.

Jednotlivé tábory mají různě přísná pravidla a také odlišné úrovně volného pohybu zadržených. Na základě svého chování a toho, jak je vyhodnotili při výsleších, byli vězni mezi tábory přemísťováni. Camp VII byl přísně střeženým místem, kam Američané umístili ty osoby, které předtím mučili v tajných věznicích CIA – mezi nimi byli i strůjci útoku na USA, a tedy lidé, kteří jsou na Guantánamu dodnes.

Nejméně přísná pravidla platila v Camp IV, kde se mohli zadržení relativně volně pohybovat a nemuseli být neustále spoutáni. Právě do „čtyřky“ se Halid dostal po pobytu v kontejneru neboli v Camp Delta. „Měli jsme tam určitou svobodu, což bylo fajn. Třeba jsem se mohl sprchovat bez pout.“

Jenže určitá svoboda trvala jen něco přes dva roky. Pak byl opět odeslán do kontejneru, kde strávil další dva roky, než ho zase přemístili do tábora čtyři. „Nejdřív jsme měli čekat. Potom se rozhodli, že naše případy opět otevřou. Pak zase tvrdili, že nás nikdo nechce přijmout,“ vypočítává důvody dalšího pobytu v Guantánamu.

Během svého výčtu si najednou na něco vzpomene a začne se smát. „Asi po pěti letech, co nás drželi, přišly nějaké dvě ženy z FBI a začaly se mě ptát na ty samé věci, které jsem už mnohokrát říkal. Přišlo mi to směšné, napadlo mě, že to snad nemůžou myslet vážně.“ Halid se proto rozhodl, že na otázky nebude odpovídat.

„Ptaly se mě, jak se jmenuju. Řekl jsem, že jsem to zapomněl. Že jsem se zbláznil. Jak se prý jmenují rodiče. Nevím. Odkud jsem? Nevím, možná z Turkestánu. Slyšel jste někdy o Americe? Ne. Také se divily, že nemám televizi – povídám, že mám, ale jen s čínskými kanály.“ Ženy se mu údajně snažily vysvětlit, že jsou z americké vlády a snaží se mu pomoci, aby byl propuštěn. „Řekl jsem jim, že nikam nechci, nepotřebuju pomoc.“

Jakmile se vrátil ke svým spoluvězňům, jeden kamarád mu vyprávěl, že u výslechu tvrdil, že je Usáma bin Ládin. „Prý byli úplně zmatení a z tašky vytáhli fotku bin Ládina,“ směje se Halid. „Když mému kamarádovi říkali, že to přece není on, že vypadá jinak, řekl jim, že se mu za ty roky ve vězení změnil obličej.“

Podobně se zachovali i ostatní. Pak se jich už nikdo na nic neptal. „Další čtyři roky se mnou už nikdo nemluvil.“

Na prvním místě nenávidím Čínu a na druhém Ameriku

Po osmi letech – a více než sedm let poté, co bylo Ujgurům řečeno, že budou propuštěni – dostali na papíře usnesení, že nejsou „nepřátelští bojovníci“ a pustí je na svobodu. „Někteří ten papír vzali a pfff,“ předvádí Halid odhození papíru za záda.

Ujgurové měli být v té době posláni do USA, nejprve je ale stráže přemístily do stranou položeného Campu Iguana, nazývaného zřejmě podle okolního pobřeží, kde se pohybovala spousta leguánů. Do Ameriky ale nakonec nemohli, a pobyt v leguáním táboře se tak prodloužil na několik měsíců. „Ptali se nás, jestli bychom chtěli do Ameriky. Řekl jsem, že ne, že Ameriku nenávidím – na prvním místě nenávidím Čínu a hned na druhém Ameriku. Řekl jsem jim, že radši do Evropy a je mi jedno kam. Řekl jsem jim, že v Americe nejsou žádné zákony.“

Američané poté zamýšleli skupinu přesídlit do Republiky Kiribati, nakonec ale přišla nabídka od jiného ostrovního státu v Tichém oceánu– Republiky Palau. Podle Halidova vyprávění se mu tam nechtělo, protože nevěděl, co by na ostrově dělal – zda by například sehnal práci –, posléze však souhlasil. Provizorní přesídlení Ujgurů na Palau byla jedna z dohod, jež zařizoval právě Daniel Fried. Jak již bylo řečeno, Fried považoval přesídlení Ujgurů za hotovou věc. „Z bezpečnostního hlediska to bylo jasné. Nebyli to přece žádní džihádisté. Byli proti Číně a je pravda, že Číně se jejich propuštění dost nelíbilo,“ popisuje.

