Končící rok 2025 měl být pro ruské kriminální podsvětí zlomový. Čerstvě osvobozený vor číslo jedna Šakro Molodoj (Mladý) měl ukončit dlouhotrvající spory mezi mafiánskými klany a sjednotit ruské kriminální podsvětí. Nestalo se. Střety a vraždění pokračovaly. Investigace.cz ruské podsvětí dlouhodobě sleduje, včetně jeho výrazných českých stop.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Na jaře 2024 z ruského vězení předčasně propustili hlavního ruského vora v zakoně, tedy představitele nejvyšší kasty ruské mafie, Zacharije Kalašova, známého v kriminálním prostředí jako Šakro Molodoj. Ve vězení strávil osm let. Na okamžik jeho osvobození netrpělivě čekal celý vorovský svět. Do doby Šakrova návratu na svobodu, původně až v roce 2026, bylo totiž pozastaveno „korunování“ nových adeptů na status vorů v zakoně. Jejích celkové množství v současné době činí necelých 400 lidí. 

„Z celkových 398 vorů v zakoně si 38 odpykává trest v ruských trestaneckých koloniích. Na svobodě se pohybuje nejvýše necelá dvacítka. Většina je v Moskvě, ale někteří – stejně jako dřív – zůstávají v regionech. Ostatní jsou v zahraničí, nejčastěji v Turecku, na Kypru, v Polsku, v Černé Hoře a v Itálii,“ říká Lilija Harina, redaktorka serveru PrimeCrime, který se věnuje organizovanému zločinu, pro ruský list Komsomolská pravda. 

Šakrova role byla však mnohem podstatnější.

Přečtěte si

MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha

Šakro mírotvorce

Těsně před začátkem ruské invaze do Ukrajiny, v první půlce února 2022, zveřejnil Šakro Molodoj „progon“, tedy poselství vorovskému světu, v němž vyzval kriminální autority, aby ukončily válku vorů, která trvala posledních čtrnáct let. Podle jeho slov toto kruté a krvavé soupeření hrozilo vyhlazením celé ruské mafie. Výzva k ukončení sporů se týkala zejména konfliktu mezi dvěma hlavními postsovětskými klany vorů – jezídským klanem vzniklým pod vedením Aslana Usojana, známého jako Děd Chasan, a gruzínským klanem Oniani–Džangveladze.

Šakro Molodoj byl blízkým spolupracovníkem zmíněného Děda Chasana a v jeho zastoupení řídil byznys ve Španělsku až do roku 2006, kdy byl zadržen ve Spojených arabských emirátech a předán španělské policii. Gruzínské úřady, které Šakra v nepřítomnosti odsoudily k 18 letům vězení, následně požádaly Španělsko o jeho vydání do Gruzie. Španělsko žádosti vyhovělo.

Mezitím v Rusku vrcholila válka mezi klany a Děd Chasan padl za oběť svým nepřátelům. V roce 2013 byl zastřelen, když vycházel z moskevské restaurace. V ruském kriminálním podsvětí tak okamžitě vzniklo vakuum a Šakro se nabízel jako Chasanův přirozený nástupce. Toho si byl dobře vědom i Kreml, který se snaží ruské podsvětí ovládat a využívat.

V roce 2014 se Šakrovi právníci odvolali k vyšší instanci a plánovaná extradice byla zrušena. Místo toho byl Šakro vrácen do Ruska, kde ho vzápětí propustili. O dva roky později ho však ruské úřady znovu zadržely kvůli vydírání a odsoudily k necelým deseti letům vězení. Na svobodu se tedy měl dostat v roce 2026.

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Oficiálním důvodem dřívějšího Šakrova propuštění měly být zdravotní potíže 72letého „vora“. Skutečný důvod byl však podle odbornice na ruské vězeňské prostředí Olgy Romanovy z organizace Rusko za mřížemi jiný. Šakro totiž po celou dobu přítomnosti ve vězení řádně spolupracoval s ruskými úřady. Po únoru 2022 se nevyjadřoval proti válce v Ukrajině a ani neodrazoval další vězně od narukování do ruské armády, jak by od něj jiní vorové čekali. 

Pro osvobození Šakra byl i další důvod. Po teroristickém útoku v moskevské koncertní síni Crocus City Hall v roce 2024 začala stoupat poptávka Kremlu po vytěsnění islámské větve organizovaného zločinu z Ruska. Šakro měl sehrát významnou roli v potlačení konkurenčního proudu podsvětí a v centralizaci moci ve světě mafie na postsovětském území. K tomu však podle Olgy Romanovy nedošlo. Vorovský svět zůstává i nadále rozdrobený a plný vzájemně soupeřících kriminálních uskupení.

Přečtěte si

MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu

Moskva–Baku

Tlak na Šakra nebyl ani zdaleka jedinou intervencí Kremlu do vorovského světa. V létě 2025 ruské úřady zadržely devětapadesátiletého ázerbájdžánského „vora v zakoně“ Vagifa Sulejmanova, známého jako Vagif Bakinskij. Na ruském internetu koluje video z jeho zadržení: policista se muže, který leží na zemi tváří dolů, ptá, zda je vor. „Na takové dotazy neodpovídám,“ říká Sulejmanov.

„Ázerbájdžánci mají celkem, s odřenýma ušima, 12 vorů v zakoně, přičemž většina z nich sídlí v zahraničí. Někteří jsou na seznamu hledaných osob a žijí mimo zákon, skrývají se zároveň před policií i před nájemnými vrahy,“ konstatovala redaktorka serveru PrimeCrime v rozhovoru pro lenta.ru.

Mezi prominentní ázerbájdžánské vory, kteří v současnosti žijí v Turecku, patří Namik Salifov, bratr nechvalně proslulého ázerbájdžánského vora Gulího, zavražděného v roce 2020. Z jeho okruhu pochází i kriminálník, jenž aktivně usiloval o status vora, Polad Omarov. Toho předloni zatkli v České republice na žádost USA. Letos americký soud Omarova a jeho spolupachatele odsoudil k 25 letům vězení za pokus o vraždu íránské lidskoprávní aktivistky.

Vagif Sulejmanov, stejně jako další zadržený ázerbájdžánský vor Zaur Šipilov, patří ke dvěma ze tří etnicky ázerbájdžánských vorů, kteří působí výhradně v Rusku. Sulejmanov byl „korunován“ v roce 2001, a má tedy pětadvacetiletou vorovskou „stáž“. V Moskvě žije už od 80. let a podle zdrojů PrimeCrime má blízko k vysoce postaveným politikům. V duchu staré školy vorů nemá rodinu ani děti. Podobně jako většina vorů staré generace byl Sulejmanov opakovaně trestně stíhán za krádeže a držení drog. Podle údajů PrimeCrime byl spolupracovníkem i Děda Chasana, který byl zavražděn v roce 2013.

Zadržení ázerbájdžánských kriminálních autorit proběhlo na pozadí vyostření vztahů mezi Moskvou a Baku. Podle odborníků bylo zadržení vorů odvetou Moskvy za nepřátelské chování Baku vůči Kremlu. Ke zhoršení vztahů mezi státy došlo hlavně po sestřelení ázerbájdžánského civilního letadla ruskou armádou v prosinci 2024. 

Podle redaktorky PrimeCrime se postavení vorů v Rusku často odvíjí od zahraniční politiky státu, a proto se ruské úřady snaží mít vory pod kontrolou: „Dnes jsou všichni vorové pod dohledem a na každého se najde háček, na který ho lze v případě potřeby rychle chytit.“

Vorové a Kreml

Podle Olgy Romanovy trvá symbióza ruského státu a organizovaného zločinu již delší dobu. „Ke srůstání kremelských zájmů a organizované mafie došlo už dávno – vzpomeňme na působení Šakra ve Španělsku, kdy měl vazby jak na zločince, tak na politiky.“

Další příklad úspěšné spolupráce Kremlu a organizovaného zločinu popsala investigace.cz v rámci mezinárodního projektu „Drazí krajané“, založeného na analýze uniklých dat kremelské nadace Pravfond. Informace se týkaly také již zmiňované karlovarské restauratérky gruzínského původu Asmat Šanavy. Šanava má rozsáhlé vazby na ruské vory v zakoně a ruský stát ji opakovaně oslovil: měla vyjednávat o vydání ruského hackera z české vazby do Ruska nebo zajistit financování právníků pro šéfa krymské separatistické jednotky Alexandra Frančettiho.

Přečtěte si

Drazí krajané: Asmat Šanava z Karlových Varů řeší problémy ruského organizovaného zločinu i ruského státu

Vazby vorů na Kreml mají i další podobu. Nejbližší spojenec Meraba Džangveladzeho, Taro Oniani, letos slavil. Jeho syn Buba Oniani se podle zdrojů PrimeCrime oženil s dcerou ruského oligarchy uzbeckého původu Iskandera Machmudova. Podle PrimeCrime se Buba, na rozdíl od otce, věnuje legálnímu podnikání: vystudoval v Anglii a působí jako obchodník s palivy. Onianiho klan tak znovu zpečetil vazby na ruskou oligarchii – a nepřímo i na mocenské kruhy kolem Kremlu.

Vražda v Tbilisi

Vzájemná závislost ruského podsvětí a Kremlu však neznamená, že by vorové přestali žít vlastním životem – životem násilí a zločinu, v němž si mezi sebou dál vyřizují účty.

V polovině roku 2025 rezonovala ve světě vorů zpráva o vraždě gruzínské „šedé eminence“ Levana Džangveladzeho. Byl pravou rukou svého bratra Meraba Džangveladzeho, který patří k nejvlivnějším vorům v zakoně v celém postsovětském prostoru i v zahraničí.

Na rozdíl od svého bratra se Levan Džangveladze věnoval legálnímu podnikání a neměl ve vorovském světě žádný oficiální status. Řídil aktivity vyžadující finanční i právní odbornost, včetně budování schémat praní peněz. Jeho vliv se neomezoval pouze na Rusko a Gruzii – sahal i do dalších postsovětských zemí, do Evropy a na Blízký východ.

Zatímco Merabovi byl kvůli jeho kriminálnímu statusu vstup do Ruska zapovězen, Levan se mohl volně pohybovat a udržovat kontakty se zahraničními partnery. Před zákonem byl bezúhonný. Krátce před smrtí přicestoval ze zahraničí do Tbilisi, kde byl zavražděn přímo uprostřed hlavní ulice města.

Leval zanechal stopy i v Česku. Od roku 2010 do roku 2022 měl českou firmu Violeta trade, s. r. o., která sídlila na karlovarské adrese gruzínské restaurace Pirosmani. Tu vlastní již zmíněná Asmat Šanava. Na adrese téže restaurace sídlí také firma zapsaná na děti Meraba – Lanu a Georgiho.

Dva měsíce po události se v Itálii sešel suchumský klan pod vedením Meraba a Tara Onianiho. Schůzky se podle zdrojů PrimeCrime virtuálně zúčastnil i Šakro Molodoj. Důvodem svolání takzvané schodky – tedy shromáždění vorů – měla být diskuze nad plánovanou pomstou za vraždu Levana Džangveladzeho.

Šéf klanu Merab údajně přislíbil udělení vorovského statusu tomu, kdo dopadne objednatele: odměnou měly být „jejich hlavy“. Za jednoho z nich byl podle kmotrů i vyšetřovatelů považován gruzínský „kmotr“ Georgij Džihadze, kterého shodou okolností na zmíněnou italskou schodku nepozvali.

Lze tak očekávat, že v novém roce dojde k dalším vraždám z pomsty a rozběhne se další kolo války mezi mafiánskými klany. „Podle zákonů zločineckého světa se musí Merab pomstít. Zda na to bude mít ještě sílu, ukáže čas. Jedno je ale jisté: jeho nepřátelé se jen tak nezastaví — živý Merab je pro ně příliš nebezpečný. Ve vorovském světě zraje krveprolití,“ shrnula Lilija Harina. 

The post Ruská mafie v roce 2025: válka vorů v zakoně vrcholí, Kreml je využívá ke svým operacím appeared first on investigace.cz.

Český výrobce vzduchotechniky REMAK začal už v devadesátých letech podnikat v Rusku. Podílníky v jeho pobočkách byli lidé v úzkém kontaktu s okruhem spolupracovníků Vladimira Putina i syn jedné z klíčových postav ruského organizovaného zločinu Genadije Petrova. Firma se v Rusku zároveň dostávala k prominentním státním zakázkám. Souvislosti českého i ruského byznysu, organizovaného zločinu i vládní garnitury komentuje šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová. Ptá se Petr Gojda.

Přečtěte si

Hodný, zlý a… byznys

The post Podcast Odposlech: Pochybní společníci a prominentní zakázky. Ruské podnikání českého výrobce appeared first on investigace.cz.

Český podnikatel v oblasti vzduchotechniky Jan Měrka vstoupil před téměř třiceti lety na ruský trh. Nevšiml si ale, že jeho obchodní partneři jsou prominenti napojení na okolí Vladimira Putina. Ve Španělsku byli tito lidé zmíněni ve vyšetřovacích spisech kvůli spolupráci se šéfem ruské Tambovské bandy Gennadijem Petrovem. Obžalováni ale nikdy nebyli.

