Smrt příbuzného nemusí být vždy smutnou událostí. Nebožtík někdy může pozůstalé příjemně překvapit. To se přihodilo naší Anastázii Dufkové. Od togského advokáta Antoine Ludovica se jednoho dne dozvěděla, že její dlouho pohřešovaný příbuzný Mikhail Dufkov, o kterém nikdy v životě neslyšela, před několika lety zemřel. Obrovské bohatství, jež po sobě zanechal, by teď mohlo být její, neboť Mikhail nemá žádné další příbuzné.

Peníze byly uložené v africké Banque Sahélo-Saharienne. Tam Anastázie poslala od advokáta poskytnutou kopii úmrtního listu a průvodní dopis. Ve správní radě subsaharské banky se s věcmi podle všeho moc nepářou. Doslova přes noc rozhodli o přiznání dědictví a stanovili třídenní lhůtu, během níž musí být peníze převedeny, jinak na ně Anastázie ztratí nárok.

Jenže tato zpráva od banky kvůli „špatnému internetovému připojení“ a „prvnímu e-mailovému propojení“ spadla do spamu, kde ji šťastná dědička zaregistrovala až pár dnů po uplynutí lhůty. Naštěstí byl po ruce advokát Antoine, který se u banky přimluvil, a najednou převod dědictví mohl trvat klidně dva měsíce. Přičinlivý advokát zasáhl ještě jednou. To bylo pro změnu nutné přemluvit vrchního soudce Toga, jenž se obával, že by Anastázie mohla být členkou Al-Kaidy, a proto váhal se souhlasem přiznat jí právo na dědictví. Antoine sice všechno úspěšně vyřešil, avšak dědička Dufková měla  každopádně zaplatit poplatek ve výši 750 euro. Přiznala, že takovou sumu nemá, a požádala vždy ochotného advokáta, zda by poplatek zaplatil místo ní. Částku by pak samozřejmě vyrovnala z hromady peněz po zesnulém Mikhailu Dufkovi. Vyšlo najevo, že jinak údajně úspěšný právník s vlastní kanceláří a bohatými klienty, je rovněž na mizině. Jeho žena prý před rokem vážně onemocněla a Antoine musel prodat dům i auto, aby mohl uhradit 38 tisíc dolarů za léky a operace.

Africké bance se také zničehonic přihlásil jistý Paul Hampel z více jak 10 let neexistující německé banky Stadtsparkasse Hemer. Situace se tím opět zkomplikovala, neboť Hampel tvrdil, že Anastázie umírá a on má jejím jménem převzít dědictví. Anastázie zkrátka musela rychle jednat a půjčit si peníze na poplatek od svých známých.

Přes Western Union poté opravdu poslala celé jedno euro. Ani kvůli tomu nemusela existovat. U takového transferu peněz člověk zadá jméno a příjmení příjemce spolu se zemí určení. Pak pošle peníze a obdrží kód, tzv. kontrolní číslo peněžního převodu, které nadiktuje příjemci, aby si mohl zaslanou částku vyzvednout. Anastázie ale tento kód advokátovi neposlala. Antoine proto začal volat jako blázen a nebohou dědičku prozváněl nepřetržitě dnem i nocí. Anastázie nakonec telefon zvedla a kód advokátovi sdělila. Ten vzápětí zjistil, že do pobočky WU v Togu dorazilo pouze jedno euro a jako důkaz chyby na české straně poslal vyfocenou obrazovku afrického terminálu. Anastázie ale trvala na tom, že odeslala 750 euro. Příběh skončil a Antoine postupně přestal komunikovat. 

The post Antoine Ludovic, advokát z Toga appeared first on investigace.cz.

Plukovník Mustafa byl jediný, kdo nám o sobě ze začátku neřekl nic konkrétního. O to přátelštější ale byly konverzace, které s ním vedl Vladimír Prachař. Bylo mu sděleno, že v beninské bance leží 58 milionů dolarů, které se nahromadily kvůli jakési chybné fakturaci vojenského materiálu. Plukovník prohlašoval, že je potřeba ty peníze někam převést. 