Po dalších měsících a dalších slíbených zemích, kam zbytek Ujgurů z Palau neodcestoval – některým se podařilo dostat například do Turecka –, přišla nabídka ze Slovenska. „Tolikrát se mi už potvrdilo, že se Americe nedá věřit, že jsem nevěřil, že pojedu na Slovensko. Na druhou stranu je pravda, že v té době bych šel kamkoli,“ konstatuje Halid.

Na Palau skutečně přijela slovenská delegace v čele s tehdejším šéfem migračního úřadu Bernardem Priecelem. „Měl jsem tři podmínky,“ ukazuje na prstech Halid. „První, že dostanu občanství. Druhá, že dostanu ubytování. A třetí, že až si najdu manželku, tak mi ji pomohou dostat na Slovensko.“ Delegace souhlasila, občanství měl Halid dostat po osmi letech pobytu. V roce 2013 se tak on a další dva Ujgurové ocitli v detenčním centru ve slovenském Zvoleně. „Byli jsme první Ujgurové v této zemi,“ říká Halid.

To bylo před jedenácti lety. Občanství stále nemá.

Bezradné Slovensko

„Slovensko žádný integrační program nemá,“ popisuje proces přijímání cizinců do země dnes již bývalý šéf Migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. „(Robert) Kaliňák tehdy řekl, že ty lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě,“ pokračuje. Jenže o celé dohodě mezi USA a slovenskou vládou podle něj neexistuje žádný záznam, a tedy ani přesně specifikované závazky, které tím Slovensku vznikly.

Po příjezdu na Slovensko dostali Ujgurové možnost zapojit se do integračního programu slovenské odnože Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady hradilo ministerstvo vnitra.

Slovensko podle dostupných informací přijalo celkem osm osob. V roce 2015 Robert Kaliňák prohlásil, že jich v zemi zůstalo pět. Občanství dodnes nemá nikdo z nich. Ministerstvo vnitra ale všem alespoň zařídilo ubytování. Po několika letech.

Roberta Kaliňáka jsme kontaktovali s dotazy. Jeho kancelář nás odkázala na ministerstvo vnitra, tato instituce nám ale do vydání textu neodpověděla.

Halid i jeho krajan, jenž v zemi zůstal, bydlí v Bratislavě. Slovenský stát, který musel rok přesvědčovat, mu nakonec pomohl do země dostat budoucí manželku, a to po dohodě rodin Halida a jeho nastávající. Když se mu narodila dcera, zeptal se během videohovoru jeho otec, zda by mu Halid dokázal zařídit návštěvu Slovenska, aby mohl vnučku vidět. Poté se několik měsíců neozval. Nakonec Halidovi matka přiznala, že otce čínské úřady zavřely.

„Moje dva bratry poslali do koncentráku. Pak jsem slyšel, že je po třech letech propustili, tak mě napadlo, že se situace možná zlepšuje, ale nevím,“ říká dosud energicky hovořící muž a začne mluvit pomalu. „Ani nevím, jestli žijí. Nevím to ani o rodičích, už je jim přes sedmdesát, moje matka byla nemocná…“ S rodiči nemluvil od léta 2016.

Halid má nyní dvě děti. Obě mluví ujgursky i slovensky a jsou výbornými studenty. „Jeho děti jsou zlaté, neskutečně nadané,“ pospisuje Orlovský. „Myslím, že právě děti jim dost pomáhají v integraci.“ Jako největší problém Halid nebere fakt, že jemu osobně Slovensko neudělilo slibované občanství, ale spíš to, že občanství nemá jeho rodina.

„V dokladech pořád stojí, že jsme Číňané. Hrozně se bojím toho, že jakmile Čína dostane šanci, odvezou nás. Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. V Číně se nesmíme postit během Ramadánu, mešity jsou prázdné, je to hrozné. Myslím na svoji rodinu a říkám si, co se jim asi stalo… Měli jsme velkou rodinu. Bolí mě z toho srdce.“

Jak se náš rozhovor chýlí ke konci, probíráme další problémy jeho života na Slovensku. Živí se jako taxikář, pracuje sedm dní v týdnu. Na Slovensku má trvalý pobyt a cizinecký pas černé barvy. Kdyby jezdil s taxíkem o pár desítek kilometrů dál v Rakousku, vydělal by si mnohem víc. Jenže to nejde, všichni bývalí vězni z Guantánama se ocitli na seznamu rizikových osob a mají problémy překračovat hranice. „Pokud by neexistoval tenhle seznam, tak jim trvalý pobyt stačí k tomu, aby se v rámci Schengenu mohli pohybovat úplně bez problému,“ vysvětluje Orlovský. Načež konstatuje, že „občanství jim nikdo nedá, nikdo si to nevezme na triko, protože policie má pocit, že jsou nebezpeční“.