„No, teď mě teda dostáváte,“ odpověděl po telefonu Jan Měrka na dotazy investigace.cz ohledně možného napojení jeho ruských obchodních partnerů na Gennadije Petrova, který je považovaný za jednoho z šéfů petrohradského podsvětí z 90. let. Anton Petrov, syn Gennadije Petrova, byl s Janem Měrkou více než deset let společníkem ve firmách. Jan Měrka míval 51% vlastnický podíl a Anton Petrov 10,88%.

Podle Měrkova tvrzení zařizoval vše ohledně jeho ruské společnosti REMAK Distribution, specializované na vzduchotechniku, jeho tamní společník Vadim Buravoj – ten měl také přivést mladého Petrova. „Jestli pan Petrov měl něco společného s tím, co vy teď říkáte, to já samozřejmě vůbec netuším. My s panem Petrovem nemáme společného vůbec nic už léta letoucí. Pokud byl společníkem, tak byl v pozadí spíše z partnerských důvodů na straně mého současného společníka, ale já jsem pana Petrova nikdy v životě neviděl.“ vysvětluje Jan Měrka.

Petrohrad – hlavní město ruského zločinu

V devadesátých letech se Petrohrad utápěl ve světě organizovaného zločinu. Město řídilo několik zločineckých organizací. Dvě nejznámější, které spolu bojovaly o moc, právo na výpalné a ovládnutí přístavu a obchodu s naftou, se jmenovaly Tambovská banda a Malyševská banda.

Ve stejné době, tedy v roce 1993, založil Jan Měrka se svým bratrem Ivanem v malém českém městě Rožnov pod Radhoštěm firmu na výrobu vzduchotechniky. Firmu pojmenovali REMAK, přesmyčkou svého příjmení. Podle Jana Měrky, dnešního předsedy představenstva REMAKu, začali podnikat bez peněz i předchozích zkušeností, a navíc ve městě bez podobné podnikatelské tradice.

Společnost REMAK překonala počáteční problémy a začalo se jí dařit. Rozhodla se tak expandovat mimo jiné na ruský trh. První výrobky začal REMAK dovážet do Ruska v roce 1996. O tři roky později už směřovalo přibližně 90 % jejich vývozu do zemí bývalého Sovětského svazu.

V roce 2003 se Jan Měrka rozhodl otevřít zastoupení REMAKu v Moskvě. Začátky podnikání v Rusku pro něj nebyly snadné. „Podnikání jsme rozvíjeli krok za krokem. A prošli jsme si mnohými problémy včetně plagiátorství našich výrobků,“ popisuje pro investigaci.cz své tehdejší ruské zkušenosti.

S rozvojem podnikání mu pomáhal Vadim Buravoj, s nímž se seznámil v roce 1996. V roce 2004 spolu založili společnost REMAK SPB v Petrohradě, tedy ve městě, kterému se během volební kampaně pár let před tím přezdívalo „hlavní město ruského zločinu“.

V době mezi citovanými letopočty si Gennadij Petrov budoval pozici jednoho z nejmocnějších zločineckých bossů v Rusku. Dařilo se mu to díky přátelským vztahům s politiky. V roce 1996 se Petrov dostal do sporu se šéfem Tambovské bandy přezdívaným Kumarin. Proto byl nucen uprchnout do Španělska. Do Ruska se Petrov ale často vracel, aby mohl udržovat a prohlubovat vztahy s novými ruskými elitami.

Podle Catherine Belton, britské investigativní novinářky a autorky knihy Putinovi lidé, mají vazby mezi nejbližšími Putinovými spolupracovníky a Petrovem počátky právě v Petrohradě let devadesátých. „To, co [španělští vyšetřovatelé] odhalili, včetně odposlechů mafiánových telefonátů, jim doslova vyrazilo dech. Šéfové skupiny, k nimž patřil i Gennadij Petrov […], byli v pravidelném kontaktu s šéfy ruských orgánů činných v trestních řízeních. Jeden telefonát tak mohl v Rusku odvrátit vyšetřování, jiný telefonát mohl vyvinout tlak na celníky, aby přimhouřili oko nad zásilkou v petrohradském přístavu,“ uvádí Belton ve své knize.

Tuto informaci potvrzují i odposlechy, jež pořídila španělská policie během vyšetřování kriminálních aktivit Gennadije Petrova ve Španělsku. Policejní operaci pojmenovali Troika.

Pan Petrov a jeho přátelé

Gennadij Petrov, který se narodil v Leningradě (dnešní Petrohrad), byl součástí organizovaného zločinu už v sovětských dobách. Údajně se stal také informátorem tehdejší tajné služby KGB. „Petrov je vysoký a mohutně stavěný. Má rozpláclý nos, prošedivělé a nakrátko střižené vlasy. Oproti ostatním mafiánům má jednu zásadní výhodu, a tou je blízký vztah k Vladimiru Putinovi a jeho okolí, který začal budovat už v devadesátých letech, kdy se družil se zastupiteli města Petrohrad.“ Takto popisuje Gennadije Petrova investigativní novinář Sebastian Rotella v profilu napsaném pro americké médium ProPublica.

Catherine Belton má navíc za to, že vyšetřování Gennadije Petrova bylo tím, co oživilo zájem bezpečnostních expertů o Rusko. V roce 2006 totiž zemřel v krutých bolestech bývalý důstojník ruské tajné služby FSB Alexandr Litviněnko, otrávený poloniem. Jeho intoxikace proběhla shodou okolností v době, kdy se chystal odjet do Španělska a svědčit o blízkém vztahu Gennadije Petrova s Vladimirem Putinem, stejně jako o Tambovské bandě a jejich praní peněz, které měl na starosti právě Petrov.

Španělská policie pokračovala ve vyšetřování a na Petrova nasadila odposlechy. Ve stovkách zachycených telefonních rozhovorů si tak vyšetřovatelé vyslechli hovory s vlivnými podnikateli, prominentními zločinci i vysoce postavenými úředníky z vlády Vladimira Putina.

V roce 2008 byl Gennadij Petrov ve Španělsku nakonec zatčen a obviněn spolu s dalšími patnácti lidmi. Obvinění se týkalo legalizace výnosů z trestné činnosti, zločinného spolčení, násilí, úplatkářství a daňových úniků. Pro nedostatek důkazů způsobených i laxním postojem ruských institucí ale Petrov nebyl ve Španělsku nikdy odsouzen.

Po dvou letech strávených ve vězení byl v roce 2010 španělským soudem propuštěn na kauci 600 tisíc eur (tehdy téměř 15 milionů korun) a odjel do Ruska, kde v současnosti žije. Tam většinu obchodních aktivit převzal jeho syn Anton Petrov.

Rusko na mezinárodní zatykač, který na Petrova staršího vydala španělská policie, nikdy nezareagovalo. Nedostatek této právní spolupráce by mohlo vysvětlovat svědectví jednoho z Petrovových španělských obchodních partnerů, jenž vyšetřovatelům uvedl, že se Petrov chlubil tím, že je přítelem ruského prezidenta. „Putin o existenci těchto pánů věděl…“ odpověděl Putinův mluvčí Dmitrij Peskov na přímou otázku listu Vědomosti, zda se Putin s Petrovem a dalšími petrohradskými mafiány znal.

Anton Petrov byl vždy blízkým obchodním partnerem svého otce. Z telefonních odposlechů vyplývá, že s otcem Gennadijem konzultoval všechna zásadní obchodní rozhodnutí a záležitosti, které vyžadovaly podporu státních úředníků.

„Petrovův syn Anton není jen ‚syn‘… je to člověk, který jde v otcových šlépějích a otec s ním ‚byznys‘ aktivně řeší. Jsou to lidé, kteří se podílejí na praní špinavých peněz, například i z obchodu s ropou, či na obchodování se zbraněmi, což jsou strategická odvětví s politickým dopadem…“ vysvětluje bezpečnostní expert a odborník na ruský organizovaný zločin z Masarykovy univerzity Tomáš Šmíd.

A právě jedním z byznysů, na němž se Anton Petrov podílel, byl prodej vzduchotechniky. Mezi lety 2004 a 2010 podnikal v Rusku s českým podnikatelem Janem Měrkou.

Byznys

Jak se legální část podnikání Gennadije Petrova rozrůstala, potřeboval se obklopit dvěma skupinami lidí. Ty z organizovaného zločinu bylo nutné držet odděleně od těch, co hájili jeho legální obchodní zájmy. Do druhé skupiny patřil syn Anton Petrov a Arkadij Buravoj, bratr Vadima Buravého a dlouholetý spolupodílník ve firmě REMAK Distribution a REMAK SPB s Janem Měrkou.

Politický vliv Gennadije Petrova v Rusku neustále rostl a začalo se zdát, že se ruských ani španělských vyšetřovatelů už bát nemusí. „Jsem čistý zločinec,“ žertoval během jednoho nahraného telefonátu. Poté se rychle opravil: „Čistý podnikatel.“

Podle španělských soudních dokumentů měl Petrov v Rusku vlastnit řetězec více než 300 klenotnictví, supermarkety, námořní přepravní společnost na ropu a také firmy, jež v letovisku Soči stavěly nemovitosti pro nadcházející zimní olympijské hry, které se konaly v roce 2014. Další vyšetřování finančních transakcí se tak rozbíhalo všemi směry. Petrov a jeho síť byli podle soudních dokumentů vyšetřováni kvůli praní špinavých peněz v Německu, Belgii, na Kypru a v České republice, týkalo se jich i pašování kobaltu a cigaret přes Finsko a napojení na černý trh s prodejem vojenských vrtulníků a stíhaček MiG v Africe.

V letech 2006 až 2008 byli Anton Petrov, Arkadij Buravoj a Oleg Noskov (otec Alexeje Noskova) označni španělskou policií jako členové skupiny Gennadije Petrova. Vzhledem k tomu, že nereagovali na soudní předvolání a nedostavili se k soudu, vydala na ně v roce 2016 španělská policie mezinárodní příkaz k předvolání svědka. Jak už bylo řečeno, soud nakonec Gennadije Petrova pro nedostatek důkazů osvobodil. Ruská protistrana totiž nedodala potřebné informace.

„Nikdy jsem nezaregistroval žádné problematické informace týkající se Vadima Buravého. Neměl jsem důvod… Abych řekl pravdu, pan Buravoj, tedy Vadim, byl během těch mnoha let jediným spolehlivým a seriózním člověkem. Za celých těch přibližně třicet let!“ tvrdí o svém obchodním partnerovi Jan Měrka.

Petrovovi lidé: Rodina Buravých

Vadim Buravoj, blízký spolupracovník Jana Měrky, je podnikatel z vlivné rodiny.

Jeho bratr Arkadij Buravoj byl veden v databázi členů organizovaného zločinu, kterou vedlo ruské ministerstvo vnitra. Ve španělských dokumentech k trestnímu případu ohledně Gennadije Petrova byl Arkadij Buravoj uveden jako jeho „pravá ruka“. Co to přesně znamená, lze vyčíst z dokumentů ke španělskému trestnímu řízení a z nahraných odposlechů zmíněných telefonátů Petrova. V odposlechu z 31. října 2007 volá Arkadij Buravoj Petrovovi a vysvětluje mu, že Igor Sobolevski (zástupce šéfa Vyšetřovacího výboru Ruské federace a spolužák Vladimira Putina) má problémy se zuby a potřebuje náročnější zubařský zásah. Petrov dá Buravému pokyn, ať se o to postará, a že on (Petrov) to zaplatí.

Desítky odposlechů zkrátka ukazují, že Arkadij Buravoj dostával od Petrova příkazy a projednával s ním obchodní záležitosti. Petrov byl jeho šéfem a Buravoj také zastupoval jeho obchodní zájmy ve španělských společnostech.

„Já jsem ho v životě neviděl, neznám ho, akorát vím, že Vadim Buravoj má bratra,“ odpověděl Jan Měrka na dotaz ohledně svého bývalého společníka ve firmě.

Přestože Jan Měrka tvrdí, že netuší, kdo jsou Arkadij Buravoj nebo Anton Petrov, mezi lety 2004 až 2016 spolu byli společníky napřed firmy REMAK SPB a pak REMAK Distribution.

V Rusku se jejich společnosti s názvem SP REMAK, kde je Měrka těsným většinovým vlastníkem a Vadim Buravoj menšinovým, daří.

Druhou stále aktivní společnost, REMAK Distribution SPB, nyní plně ovládá rodina Buravých.

Tyto společnosti dodávaly podle jejich webových stránek vzduchotechniku do významných ruských objektů, jako je například Chrám Krista Spasitele, symbol pravoslavné církve. Chrám stojí hned vedle Kremlu a Rudého náměstí a je v něm umístěna i legendární svatá ikona Nejsvětější trojice od Andreje Rubleva z 15. století.

Další zakázkou, jež společnost REMAK v Rusku získala, byla například vzduchotechnika pro fotbalový stadion Lužniki, což je největší fotbalový stadion v Rusku a během mistrovství světa ve fotbale v roce 2018 se na něm uskutečnily ty nejdůležitější zápasy. REMAK rovněž dodal a instaloval vzduchotechniku do Ruské centrální banky, Petrohradské mincovny nebo Justičního paláce v Moskvě.

Jan Měrka nicméně nevěří, že by dobré konexe jeho společníků mohly napomoci k získání podobných prominentních zakázek.

