„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“

The post Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi appeared first on investigace.cz.

Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica v polovině května otřásl slovenskou společností. Jak popsalo Investigatívne centrum Jána Kuciaka (ICJK), mobilizovala se tím dezinformační scéna a na internetu začaly kolovat nepodložené teorie o střelci. Lidé se z TikToku dozvídali informace, které byly v rozporu s oficiálním vyšetřováním – například že atentátník byl agentem Slovenské informační služby (SIS) a pokusil se o státní převrat nebo že byl napojen na miliardáře George Sorose. Kdo stál za účty, jež tato videa s desítkami tisíc přehrání sdílely, nebylo možné zjistit. Nemají totiž profilovou fotografii ani skutečné jméno. Podle informací ICJK se obsah těchto účtů před atentátem zaměřoval na antivakcinační témata a obsahoval i proruské narativy. Některé z nich také šířily videa současných vládních politiků. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Stejně jako na jiných sociálních sítích byl atentát i na tiktokových videích spojován s opozicí, médii nebo nevládními organizacemi. Zmiňována byla také vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Dva dny po útoku v Handlové se k tragické události z února 2018 vyjádřil ve tříminutovém videu například Miroslav Heredoš, neúspěšný kandidát do evropských voleb za hnutí Republika a aktivista proti pandemickým opatřením. „Při této vraždě se společnost rozdělila na dvě kategorie. Na lidi, kteří uvěřili novinářskému, mediálnímu nebo do jisté míry i politickému narativu, že za objednáním vraždy stojí vláda Roberta Fica nebo Fico osobně. A na kategorii lidí, kteří tuto verzi nepřijali a neakceptovali a v obou vraždách viděli pouze majdanizaci Slovenska a pokus o převrat a nastolení nové vlády,“ zaútočil Heredoš. Kvůli objednávce vraždy investigativního novináře a jeho snoubenky, archeoložky Martiny Kušnírové, už několik let probíhá soud s hlavním podezřelým, slovenským podnikatelem Marianem Kočnerem.

TikTok v poslední době nabývá na popularitě po celém světě včetně Slovenska. Mezi uživateli slovenského TikToku jsou oblíbené také účty známých dezinformačních webů, z nichž nejsledovanější je Creativesociety, následuje Infovojna, deník Štandard a Ereport. Na pochybný obsah těchto účtů upozornila iniciativa konspiatori.sk. Na jednom z účtů je aktivní i trestně stíhaný extremista Daniel Bombic.

Přečtěte si

Z Ruska s láskou: Jak ruská propaganda prosakuje na český TikTok

Podobné účty však na této platformě nemají takový dosah jako na Facebooku, kde hrají prim i politická a společenská témata. Slovenští uživatelé TikToku hledají primárně zábavu a lifestylový obsah – videa nejpopulárnějších tvůrců tohoto obsahu přesahují milion zhlédnutí. Pro srovnání: nejsledovanější příspěvek o atentátu na Fica měl kolem 300 tisíc zhlédnutí. Podle zprávy Digital News Report za rok 2023 zatím TikTok nepatří mezi top šestici nejpoužívanějších sociálních sítí na Slovensku, to samé platí i pro Česko. Naopak v sousedním Polsku, Rumunsku, Norsku nebo Portugalsku se tato sociální síť mezi top šestku nejvyužívanějších dostala.

Koalice dominuje

ICJK analyzovalo, jaký obsah se na TikToku šířil po atentátu na Roberta Fica, a to od 15. května do 3. června 2024. Nejsledovanější byly příspěvky na účtech politiků nebo politických stran vládnoucí koalice. Konkrétně šlo o účet nového prezidenta Petra Pellegriniho, strany Smer a ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka.

„Podat pomocnou ruku, povzbudit a předat energii do dalšího nelehkého boje za uzdravení. To byl hlavní cíl mé dnešní návštěvy Roberta Fica, který zůstává ve vážném stavu v nemocnici v Banské Bystrici,“ napsal Pellegrini den po atentátu k videu, na němž hovoří k přihlížejícím z auta cestou z nemocnice. Video má přes tři sta tisíc zhlédnutí, což z něj činí nejsledovanější obsah na TikToku související s atentátem. Pellegrini má na TikToku 37 tisíc sledujících a obsah jeho účtu doprovází nejvíce interakcí a zobrazení ze všech příspěvků, jež reagovaly na atentát.

Pellegrini si už během své prezidentské kampaně budoval image politika, jenž chce Slováky spojovat. Po útoku na Roberta Fica spolu s odstupující prezidentkou Zuzanou Čaputovou vyzval veřejnost ke klidu a pozval předsedy všech parlamentních stran na společné setkání, k němuž však nakonec nedošlo. Smířlivou rétoriku volil prezident i ve videích na TikToku. V jednom z nich například řekl: „Naším úkolem, politických lídrů, je najít správný způsob, jak řídit Slovensko jinak, než se dělo do této tragické události.“

O nutnosti změny a sebereflexe hovořil také místopředseda vlády a ministr obrany Robert Kaliňák. Právě on od útoku sděluje veřejnosti průběh léčby premiéra i kroky vlády v jeho nepřítomnosti. Na TikToku promlouvá z videí zveřejněných na profilu strany Smer. Vyzývá v nich politiky, vybraná média a novináře k omluvě a tvrdí, že on sám se již několikrát omluvil. Právě příspěvky strany Smer jsou druhé nejvíce interaktivní ze všech, které s atentátem souvisejí, byť stranický účet zveřejnil mnohonásobně více obsahu zaměřeného na útok v Handlové a má i více sledujících než Peter Pellegrini.

Ve videích na stranickém TikToku se objevují také místopředseda strany a parlamentu Ľuboš Blaha, poslanec Richard Glück a vedoucí Úřadu vlády Juraj Gedra. Opakují, že vinu za atentát nesou opoziční politici a určitá média, jež podle těchto politiků už léta podněcují lidi proti Robertu Ficovi. Atentát využili i v předvolebním videu pro evropské volby, které zveřejnili na svém profilu dva týdny po útoku.

S popisem „video pro ty, kteří ‚zapomněli‘…“ publikoval Smer na TikToku útočné výroky opozičního politika Igora Matoviče, jež v posledních letech adresoval Smeru a jeho předsedovi. Ve videu rovněž zazněla vyjádření dalších politiků z řad opozice. Zvukový záznam doplnili fotkami titulků z médií, která Smer dlouhodobě označuje za nepřátelská, a také záběry transparentů z protestů po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.

Smer je s velkým náskokem nejpopulárnější politickou stranou slovenského TikToku. Videa, jež na této platformě sdílí, zveřejňuje i na Facebooku a Instagramu. V souvislosti s atentátem jde především o záznamy tiskových konferencí, shrnutí vystoupení politiků v televizních debatách a online rozhovory. Podobně je tomu i u dalších politických stran a politiků.

Vyšší dosah na Facebooku

Facebook je na Slovensku stále nejpopulárnější sociální sítí. Podle analytického nástroje společnosti Meta se ve zkoumaném období na Facebooku objevilo více obsahu se slovy „atentát“ a „Fico“. Za devatenáct dní od útoku se na facebookových stránkách, ve veřejných skupinách a na profilech ověřených uživatelů vyskytlo téměř sedm tisíc příspěvků obsahujících tato klíčová slova. Příspěvky získaly dohromady přibližně 1,5 milionu interakcí – tedy lajků, komentářů nebo sdílení.

Většina příspěvků z první desítky určené počtem interakcí na Facebooku patřila vládnoucí straně Smer. Šlo o účty premiéra Roberta Fica, vládní strany Smer nebo poslance Erika Kaliňáka. Jedinou výjimkou mezi nimi byl příspěvek ze satirického profilu Zomri. Nejúspěšnější pak bylo video na facebookovém účtu premiéra, v němž vystupoval Robert Kaliňák. To má více než 400 tisíc zhlédnutí. Strana také zaplatila nejméně tisíc eur za reklamu. Na TikToku bylo totožné video přehráno více než 57tisíckrát.

Skutečnost, že totožný obsah má na Facebooku násobně větší dosah, může být kromě zmíněné reklamy ovlivněna i popularitou této sociální sítě na Slovensku. TikTok na rozdíl od Facebooku politickou reklamu zakazuje.

Nejsledovanější video na účtu ministra vnitra a nově zvoleného předsedy strany Hlas Matúše Šutaje Eštoka má přes 73 tisíc zhlédnutí. Šutaj Eštok jej nahrál po tiskové konferenci hnutí Slovensko, na které ho Igor Matovič vyzval k odstoupení z ministerské funkce. V tomto a v dalších videích Šutaj Eštok dává útok do souvislosti s tím, jak vybraná média informovala o krocích koalice. Opakuje, že novináři a opoziční politici nesou na tom, co se stalo, společnou vinu. S touto rétorikou vystupují politici všech vládnoucích stran.

Danko chce regulovat diskuse na internetu

Počtem interakcí následuje na TikToku politiky Smeru a Hlasu předseda koaliční SNS Andrej Danko, jenž rovněž tvrdí, že atentátník se zradikalizoval pod vlivem opozičních politiků a vybraných médií. Prohlásil to již na první tiskové konferenci po útoku na Roberta Fica, kde reagoval emotivně a obvinil novináře. Později se za to omluvil. Danko také odmítl setkání politických lídrů iniciované Petrem Pellegrinim a Zuzanou Čaputovou.

„Setkat se nyní jen z formálních důvodů je zcela zbytečné. Důležité je, aby byl Robert v pořádku, abychom přišli se zákony, které změní mediální prostředí,“ řekl Danko ve videu zveřejněném tři dny po střelbě na jeho tiktokovém účtu.

SNS podala návrh na změnu podmínek pro diskuse pod články na internetu. Návrh je již v parlamentním registru. Podle nového zákona by provozovatelé internetových stránek, které umožňují diskusi, museli ověřovat identifikační údaje diskutujících, včetně jejich rodného čísla nebo adresy trvalého bydliště. Navrhovaný zákon rovněž počítá se zavedením „práva na opravu“, jež by nahradilo současné „právo na komentář“. SNS chce také zavázat provozovatele webových stránek, aby kontrolovali totožnost diskutujících a zabránili tak nenávistným anonymním komentářům. Jak upozornil Filip Struhárik z Denníku N, zákon v této podobě by byl v praxi problematický například proto, že redakce nemají možnost ani kapacitu ověřovat totožnost diskutujících.