„Mně je už skoro padesát a je mi to celkem jedno,“ říká k tomu Halid a dodává, že se stejně nikam cestovat nechystá. Jeho děti se sice narodily na Slovensku, občanství ale mohou dostat pouze v případě, že je občanem jeden z rodičů. „Letos zkusíme podat žádost o občanství pro mou ženu a děti. Ne pro mě, protože je tu spoustu požadavků – třeba to, že bych kvůli tomu měl zajít na čínskou ambasádu a tam já nemůžu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda lze říct, že na Guantánamu bylo přece jen něco pozitivního, někteří bývalí vězni v médiích odpovídali, že se tam měli lépe například díky své etnické komunitě.

„Ne,“ zní však Halidova odpověď. „Ztratil jsem tam nejlepší léta svého života. Ztratil jsem tam život.“

Z Pákistánu odvlečené Ujgury Američané zneužili jako nástroj pro vyjednávání s Čínou. „Nejhorší na tom bylo, že nás tam nechali bez obvinění. Proč myslíte, že se rozhodli po jedenácti měsících, když sami uznali, že jsme nevinní, nechat nás tam?“ Poprvé během naší konverzace se Halid rozčílí. „Když chtěli něco po Číně, na oplátku jim slíbili, že zůstaneme zavření!“

Dalším problémem podle něj byl zřejmý fakt, že Američané moc dobře nevěděli, jak s Ujgury naložit. Nečekali, že někoho takového zadrží, a zároveň je nemohli vydat zpět do země, kde by jim mohlo hrozit vězení, nebo dokonce smrt. „Snažili se nás donutit, abychom do Číny šli dobrovolně.“ říká Halid.

„Samozřejmě, že jsem naštvaný, nenávidím je. Věznili mě dvanáct let. A po tom, co mě využili, mě prostě vykopli.“

Na otázku, zda by Slovensko přijalo další osoby z Guantánama, kdyby je o to Spojené státy nyní požádaly, odpovídá Orlovský jasně: „Ne. Už ne. To byla jednorázová akce. Naprosto nesystémová.“

The post Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama appeared first on investigace.cz.

„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“

The post Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi appeared first on investigace.cz.

Od uvalení sankcí na dovoz civilních zbraní do Ruska uplynulo deset let. Ruští snajpři přesto dodnes používají západní odstřelovací pušky, optiku i střelivo. Na svých sociálních sítích se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl. Investigace.cz spolu s ruským exilovým médiem The Insider, italským investigativním centrem IRPI a kazachstánským listem vlast.kz mapuje cesty, jimiž české a další západní zbraně míří do Ruska.

Přečtěte si

České zbraně se i nadále dostávají na ruský trh. Část z nich dováží Turecko

V květnu minulého roku obdržel prezident Ukrajiny Zelenskyj od prezidenta Petra Pavla vzácný dar – ručně rytou pistoli kultovního modelu CZ 75 vyráběnou Českou zbrojovkou v Uherském Brodě. Dar měl podle firmy symbolizovat nejen průmyslovou tradici České republiky, ale „také podporu Ukrajiny v jejím hrdinném boji proti ruské agresi a obraně euroatlantických hodnot“. 

Logo zmizelo, zbraně nikoli

Zmíněný model, stejně jako další výrobky značky Česká zbrojovka, jsou navzdory deset let trvajícím sankcím vůči Rusku dodnes na ruském trhu volně k dostání. Důkazem se stal poslední ročník zbrojařské výstavy Orëlexpo 2024, o jehož předešlém konání investigace.cz informovala před půl rokem. Jedná se o největší ruskou událost ve světě sportovních a loveckých střelných zbraní. 

Honosná akce tradičně probíhá v Moskvě ve výstavních prostorách Gostiného Dvoru, kousek od Rudého náměstí. Expozici letos navštívil i jeden z nejznámějších ruských mediálních propagandistů Vladimir Solovjov – ve svých příspěvcích na Telegramu zdůraznil, že na výstavě jsou k vidění četné zbraně ruských výrobců. Mimo záběr Solovjovovy kamery však zůstaly desítky západních značek, jež byly na veletrhu představeny i letos.

