Alexey Moldavantsev podle Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU) vedl okupační policii v Nové Kachovce v Chersonské oblasti na jihu země, která unášela a mučila civilisty. Redakce investigace.cz zjistila, že muž obviněný z páchání válečných zločinů drží padesátiprocentní podíl v brněnské společnosti STEEL QUEEN. Firma podle jednatelky „nic nedělá“, její poslední dostupná závěrka ale ukazuje milionové pohledávky a závazky.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Do obydlí Tamily M. z vesnice Korsunka v Chersonské oblasti vnikli únosci 15. září 2022, zavázali jí oči a proti její vůli ji převezli do budovy nelegální policie dosazené Rusy v Nové Kachovce. Tam ji bili a mučili elektrošoky. O měsíc dříve unesli na to samé místo Olgu L. Mučili ji elektrickým proudem a bili tak brutálně, že jí vyrazili zuby. Podobný osud potkal i další ukrajinské civilisty.

Za únosy podle Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU) stojí vedení okupační policie v Nové Kachovce v čele s Alexeyem Moldavantsevem a dalšími pětadvaceti osobami. Jde nejen o Rusy, ale i o Ukrajince, které tato policie naverbovala.

Podle soudních dokumentů si oběti měli vybírat na základě jejich proukrajinských postojů nebo podezření ze spolupráce s ukrajinskou armádou. Cílem únosců bylo pod fyzickým i psychickým nátlakem získávání informací o ukrajinské armádě a zastrašování civilistů.

Násilí okupantů na civilistech mapovala organizace Human Rights Watch již v červnu 2022. „Mučení, nelidské zacházení, stejně jako neopodstatněné zadržování a protiprávní věznění civilistů patří mezi zjevné válečné zločiny, které jsme zdokumentovali, a ruské úřady musí takové zneužívání moci okamžitě ukončit a uvědomit si, že za ně mohou být a budou hnáni k odpovědnosti,“ uvádí Human Rights Watch. Komise OSN v roce 2024 zjistila, že Rusové na okupovaném území popravili desítky civilistů.

Právě Alexeye Moldavantseva Ukrajina viní z mučení celkem sedmi lidí, přičemž číslo může být ve skutečnosti ještě vyšší – ukrajinské soudní dokumenty zmiňují, že šlo o systematickou činnost zaměřenou na tamní obyvatelstvo.

Firma v Brně 

Jak zjistila redakce investigace.cz, zmíněný Alexey Moldavantsev je společníkem v brněnské firmě STEEL QUEEN.

Data z českého registru skutečných majitelů pro redakci investigace.cz stáhla a analyzovala organizace Anti-Corruption Data Collective, sdružující datové analytiky, novináře, akademiky a experty na veřejnou politiku.

Moldavantsev ve firmě drží padesátiprocentní podíl od roku 2004. Dalším společníkem je Alexander Lyushin, což je ruský politik za krajně pravicovou Liberálně-demokratickou stranu Ruska (LDPR), kterou tehdy vedl populistický nacionalista Vladimir Žirinovskij. Když firmu v roce 2004 kupovali, Lyushin již byl členem LDPR a pracoval jako konzultant a zástupce ředitele ve firmě nabízející správu firem.

Moldavantsev byl v té době policista v Moskvě, kde později také vedl jeden z moskevských okrsků a v médiích se proslavil tím, že bojoval proti korupci uvnitř policie. V rozhovorech mluví třeba o kradení aut, přičemž z databáze ukradených vozidel záznam zmizel, jakmile pojišťovny vyplatily patřičnou částku.

Jednatelkou brněnské firmy STEEL QUEEN je od roku 2007 žena původem z Ukrajiny. „Pracovala jsem tehdy v hotelu a tam mě oslovili dva Rusové, jestli bych jim nepomohla s tím, že bych odevzdávala daňová přiznání. Jeden z nich říkal, že mu umřela manželka. Ta firma nic nedělá. Chci se toho ale zbavit, moje žádost už dva roky leží u soudu,“ řekla jednatelka společnosti redakci investigace.cz. „Tehdy byly věci úplně jinak, byla to jiná doba,“ říká poté, co jí redaktorka sdělila, že jeden ze společníků je v Ukrajině obžalován z válečných zločinů.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné zjistit, k čemu firma slouží. Do roku 2004 uváděla jako předmět podnikání výrobu betonových výrobků. Poté, co se Lyushin s Moldavantsevem stali společníky, změnila předmět podnikání na zastavárenskou, hostinskou a realitní činnost.

Že firma působí jako prázdná schránka, samo o sobě nic neznamená. Samotná neaktivita firmy není protiprávní. V Česku bylo podle Dun & Bradstreet společností, které nevykazovaly žádnou činnost, v březnu 2022 přes sto tisíc – zhruba pětina všech firem.

V AML (Anti-Money Laundering, opatření proti praní peněz) praxi se ovšem takzvané schránkové společnosti považují za rizikové tehdy, když nevykazují skutečnou ekonomickou aktivitu, nemají běžné provozní náklady, nezveřejňují úplné účetní dokumenty nebo existují hlavně jako nástroj k převádění peněz. Takto je popisuje i odůvodnění české AML vyhlášky.

Ve sbírce listin chybí u firmy STEEL QUEEN účetní závěrky za většinu let existence firmy. Za poslední dvě dekády je zveřejněna jen závěrka za rok 2001, kdy ještě firma neměla ruské majitele, a za rok 2022. Ukazuje téměř totožné krátkodobé pohledávky a závazky v řádu šesti milionů korun. Z dokumentu ale není zřejmé, komu firma dluží, kdo dluží jí ani proč.

„Pokud společnost dlouhodobě neodevzdává státu své účetní závěrky, a tedy nenechává stát nahlížet do svého fungování, je třeba hledat příčinu tohoto problému. Zároveň ale v jediné zveřejněné účetní závěrce vidíme, že společnost dlužila necelých šest milionů korun, a přitom sama někomu půjčila podobnou částku. Podobné kroky jsou pak typické pro společnosti, které jsou nebo byly součástí schémat praní špinavých peněz,“ řekl redakci Marek Chromý z Transparency International.

Redakce investigace.cz se Alexeye Moldavantseva pokusila kontaktovat, zprávy však zůstaly bez odezvy. Redakce se také pokusila získat informace u Krajského soudu v Brně, kde je společnost zapsaná, do vydání článku ale jejich tiskové oddělení neodpovědělo.

Přečtěte si

Česká spojka v ruské pračce

Česká republika dlouhodobě figuruje v kauzách praní peněz. Šlo například o kauzu Troika Laundromat, kdy jsme společně s novináři z OCCRP zdokumentovali podezřelé platby z Ruska, Ázerbájdžánu a dalších zemí, které souvisely s Českou republikou, ve výši přes šest miliard korun.

Redakce investigace.cz v rámci dalšího projektu, FinCEN Files, zjistila, že přes schránkové firmy Českem prokazatelně protekly miliardy korun. Uniklé dokumenty potvrdily fakt, že se Česko stalo jedním z evropských center, kde se perou peníze z Ruska – ať už ukradené zkorumpovanými úředníky z ruského státního rozpočtu, z vytunelovaných firem, nebo z úplatků pro celníky.

Také česká sekce Transparency International v srpnu 2022 publikovala analýzu, v níž poukázala na to, že se v letech 2014–2016 dostaly do Česka v přepočtu tři miliardy korun z Ruska. Jako nástroj na převádění peněz byly používány schránkové firmy. Analýza odhalila vazby finančních převodů na vlivné ruské oligarchy.

The post Válečný zločinec v Česku spoluvlastní firmu s ruským politikem appeared first on investigace.cz.

„Když se zeptáte tady v Pobaltí, jestli nás Rusko napadne, řekneme, že nevíme, ale připravujeme se,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz lotyšská novinářka Sanita Jemberga. Lotyši na hranicích s Ruskem podle ní žijí ve válečné situaci. „V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme,“ dodává.

Myslíte si, že vás Putin chce napadnout?

Putin asi chce spoustu věcí. Otázka ale je, čeho je schopný. A myslím si, že v Pobaltí dnes panuje docela široká shoda na tom, že nás vlastně zachraňují Ukrajinci. Dokud je Rusko zabředlé v Ukrajině a daří se mu tam tak zle, jak se mu tam daří, nebude mít kapacitu podniknout cokoli proti zemím NATO. Je to tedy spíš odložená hrozba. To ale neznamená, že jsme v bezpečí před hybridními útoky, sabotážemi, drony narušujícími vzdušný prostor nebo propagandou. To všechno zažíváme neustále.

Dá se říct, že v Pobaltí obecně převládá podpora Ukrajiny?

V Lotyšsku i dalších pobaltských zemích byla od prvního dne obrovská podpora Ukrajiny, protože její bolest vnímáme jako svou vlastní. Od chvíle, kdy Putin prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století, bylo jasné, že období klidu skončilo. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí tohle strašidlo Sovětského svazu znovu oživit.