Oproti jiným příběhům se v první fázi transakce moc nespěchalo. Vladimír se naopak dozvěděl, že si Mustafa koupil v sousední Ghaně nový dům se zahradou a bazénem, má dva syny a jednu dceru a je silně nábožensky založený člověk. 

Události se daly do pohybu po pár dnech, kdy Vladimíra kontaktovala beninská pobočka Africké rozvojové banky. Generální rada prý rozhodla v jeho prospěch, a tak si může vybrat jeden ze tří způsobů, jak mu budou peníze doručeny. Buď pošlou zlatou kartu s celým obnosem, nebo mu otevřou vlastní konto, kam budou peníze převedeny. Poslední možností byl klasický bankovní převod na jeho osobní účet. Každá z těchto eventualit byla zpoplatněna. Jednalo se o částky 4234, 1870 a 1764 dolarů. Poplatek však nemohl být stržen z nabízených peněz, neboť ještě nebyly Vladimírovy. Vzít si k tomuto účelu půjčku od beninské banky rovněž nešlo, poněvadž v Beninu údajně poskytují půjčky pouze od 50 tisíc dolarů výše a mají na ně právo pouze občané této země. Vladimír se rozhodl pro zlatou kartu.

Dostalo se mu ujištění, že jakmile pošle potvrzení o odeslání poplatku, zlatá karta bez prodlení vyrazí na jeho adresu. Bankovní úředník mu však překvapivě neposlal číslo určitého účtu beninské banky, ale konto právničky Rafaely N. z Brazílie, kam má za tuto službu převést 4234 dolarů. Za Vladimíra jsme tedy stvořili neexistující banku, která potvrdila jeho platbu požadované částky. Samozřejmě se nic nedělo a Vladimír zlatou kartu nikdy nedostal. Zaskočený byl však i bankovní úředník, poněvadž peníze od Vladimíra ne a ne přijít. 

Mimo zmíněného úředníka Vladimír celou dobu komunikoval i s plukovníkem Mustafou, který na jeho maily pravidelně odpovídal pár minut poté, co se ozvala banka. Asi po měsíci se plukovník svěřil, že je vážně nemocný, leží v nemocnici a jeho stav se rapidně zhoršuje. Nutně prý potřebuje co nejdříve dokončit transakci, aby se mohl přestěhovat do České republiky, kde je daleko lepší lékařská péče než v Beninu. Plukovník zkrátka chřadnul úměrně tomu, jak se transakce protahovala. Nakonec už nebyl schopen napsat ani jednoduchou zprávu a odmlčel se. 

Vladimír se od jeho syna posléze dozvěděl, že chudák Mustafa upadl do kómatu a každým dnem mu hrozí smrt. V nemocnici umírajícího navštívil i onen bankovní úředník, jenž za nutný lékařský zákrok zaplatil z vlastní kapsy téměř 1500 dolarů, které samozřejmě požadoval po Vladimírovi. 

Dostali jsme se tedy do situace, kdy nám z jednoho mailového účtu psal syn plukovníka Mustafy a z druhého bankovní úředník, který neustále reklamoval platbu za zlatou kartu. Napsali jsme jim, že víme, že jsou podvodníci, a zeptali se, proč to všechno dělají. 

