Bývalý šéf tajných služeb Severní Makedonie Sašo Mijalkov zmizel několik dní před vynesením soudního rozsudku v kauze rozsáhlých nezákonných odposlechů, ve které mu hrozil trest ztráty svobody.  Mijalkov je rovněž vyšetřován kvůli zatajení obrovského majetku i možnému mučení představitelů opozice. V roce 2018 zmizel podobným způsobem jeho bratranec Nikola Gruevski, někdejší premiér Severní Makedonie. 

Úřady v Makedonii v pondělí potvrdily, že vydaly národní zatykač na bývalého šéfa tajné policie Saša Mijalkova poté, co ho policie v neděli večer marně hledala na několika místech v hlavním městě Skopje z důvodu soudem nařízeného domácího vězení. Očekává se, že úřady vydají také mezinárodní zatykač.

Soudní příkaz k jeho domácímu zadržení přišel v neděli, necelý týden před plánovaným vyhlášením rozsudku týkajícího se případu  masivních nezákonných odposlechů, kde Mijalkov figuruje jako hlavní podezřelý a obžalovaný. Verdikt v případu, ve kterém byl Mijalkov postaven před soud spolu s dalšími 11 bývalými státními a policejními úředníky, se očekává v pátek 26. 2. 2021.

Pátrání po někdejším šéfovi tajné policie bylo zatím marné. Policie ho v neděli nenašla ani v jeho domě ve Skopje, ani v hotelu Marriott, který často navštěvoval, a kde ho média v neděli odpoledne naposledy viděla na veřejnosti. Prohledávání vozidel opouštějících hlavní město rovněž nepřineslo žádné výsledky.

Mijalkov stál v čele tajné policie v letech 2006 až 2015 a je obviněn z organizování masivního a nelegálního odposlechu stovek lidí během období autoritářské vlády jeho bratrance, tehdejšího premiéra Nikoly Gruevského, který uprchl ze země před více než dvěma lety. 

Přečtěte si

Bývalý makedonský předseda vlády uprchl do Maďarska, chce se vyhnout trestu

Gruevski osobně nařídil tajným službám dvacet tisíc nelegálních odposlechů. Jeho cílem bylo monitorovat opoziční politiky, zástupce občanské společnosti nebo nepohodlné novináře.

Po odhalení odposlechů ve Skopje vypukly masové demonstrace a řada ministrů Gruevského vlády odstoupila. Gruevski nakonec podal demisi až po uzavření tzv. pržinské dohody, kterou pomohla sjednat Evropská unie. Po jeho odstoupení bylo zahájeno několik vyšetřování týkajících se korupce, zneužití moci, volebních podvodů nebo už zmíněných odposlechů. 

V posledních letech byl Mijalkov několikrát uvězněn nebo pobýval v domácím vězení. Makedonská justice se obávala jeho útěku, neboť je podezřelý i v jiných souvislostech, které vyšly najevo po odhalení masového nezákonného odposlechu. Mijalkova se mimo jiné týká i  skandál spojený s Prahou. V českém hlavním městě proinvestoval v době svého mocenského postavení přes 50 milionů korun v nemovitostech, ačkoliv není jasné, kde k takovým penězům přišel. V Česku má Mijalkov nejen rozsáhlé investice, ale i trvalý pobyt. 

Přečtěte si

Makedonský špión rentiérem v Praze

Jeho náhlé zmizení těsně před verdiktem silně připomíná osud jeho bratrance Gruevského, který po útěku z vězení v roce 2018 následně získal azyl v Maďarsku.

Předseda vlády a sociálně demokratický vůdce Zoran Zaev v pondělí veřejně prohlásil, že je zklamán zprávami o Mijalkovově zmizení a stále doufá, že ho úřady najdou.

„První věcí je, aby byl nalezen, a pokud bude usvědčen, aby si odpykal trest. Očekávám zprávy o tom, co se děje, a plné vyšetření,“ řekl Zaev.

Bývalá vládnoucí a nyní opoziční strana VMRO DPMNE, kterou dříve vedl Gruevski, v pondělí vyzvala vládu k rezignaci kvůli skandálním informacím o tom, že Mijalkov nemohl uniknout bez pomoci vlády.

Opoziční strana obvinila Zaevskeho kabinet, že údajně vymyslel politickou dohodu s Mijalkovem, která by umožnila jeho útěk, a to výměnou za jeho pomoc při podkopání současného vedení VMRO DPMNE.

Autorka článku: Nina Kodhajová
Autor úvodní fotografie: OCCRP, Tomislav Georgiev

The post Severní Makedonie: Útěk před spravedlností appeared first on investigace.cz.

Bývalý makedonský premiér Nikola Gruevski uprchl ze země krátce poté, co mu soud uložil  dvouletý trest za korupci. Gruevski, známý dobrými vztahy s Viktorem Orbánem, posléze úspěšně požádal o politický azyl v Maďarsku. Žádosti o Gruevského vydání do rodné Makedonie pak letos v létě maďarský soud nevyhověl. Přestože Gruevski žije v Budapešti de facto jako uprchlík, neznamená to, že by se stáhl do ústraní, naopak byl několikrát viděn ve společnosti maďarských vládních představitelů.

Gruevski zastával funkci makedonského předsedy vlády deset let do roku 2016. Tehdy vyvolalo masivní vlnu protestů zjištění, že Gruevski nechal odposlouchávat na 20 tisíc makedonských úředníků a dalších osob. Poté, co několik ministrů v důsledku protestů rezignovalo, odstoupil nakonec i samotný Gruevski. 

Po odhalení novinářů z Investigace.cz a OCCRP přišel o funkci spolu s Gruevskim také šéf tajných služeb Sašo Mijalkov. Ten v současnosti čelí řadě obvinění ze závažných zločinů, a to včetně zneužití pravomoci, podvodů, praní špinavých peněz či dokonce mučení.

Makedonský špión rentiérem v Praze

K útěku ze země však Gruevského přiměl až rozsudek dvou let vězení za to, že v roce 2012 ovlivnil úředníky, aby mu zaplatili neprůstřelný vůz Mercedes-Benz 600 v hodnotě přes 15 milionů korun. Začátkem loňského listopadu měl nastoupit k výkonu trestu, krátce nato však zmizel. O den později na svém Facebooku uvedl, že se nachází v Maďarsku.

Makedonská vláda požádala na základě mezinárodního zatykače o jeho vydání, Budapešť však bývalému premiérovi poskytla politický azyl, jehož platnost později potvrdil soud. Gruevski byl přitom už v době svého výkonu funkce předsedy vlády známý svými vřelými vztahy s maďarským premiérem Viktorem Orbánem.

Naposledy se Gruevského jméno objevilo v maďarských médiích krátce před nedávnými maďarskými zastupitelskými volbami letos v říjnu. Server Nepszáva totiž informoval o tom, že Gruevského jméno figuruje v seznamu oprávněných voličů v centru Budapešti. Ačkoliv nelze se stoprocentní jistotou potvrdit, že se jednalo o makedonského expremiéra, podle serveru tomu odpovídá kromě jména i uvedený věk.“To, že může hodit hlas jednomu z kandidátů na starostu je divné, jelikož si pořídil za veřejné peníze luxusní obrněný Mercedes. A namísto vězení utekl a maďarská diplomacie mu ještě pomohla”, uvedla pro server Nepszáva opoziční kandidátka na starostku Kata Tüttő. Právě ona na přítomnost Gruevského na seznamu voličů upozornila. 

Podle serveru Hungary Today mělo právo volit v maďarských zastupitelských volbách až na 140 tisíc občanů z ostatních států Evropské unie, kteří mají trvalý pobyt v zemi.  K těmto voličům nejspíše patřil i Gruevski.

“Nic divného,” hodnotí ministerstvo schůzku s Gruevským

Odsouzenému expremiérovi Gruevskému podle opozice nejspíše pomohly k rychlému získání azylu nadstandardní vztahy s Viktorem Obránem. Mimo to se za dobu svého maďarského exilu setkal Gruevski také s dalším členem tamního vládního kabinetu. O setkání se přitom média dozvěděla pouze náhodou.

Krátce předtím, než maďarský soud zamítl žádost o Gruevského vydání, informoval server 444.hu, že se expremiér sešel s náměstkem maďarského ministra zahraničí Istvanem Jóo. Na schůzku by se možná nikdy nepřišlo, kdyby se neuskutečnila v bytě, jenž přímo sousedí  s redakcí serveru 444. Na dotaz redakce, zda se náměstek skutečně s Gruevským setkal a zda toto setkání nerozporuje dřívější tvrzení vlády, že Gruevski neni v Maďarsku politicky činný, odpovědělo ministerstvo zahraničí vyhýbavě: “Není nic divného na tom, že je ministerstvo v kontaktu s osobou, jež byla dlouho ve své zemi předsedou vlády.”

Krátce po schůzce Gruevského s Isztvánem Jóo v soukromém bytě, jenž podle zjištění patří dvěma čínským občanům, odešel expremiér Makedonie na večírek. Na pronajaté jachtě, kde se party konala, se setkal s několika zahraničními podnikateli.