Když Rusko v roce 2014 obsadilo Krym, mnoho z nás si uvědomilo, jak moc jsme rádi, že jsme v NATO. A po plnohodnotné invazi jsme okamžitě stáli za Ukrajinou, protože jsme věděli, že jsou první na ráně a brání nás všechny, takže je naší povinností je podporovat. Navíc u nás žije velká ukrajinská komunita.

Platí to i o ruské menšině v Lotyšsku?

To je složitější. U etnických Lotyšů nikdy v průzkumech nebylo víc než dvě až pět procent lidí podporujících Putinovy kroky – a i to jsou spíš okrajové skupiny. Když se ale zeptáte ruskojazyčných rodin, častěji uslyšíte odpověď typu: „Nevíme, vinu nesou obě strany.“ A čím déle válka trvá, tím častější takové postoje jsou. Podpora Ukrajiny je tedy mezi Lotyši velmi silná, zatímco mezi ruskojazyčnými obyvateli je situace mnohem složitější.

A samozřejmě čím déle válka pokračuje, tím větší je obava, že nějaký ukrajinský dron jednou spadne do města a někdo při tom zemře. Pak se teprve ukáže, co to s náladou společnosti udělá.

Ke dronům se dostaneme. Teď bych ještě chvilku rád zůstal u ruské menšiny. Je ruská menšina v Lotyšsku cílem ruské propagandy?

Myslím, že cílem ruské propagandy jsou v Lotyšsku všichni už od chvíle, kdy jsme v 90. letech získali nezávislost. Po mnoho let tu byly bez problémů dostupné televizní stanice ovládané Kremlem. Neexistovala omezení pro proruské weby. Peníze z Moskvy proudily do falešných neziskových organizací napojených na Kreml. Nepovažovali jsme to za hrozbu – spíš jen za nepříjemnost.

Po začátku války se ale všechno změnilo. Ve chvíli, kdy se z Ruska stala hrozba, se podle toho část Lotyšů začala chovat. Omezilo se vysílání v ruštině v našich veřejnoprávních médiích, odstranili jsme pomníky, které ruská komunita ctila, zpřísnila se pravidla kolem používání ruštiny a někdy se objevuje i otevřená nevraživost.

Takže ruskojazyčná komunita je teď pod tlakem ze dvou stran – na jedné stojí ruská propaganda, na druhé nedůvěra části lotyšské společnosti. Není to příjemná pozice.

Když omezujete ruské pořady ve veřejném vysílání, rušíte školní programy a odstraňujete pomníky, není to vlastně způsob, jak lotyšské Rusy vehnat do náruče Putinova Ruska?

Je to trochu složitější. Já třeba žiju v Rize. Podle mě jsou věci, o kterých se vyjednávat nedá. Jednou z nich je lotyština – je to jediný státní jazyk. Proběhlo o tom referendum a 75 % lidí hlasovalo pro. O tom se tedy jednat nedá. Stejně tak se nedá zpochybňovat, že naše země byla okupována Sovětským svazem a že si zaslouží nezávislost. To nemá nic společného s Ruskem.

Myslím si, že pokud lidé uznávají tyto dvě věci, Lotyši jsou vůči nim obecně vstřícní. Je to něco na způsob „buď jsi s námi, nebo proti nám“. Nejde zůstat někde mezi.

Je to složitá situace. Já vždycky říkám: chci, aby moje země udělala všechno pro to, aby mi v případě Putinova útoku místní Rusové nestříleli do zad a nevítali armádu s květinami.

Jasně, to chápu. Když už jsme mluvili o ruské propagandě, zeptám se na jednu aktuální dezinformační kampaň. Pobaltské státy podle ní měly zpřístupnit svůj vzdušný prostor ukrajinským dronům. O tom jste psali v Re:Baltice. Na koho podle vás tahle propaganda míří?

Myslím, že míří jak na Rusy, tak na Lotyše. Rusům žijícím v Rusku říká, že Lotyšsko je nepřátelská země. Od začátku 21. století nás Rusko takhle vnímá – jako nepřátelskou zemi, člena NATO, který útočí na Rusko nebo pomáhá Ukrajině útočit na Rusko. To zapadá do propagandistického diskurzu, podle nějž Rusko v Ukrajině bojuje proti NATO a vlastně Ukrajinu nenapadlo.

Zároveň je ta propaganda zaměřená i na lotyšské Rusy – hlavně na ty nerozhodnuté nebo proruské. Mezi nimi je velmi populární slogan: „My chceme jen mír.“ A když se pak ptáte: „Tak co se děje v Ukrajině?“, řeknou: „Na to neumím odpovědět, ale my prostě chceme mír.“ Takže jim tahle propaganda říká: ptejte se své vlády, proč vás do toho teď zatahuje.

Co víte o posledních incidentech s drony v Lotyšsku? Vím, že před dvěma nebo třemi dny byla vydána další dronová výstraha, ale mám na mysli hlavně incident ze 7. května, kdy v Lotyšsku spadly dva ukrajinské drony. Co o tom vlastně víme? Je oficiální ukrajinská verze věrohodná? Tedy že drony byly ruskou armádou odkloněny z kurzu?

Náš rozhovor vedeme ve velmi příhodný den (rozhovor probíhal v úterý 19. května, pozn. red.), zrovna před hodinou byla vyhlášena dosud nejrozsáhlejší výstraha před drony. Dosud se v květnu výstrahy týkaly jen pěti regionů. Tohle je šestý poplach. Obvykle se to týká hlavně pohraničí. Dnes ale šlo o devět lotyšských regionů, včetně oblastí blíž středu země. Výstrahu měli i Estonci a poprvé hlídka NATO sestřelila dron nad estonským územím. V Lotyšsku to neudělali, protože se prý obávali, že při pokusu o sestřelení by mohli zasáhnout civilisty na zemi. Dronové výstrahy se tak stávají skoro součástí každodenní reality, zvlášť pokud žijete blízko hranic.

Co se týče ukrajinské verze, že drony byly Ruskem odkloněny směrem k nám, myslím si, že to může být v zásadě pravda.

Ten incident nám také ukázal, jak citlivá tahle otázka je, protože teď poprvé byla zasažena obydlená oblast. Obvykle to vypadá tak, že někdo seká trávu, třeba farmář, a najednou řekne: „Hele, tady leží na zemi dron.“ Jenže tentokrát šlo o město – a ne malé – blízko hranic.

Jsou tyhle incidenty důsledkem změny ukrajinské taktiky? Létá teď víc dronů v blízkosti vašeho území, a proto častěji končí pádem na území pobaltských států?

Řekla bych, že ano. Zároveň vidíme stále více úspěšných ukrajinských útoků, což nás samozřejmě těší, protože to Ukrajincům pomáhá. Myslím ale, že jde o kombinaci více faktorů. Finové tvrdí, že Rusové drony záměrně odklánějí tak, aby padaly v Pobaltí. Má to znervózňovat naše obyvatelstvo a je jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnějšímu incidentu. Tohle tvrzení z Finska ale zatím, myslím, nebylo potvrzené. Musíme přijmout fakt, že často nemáme úplný obrázek o tom, co se vlastně děje. Slyšíme jednu verzi od Ukrajinců, jinou od našich úřadů. Ale nemyslím si, že kdokoli z nás zná pravdu na sto procent – pokud tedy neslouží v armádě, což já nesloužím.

Lidé z toho ale musí být nervózní… Můžou se ptát, jak je možné, že ty drony nikdo nezastavil. Kde jsou stíhačky nebo systémy protivzdušné obrany? Jsou vůbec pobaltské státy na podobné situace připravené? Nebo jsou hranice NATO v podstatě nechráněné?

Myslím, že připravený není ve skutečnosti nikdo. Možná kromě Ukrajinců. Podívejte se na to, co se děje kolem Hormuzského průlivu mezi Íránem, Spojenými státy a dalšími aktéry na Blízkém východě. Způsob vedení války se mění strašně rychle. Myslím, že každý podobný incident nám ukazuje, kde ještě máme díry. Jsme na to připraveni? Ne. Nemyslím si, že je dnes kdokoli připravený.

Není to ale zároveň důležitá informace pro ruskou armádu? Že se zatím neumíme proti dronovým útokům pořádně bránit?

Myslím, že ano. Oni nás neustále testují. Sondují, co dokážeme a co ne. Hledají naše slabá místa. To je realita, ve které žijeme. Oni něco vyzkoušejí a NATO musí reagovat. Mluvíte ale s člověkem z Pobaltí. My nejsme hysteričtí. Spíš si řekneme: dobře, máme tu hranici. A tady jsou její slabiny. Tak pojďme něco udělat, abychom to opravili.

Takže nová realita. Život ve válce.