Ani jeden z nich komunikaci neukončil, oba v příběhu zatvrzele pokračovali. Plukovníkův syn všechny naše žádosti o potvrzení (například kopii lékařské zprávy) ignoroval. Nakonec nám sdělil, že za pár dní do nemocnice přijede jeho matka, která už sehnala někoho jiného, na koho se převedou peníze. Rozloučil se slovy: „Věř čemu chceš, ale přeješ si, aby můj otec umřel.“

Bankovní úředník se nejdříve rozhořčoval nad tím, že jsme ho nazvali podvodníkem. V bankovnictví prý působí téměř 30 let. Jakékoliv žádosti o hodnověrné doložení své pozice ale rovněž ignoroval, nebo odmítal jako nedůstojné. Když jsme mu názorně ukázali, kde jsou v jeho příběhu mezery, otočil a přišel se zajímavou nabídkou. Týden před Vánocemi má přijet do Německa a Rakouska kvůli „závěrečnému auditu a představení nových bankovních zákonů pro rok 2020“. Údajně bude i v Nizozemí, kam veze 12 kilogramů zlatého prachu, který nabízel ke koupi. Aby nám dokázal, že je reálná osoba, objeví se prý i v Praze. Měli bychom se potkat poslední adventní neděli na nádraží. 

The post Ahmed Abdul Mustafa, umírající plukovník appeared first on investigace.cz.

Když už se stane, že vám napíše taková osobnost, jako je bývalý premiér Svatého Tomáše a Princova ostrova, nesmíte to brát na lehkou váhu. Naší Gitě Pecharové tento pán nejenom napsal, ale nabídl i 58 milionů dolarů, které by rád co nejrychleji investoval v její rodné zemi. Původ peněz byl křišťálově čistý – v době, kdy zastával funkci ministra přírodních zdrojů, se ucházelo několik ropných společností o práva na průzkum ropy v Guinejském zálivu. Díky své pozici to tehdy přihodil jedné nejmenované americké společnosti, která mu za odměnu poslala 58 milionů dolarů v hotovosti, což rozhodně NENÍ úplatek. Gitě se to nezdálo, ale bývalý politik rezolutně tvrdil, že šlo o dar, což přece není trestné.

Od Gity potřeboval podepsat dohodu o mlčenlivosti a představit investiční plán s dobrou návratností. Shodou náhod je Gita realitní makléřka, a tudíž ví, že v České republice se nejvíce vyplatí investovat do nemovitostí, což byla přesně oblast, do níž chtěl investovat i Gabriel Da Costa. Gita tak měla zařídit vše potřebné na české straně a za odměnu dostat 20 procent ze slíbené částky.

Gabriel ale spěchal a celou transakci chtěl mít vyřízenou za jeden, maximálně dva týdny. Prý se kvůli své neúspěšné kandidatuře na prezidenta středoafrických ostrovů stal veřejným nepřítelem číslo jedna, na krku má několik vyšetřování, a proto potřebuje co nejrychleji ze země prchnout i se svou rodinou.

Po podepsání již zmíněné dohody o mlčenlivosti a zaslání osobních údajů a kopie pasu (= náš „průkaz“ s fotkou a jménem) do hry vstoupil Gabrielův údajný nizozemský advokát. Ten se měl postarat o dokumenty, které jsou k dokončení transakce potřeba (mimo jiné i AML – certifikát Africké unie potvrzující původ peněz).

Pas, který advokát Gitě poslal jako potvrzení své totožnosti, byl na padělek až moc propracovaný. Podařilo se nám vyhledat a kontaktovat muže, za kterého se advokát vydával. Jednalo se o 72letého trenéra psů Rainera G. z Hamburku, jenž na otázku, zda si je vědom toho, že se za něj někdo vydává, a jak mohl získat jeho osobní dokument, odpověděl „přes mé různé aktivity se k tomu mohli dostat“. Na další dotazy už nereagoval.

Gabriel se poté ozval až po několika dnech a s radostnými zprávami. Celá věc se prý posunula vpřed, advokát připravil dokumenty, které je třeba ověřit u notáře, což bude stát pouze 2500 euro, pak ihned začne převod peněz. Částku měla samozřejmě zaplatit Gita. Když jsme bývalému premiérovi napsali, že víme, že je podvodník, okamžitě přestal odpovídat.