„Pochybuji. Pochybuji, silně. Protože to v zásadě byla běžná obchodní činnost. Vyloučil bych to,“ odpověděl Měrka na dotaz, jestli si myslí, že konexe Antona Petrova nebo rodiny Buravých mohly pomoci při získávání zakázek na těchto významných stavbách.

„Ale samozřejmě já nejsem v Rusku, já nesedím v Rusku, takže osobně tam ty vztahové záležitosti neznám do detailů. Takže jestli někde někdo něco zkoušel, na to já neumím odpovědět,“ dodává.

Od roku 2008, ze kdy jsou první finanční údaje těchto společností dostupné v ruském obchodním rejstříku, až do roku 2023 měly společnosti SP REMAK, REMAK Distribution a REMAK Rus obrat 134 milionů eur (tehdy přes 3 miliardy korun) a čistý zisk 6,3 milionu eur (tehdy více než 160 milionů korun).

Podle Jana Měrky provoz firmy REMAK v Rusku po zavedení sankcí Evropské unie sice poklesl, společnost ale funguje dál.

„Předpokládali jsme, že v Rusku [pro REMAK] vše skončí sankcemi. Ale ukázalo se, že sankce jsou nějak definované a některé zboží se vyvážet nesmí a některé se zase vyvážet smí. Takže jsme se nakonec rozhodli v rámci toho, co současná sankční nařízení Evropské Unie umožňují, v tom obchodu pokračovat, i když v zásadně omezeném rozsahu. Dosah našich vývozů je tam ve srovnání s předcházejícími lety řekl bych skoro směšný,“ vysvětluje Měrka pokles v obchodu s Ruskem.

Finanční výsledky SP REMAK sice ukazují, že obrat společnosti skutečně klesl z 2 811 716 eur (tehdy přes 71 milionů korun) v roce 2021 na 1 447 202 eur (přes 36 milionů korun) v roce 2023, avšak čistý zisk společnosti se zvýšil. Zisk z prodeje narostl ze 71 084 eur (tehdy téměř 1 800 000 korun) v roce 2021 na 170 269 (téměř 4 miliony korun) eur v roce 2023.

K dnešnímu datu Jan Měrka opustil všechny své ruské firmy kromě jediné, a to SP REMAK, v níž nadále drží 51% podíl. Druhým podílníkem je Vadim Buravoj.

Zpátky doma

V Evropě dodávala česká společnost REMAK vzduchotechniku mimo jiné do strategických objektů se zvýšeným bezpečnostním dohledem, jako například v Praze do budovy Rádia Svobodná Evropa, nemocnice IKEM, na maďarské ministerstvo financí nebo na britský Nejvyšší soud. Ruský web společnosti REMAK uvádí jako referenci i jadernou elektrárnu Temelín.

Bezpečnostní analytik Tomáš Šmíd na otázku, jestli by se takové strategické projekty, jako je právě budova Rádia Svobodná Evropa, neměly zadávat až po důkladném prověření společnosti, jež je má provádět, odpovídá: „Tajné služby daňový poplatník platí právě proto, aby taková opatření dělaly. U strategických projektů, jako je dostavba jaderné elektrárny, by takový audit měl být maximálně důkladný a důsledný. Tento konkrétní příklad mi přijde jako velké riziko v oblasti kybernetické bezpečnosti, jelikož všechny Vámi zmíněné systémy jsou prostě součástí kyberprostoru daných společností a institucí,“ dodává.

Gennadij Petrov žije v bezpečí zpět v Rusku. Ruské investigativní médium Insider zveřejnilo odposlech z roku 2007, v němž Gennadij Petrov zve Sergeje Koroleva na své šedesáté narozeniny a Koroljov s radostí přijímá. Koroljov je ruský zpravodajský důstojník, jenž v současnosti působí jako první náměstek ředitele Federální bezpečnostní služby (FSB).

Jan Měrka na doplňující otázky odpověděl následující: „Z kontextu našeho předchozího hovoru a položených otázek, majících charakter konspirativních konstruktů, mám za to, že se Vás někdo snaží zaplést do pokusu o diskreditační kampaň vůči firmě REMAK a že avizovaný článek má za cíl poškodit naši značku. Na Vaše doplňující dotazy tedy nebudu reagovat.“

Vadim a Arkadij Buravoj na naši žádost o komentář zaslanou na jejich firemní a soukromé e-maily neodpověděli.

Gennadij a Anton Petrovovi reagovali na naši žádost o komentář podobně.

Muž, který Gennadije Petrova osobně zná, o něm jednou řekl: „Je to člověk se silným hlasem, ale příjemným vystupováním. Ti [šéfové podsvětí], kteří příjemní [v jednání] nebyli, již nejsou mezi námi…“

Autoři textu: Pavla Holcová (investigace.cz), Roman Katin (IStories)

The post Hodný, zlý a… byznys appeared first on investigace.cz.

Jak se proměnily světové mafiánské struktury za posledních pět let? Která mafie je v současnosti nejobávanější? A v čem je pro organizovaný zločin výhodné vést svůj byznys právě z Česka? 

The post Letní speciál MAFIE od investigace.cz – celá série appeared first on investigace.cz.

„Jsem přesvědčená, že uzavřeli pakt o neútočení na území Česka,” říká o mafiích na našem území šéfredaktorka Investigace.cz Pavla Holcová.

Jak se proměnily světové mafiánské struktury za posledních pět let? Která mafie je v současnosti nejobávanější? A v čem je pro organizovaný zločin výhodné vést svůj byznys právě z Česka?

Pavla Holcová v závěrečném rozhovoru k letní sérii Mafie mluví nejen o současné podobě superkartelů a o jejich působení v Evropě, ale také o svém prvním profesním setkání s organizovaným zločinem. Rozhovor vede Petr Gojda.

The post ODPOSLECH – Závěrečný díl letního speciálu MAFIE od investigace.cz s Pavlou Holcovou appeared first on investigace.cz.

Zatímco první generace vorů v zakoně se etablovala ve znamení vzpoury vůči státu, porevoluční vorové se vyznačují postupným splýváním s ruskou politickou a ekonomickou elitou. Vztah mezi ruským podsvětím a světem mocných dosáhl svého vrcholu během Putinova prezidentského období, kdy se z kmotrů stali neoficiální služebníci ruského státu – ať už v zahraničí, nebo uvnitř Ruska. Čtvrtá část letní série investigace.cz o různých mafiích se věnuje postsovětským zločineckým organizacím tohoto typu. Tentokrát se zaměříme na aktivity vorů v zakoně v zahraničí a jejich napojení na takzvaný „ruský mafiánský stát“. 

Konec staré generace vorů, kteří se jakž takž řídili vorovskými zákony a odmítali spolupráci se státem, předznamenala podle britského odborníka na ruskou mafii Marka Galeottiho vražda legendárního Vjačeslava Ivanova. Známý byl pod přezdívkou Japončík a dlouho zastupoval ruskou mafii v USA. Patřil rovněž k blízkým spolupracovníkům Semjona Mogileviče, zmíněného v předešlém článku. Japončík byl vor v zakoně ze staré školy – dlouhá léta strávil za mřížemi, neměl zájem o politické aliance s Kremlem ani o klasický byznys bílých límečků. Místo toho rozhodoval spory mezi bandami a kriminálníky, hlídal smluvní vztahy a dodržování zločineckého kodexu.

Rozepře mezi vory Dědem Chasanem, Gruzíncem kurdského původu, a Tarielem Onianim, šéfem konkurenčního gruzínského klanu, ohledně boje o kontrolované území, byla však poslední, kterou měl Japončík rozsoudit. Pravděpodobně by se rozhodl ve prospěch Děda Chasana, kdyby ho v roce 2009 nezastřelili neznámí pachatelé.

Jeho nástupcem se stal právě Děd Chasan, jenž ve válce s Onianiho klanem pokračoval. Chasan patřil do Japončíkova blízkého okolí a za jeho vlády působil jako držitel obščaku – společné pokladny kriminálního podsvětí. Jednalo se o velmi vážené a důležité postavení ve světě vorů – obščak mohl dosahovat hodnoty stovek milionů eur. Chasan svého předchůdce nakonec přežil jen o čtyři roky, zastřelili jej v roce 2013 a zase nebylo jasné, kdo stál za vraždou. Dalším v řadě vorů se stal Šakro Molodoj, který je dodnes naživu a letos oslavil 71. narozeniny.

Španělské Eldorado

Stejně jako Děd Chasan je Šakro gruzínský Kurd a v období konce devadesátých a začátku nultých let hlídal obščak i přidružený byznys ve Španělsku. Tato jihoevropská země byla v té době mekkou nejen ruské mafie, ale i zločinců z celého světa. Vorové tu prali peníze ve velkém, a to díky uvolněným investičním zákonům, kdy mohli bez problémů investovat špinavé peníze do luxusních nemovitosti ve španělských lázeňských městech na pobřeží moře.

Kmotrům se zamlouval i vstřícný postoj tamních politiků. Například během úřadování marbellského starosty Gregoria Jesúse Gila y Gila udělovala radnice v lázeňském městečku Marbella stavební povolení pouze za úplatky, proto byly původně městské pozemky zastavěny rezidenčními komplexy pro bohaté cizince.

Během Gilova funkčního období proteklo Marbellou skrze nelegální obchody s pozemky a nemovitostmi osmnáct milionů eur (v přepočtu 414 milionů korun). Nezákonně vzniklo dvacet tisíc budov, včetně obytných komplexů, hotelů a restaurací. Jednou z průtokových firem byla i Chasanova realitní kancelář Suninvest 2000, jež se stala součástí schématu na praní peněz.

Mafiánský ráj ale vzal za své v roce 2005, kdy ve Španělsku proběhla první rozsáhlá policejní operace namířená proti „ruské mafii“. V rámci zásahové akce nazvané Vosa provedlo čtyři sta detektivů prohlídky na padesáti adresách v několika pobřežních letoviscích na jihu země. Samotný Šakro byl zatčen v květnu 2006 v Dubaji a vydán do Španělska. Tam byl shledán vinným z praní špinavých peněz a odsouzen k sedmi a půl letům vězení. V roce 2014 ho však na žádost Ruska extradovali do Moskvy, kde ale za mřížemi neskončil.

Svobody si ovšem moc dlouho neužil: o dva roky později jej zatkli kvůli požadování výpalného po majitelce jedné moskevské restaurace. Byl odsouzen k deseti letům vězení a k výkonu trestu nastoupil do věznice v Krasnodarském kraji, kterou díky svému neziskovému fondu ovládl ruský oligarcha a krasnodarský rodák Oleg Děripaska. Řada odborníků, včetně španělských vyšetřovatelů, se domnívá, že Šakro měl na oligarchu vazby, takže nebyla náhoda, že šel právě do Děripaskou ovládané věznice.

Virtuální mafiánský stát

Z dokumentů soudního procesu, jenž proběhl v roce 2012 v Londýně, vyplývá, že Děripaska měl skutečně dlouhotrvající vazby na kriminální podsvětí. Michailu Černému, známému mezi ruskými kriminálníky jako Miša-Kryša a napojenému na izmajlovskou skupinu, například zaplatil 250 milionů dolarů. Podle Děripaskova tvrzení mu měl v kriminálním podsvětí zajistit takzvanou kryšu, tedy ochranu.

Státní zástupce španělského Národního soudu José „Pepe“ Grinda González, který se léta věnuje ruské mafii, již v roce 2010 vypracoval sedmnáctistránkovou zprávu shrnující postavení a aktivity ruské mafie ve Španělsku. V dokumentu dospěl k závěru, že Bělorusko a Rusko jsou „virtuálními mafiánskými státy“, neboť u těchto zemí není zřejmé, kde začíná stát a končí organizovaný zločin.

Zatímco teroristé usilují z různých ideologických či náboženských důvodů o nahrazení samotné podstaty státu, organizovaný zločin se podle Grindy snaží být doplňkem ke státním strukturám. Ruská vláda vory využívá k činnostem, jež jako státní instituce sama nedokáže nebo nechce realizovat. Výměnou za službičky pro stát dostávají kmotři politická privilegia, která jim poskytují imunitu nebo pohodlný život ve vězení. Grinda například tvrdil, že Šakro na rozkaz GRU – ruského vojenského zpravodajství – prodával zbraně kurdským teroristům, aby destabilizoval Turecko.

Video: Šakro Molodoj po návratu ze Španělska do Moskvy. Policista: Považujete se za vora? Šakro: Já sebe nepovažuji. Ostatní mě ano (směje se)

Když po začátku invaze do Ukrajiny dnes už zřejmě zesnulý šéf Wagnerovců Jevgenij Prigožin začal verbovat vězně do své žoldnéřské armády, v ruských médiích se objevila zpráva, že Šakro tento nábor mezi vězni schválil. „Napsal vorovský progon, což je jakési oficiální sdělení hlavního vora komunitě vězňů, v němž podpořil válku v Ukrajině, a je jasné, jaké výhody za to dostal,“ říká Olga Romanova, šéfka neziskové organizace Rusko za mřížemi, které hájí práva vězňů.

Podle odbornice už ve většině ruských věznic dávno nic neznamenají „poňatija“, tedy pravidla, jimiž se v minulosti řídilo kriminální podsvětí. Přestala platit na konci nultých let, tvrdí Romanova, kdy v ruských věznicích skončilo dělení na „červené“ (věznice ovládané dozorci a kolaboranty z řad zločinců) a „černé“ (ovládané starými vory v zakoně) a „blatkomitět“, tedy výbor vorů a kriminálních autorit, postupně splynul s vedením věznic.