Jsme v Pobaltí. V Praze to možná působí jinak – vyjdete ven, vidíte davy turistů a máte pocit, že žijete v míru. My ten pocit nemáme. Nežijeme v tomhle luxusu. První varování přišlo už s válkou v Gruzii. Druhé byl Krym. Třetí Ukrajina. My opravdu žijeme ve válečné situaci, i když se přímo nebojuje na našem území. Válka je nad našimi hlavami. Válka je na internetu. Válka je na hranicích kvůli sankcím. Je součástí každého dne.

Vraťme se k 7. květnu. Spadlé ukrajinské drony sice nezpůsobily žádné oběti na životech, ale měly politické oběti. Premiérka Evika Siliņa donutila po tomto incidentu k rezignaci ministra obrany, obratem přišla o koalici a nakonec musela odstoupit sama. Co se přesně stalo a co bude dál?

Premiérka Evika Siliņa naprosto neodhadla, co její krok udělá s vládou. V Lotyšsku máme vždy koaliční vlády, protože se do parlamentu obvykle dostane pět, šest nebo sedm stran. Ve stávající koalici byli poprvé Progresivní. Jsou přesně takoví, jak si asi představíte: pro-LGBT, velmi liberální, propalestinští a podobně. Ostatní strany se s nimi nikdy necítily úplně komfortně. A navíc platí jedna věc, kterou asi znáte i z Česka: můžete si zvolit dobré, hodné lidi, ale to ještě neznamená, že budou umět vládnout.

Progresivní dostali ministerstvo obrany, dopravy a kultury. Ukázalo se, že jim skvěle jde PR, ale samotné řízení resortů už trochu pokulhává. A obrana je oblast, kde si to nemůžete dovolit. Premiérka z toho byla dlouhodobě nervózní. Jenže Progresivní jsou zároveň druhou nejpopulárnější stranou v zemi – výrazně populárnější než její vlastní strana. Když tedy došlo k incidentu s drony, rozhodla se premiérka ministra obrany odvolat a myslela si, že to všichni podpoří, protože nebyl příliš oblíbený. Jenže se přepočítala. Ministr odešel, jeho strana opustila koalici a opoziční strana, se kterou premiérka počítala, odmítla spolupráci. Tím vláda padla.

Uvidíme, jak to dopadne. Pokud se ukáže, že tenhle parlament není schopný vytvořit funkční většinu, až do října to nějak potáhne vláda v demisi – s Ruskem za humny a drony nad hlavou.

Člověk by řekl, že právě teď…

… že právě teď bychom potřebovali rozumné, dospělé politiky a stabilní vládu. Jenže ten luxus nemáme. Máme prostě to, co máme.

Otázka na závěr: čeho se v příštích dnech, měsících a letech nejvíc bojíte – a v co naopak doufáte?

Doufám, že moje děti nikdy nezažijí válku zblízka. Jednomu z nich je osmnáct a příští rok chce dobrovolně vstoupit do armády. Takže doufám, že válku nikdy neuvidí, ale zároveň budeme připravení, kdyby se něco stalo. A samozřejmě doufám, že válka v Ukrajině skončí. Máme tam spoustu přátel, tolik lidí už přišlo o život – a myslím, že už to všichni opravdu potřebujeme.

Celý rozhovor v nezkrácené verzi si můžete poslechnout zde:

The post Nebojuje se přímo na našem území, ale válka je součástí každého našeho dne, říká lotyšská novinářka appeared first on investigace.cz.

V Lotyšsku už válka není jen vzdálený konflikt na Ukrajině. Nad zemí létají zbloudilé drony, zní výstrahy a společnost řeší, jestli by v případě ruského útoku držela při sobě. O hybridní válce, ruské propagandě, napětí mezi Lotyši a ruskojazyčnou menšinou, politickém chaosu i o tom, proč Ukrajina dnes podle Pobaltí brání celou Evropu, mluví v Odposlechu šéfredaktorka Re:Baltica Sanita Jemberga. K mikrofonu si ji pozval Petr Gojda.

Podcast Odposlech z produkce investigace.cz získal už čtyři Novinářské ceny v kategorii Nejlepší audiovizuální rozhovor nebo diskuse. Ocenění letos získala epizoda Gaza: Marah chce zemřít.

Podcast Odposlech přináší investigativní rozhovory a reportáže, které jdou do hloubky a dávají událostem kontext.

Přečtěte si

Odposlech získal už počtvrté Novinářskou cenu. Uspěla epizoda Gaza: Marah chce zemřít

The post Podcast Odposlech: Na dronovou válku není NATO připravené. V Pobaltí se bojí prvních obětí appeared first on investigace.cz.

Podvod, kterému čelila česká cestovní kancelář Blue Style, nemá podle zjištění redakce a vyjádření odborníků v oblasti cestovního ruchu obdoby. Společnost zaplatila kyperské firmě Kinetca Aviation desítky milionů korun za leteckou dopravu, která nikdy neexistovala. Investigace.cz podrobně zmapovala pozadí tohoto podvodu a odhalila strukturu fiktivní společnosti. 

K tomuto tématu jsme vydali podcast Odposlech:

V lednu 2025 v Praze zástupci cestovní kanceláře Blue Style uzavřeli smlouvu s kyperskou charterovou společností Kinetca Aviation Services v hodnotě přes pět milionů eur, tedy přibližně 124 milionů korun. Kinetca Aviation se ve smlouvě zavázala zajistit leteckou přepravu pro zhruba čtyřicet tisíc klientů. 

Podle advokáta Blue Style Michala Hanzlíka se cestovka především spolehla na doporučení dlouhodobého partnera, jehož identitu odmítl upřesnit, a na celkový dojem ze schůzek – kombinaci zdánlivé odbornosti zúčastněných, kteří měli bohaté znalosti o celém odvětví. Tak podle Hanzlíka začalo drama, které málem skončilo zrušenými dovolenými desítek tisíc klientů cestovní kanceláře a vyústilo v trestní oznámení, jež podala cestovní kancelář Blue Style na několik aktérů.

Sliby, mlčení a prázdné účty

Podle trestního oznámení, které máme k dispozici, na jednáních v Praze vystupovali za Kinetcu advokát David Sprecher a muž, který se měl představit jako John Morgan. Až později Blue Style zjistila, že se tento muž ve skutečnosti jmenuje Qaddah Fadi a že byl klíčovou postavou promyšleného schématu. Na prvních schůzkách ale Morgan na zástupce Blue Style zapůsobil svými detailními znalostmi leteckého provozu – věděl o letadlech prakticky všechno. V kombinaci s reputací izraelské advokátní kanceláře, ve které David Sprecher pracoval, působila celá firma důvěryhodně.

Z celkové částky, kterou Blue Style zaplatila, bylo necelých 85 milionů určeno jako záloha na lety v období od 1. do 28. dubna 2025, zbývající část pak lety od 29. dubna 2025. První část letů měl zajistit litevský dopravce. Zpočátku vše vypadalo jako běžná rutina: cestovní kancelář dostala letové informace a na jejich základě informovala své klienty o termínech odletů na dovolenou.

Kinetca podle Hanzlíka mezitím budovala dojem důvěryhodnosti i v detailech. Prezentovala vizuály interiérů letadel, návrhy rozmístění sedaček i branding – všude mělo být logo Blue Style, na podhlavnících, na trupu i uvnitř kabiny. Dokonce prý nechávali šít uniformy palubního personálu. Jenže když začali zástupci Blue Style požadovat konkrétní provozní informace – s jakými letadly mají počítat, jak bude zajištěn catering nebo údržba –, odpovědi přestávaly přicházet nebo byly vyhýbavé.

Cestovní kancelář proto kontaktovala přímo litevskou leteckou společnost a zjistila, že u ní Kinetca žádné služby neobjednala. Na poslední chvíli se jí pak podařilo zajistit náhradní leteckou kapacitu.

Schůzky v Praze

Podle trestního oznámení se na začátku dubna uskutečnila další schůzka zástupců cestovní kanceláře Blue Style se zástupci Kinetcy. Ti měli Blue Stylu přiznat, že sjednané služby nezajistili. Tvrdili ale, že lety pro druhé smluvní období, které měla zajišťovat rumunská společnost, jsou již zajištěny a uhrazeny. Ani tyto závazky však nakonec nesplnili. Komunikace ze strany Kinetcy se postupně zcela zastavila. Zástupci BlueStyle se proto rozhodli podat u pražského soudu návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů Kinetca Aviation. Zároveň ji upozornili, že případ předají českým orgánům činným v trestním řízení.  

Podle Hanzlíka pod tlakem těchto právních kroků vrátila Kinetca Aviation čtrnáctého dubna v přepočtu 85 milionů korun. Zbývajících necelých 39 milionů korun však na účtech Blue Style chybí dodnes. Cestovka tuto částku vymáhá právně.

Advokát Sprecher měl následně Blue Stylu sdělit, že Kinetca nikdy nebyla jeho klientem a komunikaci s Blue Style ukončil.