The post Gabriel Da Costa, bývalý premiér Svatého Tomáše a Princova ostrova appeared first on investigace.cz.

Jáchym Kalivoda se rozhodl, že si koupí nové auto. Stáhl si proto aplikaci na prodej a nákup vozidel a po chvíli našel krásné bílé BMW řady 1. Téměř nový model s nízkou spotřebou stál pouhých 2200 euro (cca 55 tisíc českých korun).

Pár dní poté, co Jáchym odepsal na inzerát, dorazila do jeho mailové schránky nabídka od Belgičanky Corrine Pichet. Ačkoliv Jáchym na inzerát reagoval ve svém rodném jazyce, odpověď přišla ve francouzštině. Stav auta byl prezentován jako výborný, bez jakýchkoliv problémů, navíc prý nedávno hladce prošlo technickou kontrolou. Tvrzení doprovázelo i jednadvacet fotografií interiéru a exteriéru vozidla. Důvod prodeje za neobvykle nízkou cenu Corrine vysvětlovala tím, že s manželem rozjíždějí „velký zemědělský projekt“, v jehož zájmu zakoupili „velký zemědělský stroj“, který potřebují co nejrychleji splatit.

Po zaslání Jáchymových osobních údajů a telefonního čísla bylo potřeba domluvit formu předání BMW. Obě strany se dohodly, že kurýr přiveze auto přímo před Jáchymův dům, ten pak vozidlo vyzkouší a když se mu bude líbit a bude mu vyhovovat, zaplatí kurýrovi v hotovosti stanovenou cenu.

V den domluveného předání ale nikdo nepřijel. Kurýr se Jáchymovi údajně nemohl dovolat. Navíc mu jeho zaměstnavatel zrovna zakázal přebírat hotovost. Nedávno ho totiž někdo přepadl a okradl. Bylo proto nutné dohodnout jiný způsob předání i platby.

Corrine navrhla tzv. „mandatory payment“ přes systém MoneyGram, obdobu Western Union. Transakce měla proběhnout následovně: Jáchym pošle peníze za auto. Aby si byl jistý, že o peníze nepřijde, k „mandatory payment“ zadá osobní bezpečnostní heslo. Jakmile Corrine obdrží peníze, pošle kurýra s autem. V případě, že by Jáchym náhodou nebyl spokojený (o čemž Corrine „velmi pochybuje“), využije svého hesla a peníze dostane od MoneyGram zpět. Corrine ale nikdy nevysvětlila, proč by MoneyGram měli Jáchymovi vyplácet peníze, které už bude mít ona. Další zádrhel spočíval v tom, že způsob platby „mandatory payment“ s osobním heslem neexistuje. Jáchym na to Belgičanku upozornil, ale ta nadále trvala na svém. 

Navrhl proto jiné možnosti, jak peníze poslat – prostřednictvím notáře nebo jako normální platbu přes MoneyGram, avšak až po vyzkoušení auta. Corrine se ani jeden návrh nezamlouval.

V patové situaci se ozval i „kurýr“, který Jáchymovi znovu vysvětlil, že opravdu nemůže přebrat platbu v hotovosti a že by měl přistoupit na řešení navržené Corrine. Kurýr i Belgičanka nakonec Jáchymovi poskytli i svá španělská telefonní čísla. Ani jednomu prý ale nemá cenu volat, poněvadž kurýr výhradně používá číslo na WhatsApp a Corrine je bohužel hluchá. Obchod se tedy neuskutečnil.Když se o několik dní později na auto se zájmem ptal Jaroslav Cimrman, bylo už prodané.

The post Corrine Pichet, výhodný prodej BMW appeared first on investigace.cz.

Jedním z velmi častých příběhů podvodu 419 je historka o dědictví. Na ni málem naletěl i náš Ferdinand Mravenec, kterého kontaktoval americký právník Steven Steve B. Kravitz. Sice se holedbal australským občanstvím a životem prožitým ve Spojených státech, jeho angličtina ale byla mizerná. Ovšem proč ne –  ve světě internetových podvodníků.