Logo České zbrojovky sice z reklamních materiálů a bannerů veletrhu 2024 zmizelo, samotné zbraně však ze stánků nikoli. Zatímco stánek ruské firmy Alliance, která loni nabízela lovecké pušky a sportovní pistole značky Česká zbrojovka, tentokrát nebyl přítomen, mezeru zaplnil stánek moskevské zbrojařské firmy Varjag. „Navzdory sankcím tady máme nabídky Varjagu, kde můžeme najít cokoli,“ říká bloger, jenž navštívil letošní výstavu. Mezi modely, které ho nejvíc zaujaly, byl český karabin CZ Scorpion EVO 3 S1 (model se již nevyrábí). Obchod ukázal široký výběr zahraničních pistolí – rakouských Glocků, ale i takzvaných „čezet“, jak se v Rusku přezdívá výrobkům České zbrojovky.

Nejvýraznějšími modely veletržní prezentace byla barevná série „čezet“ v oranžovém a modrém provedení, která ruského zákazníka vyjde zhruba na 150 tisíc korun. V Česku je cena této pistole třetinová – přibližně 60 tisíc korun.

Z dostupných importních certifikátů do Ruska lze vyčíst, že koncem roku 2022 nechal Varjag dovézt deset oranžových pistolí CZ SHADOW 2 ORANGE ráže 9 mm Luger. V průběhu roku 2023 pak importoval například desítky loveckých pušek a pistolí americké značky Shadow i další západní zbraně. 

Firmu Varjag založil v roce 2020 Vladimir Grebeňuk, zakladatel jednoho z moskevských střeleckých klubů a šampion střeleckých soutěží. Jeho další společnost se dnes podílí na vývoji střelných zbraní. Rozvoj malých podniků, jakým je Grebeňukova firma, napomáhá podle ostrostřelce k ukončení „speciální vojenské operace“. Na válce v Ukrajině se podílí i prostřednictvím „svých žáků“, které učil snajperskému řemeslu. Podle zjištění redakce dodávala jeho firma v minulosti pistole Glock pro ruskou Federální vězeňskou službu. „Společnost Varjag neznáme, nespolupracujeme s ní ani s žádnou jinou ruskou společností,“ sdělil redakci Radek Hauerland, mluvčí České zbrojovky a dodal, že pro zjištění, zda a jak se zbraně dostaly na výstavu Orëlexpo 2024, potřebují znát jejich výrobní čísla. Ta se však v exportních dokumentech obvykle neuvádějí. 

Středoasijská výpomoc

Přestože výše zmíněná petrohradská firma Alliance zmizela ze seznamu vystavovatelů moskevského veletrhu, rozhodně se nevytratila z ruského trhu se sportovními zbraněmi. Jak ukazuje pokračování článku, má co nabízet. 

Začátkem dubna roku 2024 si kazašská firma Anna, vyrábějící náboje skoro 30 let, nechala dovézt 838 kilogramů munice české značky Sellier & Bellot pro ráže 30-06 Springfield a 308 Winchester – jeden karton tohoto typu nábojů obsahuje pět tisíc kusů a váží 18 kilo. Náklad putoval z Česka přímo do bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty.

O několik měsíců později, v srpnu 2024, obdržela tato firma povolení od kazachstánských úřadů k vývozu nábojů a střelného prachu do Ruska. Povolovací dokumenty, jež redakce získala díky spolupráci s kazachstánským médiem vlast.kz, sice neobsahovaly názvy firem-objednavatelů, uváděly však adresy, kam náklad směřoval. Jedna z nich, kam měly zamířit kamiony značky Mercedes-Benz se střelivem, patřila sídlu petrohradské Alliance. 

Z dokumentů týkajících se Alliance lze také vyčíst, kudy náklaďáky pojedou, že se povolení vztahuje na deset cest a platí do srpna 2025. Další dokumenty obsahují podobné informace, včetně toho, kde a kdy budou kamiony tankovat.

„Společnost Sellier & Bellot se společností Anna nespolupracuje a v dané zemi má aktuálně jiné partnery. Dle našich informací má společnost Anna vlastní výrobu střeliva. Je tedy pravděpodobné, že do Ruska vyváží produkty vlastní výroby,“ odpověděl mluvčí společnosti Adam Pašek. Ruský e-shop Alliance nemá v den vydání článku ve své nabídce střelivo od společnosti Anna, zato nabídku české munice Sellier & Bellot mají v obchodě širokou. Ani ruská firma Alliance, ani kazašská Anna se ke zjištění redakce do závěrky článku nevyjádřily.

