Na jaře letošního roku otřásla světem zpráva o návratu těla mladé ukrajinské novinářky Viktorie Roščyny z Ruska. Více než rok byla v ruských věznicích protiprávně držena a mučena bez jakéhokoli obvinění, bez kontaktu s rodinou nebo právníky. Její případ ilustruje osudy tisíců ukrajinských civilistů. Viktoriiny ostatky jen potvrdily už dříve publikovaná svědectví o otřesných podmínkách v ruských věznicích a detenčních zařízeních na okupovaném území východní Ukrajiny i v samotném Rusku. Velkou investigativu o tom, po čem Viktoria Roščyna v okupované části Záporoží pátrala, jak byla zadržena a co si musela ve věznicích zažít, vedla ukrajinská redakce Slidstvo.info. Její šéfredaktorka Anna Babinec komentuje kauzu v rozhovoru s Petrem Gojdou.

Pokud se nemýlím, zveřejnili jste příběh o Viktorii ještě dříve, než jsme se dozvěděli, že její ostatky byly vráceny do Ukrajiny. V květnu, kdy o stavu jejího těla psala média po celém světě, se objevily zprávy o chybějících orgánech, části mozku, očích, části hrtanu – což by mohlo naznačovat pokus zakrýt skutečnou příčinu novinářčiny smrti. Poskytly přesto Viktoriiny ostatky nějaké odpovědi na otázky z vašeho vyšetřování?

Ano, na tom příběhu jsme začali pracovat už v říjnu 2024, hned po Viktoriině smrti. Vyšetřování čehokoli, co se děje v Rusku, je extrémně obtížné – je to jako dívat se do černé díry. Přesto jsme se snažili zjistit co nejvíc.

V době, kdy jsme kauzu publikovali, jsme už měli svědectví Viktoriiných spoluvězeňkyň – tvrdily, že Viktoria byla ve vážném stavu. Vážila okolo 30 kilogramů – což je pro dospělou ženu extrémně málo. Nebyla schopná se sama ani postavit na nohy. Vězeňská správa jí neumožnila brát léky. Trpěla i problémy spojenými s menstruací. Cítila se prý opravdu hrozně.

Naše reportáž se zaměřila především na to, co zažívala v ruském vězení. A když se o pár měsíců později objevily zprávy o jejím těle, dostali jsme odpovědi na řadu otázek, které jsme si předtím kladli. Potvrdilo se, že byla opravdu ve velmi špatném fyzickém stavu. Byla mučena, hladověla. Stále nemáme finální výsledky vyšetřetní ostatků, takže nevíme, zda byla zavražděna, nebo zemřela na následky dlouhodobého věznění. Ale podle toho, co víme, její smrt určitě nebyla přirozená – ne u sedmadvacetileté ženy.
Můžeme si jen domýšlet, jestli se Rusové snažili zakrýt stopy po mučení. Každopádně je dost podezřelé, že Viktoria zemřela v září, ale její tělo bylo repatriováno až o pět měsíců později.

Vrací se těla z ruských věznic běžně v takovém stavu?

Rusové těla Ukrajinců skoro nikdy nevraceli – zvláště civilistů. Až teď, v těchto dnech, kdy spolu mluvíme, s tím začali. V posledních několika týdnech bylo vráceno přibližně šest tisíc těl Ukrajinců – jak civilistů, tak vojáků. Je to vůbec poprvé, co se vrací tak velké množství.

Pokud jde o jejich stav – viděli jsme fotografie a videa, která ukazují těla ve velmi špatném, zuboženém stavu. Lidé, kteří zemřeli v ruských věznicích, byli často vyhladovělí. Pamatuju si případ jednoho ukrajinského muže, jehož tělo vážilo jen asi 25 kilogramů.

Nepamatuju si ale žádný konkrétní případ, kdy by tělo postrádalo některé orgány. Ale to samozřejmě neznamená, že se to nikdy nestalo.

Teď, když máme tolik těl, obávám se, že uvidíme ještě mnohem děsivější věci.

Když se vrátíme k vaší reportáži o Viktorii – tedy o její cestě do východní Ukrajiny, do okupovaného Záporoží, a o jejích přesunech mezi věznicemi –, zmiňovala jste, že jste hovořili s jejími spoluvězenkyněmi. Jaké další způsoby jste použili ke sběru informací? Předpokládám, že pracovat jako novinář v okupovaných oblastech musí být extrémně obtížné. Viktoria je toho tragickým důkazem.