Existenci Šakrova progonu o podpoře války naopak zpochybňuje investigativní novinář ruského exilového serveru The Insider Sergej Kaněv. „Vor takto vysokého postavení by si tak zjevnou spolupráci se státem nemohl dovolit. Od svých zdrojů vím, že se s Prigožinem setkal a pouze mu řekl, že mu v náboru nebude bránit,“ prohlásil Kaněv.

V březnu 2015, rok před svým definitivním zatčením v Moskvě, byl Šakro zadržen ve společnosti byznysmena Rubena Tatuljana původem ze Soči. Tatuljan, známý v podsvětí jako Robson, dříve pracoval coby asistent poslance ruské Dumy Alexandra Karelina. V Arménii byl také poradcem ministra zahraničí a držitelem arménského diplomatického pasu. Oficiálně Tatuljan vystupoval jako mecenáš ruského sportu a byl úspěšný podnikatel v oblasti hotelových služeb a lázeňství. Jeden z obchodních domů v Soči byl dokonce pojmenován Tatuljan na jeho počest. Neoficiálně je pak tento byznysmen známý jako „král ruského černomořského pobřeží“ – od roku 2010 totiž dohlížel na veškeré operace zločineckých skupin ve svém rodném Soči z pozice takzvaného „smotrjaščeho“.

V roce 2017, dva roky od policejního zátahu v Soči, byl Tatuljan znovu zadržen v Česku během další schůzky vorů. Díky diplomatickému pasu však neskončil ve vazbě – česká policie ho musela propustit. Vzhledem k tomu, že šlo o osobu úzce spjatou s Kremlem, požadoval tehdy Roskomnadzor (ruský federální úřad zodpovědný za monitorování a cenzuru sdělovacích prostředků) blokaci všech článků zmiňujících Tatuljanovy vazby na kriminální svět. Cenzurní úřad se proto obrátil i na arménského partnera investigace.cz, server Hetq, s žádostí o odstranění podobného článku. Arménští kolegové v reakci na to vydali prohlášení, v němž se psalo, že „nerozumí tomu, proč takový požadavek vznáší na arménské médium ruský orgán“ a „proč arménský diplomat namísto arménského ministerstva spravedlnosti požádal o pomoc státní orgán cizí země“.

Díky pozdějšímu úniku interních dokumentů z Roskomnadzoru jsme zjistili, že pracovníci úřadu měli zvláštní úkol – hledat a blokovat všechny negativní články o Tatuljanovi, a to především v souvislosti s jeho zatčením v Česku.

Americké úřady zařadily Tatuljana v roce 2017 na sankční seznam kvůli jeho vazbám na „vory v zakoně“ a ke konci roku 2023 po něm začaly pátrat i ruské úřady, údajně kvůli podezření ze zneužití státních zakázek v Soči. Podle ruských zdrojů se podnikatel skrývá v Arménii.

Aspirující vor

Nejnovějším případem zatčení vora v Česku, v daném případě člověka aspirujícího na postavení vora, je loňské zadržení Polada Omarova, šéfa jednoho z postsovětských mafiánských klanů, na něhož vydaly Spojené státy mezinárodní zatykač kvůli objednávce vraždy íránské disidentky, iniciované vládou Teheránu. Omarov je kriminálník gruzínského původu s ázerbájdžánským občanstvím, jenž se svou zločineckou skupinou dlouhou dobu terorizoval velkou část ázerbájdžánské komunity v Rusku a Ukrajině. Podílel se na vraždách a únosech lidí, rovněž byl členem organizovaných zločineckých skupin v několika zemích bývalého Sovětského svazu včetně Kazachstánu, Gruzie a Ukrajiny. Do Česka se Omarov dostal podle informací ukrajinského portálu Detektiv INFO díky ukrajinskému cestovnímu pasu.

Česká i americká policie ho ve svých tiskových zprávách sice označily za vora v zakoně, nebylo to však přesné. „Nejde o vora v zakoně, ale přesněji o uchazeče o tento status,“ upřesnil odborník na postsovětskou mafii naší redakci. Tehdejší vor v zakoně číslo jedna, Šakro Molodoj, který byl v té době ve vězení, pozastavil nové korunovace vorů, a Omarov proto čekal, až Šakro vyjde na svobodu. To se stalo před několika měsíci, koncem března tohoto roku. Avšak Omarova mezitím extradovali z Česka rovnou do USA a získání koruny mezi zločinci tak musel odložit.

Přečtěte si

Omarov zadržený v Praze plánoval vraždu íránské disidentky. USA žádají jeho vydání

Jsou tu pořád s námi

Přestože tuzemská média loni hlásila velký návrat ruské mafie do Česka, ve skutečnosti tyto skupiny organizovaného zločinu z bývalých sovětských republik nikam neodešly a v Česku působily celou dobu. Například na začátku roku 2022 založil ukrajinský vor v zakoně gruzínského původu Sergo Glonti, známý jako Guga, pražskou firmu s názvem Richi company, s. r. o. Její hlavní činností je podle obchodního rejstříku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Z notářského zápisu vyplývá, že Glonti se na založení firmy osobně podílel. Glonti je přitom členem zločinecké skupiny ve Francii a dlouhodobě působil v kriminálním podsvětí v Kyjevě a Oděse.

Další příklad pochází z prostředí Karlových Varů, kde v letech 2010 až 2013 vlastnil místní firmu Volkoni, s. r. o., jeden z nejvlivnějších vorů v zakoně Merab Džangveladze, pravá ruka Tara Onianiho. Spekulovalo se, že Džangveladze mohl být jedním z atentátníků, kteří v Moskvě roku 2013 zavraždili Děda Chasana. Ve stejném roce byl zadržen v Budapešti a předán do Itálie, kde čelil obviněním z vraždy gruzínského politika i z praní špinavých peněz. Italský soud navíc získal nahrávku rozhovoru mezi Onianim a Džangveladzem, kde se oba o vraždě Děda Chasana zmiňují. Je zajímavé, že až do roku 2020 vlastnila jeho českou firmu Volkoni šedesátiletá žena jménem Ljubov Oniani, která podle živnostenského rejstříku dodnes sídlí v Česku. O bezprostřední blízkosti vorů svědčí i zprávy o jejich pravidelných „schodkách“ v sousedním Polsku.

Autorka textu: Kristina Vejnbender

The post MAFIE: 4. díl – Ruská mafie, část druhá: Rozděl a opanuj Evropu appeared first on investigace.cz.

Když minulý rok zatkli Polada Omarova, pravou ruku vora v zakoně, na kterého Interpol vydal zatykač, česká média informovala, že se ruská mafie vrátila do Prahy. Ve skutečnosti ale od břehů Vltavy nikdy neodešla. Na rozdíl od nultých let ovšem používá sofistikovanější a méně nápadné metody práce. Ruští zločinci už neprovozují nevěstince v centru Prahy a nevraždí lidi v pražských ulicích, místo toho perou peníze z miliardových obchodů a pomáhají kremelskému režimu v jeho válce proti Západu. Investigace.cz přináší dvoudílný portrét ruské mafie a jejího působení ve střední Evropě – od historicky přelomového zásahu v pražské restauraci U Holubů po současné investice a aktivity na pomezí organizovaného zločinu a také servisu pro ruské tajné služby.

„Ruská mafie“ je pojem, který se pravidelně objevuje na stránkách českých i světových médií. Není to však korektní název – součástí takzvané „ruské“ mafie jsou zločinci ze všech postsovětských zemí, zejména z Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny nebo ze Střední Asie. První část dílu o postsovětském kriminálním podsvětí se věnuje kořenům vzniku organizovaného zločinu v 90. letech, jeho působení v České republice a fenoménu takzvaných vorů v zakoně.

Chytrý Don

Večer posledního květnového dne roku 1995 bylo na pražském Andělu rušno. Desítky policistů zasahovaly v tamní vyhlášené restauraci U Holubů, kde slavil narozeniny jeden z významných mužů ruské solncevské mafie, Viktor Averin. Oslavy se účastnil i jeho šéf Sergej Michajlov, zakladatel gangu. Čeští policisté se tehdy stali svědky velkolepé hostiny s desítkami sexuálních pracovnic, žralokem nadívaným kaviárem, což byl pokrm podávaný jako hlavní chod, a dorty ve tvaru slunce neboli symbolu solncevské mafie.

Podnik spravoval skrze britskou offshorovou společnost Arigon Company Limited finanční mozek zločinců Semjon Mogilevič, jenž zorganizoval systém praní špinavých solncevských peněz v dvaceti zemích včetně Česka, USA, Maďarska a Ukrajiny. Kvůli jeho vysokoškolskému ekonomickému vzdělání se mu v ruském podsvětí přezdívalo „Chytrý Don“. Když se ho však jeden z novinářů zeptal, proč založil firmu zrovna na Normanských ostrovech, depandanci britské koruny, odpověděl, že žádné jiné ostrovy si ze školního zeměpisu nezapamatoval. A právě na Mogileviče se podle informací české policie chystal během oslavy U Holubů atentát.

„Vypadal jako na fotkách – byl to muž s velkým břichem, v bekovce, na ruce měl super drahé hodinky Rolex, ale pod nehty špínu,“ vzpomínal jeden z českých vyšetřovatelů, který se s Mogilevičem setkal osobně, v seriálu Nejhledanější zločinci světa vyrobeném platformou Netflix.

Z podniku tenkrát vyvedli v poutech desítky členů zločinecké skupiny, chyběl však ten hlavní, kvůli němuž se celý zásah organizoval – samotný Mogilevič. V dokumentárním filmu The Billion Dollar Don z dílny BBC, které Mogilevič později poskytl exkluzivní rozhovor, řekl, že se na pražskou oslavu skutečně chystal, ale měl zpoždění. Když na místo dorazil, bylo po zásahu, a noc proto strávil v sousedním podniku. 

Smíchovská restaurace byla v hledáčku české policie již od roku 1993. Mogilevič tam měl jakousi centrálu pro východní Evropu, byť síť podobných podniků s názvem Black and White vlastnil i v Budapešti, kde sídlil v diplomatické čtvrti v luxusní vile hned vedle čínské, rakouské a vietnamské ambasády. 

Zásah U Holubů nebyl první střet české veřejnosti s ruskou mafií – členové těchto zločineckých skupin začali proudit z postsovětských republik do zahraničí hned po pádu Sovětského svazu. Razie U Holubů se však stala jednou z těch legendárních, na které česká média dodnes vzpomínají. Mogilevič, nenápadný silnější muž v bekovce se „stalinským“ knírem, patřil v té době k nejznámějším představitelům ruského podsvětí v zahraničí. Od roku 2009 až do roku 2015 byl na seznamu deseti nejhledanějších osob FBI. Na stejném seznamu tehdy figurovalo i jméno Usáma bin Ládin, kterému Mogilevič podle ruských médií prodával obohacený uran ukradený na území bývalých postsovětských republik. Za informaci, jež by pomohla Mogileviče dopadnout, nabízela FBI odměnu ve výši 100 000 dolarů.

Stejně jako spousta dalších mafiánů a jejich spolupracovníků, kteří přišli po Mogilevičovi, unikl i Chytrý Don do Ruska, kde po nástupu Vladimira Putina k moci platila pro mafiány čím dál větší jistota, že se budou moci s ruskými úřady jednoduše domluvit. Jak se v průběhu následujících desetiletí ukázalo, ruské podsvětí se od 90. let vzdalovalo „ulici“ a čím dál víc se prolínalo se státními strukturami a s nimi spřízněnými oligarchy.

Podle whistleblowera a bývalého agenta ruské bezpečnostní služby FSB Alexandra Litviněnka, kterého v roce 2006 otrávili ruští agenti poloniem, měl Mogilevič v letech 1993 a 1994 výborné vztahy s tenkrát ještě nepříliš známým Putinem. Z další uniklé nahrávky vyplynulo, že podobně přátelské vztahy měl i s bývalým ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, díky čemuž tak mohl bezpečně těžit z prodeje plynu a zbraní. 

V dubnu 2013 zařadil americký časopis Foreign Policy Mogileviče do svého žebříčku 500 nejvlivnějších lidí světa – jeho majetek se v roce 2023 odhadoval na 10 až 12 miliard dolarů (230 až 276 miliard korun). V roce 2022 navýšila FBI odměnu za informaci o Mogilevičovi na 5 milionů dolarů, tedy v přepočtu 115 milionů korun.

O tom, kde se Mogilevič nachází dnes, nejsou zatím přesné informace. Podle některých zdrojů se mafián přestěhoval do Izraele, podle jiných informací si znovu změnil jméno a žije v zámečku nedaleko Moskvy. 

Divoká ruská devadesátá

Mogilevič sice pracoval pro jednu z největších a nejmocnějších organizovaných zločineckých skupin v Rusku – Solncevskuju Bratvu, jež odvozuje svůj název od Solncevské čtvrti v Moskvě, kde vznikla. Obdobných seskupení, rusky „gruppirovek“, však existovalo začátkem 90. let v Rusku více než dost.