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Život makedonského expremiéra odsouzeného za korupci: V Maďarsku může k volbám, schází se také s vládními představiteli appeared first on investigace.cz.

Nedávná ústavní krize v Moldavsku vyvrcholila koncem desetileté vlády Demokratické strany oligarchy Vladimira Plachotňuka. Ten posléze ze země uprchl. Ze zjištění serveru Rise Moldova nyní vyplývá, že moldavské úřady v čele s Ministerstvem vnitra v uplynulých letech na příkaz vlády prováděly odposlechy a očerňovací kampaň vůči odpůrcům vlády i opozičním politikům.

Server zveřejnil dokumentaci, která dokazuje odposlechy zhruba padesáti dvou politiků, aktivistů a novinářů, z nichž někteří měli být i osobně sledováni. Úřady k nim domů nainstalovaly prostorová odposlouchávací zařízení a kamery. Důvodem ke sledování měly být tři trestné kauzy spojené s protivládními protesty před třemi lety.

Serveru Rise Moldova se podařilo získat data, jež dokládají rozsah celé operace.

Podle těchto údajů mělo být vystaveno téměř šest set soudních příkazů, povolení a nařízení umožňujících rozsáhlé odposlouchávání a sledování členů opozice.

„Zjistili jsme, že cílem sledování byli pouze opoziční činitelé. Velkou část z nich úřady sledovaly zhruba rok a půl, ačkoliv podle zákona je toto možné pouze po dobu šesti měsíců, a to se souhlasem soudu,“ uvedl pro investigace.cz redaktor serveru Rise Moldova Ion Preasca.

Podle něj za sledováním a odposlechy stojí vládní Demokratická strana, jejímž šéfem je moldavský oligarcha Vladimir Plachotňuk.

Několik dotyčných osob také uvedlo, že odposlechy a materiály získané v rozporu se zákonem sloužily jako prostředek k zahájení trestních stíhání či k očerňování.

Kauzy, které měly odposlechy legitimizovat, souvisely mimo jiné s protivládními protesty z dubna loňského roku. Představitelé občanské platformy Důstojnost a pravda (DA) již koncem března 2016 vyzvali veřejnost k projevům nesouhlasu s vládní politikou. Generální inspektorát policie a Ministerstvo vnitra to vyhodnotily jako výzvu k nepokojům, jejichž důsledkem má být „revoluce, svržení moci a ustavení vlády lidu“.

Prokurátor následně nařídil odposlechy dvanácti jedinců včetně čelných osobností platformy DA. Protesty, jež se skutečně konaly 24. dubna 2016, pak úřady označovaly jako moldavský „Majdan“.

„Například v roce 2017 se stalo terčem odposlechů mnoho aktivistů, kteří protestovali proti rychlé změně volebního systému v Moldavsku z poměrného na smíšený,“ uvádí Preasca. Otázkou podle něj zůstává, jak s těmito zjištěními naloží nová vláda.

Ještě na začátku měsíce Moldavskem zmítala hluboká ústavní krize, v zemi de facto úřadovaly dvě vlády a dva prezidenti. Krize nakonec vyústila v konec desetileté vlády Demokratické strany oligarchy Plachotňuka a faktické vítězství spíše pragmatické politické aliance proevropského hnutí ACUM a proruských socialistů. Tato aliance se překvapivě těšila podpoře Západu i Moskvy. Plachotňuk následně ze země uprchl neznámo kam.

„Premiérka Maia Sanduová (ACUM) i vicepremiér Andrei Năstase (Platforma DA) přislíbili, že podniknou kroky, aby situaci s odposlechy prověřili. Náš článek tento proces zřejmě urychlil,“ odhaduje budoucí vývoj Preasca.

Před několika lety propukla podobná kauza několikanásobně většího rozsahu v Makedonii. Tehdejší vláda premiéra Nikoly Gruevského nechala několik let odposlouchávat kolem dvaceti tisíc lidí včetně vládních ministrů, politiků, podnikatelů či novinářů. Odposlechy vedl šéf rozvědky a bratranec premiéra Sašo Mijalkov. Když se celá věc provalila díky článkům OCCRP, po masivních protestech v roce 2016 nakonec makedonská vláda padla.

Makedonský špión rentiérem v Praze

Gruevski byl později odsouzen za korupci na dva roky. Před nástupem k výkonu trestu však uprchl do Maďarska, kde mu byl udělen politický azyl.

„Určité spojitosti se skandálem v Makedonii tu jsou. V Moldavsku se ale zatím nikoho, kdo odposlechy autorizoval nebo prováděl, nepodařilo dohnat k odpovědnosti. Doufáme, že nová vláda zajistí, aby k podobným případům už nedocházelo,“ uzavírá Ion Preasca z investigativního serveru Rise Moldova.

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Strana uprchlého moldavského oligarchy Plachotňuka nechala odposlouchávat desítky členů opozice appeared first on investigace.cz.

Makedonská policie včera zadržela bývalého šéfa tajných služeb Saša Mijalkova. Společně s dalšími policejními úředníky čelí obvinění z nezákonného odposlechu stovek občanů, včetně autorky tohoto textu Sasky Cvetkovské. Trestní soud v Skopje vydal příkaz k zatčení na základě žádosti speciální prokuratury, aby snížil riziko jeho útěku ze země. Jedním z možných úkrytů mohlo být i Česko, kde má podle našich odhalení nejen trvalý pobyt, ale i tajné investice.

Po odhalení novinářů z investigace.cz a OCCRP přišel Mijalkov v roce 2015 o funkci. Policie podezřívá Mijalkova z řady závažných zločinů, včetně zneužití pravomoci, podvodu, praní špinavých peněz, zločinného spolčení, poškozování věřitelů a mučení. Sašo Mijalkov působil ve své funkci za vlády Nikoly Gruevskiho, který minulý týden uprchnul do Maďarska.

Přečtěte si

Bývalý makedonský předseda vlády uprchl do Maďarska, chce se vyhnout trestu

V minulém týdnu informovala média o snaze bývalého předsedy makedonské vlády Nikoly Gruevskiho získat politický azyl v Maďarsku. Gruevski do Maďarska uprchl před nástupem trestu. V Makedonii byl totiž odsouzen ke dvouletému odnětí svobody za zneužití pravomoci veřejného činitele v souvislosti s nákupem luxusního mercedesu za více než 15 milionů korun. Hrozí mu ale i další stíhání a soudní procesy.

Premiérem Makedonie byl Gruevski deset let, od srpna 2006 do ledna 2016, za konzervativní stranu Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty (VMRO-DPMNE). Jeho vláda byla politicky bouřlivá. Třikrát se konaly předčasné volby.

Ty z roku 2008 byly poznamenány nepokoji v albánských komunitách. Volbám v roce 2011 předcházelo uzavření první makedonské soukromé televizní stanice A1 TV kvůli kritice Gruevskiho vlády a následné pronásledování novinářů. Po volbách v roce 2014 opozice nařkla Gruevskiho kabinet ze zneužívání státních prostředků pro vlastní kampaň a odmítla uznat výsledky.

Aby toho nebylo málo, v roce 2015 byl odhalen rozsáhlý skandál s nezákonnými odposlechy. Gruevski osobně nařídil tajným službám dvacet tisíc nelegálních odposlechů. Jeho cílem bylo monitorovat politiky, zástupce občanské společnosti nebo nepohodlné novináře, včetně autorky tohoto článku Sasky Cvetkovské.

Ve Skopje tehdy vypukly masové demonstrace a řada ministrů Gruevskiho vlády odstoupila. Gruevski podal demisi až po uzavření tzv. pržinské dohody, kterou pomohla sjednat Evropská unie. Po jeho odstoupení začala řada vyšetřování týkajících se korupce, zneužití moci, volebních podvodů nebo už zmíněných odposlechů. Rozsudek, kvůli kterému Gruevski uprchl z Makedonie, je tak první v řadě dalších soudních procesů, v nichž figuruje nejenom on, ale i řada jeho nejbližších spolupracovníků.

Rodinná tradice

Jedním z nich je Gruevskiho bratranec, někdejší šedá eminence Gruevskiho kabinetu a šéf tajných služeb Sašo Mijalkov. Právě ten ze své funkce řídil nezákonné odposlechy. Mimo to je Mijalkov vyšetřován kvůli zatajení rozsáhlého majetku a možnému mučení představitelů opozice.

V Česku má Mijalkov nejen trvalý pobyt, ale i rozsáhlé investice. Do Česka se Mijalkov dostal už před desítkami let, a to díky vlivnému otci Jordanu Mijalkovi, někdejšímu ministrovi vnitra v první makedonské vládě po rozpadu Jugoslávie. V 80. letech byl totiž Mijalkov starší ředitelem československé pobočky jugoslávské státní firmy Makoteks. Podle některých historiků šil právě tento podnik uniformy sovětských vojáků okupujících Československo. Mijalkovovi tak v Praze trávili hodně času.