„Při takhle sofistikovaném podvodu by na to skočilo 99,9 % cestovních kanceláří. Silné doporučení, silná historie, špičková znalost byznysu, elitní advokát z jedné z největších izraelských kanceláří – všechno etablovaní experti,“ tvrdí Hanzlík.

Izraelský sexuolog, ruský politik a nedohledatelná žena

Jak Blue Style zjistila až během jednání, generálním ředitelem Kinetcy, a tedy osobou zodpovědnou za její činnost, měl být muž jménem Loizos Loizou z Kypru – v kyperském obchodním rejstříku je Loizou veden jako “sekretář”, tedy osoba, jež má na starosti formální záležitosti firmy. Na pozici jednatele je vedena další kyperská firma, jež na svém webu uvádí Loizose jako ředitele. Naší redakci se o muži dále podařilo zjistit pouze to, že figuruje v několika dalších firmách ve Velké Británii. Na dotazy ohledně působení Kinetcy zaslané přes WhatsApp pouze stručně uvedl, že se k věci nebude vyjadřovat.  

Nesrovnalosti se ale týkají i osob, které jsou uvedeny na webu Kinetcy a které za tuto firmu podle Hanzlíka vystupovaly při jednáních v Praze. Vedle právníka Davida Sprechera, jenž následně přestal komunikovat a popřel, že by firmu zastupoval, sehrál klíčovou roli muž vystupující jako John Morgan. Podle zjištění Blue Style jde ve skutečnosti o osobu jménem Qaddah Fadi, která na webu společnosti vůbec nevystupuje.

Další zmatek panuje kolem muže, který se účastnil jednání osobně a byl na jednání Johnem Morganem zmiňován jako zástupce firmy. Na webu Kinetcy figuruje jako projektový manažer Alexander Bouras, jehož fotografie odpovídá ruskému politikovi Andreji Sigidinovi. Osoba přítomná na schůzkách byla ve skutečnosti podle trestního oznámení Mihai Doroftei. 

Nejasnosti se objevují i u dalších prezentovaných zaměstnanců. Analýza fotografií ukazuje, že snímky na webu společnosti byly převzaty od reálných osob – například prezentovaná fotografie muže, údajného charterového specialisty Aureliena Lacroixe, odpovídá fotografii ruského podnikatele Sergeje Andrejeva. Fotografie údajného generálního manažera zase odpovídá sexuologovi působícímu v Izraeli, Sergeji Derkachovi. 

Redakci investigace.cz se nepodařilo prokázat, že by se kterákoli z osob, jejichž fotografie se na těchto stránkách objevily, na podvodu jakýmkoli způsobem podílela.  

Samostatnou kapitolou je žena vystupující na pražských jednáních pod jménem Yulia Mylos. Tu se nepodařilo spolehlivě identifikovat.

Redakce investigace.cz se pokusila kontaktovat všechny klíčové aktéry případu. Právník David Sprecher na dotazy nereagoval a komunikaci ukončil s odkazem na profesní mlčenlivost. Muže vystupujícího jako John Morgan, kterého Blue Style později identifikovala jako Qaddaha Fadiho, se nepodařilo dohledat ani kontaktovat. Redakci se nepodařilo navázat kontakt ani s mužem vystupujícím jako Mihai Doroftei, ani s ženou, která vystupovala jako Yulia Mylos.

Mimořádný podvod jako varování

Podle zástupců cestovního ruchu jde o výjimečný případ, se kterým se oslovené společnosti dosud nesetkaly. Shodují se, že standardní praxe v oboru je postavena na spolupráci s dlouhodobě prověřenými partnery.

Mluvčí Čedok Klára Divíšková uvedla, že firma má stabilní síť dopravců a s podvodnými subjekty nabízejícími falešné charterové služby se dosud nesetkala. Obdobně se vyjádřil i Jan Bezděk ze společnosti FISHER, která podle něj spolupracuje výhradně s velkými a zavedenými aerolinkami.

Zkušenost s podobným případem nemá ani Smartwings. Její mluvčí Vladimíra Dufková uvedla, že společnost spolupracuje pouze s prověřenými partnery, kteří procházejí pravidelnými audity.

Asociace cestovních kanceláří prostřednictvím svého místopředsedy pro vnější vztahy Jana Papeže popsala, jak by mělo standardní prověření nového zprostředkovatele vypadat v praxi. Podle Papeže by mělo zahrnovat minimálně ověření obchodních údajů, licence, pojištění a ekonomické situace. U charterových brokerů pak považuje za klíčové zjistit, zda skutečně disponují smlouvami s leteckými dopravci, jaká konkrétní letadla mají být nasazena a zda jejich provozovatel je držitelem platného osvědčení leteckého provozovatele (AOC).  

„V praxi si některé cestovní kanceláře nechávají doložit i reference od jiných klientů nebo spolupracujících letišť,“ dodal Papež. Míra prověřování se přitom liší podle toho, zda jde o nového, nebo dlouhodobého partnera. Zatímco u zavedených protistran postačuje průběžné sledování jejich stability, u nových subjektů bývá kontrola výrazně přísnější a obvykle zahrnuje osobní jednání i kontrolu dokumentů. Standardní postup zahrnuje také dotaz na agentury akreditované IATA (Mezinárodní asociace leteckých dopravců) a ověření, zda daný subjekt není v insolvenci nebo exekuci.

Redakce investigace.cz se právníka Blue Style Michala Hanzlíka zeptala, jak firma postupovala při prověřování Kinetca Aviation. Konkrétně jsme se ptali, jaký přesný postup při prověřování klientů byl v tomto případě použit, jaké zdroje, nástroje nebo systémy při prověřování využívají a jak celý proces probíhal, co bylo provedeno, v jakém pořadí a s jakým výsledkem. 

Hanzlík odpověděl, že požadované informace jsou důvěrné a jejich případný únik by mohl ohrozit probíhající vyšetřování. Podklady podle jeho slov již byly předány Policii České republiky v rámci trestního oznámení. 

Na základě této odpovědi nelze posoudit, zda postup Blue Style splňoval všechny standardy prověřování klientů. 

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Falešné identity a ukradené fotky: Jak podvodníci okradli českou cestovku o desítky milionů appeared first on investigace.cz.

Vladimir Putin se bojí o život. To říká zpráva zpravodajských služeb z EU, kterou získala redakce ruskojazyčného exilového média Important Stories. Šéf Kremlu se minimálně od začátku března letošního roku obává úniku citlivých informací, spiknutí či pokusu o puč. Zejména ho děsí útok dronem, který by mohl zinscenovat některý ze členů ruské politické elity.

Autor textu, ruský novinář Roman Anin, říká, že podle něj je zpráva zpravodajských služeb mimořádně důležitým vhledem do současné situace v Kremlu. 

„Zveřejnili jsme celý text, protože je zjevně ve veřejném zájmu lidí v Rusku i jinde ve světě, zejména vzhledem k tomu, že se Rusko pro zbytek světa stává izolovanou terra incognita. Strach v autoritářském systému často signalizuje nestabilitu a může vést k zásadním politickým změnám, včetně represí a konfliktů mezi elitami. Věřím, že těchto změn budeme v Rusku brzy svědky,“ říká Anin pro redakci investigace.cz.

Kamery v bytech kuchařů

Putinova panika zasáhla kromě něj i jeho nejbližší okolí. Bezpečnostní opatření jsou aktuálně nejpřísnější za celou dobu Putinova vládnutí. Sám téměř nevychází ze svého bunkru a nikdo v jeho okolí nemůže používat mobil nebo jezdit veřejnou dopravou. Všichni kuchaři, bodyguardi nebo fotografové mají ve svých bytech nainstalované kamery.

Tato opatření se ale týkají i nejvyššího velení ruské armády. Dosud byl pod nejpřísnější státní ochranou jen náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Teď na seznam vysoce chráněných osob přibylo nejméně deset generálů, což se redakci Important Stories podařilo ověřit i z dalšího zdroje.

Problémům může čelit i bývalý ministr obrany, v současnosti tajemník Rady bezpečnosti Ruské federace Sergej Šojgu. Ten byl ve zprávě označen jako možný cíl puče. Na začátku března totiž bezpečnostní složky zatkly jeho bývalého prvního náměstka Ruslana Calikova. Teď by bezpečnostní složky mohly zasáhnout i proti Šojguovi, pravděpodobnost jeho zatčení se podle zprávy zásadně zvýšila.

Přečtěte si

Strach nesmí řídit váš život. Sovětský disident Alexandr Podrabinek o Putinově režimu a ruské opozici

Nejdůležitější zpráva o stavu Ruska

„Dokument popisuje situaci v Kremlu, rostoucí napětí mezi bezpečnostními činiteli v důsledku neúspěchů ve válce s Ukrajinou, stejně jako Putinovu sílící obavu z možného puče či pokusu o atentát, což vedlo k bezprecedentnímu zpřísnění bezpečnostních opatření a rozšíření pravomocí Federální ochranné služby. Podle mého názoru se jedná o jednu z nejdůležitějších zpráv o Rusku v poslední době,“ píše Anin ve svém článku.