Ve svém e-mailu přislíbil Mravencovi téměř 50 milionů dolarů jako pozůstalost po zesnulém Anthonym Paulu Mravencovi. Stačí prý poslat pouze osobní údaje a potvrdit, že je schopný zaplatit poplatek ve výši 450 dolarů za „osvědčení příbuzenského vztahu“ a za zpoždění. Převod dědictví byl stvrzen smlouvou o spolupráci a doložen úmrtním listem A. P. Mravence.

Absurditu celého Stevenova snažení krásně ilustruje situace, kdy mu Ferdinand napsal, že k němu cítí silné pouto. Dokonce tak silné, až si myslí, že v jednom z minulých životů byli milenci. Protřelému právníkovi to nejenže nepřišlo divné, ale Ferdinandovy city podpořil historkou o tom, jak se tři dny postil a prosil Boha, aby mu seslal někoho, kdo se ujme dědictví včas, aby nepropadlo bance. A hle, prosby byly vyslyšeny, neboť tři dny nato Steven našel v „internetové databázi jmen“ Ferdu Mravence. 

Ale zpátky k našemu příběhu. Dědictví bylo uloženo ve stejné bance, kam měl být zaplacen i zmíněný poplatek. Jednalo se o americkou SunTrust Bank a na základě Stevenových instrukcí Ferdinand oslovil ředitele této banky, jenž mu měl peníze vydat. Musel sice zdárně zvládnout jednoduchý test a takto dokázat, že je příbuzným nebožtíka Anthonyho Paula. Poněvadž odpověděl správně na záludné otázky typu, zda je ženatý a jestli je běloch, nebo černoch (doslova jestli je “bílý nebo černý”), zbývalo jediné – zaplatit poplatek. Nejprve mu byl nabídnut účet v Citizens Bank. Když se podivil, proč by měl platit poplatek určený bance SunTrust na účet jiné banky, byl mu se slovy „pokud máš s tím prvním problém“ nabídnut účet v SunTrustu. Oba účty jsme nahlásili příslušným bankám a odhalili Stevena jako podvodníka. Tím také komunikace skončila. 

K tomuto příběhu se váže ještě jedna zajímavost. Jakmile jsme poprvé odpověděli, vyrojily se ve složce spamu tři další pokusy o podvod. První Ferdinandovi sliboval předání výhry zbrusu nového BMW a 2,3 milionu amerických dolarů k tomu. Při druhém pokusu se ozval diplomat James Mike, jenž zrovna přiletěl na letiště JFK v New Yorku s platební kartou na 10 milionů dolarů určenou Ferdinandovi. Háček byl v tom, že diplomata kontaktovala jistá žena, která tvrdila, že ji Ferdinand zplnomocnil k převzetí této karty, neboť je velmi nemocný a James Mike teď neví, co si má počít. A jako třetí Mravence oslovila paní Brenda Smith z beninské pobočky Western Union. Na prvním společném zasedání FBI a Mezinárodního měnového fondu se prý rozhodlo, že budou kompenzovat oběti podvodů Scam 419 a Ferdinand se stal prvním šťastlivcem, jehož újma bude takto vyrovnána. Vykonavatelem měla být právě beninská pobočka WU, jež dostala za úkol poslat mu 950 000 dolarů formou splátek zasílaných dvakrát denně.

Ve všech třech případech stačilo zaplatit malý poplatek. U BMW to byla částka za poštovné a dokumenty potvrzující nové vlastnictví. James Mike si řekl o peníze na celní odbavení a Brenda potřebovala 85 dolarů kvůli aktivaci Ferdinandova spisu.

The post Steven Steve Kravitz, americký právník s hroznou angličtinou appeared first on investigace.cz.