Ano, víme o jedné ženě, která s Viktorií sdílela celu v ruské věznici, a získali jsme část jejího svědectví. Byla ale velmi vyděšená a bála se mluvit veřejně s novináři. Museli jsme proto chránit její identitu – nezveřejnili jsme její jméno ani žádné osobní údaje. Ale díky jejímu svědectví jsme získali velmi důležité informace. Byly spolu na jedné cele a ona pomáhala zesláblé Viktorii s pohybem. Od ní jsme se dozvěděli, v jakém byla Viktoria stavu.

Když jsme se snažili zjistit, proč Viktoria do okupovaného území odcestovala, co tam chtěla zjistit, mluvili jsme také s několika lidmi přímo z těchto okupovaných oblastí. Někteří z nich Viktorii osobně viděli, jiní jí pomáhali s organizací cesty – zařizovali jí ubytování nebo logistiku. S těmito lidmi byla v kontaktu a od nich víme víc o tom, čím se jako novinářka na místě chtěla zabývat.

Na Viktoriině případu jsme spolupracovali s organizací Reportéři bez hranic, která chrání novináře po celém světě. Jim se podařilo kontaktovat několik Rusů, kteří byli drženi ve stejné věznici jako Viktoria. Z organizace psali těmto lidem zprávy a dostali se tak k důležitým informacím – například o tom, kdy byla Viktoria naposledy viděna.

Od svědků z vězení také víme, že se Viktoria snažila zjistit, z čeho je obviněná. Ptala se správy věznice, jakého zločinu se měla dopustit. Ale podle dostupných informací ji Rusko z ničeho neobvinilo. Nespáchala žádný zločin – a přesto strávila ve vězení více než rok. Nenašli proti ní vůbec nic.

Takže pokud byste měla říct, proč byla zatčena – řekla byste, že to bylo kvůli její novinářské práci?

Ano. Odjela do Záporožské oblasti – byla v blízkosti záporožské jaderné elektrárny, kterou Rusové okupují už více než tři roky. Doslechla se o nelegálních vězeních pro ukrajinské zaměstnance jaderné elektrárny, kteří zřejmě odmítli spolupracovat s ruskou okupační správou. Viktoria o tom slyšela a chtěla to vyšetřit.

Chtěla ty lidi najít. Chtěla vyprávět jejich příběh. Chtěla zjistit víc, než co byli Rusové ochotni sdílet s jakýmkoli novinářem. A právě to je podle nás důvod, proč byla zatčena.

Z některých svědectví, která jsme získali, se domníváme, že Viktoria byla odhalena pomocí dronu – Rusové zjistili její přesnou polohu. Poté ji zadrželi a převezli nejdřív do jednoho vězení, pak do dalšího, a nakonec skončila ve věznici v Taganrogu.

Jsme přesvědčení, že Viktoria byla uvězněna výhradně kvůli své novinářské práci. Přijela do Záporoží, aby informovala o věcech, které Rusové nechtěli ukázat – o věcech, o kterých by žádný jiný novinář neinformoval.

Abyste mohli vyprávět příběh Viktorie, museli jste pracovat s lidmi přímo v terénu. Mluvila jste o bývalých vězních, o Rusech i Ukrajincích. Šlo o nějaké společné investigativní pátrání s dalšími redakcemi? Spolupracovali jste i s ruskými novináři?

Ne, s ruskými novináři jsme nespolupracovali. Na začátku naší práce nám sami řekli, že v tomhle případě nebudou schopni nic zjistit.

Spolupracovali jsme ale s organizací Reportéři bez hranic. Nejsou to novináři, ale skupina, která se zabývá ochranou novinářů. A díky tomu se jim podařilo na své oficiální dotazy získat z Ruska nějaké odpovědi. To se nám novinářům nikdy nepoštěstilo.

Rádi bychom v práci na tomhle případu ještě pokračovali – chceme vědět víc o tom, co se Viktorii stalo. Pořád nemáme ucelenou představu o všem, co se jí dělo. Také ještě čekáme na finální výsledky pitvy a znaleckých posudků – ty ještě nejsou uzavřené.

Myslím, že Viktoriino tělo nám může ještě něco povědět. Až se to stane, budeme mít další vodítka. Pak se znovu pokusíme vše ověřit – a možná se posuneme dál.

Četl jsem, že když se Viktoria vydávala na svou cestu, chtěla sestavit seznam konkrétních osob, které nesou odpovědnost za nezákonná věznění. Snažili jste se jít stejným směrem?

Nemyslím si, že to je momentálně možné. Abychom mohli psát reportáže o vězeních na okupovaných územích, museli bychom tam být osobně. A to v tuto chvíli prostě nejde.