Podle něj jde o přechod ruského režimu do zásadně odlišného stavu. Rusko ve všech ohledech ztrácí svou sílu, válečně, vnitrostátně, ekonomicky, sociálně. „Všechny tyto faktory dohromady, jak již dříve napsal Important Stories, musely dříve či později vést k boji mezi ruskými klany ‚siloviků‘ o trůn slábnoucího diktátora,“ dodává novinář.

„Putin, který tento systém moci sám vybudoval, dobře chápe, co ho čeká – odtud pramení rostoucí paranoia, bezprecedentní izolace od veřejnosti i od vlastního nejbližšího okolí a pokus o vytvoření nové opričniny (název používaný pro zvláštní správní systém v carském Rusku v 16. století, pozn. red.) v podobě Federální ochranné služby (FSO), vybavené neomezenými donucovacími pravomocemi,“ míní.

Íránská cesta anebo doba smutku

Rusko má teď podle Anina dvě možné cesty, kudy se může vydat – íránská cesta, anebo doba smutku. V íránské cestě se Putinovi podaří konsolidovat kolem sebe loajální bezpečnostní služby – především FSO a Národní gardu –, které vytvoří ruský model íránských revolučních gard. Prostřednictvím bezprecedentních represí, které zasáhnou širší vrstvy obyvatelstva i ty, kteří byli dříve považováni za nedotknutelné, si diktátor udrží moc silou.

„Tento scénář by také znamenal další izolaci země od internetu a vnějšího světa: opričnina nebude tolerovat žádné kritiky,“ říká Anin.

Doba smutku je právě odkazem na opričninu, tedy systém Ivana Hrozného z 16. století. „První opričnina vznikla jako pokus Ivana Hrozného udržet kontrolu nad elitami a posílit autokratickou vládu v podmínkách dlouhotrvající a ničivé války a vnitřní krize. Teror opričniny, ekonomické vyčerpání a devastace vedly k době smutku a občanské válce,“ popsal Anin.

„Který z těchto scénářů je v Rusku pravděpodobnější, není tak důležité. Důležité je, že každý z nich je vysoce pravděpodobný,“ míní novinář.

Přečtěte si

Syn Putinova parťáka z KGB investoval do českého pivovaru. Je rovněž vystudovaný rozvědčík

Začalo to útokem na generála

Výrazné navýšení bezpečnostních opatření kolem Putina pramení z událostí z loňského prosince. Po vraždě generálporučíka Fanila Sarvarova v Moskvě 22. prosince 2025 navrhl náčelník generálního štábu Gerasimov svolání ruské Bezpečnostní rady. Putin se však situaci rozhodl řešit na vlastní pěst a na kobereček si zavolal menší skupinu zástupců bezpečnostních složek, jen tři dny po útoku na Sarvarova a na stejném místě, kde došlo k jeho vraždě.

Během zasedání si zástupci bezpečnostních složek, takzvaní „siloviki“, navzájem vyčítali nedostatky v bezpečnostním systému, které odhalily ukrajinské útoky – Gerasimov ostře kritizoval své kolegy ze zpravodajských služeb za to, že je nedokázali předvídat.

Ředitel Federální bezpečnostní služby Alexandr Bortnikov naopak zdůraznil nemožnost systematicky předcházet takovým útokům a kritizoval ministerstvo obrany za to, že nemá specializovanou jednotku odpovědnou za fyzickou ochranu nejvyšších úředníků.

Šéf Národní gardy Viktor Zolotov zase poznamenal, že nemá peníze na ochranu důstojníků ministerstva obrany, a Gerasimovovi předložil doporučení týkající se operační bezpečnosti pro důstojníky ministerstva obrany, což Gerasimova naštvalo.

Vše se soustředí na ochranu Putina

Redakci Important Stories se podařilo ověřit i další důležité informace z reportu zpravodajských služeb. V poslední době dochází k rozsáhlým výpadkům internetu v Moskvě, což podle informací redakce provádí právě Federální ochranná služba (FSO).

Několik zdrojů serveru Important Stories taky potvrdilo Putinův strach z komplotu nebo pokusu o převrat. „Například současný důstojník FSB sdělil serveru Important Stories, že pro jeho jednotku je nyní mnohem obtížnější získat povolení k odposlechu v nepolitických trestních případech, protože veškeré vybavení bylo přesměrováno na sledování vlády a dalších státních orgánů‘,“ píše web.

O zvýšené míře Putinovy paniky svědčí i nadcházející oslava konce druhé světové války: žádný poslanec ruské dumy nedostal na oslavy na Rudém náměstí pozvánku.

Autor textu: Dávid Pásztor
Převzaté z istories.media. Původní autor: Roman Anin

The post Žádné telefony, panika, strach o život. Nejdůležitější zpráva o stavu současného ruského režimu odhalila Putinovo nejstřeženější soukromí appeared first on investigace.cz.

Sídlí v Ruskem ostřelovaném Kyjevě a předmětem jejich zkoumání je paradoxně ruská společnost. Ukrajinské analytické centrum IKAR od začátku války pravidelně monitoruje nálady ruské společnosti. „Dlouhou dobu jsme se v Ukrajině domnívali, že Rusům rozumíme. Po začátku ruské agrese se ukázalo, že je to iluze. Porozumění Rusku je pro nás teď nutností,“ vysvětluje zakladatel centra Oleksandr Šulga.

Jak náročné je dělat sociologické průzkumy mezi Rusy, když působíte z Ukrajiny?

Nemůžeme respondentům otevřeně říkat, že jsme ukrajinské výzkumné centrum. Z etického hlediska je to problematické, ale pokud bychom to udělali, nedostali bychom spolehlivá data. Lidé by buď odmítli odpovídat, nebo by dávali formální, společensky žádoucí odpovědi.
Proto tazatelé tuto informaci neuvádějí, mluví plynně rusky bez přízvuku a jednoduše nabízejí účast v průzkumu. Pomáhá to snížit nedůvěru a získat upřímnější odpovědi.

Dá se očekávat, že vaše výsledky se v něčem liší od výsledků ruských průzkumů. V čem je důvod – je to metodou, nebo tím, kdo se ptá?

V první řadě jde o formulaci otázek. V autoritářském prostředí má způsob, jakým se otázka položí, přímý vliv na odpověď. Otázky často obsahují „správné“ odpovědi. A pak je tu faktor zpoždění. Citlivé nebo politicky nepohodlné závěry se v Rusku často zveřejňují později nebo v mírnější podobě. My proto změny nálad ve společnosti často zachytíme dřív – někdy i o rok nebo o rok a půl.

Například?

Typickým příkladem je postoj k pokračování války. Podle našich posledních dat by si 41 % Rusů přálo, aby válka skončila během několika měsíců nebo do půl roku. Jen asi 13 % je ochotno ji podporovat bez časového omezení. Je to důležitý posun, ale je potřeba ho správně interpretovat.

Takže je v ruské společnosti poptávka po míru?

Ne tak docela. Nejde o pacifismus v klasickém smyslu. Spíš o přání válku ukončit, ale při zachování symbolického pocitu vítězství. Více než 70 % našich respondentů říká, že by podpořilo konec války, pokud by jim Kreml řekl, že „cíle vojenské operace byly splněny“. Jde tedy o přijatelný způsob, jak z války odejít, ne o přehodnocení samotné války.

Co si Rusové myslí o jejích výsledcích?

I tady je to poměrně výmluvné. Jen zhruba pět procent si myslí, že cíle byly splněny úplně. Většina mluví o částečném naplnění. To ukazuje, že ve společnosti není silný maximalismus – lidé nepotřebují vidět úplné dosažení všech deklarovaných cílů, aby ukončení války přijali.

Ve svých průzkumech se vyhýbáte přímým politickým otázkám. Proč?

Protože téměř vždy vedou ke konformním odpovědím. Když se zeptáte na důvěru ve vládu nebo podporu prezidenta, měříte spíš ochotu odpovědět „správně“, než že byste zjišťovali skutečné názory. Proto se zaměřujeme na každodenní zkušenost lidí – na to, jak se válka promítá do jejich života.

Co takové otázky ukazují?

Dávají mnohem spolehlivější obraz. Vidíme například, že více než 70 % Rusů zná někoho, kdo se války účastnil, a výrazná část zná i někoho, kdo tam zemřel. To znamená, že válka už hluboce zasáhla sociální strukturu společnosti – zejména u mladších lidí, kde jsou tyto zkušenosti častější a rozsáhlejší.

Zvyšuje to empatii Rusů vůči vojákům?