V roce 2014 investigace.cz společně s makedonskou novinářkou Saskou Cvetkovskou z organizace Organized Crime and Corruption Reporting (OCCRP) odkryla, že Mijalkov investoval desítky milionů korun do luxusních nemovitostí v Praze.

Podnikatel rozvědčíkem

Podle makedonských zákonů sice mohou veřejní činitelé během výkonu funkce vlastnit firmy a majetek, musí je ale zveřejňovat ve speciální deklaraci. To Mijalkov cíleně obcházel. Ze zákona také vyplývala povinnost pravidelně vykazovat celkové jmění Státní komisi pro prevenci korupce. A také přiznat jakékoli změny v majetku za poslední tři měsíce, pokud by převyšovaly hodnotu dvaceti průměrných platů.

Ve výkazu majetku, který Mijalkov odevzdal, ovšem nefiguruje téměř nic z toho, co vlastní v Praze. Přiznal pouze byt na Starém Městě a podíl v jedné firmě. Novináři z investigace.cz spolu se Saskou Cvetkovskou ale nalezli a zveřejnili důkazy o jeho dalším pražském majetku v celkové hodnotě nejméně padesát milionů korun.

První firmu Mijalkov založil v roce 1993 se svým bratrem. Jmenovala se nejprve Mijalkov s.r.o. a později byla přejmenována na Efficiency s.r.o. Jako oblast podnikání uváděla obchod s nemovitostmi. Od roku 2008 je Mijalkov jejím jediným majitelem. Této firmě patří luxusní byt na pražském Starém Městě. Podle katastru nemovitostí jej koupila v roce 2001 za 360 000 německých marek (tehdy 6 120 000 korun). Efficiency dále vlastní 50 procent v další firmě s nemovitostmi Style Fashion s.r.o.

Další firma, Myrtlanis s.r.o., dříve také patřila Mijalkovovi. Této společnosti patřil pozemek o rozloze 15 tisíc metrů čtverečních na Veleslavíně v odhadované hodnotě kolem 28 milionů korun. Mijalkov firmu včetně pozemků prodal současnému vlastníkovi, panamské firmě Tasiga Corp za 200 000 korun.

Tasigu skrytě ovládá jeden z nejbohatších makedonských podnikatelů Jordan Kamčev, který je zároveň nejlepším přítelem Mijalkova. Během Gruevskiho vlády byly Kamčevovy firmy hlavním příjemcem státních zakázek. A právě v tomto období patřil Kamčev k nejštědřejším donátorům Gruevskiho strany VMRO-DPMNE. Kamčev je nyní vyšetřován spolu s Mijalkovem.

Zatím poslední firma, Service Point MM s.r.o., postavila luxusní byty v Michli pod názvem Michelský mlýn. V roce 2009 firmu velmi výnosně prodali. Mijalkov tak získal 500 000 eur a zůstal majitelem bytové jednotky i členem společenství vlastníků v tomto bytovém objektu. Právě tento byt nefiguruje v jeho výkazu majetku.

Bratři Sparavalovi

Spoluvlastníky firmy Service Point MM byli i bratři Vojislav a Dejan Sparavalovi, dlouholetí obchodní partneři Mijalkova.

Ti jsou v Česku obchodně provázáni s mnoha dalšími firmami a osobnostmi českého hazardu a developerských projektů. Mezi ně patří například král českého hazardu Milutin Perič, majitel sítě kasin CEC Praha a. s. Nebojša Milutinovič nebo majitel společnosti Karlín Port, investor a developer Milorad Miškovič.

Vojislav Sparavalo také pomohl českému zbrojaři Jaroslavu Strnadovi při nákupu továrny na výrobu munice v Makedonii. Letitou blízkost mezi bratry Sparavalovými a Mijalkovem dokazuje i jejich společné bydliště na pražských Petřinách v dobách, kdy v tehdy hlavním československém městě studovali.

Mijalkova i Gruevskiho nakonec paradoxně dohnaly k zodpovědnosti nahrávky jejich osobních diskuzí. V únoru 2016 je opozice nechala zveřejnit. V záznamech rozhovorů Gruevski plánuje nezákonné urychlení stavebních plánů a nákup nemovitostí, jejichž vlastnictví později zamlčel. Gruevski byl obviněn z řady trestných činů, v jednom případě odsouzen, a jak bylo výše řečeno, vyhnul se nástupu do vězení útěkem do Maďarska.

Přečtěte si

Výkup balkánských továren

Autoři: Pavla Holcová, Saska Cvetkovská

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Makedonský špión rentiérem v Praze appeared first on investigace.cz.

Makedonii vládl víc jak deset let mocný triumvirát. Říkalo se mu „rodina“ a patřil k němu i předseda vlády Nikola Gruevski a jeho bratranec a šéf tajných služeb Sašo Mijalkov. Třetím členem byl Mijalkovův svědek ze svatby ministr financí Zoran Stavrevski. Jejich vláda padla po masivních protestech po celé Makedonii až v roce 2016. Rozbuškou protestů se tehdy stal fakt, že Sašo Mijalkov nechal odposlouchávat tisíce lidí, Makedonie má dva miliony obyvatel.

Nikola Gruevski včera uprchl do Maďarska poté, co na něj soud ve Skopje vydal zatykač. Gruevski byl odsouzen za korupci, ale k výkonu dvouletého trestu odnětí svobody nenastoupil. Policie po něm zahájila pátrání, nepodařilo se ho však najít. Dnes Gruevski na svém Facebooku uvedl, že je v Maďarsku.  

„Během uplynulých dní jsem obdržel nespočet výhrůžek smrtí”, uvádí ve svém sdělení. “Jsem nyní v Budapešti a požádal jsem maďarské úřady o politický azyl.” Gruevski také prohlásil, že bude vždy “věřit v Makedonii.”

Gruevski byl odsouzen za to, že v roce 2012, kdy byl premiérem, ovlivnil úředníky, aby mu zaplatili neprůstřelný Mercedes v hodnotě 580 000 euro. Současně je bývalý premiér souzený i za zneužití pravomoci veřejného činitele, volební podvod a další finanční zločiny. Gruevski vedl makedonskou vládu od roku 2006 do roku 2016. V letech 2003-2017 byl předsedou strany Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strany makedonské národní jednoty.

Sašo Mijalkov, jehož osud byl dlouho nerozlučně spojen právě s Nikolou Gruevskim, má na kontě jiný skandál. Ač není jasné, kde k takovým penězům přišel, proinvestoval v Praze v době svého mocenského postavení přes 50 milionů korun v nemovitostech. Tyto investice ale v Makedonii nikdy nepřiznal, byť mu vzhledem k výši proinvestovaných peněz podle makedonských zákonů hrozila směšná pokuta – v přepočtu dvacet tisíc korun. V současné době je Mijalkov vyšetřován i kvůli dalším zločinům jako například praní peněz a úplatkářství.

Autor: OCCRP

Přečtěte si

Výkup balkánských továren

The post Bývalý makedonský předseda vlády uprchl do Maďarska, chce se vyhnout trestu appeared first on investigace.cz.

Továrnu „Suvenir” na výrobu munice nedaleko makedonské vesnice Samokov koupil Jaroslav Strnad přes své firmy v roce 2010. Druhou – továrnu „14. oktobar” – si pak pořídil v srbském městě Kruševac na podzim loňského roku. Do obou koupí byli zapleteni prostředníci napojení na místní politiky a vysoké představitele bezpečnostních složek, kteří čelí obviněním z toho, že za předchozí vlády řídili Makedonii jako mafiánskou organizaci. Je třeba dodat, že Strnad získal obě továrny za směšně nízké ceny.

V Makedonii vyvolala koupě továrny podezření, že Strnada více zajímala žádaná exportní licence na zbraně než samotná muniční výroba.

„Češi se zajímali hlavně o makedonskou vývozní licenci,” popsal zdroj přítomný během obchodního vyjednávání, který mluvil s novináři OCCRP pod podmínkou anonymity ze strachu před případnými následky. „Makedonie totiž [na rozdíl od členských států EU a NATO] neuplatňuje sankce [vůči konfliktním zónám],” dodal.

Makedonské hody

Nákupem makedonské chátrající továrny „Suvenir” získal Strnad strategickou část kdysi impozantního zbrojařského průmyslu Jugoslávie. Továrna se nachází v obzvláště chudé části makedonského venkova, je schovaná za ostnatým drátem hluboko v lesnatých kopcích. Nejbližší město Makedonski Brod je od ní vzdáleno 30 minut jízdy.

Dokumenty, které mají novináři z OCCRP k dispozici, dokládají, že Strnadova firma Real Trade Praha zaplatila v roce 2010 manažerům krachující továrny pouhý jeden milion eur (podle tehdejšího kurzu přibližně 25 milionů korun). Webové stránky jedné ze Strnadových společností, Excalibur Army, uvádí makedonskou muniční továrnu jako jeden ze svých zahraničních podniků. Muničku provozuje makedonská firma Sumbro Trade, kterou koupil Strnadův holding.