O podnikání sice vůbec nic nevěděl, o to zapáleněji o něm ale mluvil. Řeč je o Greggu Edwinovi, údajně britsko-americkém soukromém armádním dodavateli, který prý během působení v Bagdádu našetřil 17,5 milionu dolarů a rád by je investoval v České republice. Naši zemi si vybral kvůli „prosperující ekonomice a obrovským investičním příležitostem“. Vzhledem k tomu, že podle svých slov nemá o investování ani páru, v Česku by ho výhradně zastupoval Jáchym Kalivoda. Za odměnu by dostal 35 procent z Edwinovy ušetřené částky uložené v britské Lloyds Bank. Jáchymův úkol byl jednoduchý – otevřít účet ve stejné bance, nechat si na něj převést peníze a ty pak investovat.

Překvapující na této kauze byla skutečnost, že tentokrát jsme to nebyli my, kdo jako první navázal kontakt. Edwin se zjevil skrze korespondenci mezi Jáchymem Kalivodou a Peterem Owenem z prvního příběhu. Ve chvíli, kdy Jáchym zareagoval na Owena a „potvrdil funkčnost“ svého emailového účtu, zkrátka otevřel vrátka dalším případným zájemcům o své služby.

Po podepsání memoranda o porozumění, které Jáchyma zavazovalo ke spolupráci, byl Greggovým právníkem Davidem Barlshamem instruován, jak si otevřít účet u Lloyds Bank. Připomínáme, že v příběhu Owena se neexistující právnička jmenovala Susan Barlsham. Jáchym měl vyplnit formulář a prostřednictvím právníka zaplatit aktivační poplatek 550 dolarů, který mu měl být obratem připsán jako počáteční zůstatek. Aktivaci tohoto účtu však neměl uhradit u britské banky, ale přes transakční služby Western Union právníkově dceři Melanii Ch. žijící v gruzínském Tbilisi. Když na tuto podivnou kuriozitu, že nemůže poslat peníze na svůj účet, Jáchym upozornil, v kyberprostoru se objevil údajný zmocněnec banky Lloyds Emmanuel O. z Londýna, který Jáchymovi napsal, že peníze určené bance musí skutečně poslat do Gruzie právníkově dceři. Jinak to prý nejde.

Soukromým investorem Gregga Edwina měl být výhradně Jáchym Kalivoda. Ukázalo se však, že Edwin svůj „investiční byznys“ rozehrává na vícero stran. Ve chvíli, kdy mu se zájmem napsal náš fiktivní Emanuel Motýl, stal se vhodným investorem v Česku i on. V tomto případě probíhala celá věc téměř na chlup stejně. Lišilo se je několik drobností, například aktivační poplatek konta byl tentokrát 1500 dolarů a Motýl jej měl zaplatit u „pokladní gruzínské pobočky Lloyds Bank Melanii Ch.“ Před pár dny to ještě byla dcera advokáta Barlshama. Mimo to jsme si zjistili, že Lloyds Bank žádnou pobočku v Gruzii nemá. Emanuel Motýl si přesto postěžoval, že jeho přítel Kalivoda, který má stejný zájem, stát se investorem v Bagdádu ušetřených dolarů, platí o téměř tisíc dolarů méně. Odpověď přišla vzápětí, na žádost amerického investora Edwina prý byl jeho účet upgradován na „prémiový klasický účet“. Nevadilo ani to, že Kalivoda a Motýl zakládají účet pod stejným číslem řízení.

Vraťme se ale ke Kalivodovi, jemuž nevyhovovala platba prostřednictvím nebankovních transakčních služeb. Právník Barlsham mu proto nabídl dvě jiné možnosti, jak poplatek za aktivaci svého účtu zaplatit. A to buď bitcoiny,  nebo iTunes dárkovými kartami. Bylo tedy jasné, že jsme na konci příběhu a nastal čas na konfrontaci.