V současnosti není možné pokračovat v příbězích, které Viktoria začala. Nejsme schopni se dostat k větší skupině svědků, není možné se tam vydat a je velmi nebezpečné žádat o informace místní obyvatele nebo se pokoušet získat jakákoli data přímo z terénu.

Doufám, že to jednou možné bude – až budou ta území osvobozena. Ale teď se dají publikovat jen nepodložené zvěsti bez důkazů – to není typ žurnalistiky, který děláme.

Příběh, který chtěla Viktoria pokrýt – a zároveň její vlastní osud – je propojený s tématem mučení ve věznicích. Máte k dispozici svědectví, která by vysvětlovala, proč k tak masivnímu mučení dochází? Je to kvůli získávání informací? Kvůli vynucení falešných přiznání? Nebo jde spíš o šíření strachu a teroru na okupovaných územích?

Je to všechno, co jste zmínil. Někteří Ukrajinci například odmítli spolupracovat s Rusy. Třeba zmínění zaměstnanci jaderné elektrárny v Záporoží – někteří z nich se postavili proti okupačním rozkazům a byli za to uvězněni. A jsou ve vězení už roky.

Jiní byli jen podezřelí – Rusové si například mysleli, že špehují, i když si třeba jen psali s příbuznými na území kontrolovaném Ukrajinou. I kvůli takovým věcem mohli skončit ve vězení.

My jsme zaznamenali řadu příběhů o ukrajinských civilistech žijících pod ruskou okupací. Například z Chersonské oblasti, která byla osm měsíců pod kontrolou ruské armády. V jednom dokumentu jsme vyprávěli příběh muže, který byl vystaven sexuálnímu násilí ze strany ruských vojáků. To se odehrálo v podobném typu nelegální věznice, jako je ta v Záporoží.

A často ti lidé neudělali vůbec nic. Byla to součást ruské strategie teroru – ukázat, že každý může být zadržen, uvězněn, mučen. Někteří z těchto zadržených strávili ve vězení měsíc, dva, a pak jim prostě bylo řečeno, že mohou jít domů. Nikdy se nedozvěděli, proč tam byli, proč byli biti, proč byli znásilněni.
A ano, v některých případech se Rusové snažili získat přiznání – zvláště od civilistů.

Takže všechno, co jste zmínil, se dělo.

Vnímáte tyto akty násilí a teroru jako součást genocidy – konkrétně zaměřené proti ukrajinskému národu? Nebo je to spíš odraz obecné reality života pod současným ruským vedením?

Po více než deseti letech války a třech letech plnohodnotné ruské invaze vidíme, že to, co se děje, má skutečně povahu genocidy.

Vidíme obrovské množství různých zločinů – a jde o systematickou zločinnost: sexuální násilí, únosy ukrajinských dětí, novináři věznění za svou práci. Rusové jednoduše nechtějí, aby Ukrajinci vůbec existovali.

My jako novináři máme před očima stále více důkazů o tom, že Rusové chtějí, aby se Ukrajinci podvolili a stali se poslušnými – lidmi bez vlastního názoru, bez odporu. Ale Ukrajinci jsou jiní. Máme svobodu slova. Jsme politicky aktivní.

A já to vidím jako jasný plán – část Ukrajinců donutit k asimilaci, a ti, kteří odmítnou, budou zavřeni nebo zabiti. Rusové chtějí vymazat ukrajinskou identitu.

Vaším posláním je investigativní žurnalistika. Předpokládám, že od začátku plnohodnotné války se vaše práce zásadně změnila. Věnujete se hlavně tématům spojeným s válkou, je to tak?

Poslední tři roky se zabýváme jednou obrovskou zločineckou organizací. Jmenuje se Rusko. A ano – za ty více než tři roky se naše práce změnila opravdu zásadně. V prvním roce plnohodnotné války jsme se soustředili výhradně na dokumentaci válečných zločinů. Ale v poslední době se snažíme dělit svůj čas rovnoměrně – zhruba polovinu věnujeme vyšetřování korupce v Ukrajině a druhou polovinu ruským válečným zločinům a reportážím z frontové linie. Děláme obojí, protože si nemůžeme dovolit vybrat. Obě linie práce jsou pro Ukrajinu nesmírně důležité.

Před plnohodnotnou invazí jsme byli týdeník. Publikovali jsme jeden, maximálně dva texty týdně. Dnes jsme denní médium. Publikujeme zprávy, videoreportáže, záběry z fronty, dokumenty. Každý den.
Také naše publikum se proměnilo – a zároveň velmi rozrostlo. Dříve nás sledovali hlavně lidé, kteří se zajímali o politiku a chtěli znát nelegální tajemství politiků. Dnes nás sledují i obyčejní lidé, kteří chtějí vědět, čeho se v Ukrajině dopouštějí ruští vojáci. Chtějí znát jejich jména, vidět jejich tváře. Věnujeme se i identifikaci pachatelů válečných zločinů.