Jejich hojný vzestup byl úzce spjat s postupným úpadkem Sovětského svazu a následnými ekonomickými a sociálními změnami. Například ruský seriál Slovo pacana, který získal velkou popularitu v Rusku i v jiných postsovětských zemích včetně Ukrajiny, popisuje tzv. kazaňský fenomén – pouliční gangy mladistvých, jež násilím ovládly nejen sovětskou Kazaň, ale i další ruská města už během Gorbačovovy éry i po rozpadu sovětského impéria. Z band mladíků, tzv. pacanů, se později vyvinuly plnohodnotné skupiny organizovaného zločinu, které svou sílu a vliv dokázaly zpeněžit. V Kazani se několik pouličních band spojilo v organizaci Ťap-Lap. Ta se stejně jako další jí podobné účastnila organizovaných loupeží a poskytovala ochranu, tzv. kryšu, cechovikům – podnikatelům na černém trhu. 

Členem jedné z těchto zločineckých skupin byl zřejmě i zesnulý šéf soukromé armády Wagner Jevgenij Prigožin – koncem 70. let si přivydělával tím, že okrádal náhodné kolemjdoucí nebo vykrádal byty, za což byl odsouzen ke 13 letům vězení.

V roce 1987 Michail Gorbačov podepsal „Zákon o družstvech“, jenž legalizoval soukromé podnikání, a vytvořil tím vrstvu nových legálních podnikatelů – kooperativníků. Zločinci v nevídané novince ihned spatřili příležitost výdělku a koncem roku 1989 bylo 75 % družstevních podniků ovládáno gangstery nebo je podniky platily.

Když se Sovětský svaz v roce 1991 definitivně rozpadl, Rusko a další postsovětské státy se ocitly ve stavu absolutního ekonomického chaosu a právního vakua. Někdejší státní podniky byly privatizovány, často nelegálními nebo pololegálními způsoby, což vytvořilo prostředí ideální pro ještě rychlejší vzestup organizovaného zločinu.

V tomto období začaly vznikat mnohé zločinecké skupiny, snažící se využít nově vzniklého tržního systému a slabosti státního aparátu i neexistující legislativy. Tyto skupiny často zaměstnávaly bývalé sportovce – „sportiky“ a „kački“ –, vojáky a příslušníky bezpečnostních složek, kteří jim byli schopni poskytovat fyzickou ochranu a vymáhat jejich zájmy. Začala takzvaná divoká devadesátá léta, proti nimž jsou ta česká slabý čajový odvar. Násilí a kriminalita zašly tak daleko, že v roce 1994 prezident Boris Jelcin popsal Rusko jako „nejmafiánštější stát na světě“. Samotný Jelcin ovšem proti tomuto faktu nedělal téměř nic. Britský historik a specialista na mezinárodní i ruský organizovaný zločin Mark Galeotti ve svých knihách zdůrazňuje, že na kriminalizaci země se naopak výrazně podíleli Jelcinovi kumpáni.

Jedním z klíčových faktorů pro růst organizovaného zločinu byla rychlá a bez dostatečných právních a regulačních opatření probíhající privatizace. Budoucí oligarchové i zločinecké skupiny získali kontrolu nad velkými průmyslovými podniky, bankami a dalšími strategickými odvětvími, to vše za výhodně nízké ceny. Nově nabytá ekonomická moc nadto umožnila zločineckým organizacím proniknout do politických struktur a korumpovat státní správu. Dobře to ukazuje dokumentární seriál z produkce ruské neziskové organizace FBK (Fond boje s korupcí) s názvem Zrádci, v němž je převážná část Jelcinova prezidentství charakterizována jako ekonomická anarchie. Právě tehdy byla podle názoru šéfky investigativního oddělení Navalného tymu Marie Pěvčich mladá ruská demokracie zrazena skupinou zkorumpovaných politiků, zbohatlíků a mafiánů.

Protože stát nedokázal poskytnout běžným občanům odpovídající ochranu a organizovaný zločin byl na vzestupu, podnikatelé považovali zločinecké gangy za jakousi alternativní soukromou instituci, která umožní kryšu – ochranu – před dalšími zločinci a jejich soupeři. „Čím víc prší, tím více potřebujete střechu,“ charakterizoval 90. léta badatel Vadim Volkov zabývající se ruským organizovaným zločinem.

Jelcinův nástupce v Kremlu, Vladimir Putin, si na jednu stranu sice pečlivě budoval image silného prezidenta schopného očistit zemi od banditů a kriminálníků, což ovšem neznamenalo, že s podsvětím nespolupracoval. Už jako zástupce primátora Petrohradu se v 90. letech pravidelně setkával se členy tamního nejmocnějšího gangu, Tambovskou mafií. Ze spolupráce přitom těžily obě strany. K hlavním aktivitám Tambovské skupiny patřily vydírání, obchod s drogami, organizování nájemných vražd a také pašování nedostatkového zboží do Petrohradu i prodej ropy.

Kdo jsou vorové v zakoně?

Když se řekne „vor v zakoně“, mnoha lidem v Česku se vybaví fotky či záběry tuzemských médií s tmavovlasým mužem v černých brýlích a černém saku obklopeným v soudní síni houfem advokátů nebo policistů. Záhadná postava se jmenuje Andranik Soghojan a jde o arménského mafiánského bosse známého pod přezdívkou Zap Leninakanský. V roce 2007 se rozhodl potrestat svého krajana, arménského podnikatele působícího v Praze, který odmítal platit výpalné. Najatý vrah Timur Treťjakov se však spletl a místo Arména zastřelil českého řidiče společnosti Sazka, jenž zrovna vystupoval z podobně zeleného Bentley, jaké vlastnil i arménský byznysmen.

Soghojana za pokus o vraždu sice česká policie zatkla, avšak soud ho později zprostil obžaloby a propustil z vazby kvůli nedostatku důkazů, částečně způsobenému podplácením svědků. V roce 2013 české ministerstvo spravedlnosti změnilo rozsudek a odsoudilo Soghojana za vraždu ke 22 letům vězení, tou dobou byl zločinec už ovšem dávno za horami. V roce 2014 arménská policie Soghojana sice zadržela v Jerevanu na základě evropského zatykače, Česku jej ale nakonec odmítla vydat.

Neúspěšný atentát v Praze Soghojana od zločinecké kariéry zřejmě neodradil – podle zdrojů serveru Lenta.ru, který se věnuje dění v postsovětském podsvětí, stál mafián za vraždou několika dalších kriminálních autorit ze soupeřících klanů. PrimeCrime uvádí, že v roce 2016 byl zbaven vorovské koruny, a proto se chtěl pomstít. Vorem v zakoně se zločinec totiž stává pouze díky podpoře dalších vorů, kteří se za něj zaručí, a jen za podmínky, že žil podle kodexu vorů, což už dnes ovšem tolik neplatí. 

Někdejší pravidla vorovského života se změnila v průběhu takzvané „sučí vojny“, v překladu „války děvek“. Šlo o mocenský boj původních vorů v zakoně, jejichž hlavní zásadou bylo odmítání spolupráce se státem, z čehož vyplynulo i zavržení v tomto smyslu vnímaných kolaborantů, zločineckou terminologií řečených „suk“, tedy oněch „zaprodaných děvek“. Konflikt vypukl na konci druhé světové války, kdy se z fronty vraceli zločinci a byli rekrutováni státem jako vojáci, a trval dlouhé roky, přičemž bylo zavražděno mnoho představitelů podsvětí.

Sovětské věznice se tehdy rozdělily na „červené“, kde vládli dozorci a kolaboranti z řad kriminálníků, a „černé“, ovládané pravými vory v zakoně. Odborníci včetně již zmiňovaného Marka Galeottiho se shodují, že válka skončila vítězstvím suk. Přestože zákaz kolaborace se státem formálně přetrvával, nebyl už tak striktní jako v minulosti. Časem se ustoupilo i od dalších tradic – vor v zakoně mohl mít rodinu i trvalou adresu, oficiálně se mohl věnovat byznysu a vlastnit luxusní předměty. Některé symboly se však nezměnily. Výrazným vizuálním rysem dodnes zůstávají klasická vorovská tetování jako hvězdy pod klíčními kostmi nebo na kolenou.

Na základě tohoto typického tetování mohou být oproti minulosti vorové justicí odsouzeni podle zákona o nejvyšším postavení v zločinecké hierarchii. Zákon postupně přijala celá řada postsovětských zemí, průkopnicí se stala Gruzie, kde bylo nové legislativní opatření schváleno ještě v půlce nultých let a údajně se inspirovalo italskou i americkou legislativou.

„Faktem je, že jak italští mafiáni, tak naši zloději vlastnoručně nepáchají žádné zločiny. Málokdy sami kradou, zabíjejí nebo vydírají. Na to existují v jejich hierarchii níže postavení lidé. Kromě toho existují zákony omerty (mafiánský „kodex mlčení“), které jak u nás, tak tam zakazují svědčit proti šéfovi pod trestem smrti. Takže kriminální činnost většinou těmto zlodějům a hlavním mafiánům procházela. Jediná záminka, proč je mohli zadržet, bylo držení zbraní nebo drog,“ vysvětlil odborník na organizovaný zločin Šota Utyašvili pro zpravodajský portál BBC News. 

Nový zákon měl práci policii a soudům zjednodušit, což se zjevně povedlo. Od roku 2006 do roku 2010 bylo v Gruzii zadrženo a odsouzeno 180 vorů. V roce 2006 generální prokurátor Gruzie dokonce prohlásil, že v zemi nezůstal na svobodě ani jeden vor v zakoně. Jejich velká část, včetně těch největších jako Tariel „Taro“ Oniani nebo Šakro Molodoj, se skutečně přesunula do Ruska, kde tento zákon chyběl až do roku 2019, nebo do Evropy, kde až na výjimku Itálie chybí dodnes. Uplatňování protimafiánských zákonů v Rusku navíc hodně záviselo na ochotě vora spolupracovat se státní mocí, což pro novou generaci vorů, která se už tolik neohlíží na stará pravidla, představovalo velkou výhodu.

The post MAFIE: 3. díl – Ruská mafie, část první: Divoká Praha appeared first on investigace.cz.

Jedna z nejvýznamnějších postav ruského organizovaného zločinu je po osmi letech vězení na svobodě. Jednasemdesátiletý mafiánský boss Zacharij Kalašov, zvaný také Šakro Molodoj, byl předčasně propuštěn údajně ze zdravotních důvodů. Co se bude dít v prostředí tzv. vorů v zakoně, mezi které právě Kalašov patří? A jaké širší politické souvislosti může jeho propuštění mít? Téma prorůstání politické moci a organizovaného zločinu v postsovětském prostoru mapuje Kristina Vejnbender, kterou si k mikrofonu pozval Petr Gojda.

Přečtěte si

Hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj je předčasně na svobodě. Třetina vorů může přijít o svou korunu

Přečtěte si

Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Vory v zákoně – rozhovor

The post Podcast Odposlech: Říká se o mě, že jsem vor. Šakro Molodoj je na svobodě appeared first on investigace.cz.

Ruský vor v zakoně číslo jedna – 71letý Zacharij Kalašov, známý pod přezdívkou Šakro Molodoj, byl tento měsíc předčasně propuštěn z věznice. Zatímco byl za mřížemi, v Rusku začal platit zákon namířený proti vorům – samotný vor nemusí spáchat žádný konkrétní zločin, trestný je už fakt, že se nachází na vrcholu zločinecké hierarchie. Důkazy lze získat díky jeho tetování, svědectví jiných trestanců, nebo dokonce ze záznamů na takzvané Wikipedii vorů v zakoně na serveru PrimeCrime. Přesto byl Šakro předčasně propuštěn. Kdo na tom měl zájem, komu Šakro slouží, co ho čeká na svobodě a co se děje v prostředí ruského kriminálního podsvětí a ruských věznic na pozadí teroristických útoků v Rusku a války v Ukrajině? O tom jsme hovořili s Olgou Romanovou, zakladatelkou lidskoprávní organizace Rusko za mřížemi (Rus siďaščaja, v doslovném překladu Sedící Rusko), jež se zasazuje za práva vězňů v Rusku.

Šakro do výkonu trestu nastoupil v roce 2016, tedy dlouho před začátkem rozsáhlé invaze Ruska do Ukrajiny. Jak válka ovlivnila jeho postavení coby hlavního vora v zakoně v ukrajinském kriminálním podsvětí? Šakro je přece spojen s Ruskem.

Od našich ukrajinských kolegů z lidskoprávní organizace Ochrana ukrajinských vězňů máme detailní přehled o prostředí věznic v Ukrajině. Podle jejich informací si Šakro stále drží velmi významné postavení v ukrajinském kriminálním podsvětí i v prostředí tamních věznic. Válka na tom nic nezměnila.

Promítla se ruská vojenská agrese nějak do vztahů mezi ukrajinskými a ruskými vězni?

O těchto vztazích víme díky chersonským vězňům, kteří byli v roce 2022 uneseni ruskou armádou během jejího ústupu z pravého břehu Dněpru. Celkem bylo uneseno kolem 2 500 lidí. Snažíme se jim pomoci – postupně je po několika lidech dopravujeme z Ruska zpět do Ukrajiny. Jsou mezi nimi rozmanití lidé, narazili jsme i na jednoho vora v zakoně – byl to smotrjaščij (tedy vor, který dohlíží na určité území) města Mykolajiv na jihu Ukrajiny.