Mezi dalšími ruskými firmami, jimž Anna dovezla střelivo, byla podle adresy i společnost Patronnaja manufaktura, která sídlí ve městě Tula, 165 kilometrů jižně od Moskvy, a je součástí Tulského závodu na výrobu nábojů, jednoho z největších výrobců nábojů pro civilní a vojenské využití v Rusku.

Pro dovoz a celní odbavení zahraničních výrobků na území Ruska potřebují firmy získat importní certifikát vystavený ruským pověřovacím úřadem Rosakreditace. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán a Kazachstán patří stejně jako Bělorusko, Rusko a Arménie do Euroasijské ekonomické unie (EEU), platí dokumenty vydané akreditačním úřadem pro další členské země i na jejich území. Dodávky z jedné země EEU do druhé navíc nejsou vidět v exportních statistikách.

Kazachstánským firmám, jež importují západní zbraně a náboje, se už nějakou dobu velice daří – od roku 2020 jejich objem daní z příjmu v mnoha případech stoupl o více než sto procent. Není to náhoda, jen podle údajů českého Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) se hodnota civilních zbraní a střeliva vyvezených Českem do Kazachstánu od roku 2018 skoro třicetkrát zvýšila, a to z devatenácti na 559 tisíc eur za rok.

Nezlomná Alliance

Historie spolupráce ruské Alliance s českými partnery začala v nultých letech těsně po vzniku této firmy. Již v roce 2006 se ředitel Alliance Grigorij Kolknev zúčastnil oslav 70. výročí České zbrojovky v Uherském Brodě.

V roce 2016, tedy dva roky po uvalení sankcí EU na dovoz střelných zbraní do Ruska, uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou, zástupci společností Sellier & Bellot a Meopta několikadenní akci, jejímž cílem bylo předvést ruským firmám produkci českých zbrojovek. Prezentace proběhla v Petrohradě v prostředí tamního luxusního hotelu Hotel Inn. České náboje na akci představil zástupce Sellier & Bellot Václav Procházka, jehož žena vlastnila od roku 2014 českou firmu Lynxnight společně s vedením ruské Alliance.

Organizátory události byly Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v zastoupení tehdejšího českého konzula v Petrohradě a bývalého ministra obrany Karla Kühnla a vicekonzula Michala Gelbiče. „Akce, na kterou odkazujete, byla zaměřena na regionální dealery společnosti Alliance a na média zaměřená na sport a myslivost. Šlo tedy čistě o civilní záležitost. Pokud by to takto nebylo vnímáno, nemohla by se tato akce vůbec uskutečnit,“ popsal událost Gelbič, který aktuálně působí v oddělení České rozvojové agentury pro Moldavsko. 

Podle Gelbiče bylo cílem ukázat, že české firmy i přes platná vývozní omezení na trhu nadále působí. Mluvčí MPO David Hluštík to vysvětluje tím, že sankce proti Rusku byly sice zavedeny již v roce 2014, nicméně tato opatření obsahovala řadu výjimek, mimo jiné třeba na kontrakty uzavřené před uvalením sankcí. „Veškeré licence a povolení, kterých se týkají údaje o vývozech do daných teritorií ve výročních zprávách, Česká republika udělila v souladu s příslušnými sankčními předpisy EU a na základě výjimek jimi stanovenými,“ dodal Hluštík. 

Z exportních statistik MPO tak vyplývá, že například v roce 2018 vyvezlo Česko do Ruska zbraně a střelivo nevojenského charakteru v hodnotě 461 tisíc eur (v přepočtu 11,5 milionů korun), v roce 2021 už šlo o částku 1,14 milionu eur (28,6 milionů korun). Od roku 2021 ale čísla pro export civilních zbraní do Ruska chybějí, podle mluvčího Ministerstva průmyslu a obchodu došlo „k postupnému útlumu vývozů civilních zbraní a střeliva do Ruska až na úplnou nulu“.