Výpovědi továrních dělníků a informace z celní správy poukazují na to, že továrna v prvních pěti letech ve Strnadově vlastnictví vyrobila velmi málo munice. Továrna však mohla být využívána k jiným účelům. Šest dělníků, se kterými novináři z OCCRP mluvili, potvrdilo, že výroba v muničce do roku 2016 zahálela. Dříve se tu vyráběly náboje ráže 9mm. Dva z nich vzpomínají, jak součástí jejich práce bylo přepisování štítků na bednách, které do muničky odněkud přijely, aby putovaly zase jinam.

„Často jsme přebalovali zboží. Obdrželi jsme, řekněme, velké bedny, které jsme neotvírali. Jen jsme jim změnili štítky,” řekl dělník, který novinářům odmítl sdělit svou identitu, aby nepřišel o zaměstnání. „Nejsem nijak chytrý, neřeknu vám, co v těch bednách bylo, nebo co přesně jsme dělali.“

Dokumenty celní správy, které má OCCRP k dispozici, neevidují (kromě let 2012, 2016 a 2017) u firmy Sumbro Trade, která továrnu provozuje, žádné informace o vývozu munice. V letech 2016 a 2017 se munice vyvážela do České republiky, Slovenska a na Ukrajinu. Záhadnější jsou však informace o vývozu v roce 2012 – podle informací makedonské celní správy bylo vyvezeno nespecifikované množství koupelnového a instalatérského vybavení do Česka. Strnadova továrna „Suvenir“ ale podle našich informací nic takového nevyrábí.

Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy Czechoslovak Group, se k nákupu firmy Sumbro a potažmo muničky vyjádřil: „V případě firmy Sumbro, jež má výrobní provozovnu v makedonském Samokově, se jedná o investici do výroby munice pro ruční zbraně v rámci strategie nebýt pouze obchodníky ale i plnohodnotnými výrobci.“

To, že by nákup továrny nějak souvisel s licencemi, ale popřel: „Žádné exportní licence na vojenský materiál jiný než munice pro ruční zbraně, která je vyrobena v podniku Sumbro, v Makedonii nerealizujeme, ani jsme nerealizovali (do toho nepočítám transitní licence, na které jsem reagoval u předcházející odpovědi). Produkce Sumbra je exportována zejména do USA.“

Spasitel Sparavalo

Podle rozhovorů a dokumentů, ke kterým mají novináři z OCCRP přístup, se Strnad při svém nákupu muničky v Makedonii spoléhal na služby Vojislava Sparavala, podnikatele s trvalým pobytem v Monaku, který je úzce spojen s vrcholnými představiteli předchozí makedonské vlády.

Dřívější kauza OCCRP též odhalila, že Vojislav Sparavalo investoval do nemovitostí v České republice společně se Sašo Mijalkovem, nechvalně proslulým a dnes již bývalým šéfem makedonské kontrarozvědky UMK.

Mijalkov, bratranec někdejšího makedonského premiéra Nikoly Gruevského, byl klíčovou postavou ve vlivné klice, která ovládala Makedonii po celou dekádu. Gruevského politická strana VMRO-DPMNE ztratila moc po vleklé politické krizi v roce 2017. V současnosti čelí Gruevski obvinění z korupce. Sašo Mijalkov je obviněn z manipulace voleb, mučení a nelegálních odposlechů desítek tisíc makedonských občanů.

Mijalkovův společník, Vojislav Sparavalo, se ukázal být pro Strnada užitečným v roce 2015. Tehdy Strnad čelil problémům ze strany správní rady Sumbra kvůli tomu, že munička nedosáhla stanovených cílů v oblasti investic a lidských zdrojů. Porušili tak smlouvu o prodeji továrny a tím pádem bylo jeho vlastnictví továrny ohroženo.

V říjnu 2015 vyrazil Strnad se Sparavalem a jedním ze svých vedoucích pracovníků, Vítem Paulíčkem, na makedonskou ambasádu v Praze, aby loboval za zachování muniční továrny ve svém vlastnictví. To dokazuje interní korespondence pracovníků makedonského ministerstva zahraničí, ke které mají novináři z OCCRP přístup. Není jasné, zda přítomnost Sparavala na ambasádní schůzce měla rozhodující vliv na to, že si Strnad mohl muničku ponechat. Každopádně samotný fakt, že Sparavalovo jméno bylo v pozdější oficiální zprávě makedonského ministerstva zahraničí o ambasádní schůzce vymazáno, poukazuje na to, že jeho přítomnost na setkání byla vnímána jako citlivá záležitost.

Vojislav Sparavalo i Andrej Čírtek, jako mediální zástupce Strnadovy firmy, toto setkání na ambasádě popírají. Oba také popřeli jakékoliv propojení Jaroslava Strnada, a jeho podnikání na Balkáně, se Sašo Mijalkovem. Andrej Čírtek dokonce popřel i vztah mezi Sašo Mijalkovem a Vojislavem Sparavalem.

„Ani pan Sparavalo, ani pan Strnad žádný obchodní, smluvní či jakýkoliv jiný vztah s tímto pánem [Sašo Mijalkovem] nemají,“ tvrdí Čírtek.

Rozhovory se dvěma makedonskými vládními představiteli prokazují, že Strnad byl schopný získat podporu i u Miloše Zemana. Pracovníci prezidentské kanceláře zanesli téma problematické muničky do programu jednání české hlavy státu s jeho makedonským protějškem, Ďorge Ivanovem, v únoru 2016 v Praze. Podle interního zdroje se téma muničky nakonec na pořad oficiálního jednání obou prezidentů nedostalo. To může opět poukazovat na citlivost problému.

Jiří Ovčáček, Zemanův mluvčí, se k problematice odmítl přímo vyjádřit, přičemž vágně dodal, že „[…] pan prezident dlouhodobě v rámci ekonomické diplomacie podporuje české podnikatele z mnoha oborů“.

Expanze do Srbska

Strnadovy společnosti nedávno expandovaly i do sousedního Srbska. Tentokrát již v těsnějším partnerství s Vojislavem Sparavalem.

Srbská společnost, která patří Strnadově holdingu Czechoslovak Group (CSG), koupila v loňském roce zkrachovalou továrnu „14. Oktobar“ v Kruševaci. Ceremoniál podpisu obchodní smlouvy se symbolicky odehrál 14. října. Tedy v den, kdy si Srbové připomínají osvobození od nacistické okupace v roce 1944, na nějž název továrny odkazuje. Ceremoniálu se účastnila i srbská premiérka Ana Brnabić.

Podle dokumentů, kterými OCCRP disponuje, koupil Strnad tuto vojenskou továrnu za přibližně 4 miliony dolarů (tehdy přibližně 103 milionů korun) – tedy za desetinu její odhadní ceny. Strnadova společnost byla jedinou firmou, která se o koupi fabriky ucházela. Předešlá čtyři kola, během nichž byla továrna nabízena k prodeji, nepřilákala žádné potenciální investory. Další dokumenty dokládají, že pouhých šest týdnů po podepsání kupní smlouvy odkoupil Vojislav Sparavalo 15% podíl z vlastnictví továrny přímo od Strnadovy společnosti. Tentokrát ještě laciněji. Podnikatel s trvalým pobytem v Monaku zaplatil za minoritní podíl 11 tisíc dolarů (tehdy přibližně 306 tisíc korun). Podle Andreje Čírtka, který se vyjadřuje za Strnadovy firmy, šlo o částku odpovídající hodnotě podílu.

Aleksandra Janković, jedna z ředitelek továrny „14. Oktobar“, sdělila novinářům OCCRP, že továrna v současnosti zaměstnává 160 lidí, a že vedení podniku připravuje investiční plán, jak továrnu zmodernizovat. Podle ní továrna nevyrábí munici ani vojenský materiál. Výroba se má zaměřit na „vybavení pro obranný průmysl, jako například nábojnice”, (tedy plášť bez náboje). „Smlouvy s třetími stranami jsou obchodním tajemstvím,“ dodala ředitelka továrny Janković.

Nákup této továrny zpochybňoval srbský opoziční politik a bývalý ministr zahraničí Vuk Jeremić. Na základě jeho prohlášení zahájilo makedonské státní zastupitelství přípravnou fázi trestního řízení pro podezření z praní špinavých peněz.

Autoři textu: Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela

Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIK, BIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.

The post Výkup balkánských továren appeared first on investigace.cz.

Vyšetřování mezinárodní sítě nezávislých center investigativní žurnalistiky (OCCRP, Organized Crime and Corruption Reporting Project) odhalilo, že Jaroslav Strnad – nejznámější český zbrojař a zároveň největší oficiální sponzor kampaně Miloše Zemana za znovuzvolení – nakoupil zastaralou munici čínské provenience a rozpadající se zbrojařské továrny na Balkáně. To vše za velmi podivných okolností a asistence místních lidí, kteří jsou obviněni ze závažných zločinů. Nákupy obsahovaly i dovoz desítek milionů kusů staré čínské munice vyřazené jako albánské armádní přebytky do Česka.