Nenávistné anonymní komentáře se navíc hojně šíří i na sociálních sítích. Sám Danko má jen na TikToku pod svými příspěvky řadu často vulgárních komentářů, ať už na adresu opozičních stran, médií, nebo jeho samotného. Pod některými příspěvky týkajícími se například atentátu vypnul možnost komentování.

Útoky na média 

Několik dní po útoku na premiéra parlament jednomyslně přijal rezoluci odsuzující atentát. Všichni poslanci vyzývají ke zmírnění napětí, z jejich vyjádření je však zřejmé, že každý má jinou představu o tom, co to znamená. V několika videích na TikToku politici vládnoucí koalice označují za příčinu napětí ve společnosti opozici, její organizované veřejné protesty, ale i média, která jsou vůči kabinetu kritická. Opakovaně zmiňují Denník N, Aktuality, Denník Sme nebo TV Markízu. Ty všechny po loňských parlamentních volbách označili za nepřátelská média a přestali na jejich otázky odpovídat. Politici strany Smer při útocích na politické oponenty zmiňují také jméno miliardáře George Sorose, jenž se často stává předmětem konspiračních teorií.

Politici, a to nejen ti ze současné koalice, často z negativních jevů ve společnosti obviňují prezidentku Zuzanu Čaputovou. Tentokrát ji však s atentátem přímo nespojují. Přesto se tento narativ na internet dostal. Bývalý soudce a neúspěšný prezidentský kandidát Štefan Harabin v rozhovoru pro YouTube kanál Veci verejné (kanál, který je propojený s poslancem SNS Romanem Michelkou) prohlásil, že si atentát někdo objednal. Zuzanu Čaputovou přitom označil za „ideovou architektku atentátu“. Část rozhovoru, v němž se o prezidentce zmiňuje, zveřejnil na svém profilu na TikToku, kde má přes deset tisíc sledujících. V době, kdy novinářka ICJK psali tento článek, mělo video již téměř šedesát tisíc zhlédnutí.

Konspirace o atentátu jsou stále k dispozici na TikToku

Kromě politiků a známých osobností mají na TikToku poměrně velký dosah i příspěvky méně známých nebo neznámých profilů. Prezentují se na nich i nepodložené domněnky nebo přímo konspirace o pozadí atentátu.

Objevila se například fotografie, na níž útočník údajně stojí vedle předsedy Progresivního Slovenska Michala Šimečky a spolu s dalšími lidmi drží vlajky LGBTI+, transgenderu a Evropské unie. Pod fotkou byl popisek: „Cintula a jeho přátelé. Šimečka a terorista“, přičemž šipka směřovala k muži, o němž autor fotografie tvrdí, že jde o útočníka Cintulu.

Z obsahu účtu, jenž fotografii zveřejnil, je zřejmé, že osoba, které snímek patří, je odpůrcem opozičních stran, vakcín proti covidu nebo Evropské unie. Většina příspěvků má jen několik set nebo tisíc zhlédnutí. V několika případech ale zobrazení výrazně poskočila, a to například u zmíněné fotografie atentátníka s předsedou PS. Počet zobrazení se vyšplhal na téměř devatenáct tisíc.

Podle analýzy slovenského Centra pro boj s hybridními hrozbami, které působí pod ministerstvem vnitra, je tento nárůst důsledkem fungování algoritmu TikToku v sekci For You. Ten také doporučuje videa podle toho, nad jakým obsahem uživatel tráví nejvíce času. Pokud tedy sleduje videa o atentátu, platforma mu může nabídnout podobný obsah i z účtů s malým počtem sledujících.

Profil s názvem c..a..t..w..oman4 má v popisu českou, slovenskou a ruskou vlajku. Dva dny po atentátu sdílel video, v němž mužský hlas sděluje nepravdivou informaci, že atentátník byl členem Slovenské informační služby, spojuje ho s bývalým ministrem životního prostředí Jánem Budajem a tvrdí, že atentát byl pokusem o státní převrat. Šestiminutové video má více než 65 tisíc zhlédnutí, ale není možné určit, kdo je jeho autorem. Kamera po celou dobu snímá Bratislavský hrad.

Na TikToku se také šíří video od rakouské extremistické stanice AUF1 s konspirací, že útočník byl napojen na George Sorose. Video s českými titulky se šíří z účtů, z nichž není na první pohled jasné, kdo je vlastní.

Je to spiknutí, ale není nezákonné

Zmíněná videa obsahující dezinformace, které neodpovídají oficiálním informacím z vyšetřování atentátu na premiéra Roberta Fica, jsou na TikToku stále k dispozici. Zřejmě to souvisí i s pravidly pro mazání obsahu na této sociální síti.

To, co se dělo na všech sociálních sítích po atentátu, na Slovensku monitoruje Rada pre mediálne služby, jež shromažďuje hlášení o sporném obsahu a předává je platformám. Podle mluvčí Lucie Michelčíkové kontaktovali Radu zástupci TikToku hodinu po atentátu a informovali ji, že v souvislosti s incidentem zahájili potřebné interní procesy. „Zároveň Radě nabídli, že v případě potřeby může využít specializovaný kanál pro nahlášení nevhodného obsahu,“ uvedla Michelčíková.

Rada ale žádné nepatřičné příspěvky na TikToku nenahlásila a údajně ani nemá informace o tom, zda platforma nějaké příspěvky o atentátu smazala a kolik jich bylo. „Rada v rámci svých interních monitorovacích kapacit a spolupráce s dalšími relevantními institucemi neidentifikovala na platformě TikTok žádný příspěvek související s incidentem, který by splňoval znaky protiprávního obsahu nebo byl v rozporu s pravidly užívání platformy,“ podotkla mluvčí.

Analytické oddělení Rady přitom v souvislosti s atentátem zaznamenalo šedesát devět hlášení o nevhodném obsahu na sledovaných sociálních sítích. Z padesáti sedmi příspěvků nahlášených platformám bylo osm nepodložených a ve čtyřech případech již nebyl obsah v době prověřování k dispozici.

„V padesáti z nahlášených případů se jednalo o obsah zveřejněný na platformě Facebook, čtyři případy byly dostupné na platformě YouTube a tři na platformě X. Rada na tyto obsahy přišla jak na základě vlastního monitoringu, tak ve spolupráci s dalšími státními orgány,“ uvedla Michelčíková. Poznamenala, že komplexní obsahová analýza a srovnání platforem s ohledem na výskyt nevhodného obsahu nebyly cílem monitoringu. Nelze tedy vyvozovat, že celkově nejvíce nevhodného obsahu bylo na Facebooku.

Přečtěte si

Josef Šlerka: Známe hlavní zdroje dezinformací v Evropě

Co je Firehose of Falsehood

Článek vznikl v rámci projektu Firehose of Falsehood: Videopropaganda, jehož cílem je odhalit, jak se propaganda, dezinformace a konspirační teorie šíří prostřednictvím videokanálů, které jsou populární ve střední a východní Evropě, a kdo jsou hlavní aktéři této scény, případně kdo ji financuje.

Na projektu spolupracují novináři z devíti evropských zemí a navazují tím na první část Firehose of Falsehood (volně přeloženo Ohňostroj lží). V rámci projektu již dva roky zkoumáme hlavní zdroje ruské propagandy a ruskou propagandistickou scénu ve střední Evropě. Použitím analytické metodologie pro výzkum sociálních médií, jako jsou Facebook a X/Twitter, jsme byli schopni spojit různé politiky nebo politicky exponované osoby se skupinami na sociálních sítích a webech, jež šíří propagandu, a zároveň odhalit hlavní zdroje a toky dezinformací i toxických narativů z Kremlu a od ultrapravicových uskupení a jedinců, cílených na tuto část Evropy.

Nyní jsme se zaměřili na videoobsah, který ostatní výzkumníci často opomíjejí kvůli nedostatku analytických nástrojů pro videa, a zjišťovali jsme, jak s ním dezinformační scéna ve střední a východní Evropě pracuje.

The post Pokus o státní převrat, agent SIS a miliardář Soros. To jsou hlavní konspirace o atentátu na Fica šířené na TikToku appeared first on investigace.cz.

Robert Fico sestavil vládu a my jsme se proto opět sešli s Arpádem Soltészem, abychom se na nový kabinet blíže podívali a přiblížili některé politiky. Při povídání jsme probrali i to, proč na Slovensku koluje vtip, že první gratulace ke zvolení Roberta Kaliňáka přišla z Vietnamu. Také se dozvíte, proč je podle Soltésze v nové vládě nakonec nejzajímavější jméno Juraje Blanára ve funkci ministra zahraniční. „Zdá se, že Slovensko se blíží k návratu do devadesátých let, ale tentokrát na steroidech,” říká zpovídaný novinář. Protože v České republice víme o této divoké době nezákonností na Slovensku době na Slovensku poměrně stále málo, probrali jsme i toto téma.

Autor textu: Josef Šlerka

The post Podcast ODPOSLECH: Na Slovensku se vrací devadesátky na steroidech, říká slovenský novinář appeared first on investigace.cz.

Koncem dubna obvinila slovenská policie v rámci operace Soumrak, pojmenované podle stranického sídla Smeru v bratislavské Súmračné ulici, dva kdysi nemocnější muže země, a to expremiéra Roberta Fica a bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka ze strany Smer-SD. Zatímco Kaliňák skončil ve vazbě, slovenský parlament dnes po dlouhém rokování rozhodl, že Fica k vazebnímu stíhání nevydá. 

Během policejního vyšetřování bylo již dříve vzneseno obvinění i proti nitranskému oligarchovi s vazbami na policii Norbertu Bödörovi či bývalému policejnímu prezidentu Tiboru Gašparovi. Jsou podezřelí ze založení a podpory organizované zločinecké skupiny, ohrožení daňového tajemství a zneužívání pravomocí veřejného činitele. 

O vydání Fica do vazby rozhodoval slovenský parlament

O vazbě pro bývalého slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka rozhodl soud už minulý týden. Důvodem byly obavy, že by Kaliňák mohl ovlivňovat svědky. Jmenovaný na místě podal proti rozhodnutí stížnost, o jeho setrvání ve vazbě bude tím pádem rozhodovat slovenský Nejvyšší soud. Až do rozhodnutí této instance tak Kaliňák zůstává ve vazbě.