Ne nutně. A to je jeden z nejpřekvapivějších závěrů. Navzdory osobní zkušenosti zůstává míra empatie poměrně nízká. Často funguje logika individuální odpovědnosti: rozhodl se sám a dostal za to zaplaceno. I osobní vazby tak ne vždy vedou ke kritickému přehodnocení války.

Co dnes Rusy nejvíc trápí?

V posledním roce je vidět jasný posun k ekonomickým problémům. Zatímco v roce 2022 byla válka vnímána jako hlavní téma, dnes se do popředí dostávají každodenní ekonomické starosti. Například 94 % respondentů říká, že pociťuje růst cen, a 69 % uvádí pokles kupní síly. Většina navíc očekává další zhoršení.

Znamená to, že téma války ustupuje do pozadí?

Spíš se stává trvalým pozadím. Lidé s ní dál žijí, ale přestává být hlavním rámcem, skrze který vnímají realitu. Čím dál častěji je vnímána jako něco vnějšího, jako proces, který probíhá souběžně s každodenním životem.

Vidíte v ruské společnosti „červenou linii“, kterou není ochotná překročit? 

Nejjasnější hranicí je nucená mobilizace. Smluvní systém narukování do armády lidé vnímají jako dobrovolný – člověk jde bojovat za peníze, svobodu nebo oddlužení. Jakmile by se ale objevil prvek nátlaku, situace by se zásadně změnila. Podle našich dat je proti nové vlně mobilizace asi 75 % Rusů.

Zároveň je ale tento smluvní model čím dál dražší.

Ano, a to je systémový problém. Výše odměn vojáků rychle roste – ze statisíců na miliony rublů (jeden milion rublů odpovídá v únoru 2026 zhruba 260 tisícům korun). Velká část této zátěže navíc dopadá na regionální rozpočty, které už teď čelí deficitu. Jsou to výdaje, které nepřinášejí dlouhodobý ekonomický efekt – neinvestují se do rozvoje, v podstatě jen shoří.

Odměny se nedají zvyšovat donekonečna. Dá se říct, že ten model není dlouhodobě udržitelný, že se vyčerpává?

Už se pohybuje na hraně udržitelnosti. Ale důležité je, že to společnost nevnímá morálně, ale hlavně ekonomicky: „Nejsou peníze, není ani válka.“ Lidé nejsou ochotni se jí účastnit zadarmo. 

Jak ekonomický vývoj ovlivňuje ochotu jít bojovat nebo podporovat válku?

Je tu určitý paradox. Zhoršení ekonomické situace může počet lidí ochotných podepsat kontrakt dokonce zvyšovat, zejména u těch, kteří přijdou o příjem nebo práci. Je to ale krátkodobý efekt, který neřeší dlouhodobé systémové problémy. (Rozhovor proběhl 17. 2. 2026, tedy před začátkem války v Íránu. Stoupající ceny ropy jsou momentálně pro ruskou ekonomiku pozitivní. Dlouhodobý efekt ale ještě nelze odhadnout, pozn. red.)

Existují i jiné zdroje nespokojenosti Rusů?

Ano, a jsou čím dál viditelnější. Jde o omezení v běžném životě – blokování služeb, kontrolu internetu, zpřísňování regulace. A důležité je, že naprostá většina Rusů, bez ohledu na názory, používá VPN (Virtual Private Network je služba, která šifruje internetové připojení, skrývá skutečnou IP adresu a nahrazuje ji jinou, například západní, což uživatelům v Rusku umožňuje přístup k blokovaným službám, pozn. red.). 

Jak se vám daří pracovat s tématem ruské společnosti a udržet si nadhled?

V sociologii se snažíme vyhýbat hodnotícím soudům a pracovat s daty pokud možno neutrálně. V Ukrajině dlouho panovala iluze, že Rusům rozumíme – jejich společnosti, motivům i způsobu uvažování. Tato představa vycházela ze společného postsovětského prostoru, kde byly ukrajinská média i kultura silně propojené s ruskými vlivy. Ruská agrese tuto iluzi sice rozptýlila, ale nevedla k hlubšímu porozumění.

Ukrajině chybí systematické, pragmatické a neideologické studium Ruska. Ruská společnost je velmi různorodá, je složená z různých střípků, které se od sebe výrazně liší – ekonomicky, sociálně i kulturně. Proto je nutné ji analyzovat po částech, region po regionu, a teprve pak skládat celkový obraz. Rád bych se jako dříve věnoval výzkumu ukrajinské společnosti, ale dnes je pro nás naprostou nutností zkoumat Rusko, ať už to chceme, nebo ne.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post „Nebudou peníze, nebude ani válka.“ Rusové odmítají bojovat zadarmo, říká sociolog appeared first on investigace.cz.

Ruská stínová flotila exportuje sankcionovanou ropu nebo slouží tajným službám k provádění sabotáží a dronových útoků. S rostoucím napětím v Baltském moři přibyli do posádky noví členové, označovaní pouze jako „supernumeraries“ čili nadpočetní či extra. Kdo jsou tito tajemní lidé a jaká je jejich role v ruské stínové flotile? A proč jsou z nich evropské tajné služby nervózní?

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

27. prosince 2025 zakotvila sankcionovaná ropná loď Kira K v ruském přístavu Usť-Luga hluboko ve východní části Finského zálivu. Připravovala se na přepravu 734 000 barelů ropy patřící společnosti Lukoil, ruskému energetickému gigantu zařazenému na sankční seznamy USA i Evropské Unie.

Podle seznamu posádky, který získali novináři estonského investigativního portálu Delfi, ji tvořili námořníci z Myanmaru, Číny a Bangladéše. Na palubě však byli ještě dva další muži, občané Ruska Denis Enin a Aleksandr Kameněv. V lodních dokumentech byli uvedeni jako „nadpočetní“ – termín pro personál, který nespadá do standardní provozní posádky. V kolonkách s podrobnostmi o diplomech a kvalifikacích jednotlivých členů posádky se vedle ruských jmen objevují pouze dvě písmena: NA. Údaje nejsou k dispozici.

Tito muži totiž nejsou běžnými námořníky.

Pětačtyřicetiletý Kameněv a o tři roky starší Enin jsou oba veteráni Wagnerovy skupiny, notoricky známé ruské paramilitární organizace, která až do roku 2023 téměř deset let bojovala v konfliktech po celém světě, často ve jménu Ruska.

Kameněv byl v Sýrii i v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny, a to v době, kdy byla Wagnerova skupina pod vedením Jevgenije Prigožina v Ukrajině nejaktivnější. Enin zase uvádí jako své trvalé bydliště adresu vojenské jednotky na jihu Ruska.

Dalším bývalým vojákem, který jel na lodi Kira K už dříve, je Aleksandr Malachov, „nadpočetný“ člen posádky z října 2025. Tento padesátiletý muž je veteránem 22. brigády Specnaz, jednotky speciálních sil podřízené ruské vojenské rozvědce známé jako GRU.

Jiná loď stínové flotily se dostala do novinových titulků, když byla v září 2025 zabavena francouzskými úřady. Přepravovala také výsadkáře sloužícího v ruské armádě. To novinářům potvrdil zpravodajský důstojník, který se specializuje na oblast Baltského moře. Kvůli citlivosti poskytovaných informací hovořil pod podmínkou anonymity.

Reportéři zjistili, že Rus téhož jména a data narození, Stanislav Babičev, má profil na sociální síti, kde jako své vzdělání uvádí vojenskou výcvikovou instituci 332nd Airborne Forces Warrant Officer School. Na otázky zaslané na jeho e-mailovou adresu neodpověděl.

Přítomnost těchto mužů na lodi Kira K není náhodná. Společná práce novinářů z Delfi, Helsingin Sanomat, IStories a OCCRP odhalila, jak takzvaná stínová flotila Ruska funguje. Stínová flotila je termín používaný k popisu stovek stárnoucích a anonymních plavidel, která Moskva používá k obcházení západních sankcí v obchodu s ropou.

Novináři dohledali a identifikovali členy posádek dvaceti plaveb lodí ruské stínové flotily a zjistili, že většina ruských členů posádek je spojena s wagnerovci nebo ruskýmí státními bezpečnostními organizacemi, jako je například ruská vojenská rozvědka GRU.

Dvoučlenný ozbrojený doprovod se na palubách stínové flotily začal objevovat zhruba v červnu 2025 a lodě provází výhradně v Baltském moři.

Zpravodajci z několika evropských tajných služeb novinářům vysvětlili, že tyto „týmy na ochranu plavidel“ ruská vláda nasadila proto, aby odradily úřady pobaltských zemí od vstupu na palubu, kontroly nebo potenciálního zabavení plavidel.

„Cílem této činnosti je chránit příjmovou základnu Ruské federace před potenciálními hrozbami, ať už se jedná o sabotáž, nebo jiné zásahy ze strany Západu,“ řekl Delfi šéf estonského zpravodajského centra ozbrojených sil plukovník Ants Kiviselg. „Umístění posádek na ochranu lodí ukazuje, že zboží přepravované stínovou flotilou a příjmy z něj jsou pro Rusko důležité,“ dodal.