Nabídka, která se neodmítá

Strnadova expanze na Balkán se nezastavila u nákupu samotných nábojů. Před pár lety koupil problematickou továrnu na munici v Makedonii a nedávno i fabriku na vojenskou výrobu v Srbsku, a to za snově nízké ceny. Balkánská nákupní horečka se neobešla bez účasti dvou osob, které jsou propojeny se Sašo Mijalkovem, dnes již bývalým vlivným šéfem makedonské kontrarozvědky. Ten je v současnosti postaven před soud, kde čelí řadě obvinění včetně korupce, nelegálních odposlechů a manipulace voleb.

Kromě Strnada v Albánii nakupoval i podnikatel Martin Drda z konkurenčního holdingu STV Group. Koupil 30 milionů nábojů.

Není jasné, z jakého důvodu se tyto obchody uskutečnily. Z logiky věci Strnad a Drda s municí dál obchodovali. Je však otázkou, komu tuto munici prodali.

Desítky let stará čínská munice, kterou firmy napojené na Strnada v Albánii nakoupily, je totiž nejen směšně laciná, ale také velmi nespolehlivá. To podstatně problematizuje její legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu západních armád, včetně Armády ČR, je zcela nepoužitelná. A například pro zbrojařské firmy, které mají sídlo ve Spojených státech amerických, je dokonce nelegální takovou munici jak nakoupit tak i re-exportovat.

Albánské sklady munice a výbušnin jsou svého druhu legendou. Figurovaly i v hollywoodském filmu „War Dogs“ (česky „Týpci a zbraně“) z roku 2016, v němž se partě amerických mladíků, kteří dosud holdují hlavně kouření marihuany, nečekaně podaří vyhrát zakázku Pentagonu za 300 milionů dolarů na dodávku zbraní afghánské armádě. Film inspirovaný skutečným příběhem stojí za shlédnutí mimo jiné kvůli scénám, kdy tato nezkušená parta musí jednat s protřelými mafiány a pochybnými překupníky zbraní z Balkánu.

Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy společnosti Czechoslovak Group, tyto nákupy potvrdil: „Společnost Real Trade skutečně v minulosti v řádném procesu nakupovala munici vyřazovanou z Albánské armády a dále s ní obchodovala na základě licencí podle všech národních i mezinárodních pravidel.“

Odmítl ale, že by munice byla stará a tedy nespolehlivá: „Jednalo se o munici čínské i ruské výroby ve standardních rážích, které se běžně používají. Nebyla tedy ani ve smyslu svého typu, ani ve smyslu svého technického stavu ´obstarožní´ […] Munice do ručních či dělostřeleckých zbraní může být skladována desítky let, pokud je uskladněna řádně.“ Navíc dodal, že „Většina této munice byla prodána zákazníkům v rámci Evropské unie, skladována byla rovněž v Evropské unii.“

Odborníci na obchod se zbraněmi mají ale jiný názor.

„Této odpovědi bych tak úplně nevěřil,“ oponuje Georges Berghezan ze Skupiny pro výzkum a informace ohledně míru a bezpečnosti (GRIP). „Počet potenciálních evropských zákazníků ze soukromého sektoru je pro takovou munici značně omezen,“ tvrdí. „A nedokážu si představit, že by veřejné bezpečnostní složky v některé ze zemí Evropské unie používaly tuto starou munici sovětského typu.“

Na dotaz, kam se taková munice může vyvážet, nám Pieter D. Wezeman ze Stockholmského institutu pro mezinárodní mírový výzkum (SIPRI) odpověděl: „Mám za to, že to je Afrika a některé oblasti Blízkého Východu – místa jako Irák nebo Afghánistán.“

Představitelé STV Group odmítli na naše dotazy odpovědět.

Bratři ve zbrani

Strnad se těší blízkému vztahu se Zemanem, kterého finančně podporoval již při jeho prvních úspěšných prezidentských volbách v roce 2013. V současnosti jsou firmy na Strnada napojené zdaleka největším sponzorem Zemanovy kampaně za znovuzvolení.

Pětačtyřicetiletý Strnad vlastní holding Czechoslovak Group (CSG), který zastřešuje průmyslové a obchodní společnosti, jež jsou aktivní v obranném a civilním průmyslu. Spoluvlastní i podnik Tatra Trucks, známou kopřivnickou firmu zabývající se výrobou nákladních vozidel.

Jedna ze Strnadových firem, DAKO-CZ, přispěla Zemanovi podle veřejně dostupných informací na kampaň celkem dvěma miliony korun. Composite Components, další z firem spojených se Strnadem, je pak s jedním milionem korun druhým nejvýznačnějším donorem kampaně. Obě firmy tak tvoří celé dvě třetiny veřejných příspěvků na Zemanovo znovuzvolení.

Taková podpora ale nezůstává jednostranná. Strnad má přístup k prezidentovi a jeho veřejné podpoře českého obranného průmyslu. Loni v březnu Zeman navštívil jednu ze Strnadových firem – Excalibur Army. Strnad byl také součástí obchodní delegace, která v listopadu spolu s prezidentem cestovala do Ruska. A Strnad odsud neodjel s prázdnou – do Česka se vrátil se smlouvou na stavbu a provoz hangáru na opravu letadel nedaleko Moskvy.

Zeman se též nezdráhal veřejně opovrhovat českými pravidly ohledně vývozu zbraní. Postěžoval si, že zákaz vývozu zbraní do zemí, ze kterých by mohly být re-exportovány do konfliktních oblastí, český zbrojařský byznys dusí.

„…někdy licenční politika naprosto nevhodným způsobem omezuje náš export do takzvaných bezpečných neboli neembargovaných zemí pod záminkou, že je zde riziko reexportu do zemí už nikoli tak bezpečných. Já na to vždy říkám: co je vám do toho? Vy vyvážíte do bezpečných zemí, a co s tím ty bezpečné země dále udělají, to už je jejich a nikoli naše věc,“ řekl Miloš Zeman na zahájení zbrojního veletrhu IDET 2017.

Hlavní důvod balkánské nákupní horečky českého zbrojaře Strnada zůstává neznámý. Není například jasné, jaké cíle Strnad a jeho podnikatelský konkurent Drda na Balkáně sledují. Nicméně samotný fakt, že tyto obchody až dosud unikaly pozornosti médií či veřejné kontrole, ukazuje, že obří zbrojařské smlouvy a politické vazby jsou stále obestřeny tajemstvím.

Made in China: České firmy nakupovaly desítky milionů starých nábojů

Snaha o vyřazení a likvidaci staré čínské munice z albánských armádních skladů se v roce 2008 hrozivě zvrtla. Kolem poledne 15. března 2008 ohlušila albánskou vesnici Gërdec série několika výbuchů. Do nebe létaly ohnivé kusy budovy skladu a munice, do omítek se zasekávaly šrapnely. Nárazové vlny byly cítit až ve 14 kilometrů vzdálené Tiraně. Při neštěstí zahynulo 26 lidí, další stovka byla zraněna. Důvod výbuchu se nikdy nepodařilo přesně stanovit.

Mezinárodní tlak na albánskou vládu, aby se zbavila nebezpečné a nespolehlivé staré čínské munice a výbušnin, tak otevřel cestu k neodolatelnému obchodu dvěma českým firmám. Podle dokumentů, které máme k dispozici, společnosti Real Trade Praha a STV Group začaly ve velkém nakupovat právě tuto munici za směšně nízké ceny.

Desítky milionů kusů obstarožní čínské munice, které jedna z firem napojená na Strnadův holding Czechoslovak Group (CSG) nakoupila z albánských muničních skladů, putovaly do České republiky. Kromě Strnada v Albánii nakoupil 30 milionů kusů munice také podnikatel Martin Drda z holdingu STV Group. Nákupy obou konkurenčních holdingů proběhly v letech 2010 až 2015, což dokladují interní dokumenty albánského státního monopolu na prodej zbraní MEICO.

Podle dokumentů bylo do Česka prodáno také více než sto tun výbušniny RDX, přestože američtí diplomaté důrazně varovali před nestabilitou, a tedy nebezpečností materiálu. Otázkou zůstává, co se s letitou čínskou municí dá dělat dál. Její nespolehlivost podstatně problematizuje další legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu národních armád, včetně Armády ČR, je nepoužitelná. Podle plukovníka Jana Šulce: „Armáda ČR nepoužívá čínské zbraně ani munici. Při nákupu moderních zbraní, zbraňových systémů a munice se orientujeme na standardy NATO.“

„Čínská lidová republika není členem NATO ani signatářem aliančních dohod. To znamená, že její výrobci munice tyto dohody s příslušnými procesy zpravidla do svých výrobních a zkušebních procesů neimplementují,“ doplňuje Vlastimila Cyprisová z Generálního štábu Armády.

„O tohle žádná evropská armáda nebo policie nemá zájem,” tvrdí Pieter D. Wezeman ze SIPRI. “To si vůbec nedokážu představit.” Podle něj jsou typickými nákupčími takové munice spíš “země s relativně malými rozpočty, které ale nutně munici potřebují kvůli právě probíhajícímu konfliktu. Navíc tyto země mají často děravou legislativu i způsob, jakým vojenský materiál nakupují,” dodává Wezeman.