Mezietnické vztahy mezi vězni jsou ovlivněny místem, kde se nachází konkrétní trestanecká kolonie. Na jihu země sedí chersonští vězni v Krasnodarském kraji, v Astrachánské a Rostovské oblasti, tam jsou vztahy mezi ukrajinskými a ruskými trestanci normální až dobré, byť si své tresty odpykávají v oddělených částech věznice a nekomunikují spolu. Ze začátku, když sem byli ukrajinští vězni přesunuti, jim místní trestanci okny vhazovali do cel čaj a cigarety. Naopak v krymských věznicích je situace hrozná. Vztahy mezi Ukrajinci a Rusy jsou tam špatné – být Ukrajincem v krymské věznici je náročné, zejména kvůli špatnému zacházení ze strany dozorců.

Přečtěte si

Hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj je předčasně na svobodě. Třetina vorů může přijít o svou korunu

Platí to i pro ukrajinské vory v zakoně?

Ukrajinští vězni jsou zaraženi přísností ruských pravidel vůči ukrajinským kriminálním autoritám. Například ve volgogradské kolonii dostal jeden vor v zakoně vyšší trest odnětí svobody, než měl původně v Ukrajině – důvodem navýšení trestu byla tetování v podobě hvězd. Velká pozornost je skutečně věnována tetováním, která označují příslušnost ke světu vorů. Dozorci je nutí, aby si to odstranili, což ve vězeňském prostředí není možné, takže jsou tetování jen překryta černým inkoustem. Pokud to vor ovšem udělá, znamená to, že ho „zlomili“ a vorem už není. Spousta lidí se ale nevzdává a raději si nechává navýšit počet let za mřížemi. 

„Propustit nejtěžší zločince“

Proč by ruská armáda unášela ukrajinské vězně?

Tomu ani já nerozumím. Ti vězni, kteří se ocitli pod správou ruské branné moci a jejichž doba odnětí svobody podle ukrajinského rozsudku skončila, jsou propouštěni. Je pravda, že mezi vězni jsou i kolaboranti, kteří zůstávají v Rusku a spolupracují s ruskými úřady. Existují ale podivné případy, kdy ruský soud zkracuje původně dlouhé ukrajinské rozsudky za těžké zločiny – dvakrát jsme zaznamenali, že jednomu vězni zrušili šest let a druhému deset. V obou případech šlo o tresty za sexuální násilí na nezletilých.

Myslíte si, že tím Rusko sleduje něco specifického?

Nedokážu to vysvětlit. Známe několik případů, kdy běžní ukrajinští vězni s poměrně nevinnými zločiny usilovali o dřívější propuštění a návrat domů a nepovedlo se jim to, zatímco tito dva byli propuštěni mnohem dřív. Kromě toho víme, že Rusové v prostředí trestanců stále verbují.

Do války proti Ukrajině? Takže smrtí Prigožina, jenž měl na starosti nábor žoldnéřů z trestaneckých řad, verbování vězňů neskončilo?

Ne, vůbec, běží i nadále a v mnohem větších měřítkách. Nábor je ale na rozdíl od Prigožinových show mnohem nudnější. Také jde o zcela jiný typ verbování, mezi ukrajinskými vězni se vyhledávají špioni. Spousta z nich ale hned po překročení rusko-ukrajinské hranice míří do SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny, hlavní ukrajinská civilní kontrarozvědka, pozn. red.), aby se sami udali.

Jestli tomu rozumím správně, pro některé kriminálníky je spolupráce se státní mocí přijatelná, chtějí-li se dostat na svobodu? S ruskými úřady údajně dlouhodobě spolupracuje i největší vor – Šakro. Kdy se „zákaz“ vorů ohledně spolupráce s oficiální mocí takto rozvolnil?

Tradice se měnily postupně, ale proces proměny se spustil přibližně před dvaceti lety, tedy už za dob Putinovy vlády, kdy část společné pokladny zločinců, takzvaného „obščaku“, byla již vyhrazena na úplatky pro soudce, policii, vyšetřovatele nebo jiné vysoké úředníky. A to je už krůček k tomu, aby se začalo s mocenskými strukturami na této bázi pravidelně spolupracovat.

Přečtěte si

Nová korunovace vorů v zakoně má být až v roce 2026, říká odborník na postsovětskou mafii

Ze spolupráce s oficiální mocí ale zřejmě profitují i jinak…

Ruské věznice jsou ve své podstatě stále stejné jako věznice v dobách Gulagu, akorát se celý byznys kolem vězeňství zprivatizoval a jedna z jeho částí patří vedení věznic. Trestanci dodnes vykonávají otrockou práci jako za časů stalinismu – nemají řádnou ochranu svých zaměstnaneckých práv a neplatí pro ně zákoník práce. Jejich zaměstnavatele netrápí ani pravidelné kontroly inspekce práce, protože jde o systém uzavřený pro zbytek světa, v němž se kontroly většinou nekonají. Jediný problém nastává v okamžiku, kdy si vězni stěžují – úřadům nebo svým rodinám –, pak se kontrolám nelze vyhnout. Není to sice žádná tragédie a dá se to vyřešit podplacením inspektorátu, jenže takový byznys pak není tolik výnosný.

Vedení věznice proto vyrazí za „blatkomitetem“, tedy za vorem nebo jeho zástupci, a požádá ho, aby si vězni nikomu nestěžovali. Vor to umí zajistit, za což ale vyžaduje určitá privilegia – drogy, alkohol, hazardní hry v cele a provizi z byznysu. Tím začíná vzájemné prorůstání moci a mafie. Stalo se to v případě Putina a Prigožina i Šakra a vyšetřovacího úřadu.  

Válka proti muslimům

Spekuluje se, že právě prostřednictvím složek mafie v konkrétní zemi nebo kriminálních živlů v zahraničí provádí Kreml útoky na opoziční lídry a novináře v exilu. Myslíte si to také?

Ano, není to žádná spekulace. Zhruba před rokem jsem začala dostávat vážné výhrůžky na Facebooku. Je to zcela běžná záležitost – dostávám je pravidelně, ani si jich moc nevšímám, ale tentokrát upoutaly moji pozornost, protože vyhrožující neměl uzavřený profil. Na profilovce měl sice portrét Stalina, ale na stránce jsem viděla i několik skutečných fotografií a nacházel se v Berlíně. Šla jsem na policii a ta zjistila jeho identitu – byl to člen místního mafiánského uskupení, původem z Gruzie, odkud odešel do Evropy za dob Saakašviliho.

Může propuštění Šakra ohrozit někoho z opozice? V minulosti měl vliv i v Evropě.

Osobně se Šakra nebojím. Na druhou stranu mě napadá případ nyní populární ukrajinské zpěvačky Marie Maksakovy, bývalé ruské poslankyně za Jednotné Rusko (v letech 2011 až 2016, pozn. red.). Jejím někdejším partnerem byl ruský vor v zakoně Vladimir Ťurin, známý jako Ťurik. V roce 2017 byl v Kyjevě zavražděn její manžel Denis Voronenkov (také bývalý poslanec za Jednotné Rusko v letech 2011 až 2016, který v roce 2017 utekl do Ukrajiny kvůli obvinění z korupce, pozn. red.). Spekulovalo se, že se tak stalo na objednávku ruské vlády, a jeho vraždu měl mít údajně na svědomí právě Ťurik. To je ale výjimečný případ, kdy došlo ke shodě zájmů ruského státu a osobních zájmů vora.

Co se týče nebezpečí, které by Šakro mohl představovat pro ruskou opozici, momentálně má jiné starosti. Seděl ve věznici u Olega Děripasky a osvobodil ho usť-labinský soud, který Děripaska ovládá. Když byl za mřížemi, jeho zástupce se dostal do konfliktu se dvěma kmotry z Uzbekistánu – oba byli muslimové. Tento konflikt bude muset Šakro vyřešit.

VIDEO: Po propuštění by se Šakro měl věnovat konfliktu vorů v zakoně s uzbeckým kmotrem a drogovým dealerem Gafurem Rachimovem

Jde o nábožensky konflikt?

V Rusku teď probíhá boj s islamizací věznic, který má silně politický rozměr. Jeden z těch zmíněných uzbeckých vorů je kamarád oligarchy Ališera Usmanova. Takže ve výsledku je to konflikt Děripasky a Usmanova, dvou nejbohatších lidí Ruska.

Když Rusko v roce 2008 zaútočilo na Gruzii, lidé s gruzínskými kořeny v prostředí ruských věznic dopad konfliktu ihned pocítili. Ve věznicích se začali zbavovat gruzínských smotrjaščích a na jejich místa uměle dosazovali Rusy, Židy a Ukrajince. Jenže ve vězeňské komunitě se žádné uměle nasazené postavy dlouho neudrží. Proto místa lídrů obsadili islámští radikálové, kteří se zrovna dostávali do věznic kvůli obviněním z terorismu – byli to Čečenci, Uzbeci, Kyrgyzové. Mnohé věznice se tak staly zelenými – ovládli je muslimové. Tím začaly náboženské konflikty mezi pravoslavnými vory a muslimy. Jakmile věznice zezelenaly, staly se z nich radikální věznice – nepouštěli k sobě ani muftí (islámské duchovní), kteří spolupracují s oficiální mocí.

Mění se situace vězňů vyznávajících islám po teroristickém útoku v moskevském obchodním domě Krokus, k němuž se přihlásila islámská radikální skupina?

Situace se začala měnit už před Krokusem. Pozorujeme, že ve věznicích umírá daleko více muslimů. Vyskytuje se mezi nimi vyšší počet sebevražd. Například jen měsíc před útokem v Krokusu se oběsil jeden z našich klientů – uzbecký muž, kterého fyzicky napadli a znásilnili jenom kvůli tomu, že četl Korán a modlil se. Muslimové v mnoha ruských věznicích to nesmějí dělat. Taková byla situace před Krokusem. Neumím si představit, co se tam děje teď.

Říkáte, že mezi lídry vězeňského světa je čím dál více muslimů. Neznamená to, že by se s muslimskými vězni mělo zacházet naopak lépe?

Právě proto propustili Šakra – aby si pravoslavní vorové vydobyli zpátky moc. 

Političtí vězni jsou pro obyčejné trestance šílenci

Šakro strávil nějakou dobu ve Španělsku, kde si pak odseděl skoro osm let. Existují indicie, že by se chtěl pokusit o obnovené své moci v Evropě?

Nemyslím si to. Vzpomeňte si, jakým způsobem byl vydán do Ruska: na jeho vydání trval hlavní ruský vyšetřovací úřad, jakmile však do Ruska dorazil, byl okamžitě propuštěn na svobodu. S ruskými úřady spolupracoval v nultých letech, kdy žil ve Španělsku na svobodě, a představoval jejich zájmy na Západě. Dnes jsou kvůli válce všechny jeho španělské vazby přetrhány, příležitosti zanikly. Proto se bude nejspíš soustředit na moc vorů v Rusku a v postsovětských zemích a také se bude věnovat otázce dědictví.

V době, kdy byl Šakro za mřížemi, přijali v Rusku zákon trestající vysoké postavení v kriminální hierarchii. Fakticky jde o zákon proti vorům. Jak je možné, že pak hlavního vora propustí, aniž na něj tento zákon aplikovali?

Šestnáctiletý syn Ramzana Kadyrova Adam zmlátil vězně, který se pokusil spálit Korán – fyzický útok byl zaznamenán na videu. Mezitím v ruských věznicích znásilňují, mučí a zabíjejí běžné muslimy, kteří chtějí pouze dodržovat své náboženské tradice. To ale Kadyrova ani jeho syna nezajímá. Na první pohled je v tom kontradikce, ve skutečnosti ovšem žádná není – Kadyrov se zajímá jen o to, co se mu hodí. To samé platí i pro nový zákon proti vorům. Uplatňuje se pouze ve vztahu k ukrajinským kriminálním autoritám a Šakra se vůbec nedotkne.

Má vězeňská komunita i nějakou jasnou politickou agendu? Zareagovali nějak na smrt Navalného?

Ne, žádná podobná reakce se nekonala. Mají příliš mnoho vlastních problémů a Navalnyj pro ně byl cizí člověk. Jejich hlavní problémy souvisejí s tím, zda mají podepsat smlouvu a jít bojovat do Ukrajiny nebo ne. Například Jašin (Ilja Jašin, opoziční politik, kterého ruský soud poslal v roce 2022 na osm let do věznice kvůli šíření dezinformací o ruské armádě, pozn. red.) se na rozdíl od Navalného stal postavou vězeňského světa – rychle se v novém prostředí adoptoval.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH: Vory v zákoně – rozhovor

Proč? V čem je mezi nimi rozdíl?

Oproti Navalnému nebyl celou dobu izolován od ostatních vězňů. Navalnyj neměl ani možnost poznat vězení a vězňům chyběla možnost poznat Navalného. Když byl Navalnyj na začátku mimo samotku, měl skvělý nápad založit vězeňský odborový svaz – úžasná myšlenka, na které chci pracovat.

Jašin má podobné nápady?

Ne, z Jašina se stal jakýsi vězeňský arbitr. Vydobyl si respekt a má dobré vztahy s vězeňskou komunitou. 

Platí to i pro ostatní politické vězně?