Pro Ukrajince je nesmírně důležité mít nějakou naději, že jednoho dne přijde spravedlnost. A právě to je náš úkol – dáváme lidem naději, že spravedlnost dorazí.

Zmínila jste „naději“. Máte vy sama ještě nějakou naději?

Ano, samozřejmě, že mám naději. Věřím, že všechno, co dnes děláme, nakonec přinese výsledek. Je to pro nás velmi důležité. Pro všechny, kteří přišli o své blízké, pro lidi, kteří dnes žijí v hrozných podmínkách. Tyhle roky těžkého života jim nikdo nevrátí. Nikdy už neobejmou své mrtvé. Ale naději, tu ještě máme – naději na spravedlnost.

Pomáhá mi to, abych na těchto bolestných tématech dál pracovala. I malé kauzy, které odhalíme a publikujeme, mají smysl. Pomáhají nám, Ukrajincům, říkat naší vlastní pravdu o válce. A tu pak šíříme do světa.

Ano, je to těžké. Jsme menší než Rusko. Nemáme takové prostředky, nemáme takovou moc. Ale přesto věřím, že jako novináři jsme dnes ve správnou chvíli na správném místě. A odvádíme skvělou práci.
A právě to mi dává naději. Nevím, co důležitějšího bych v těchto časech mohla dělat.

The post Podcast Odposlech: „Každý může být zadržen, uvězněn, mučen.“ S ukrajinskou novinářkou Annou Babinec o případu Viktorie Roščyny appeared first on investigace.cz.

Jedna z nejvýznamnějších postav ruského organizovaného zločinu je po osmi letech vězení na svobodě. Jednasemdesátiletý mafiánský boss Zacharij Kalašov, zvaný také Šakro Molodoj, byl předčasně propuštěn údajně ze zdravotních důvodů. Co se bude dít v prostředí tzv. vorů v zakoně, mezi které právě Kalašov patří? A jaké širší politické souvislosti může jeho propuštění mít? Téma prorůstání politické moci a organizovaného zločinu v postsovětském prostoru mapuje Kristina Vejnbender, kterou si k mikrofonu pozval Petr Gojda.

Přečtěte si

Hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj je předčasně na svobodě. Třetina vorů může přijít o svou korunu

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Vory v zákoně – rozhovor

The post Podcast Odposlech: Říká se o mě, že jsem vor. Šakro Molodoj je na svobodě appeared first on investigace.cz.

Ruský vor v zakoně číslo jedna – 71letý Zacharij Kalašov, známý pod přezdívkou Šakro Molodoj, byl tento měsíc předčasně propuštěn z věznice. Zatímco byl za mřížemi, v Rusku začal platit zákon namířený proti vorům – samotný vor nemusí spáchat žádný konkrétní zločin, trestný je už fakt, že se nachází na vrcholu zločinecké hierarchie. Důkazy lze získat díky jeho tetování, svědectví jiných trestanců, nebo dokonce ze záznamů na takzvané Wikipedii vorů v zakoně na serveru PrimeCrime. Přesto byl Šakro předčasně propuštěn. Kdo na tom měl zájem, komu Šakro slouží, co ho čeká na svobodě a co se děje v prostředí ruského kriminálního podsvětí a ruských věznic na pozadí teroristických útoků v Rusku a války v Ukrajině? O tom jsme hovořili s Olgou Romanovou, zakladatelkou lidskoprávní organizace Rusko za mřížemi (Rus siďaščaja, v doslovném překladu Sedící Rusko), jež se zasazuje za práva vězňů v Rusku.

Šakro do výkonu trestu nastoupil v roce 2016, tedy dlouho před začátkem rozsáhlé invaze Ruska do Ukrajiny. Jak válka ovlivnila jeho postavení coby hlavního vora v zakoně v ukrajinském kriminálním podsvětí? Šakro je přece spojen s Ruskem.

Od našich ukrajinských kolegů z lidskoprávní organizace Ochrana ukrajinských vězňů máme detailní přehled o prostředí věznic v Ukrajině. Podle jejich informací si Šakro stále drží velmi významné postavení v ukrajinském kriminálním podsvětí i v prostředí tamních věznic. Válka na tom nic nezměnila.

Promítla se ruská vojenská agrese nějak do vztahů mezi ukrajinskými a ruskými vězni?