Georges Berghezan, rešeršér v GRIP tvrdí, že je pravděpodobné, že “české firmy re-exportovaly čínsko-albánskou munici třetím stranám, takže právě tato munice mohla skončit v rukou syrských rebelů, írackých Kurdů nebo afghánských bezpečnostních sborů. „Také Jemen nebo jiné chudé a konfliktem zmítané africké země by mohly nakupovat sice nespolehlivou, ale lacinou munici,” doplňuje.

Uniklé emaily, které se nám podařilo získat ze dvou makedonských ministerstev během loňských revolučních dnů a ověřit jejich pravost, vrhají na tyto obchody více světla. Ukazují, že pro zajištění plynulé přepravy munice přes Srbsko vyhledala společnost Real Trade Praha pomoc Petara Crnogorace, obchodníka se zbraněmi, který byl v minulosti vyšetřován policií. V roce 2014 byl Crnogorac v Srbsku zatčen a obviněn z toho, že zneužíval důvěrné informace z veřejných zakázek, které se týkaly výprodeje armádních přebytků. Obvinění byla později stažena.

V roce 2015 Organizace spojených národů prošetřovala obchody okolo Crnogoracovy firmy CPR Impex, jejíž dceřinná společnost se měla pokusit prodat zbraně islámským bojovníkům v Libyi. Petar Crnogorac připustil, že se o prodeji jednalo, nicméně popřel, že by se samotná dodávka zbraní kdy uskutečnila. V roce 2016 bylo vyšetřování zastaveno.

Petar Crnogorac odmítl celou situaci jakkoliv komentovat.

Nešlo však jenom o munici

Možným prodejem nespolehlivé výbušniny RDX českým firmám se podrobně zabývali američtí diplomaté. Vyplývá to z diplomatických depeší zveřejněných serverem Wikileaks.

Poté, co v roce 2008 vybuchl muniční sklad v albánské vesnici Gërdec, požádali američtí úředníci albánskou protistranu, aby zničila své zásoby 150 tun výbušniny RDX. Ta byla sice skladována na jiném místě, ale odborníci se kvůli její nestabilitě báli, že by se mohla tragédie opakovat. (Výbušnina však byla později koupena STV Group a re-exportována.)

Obchod se zbraněmi a municí měla na starosti albánská státní firma MEICO. Podle dokumentů této společnosti bylo více než sto tun munice prodáno do České republiky.

Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIK, BIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.

Autoři textu: Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela

Edit: 25. ledna 2018 ve 13.01: přidány okolnosti toho, jak jsme získali a ověřili uniklé emaily.

The post Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů appeared first on investigace.cz.

Milánská drogová burza má svá specifika. Na rozdíl od burz s legálními komoditami nemá své sídlo. Taky na ni není jednoduché vstoupit a „kótovat“ vlastní produkt. Kokain, heroin, marihuana a další se tu prodávají po stovkách kilogramů. Tady se určuje cena drog platná pro půlku Evropy. Jde o jednu z největších drogových tržnic v Evropě, kam lídři organizovaného zločinu a mafiánských rodin z celé Evropy jezdí nakupovat ve velkém, aby pak drogy naředili a prodávali je ve svých domovských zemích skrz vlastní distribuční sítě. V roce 2007 a 2008 tuhle burzu ovládal přes své spolupracovníky cizinec: Darko Šarič, jeden z největších evropských narkobaronů uplynulých dvaceti let. Jeho aktivity se táhnou napříč kontinenty, jeho sbírka pasů čítá i slovenský a jeho firmy najdeme i v Česku. V létě byl v Srbsku odsouzen za pašování 5.7 tun kokainu a praní více než 20 milionů EUR ke dvaceti letům vězení. Ihned se odvolal.

Balónky jako rukopis

Luigi Rinela, vrchní vyšetřovatel kriminální policie v Miláně, rychle pochopil, že tady půjde o hodně. Během roku 2007 Milán zaplavil kokain od nového dodavatele. A ten nový dodavatel měl jedinečný rukopis – balíčky drog balil po přibližně kilogramových dávkách do barevných dětských balónků. A právě barevné balónky se táhly jako červená nit několika velkými drogovými případy, ve kterých figurovaly dealeři, kurýři, vojáci i mafiáni z Itálie, Albánie, Bulharska, Srbska a Černé Hory.

Rinela pochopil, že balónky mají chránit kokain před možným kontaktem s vodou, takže balíčky přijíždějí do Itálie lodí. Co mu ale vůbec nebylo jasné, kdo by mohl být tím novým hráčem na milánské drogové burze – kdo ji postupně začíná ovládat díky neuvěřitelně vysoké kvalitě kokainu (80% čistota), které italská mafie nebyla schopná konkurovat. Ani nepotřebovala. Bylo pro ni výhodnější spolupracovat.

Tou novou skupinou byl Balkánský kartel. A Italské mafii nabídli výhodnou spolupráci. „Balkánský kartel fungoval jako makléři“, vysvětluje Rinela. „Pochopili, že Itálie je ideálním zázemím, kde mohou přeprodávat drogy, které vozili z Jižní Ameriky. Taky pochopili, že pro ně bude nejvýhodnější přeprodávat kokain italské mafii, která kontroluje pouliční prodej, za velkoobchodní ceny.“ Ndrangetě nabídli následující: Pokud budete schopní odebrat alespoň 50 kilogramů čistého kokainu týdně, vezmeme na sebe riziko dopravy. Jediné, co budete muset udělat, je počkat si na produkt a pak za něj zaplatit. Jsme tu a nabízíme vám obchod.

O necelý rok později, v březnu 2008, se italské policii konečně podařilo rozklíčovat „balónkovou záhadu“. Během operace „Maja“ Rinelův tým zatkl Francesca Petrelliho s padesáti kilogramy kokainu a samopalem. Vzhledem k tomu, že Petreli byl recidivista a za poslední přečin mu hrozilo dalších 20 let vězení, nebylo zrovna složité ho přesvědčit ke spolupráci.

Hned ve stejný den, kdy byl Petreli zadržen, vypověděl italské policii vše, co o nové skupině dodavatelů kokainu věděl. Řekl jim, že to nejsou Italové, ale Balkánci. Řekl, že tomu šéfují Černohorci. Zdůraznil, že dodávají vysoce kvalitní kokain, ale nezajímá je pouliční prodej a distribuce. Prý neobchodují s nikým, kdo není schopný odebrat alespoň 50 kilogramů čistého kokainu týdně. 

S pomocí Petreliho sestavil tým Luigi Rinela seznam lidí, kteří se účastní kokainového byznysu pod taktovkou Balkánců. „Po nějaké době se nám podařilo identifikovat, kdo tvoří italskou buňku Balkánského kartelu,“ vysvětluje Rinela. Jeho tým vytvořil seznam podezřelých a spustil sérii sledování, odposlechů a monitorování skrytou kamerou. Členům balkánského kartelu napíchli telefony, do bytů umístili prostorové mikrofony, do aut skryli GPSky, aby mohli pohodlněji monitorovat pohyb. Navíc nasadili agenta, který měl za úkol jen všechny a všechno fotit. Bylo téměř nemožné, aby Balkánci udělali jediný krok bez toho, že by je Rinelův tým sledoval. Byli na to ale vycvičeni a připraveni.

„Balkánci se chovali víc jako armáda než skupina organizovaného zločinu,“ vysvětluje Rineli. „Během své policejní praxe jsem na pár mafiánů už narazil. Mají své stereotypy: Je to zvláštní skupina lidí, která ráda předvádí svoji moc, obklopuje se krásnými ženami, po nocích chlastá a šňupe kokain. Takhle se chová typický italský nebo albánský mafioso. Ale tihle Balkánci byli neuvěřitelní. Přišli do Itálie, aniž by uměli slovo italsky. A žili napůl jako mniši a napůl jako vojáci. Pořád byli zalezlí ve svých bytech, nechodili na noční tahy nebo si trochu užít. Snažili se, aby si jich nikdo nevšiml. Maximálně si tak dali kafe v bistru, ale jinak nic. Nic!“ dodává Rinela. 

Podle fotografií se podařilo identifikovat dva lidi: Boško Nediće a Anese Selmana. Po čase italská policie dospěla k názoru, že právě Boško Nedić řídí italskou buňku Balkánského kartelu.

19. ledna 2009 naložil Boško Nedić kokain do dodávky a poslal ji společně se spolehlivými kurýry ze skladiště v Tirrenii obchodním partnerům z Albánie. Dodávka však nedojela. Byla zastavena italskou policií, následoval zátah v tirrénské vile pronajaté na jméno Jan Prosek, kde se našlo 266 kilogramů kokainu. Bylo to však jen zbytek z mnohem větší dodávky. Policie zatkla řidiče, ale Boška Nediće nechala uprchnout s tím, že ji dovede k šéfům Balkánského kartelu. Byl to risk, který se nevyplatil. Boško Nedić zmizel.

O tom, co Nedič od roku 2009 dělal, se moc neví. Jedno z mála bílých míst vyplňuje český obchodní rejstřík: Půl roku po zmizení, 11. června 2009, si Nedič kupuje poloviční podíl ve firmě MAN – CO, která sídlí v Praze v Evropské ulici 550/28, v budově která patří ČVUT. Tahle firma v Česku ale oficiálně nikdy nevyvíjela žádnou aktivitu a taky nikdy nezaplatila žádné daně.