Na většinu z nich se kriminálníci dívají jako na šílence. Pamatuji si, jak se můj kamarád, politický aktivista, dostal do vazby, kde seděl jeden představitel ruského kriminálního světa. Kamarád se mu snažil vysvětlit, proč Rusové vycházejí protestovat do ulic. Uvedl příklad, že třeba nějakému aktivistovi dali osm let za protest na náměstí. Vor byl zaražen, odpověděl, že s rizikem stejného trestu odnětí svobody jde vykrást tři obchody.

Ženy chtějí do války

Řekla jste, že vězni mají jiné problémy – třeba s rozhodováním, zda jít do války. Co je lepší, válka, nebo ruská věznice?

V ruských vězních se dnes dávají úplatky, jen aby měli možnost vyrazit na frontu. 

Na co je lákají?

Vysoké finanční částky a podmíněné propuštění na svobodu.

Část těchto vězňů by měla být už zpátky na svobodě, poté co si v armádě odsloužili své penzum.

Naopak, ti už stihli spáchat nové zločiny a dostat se zpátky do věznic a zrovna absolvují druhé kolo verbování. Z tohoto koloběhu se už nedostanou. Podle nového zákona by měli sloužit v armádě až do konce války. Živí se vrátí pouze ti, kdo budou mít těžká zranění.

Uvědomují si, že jsou jenom kanónenfutrem pro ruskou armádu?

Celý svůj život cítí, že se o ně nikdo, ani stát, nezajímá. Jejich hlavní motivací nejsou ani tak peníze, jako spíš smysl života. Jakmile se ocitnou na svobodě, většinou nemají nikoho, žádnou rodinu, přátele, domov. Propadnou alkoholové nebo drogové závislosti nebo se dostanou zpět do vězení. Naopak na frontě jim říkají, jak jsou důležití, že je potřebují.

Pokud mají rodiny, rozmlouvají jim vojenskou službu jejich ženy?

Rozhodně. A nejsou to často důvody jako politické přesvědčení nebo praktické úvahy. Je za tím láska, milují své muže a nechtějí, aby zemřeli.

Verbuje stát do války i v ženských věznicích?

Samozřejmě, a zájemkyň je mezi ženami mnohem víc. Všechny ženy chtějí jít na frontu.

Proč?

Muži v mužských věznicích mají přístup k internetu a k mobilnímu spojení, jsou více informováni. Navíc je mezi muži více rozšířená mentalita vorů, kteří nedůvěřují státu a policii. V ženských věznicích je naopak jediným zdrojem informací televize ovládaná státem. Mají úplně vymyté mozky. 

Nová morálka a nová elita

Z toho, co jste během rozhovoru řekla, vyplývá, že se demografie ruských věznic za posledních pár let hodně proměnila.

Ano, jde o obrovské změny. Za prvé došlo k výraznému snížení počtu vězňů. Zatím je to vojenské tajemství, takže přesný počet zbylých vězňů neznáme. Do války odešlo nejméně 150 tisíc trestanců. Mnohé trestanecké kolonie se uzavírají, přestože je část vyhrazena pouze pro ukrajinské vězně. Rozpočet rezortu ministerstva vnitra naopak roste – dostávají peníze na stavbu nových věznic na okupovaných územích. Jenom v tomto roce bude postaveno 38 nových věznic na okupovaných ukrajinských územích a jsou to samozřejmě věznice určené pro Ukrajince.

Ruskými úřady jsou účastníci války oslavováni jako hrdinové, byť někteří z nich jsou násilníci a vrahové, kteří se dostali z vězení jen díky válce. Jak se v důsledku tohoto posunu mění hodnoty společnosti?

V hlavách Rusů postupně mizí souvislost mezi zločinem a trestem. Člověk může provést cokoliv – pak si to vykoupí službou v armádě. Nedávno jsem se bavila s ředitelem jedné německé věznice a položila mu otázku, zda by pustil své vězně do války výměnou za jejich svobodu. Po chvíli přemýšlení mi odpověděl, že ne, a já mu rozumím. Důvodem není to, že je má rád jako vlastní děti, ale to, že si uvědomuje nebezpečí, které tento krok může přinést společnosti. V Rusku tohoto džina vypustili z láhve a důsledky budou obrovské. Putin řekl, že účastníci války jsou novou elitou státu. Novou elitou Ruska je tím pádem 150 tisíc vězňů. A ti si to uvědomují a cítí, že je nikdo za nic nepotrestá.

The post Šéf ruské mafie má za úkol vyhrát válku Ruska proti muslimským radikálům, Západ ho nezajímá, míní odbornice na ruské věznice Romanova appeared first on investigace.cz.

Koncem března se po osmi letech strávených ve vězení dostal na svobodu hlavní šéf ruské mafie Šakro Molodoj (Mladý), který kdysi řídil kriminální podsvětí ve většině postsovětských zemí a ruskou mafii v Evropě. Během jeho pobytu za mřížemi byl zákaz korunování nových vorů – přesto se jejich řady za tu dobu rozšířily o více než sto nových členů, což představuje třetinu celkového počtu vorů. Pravděpodobně jim teď hrozí zabavení koruny, což by však mohlo být záminkou pro novou válku mezi zločineckými klany. Menší četnost by ale neprospěla ani dozrávajícímu konfliktu mezi vory a kriminálními gangy ze středoasijských a kavkazských zemí. 

Dvacátého března zastavil před vstupními branami krasnodarské věznice IK-2 na jihu Ruska bílý mercedes. Z auta vystoupila žena ve světlém kostýmku a řidič, který pod jejím vedením začal z auta vykládat dárkové balíčky, dort a krabice s tradičním gruzínským pohoštěním. Ten den totiž slavil současný šéf ruského kriminálního podsvětí, vor v zakoně číslo jedna Zacharij Kalašov, známý jako Šakro Molodoj, své jednasedmdesáté narozeniny.

K životnímu výročí Šakro dostal ještě jeden nezanedbatelný dar od místního soudu, a to předčasné propuštění z vězení, kde z necelých deseti let, k nimž byl původně odsouzen, strávil jen osm. Důvodem propuštění byly přetrvávající zdravotní potíže – zhoršující se zrak v důsledku cukrovky. „Správný vor by neměl souhlasit s řádným podmíněným propuštěním, protože to vyžaduje přiznání viny, spolupráci s policií a silovými složkami, což je ve světě vorů formálně zakázáno. Nicméně odchod ze zdravotních důvodů je celkem běžný,“ vysvětluje zdroj Nové Gazety Evropa, který se pohybuje v ruském kriminálním prostředí. 

Hlavního vora podle něj čeká řešení konfliktů mezi jednotlivými zločineckými klany, jež trvají desetiletí. Jádrem gangsterských válek jsou často pragmatické příčiny, jako souboj o území, vliv a správu společné pokladny, která může obsahovat stovky milionů eur. Důvod neustálých střetů shledává výzkumník Mark Galeotti, jenž se věnuje tématu ruské mafie, ve skutečnosti, že se v ruském podsvětí nevyskytuje hierarchická struktura typická pro italskou mafii nebo japonskou jakuzu, ale jde spíše o soubor různých zločineckých systémů. „Existují v něm myriády místních band. Někteří kontrolují trh s nemovitostmi a určité městské čtvrti, jiní centra měst, další regiony,“ vysvětluje Galeotti. 

Aby toho nebylo málo, do souboje o moc nad ruským podsvětím v posledních letech vstoupilo i několik organizovaných zločineckých skupin původem ze středoasijských a kavkazských států, jež se hlásí k islámu. Tento konflikt zároveň rezonuje i s dlouhodobou snahou Kremlu potlačit islámské kriminální gangy na území Ruska pomocí vzájemného prolínání mezi světem vorů a světem moci. 

VIDEO: Na dotaz policie, zda je vorem v zakoně, odpověděl Šakro Molodoj, že je ruským občanem. Pak byl propuštěn.

Ruský občan, nebo vor? 

Před propuštěním na svobodu Šakro absolvoval rozhovor s příslušníky ruské policie, kteří zjišťovali jeho status vora v zakoně. V době, kdy pobýval ve vězení, byl přijat zákon trestající zločince za vrcholné postavení v kriminální hierarchii. Prokázání statusu vora ale není nic snadného. Vor se sice nemůže zapřít, to se ovšem vztahuje pro případ, kdy je dotazujícím další příslušník kriminálního podsvětí.

Naopak lhaní policii je zcela běžná, dokonce chvályhodná věc. „Jsem občanem Ruské federace,“ odpověděl na dotaz policistů vor, který podle šéfa lidskoprávního projektu gulag.net Vladimira Osečkina pomáhal ve verbování žoldnéřů mezi vězni. „Náš zdroj, bývalý vedoucí jednoho z oddílů Vágnerovců Andrej Medveděv, jenž se nacházel ve stejné věznici, tvrdí, že osobně viděl, jak za Šakrem jezdili zaměstnanci FSB. Ti mu pak zajistili luxusní podmínky s mobilním spojením a přístupem k internetu,“ říká Osečkin. Tuto informaci potvrzuje i telegramový kanál VČK-OGPU, který má zdroje u ruské policie.

Přečtěte si

Nová korunovace vorů v zakoně má být až v roce 2026, říká odborník na postsovětskou mafii

O spolupráci vora a vedení věznice mluví i Sergej Kaněv, investigativní novinář z The Insider. Podle něj zaplatil Šakro hned po svém svém nástupu do věznice kompletní rekonstrukci tamní vězeňské kapličky. „Kalašova opakovaně viděli v kanceláři ředitele věznice, kde si spolu povídali,“ podotýká. Přesto se domnívá, že Šakrova role v náboru vojáků ve věznicích je Prigožinův výmysl. „Vor takto vysokého postavení by si tak zjevnou spolupráci se státem nemohl dovolit. Od svých zdrojů vím, že se s Prigožinem setkal a pouze mu řekl, že mu v náboru nebude bránit,“ tvrdí Kaněv.

Konec jedné války a začátek druhé

Svět vorů netrpělivě čekal na Šakrovo propuštění – v roce 2015 byl na jejich velkém setkání v Arménii vyhlášen zákaz korunování nových členů bratrství. Zákaz měl platit do roku 2026, kdy měl být Šakro propuštěn. Cílem bylo zamezit vzájemnému masakrování, které začalo už v roce 2008. Tehdy bylo důvodem soupeření mezi gruzínským klanem vora Tara Onianiho a klanem dnes už zesnulých vorů Děda Chasana a Japončíka – do této skupiny patří i Šakro.

V průběhu šestnáctiletého konfliktu se klany snažily zvýšit svou početnost a masově udělovaly status vorů v zakoně svým stoupencům. Pozice těchto kriminálníků však nebyla automaticky uznávána soupeřícím klanem, a konflikty proto nabíraly na intenzitě. Ve svém dopise vorům, takzvaném progonu, z roku 2022 Šakro navrhl zbavit koruny tyto rychle jmenované vory a vrátit se ke stavu před konfliktem. O korunu by tak mohlo přijít kolem 134 osob, což je třetina současného počtu vorů. „Nemáme na vybranou, potřebujeme úplný mír v rodině,“ napsal ve svém progonu.

Není to však jediný konflikt, který bude mít Šakro jako nejvyšší arbitr ruského kriminálního světa na starosti. Na postsovětském území totiž začal bobtnat svár mezi tradičními vory a mafiánskými islámskými klany původem ze Střední Asie a Kavkazu. Ještě před deseti lety zahrnovalo Šakrovo „impérium“ nejen Rusko, ale celý bývalý Sovětský svaz, píše server PrimeCrime, věnující se životům vorů. Dnes se situace radikálně změnila. Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán vystoupily ze zóny Šakrova vlivu a jeho bývalí „vazalové“ se osamostatnili. Příkladem je konflikt vorů v zakoně s uzbeckým kmotrem a drogovým dealerem Gafurem Rachimovem, který má mimo jiné vazby na jednoho z nejbohatších lidí Ruska Ališera Usmanova. 

Oba jsou rodáci z Uzbekistánu. „Šakro nyní stojí před nelehkým úkolem nahradit hlavní tvář uzbeckého zločineckého světa člověkem, který je mu loajální, což nebude tak snadné – Gafurovi se totiž podařilo všechny Šakrovy blízké spolupracovníky v Uzbekistánu odstranit,“ uvádí server PrimeCrime a dodává, že podobný stav věcí panuje i v ostatních postsovětských republikách. Podle zdrojů již zmíněného telegramového kanálu VČK-OGPU je předčasné propuštění Šakra promyšleným tahem, jenž má pomoct k prosazování ruských zájmů ve Střední Asii. 

S tímto názorem souhlasí i Olga Romanova, šéfka projektu hájícího práva ruských vězňů „Rusko za mřížemi“. Konflikt mezi vory a muslimy ze Střední Asie a Kavkazu má podle ní jasnou politickou dimenzi. Situace se ještě zhoršila po letošním teroristickém útoku islámských radikálů v moskevském obchodním domě Krokus, kde zemřelo kolem 150 lidí.

Přečtěte si

V Praze zadrželi jednoho z šéfů „ruské“ mafie. Stál za vraždami a únosy v Rusku a Ukrajině

V ruských médiích se dlouhodobě spekuluje o dozrávání války ve věznicích mezi muslimskými džamáty, tedy společenstvím radikálních muslimů, a vory v zakoně. Už v roce 2016 ruská Federální vězeňská služba (FSIN) oznámila, že uvnitř svých zařízení hodlá věnovat větší úsilí boji s vězeňskými džamáty. Odborníci Ruského institutu pro strategická studia (RISI) dokonce vyzvali k vytvoření oddělených zón pro islamisty, aby tito nemohli mezi vězni rekrutovat nové přívržence.