Generální prokuratura, slovenská obdoba českého Nejvyššího státního zastupitelství, požádala o vazbu i pro bývalého trojnásobného premiéra Roberta Fica. Na rozdíl od Kaliňáka ale Fico zůstal na svobodě i v politice, neboť je poslancem opoziční strany. Vzhledem k jeho poslanecké imunitě musel o jeho vydání do vazby rozhodnout slovenský parlament.

Prokurátor ve své žádosti parlamentu o vydání bývalého premiéra zdůraznil, že v případě Roberta Fica hrozí možnost ovlivňování svědků. Například prostřednictvím svých veřejných vystoupení by mohl „posílat zprávy“ dalším obviněným v kauze Očistec, tedy v policejním vyšetřování, jež se s kauzou Soumrak v mnoha ohledech překrývá. 

Slovenský parlament ve středu 4. května rozhodl, že Roberta Fica k vazebnímu stíhání nevydá.

V úterý 26. dubna byl Robert Fico předvolán k výslechu, který podle jeho slov trval přibližně deset minut. Přestože je Fico vystudovaný právník, tvrdí, že obvinění, jež proti němu bylo vzneseno, nerozumí. Údajně nechápe, vůči čemu se má bránit, a podstatu obvinění mu prý nebyl schopný vysvětlit ani sám vyšetřovatel. 

Fico s Kaliňákem měli být podle usnesení o obvinění, které má redakce investigace.cz k dispozici, v čele zločinecké skupiny. Ta měla jasnou hierarchii, do níž bývalý premiér a jeho ministr vnitra obsazovali sobě loajální osoby. Jednalo se o klíčové pozice na policii, ministerstvu financí nebo ministerstvu vnitra. Přes tyto osoby pak Fico s Kaliňákem získávali citlivé informace, které pak používali v předvolebním boji. Mezi jejich oběti patří podle obvinění například někdejší slovenský prezident Andrej Kiska, bývalý slovenský premiér a v dobách vlády Smeru vůdce opoziční strany OĽANO Igor Matovič nebo prokurátor Vasiľ Špirko vyšetřující Kaliňáka.

Obvinění dvou slovenských prominentních politiků přímo navazuje na kauzu Očistec. Zároveň také připomíná, že aktéři této kauzy pouze nevykonávali Ficovy a Kaliňákovy příkazy, ale jednali i ve svůj vlastní finanční prospěch. 

Přečtěte si

Chobotnice z šestého patra

Obvinění rovněž popisuje, jak dohoda mezi vysoce postavenými politiky, veřejnými činiteli, policejními funkcionáři a vybranými podnikateli poskytovala lidem z této organizované zločinecké skupiny ochranu i vzájemnou pomoc. Níže postavení členové plnili příkazy výše postavených a ti jim zase zabezpečovali politickou ochranu. 

Tímto způsobem měli tehdejší slovenský premiér a ministr vnitra dosadit své lidi do funkcí policejního prezidenta, ředitele Kriminálního úřadu finanční správy (KUFS), ředitele Finanční policie či Finanční správy. Tito vysocí státní úředníci pak měli ze svých pozic jmenovat do funkcí další loajální lidi, kteří byli předem schváleni premiérem Ficem, ministrem Kaliňákem nebo podnikatelem Bödörem. 

Zneužití pravomoci veřejného činitele

Fico s Kaliňákem měli tuto zločineckou skupinu využívat především k získávání informací na své politické protivníky, a to z běžně nedostupných státních zdrojů, jakými jsou policejní databáze nebo data z finanční správy. Tyto informace pak analyzovali a používali pro očerňování politických protivníků. Bývalý slovenský prezident Kiska byl takto obviněn z daňových podvodů, bývalý premiér a vůdce opozice Igor Matovič zase z krácení daní. Žádný legální důvod, jak by se premiér a ministr vnitra mohli dostat k tak citlivým osobním informacím, přitom neexistuje. Oba jsou proto obviněni i ze zneužití pravomoci veřejného činitele. 

Mezi lidmi, kteří byli výše popsaným způsobem dosazeni do klíčových pozic a později se rozhodli stát takzvanými kajícníky neboli obviněnými spolupracujícími s vyšetřovateli, jsou bývalý ředitel Kriminálního úřadu finanční správy Ľudovít Makó, bývalý ředitel finanční policie Bernard Slobodník nebo bývalý ředitel Finanční správy František Imrecze.

Kali kartel

Právě František Imrecze se stal jedním z nejbližších Kaliňakových lidí. V roce 2012, když Smer vyhrál parlamentní volby, mu Kaliňák nabídl funkci šéfa Finanční správy. Měl to udělat prostřednictvím své a Imreczeho manželky, jež byly dlouholetými kamarádkami. Nabízená pozice ale pro Imreczeho znamenala výrazně negativní finanční rozdíl oproti jeho tehdejším výdělkům. Před nástupem do státní správy totiž zastával funkci generálního ředitele SAP Slovensko, kde vydělával přes 280 tisíc eur ročně (téměř 7 milionů korun). Proto u Roberta Kaliňáka zjišťoval, jak by se dalo zajistit „dorovnání jeho předešlého platu“. 

Kaliňák mu doporučil, aby se na tom domluvil se slovenským oligarchou Jozefem Brhelem starším. O Brhelovi se už tehdy říkalo, že patří mezi podnikatele, kteří finančně významně podporují stranu Smer-SD. Imrecze později vypověděl, že od Brhela skutečně dostával „dorovnání“ ke svému oficiálnímu platu, a to dvě stě tisíc eur (přes 4,5 milionu korun) ročně v hotovosti. 

Podobnou „dohodu o dorovnaní platu“ si vyjednal i Ľudovít Makó, další spolupracující obviněný, který začal vypovídat o takzvaném systému našich lidi jako první a spustil lavinu vyšetřování, jež vyústila v kauzy Očistec a později Soumrak. 

Také Makó přešel do státní správy ze soukromé sféry, kde měl plat přes 300 tisíc korun měsíčně. Hrubá mzda na pozici tehdejšího ředitele Kriminálního úřadu finanční správy ale činila pouze 3 000 eur (přes 70 tisíc korun měsíčně). I Makó proto potřeboval „svého mecenáše“, kterého našel v osobě Norberta Bödöra. Ten mu po dohodě, že nabídnutou pozici ředitele přijme, začal měsíčně vyplácet částky ve výši 10 000 eur (kolem 250 tisíc korun). 

Extra peníze od mecenášů Smeru-SD putující k navýšení výplat vysokých státních funkcionářů ale nezůstaly bez protihodnoty. František Imrecze začal dostávat „požadavky od vedení Smeru-SD“. Ty pak jako úkoly zadával svým podřízeným, kteří také patřili do skupiny „našich lidí“.

Prezident v nesnázích

Ředitel Imrecze před parlamentními volbami takto zadal úkol na celkovou rešerši k osobě prezidenta Andreje Kisky. Ten se stal slovenským prezidentem v roce 2014 poté, co ve druhém kole porazil protikandidáta Roberta Fica. Rešerše spočívala v komplexní analýze dat ze všech informačních systémů, jež měla Finanční správa ke Kiskovi k dispozici. Mimo jiné zahrnovala všechny daňové kontroly provedené v Kiskových podnikatelských společnostech a daňová přiznání doplněná o připomínky z policejní databáze. 

Získané informace, které v té době Finanční správa shromáždila, patřily sice k těm nejpodrobnějším, jaké bylo možné na úrovni státu obdržet, z dokumentů ale nevyplývalo žádné podezření z daňových deliktů. 

Tehdejší premiér Fico tyto informace přesto použil v předvolební debatě. Přístup k daňovému tajemství tenkrát však nemělo ani ministerstvo financí a kontrolní hlášení („KV“) jako takové bylo zcela v režimu utajení. Poskytování těchto informací politicky aktivním osobám bylo proto jednoznačně nezákonné. 

Podle výpovědí spolupracujících obviněných zamýšlel Robert Fico zveřejňováním informací o Kiskově firmě dosáhnout dvou věcí. Primárně chtěl ukázat, že Andrej Kiska se nestal prezidentem v souladu se zákonem, protože nebyl bezúhonný. A za druhé plánoval rozjet mediální kampaň o tom, že je Kiska daňový podvodník. 

Spolupráce se médii 

Aby očerňující informace o údajných daňových deliktech tehdejšího prezidenta nezapadly, bylo potřeba je dostat do médií. O to se měl postarat podnikatel Norbert Bödör. Ten zhruba v polovině září 2017 oslovil Tomáše Rajeckého, člověka z takzvaných mafiánských seznamů, tedy ze skupiny lidí označených slovenskou policií za členy organizovaného zločinu. Bödör Rajeckému nastínil, že disponuje dokumenty, které prokazují trestnou daňovou činnost tehdejšího prezidenta. Poté ho požádal, zda by mohl zařídit, aby tyto citlivé informace byly médiím poskytnuty anonymně. 

Rajecký se Bödöra zeptal, jestli ví, co tím spustí. Byl totiž přesvědčený, že policie bude kontrolovat IP adresy a prezident Slovenské republiky bude chtít zjistit, odkud se takové informace vzaly. Bödör ho však ujistil, že policejní prezident Tibor Gašpar a ministr vnitra Robert Kaliňák o tom vědí, protože obsah dokumentů znají. A kdyby se náhodou vyskytl nějaký problém, zařídí, aby případ dostal policista, který žádné inkriminující údaje nenajde. 

Druhý den přišel Norbert Bödör za Tomášem Rajeckým již s dokumenty v ruce a s přesným chronologickým plánem, co, kdy a komu poslat. Rajecký společně s důvěryhodným IT expertem vytvořil anonymní e-mailové adresy, z nichž odeslal nejen průvodní text, ale i daňové dokumenty. Ty pak rozeslal do největších slovenských médií. Aby celá akce nebyla nápadná, Rajecký měl ten samý e-mail poslat i na policejní prezidium přímo Tiboru Gašparovi.