Obvyklí podezřelí

Podle Gelbiče, jenž v letech 2015 až 2018 měl jako vicekonzul v Petrohradě na starosti obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskem, výjimka pro vývoz civilních zbraní platila až do roku 2019. Zjištění polských investigativních novinářů z roku 2015 skutečně dokládá, že tok českých civilních zbraní do Ruska se nezastavil ani po roce 2014. Tehdejší ředitel Úřadu pro kontrolu exportu zbraní Jan Jindřich byl ale přesvědčený, že vyvezené zbraně nekončí u vojáků. „Máme záruky našich ruských odběratelů, že zbraně budou využité jen soukromými osobami. V žádném případě vojenskými nebo polovojenskými jednotkami,“ citovala Jindřicha Rzeczpospolita.

Polsko ale není jedinou zemí, přes kterou české zbraně a jejich příslušenství putovaly a nadále putují do Ruska. V roce 2020 se firma Alliance pokoušela dovézt odstřelovací pušky CZ TSR přes Moldavsko. Informoval o tom EU Observer. Česká zbrojovka se tehdy vůči obvinění z obcházení sankcí ohradila s tím, že žádný export svých zbraní do Ruska neuskutečnila ani jej nepovolila svým obchodním partnerům. 

Letos na jaře investigace.cz odhalila, že alespoň část střelných zbraní značky Česká zbrojovka nabízených Alliancí se do Ruska dostává prostřednictvím Turecka, kde má česká firma společný výrobní závod s tureckou zbrojovkou Huglu. Lovecké pušky od České zbrojovky, náboje Sellier & Bellot a česká optika Meopta jsou tak dodnes v nabídce e-shopu Alliance. Ještě začátkem letošního ledna si Alliance nechala dovézt puškohledy značky Meopta v hodnotě 119 tisíc eur, v přepočtu 2,9 milionů korun. Importérem optických výrobků byla turecká firma AV Doga, která rovněž prodává výrobky Meopty. Na naše dotazy Meopta do uzávěrky tohoto článku svůj komentář nedodala. 

Zastaralé Rusko

V ruských obchodech jsou však v nabídce i vzácnější modely jako třeba CZ 557 85th Anniversary, kterých bylo vyrobeno pouze dva tisíce kusů. Sběratelský kus inzeruje k prodeji například jekatěrinburgský obchod Staryj slon. V ruské databázi certifikací importu přitom pro tuto zbraň patřičný certifikát nelze nalézt. Naopak kyrgyzstánská firma Ochotničij dvor si tento model nechala loni certifikovat v Kyrgyzstánu. Ostatně obchodu s loveckými zbraněmi se od roku 2020 v Kyrgyzstánu obzvlášť daří – objem daně z příjmu se od roku 2020 zmíněné firmě zvýšil o 2 488 %. V průměru rovněž stouply zhruba o 370 % i daňové odvody kyrgyzstánských importérů zahraničních zbraní za poslední tři roky.

Z databáze UN Comtrade, tedy databáze, jež zahrnuje exportní data pro země OSN, vyplývá, že objem loveckých zbraní importovaných z Česka do Kyrgyzstánu se oproti roku 2021 zvýšil sedmdesátkrát. Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jde skoro o čtrnáctinásobnou hodnotu střeliva a civilních zbraní vyvezených v roce 2018.

Podobný trend je vidět i v Arménii. Podle OSN Comtrade se od roku 2020 objem importovaných českých loveckých zbraní do Arménie zhruba zpětinásobil na přibližně 2 496 kilogramů. Zároveň se však znásobil i objem exportu loveckých zbraní z Arménie – z 300 kusů v roce 2020 na 1 103 kusů, které v roce 2023 putovaly pouze do Ruska a Běloruska. Mezi firmami, jež loni importovaly zahraniční zbraně a zároveň exportovaly zboží do Ruska, jsou distributoři České zbrojovky v Arménii Aspar Arms LLC a Orsis Arms LLC , ale i ruský internetový obchodní řetězec Wildberries LLC. Na stránkách posledně jmenovaného subjektu jsou k dostání i puškohledy české Meopty. „Neexportujeme evropské výrobky do států SNS. S Českou zbrojovkou nespolupracujeme od roku 2022,“ sdělil zástupce firmy Gevorg Galstyan po vydání článku. Toto tvrzení není možné z otevřených zdrojů ověřit. 