O těchto vztazích víme díky chersonským vězňům, kteří byli v roce 2022 uneseni ruskou armádou během jejího ústupu z pravého břehu Dněpru. Celkem bylo uneseno kolem 2 500 lidí. Snažíme se jim pomoci – postupně je po několika lidech dopravujeme z Ruska zpět do Ukrajiny. Jsou mezi nimi rozmanití lidé, narazili jsme i na jednoho vora v zakoně – byl to smotrjaščij (tedy vor, který dohlíží na určité území) města Mykolajiv na jihu Ukrajiny.

Mezietnické vztahy mezi vězni jsou ovlivněny místem, kde se nachází konkrétní trestanecká kolonie. Na jihu země sedí chersonští vězni v Krasnodarském kraji, v Astrachánské a Rostovské oblasti, tam jsou vztahy mezi ukrajinskými a ruskými trestanci normální až dobré, byť si své tresty odpykávají v oddělených částech věznice a nekomunikují spolu. Ze začátku, když sem byli ukrajinští vězni přesunuti, jim místní trestanci okny vhazovali do cel čaj a cigarety. Naopak v krymských věznicích je situace hrozná. Vztahy mezi Ukrajinci a Rusy jsou tam špatné – být Ukrajincem v krymské věznici je náročné, zejména kvůli špatnému zacházení ze strany dozorců.

Přečtěte si

Hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj je předčasně na svobodě. Třetina vorů může přijít o svou korunu

Platí to i pro ukrajinské vory v zakoně?

Ukrajinští vězni jsou zaraženi přísností ruských pravidel vůči ukrajinským kriminálním autoritám. Například ve volgogradské kolonii dostal jeden vor v zakoně vyšší trest odnětí svobody, než měl původně v Ukrajině – důvodem navýšení trestu byla tetování v podobě hvězd. Velká pozornost je skutečně věnována tetováním, která označují příslušnost ke světu vorů. Dozorci je nutí, aby si to odstranili, což ve vězeňském prostředí není možné, takže jsou tetování jen překryta černým inkoustem. Pokud to vor ovšem udělá, znamená to, že ho „zlomili“ a vorem už není. Spousta lidí se ale nevzdává a raději si nechává navýšit počet let za mřížemi. 

„Propustit nejtěžší zločince“

Proč by ruská armáda unášela ukrajinské vězně?

Tomu ani já nerozumím. Ti vězni, kteří se ocitli pod správou ruské branné moci a jejichž doba odnětí svobody podle ukrajinského rozsudku skončila, jsou propouštěni. Je pravda, že mezi vězni jsou i kolaboranti, kteří zůstávají v Rusku a spolupracují s ruskými úřady. Existují ale podivné případy, kdy ruský soud zkracuje původně dlouhé ukrajinské rozsudky za těžké zločiny – dvakrát jsme zaznamenali, že jednomu vězni zrušili šest let a druhému deset. V obou případech šlo o tresty za sexuální násilí na nezletilých.

Myslíte si, že tím Rusko sleduje něco specifického?

Nedokážu to vysvětlit. Známe několik případů, kdy běžní ukrajinští vězni s poměrně nevinnými zločiny usilovali o dřívější propuštění a návrat domů a nepovedlo se jim to, zatímco tito dva byli propuštěni mnohem dřív. Kromě toho víme, že Rusové v prostředí trestanců stále verbují.

Do války proti Ukrajině? Takže smrtí Prigožina, jenž měl na starosti nábor žoldnéřů z trestaneckých řad, verbování vězňů neskončilo?

Ne, vůbec, běží i nadále a v mnohem větších měřítkách. Nábor je ale na rozdíl od Prigožinových show mnohem nudnější. Také jde o zcela jiný typ verbování, mezi ukrajinskými vězni se vyhledávají špioni. Spousta z nich ale hned po překročení rusko-ukrajinské hranice míří do SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny, hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka, pozn. red.), aby se sami udali.

Jestli tomu rozumím správně, pro některé kriminálníky je spolupráce se státní mocí přijatelná, chtějí-li se dostat na svobodu? S ruskými úřady údajně dlouhodobě spolupracuje i největší vor – Šakro. Kdy se „zákaz“ vorů ohledně spolupráce s oficiální mocí takto rozvolnil?

Tradice se měnily postupně, ale proces proměny se spustil přibližně před dvaceti lety, tedy už za dob Putinovy vlády, kdy část společné pokladny zločinců, takzvaného „obščaku“, byla již vyhrazena na úplatky pro soudce, policii, vyšetřovatele nebo jiné vysoké úředníky. A to je už krůček k tomu, aby se začalo s mocenskými strukturami na této bázi pravidelně spolupracovat.