Přečtěte si

S diskreditací prezidenta Kisky měl pomáhat i Kočnerův kamarád

Dokumenty obsahovaly výsledky analýzy daňových kontrol a s nimi související trestní oznámení. Bödör totiž po Rajeckém chtěl, aby na prezidenta Kisku podal trestní oznámení. Tím pádem by se kauzou musela zabývat Generální prokuratura a Kriminální úřad finanční správy, kde byli další činovníci ze skupiny „našich lidí“.

Prezidentu Kiskovi bylo jasné, že tak citlivé informace musely uniknout z ministerstva financí, proto si na „kobereček“ předvolal ministra financí Kažimíra a vyptával se, jak se to mohlo stát. 

Daňová kauza prezidenta Kisky se táhla až do ledna 2019, kdy se Robert Fico rozhodl kandidovat na pozici předsedy Ústavního soudu. Bývalý prezident Andrej Kiska později vypověděl, že za ním tenkrát Fico přišel řešit volbu hlavy Ústavního soudu a nabízel mu, že pokud ho do funkce jmenuje, veškerá vyšetřování ohledně krácení daní skončí. Kiska nakonec Roberta Fica za ústavního soudce nejmenoval. O pár týdnů později bylo na Kiskovu firmu KTAG podáno trestní oznámení. 

Matovičovy daně 

Kromě prezidenta Kisky měl Fico nelegálně získané informace používat i vůči svému politickému oponentovi Igoru Matovičovi, tehdy ještě opozičnímu poslanci, jenž před volbami často kritizoval způsoby a metody vládnutí strany Smer-SD. Terčem jeho kritiky bývalo rozkrádání veřejných financí přes státní zakázky. 

Strana Smer ovládala nejen ministerstvo vnitra a financí, zásadní vliv měla i na ministerstvo životního prostředí, hospodářství a dopravy, pod které spadaly velké státní zakázky, z nichž profitovali zejména oligarchové blízcí Smeru – především Norbert Bödör nebo Jozef Brhel. Ti pak prostřednictvím schránkových firem v daňových rájích měli zpětně financovat Smer a jeho hlavní představitele. 

Policie, kterou tehdy vedl další člověk ze skupiny „našich lidí“ Tibor Gašpar, zajišťovala, aby se žádná z těchto nezákonností nevyšetřila. 

Vedení Smeru se přesto začalo obávat, že rázná vystoupení Igora Matoviče by mohla straně uškodit ve volbách, a proto se rozhodli Matoviče zdiskreditovat skrze jeho podnikání. 

Stejně jako v případě prezidenta Kisky zadal Imrecze analýzu účetnictví Matovičovy firmy RegionPRESS. 

Výsledkem ale bylo zjištění, že v trestněprávní rovině není důvod v šetření pokračovat, protože skutek už byl promlčený. 

Ministr vnitra ovlivňuje vlastní trestní řízení

Příkazy ale nepřicházely pouze od Roberta Fica. Postavení ministra vnitra měl zneužívat i Robert Kaliňák. Během roku 2016 obdržela Finanční policie NAKA trestní oznámení pro podezření z trestného činu legalizace příjmů z trestné činnosti a korupce. Zločinu se měl dopustit samotný ministr vnitra Robert Kaliňák, jenž měl nakoupit akcie a podíly ve firmě daňového podvodníka Ladislava Bašternáka. 

O vyšetřování se ihned začal zajímal tehdejší policejní prezident Tibor Gašpar s odůvodněním, že přece jde o ministra vnitra, a nařídil vyšetřovateli, že toto řízení bude dozorovat on sám. 

Kauzu přitom dozoroval prokurátor Vasiľ Špirko z Úřadu speciální prokuratury, který však zdůraznil, že v dané věci by mělo být zahájeno trestní stíhání. Vyšetřovatel poté informoval Tibora Gašpara o úmyslech prokuratury. Policejní prezident si stál za tím, že trestní řízení musí být odmítnuto. 

František Imrecze, Daniel Čech i Ľudovít Makó se dnes ve svých výpovědích shodují, že Finanční správa i Policejní sbor byly zataženy do politického boje a zneužity pro osobní politické cíle konkrétních politiků, včetně tehdejšího premiéra a předsedy strany Smer-SD Roberta Fica. Tato míra propojení důležitých státních institucí a vrcholných představitelů Smeru představovala zavedený systém řízení státu, který byl v té době standardem a jako takový byl soustředěn v rukou premiéra a jemu blízkých osob v podobě některých ministrů a oligarchů působících v pozadí strany. Jednalo se zejména o Jozefa Brhela staršího, Miroslava Výboha a Norberta Bödöra. Premiér Fico od „svých lidí“ ve vysokých funkcích vyžadoval loajálnost. Pokud chtěli funkce zastávat, museli být součástí systému a plnit zadané příkazy. 

Přečtěte si

Úlovek z lovecké chaty

V závěru více než stostránkového usnesení se vyšetřovatel detailně zabývá i komunikacemi Mariana Kočnera s Norbertem Bödörem přes aplikaci Threema. Zprávy z aplikace už byly použité v jiných soudních jednáních a soud je uznal za legálně získaný důkaz. Vyšetřovatel jednotlivé zprávy vysvětluje a naznačuje, že Kočner o konkrétních krocích zločinecké skupiny také věděl, případně jim při uskutečňování některých záležitostí vypomáhal, nebo alespoň svoji pomoc nabízel. Kočner ale nevystupuje jako člen organizované skupiny, vyšetřovatel spíš poukazuje na jeho vztah s Bödörem a jednotlivé zločiny dává do časového kontextu.

Autorky textu: Eva Kubániová, Pavla Holcová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Kauza Soumrak: Parlament neschválil vydání Fica do vazby appeared first on investigace.cz.

Na Slovensku policie obvinila bývalého předsedu vlády Roberta Fica a bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Obvinění čelí i právní zástupce Mariana Kočnera a další osoby.

Slovenský Denník N přinesl informaci, že dotyční byli obviněni ze založení a zosnování zločinecké skupiny v souvislosti s vyšetřováním kauzy Očistec. Tato kauza se vymyká běžným evropským policejním raziím. Během jednoho dne bylo pozatýkáno téměř celé vedení slovenské policie. Tito vysoce postavení příslušníci policie byli obviněni z toho, že tvořili špičku organizované zločinecké skupiny – tedy jakési mafie, proti které by měli právě oni sami bojovat. 

V poutech tak skončili dlouholetý policejní prezident Tibor Gašpar, ředitel protikorupční jednotky Róbert Krajmer, šéf NAKA Peter Hraško a další přední policejní funkcionáři. Celkem bylo zatčeno třináct lidí, včetně speciálního prokurátora Dušana Kováčika. Slovenská policie tím navázala na zářijovou akci Boží mlýny, při níž zatkla Ľudovíta Makóa, ředitele Kriminálního úřadu finanční správy (KUFS), který s vyšetřovateli začal spolupracovat. Všichni čelí obviněním ze založení a podporování zločinecké skupiny, zneužití pravomoci veřejného činitele, korupce a maření spravedlnosti.

Chobotnice z šestého patra

Fico a Kaliňák jsou zároveň obviněni i z vyzrazení daňového tajemství. Jde o kauzu bývalého slovenského prezidenta Andreje Kisky. Podle Aktuality.sk tři svědkové vypověděli, že na podzim roku 2017 se na slovenském Úřadu vlády setkávali nejvyšší představitelé vlády s bývalým policejním prezidentem Tiborem Gašparem či oligarchou Norbertem Bödörem a plánovali zneužití informací z Kiskovy daňové kauzy.

Spolu s Robertem Ficem a Robertem Kaliňákem jsou obviněny i další osoby, mezi nimi Marek Para, právní zástupce Mariana Kočnera.

Autorka článků: Pavla Holcová
Autorka úvodní fotografie: ČTK/AP/Bundas Engler

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podporujte naši práci.

The post Na Slovensku obvinili bývalého premiéra a ministra vnitra appeared first on investigace.cz.

S energickým šéfredaktorem Petrem Bárdym jsme si povídali ve světlé zasedačce portálu Aktuality.sk s výhledem na Bratislavu. V té samé zasedačce, kde sedával na poradách i Ján Kuciak a kde Peter Bárdy svým kolegům oznámil, že Jána a jeho snoubenku zavraždili. Na zdi místnosti visí obrovský nápis #AllForJan a v redakci mají vystavené jeho novinářské ceny in memoriam. S pocitem ztráty způsobeným Jánovou smrtí se Bárdy stále nevyrovnal.

Pamatujete si na den vraždy?

Pamatuji si každou minutu. Úplně přesně.

Kdo vám to řekl?

V půl sedmé ráno mi zatelefonal kolega Jano Petrovič, že mu kolegyně napsala, že ve Velké Mače zavraždili dva lidi, kteří měli mít stejné iniciály jako Jano a Martina. Jano Petrovič se mě ptal, co budeme dělat. Rázně jsem odpověděl, že tu zprávu nevydáme.

Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit, byl to šok, můj mozek to vůbec nepřijal. Když mě manželka vezla autem do práce, jen jsem opakoval, to se nemohlo stát, to se nemohlo stát.

Jak jste to oznámil kolegům?

První momenty si vlastně vůbec nevybavuji. Prý jsem seděl na parapetu pod oknem a stále jsem opakoval: jak to říct, jak jim to říct. Vůbec jsem tu zprávu nedokázal přijmout. Až když mi kolem půl osmé ráno zavolal Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, který potvrdil, že zavraždili Jána a Martinu, teprve tehdy mi to došlo.

Potom jste jim to řekl?

Seděli jsme v této zasedačce. Kolegům, kteří byli v terénu, jsem napsal, aby zaparkovali auta na odpočívadlech. Nechtěl jsem to oznámit lidem, kteří řídí. Bál jsem se jejich reakce. Na té poradě jsem pak všem sdělil, že nám zavraždili Jana. To bylo vše, čeho jsem byl schopný. Potom jsme začali všichni brečet a pak se události daly rychle do pohybu.

Před výslechem, který měl následovat, jsem se setkal s Tiborem Gašparem jakožto policejním prezidentem a apelovat na něj, že vraždu musí vyšetřit. Potom jsem byl vyslýchán policií, následovala schůzka s premiérem Ficem, nakonec jsem začal editovat Janův článek o Italech. Nejdříve jsme se dohodli, že jej nevydáme, pak mi všichni telefonovali, proč jsme ho nevydali, prý že to chceme ututlat. Byl to neuvěřitelný tlak. Museli jsme to zvládnout. Nebylo moc možností.