Důvod, proč zájem Rusů o zahraniční zbraně roste, je podle odborníků zřejmý. Některé ruské střelné zbraně už nevyhovují současným požadavkům, například odstřelovací puška Dragunov SVD, kterou hojně používá tamní policie i armáda, je zastaralá – podle Jaromíra Blažkeho, odborníka na obranné a sportovní zbraně, dokáže vystřelit na omezenou vzdálenost a není tak přesná. “SVD Dragunov je puška určená pro podporu pěchotních jednotek se střelbou na větší vzdálenost než je efektivní dostřel standardních pěchotních zbraní, ale nemá přesnost dostačující pro použití coby skutečná odstřelovačská puška,” vysvětluje.

Přitom velkou část sportovně-loveckého sortimentu České zbrojovky lze podle jeho slov využít i pro armádní nebo policejní účely. „Příkladem je sportovní kulovnice CZ 600 MDT, dále obranná pistole CZ P10, kterou užívá česká armáda. Brokovnice se dají použít pro sestřelování dronů. Samonabíjecí Scorpion EVO naopak v některých případech při policejních zásazích, kde stačí kratší dostřel, třeba někde v budově,“ shrnuje odborník.

The post České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko appeared first on investigace.cz.

Zpráva OSN odhaluje, jak obyvatelé Gazy čelí raketovým útokům, hladomoru a šíření nemocí kvůli kolapsu zdravotní péče. Nezletilí Venezuelci jsou nespravedlivě souzeni za účast na protestech proti prezidentu Nicolási Madurovi. Tvůrce spywaru Pegasus, izraelská společnost NSO Group, lobbuje u amerických republikánů, aby byla vyřazena z blacklistu, na nějž firmu USA umístily. Ázerbájdžánská vláda, která aktuálně hostí účastníky globálního klimatického summitu OSN, se snaží skrýt své aktivity v oblasti fosilních paliv. 

Nejvíce obětí konfliktu v Gaze představují ženy a děti z řad civilistů. Vyplývá to z nejnovější zprávy OSN. Izraelská vláda již v minulosti tvrdila, že útočí především na strategické cíle Hamásu a minimalizuje lidské ztráty používáním přesné munice. Z monitoringu OSN však vyplývá, že přes devadesát procent obětí v Gaze je zabito v rezidenčních budovách. Za většinu z těchto úmrtí přitom mohou zbraně s plošným účinkem, jež Izraelské obranné síly (IDF) používají v hustě osídlených oblastech.

Tamní obyvatelé čelí nejen útokům a bombardování, ale i hrozbě hladomoru a šíření nemocí způsobenému nedostatečnou zdravotní péčí. „Stará vojenská taktika obléhání zasáhla v Gaze i základní hygienické podmínky. To vede k šíření kožních a bakteriálních infekcí, které se velmi obtížně léčí, zvláště když chybí antibiotika, mýdlo a veškerá humanitární péče,“ vysvětlila na Inspiračním fóru festivalu Ji.hlava doktorka a anestezioložka Eva Kušíková z organizace Lékaři bez hranic. „Naši lékaři hlásí, že museli dětem amputovat končetiny bez anestezie a opakovaně používat jednorázové, již znečištěné obvazy.“

OSN zároveň upozorňuje na případy, kdy izraelské jednotky střílely na Palestince, kteří hledali humanitární pomoc. K těmto událostem docházelo zejména ve městě Gaza, odkud směřuje většina zásobování na sever oblasti.

Přečtěte si

„Odejít může jen ten, kdo má peníze.“ Lidé z Gazy platí tisíce dolarů za útěk přes Egypt

Masivní vysídlování Palestinců, hlavně z oblasti severní Gazy na jih, vedlo také k tomu, že mnoho nezletilých bylo odděleno od svých rodin. Podle UNICEFu se letos v únoru ocitlo v Gaze nejméně 17 000 dětí bez doprovodu. Navíc zde kolabuje nejen zdravotní, ale i vzdělávací systém: „Naše děti přišly o právo na vzdělání. Nemohou chodit do škol, nejen kvůli vystěhování, ale také proto, že mnoho školních budov bylo zničeno při bombardování. Snažíme se pro ně organizovat výuku v provizorních stanech, ale ty neposkytují vhodné zázemí a děti je nesnášejí. Mnoho dětí navíc musí pracovat – na trzích v Gaze je jich plno, vydělávají, aby uživily sebe i své rodiny,“ popsala dopad konfliktu na děti v Gaze tamní novinářka a bývalá učitelka Ruwaida Kamal Amer.