„Zatímco dříve se ruské věznice dělily na červené a černé (v červených věznicích panuje nadvláda vězeňské správy, zatímco černé tradičně ovládají vorové, jejichž pravidly se naopak řídí vězeňská správa, pozn. red.), dnes je mnohem více zelených věznic, kde vládnou muslimové. Šakrovou rolí bude vrátit mocenskou převahu ruským vorům,“ podotýká Romanová. 

Kurdové u moci

Na mocenské převraty je ale Šakro díky svému věku zvyklý. Narodil se v roce 1953 v gruzínském hlavním městě Tbilisi do rodiny jezídských Kurdů, tedy v době, kdy probíhala válka sovětského režimu proti vorům. Ve svých 18 letech se poprvé dostal do vězení a ve stejném roce byl korunován na vora pod jménem Šakro Kurd. Protože byl poměrně často zaměňován s dalším vorem s přezdívkou Šakro Svanský (Šakro Kakačia), bylo rozhodnuto oba přejmenovat: Kalašov dostal přezdívku Šakro Molodoj (Mladý), zatímco z Kakačia se stal Šakro Starý. Posledně jmenovaný byl v druhé polovině devadesátých let zavražděn, Šakrovi Molodému už ale přezdívka zůstala.

Až do konce osmdesátých let žil Šakro převážně v Gruzii, kde se specializoval na vloupání, vymáhání výpalného, vydírání nebo zajišťování takzvané „kryšy“, tedy ochrany proti jiným mafiánům a konkurentům. Na konci této dekády se přesunul do ruského hlavního města a přidal se ke skupině vorů v zakoně, kterou tenkrát řídil Vjačeslav Ivaňkov alias Japončík. Díky včasnému přesunu z Gruzie do Ruska se Šakrovi podařilo uniknout velkému honu na vory, probíhajícímu na začátku devadesátých let pod vedením prvního gruzínského prezidenta Eduarda Ševardnadzeho a později jeho následníka Michaila Saakašviliho. Během těchto razií byli dopadeni i starší vorové, kteří kdysi korunovali samotného Šakra.

Poté, co Japončík na začátku devadesátých let uprchl do USA, kde vedl americkou odnož ruské mafie, primát mezi místními vory převzal Aslan Usojan, známý jako Děd Chasan. Byl to vor z Japončíkova blízkého okolí a za jeho vlády Usojan působil jako držitel obščaku – jakési společné pokladny kriminálního podsvětí. Jednalo se o velmi vážené a důležité postavení ve světě vorů – obščak totiž mohl dosahovat hodnoty stovek milionů eur. Stejně jako Šakro se i Usojan narodil v Gruzii v komunitě jezídských Kurdů, byl však o generaci starší.

Jak uvádí odborník na vory Mark Galeotti, Děd Chasan po převzetí moci dával velmi jasně najevo, že přestože pochází z gruzínské oblasti horalů, není jedním z nich. Zároveň se jednalo o období rozkvětu vorovského světa, neboť po pádu železné opony skončil i sovětský komunismus a ruští kmotři expandovali na Západ. To se změnilo v roce 2008, kdy se rozhořel konflikt mezi dvěma hlavními mafiánskými klany: jednomu velel Děd Chasan a jeho členem byl i Šakro, konkurenční gruzínský klan naopak ovládal Tariel Oniani, podsvětím přezdívaný Taro. 

Osudný den přišel v červnu roku 2009, kdy byl Japončík zabit neznámým střelcem. Spekulovalo se, že objednatelem vraždy byl právě konkurenční vor Oniani, ten to však popřel. Na rozkaz Děda Chasana byl v Moskvě uspořádán přepychový pohřeb – obřadu se zúčastnily stovky členů podsvětí, kteří na poslední cestě doprovodili Japončíka, uloženého v luxusní dubové rakvi vybavené osvětlením a klimatizací.

I přes velkou pozornost médií, informujících o pohřbu, se dodnes spekuluje, že Japončík nezemřel a místo toho se začal vydávat za hlavu ruské pravoslavné církve Kirilla, který nastoupil na místo patriarchy ve stejný rok. Přestože tato domněnka byla vyvrácena pomocí důsledného ověřování faktů, legenda i nadále přežívá.

Po smrti Japončíka převzal Děd Chasan ve světě ruských vorů čelné místo. Válka klanů ale stále trvala a Chasanův status prvního vora v zakoně byl neustále zpochybňován kavkazskými klany – Ázerbájdžánci, Gruzínci a Čečenci. Šakro se ale věrně držel při něm. Podpořil ho i ve sporu s izmajlovskou zločineckou skupinou, usilující o získání co největšího vlivu v Moskvě a co nejvyššího počtu podnikatelů, kteří by jim platili výpalné. Šakro tehdy patřil k hlavním arbitrům ve sporech mezi kriminálníky a vydal vůči „izmajlovcům“ několik nepříznivých rozhodnutí, což si vysloužilo jejich nepřátelství. Ti se ho pokusili osmkrát zlikvidovat. Permanentní ohrožení života nakonec nevydržel a v roce 2003 se odstěhoval do Evropy.

Španělské období

Po odchodu z Ruska se Šakro usadil ve Španělsku, které bylo od poloviny devadesátých let považováno za „prádelnu“ špinavých peněz. Královstvím na Pyrenejském poloostrově otřásala od roku 1993 těžká ekonomická krize. Když míra nezaměstnanosti v roce 1994 překročila 24 % a recese snížila HDP na 2,4 %, španělská vláda výrazně zmírnila investiční zákony. Jednoduše řečeno, španělské orgány činné v trestním řízení přestaly dohlížet na původ kapitálu proudícího do španělské ekonomiky. Zločinci tak začali hromadně investovat do španělského stavebnictví – fakticky prát peníze prostřednictvím nákupu lukrativních španělských nemovitostí.

Přečtěte si

Španělsko zatklo dalšího vora v zakoně. Přibývá jich i v Česku

Kmotrům se zamlouval i postoj tamních politiků. Například během doby úřadování marbellského starosty Gregoria Jesúse Gila y Gila udělovala radnice v Marbelle stavební povolení pouze za úplatky, proto byly městem původně využívané pozemky zastavěny rezidenčními komplexy pro bohaté cizince.

Během Gilova funkčního období proteklo Marbellou skrze nelegální obchody s pozemky a nemovitostmi 18 milionů eur (v přepočtu 414 milionů korun). Nezákonně vzniklo dvacet tisíc budov, včetně obytných komplexů, hotelů a restaurací. Jednou z průtokových firem byla i Chasanova realitní kancelář Suninvest 2000, jež se stala součástí schématu na praní peněz.

Zlatá éra kmotrů definitivně skončila v roce 2005, kdy ve Španělsku proběhla první rozsáhlá operace proti „ruské mafii“. V rámci akce nazvané Vosa provedlo 400 detektivů španělské policie prohlídky na 50 adresách v několika pobřežních letoviscích na jihu země. Policisté pozatýkali několik desítek představitelů mafie z postsovětských zemí a deset dalších, včetně samotného Šakra, bylo zařazeno na seznam mezinárodně hledaných osob. Vyšetřovací orgány současně zmrazily 800 účtů ve 42 bankách, zabavily 38 vil, které dříve vlastnili vorové v zakoně a ruští kriminální bossové, několik jachet, 42 luxusních automobilů, půl milionu dolarů v hotovosti, šperky a starožitnosti.

Mafiánský stát

Španělští policisté došli k závěru, že ruští kmotři měli pevné vazby na ruské oligarchy. Například praní špinavých peněz ve Španělsku se účastnila společnost Vera Metalurgia SA, jejímž spolumajitelem byl hliníkový miliardář Oleg Děripaska. Na řízení této firmy se podle raportu podílel Vladimir Turin, jeden z šéfů ruské mafie ve Španělsku a také vor v zakoně, který stejně jako Šakro patřil do blízkého kruhu spolupracovníků Děda Chasana. 

Ze soudních dokumentů o procesu, který proběhl v roce 2012 v Londýně, vyplývá, že Děripaska měl skutečně vazby na kriminální podsvětí – zaplatil Michailu Černému, známému mezi ruskými kriminálníky jako „Miša-Kryša“ a napojenému na izmajlovskou skupinu, 250 milionů dolarů. Podle Děripaskova tvrzení mu měl v kriminálním podsvětí zajistit takzvanou kryšu, tedy ochranu. Černoj naopak prohlásil, že byl pouze jeho obchodním partnerem a peníze dostal za prodej podílu v jejich společné hliníkové firmě.

Španělské úřady neměly žádné iluze ani ohledně vztahů mafiánských bossů a ruského státu. Státní zástupce Národního soudu José „Pepe“ Grinda González, který se léta věnuje ruské mafii, již v roce 2010 vypracoval sedmnáctistránkovou zprávu shrnující postavení a aktivity ruské mafie ve Španělsku. V dokumentu dospěl k závěru, že Bělorusko a Rusko jsou „virtuálními mafiánskými státy“ – u těchto zemí není zřejmé, kde začíná stát a končí organizovaný zločin.

Zatímco teroristé usilují o nahrazení samotné podstaty státu, organizovaný zločin se podle Grindy snaží být doplňkem ke státním strukturám. Ruská vláda vory využívá k činnostem, jež jako státní instituce sama nedokáže realizovat. Výměnou za službičky pro stát dostávají kmotři politická privilegia, která jim poskytují imunitu. Grinda například tvrdí, že Šakro na rozkaz GRU – ruského vojenského zpravodajství – prodal zbraně kurdským teroristům, aby destabilizoval Turecko.

Mluvčí ruského premiéra Dmitrij Peskov v reakci na tuto zprávu médiím řekl, že zveřejněné dokumenty pouze demonstrují neznalost západních diplomatů a jejich pokřivený pohled na ruskou realitu. Samotný Putin v rozhovoru pro CNN později uvedl, že zveřejnění takových článků vede k jedinému cíli – očernit ruské vedení.

Návrat do Ruska

Samotný Šakro byl zatčen v květnu 2006 v Dubaji a vydán do Španělska. Tam byl shledán vinným z praní špinavých peněz a odsouzen k sedmi a půl letům vězení a pokutě ve výši 20 milionů eur. Ihned po vynesení rozsudku obdržely španělské instituce dvě žádosti o jeho vydání. První přišla z Ruska: ruské bezpečnostní služby trvaly na tom, že by si Šakro měl trest odpykat v Rusku, protože je ruský občan. Druhá dorazila z Gruzie, kde byl Šakro v nepřítomnosti odsouzen k 18 letům vězení za vydírání a organizování nelegální ozbrojené skupiny. V roce 2011 se španělské orgány rozhodly vyhovět gruzínské žádosti. Vor se však odvolal ke španělskému nejvyššímu soudu, který nařídil jeho vydání do Ruska, což se stalo v roce 2014.

Ani v Rusku se však události v podsvětí mezitím nevyvíjely pro Šakra příznivě. Vorovským světem i nadále zmítala válka, vzájemné přestřelky byly na denním pořádku. V září 2010 byl Děd Chasan v centru Moskvy střelen do žaludku. Přežil a veřejně odmítl vyjádřit podezření, kdo stál za atentátem. V soukromí z toho vinil svého konkurenta – gruzínského vora Onianiho. V lednu 2013 už takové štěstí neměl: když vycházel z moskevské restaurace, ozvaly se výstřely a tentokrát útok nepřežil. Na místo svého tehdejšího mentora tak nastoupil Šakro, který se vrátil ze španělského kriminálu.

Po příjezdu do Moskvy absolvoval Šakro krátký výslech u ruské policie a byl propuštěn. Během výslechu, zveřejněném serverem PrimeCrime, je Šakro dotázán, zda sám sebe považuje za vora v zakoně. „Za vora mě považují ostatní,“ odpovídá ve videu.

Na svobodě však kmotr dlouho nevydržel. V roce 2016 byl zadržen kvůli vydírání a požadování výpalného ve výši 140 milionů dolarů po majitelce moskevské restaurace Elements.

O dva roky později byl Šakro ruským soudem odsouzen k necelým deseti letům vězení a pokutě ve výši 700 tisíc rublů. Trest si měl odpykat v usť-labinské věznici v Krasnodarském kraji, o níž se mluví jako o věznici tamního rodáka Olega Děripasky. Právě tam probíhají neziskové projekty zaměřené na práci s vězni pod vedením Děripaskova nadačního fondu Volnoe dělo. Podle Olgy Romanovy není rozhodnutí o Šakrově umístění v usť-labinské věznici náhoda. „Většina vorů a kriminálních autorit sedí v Omsku (tamní věznice je považována za červenou, tedy takovou, kde vládne vězeňská správa, pozn. red.), zatímco Šakra poslali do Děripaskovy věznice,“ říká a dodává, že se jedná o další ukázku postupného vzájemného prolínání moci a světa vorů. Podle odbornice není pochyb, že Šakro bude v budoucnosti jednat v zájmu ruského státu.

The post Hlavní vor v zakoně Šakro Molodoj je předčasně na svobodě. Třetina vorů může přijít o svou korunu appeared first on investigace.cz.