Co vám přitom běželo hlavou?

Že jsme ho nezachránili. Od první chvíle jsem si to vyčítal. Janovi jsem psal 19. února přes Whatsapp, nabízel jsem mu, že jestli se bojí, tak ho schovám. Trochu se obával právníků Itala Antonina Vadaly, že na něho budu tlačit a nebude mít klid na psaní.

Už v prosinci 2017 jsem mu navrhl, aby odjel s Martinou na pár dnů do Prahy. Toho 19. února, kdy jsem mu připomněl, že tato možnost existuje, mi odepsal, že se už nebojí. Dva dny nato jsme se dozvěděli, že ho zavraždili. V pondělí mi ukazoval článek o Italech a ve středu v osm večer ho zavraždili.

Redakce Aktuality.sk vůbec nepřišla se zprávou, že Jána a Martinu zavraždili.

Odmítl jsem to zveřejnit. Na Slovensku jsme byli poslední, kdo to vydal. Byla to pro mě neuvěřitelná věc. Příčinu smrti jsme v prvním textu neuvedli. Od začátku jsem byl přesvědčen, že to souvisí s Jánovou prací, i když se v médiích objevovaly různé vyšetřovací verze. Tehdy se dokonce začaly šířit takové podivné lži. Říkal je předseda vlády Robert Fico a ministr vnitra Robert Kaliňák, že jsem prý členem pracovní skupiny, která případ vyšetřuje. Snažil jsem se to vyvrátit, protože jsem členem žádné skupiny nebyl. Pamatuji si, jak jsem prosil Kaliňáka, posílal jsem mu SMSku, ať nelže. Dokonce v té době přijela do Bratislavy skupina lidí z Evropského parlamentu, měli schůzku s Kaliňákem a ten jim zase řekl, že jsem členem vyšetřovací skupiny. 

Proč něco takového říkali?

Podle mého názoru se tím chtěli krýt, že to vyšetřují transparentně a že při tom asistuji jako člověk, který na ně dohlíží, že to zkrátka dělají dobře a profesionálně. Členem žádné vyšetřovací skupiny jsem nebyl ani na vteřinu.

Na začátku se objevila zpráva, že jste měli speciální přístup k informacím z vyšetřování, podobně jako rodiny obětí.

Oni nám navrhli, jak by se to dalo udělat. Měli jsme vyčíslit materiální škodu, která redakci Aktuality.sk vznikla vraždou novináře. Na základě toho bychom mohli být považováni za poškozené a dostávat informace jako rodiny. Řekl jsem, že je to nesmysl. Jak bychom mohli „nacenit“ ztrátu novináře, kamaráda?

Věřil jste tomu, že se vražda vyšetří?

Musel jsem věřit, že se vyšetří, protože to byl můj obranný mechanismus. Člověk si prostě nechce připustit, že taková nespravedlnost zůstane nevyšetřena. Musel jsem do jisté míry věřit policii – ne jednotlivcům, kteří to měli na starosti, ale instituci. Protože kdo jiný by to měl vyšetřovat? Je důležité říct, že v policii tehdy naštěstí nebyli jenom lidé jako Tibor Gašpar (tehdejší policejní prezident později stíhaný za korupci a zločinné spiknutí, pozn.red.), ale že tam byli vždycky i poctiví lidé a nebylo jich málo. Otázkou zůstalo, zda se ten případ dostane k takovému člověku, který to bude chtít vyšetřit. Myslím si, že Petra Juháse v tomto směru do značné míry podcenili. Domnívám se, že si mysleli, že Peter Juhás, jakožto mladý vyšetřovatel bez zkušeností, to nevyšetří.

On už ale měl zkušenosti s vyšetřováním vražd.

Aha, vidíte, tohle jsem nevěděl, ani jsem se na to nikdy neptal. Zároveň to pro mě není vůbec důležité, jestli to byl nováček, nebo nebyl. Pro mě je důležité, že mu ten případ nechali a že ho vyšetřil. A dovedu si představit, že to vůbec neměl lehké. Ale potvrzuje to, že i tehdy byli v policii poctiví lidé, profesionálové, což je skvělé.

Jak byste popsal systém „našeho člověka“?

Je to určitá skupina lidí, která ovládá stát, dosazuje své lidi na strategická místa, a tito lidé pak dělají nějakou práci pro ně, pro politiky nebo oligarchy, z čehož profitují jedni i druzí. Ti „naši lidé“, kteří tuto činnost vykonávají, jsou chránění před zákonem, jsou nestíhatelní. Nemůžete jim nic udělat. Jsou si tak jistí mocí plynoucí z toho politického nebo policejního krytí, že nechtějí přijmout odpovědnost ani za elementární prohřešky.

Co umožnilo, aby tento systém vznikl?

Myslím, že to máme v genech. Je to služba za službu, kšefty pro kamarády, za jakoukoli malou službu dáváme „všimné“, pozornosti jako bonboniéry, kávu… Máme to v sobě. Přesně tímto způsobem začíná korupce v policii, ve zdravotnictví, v justici. Bezvýznamný policista nikoho nezajímá, ale když ten policista kariérně roste, tak si ho lidé, kteří od něho jednoho dne budou potřebovat nějakou službu, začnou všímat. Co potom vidíme na úrovni státu, je prostě větší forma toho lokálního chování.

Byl Kočner jedním z tvůrců, nebo produktem systému „našeho člověka“?

To nevím, protože Kočnerův příběh se vymyká příběhům jiných lidí. On uměl velmi efektivně pracovat s informacemi, věděl, jak je získat, jak je prodat, jak z nich vytěžit maximum, také se uměl orientovat v podnikání. Podnikání asi není to správné slovo, spíš trestná činnost, ze které profitoval. Uměl se v tom systému pohybovat. Určitě ho nevymyslel, jen okopíroval vzorce, které fungovaly jinde.

Vzpomínám si na tu legendární tiskovou konferenci, kde ho Jano Kuciak konfrontoval se svými zjištěními o jeho karouselových podvodech. Kočner vůbec nechápal, že ty informace Jano může mít z otevřených zdrojů. Netušil, že je to někde evidováno. Kočner se spoléhal na klasickou korupci. Nebyl to žádný sofistikovaný stratég, byl to normální obchodník s lidskými osudy. Koupil si soudce, koupil si prokurátory, zavázal si je kabelkami nebo dovolenými za 1 500 eur. Za takové peníze se může nechat korumpovat jen nešťastník.

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Jak se zpětně díváte na Kočnera po tom, co se odhalilo během vyšetřování, co ukázaly zprávy z jeho telefonu?

Je to vekslák, arogantní, necitlivý, cynický gauner. Byl jsem zděšený, když jsem četl ty zprávy, co si psal se Zsuzsovou. Jsem člověk, který si dokáže udělat legraci ze spousty věcí, ale tohle bylo něco, co překročilo jakoukoli únosnou míru akceptovatelnosti.

Myslíte, že Kočner někdy může začít vypovídat?

Nejsem typ člověka, který by měl přehnaná očekávání, a to z jednoho prostého důvodu: taková nenaplněná očekávání vyvolávají přehnanou frustraci, která je pak mnohonásobně větší než samotné očekávání.

Nikdy jsem nečekal, že se dožiju dne, kdy Robert Fico stane před soudem a bude právoplatně odsouzen. Nejen proto, že nemáme důkazy, že by někdy v minulosti udělal něco, za co by měl být stíhán, ale prostě se mi na to nechce čekat, protože se to nemusí stát. Vidím v této zemi, jak se lidé zlobí na ty, kteří slibovali, že potrestají grázly, kteří měli skončit za mřížemi. Kde jsou Igor Matovič a Boris Kollár, kteří křičeli, že Fico skončí za mřížemi? Proto ani od Kočnera nemám velká očekávání, že bude vypovídat, protože bych byl možná zklamaný. Naopak si myslím, že spíš než Kočner existují jiní lidé, kteří by mohli vypovídat, a jejich výpovědi by lámaly vazy víc než výpovědi Kočnera.

Kočner nebyl prvoligovým hráčem. To se týká úplně jiných jmen. Nedovedu si představit, že by seděl u stolu třeba s premiérem a že by s ním jednal. Myslím si, že Kočner byl ten, který možná přišel za někým, kdo zná někoho, kdo zná premiéra. Pokud se někdo mohl s Ficem osobně setkávat, tak to byl Bödör, ale Kočner podle mě ne. Když se tvářil, že zná premiéra osobně, žvanil. On se vychloubal s lecčím, což ukazuje, že spousta věcí, které byly napsány v Threemě, byly pouze výplody jeho fantazie.

Když se na to ale podíváme zvenku, Kočner byl u všech velkých kauz, které zamávaly se Slovenskem. Musel být minimálně velmi dobře informovaný.

To sedí. Měl kamarády v bezpečnostních službách, mezi novináři se dokonce spekulovalo, zda Marian Kočner nebyl důvěrníkem nebo přímo agentem tajné služby. Protože je jasné, že ho bezpečnostní složky musely sledovat. Musely vědět, že páchá trestnou činnost nebo že je podezřelý z jejího páchání. Musel být zpravodajsky „rozpracován“, jenom nebyl stíhán.

Ukázalo se, že Kočnera přestali chránit v roce 2017. Přestal být možná pohodlný a užitečný pro lidi, které zásoboval informacemi. Jsem přesvědčen, že Jaroslav Haščák z Penty se s Kočnerem stýkal zejména proto, že mu Kočner donášel informace. Haščák je také typ člověka, který se obklopuje zpravodajci z prostředí rozvědky a kterému se podle mého názoru líbily informace, ze kterých mohl poskládat určitou mozaiku nebo které se mu mohly hodit. Dovedu si představit, že takto vytěžoval Kočnera a to Kočnerovi mohlo lichotit, že je v přítomnosti tak nesmírně vlivného a bohatého člověka a že s ním může „obchodovat“.

Myslíte si, že Kočner nebyl moc chytrý?