Nedič uprchl před zatčením italskou policií do Jižní Ameriky, kde se v současné době skrývá. Jako spolupodílník je ve firmě uveden Vitomir Bajić, další ze Šraićova gangu. Podle vyšetřování měl na starosti nájemné vraždy. Byl zatčen v Černé Hoře a eskortován do vězení v Itálii, kde spáchal v roce 2010 sebevraždu.

Nedić byl ale podle vyšetřování srbské i italské policie pouze pravou rukou šéfa celého kartelu. Za toho je považován Darko Šarić, rodák z černohorského města Pljevje, který začal kriminální dráhu v roce 1991 vykradením samoobsluhy a skončil jako jeden z nemocnějších mužů evropských narkomafií a hlavní dodavatel kokainu do Západní Evropy.

Darko Šarić vstupuje do hry

První zločin Darko Šariće nedával tušit, že s něj bude do pár let jeden z nejmocnějších mužů Balkánu. Za vykradení samoobsluhy, ze které si Šarič odnesl kromě salámů, čokolády i půl kilogramu hub a prostěradlo, dostal podmínku.

Během následujících let už ale obvinění nabyla na vážnosti: nelegální držení zbraní a výbušnin, násilnosti, vloupání. Šarić se rozhodl uprchnout do Itálie.

Když se pak po pěti letech vrátil do Pljevje, disponoval větším obnosem peněz a sítí velice dobrých kontaktů. Co přesně však Darko Šarič těchto pět let dělal, zůstává bílým místem jeho životopisu. Podle srbského policejního reportu cestoval na padělané dokumenty po Evropě a páchal různé formy zločinu. Pár věcí je ovšem jistých.

V lednu roku 1998 založil Darko Šarić společně s několika dalšími občany tehdejší Jugoslávie firmu Solimba Z. M. v Táborské ulici 22 v Praze. Jednatelem společnosti je dodnes Milka Štěpánková, která jak sama tvrdí, utekla do Česka před jugoslávskou válkou.

„Ty dokumenty přinesl můj manžel Zoran. Já jsem je podepsala a na nic se neptala. Byli to moji krajané a potřebovali pomoc. A navíc jsem se bála manžela. Bil mě,“ vysvětluje okolnosti založení pražské firmy jednoho z největších narkobaronů Milka Štěpánková.

Jak sama tvrdí, netušila, že Darko Šarič je drogový magnát.

„Znala jsem ho ještě z Pljevje, oba jsme se tam narodili. Vždycky na mě působil jako takový hodný kluk, možná trochu buran. Nikdy bych neřekla, že by měl takový mozek a konexe na to dělat drogy,“ tvrdí Milka Štěpánková. Jak sama dodává, potkala ho v Praze jen jednou, v roce 1993, kdy přijel podepsat nějaké dokumenty. „Od té doby jsem ho neviděla. Ten podíl ve firmě tady měl jen proto, aby získal papíry. Co já vím, tak chtěl dostat trvalý pobyt v půlce Evropy. Mířil hlavně na západ.“

Solimba Z. M. byla od začátku jen skořápkovou firmou a nikdy nepodala žádné daňové přiznání. To potvrzuje i Milka Štěpánková: „Musela bych o tom vědět, musela bych to podepsat. A nic takového se nikdy nestalo.“

Jak potvrdilo slovenské ministerstvo vnitra, na Slovensku získal Darko Šarić v roce 2005 dokonce občanství, a to na základě fingované svatby s Veronikou Poláčikovou. O rozvod požádal jen několik týdnů po uznání občanství. Jako trvalou adresu měl uveden byt Dragoslava Kosmajca – pravděpodobného zakladatele takzvané Balkánské cesty – trasy, kterou přes Balkán putují drogy do Evropy. Ten získal slovenské občanství již v roce 2004.

Darko Šarić se snažil být neviditelný, nepřitahovat pozornost a na žádném místě nezůstávat zbytečně dlouho. Dlouho se mu dařilo manévrovat pod radary policie i médií. Peníze z drogového obchodu investoval do mnoha odvětví byznysu.

Rodinný byznys

Jméno Darko Šariće se v médiích poprvé objevilo v roce 2007, kdy bylo v jeho garáži v Novém Bělehradě nalezeno auto s dvaceti kilogramy heroinu. Zadrženi byli čtyři lidé, včetně Arso Šariče, Darkova bratrance. Duško Šarić, Darkův bratr, byl k soudu předvolán jako svědek. Popřel jakoukoliv spojitost mezi heroinem, Darkem nebo svojí osobou s tím, že oni jsou pouze majitelé garáže a neměli tušení, co se tam děje.

Arso Šarić byl odsouzen a poslán na pět let do vězení jen měsíc poté, co se stal spolupodílníkem ve firmě TIM Trade z pražských Modřan. Vzhledem k tomu, že ve vězení mu česká firma k ničemu nebyla, převedl ji v roce 2010 na skupinu Indů, jejichž uváděnou adresu nezná ani Google.

Operace Balkánský válečník

Zatímco Luigin Rinela po několika letech tvrdé práce uzavřel Balónkovou aféru, Balkánský kartel připravoval mnohem větší akci. V Jižní Americe už na ně čekaly dvě tuny kokainu. V noci 12. října 2009 bylo u argentinského pobřeží rušno. Chorvatský kapitán jachty Maui nakládal 1 917 barevných dětských balónků naplněných kokainem. Teď už zbývalo jen dostat se s jachtou dál od pobřeží, tam kde u Uruguayského pobřeží kotvil zaoceánský parník Pirgos.

Najednou se ten dokonalý plán ale pokazil. Přetížená jachta dorazila se čtyřhodinovým zpožděním. Navíc se jednalo o luxusní zánovní jachtu v hodnotě kolem 6 500 000 korun, která logicky přitahovala hodně pozornosti. Kapitán Pirgosu, přestože velmi dobře věděl, o kolik se tady hraje, celou akci odložil na následující den. Maui se vrátila i s nákladem do přístavu.

„Tak malá holka přijela na rande pozdě a navíc dorazila ve velkým bílým fáru, takže zburcovala půlku sousedství… Pokusím se to zvládnout, ale nejsem si jistej, že to půjde,“ napsal první důstojník Pirgosu balkánskému koordinátorovi celé akce.

Další noc ale přišla mořská bouře. Maui sice vyplula, ale málem celou posádku smetla jedna z vln. Opět se museli vrátit do přístavu. Opět náklad nepřeložili.

Aniž by to věděla, posádka Maui měla daleko větší problém. Policie a tajná služba hned několika států sledovala každičký jejich krok v rámci akce nazvané „Balkánský válečník“ a jen čekali na příležitost, kdy budou moct Balkánský kartel chytit při činu. Následujícího dne udělala police na jachtě zátah a našla dvě tuny drog. Svět obletěly fotografie luxusní jachty a barevnách balónků nacpaných kokainem. Všichni byli překvapeni množstvím drog a fakt, že to celé zorganizovala doposud neznámá skupina lidí z bývalé Jugoslávie.

Tento zátah byl pro Balkánskou mafii tvrdá rána. Přišli o víc než dvě tuny čistého kokainu, což je v řeči peněz několik stovek milionů korun. Během operace „Balkánský válečník“ byly stovky členů Balkánské mafie pozatýkány v zemích Jižní Ameriky, na Balkáně a ve zbytku Evropy. Ti, co zatčeni nebyli, se rozprchli po celém světě – mezi nimi i Darko Šarić.

Srbský státní zástupce pro organizovaný zločin usoudil, že hlavou celé skupiny je Darko Šarić. V lednu 2010 vydalo Srbsko na Šariće mezinárodní zatykač – byl obviněn z pašování kokainu a legalizace výnosu z trestné činnosti. Spolu s ním bylo obviněno dalších 52 osob – právnící, ekonomové, námořníci, ale i malíř, taxikář, analytik, inženýr i dřevorubec.

Šarićovi rychle došlo, co se děje a uprchl ze Srbska. Před útěkem se ještě pokusil získat zpět černohorské občanství, ale nevyšlo to. Odjel do svého rodného města Pljevje a zmizel. Kde se pak pohyboval, není jasné. Jednou z velmi mála stop je podle bosenské tajné policie záznam z dubna 2010, který tvrdí, že Šarić byl ubytován v hotelu Radon Plaza – tento hotel patří Nasiru Khlemendimu – legendárnímu dodavateli heroinu do Západní Evropy.

Kapitulace

O tom, kde pobýval Darko Šarić pak, se moc neví. Média spekulovala o možném pobytu v Jihoafrické Republice – tradičním zastávce na kokainové cestě z Latinské Ameriky, tato tvrzení se ale nepodařilo prokázat.