Rusko je při přepravě ropy, která denně generuje příjmy do státní pokladny v hodnotě milionů dolarů, silně závislé na baltské trase. Podle Kyjevské ekonomické školy země vyváží přibližně čtyřicet procent své ropy právě přes Baltské moře.

Glen Grant, poradce pro obranu a bývalý britský vojenský přidělenec v Estonsku a Lotyšsku, se domnívá, že tito bývalí vojáci mohou také shromažďovat cenné informace, včetně údajů o tom, jak západní úřady zacházejí s tankery, na které byly uvaleny sankce. „Dohromady jim to dává ucelenou představu o naší síle, odhodlání, filozofii a vojenských schopnostech,“ řekl. „Skutečnost, že přepravují ropu a že [pro Rusko] vydělávají peníze, je bonus.“

Podle Seana Wiswessera, bývalého důstojníka CIA, který se specializuje na ruské zpravodajské služby a armádu, toto rozšíření posádky o ozbrojence naznačuje, že Rusko využívá plavidla své stínové flotily i jako platformy pro „sabotáž“ a „jiné zpravodajské operace, jako je potenciální nasazení dronů“.

„Rozhodně nejde jen o ochranu ruské ropy,“ řekl. „Nikde jinde na světě nedošlo k tolika přerušením kabelů v tak krátkém čase jako v posledních dvou letech v Baltském moři.“

Ruské ministerstvo obrany, společnost Lukoil a společnost spravující loď Kira K na otázky zaslané novináři neodpověděly. Když novináři přes Telegram kontaktovall Enina, jednoho z Rusů uvedených mezi členy posádky lodi Kira K, popřel, že by na palubě lodi byl, a na další otázky neodpověděl. Druhý Rus, Kameněv, na otázky zaslané na e-mail taktéž neodpověděl.

Ukrajinská zahraniční zpravodajská služba sdělila novinářům, že tito „nadpočetní“ členové posádky jsou obvykle najímáni ruskými soukromými bezpečnostními společnostmi RSB Group a Moran Security Group.

RSB Group, která na svých webových stránkách uvádí, že „ochránila desítky ruských a zahraničních obchodních a vědeckých plavidel“, zaměstnává bývalé ruské zpravodajské důstojníky a další bojovníky. Podle sankčních dokumentů EU a USA má jednotky vycvičené k válce v Ukrajině. Moran Security, která na svých webových stránkách také nabízí řadu služeb v oblasti námořní ochrany, byla rovněž sankcionována USA za poskytování služeb ruským státním podnikům.

Společnosti na žádosti o komentář nereagovaly.

The post Nadpočetní, ale ozbrojení: Bývalí vojáci chrání ruskou stínovou flotilu a lodě pravděpodobně využívají k sabotážím appeared first on investigace.cz.

„Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila,“ vzpomíná na věznění v sovětském lágru novinář a disident Alexandr Podrabinek. A vysvětluje: „Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.“ Redaktorka investigace.cz se s Podrabinkem setkala na lidskoprávní konferenci v Tallinu. Na rozdíl od ostatních ruských disidentů přiletěl z Moskvy. Dodnes píše pro Radio Svoboda. Je přesvědčený, že opozice má působit doma.

Do střetu se sovětským režimem jste se dostal už před padesáti lety, když jste dokumentoval zneužívání psychiatrické péče proti disidentům. Vydal jste tehdy knihu Trestná medicína, za kterou vás poslali do lágru. Co vás k tomu přivedlo? 

Můj otec byl zdravotník, i já jsem medicínu studoval a bavila mě. Navíc jsem četl samizdat a narazil jsem na popisy konkrétních případů zneužívání psychiatrie. Zasáhlo mě to lidsky i profesně. Medicína má přece léčit a pomáhat, jenže tady ji používali opačně – jako nástroj nátlaku.

Setkal jste se s lékaři, kteří se té praxe účastnili?

Ano, později. Když jsem jezdil do psychiatrické léčebny za vězni, které tam drželi pod dozorem.

Jakou měli motivaci, dostávali za to zaplaceno?

Víte, systém si sám vybírá své „služebníky“. Ne všichni psychiatři do toho byli zapojení, byl to úzký okruh, ale stačilo to. Je to jako u politických procesů: ne každý soudce vezme politický případ, dostanou ho jenom „prověření“. Tehdy to byli straníci, ale dnes je ten mechanismus podobný. Jsou lidé, kteří to dělat nechtějí, ale vždy se najdou tací, kteří jsou připraveni sloužit moci – kvůli kariéře, penězům, výhodám.

Bylo těžké shromažďovat materiály na knihu?

Samozřejmě. Nemohl jsem přijít do léčebny a říct: „Dobrý den, pracuji na knize,“ – hned by mě zavřeli.

Jak jste tehdy postupoval?

Čtyři roky jsem sbíral materiály, sblížil jsem se s disidentskými kruhy v Moskvě a díky tomu jsem mohl dělat rozhovory s lidmi, kteří se z psychiatrických zařízení dostali ven. Bylo jich asi patnáct: nahrával jsem je na diktafon a pak přepisoval. Psát je rychlé, ale sbírat materiál trvá. Navíc jsem chtěl to téma ukázat v historickém kontextu. Nebyla to novinka, dělo se to už v 18. století.

Vyšla kniha v samizdatu?

Formálně ne, ale v určitých kruzích kolovala. V roce 1977 mi při domovní prohlídce zabavili jeden výtisk. Druhý výtisk jsem s vědomím takového rizika schoval: všechno jsem dělal ve dvou kopiích, plus magnetofonový pásek.

A co se stalo s tou druhou kopií?

Kolegové ji poslali do Amnesty International v Londýně. Udělali z ní anglické resumé a v létě 1977 ji představili na Světovém kongresu psychiatrů v Honolulu.

A pak vás zavřeli?

Ano, hned následující rok.

Přečtěte si

Ruský nakladatelský gigant vydává knihy vymyšlených autorů. Mezi nimi i dějiny Česka

Strach nesmí řídit život

Režim vám místo vězení nabízel nucenou emigraci do Izraele. Proč jste neodjel?

A proč bych měl odjíždět ze své země?

Přemlouvali vás ostatní disidenti, abyste odjel?

Ano, velmi. Tehdy bylo hnutí silně rozdělené. Mnozí trvali na tom, že bych měl odjet. Andrej Sacharov a jeho žena na mě tlačili a naše vztahy se kvůli tomu dokonce zhoršily.

Nebál jste se lágru?

Bál. Ale strach nesmí řídit život. A to ani tehdy, když na vás režim tlačí hrozbami pro vaše blízké, že když s bratrem neodjedeme, zavřou nás oba. Nakonec bratra opravdu zavřeli, odseděl si přes pět let.

Co bylo pro vás ve vězení nejtěžší?

Mučení. Ale hodně záleží na vnitřním nastavení. Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila.

Proč?

Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.

Ostatní vězni v táboře věděli, kdo jste?

Ano, věděli, že jsem politický vězeň a že jsem napsal knihu. Vězni za mnou chodili: „Napiš stížnost, napiš žádost o milost.“ Psal jsem. Jedna dozorčí stížnost dokonce uspěla a dotyčnému zrušili paragraf. To je vzácné, a tak po mých službách stoupla poptávka. Kvůli tomu mě definitivně izolovali, abych neměl vliv na spoluvězně. Po půl roce bez komunikace na samotce jsem začal ztrácet řeč, musel jsem se znovu učit mluvit: nahlas jsem recitoval básně, učil se anglicky. Dozorci přicházeli a nechápali, s kým to pořád mluvím.

Jak jste se vrátil do života?

Když jsem vyšel z vězení, disidentské hnutí už bylo rozdrcené. Nesměl jsem pracovat ani vycestovat z okresu. Zároveň by mě ale mohli znovu zavřít za příživnictví, kdybych nepracoval. Musel jsem riskovat: odjel jsem do sousedního okresu a našel si práci u záchranky. Prošlo to. 

Kdy jste poprvé cítil, že přichází svoboda?

V roce 1987, tehdy už režim přestal lidi zavírat za politické názory. A už bylo jasné, že v minulosti stál jen na strachu.

Co jste tehdy dělal?

V roce 1987 jsme začali s kolegy vydávat vlastní noviny Express-chronika. Dokonce jsme vytvořili Východoevropskou informační agenturu – navázali jsme výměnu informací mezi nezávislými novináři z Polska, Československa, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Překládali jsme texty a šířili zprávy. Ta spolupráce fungovala až do roku 1989.

Znal jste se s českými disidenty?