Netvrdím, že nebyl chytrý, ale myslím si, že jeho osobnost byla příliš „nafouknutá“. Podle mého názoru opravdu nebyl tak chytrý, jak se o něm povídá, tedy že by vytvářel nějaké složité transakce. Mám zato, že jeho jedinečnost spočívala v tom, že uměl oslovit lidi, propojit je, uměl je vytěžit a uměl být štědrý. Opravdu velkou část získaných peněz ze zločinu použil na vyplacení všech lidí, které k tomu potřeboval. Domnívám se, že to vůbec nebyly malé částky, které vyplácel měsíčně nebo čtvrtletně.

Na druhé straně to byl nesmírně samolibý člověk. Kdo nazve svou firmu Midas? Po legendárním králi Midasovi, co proměnil všechno, čeho se dotkl, na zlato, což samo o sobě ukazuje na jeho buranství a samolibost, jeho obrovský narcismus.

V době, kdy byl ve vazbě, plánoval ještě další tři vraždy. Co to o něm vypovídá?

Ty první dvě vraždy – prokurátora Žilinky a advokáta Lipšice – plánoval ještě předtím, než byl ve vazbě. Zrušil je a pak se skutečně zaměřil na Jana Kuciaka. Na konci roku 2017 Kočner předpokládal, že Jánu Kuciakovi dodávají informace další lidé, tipoval to na Žilinku s Lipšicem. Myslím, že právě to byl hlavní důvod, proč si objednal zabití i těch dvou. Kočner byl přesvědčený, že patří mezi skupinu zvanou „náš člověk“, a proto bude krytý. Najednou, když k tomu krytí nedošlo, vyhlásil státu válku jako italská mafie v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy zavraždila slavné prokurátory Giovanni Falconeho a Paola Borsellina.

Tady ale Kočner překročil hranici, což je nepřípustné i v jeho podsvětí. Tohle se prostě nedělá. Nemůžete vyhlásit válku státu, smete to vás i všechny ostatní, kteří jsou s vámi propojení.

Skončil už Kočner? 

Doufám, že skončil, nedokážu si představit, že by neskončil. Podle mého názoru by se ten člověk už nikdy neměl dostat z vězení. Jde o veřejného nepřítele státu, který pravděpodobně nechal zavraždit novináře a prakticky celý život se pohyboval na tenké hranici mezi legálním světem a zločinem. Na co nám je takový člověk ve společnosti? Mluvilo se o tom, proč nebyl podán návrh na doživotní trest. Bylo řečeno, že by se mohl změnit. Asi by se mohl změnit, ale ta pravděpodobnost není příliš vysoká. Navíc to není tak, že udělal ve svém životě jednu chybu, lituje toho a změní se. Tímto způsobem fungoval třicet let.

Vražda a vyšetřování odhalily, nebo vrhly světlo na systém „našeho člověka“. Díky tomu se rozjelo několik procesů, které zahájily zásadní změny v justici, na prokuratuře a umožnily i změny v policii a politice. Dá se říct, že na Slovensku probíhá revoluce? 

Revoluce je asi silné slovo, ale je to tu výrazně jiné než předtím. Když jste se mě ptala na důvěru v policii při vyšetřování Janovy vraždy, pak bylo nevyhnutné jí důvěřovat. Dnes by ta důvěra byla z mé strany podstatně vyšší, neboť dnes je opravdu vidět, že policie pracuje. Za předešlá léta fungování policie na Slovensku mnozí policisté v zájmu toho, aby se nevystavovali personálnímu riziku, aby nepřišli o práci nebo o své výhody, raději nic nedělali. Byli skrytí ve svých kancelářích, aby nikoho nenaštvali, aby přežili až do důchodu.

Vyšetřovatel Juhás: Byla to vysoká škola vyšetřování

Podobné změny nastaly i v justici. Co jste si myslel během prvního zatýkání soudců a soudkyň?

Konečně! Ono to zní velkohubě. Ale ve skutečnosti jsme všichni věděli, v jaké zemi žijeme. Jenom jsme o tom neměli žádné důkazy. Když tehdy člověk sledoval jednání soudu a jeho rozhodnutí, bylo to šílené. Pro nás novináře bylo velmi těžké napsat, že soudci rozhodovali ve prospěch Kočnera. Prostě jsme to napsat nemohli, protože jsme to nemohli dokázat, a najednou se všechno začalo vyšetřovat. Kauzy, o kterých psal i Jano. A naráz se někteří soudci začali přiznávat, vypovídat a potvrzovat další věci, jako třeba to, že si doma odkládali soudní spisy. Chránili se tím, že si dělali kopie spisů, kdyby se něco stalo. To je neuvěřitelné. Měl jsem radost, že probíhá náprava. Bylo mi jedno, jestli je pozatýkají nebo „jen“ zbaví talárů. Hlavně že se věci pohnuly, že se situace v soudnictví snad konečně změní.

Změny v policii také nejsou běžné.

Za poslední čtyři roky jsme měli čtyři policejní prezidenty. Tři byli stíháni. To je strašná ostuda. Stydím se, že jsme jako společnost tohle dopustili. Že jsme tak nezodpovědně přistupovali k věcem veřejným a k volbám, že jsme to nechali zajít až tak daleko, že se vrcholní představitelé policie mohli zapojit do trestné činnosti nebo se na ní dokonce podílet. Korupce je všude. Nepředstírejme, že to tak není. Co Slovensko dokázalo za těch třicet let, je strašná ostuda.

Jakou roli v tom sehrál Kočnerův mobil a komunikace v Threemě?

To byla klíčová věc. V tom jsou tuny a tuny informací, se kterými mohou policisté pracovat. Například o všech těch zkorumpovaných soudcích a státních zástupcích, o propojení obchodů, které jsme v novinách řešili v souvislosti s Bödörem. O věcech, o kterých jsme psali. Kočner v podstatě nepřímo pomohl s vyšetřováním řady korupčních skandálů. On celý ten příběh vlastně sám napsal a pak popsal v Threemě.

Co politické změny? Robert Fico musel podat demisi, za prezidentku byla zvolena Zuzana Čaputová, pak proběhly volby v roce 2020.

Lidé dali aktuální koalici mandát k boji proti korupci a tím to skončilo. Místo toho, aby se vláda soustředila na odpovědné řízení státu, zakladatel strany Sloboda a Solidarita Richard Sulík se spolu s Igorem Matovičem soustředili na vzájemné souboje, Matovič pak na boj s novináři, s prezidentkou, s vědci a s ostatními. Obrovská očekávání, která vyplynula z hnutí, které se zvedlo po vraždě Jana a Martiny, byla udupána a rozmetána. Z vlády, která měla možnost být nejlepší vládou v historii Slovenska, se stala vláda s nejnižší podporou v historii Slovenska.

Existuje ve společnosti ještě naděje?

Ta je pryč.

Co tedy převládá, frustrace?

Frustrace. Beznaděj. Nemáme žádnou vizi. Nemáme žádnou pozitivní perspektivu. V roce 2017 jsme s Janem řešili, jestli zůstaneme novináři a co budeme dělat, protože Jano byl tenkrát dost frustrovaný. Přinesl spoustu informací, odhalení, ale nic se nestalo. Tehdy jsem mu řekl, to je také podstata investigativní novinařiny, hochu, budeš to dělat celý život, přinášet informace, a nic se nestane, na to se musíš připravit.

Co na to řekl?

Bylo léto a on byl dost zklamaný. Řekl mi, že dostal nabídku pracovat v ekonomickém týdeníku Trend, který tehdy vlastnila Penta. Zeptal jsem se ho, jestli to myslí vážně, jít pracovat pro Pentu? Zůstaneš pracovat pěkně tady, a jestli jde o peníze, tak ti přidám, ty do Penty nemusíš, na to máš ještě čas, řekl jsem mu. Odpověděl, tak jo, a zvýšíš mně plat? Což jsem mu tehdy v červenci slíbil. Pak za mnou přišel v prosinci a omlouval se, ale prý pořád nedostal ten vyšší plat. Mně došlo, že jsem tenkrát v létě zapomněl poslat e-mail na personální oddělení. Půl roku nic neřekl. Hrozně jsem se za to styděl.

Jak je pravděpodobné, že se vrátí SMER?

To je věštění z křišťálové koule. Dnes je ale velmi pravděpodobné, že SMER volby vyhraje. Ale možná, a teď to může být pouze moje přání, nebude schopen sestavit vládu. Pokud ale SMER vládu sestaví, obávám se, že to bude kompilát Orbánova Maďarska a Kaczyńského Polska, že by vybrali to nejhorší, co v obou tamních systémech je, a implementovali by to na Slovensku. O Robertu Ficovi je důležité říct, že přes všechny skandály, které měl, neudělal kroky jako Viktor Orbán, které by ho „zabetonovaly“ ve funkci, a stát by z této pozice prostě rozkradl. Reálně nám nechal možnost svobodných voleb. Teď by tu chybu neudělal. Vidí to, je rozzlobený, touží po pomstě, a jestliže bude ve vládě, tak bude mít na Slovensku spousta lidí a institucí velmi vážné problémy. Už by nebyl motivován penězi. Už by šel po krku těm, které nenávidí.

Jakou roli v procesu změn sehráli novináři? V posledních letech lidé často mluví o tom, že novináři překračují hranici toho být pozorovateli a stávají se hybateli událostí.

Mnoho novinářů, včetně mě, může mít pocit, že čas od času mají moc ovlivňovat veřejné mínění. Myslím si, že za redakci Aktuality.sk jsme to nikdy cíleně nedělali. Neměli jsme strategii, že teď chceme svrhnout Ficovu vládu, jak o tom on mluvil. Po vraždě jsme se dohodli, že z vyšetřovacího spisu Jana a Martiny nebudeme vůbec nic zveřejňovat, žádné informace. Kdyby se zveřejněním uniklých informací zmařilo vyšetřování, nemohl bych s tím žít.

Publikovali jsme jen informace, které sice byly ve spisu, ale netýkaly se vraždy, třeba komunikací z Kočnerova mobilu. Proč jsme to udělali? Protože jsme měli zkušenost s policií, že mnoho věcí se v minulosti zametlo pod koberec. Za ty roky jsme si zkrátka vybudovali mechanizmus, že zveřejníme informace ve veřejném zájmu, aby se nic neututlalo.