Přečtěte si

Nová korunovace vorů v zakoně má být až v roce 2026, říká odborník na postsovětskou mafii

Ze spolupráce s oficiální mocí ale zřejmě profitují i jinak…

Ruské věznice jsou ve své podstatě stále stejné jako věznice v dobách Gulagu, akorát se celý byznys kolem vězeňství zprivatizoval a jedna z jeho částí patří vedení věznic. Trestanci dodnes vykonávají otrockou práci jako za časů stalinismu – nemají řádnou ochranu svých zaměstnaneckých práv a neplatí pro ně zákoník práce. Jejich zaměstnavatele netrápí ani pravidelné kontroly inspekce práce, protože jde o systém uzavřený pro zbytek světa, v němž se kontroly většinou nekonají. Jediný problém nastává v okamžiku, kdy si vězni stěžují – úřadům nebo svým rodinám –, pak se kontrolám nelze vyhnout. Není to sice žádná tragédie a dá se to vyřešit podplacením inspektorátu, jenže takový byznys pak není tolik výnosný.

Vedení věznice proto vyrazí za „blatkomitetem“, tedy za vorem nebo jeho zástupci, a požádá ho, aby si vězni nikomu nestěžovali. Vor to umí zajistit, za což ale vyžaduje určitá privilegia – drogy, alkohol, hazardní hry v cele a provizi z byznysu. Tím začíná vzájemné prorůstání moci a mafie. Stalo se to v případě Putina a Prigožina i Šakra a vyšetřovacího úřadu.  

Válka proti muslimům

Spekuluje se, že právě prostřednictvím složek mafie v konkrétní zemi nebo kriminálních živlů v zahraničí provádí Kreml útoky na opoziční lídry a novináře v exilu. Myslíte si to také?

Ano, není to žádná spekulace. Zhruba před rokem jsem začala dostávat vážné výhrůžky na Facebooku. Je to zcela běžná záležitost – dostávám je pravidelně, ani si jich moc nevšímám, ale tentokrát upoutaly moji pozornost, protože vyhrožující neměl uzavřený profil. Na profilovce měl sice portrét Stalina, ale na stránce jsem viděla i několik skutečných fotografií a nacházel se v Berlíně. Šla jsem na policii a ta zjistila jeho identitu – byl to člen místního mafiánského uskupení, původem z Gruzie, odkud odešel do Evropy za dob Saakašviliho.

Může propuštění Šakra ohrozit někoho z opozice? V minulosti měl vliv i v Evropě.

Osobně se Šakra nebojím. Na druhou stranu mě napadá případ nyní populární ukrajinské zpěvačky Marie Maksakovy, bývalé ruské poslankyně za Jednotné Rusko (v letech 2011 až 2016, pozn. red.). Jejím někdejším partnerem byl ruský vor v zakoně Vladimir Ťurin, známý jako Ťurik. V roce 2017 byl v Kyjevě zavražděn její manžel Denis Voronenkov (také bývalý poslanec za Jednotné Rusko v letech 2011 až 2016, který v roce 2017 utekl do Ukrajiny kvůli obvinění z korupce, pozn. red.). Spekulovalo se, že se tak stalo na objednávku ruské vlády, a jeho vraždu měl mít údajně na svědomí právě Ťurik. To je ale výjimečný případ, kdy došlo ke shodě zájmů ruského státu a osobních zájmů vora.

Co se týče nebezpečí, které by Šakro mohl představovat pro ruskou opozici, momentálně má jiné starosti. Seděl ve věznici u Olega Děripasky a osvobodil ho usť-labinský soud, který Děripaska ovládá. Když byl za mřížemi, jeho zástupce se dostal do konfliktu se dvěma kmotry z Uzbekistánu – oba byli muslimové. Tento konflikt bude muset Šakro vyřešit.

VIDEO: Po propuštění by se Šakro měl věnovat konfliktu vorů v zakoně s uzbeckým kmotrem a drogovým dealerem Gafurem Rachimovem

Jde o nábožensky konflikt?

V Rusku teď probíhá boj s islamizací věznic, který má silně politický rozměr. Jeden z těch zmíněných uzbeckých vorů je kamarád oligarchy Ališera Usmanova. Takže ve výsledku je to konflikt Děripasky a Usmanova, dvou nejbohatších lidí Ruska.