Z ničeho nic se Darko Šarić opět objevil na veřejnosti 18. března 2014. Všechny srbská media na titulní straně zveřejnila fotografie spoutaného Darka, jak vystupuje z letadla. Tahle zpráva dokonce zastínila výsledky voleb, které se v Srbsku odehrály jen dva dny předtím. Podle fotografií to nevypadalo, že by Šarić během svého útěku nějak strádal, spíš naopak: Byl opálený a vysportovaný, navíc podle všeho prodělal několik zkrášlujících plastických operací. Z letiště byl Šarić odvezen na policii a státní zastupitelství.

Vláda narychlo svolala tiskovou konferenci, kde stručně vysvětlila Šaričovo zatčení. Vláda tvrdí, že Šarić se vzdal poté, co zjistil, že byl v Latinské Americe vystopován. Nevydal se ale policii, nýbrž Ministerstvu spravedlnosti. Chtěl tak zabránit zbytečnému prolití krve, které by provázelo jeho zatýkání. Šarić se prý vzdal bezpodmínečně a jeho jediným požadavkem bylo strávit pár chvil s rodinou a právníkem před oficiálním zatčením.

Soud

Srbský soud označil Darko Šariće za hlavu Balkánského kartelu a Gorana Sokoviče za jeho zástupce. Během soudního přelíčení Šarič nicméně popřel, že by měl cokoliv do činění s kokainem. Tvrdil navíc, že celý soudní proces je dílem minulé srbské vlády, která jen chtěla, aby on, Darko Šarić, vypovídal proti vládě Černé Hory.

V pondělí 13. července zůstal Darko Šarić ve své cele, přestože měl velmi dobrý důvod ji opustit. Ten den zazněl verdikt k jeho případu, ve kterém byl obviněn z organizování kriminální činnosti, pašování 5.7 tun kokainu a praní peněz. Darko Šarić byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. Jeho právník se okamžitě odvolal.

Česko jako bezpečný přístav pro balkánskou mafii

Praha je pro kontroverzní balkánské podnikatele a mafiánské kliky jedno z nejoblíbenějších evropských měst. Nejméně šest skupin balkánského organizovaného zločinu působilo v uplynulých letech v Praze. Jejich představitelé – Darko Šarić, Goran Sokovič, Andrija Drašković, Milan Narančić a další nejsou žádná druhá liga – patří mezi narkobarony evropské úrovně. Někteří z nich jsou lokálními celebritami s facebookovými fankluby, jiní stanuli před soudem pro pašování kokainu a praní peněz. A další si už odseděl trest za vraždu. Jejich obchodní aktivity sahají od hracích automatů a pašování cigaret po ovládnutí neoficiální milánské kokainové burzy.

Česká republika je oblíbeným základním táborem před drogovým zdoláním Evropy. „Značným problémem je nárůst aktivit zločineckých skupin ze zemí Západního Balkánu na území ČR. Tyto skupiny se převážně věnují dovozu kokainu ze zemí Jižní Ameriky. Tyto skupiny využívají velmi rády Českou republiku jako logistickou základnu, neboť jejich členové zde velmi snadno získají pobyt. Velmi jednoduše zde rovněž zakládají obchodní společnosti, které bez hrozby jakékoli sankce či kontroly nemusí vykazovat žádnou faktickou obchodní činnost, ale slouží jako zástěrka skutečné činnosti či jako nenápadná adresa pro dodání zboží,“ uvádí Výroční zpráva za rok 2012 Národní portidrogové centrály.

Z Balkánského kartelu má kromě Darko Šariće a Boško Nediče, o jejichž českém byznysu se dočtete výše, svoji českou firmu i Goran Sokovič, Šaričova pravá ruka. Ten má v Praze firmu VUK-SOK COMPANY. Jméno firmy vzniklo zkrácením Sokovićova jména a jména jeho obchodního partnera Ljubiši Vukoviče. V současné době je Goran Soković na útěku a skrývá se, v Srbsku byl odsouzen ve stejném procesu jako Darko Šarić na stejně dlouho – 20 let ve vězení.

Další srbskou kriminální celebritou, která má firmu v Praze, je Andrija Drašković. V Itálii byl obviněn z organizovaného zločinu pašování cigaret. Jeho partneři nebyli ale jen tak někdo: spolupracoval s černohorským předsedou vlády Milo Djukanovičem (který o několik let později nabídl Darku Šarićovi zrychlený proces udělení občanství) a dvěma klany italské mafie: Sacra Corona Unitou a Camorrou. Později byl stíhán za vraždu další ho mafiána v jedné z bělehradských restaurací. Odsouzen byl k devíti a půl rokům ve vězení.

Nicméně už v roce 2004 byl Drašković propuštěn na základě odvolání. Hned na to byl téměř zavražděn v kulometné přestřelce, která vypukla na základě informace, že Draškovič měl zavraždil Željko “Arkana” Razantoviće – známého kariérního zločince a vůdce srbských polovojenských jednotek, které se zapojily do etnických čistek v Bosně a Hercegovině během Jugoslávských válek.

Proces s Andrijou Draškovičem se tak znovu otevřel a Drakovič byl opět shledán vinen z vraždy Plečiće. Z vězení tak byl nakonec propuštěn až v roce 2013.

Firma Andriji Draškoviće sídlí v Praze a jmenuje se Mizzora. Podle Ivany Šimkové, která pomáhala zakládat firmy hned několika kontroverzním balkánským podnikatelům, se Drašković zajímal o svoji českou firmu jen úplně na začátku.

“Viděla jsem ho jen jednou, při podpisu všech těch papírů. Strašně na to spěchal, a to je důvod, proč je moje dcera Martina uvedená jako jednatelka firmy.”

Martina Šimková, který je původním povoláním kadeřnice, je vedená jako jednatelka Mizzory od založení firmy v roce 2005.

“Všechny tyhle společnosti jsou spící. Ti lidi si je zakládali jen proto, aby získali trvalý pobyt v Česku. Protože získat trvalý pobyt standardní cestou byl strašně zdlouhavý proces, který trval víc než pět let, takže to většina cizinců ani nebrala v úvahu,” tvrdí Ivana Šimková.

Účetní této firmy Marie Veljanoská, má sídlo firmy Mizzora registrované u sebe doma v sympatickém domku se zahradou v Praze v Molitorovské ulici. Kromě firmy Andrije Draškoviče, dělá účetnictví i výše zmíněnému Boško Nedičovi nebo firmě Rijada Iziče – který je obchodní partner Sašo Mijalkova, bývalého šéfa makedonské tajné policie. Mezi lety 2003 – 2007 navíc byla zapsána v dozorčí radě firmy Orlík a.s., spojované s kmotrem Mrázkem a Miroslavem Provodem.

Marie Veljanoská se k tomu nechce vyjadřovat: „S těmi firmami nemám nic společného. Jen jim dělám účetnictví a sídlí v mém domě.“

Poslední velkou hvězdou balkánského podsvětí, která má firmu strategicky umístěnou v Chebu, je Milan Narančić aka Limun, údajný bývalý vůdce Surčinského klanu. Surčinský klan je v srbském podsvětí pojem sám o sobě – v 90. letech byl vybudován na krádežích aut a obchodu s drogami a proslavil se svojí velikostí i brutalitou. Samotný Surčinský klan byl jedním z největších srbských gangů až přibližně do roku 2010.

Milan Narančić měl od roku 2003 v Chebu firmu LD Games, která má podle srbských médií vyrábět hrací automaty a dobře prosperovat. Problém je v tom, že v sídle LD Games o této firmě nikdo nic neslyšel. Poslední finanční zpráva LD Games je z roku 2005 a vykazuje obrat firmy v řádu stovek tisíc amerických dolarů. O sedm let později, v roce 2012, je ale firma vymazána z obchodního rejstříku z důvodu, že nebyla schopna splácet své dluhy a nesídlila na adrese svého oficiálního sídla.

Podle policejního zdroje se ale s přítomností all-star teamu balkánského podsvětí nedá nic moc dělat. „Ti lidé tu mají v drtivé většině jen spící firmy. Tím naše zákony neporušují a my je nemáme proč stíhat. A srbská policie do spolupráce s námi nebyla zrovna žhavá, moc nám nevěřili. Měli pocit, že Češi vynášejí některé klíčové informace dál.“

Podle policisty z Generálního ředitelství cel si navíc narkobaroni této úrovně drží jakýkoliv reálný byznys s kokainem nebo heroinem od těla.

„Jen si tak sedí na nějakém klidném a pěkném místě a dohlíží na hladký průběh logistických operací – skrze další vrstvy manažerů, logistiků a právníků. Můžeme klidně udělat zátah na celou organizaci, ale nikdy se nedostaneme výš než k těm, co jsou postradatelní, nahraditelní,“ tvrdí. 

„Hodně z těchto obchodníků s drogami si vybralo Prahu jako perfektní základní tábor pro logistiku. Žijí tu, nebo přijíždějí do Prahy, aby dělali obchody nebo aby sledovali pohyb dodávek naložených jejich drogami po Evropě. Jestli jsou jejich oficiální firmy spící nebo ne, na tom zase tak často nezáleží,“ dodává policista z Genrálního ředitelství cel.

The post Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće appeared first on investigace.cz.