Je možné, že někteří lidé mohou vnímat práci novinářů na Slovensku jako angažovanou a opravdu vyvoláváme dojem, že chceme ovlivňovat věci veřejné. Jediné, co mi z toho všeho vychází, je, že zveřejňováním části spisu se mohl vytvářet tlak vůči soudnímu senátu, aby Kočnera odsoudili, protože tolik špinavostí, které vyšly najevo, mohlo ve veřejnosti vyvolat touhu po trestu. S odstupem času, když se nad tím zamyslím, tak některé věcí, které jsme vypustili do světa, byly zbytečné. Když to řeknu s nadsázkou, byl to takový investigativní bulvár.

Jak jste vnímal rozsudek prvostupňového soudu?

Na jednu stranu jsem byl strašně smutný a na druhou stranu jsem si říkal, že nemůžu tvrdit, že je to nespravedlivé, protože k tomu nemám mandát. Já nejsem soudce. Musel jsem to akceptovat. Pokud chceme na Slovensku budovat spravedlivý právní stát, nemůžeme bez důkazů podkopávat instituce, které ho mají garantovat. Rok a půl jsme tvrdili, že ten soudní senát je v pořádku, a v září po vyhlášení rozsudku řekneme, že byl zkorumpovaný? Tak to prostě nejde. Horší bylo, když jsem si přečetl jejich písemné usnesení.

Pak ale přišlo rozhodnutí z Nejvyššího soudu. To mi potvrdilo, že jsem se nezbláznil, bylo to neuvěřitelně příjemné, neboť všechna chybná hodnocení, která provedl prvostupňový senát, jim Nejvyšší soud vytknul. Spadl mi kámen ze srdce a uvěřil jsem, že ten případ zřejmě bude uzavřen zákonným a spravedlivým způsobem. Cítil jsme obrovskou satisfakci.

Myslíte, že ta vražda mohla být nakonec k něčemu dobrá?

Ne, nebyla k ničemu dobrá. Byla to ohavná vražda. Proboha, nemůžeme se přece stát lepšími a zodpovědnějšími lidmi až v momentě, když nám tu začnou vraždit lidi. Co je to za nesmysl. Jana například často srovnávají s Janem Palachem, což mě dokáže pěkně naštvat. Palach se rozhodl, že se stane živou pochodní, to bylo jeho osobní rozhodnutí, že se zapálí. Jana zavraždili. To jsou zcela odlišné příběhy. Jano chtěl žít. Chtěl svou každodenní prací přispět ke změně. Palach viděl beznaděj a myslel si, že svou obětí probudí lidi.

Janova vražda byla nesmyslná, zlá a nikomu nepomohla. Nepomohla ani Kočnerovi, pokud si ji objednal, a nepomohla ani Slovensku. Nakonec vidíme, že politická změna s sebou automaticky nepřináší naději a že kombinace nezvládnutí pandemie koronaviru s manažerským selháním současné vlády do značné míry zhasila všechny naděje, které vražda a události po ní rozběhly.

Jak se po té vraždě změnil váš osobní život?

Strašně mi to ublížilo. Dodnes jsem se s tím nevypořádal. Pořád je mi to líto, pořád mě to dokáže psychicky rozhodit a opravdu se snažím mluvit o tom co nejméně, protože… Je to hrozně zlá věc, která mě strašně zasáhla. 

Jednou jsem to přirovnal ke smrti svého otce, zemřel, když mi bylo teprve jednadvacet let. Janovu vraždu jsem ale vnímal ještě hůř. Otec byl nemocný a umřel, s tím jsem nemohl nic dělat, ale v případě Jana bylo mým úkolem ho ochránit. Fakt, že ta vražda souvisela s jeho prací, ve mně znásobil pocity smutku, frustrace a spoluodpovědnosti. Odmítal jsem, že bych za to měl nést odpovědnost. Ale ten pocit, že se stala zlá věc, je hluboko ve mně.

Peter Bárdy vystudoval publicistiku na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. Pochází ze Žiliny, kde začal svou novinářskou kariéru v rádiu Frontinus a Žilinském večerníku, kde působil ve funkci šéfredaktora. Spolupracoval i s investigativním novinářem Pavlem Rýpalem, který v roce 2008 záhadně zmizel a jeho tělo se dodnes nenašlo. Bárdy v roce 2008 nastoupil jako šéfredaktor do Aktuality.sk. V roce 2015 založil v rámci redakce investigativní oddělení, jehož členem byl i Ján Kuciak. V roce 2021 vydal svou první knihu Obyčajný Matovič. Homo vulgaris, ve které se věnuje bývalému premiérovi Igoru Matovičovi. 

The post Šéfredaktor Bárdy: Kočner nebyl sofistikovaný stratég, byl to obchodník s lidskými osudy appeared first on investigace.cz.

Rozhovor s Pavlem Žilinčíkem vznikal v kulisách zasněžené a promrzlé Banské Bystrice. Kromě změn ve slovenské justici jsme se bavili i ve velmi osobní rovině o rodinách Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové. Pavol Žilinčík se s nimi zná osobně, s Jánem Kuciakem se setkal při řešení problému s podezřelými rozhodnutími o malých vodních elektrárnách.

Jako zásadní rozdíl mezi situací v české a slovenské justici Žilinčík vidí fakt, že zatímco na Slovensku vytvářeli polistopadový justiční systém vesměs špatní lidé, v Česku jej budovali lidé s větším morálním kreditem.

Jaké máte na den, kdy jste se dozvěděl o vraždě vzpomínky?

Účastnil jsem se zasedání soudní rady. Začala neveřejnou schůzí v podzemních zabezpečených prostorách, aby tajné rokování o předpokladech soudcovské způsobilosti nemohlo být odposlouchávané. Mimo jiné jsme debatovali, jestli máme řešit i anonymní podání. Já jsem argumentoval, že ano, protože žijeme v době, kdy se lidé bojí na vážné věci upozorňovat. 

Pak jsme šli na řádné zasedání. Zhruba o hodinu později byla přestávka. A tehdy mi kolegyně Elena Berthotyová ukázala mobil se slovy: „Bože, ti mladí!“ V prvním okamžiku jsem nevěděl, co tím myslí, co je s těmi mladými. Když jsem si zprávu přečetl, už jsem nebyl schopen nic dělat. V podstatě jsem ten den zrušil úplně všechno. Lidé v mém okolí se mě ptali, co se děje, ale nedokázal jsem jim odpovědět. 

Proč si Marian Kočner myslel, že mu ta vražda projde?

Nevím, jestli to Kočner udělal. On si ale vždycky myslel, že mu projde spousta věcí. Narazil až u opravdu velkého protivníka, což byla Markíza. Kdyby pokračoval v malých kauzách, možná bychom dnes ani netušili, jak celý systém funguje.

Teď mluvíte o kauze padělání směnek, za které byl Kočner v roce 2021 odsouzen k 19 letům vězení?

(Marian Kočner byl v roce 2021 definitivně odsouzený v kauze padělání směnek slovenské televize Markíza k 19 letům odnětí svobody. Na základě padělaných směnek měl od TV Markíza vyžadovat splacení dluhu v hodnotě přes 1,7 miliardy korun. Podle Kočnerovy výpovědi měly směnky vzniknout v době, kdy TV Markízu ovládal Pavol Rusko a Kočner mu osobně půjčil peníze. Rusko měl ručit svým podílem v TV Markíza, pozn. red.)

Teď myslím především fakt, že se Kočner dostal do vazby. Že se proces s ním mohl dotáhnout až do konce. Také si myslím, že se dostatečně nedoceňuje úloha prokurátora Jána Šanty v tomto procesu. Zejména to, jak důsledně celou věc řešil. Marian Kočner zkrátka nepočítal s tím, že by se mu někdo takový vůbec mohl postavit a zatočit s ním.

Osobní odvaha, jakou mají někteří prokurátoři nebo vyšetřovatelé, se přenáší z jednoho na druhého, vzájemně se inspirují. Často si vzpomenu na případ prokurátora Vasiľa Špirka, který se dokázal postavit kaliňákovské policii a otevřeně říct, co si myslí. (Robert Kaliňák je bývalý ministr vnitra za vlády Ficova Smeru. Jak ukazuje nynější vyšetřování, vedení policie během jeho ministrování spolupracovalo s organizovaným zločinem a bralo úplatky. Fungoval v ní takzvaný systém „našich lidí“ neboli skupin, které si při páchání trestné činnosti navzájem kryly záda, pozn. red.) Tento typ lidí sehrává nesmírně důležitou roli a má obrovskou morální hodnotu. Jestliže někdo z nich udělá, co předtím nikdo neučinil, a postaví se mocným, potom je v tomto směru mohou následovat i další lidé.

Inspirují svým postojem k hrdinství?

Spíš bych to nazval tak, že se navzájem inspirují k překročení hranic do té doby zaběhlých pravidel. Bohužel to však platí i naopak. Lidé, co dělají svinstva, inspirují ostatní, aby dělali ještě větší svinstva, která se do té doby nedělala. Případ prokurátora Špirka byl podstatný v tom, že dokud byli všichni potichu, kaliňákovsko-gašparovská policie dokázala s každým zatočit. Se Špirkem si ale najednou neporadili. To je strašně důležité: lidé musí vidět, že bezpráví se dá čelit.

V jakém stavu byla slovenská justice před vraždou Jána Kuciaka? Minimální důvěra… Nejnižší z celé EU…

Ano, důvěra byla nízká.

A jak je tomu dnes?

Stále je nízká, pořád jsme v rámci EU poslední nebo předposlední. Střídáme se s Chorvaty.

Vědělo se na Slovensku o tom, že se dají rozsudky zařídit, koupit? Bylo to možné rozpoznat z výměny šifrovaných zpráv nalezených v mobilním telefonu Mariana Kočnera, kde se ho soudce Vladimír Sklenka ptal, jak má rozhodnout.

Mluvilo se o tom, ale korupčníci věděli, jak to dělat, aby důkazy buď neexistovaly, nebo se daly popřít. Míru této obludné zkorumpovanosti víceméně rozkryla náhoda, nebo spíš Kočnerův mobil. Co to vypovídalo o stavu slovenské justice? Navenek se soudce řídil zákonem a svým vlastním svědomím, uvnitř justice ale fungoval systém od „já pomůžu tobě a ty mně“ přes vzájemné lehčí ovlivňování typu „já někoho znám, tak se přimluvím“, až po tvrdé ovlivňování, jak jsme si ho mohli přečíst v přepisech zpráv z Kočnerova mobilu.