Zeptali jsem se „právníka“ Davida Barlshama, proč to dělá a jestli by si s námi nechtěl o své práci i životě popovídat. Taky nás zajímalo, co by dělal s iTunes dárkovými kartami. Odpověděl, že jeho rodiče jsou vážně nemocní a jeho bratr hladoví, dárkové karty by směnil u obchodníka za reálné peníze. Slíbil, že nám o sobě řekne úplně všechno, když mu pošleme alespoň jednu iTunes kartu v hodnotě 100 dolarů. Poté, co jsme napsali, že nepošleme ani cent, přestal odpovídat.

The post Gregg Edwin, americký voják z Bagdádu appeared first on investigace.cz.

Peter Owen se po našem kontaktu ozval Jáchymu Kalivodovi. Představil se jako správce investičních fondů v londýnské pobočce mezinárodní investiční společnosti Fidelity International. Přebytkem z údajného maximálního návratného kapitálového zisku, (takový termín nezná žádná učebnice týkající se financí), prý více méně nelegálně našetřil přes 45 milionů liber, které má uloženy na tajném účtu u Fidelity International. Jako zaměstnanec společnosti si prý nemůže otevřít konto na své jméno. Požádal proto Jáchyma, aby účet převzal, poté zrušil a peníze převedl na off-shorové bankovní konto. Za tuto operaci dostane 40 procent z oněch 45 milionů, 40 procent si nechá Peter, 5 procent půjde na pokrytí výdajů a 15 procent na charitu dle Jáchymova výběru. (Podvodník prezentující se jako Peter Owen používá Firefox na Windows 7 a své e-maily posílá z Lagosu v Nigérii.)

Během prvních zpráv byl Jáchym několikrát ujištěn, že celý proces je 100% legitimní a legální, Kalivodovo jméno také nebude nikterak poškozeno a všechno musí proběhnout diskrétně, nikdo další se nesmí nic dozvědět.

V průběhu několika následujících týdnů pak Jáchym ve spolupráci s údajnou vedoucí právního oddělení Fidelity International Susan Barlsham rušil „svůj“ účet u této společnosti. Během tohoto období obdržel na první pohled zfalšovanou kopii pasu Barlsamové a na oplátku jí zaslal svůj fiktivní doklad. Dostal i deset různých dokumentů (některé potvrzovaly Jáchyma jako vlastníka investic, jinými dával plnou moc) a zaplatil 34 550 liber za „razítko a poplatky za ukončení účtu“. Částku respektive „zaplatil“ Owen.

Po zrušení konta si musel otevřít off-shorový účet u Allied Irish Bank, což byla jedna ze smluvních podmínek, které si ale nemohl přečíst, neboť podle Susan je firma měla pouze ve fyzické podobě a byla je ochotna poslat pouze po Jáchymem zaplaceném kurýrovi. 

Po založení off-shorového účtu pak bylo potřeba poslat určitou částku na jeho aktivaci. Šlo o několik tisíc liber (10–15 tisíc), které Peter tentokrát odmítl za Jáchyma zaplatit. Dostali jsme se tedy k místu podvodu a nastal čas odkrýt karty. 

Reportér investigace.cz tak vyrazil za Peterem Owenem do Londýna, jeho e-maily obsahovaly i soukromou adresu. Samozřejmě ho na určeném místě nenašel, nikdo ze sousedů jméno Peter Owen také neznal. Tato fakta jsme Peterovi napsali i s tím, že v londýnské pobočce Fidelity International on ani Susan Barlsham rovněž nikdy nepracovali. Peter byl rozhořčen, prý jsme přijeli bez pozvání. Jako důkaz nám poslal kopii svého pasu a zaměstnanecké kartičky u Fidelity. Když jsme mu oponovali, že londýnská sousedka tvrdila, že na jeho adrese žijí černoši a on je podle fotografie z pasu běloch, ukončil veškerou komunikaci.

The post Peter Owen, správce fondů ve Fidelity International appeared first on investigace.cz.