Desítky venezuelských teenagerů byly uvězněny kvůli své účasti na protestech proti letošním volbám, jež vyhrál prezident Nicolás Maduro. Volby byly podle demonstrantů zmanipulované. Zjištění OCCRP ukazuje, že soudní řízení s těmito nezletilými probíhají často online, bez řádné obhajoby a možnosti dokázat nevinu. Soudci ignorují předkládané důkazy a pod nátlakem nutí obžalované, aby se přiznali k trestnému činu terorismu. Rodiče nespravedlivě odsouzených mladistvých potvrzují, že jsou jejich děti ve vězení fyzicky týrány, mučeny elektrickými šoky a je jim odpíráno jídlo a léky. Rodiny musí platit vysoké úplatky, aby jejich blízcí dostali potraviny a základní lékařskou péči. Organizace amerických států (OAS) ve svém prohlášení únos a týrání nezletilých Venezuelanů odsoudila, vyzvala k jejich propuštění a k potrestání těch, kdo jsou za tyto zločiny zodpovědní. Přesto však mladí Venezuelci stále zůstávají ve vězení.

Izraelská společnost NSO Group, která stojí za vývojem špionážního softwaru Pegasus, lobbuje u konzervativních amerických zákonodárců. Cílem je dostat se z amerického blacklistu, kam ji v roce 2021 zařadila Bidenova administrativa. NSO argumentuje mimo jiné tím, že její technologie pomáhají hledat pohřešovaná izraelská rukojmí v aktuálním konfliktu v Gaze. „Republikáni pro ně budou snadnějším terčem než demokraté, pokud jde o vyvíjení nátlaku na Ministerstvo obchodu, aby společnost NSO Group vyřadilo ze seznamu (…),“ řekl pro web The Intercept výzkumník Ben Freeman z amerického think-tanku Quincy Institute. 

Zatímco NSO Group zintenzivňuje své lobbistické úsilí ve Washingtonu, v Kalifornii čelí již pátým rokem žalobám od platformy WhatsApp za porušování práv a soukromí uživatelů. V říjnu tohoto roku vznesla společnost WhatsApp rozsáhlá obvinění z porušení požadavků na zpřístupnění důkazů poté, co společnost NSO odmítla poskytnout svou interní e-mailovou komunikaci a zdrojový kód programu Pegasus. 

Přečtěte si

Úřady mlčí, kontrola vázne. Země Visegrádu pod drobnohledem špionážního programu Pegasus

Ázerbájdžánská vláda se během klimatického summitu snaží odvrátit pozornost od svých kontroverzních aktivit v oblasti fosilních paliv. Letošní Konference OSN o změně klimatu, známá také jako COP29, se koná od 11. do 22. listopadu v hlavním ázerbájdžánském městě Baku. Organizátoři byli kvůli výběru této lokace již dříve kritizováni, protože ekonomika Ázerbájdžánu je silně závislá na těžbě a exportu fosilních paliv, oficiálními partnery konference jsou navíc společnosti s vazbami na prezidenta Ilhama Alijeva. Jeho vláda je dlouhodobě spojována s korupcí, porušováním lidských práv a podporou organizovaného zločinu. Alijevova politika rovněž vedla k etnickým čistkám a vysídlování Arménů během konfliktu v Náhorním Karabachu, jak podrobněji popisujeme v našem článku.

Přečtěte si

Zatímco v Karabachu umírali civilisté, Ázerbájdžán blokoval pomoc Červeného kříže

Tajná nahrávka zveřejněná BBC doložila rozhovor, ve kterém Elnur Soltanov, výkonný ředitel ázerbájdžánského týmu COP29 a náměstek ministra energetiky, diskutoval s mužem vydávajícím se za potenciálního investora. Soltanov zvažoval jeho nabídku na sponzoring summitu výměnou za investice do ázerbájdžánského ropného a plynárenského průmyslu, což by bylo v přímém rozporu s cíli konference zaměřené na boj proti klimatické krizi, snížení emisí a spotřeby fosilních paliv.

Další vyšetřování nevládní organizace Global Witness odhalilo síť podezřelých účtů na platformě X, které před zahájením summitu šířily oficiální vzkazy ázerbájdžánské vlády. Zatímco v červenci tohoto roku byly příspěvky pod hashtagem #COP29 převážně kritické vůči vládě, v září byly nahrazeny provládní propagandou. Podle všeho za touto změnou stálo 71 účtů, jež se téměř identicky zaměřovaly na podporu vlády a odvádění pozornosti od mezinárodní kritiky.

The post #zesvěta: V Gaze umírají civilisté, navzdory tvrzení Izraele o minimalizaci ztrát appeared first on investigace.cz.