Ano. Znal jsem Václava Havla, chodili jsme spolu na kávu. Byl to velmi laskavý a ironický člověk. Znal jsem i další – Jana Urbana nebo Petrušku Šustrovou.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Devadesátá léta, Putin a opozice

Jak jste vnímal rok 1991 a pád Sovětského svazu, slavil jste?

Měl jsem rozporuplný pocit. Připadalo mi, že je v tom určitá faleš. Rozpad byl zvláštní proces, který šel shora. Když změny přicházejí shora, je to spíš pokus přizpůsobit režim novým podmínkám, udělat ho životaschopnějším. Není to snaha vybudovat skutečnou demokracii.

Takže podle vás nevznikl nový režim?

Vznikla adaptace starého. Nebyl žádný katarzní zlom jako třeba v Československu. Nedošlo ke skutečnému pádu systému. Lidé, kteří nás zavírali, si prostě oblékli „demokratické šaty“ a osvojili si novou rétoriku. Archivy tajných služeb zůstaly zavřené, nekonaly se žádné lustrace.

Boris Jelcin tedy skutečnou změnu nepřinesl? 

Ve srovnání se Sovětským svazem byla devadesátá léta skutečně nejsvobodnějším obdobím v ruských dějinách. Proběhly volby a podle mezinárodních zpráv byly docela nezávislé. Jenže Jelcin nebyl skutečným demokratem, byly to jen řeči. Cítil se jako car.

Pamatujete si příchod Putina?

Samozřejmě. Mnozí se radovali: mladý, energický, ne Jelcin. Tehdy říkal docela demokratické věci, dokonce mluvil o vstupu do NATO. Já mu ale nevěřil. Kádrový člověk z KGB se nemění. Je pragmatik, dělá a říká to, co je pro něj výhodné.

Kdy vám bylo jasné, že začíná obrat zpátky k totalitě?

V roce 2001, kdy byl na Putinův povel „zlikvidován“ soukromý televizní kanál NTV (šlo o násilné zestátnění soukromého televizního kanálu v roce 2001). Byl to jasný signál: Rusko se stáčí z cesty demokracie.

V roce 2003 vás zadrželi kvůli knize o bombových útocích na obytné domy na konci devadesátých let?

Ano. Byla to kniha Alexandra Litviněnka a Jurije Felštinského FSB vyhazuje Rusko do povětří. Podle autorů knihy byly teroristické atentáty na obytné domy v roce 1999 v Moskvě a Volgodonsku připraveny a provedeny agenty FSB s cílem svést odpovědnost na Čečence a získat tak záminku k obnovení čečenské války. Vytiskli ji v Lotyšsku a nabídli mi, abych ji šířil. Náklad mi ale zabavili ještě před začátkem distribucí, někdo mě udal.

Vyslýchali vás?

Pozvali mě do Lefortova (věznice v Moskvě, pozn. red.) a tam mi řekli, že autoři knihy čelí obvinění z vyzrazení státního tajemství. Řekl jsem: „Vy tím přece sami potvrzujete, že to, co píšou, je pravda.“ Nakonec z toho nic nebylo, pustili mě, tehdy to ještě bylo relativně svobodné.

Pak se ale režim upevňoval. Nelituje­te toho, že jste toho v nultých letech neudělal víc? Víc nevystupoval proti vládě, víc nepsal, nechodil na protesty?

Měl jsem, ano. Ale chyběly síly a možnosti. Na všechno síly nestačí. Dokonce jsem se pokoušel kandidovat do Státní dumy. Ale neměl jsem šanci, chyběly peníze a široká podpora.

Proč podle vás opozice nedokázala Putina zastavit?

Z mnoha důvodů: infiltrace tajných služeb, nedostatek politické zkušenosti, snaha domluvit se „po dobrém“. S vlkem se ale domluvit nedá. Místo konfrontace volili kompromis.

Je to vododěl: tam, nebo tady

Jako jeden z mála politických disidentů žijete v Rusku. Jak hodnotíte současnou podporu války v Ukrajině mezi Rusy?

Sociologickým průzkumům, které tvrdí, že podpora války je vysoká, se nedá věřit – všechny tyto služby jsou pod kontrolou moci. Když mluvíte s lidmi na ulici nebo v soukromých rozhovorech, zjistíte, že většina je proti válce, ale nekřičí to nahlas.

Proč emigrantská opozice často tvrdí opak?

Protože to ospravedlňuje jejich odjezd: jako že země je beznadějná. Jenže hlavní problém není v informacích, ale v solidaritě. Lidé si čtou texty a uvědomují si, že je píší ti, kteří jsou v bezpečí. Politici mohou říkat správné věci – Kasparov může říkat správné věci, Chodorkovskij také – nikdo se s nimi nebude přít. Ale oni jsou tam a my jsme tady. Ten rozdíl je cítit. Někdy to dráždí: „Říkáš správná slova? Přijeď sem a řekni je tady.“ 

Ale Navalnyj přijel, a jak to dopadlo?

Ano, přijel. Byl připravený na oběť, možná úplně nechápal, jak to dopadne. Mám s ním mnoho politických neshod, ale že to byl člověk cti, o tom není pochyb.

Potřebuje Rusko někoho dalšího, jako byl on?

Nejde o jednoho člověka, jde o postoj. Podívejte se na Kubu: je tam silné hnutí za to, aby opozice neodjížděla. Několik milionů lidí odjelo a usídlilo se na Floridě, ale část disidentů zásadně zůstává. Totéž v Bělorusku: Mikola Statkevič (běloruský opoziční politik, pozn. red.) odmítl emigrovat. Takoví lidé dávají společnosti naději a moc na to reaguje nervózně.

Takže pro moc je pohodlnější, když opozice odjede do zahraničí?

Samozřejmě. Ti, co odjedou, vypadnou z kontextu, postupně přestanou cítit, co se v zemi děje, a ztratí autoritu a respekt uvnitř Ruska.

Na druhou stranu někteří novináři skončili ve vězení. A jsou i tací, kteří tomu byli velmi blízko, a proto museli odjet, aby mohli i nadále psát. 

Ano, samozřejmě. Svoboda se nikdy nikomu nedává zadarmo. Není to tak, že by to šlo bez rizika. 

Myslíte, že by pomohli víc, kdyby zůstali? Teď mohou dělat svobodnou novinařinu a poskytovat lidem nezávislé informace. To by nemohli dělat, kdyby zůstali.

Představte si, že z Ruska odejdou všichni rozumní lidé – co pak se zemí bude? Hlavní problém není v tom, jestli lidé mají nebo nemají informace. Hlavní problém je v tom, že lidé necítí podporu.

Vy píšete sloupky pro Svobodnou Evropu. Cestujete na konference o lidských právech v Rusku. Nazýváte válku válkou. Jak to, že vás dosud nezavřeli?

Nevím. Možná chápou, že nebudu spolupracovat a nebudu hrát podle jejich pravidel. Lámat mě nemá smysl. Možná mě i zavřou, ale čeho se bát? Už jsem všechno viděl. Obavy samozřejmě jsou, ale strach nesmí řídit život. Co je to za život, když se bojíte všeho?

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Strach nesmí řídit váš život. Sovětský disident Alexandr Podrabinek o Putinově režimu a ruské opozici appeared first on investigace.cz.

Sankce, které uvalily západní mocnosti na ruskou ekonomiku za poslední dekádu, se rozrostly do obrovských rozměrů. Po plnohodnotné invazi Putina do Ukrajiny 24. února 2022 Evropská unie připravila už devatenáct sankčních balíčků na ruské obchodní aktivity, k čemu se postupně přidávali i její západní spojenci. Poslední dva roky ale Západ bojuje s tím, že Rusko sankce obchází. Toto téma v redakci investigace.cz sledují i novinářky Kristina Vejnbender a Barbora Šturmová.

Ve fabrice s českým CNC strojem vyrobila ruská státní firma jaderný ledoborec Jakutsko. Investigace.cz také upozornila na příběh, kdy se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl.

Chtěli byste doma mít nábytek z krvavé ruské břízy? Redaktorky Barbora Šturmová a Kristina Vejnbender v Česku totiž našly firmu Orlimex, která dováží překližky z Gruzie. Jak se ale později ukázalo, dřevo této firmy může být i ruského původu.

Jak se tedy obcházejí protiruské sankce? A co by měla EU udělat pro to, aby sankce lépe fungovaly? Na tyto a další otázky přináší odpověď video redakce investigace.cz ke čtvrtému výročí ruské agrese v Ukrajině. Dozvíte se ve videu.

Přečtěte si

České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko

Přečtěte si

„Přátelíme se potichu.“ Jak české strojírenské firmy připravily Rusko na velkou válku

Přečtěte si

Boj o krvavou břízu. Jak do Evropy i nadále proudí ruské dřevo

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

The post VIDEO: Čtyři roky od ruské invaze do Ukrajiny: Evropský boj s obcházením sankcí zesiluje appeared first on investigace.cz.

Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.