Když Rusko v roce 2008 zaútočilo na Gruzii, lidé s gruzínskými kořeny v prostředí ruských věznic dopad konfliktu ihned pocítili. Ve věznicích se začali zbavovat gruzínských smotrjaščích a na jejich místa uměle dosazovali Rusy, Židy a Ukrajince. Jenže ve vězeňské komunitě se žádné uměle nasazené postavy dlouho neudrží. Proto místa lídrů obsadili islámští radikálové, kteří se zrovna dostávali do věznic kvůli obviněním z terorismu – byli to Čečenci, Uzbeci, Kyrgyzové. Mnohé věznice se tak staly zelenými – ovládli je muslimové. Tím začaly náboženské konflikty mezi pravoslavnými vory a muslimy. Jakmile věznice zezelenaly, staly se z nich radikální věznice – nepouštěli k sobě ani muftí (islámské duchovní), kteří spolupracují s oficiální mocí.

Mění se situace vězňů vyznávajících islám po teroristickém útoku v moskevském obchodním domě Krokus, k němuž se přihlásila islámská radikální skupina?

Situace se začala měnit už před Krokusem. Pozorujeme, že ve věznicích umírá daleko více muslimů. Vyskytuje se mezi nimi vyšší počet sebevražd. Například jen měsíc před útokem v Krokusu se oběsil jeden z našich klientů – uzbecký muž, kterého fyzicky napadli a znásilnili jenom kvůli tomu, že četl Korán a modlil se. Muslimové v mnoha ruských věznicích to nesmějí dělat. Taková byla situace před Krokusem. Neumím si představit, co se tam děje teď.

Říkáte, že mezi lídry vězeňského světa je čím dál více muslimů. Neznamená to, že by se s muslimskými vězni mělo zacházet naopak lépe?

Právě proto propustili Šakra – aby si pravoslavní vorové vydobyli zpátky moc. 

Političtí vězni jsou pro obyčejné trestance šílenci

Šakro strávil nějakou dobu ve Španělsku, kde si pak odseděl skoro osm let. Existují indicie, že by se chtěl pokusit o obnovené své moci v Evropě?

Nemyslím si to. Vzpomeňte si, jakým způsobem byl vydán do Ruska: na jeho vydání trval hlavní ruský vyšetřovací úřad, jakmile však do Ruska dorazil, byl okamžitě propuštěn na svobodu. S ruskými úřady spolupracoval v nultých letech, kdy žil ve Španělsku na svobodě, a představoval jejich zájmy na Západě. Dnes jsou kvůli válce všechny jeho španělské vazby přetrhány, příležitosti zanikly. Proto se bude nejspíš soustředit na moc vorů v Rusku a v postsovětských zemích a také se bude věnovat otázce dědictví.

V době, kdy byl Šakro za mřížemi, přijali v Rusku zákon trestající vysoké postavení v kriminální hierarchii. Fakticky jde o zákon proti vorům. Jak je možné, že pak hlavního vora propustí, aniž na něj tento zákon aplikovali?

Šestnáctiletý syn Ramzana Kadyrova Adam zmlátil vězně, který se pokusil spálit Korán – fyzický útok byl zaznamenán na videu. Mezitím v ruských věznicích znásilňují, mučí a zabíjejí běžné muslimy, kteří chtějí pouze dodržovat své náboženské tradice. To ale Kadyrova ani jeho syna nezajímá. Na první pohled je v tom kontradikce, ve skutečnosti ovšem žádná není – Kadyrov se zajímá jen o to, co se mu hodí. To samé platí i pro nový zákon proti vorům. Uplatňuje se pouze ve vztahu k ukrajinským kriminálním autoritám a Šakra se vůbec nedotkne.

Má vězeňská komunita i nějakou jasnou politickou agendu? Zareagovali nějak na smrt Navalného?

Ne, žádná podobná reakce se nekonala. Mají příliš mnoho vlastních problémů a Navalnyj pro ně byl cizí člověk. Jejich hlavní problémy souvisejí s tím, zda mají podepsat smlouvu a jít bojovat do Ukrajiny nebo ne. Například Jašin (Ilja Jašin, opoziční politik, kterého ruský soud poslal v roce 2022 na osm let do věznice kvůli šíření dezinformací o ruské armádě, pozn. red.) se na rozdíl od Navalného stal postavou vězeňského světa – rychle se v novém prostředí adoptoval.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Vory v zákoně – rozhovor

Proč? V čem je mezi nimi rozdíl?

Oproti Navalnému nebyl celou dobu izolován od ostatních vězňů. Navalnyj neměl ani možnost poznat vězení a vězňům chyběla možnost poznat Navalného. Když byl Navalnyj na začátku mimo samotku, měl skvělý nápad založit vězeňský odborový svaz – úžasná myšlenka, na které chci pracovat.

Jašin má podobné nápady?

Ne, z Jašina se stal jakýsi vězeňský arbitr. Vydobyl si respekt a má dobré vztahy s vězeňskou komunitou. 

Platí to i pro ostatní politické vězně?

Na většinu z nich se kriminálníci dívají jako na šílence. Pamatuji si, jak se můj kamarád, politický aktivista, dostal do vazby, kde seděl jeden představitel ruského kriminálního světa. Kamarád se mu snažil vysvětlit, proč Rusové vycházejí protestovat do ulic. Uvedl příklad, že třeba nějakému aktivistovi dali osm let za protest na náměstí. Vor byl zaražen, odpověděl, že s rizikem stejného trestu odnětí svobody jde vykrást tři obchody.

Ženy chtějí do války

Řekla jste, že vězni mají jiné problémy – třeba s rozhodováním, zda jít do války. Co je lepší, válka, nebo ruská věznice?

V ruských vězních se dnes dávají úplatky, jen aby měli možnost vyrazit na frontu. 

Na co je lákají?

Vysoké finanční částky a podmíněné propuštění na svobodu.

Část těchto vězňů by měla být už zpátky na svobodě, poté co si v armádě odsloužili své penzum.

Naopak, ti už stihli spáchat nové zločiny a dostat se zpátky do věznic a zrovna absolvují druhé kolo verbování. Z tohoto koloběhu se už nedostanou. Podle nového zákona by měli sloužit v armádě až do konce války. Živí se vrátí pouze ti, kdo budou mít těžká zranění.

Uvědomují si, že jsou jenom kanónenfutrem pro ruskou armádu?

Celý svůj život cítí, že se o ně nikdo, ani stát, nezajímá. Jejich hlavní motivací nejsou ani tak peníze, jako spíš smysl života. Jakmile se ocitnou na svobodě, většinou nemají nikoho, žádnou rodinu, přátele, domov. Propadnou alkoholové nebo drogové závislosti nebo se dostanou zpět do vězení. Naopak na frontě jim říkají, jak jsou důležití, že je potřebují.

Pokud mají rodiny, rozmlouvají jim vojenskou službu jejich ženy?

Rozhodně. A nejsou to často důvody jako politické přesvědčení nebo praktické úvahy. Je za tím láska, milují své muže a nechtějí, aby zemřeli.

Verbuje stát do války i v ženských věznicích?

Samozřejmě, a zájemkyň je mezi ženami mnohem víc. Všechny ženy chtějí jít na frontu.

Proč?

Muži v mužských věznicích mají přístup k internetu a k mobilnímu spojení, jsou více informováni. Navíc je mezi muži více rozšířená mentalita vorů, kteří nedůvěřují státu a policii. V ženských věznicích je naopak jediným zdrojem informací televize ovládaná státem. Mají úplně vymyté mozky. 

Nová morálka a nová elita

Z toho, co jste během rozhovoru řekla, vyplývá, že se demografie ruských věznic za posledních pár let hodně proměnila.

Ano, jde o obrovské změny. Za prvé došlo k výraznému snížení počtu vězňů. Zatím je to vojenské tajemství, takže přesný počet zbylých vězňů neznáme. Do války odešlo nejméně 150 tisíc trestanců. Mnohé trestanecké kolonie se uzavírají, přestože je část vyhrazena pouze pro ukrajinské vězně. Rozpočet rezortu ministerstva vnitra naopak roste – dostávají peníze na stavbu nových věznic na okupovaných územích. Jenom v tomto roce bude postaveno 38 nových věznic na okupovaných ukrajinských územích a jsou to samozřejmě věznice určené pro Ukrajince.

Ruskými úřady jsou účastníci války oslavováni jako hrdinové, byť někteří z nich jsou násilníci a vrahové, kteří se dostali z vězení jen díky válce. Jak se v důsledku tohoto posunu mění hodnoty společnosti?

V hlavách Rusů postupně mizí souvislost mezi zločinem a trestem. Člověk může provést cokoliv – pak si to vykoupí službou v armádě. Nedávno jsem se bavila s ředitelem jedné německé věznice a položila mu otázku, zda by pustil své vězně do války výměnou za jejich svobodu. Po chvíli přemýšlení mi odpověděl, že ne, a já mu rozumím. Důvodem není to, že je má rád jako vlastní děti, ale to, že si uvědomuje nebezpečí, které tento krok může přinést společnosti. V Rusku tohoto džina vypustili z láhve a důsledky budou obrovské. Putin řekl, že účastníci války jsou novou elitou státu. Novou elitou Ruska je tím pádem 150 tisíc vězňů. A ti si to uvědomují a cítí, že je nikdo za nic nepotrestá.

The post Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova appeared first on investigace.cz.