Jsou tyto věci součástí systému „našeho člověka“?

Spíš si myslím, že „náš člověk“ představuje pouze jeden prvek tohoto systému, tohoto mechanismu korupčního řízení nějakého resortu. Korupcí pak nemyslím jen klasické podplácení, ale i to, jak korupci vnímají vyspělé demokracie, tedy jako chování, které nesměřuje k naplnění funkce konkrétní instituce, ale k naplnění jakýchkoli vlastních zájmů a preferencí.

Čím se liší slovenský justiční systém od českého?

V Česku se podařilo vybudovat justici díky kvalitním osobnostem, často lidem z bývalého protikomunistického disentu, kteří strávili roky v komunistických věznicích a po listopadu 1989 se stali ústavními soudci. S čistým štítem tak převzali vedení nejvyšších soudních institucí a nastavili standard nebo aspoň úroveň, ke které chtěli justici nasměrovat.

Na Slovensku jsme se naopak soustředili na to, abychom měli ideální instituce na papíře, ale nedali jsme si pozor, kdo je řídí. K vysokým postům se tak v justičních strukturách dostali lidé, kteří se v systému sice velmi dobře vyznali, ale současně věděli, jaký potenciál má pro jejich případný nelegální výdělek. My jsme prostě udělali přesný opak toho co Češi a nechali jsme ty nově zřízené instituce unést lidmi, kteří nikdy neměli být ani soudci, natož pak soudnictví řídit. 

Jak ten únos provedli? Na Slovensku byli v justici přece i kvalitní lidé…

Ti kvalitní se ale nevyznali v mechanismech politického ovlivňování justice či obsazování funkcí – dobře se v tom vyznali bývalí komunisté. V rámci komunistické strany totiž prováděli přesně tohle. Noví lidé v justici i ti, co nebyli zapojení do zaběhlých mechanismů z doby komunismu, se spoléhali na nějaké normální, férové výběrové procesy. Něco podobného tady ale nebylo zakořeněné. 

K tomu je třeba připočítat chování naší soudní rady, kontrolního orgánu justice, která dělala přesný opak toho, co má soudní rada dělat. Upřednostňovala loajální a perzekvovala čestné.

Máte s takovou perzekucí i vzhledem k tomu, co jste v justici dělal, osobní zkušenosti?

U první výrazně medializované disciplinární šikany soudce Alexandra Mojše jsem se podílel na jeho obhajobě v disciplinárním řízení. Chodil jsem na projednávání, studoval jsem spis, poslouchal zástupce soudní rady – konkrétně to byli Jan Drgonec a Juraj Sopoliga. Viděl jsem, že tato jednání směřují k absolutně šokujícímu a neakceptovatelnému závěru. V této kauze šlo o potrestání soudce za procesní postup, který byl v jiných případech naprosto bez reakce. Protože se ale Mojš dotkl zájmů mocných, chtěli ho vykopnout ze soudcovského stavu. 

Viděl jsem, jak funguje disciplinární senát, viděl jsem, co rozhoduje místo zákona a svědomí. Mezi lety 2008 a 2014, tedy v tom nejhorším období, jsem tyto disciplinárky sledoval systematicky. Pro mě to byla jasná ukázka návratu komunistických manýrů do demokratického státu. O něco později jsem se stal členem soudní rady a takové to praktiky jsem tedy sledoval z pozice orgánu, jenž má řídit procesy v soudnictví. Což bylo také drsné. Být tam, vědět, že cokoli navrhnu, bude vnímáno jako nepřátelský akt narušující status quo, akt „člověka, který není náš“. Byla tam atmosféra podezírání a nejistoty, kterou jde přiblížit slovy: „Co nám jde ten člověk z venku proboha udělat s naším pěkným justičním hrádečkem?!“

Advokát Kvasnica: Osobní odvaha několika vyšetřovatelů pomohla změnit Slovensko

Změnilo se to po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?

Po zavraždění Jána a Martiny se toho změnilo hodně. Dokonce mám chuť říct, že všechno, alespoň na čas. Zřítila se totiž jejich představa, že věci mohou takto fungovat na věky.

Kdo jsou ti „oni“?

Držitelé moci politické i té v klíčových státních institucích. Když mluvíme o soudnictví, šok po vraždě a následný šok ze zadržení nejdříve telefonů soudců a pak soudců samotných, na což navázal šok z jejich výpovědí, kdy se někteří přiznali ke korupčnímu jednání, to všechno na čas úplně rozvrátilo tehdejší systém světa mocných. Ale jen na čas.

Proč justice takto nefunguje v Česku?

Protože u vás by to představovalo anomálii, u nás to byla norma, hluboce zakořeněná v samotném systému.

Věříte, že nově zřízený Nejvyšší správní soud, personální změny na ústavním soudu, noví prokurátoři či trestní stíhání zkorumpovaných soudců přispěje k tomu, aby očista slovenské justice dobře dopadla?

Představy o tom, jak má očista vypadat, bohužel nejsou jednotné. Jestliže očista soudnictví, a teď mluvím hlavně o stíhání soudců, dopadne špatně, bude to právě kvůli odlišným představám, jak ji provádět. Když to zjednoduším, jeden tábor si myslí, že by se očista měla odehrávat podle pravidel, zatímco druhý tábor je přesvědčený, že s mafií podle pravidel hrát nemůžeš a musíš s nimi zatočit rychle a svižně. Tyto dva tábory se pak navzájem obviňují a podezřívají. Ti, co jsou pro rychlé a svižné řešení, o druhém táboru říkají, že jsou to užiteční idioti, kteří očistě v podstatě brání, protože se chtějí držet pravidel, která je ale potřeba na čas odsunout stranou. Zejména když se bojuje s takovou mírou korupce. Naopak ti, co se chtějí držet pravidel i při očistě soudnictví od velké korupce, zase podezřívají ty druhé, že jejich výsledky budou krátkodobé, protože když porušují pravidla, dělají totéž jako ti před nimi. Nemohou si tak získat podporu většiny soudcovského stavu, protože ta si řekne, že „jsou stejní jako ti předešlí“. Těmito rozpory se ztrácí velká část očistného potenciálu. Osobně jsem z toho velmi smutný, protože jsem si myslel, že tuto otázku už máme dávno vyřešenou.

Reakcí na mečiarismus devadesátých let bylo, že soudci a soudcovský stav získali mnohem větší autonomii. Což znamená, že mají řešit a kontrolovat i sami sebe. V tomto směru se slovenský soudcovský stav zapouzdřil. Může tedy očista fungovat, když ji mají na starosti stejní lidé, kteří byli součástí starého systému?

Pokud u klíčových pák udržujících správnou funkčnost justice stojí lidé, kteří jsou součástí neférového systému, je jasné, že očista neprobíhá. Po vraždě Jána Kuciaka a po zatýkání soudců došlo ke změnám i v personálním obsazení těchto klíčových postů. Takže jestli zapouzdřený justiční mechanismus funguje nebo ne, vždycky závisí na tom, jací lidé ho řídí. Když jsou féroví, tak to funguje. Což zároveň platí i obráceně.

Dnes už slovenský justiční mechanismus funguje?

Jeho současný chod ovlivňuje zmíněná dichotomie, jak se má dělat očista: jestli rychle a svižně, nebo zda se musí dodržovat pravidla i v boji se zlem. V tomto rozporu ohledně provádění očisty jsme se dostali do bodu, kdy sice postupujeme vpřed, ale s několika těžkými koulemi u nohou. Jednou z těch těžkých koulí je přesvědčení, že porušování pravidel v zájmu dobré věci, tedy očisty, pokládá velké nášlapné miny, které dříve či později mohou vybuchnout. Tím pádem hrozí, že se trestní stíhání soudců podezřelých z korupce budou rušit právě kvůli tomu, že se nedodržovala pravidla. To je velké riziko. Další riziko spočívá v tom, zda většina členů soudcovského systému, který má obrovskou autonomii, uvěří, že to, co se děje, tedy zbavování se zkorumpovaných členů, je dobré, férové a spravedlivé. Pokud tomu neuvěří, pak jediné, čeho dosáhnou ti, kdo provádějí očistu, bude skok kariéře. Ale nebude to skok právního státu dopředu.

Lze nějak odhadnout procento těch, kteří věří, že dodržovat pravidla je v pořádku? Je jich většina?

Na to se nedá odpovědět bez důkladného sociologického průzkumu. Navíc bych takto pojatou strukturu lidí v justici obohatil i o jiné skupiny společnosti. Nejsou tu jen ti, co věří nebo nevěří v pravidla. Jsou tu i lidé, kterým korupční systém vyhovoval. A jsou velmi naštvaní, že se mění. 

Pak existují lidé, kterým byl ten systém odporný a ozývali se proti němu už v době, kdy fungoval. Ti mají ze změn radost. Současně jim vadí, že to nejde tak dobře, jak by to jít mohlo. Potenciál ke změnám byl totiž po vraždě a po zatýkání soudců opravdu velký, teď ale jako by vyprchával. 

Mezi tím je posléze celé spektrum lidí. Část z nich tyto věci trápí, ale hledí si svého. Myslím si, že tito lidé jsou rozhodující. Právě ty bychom měli přesvědčit, že systém má šanci se změnit. Že už nebude fungovat jen pro některé, že nebude fungovat dvojí metr. Jenže to nebude tak jednoduché. Protože metoda dvojího metru je velmi lákavá pro každého, kdo má moc.

Jak byste popsal, co se za poslední čtyři roky na Slovensku odehrálo? Jaký dopad měla vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a následné vyšetřování na Slovensko, na stát, na společnost?

To je dost komplexní záležitost, kterou jde popsat pouze vícero a často vzájemně protichůdnými popisy. První, co mě napadá, je to, že vražda vedla k rozbití jednoho neuvěřitelně sofistikovaného korupčního systému, který řídil většinu země. Druhá věc, když mluvíme o uplynulých čtyřech letech, je, že se promarnila příležitost k tomu, aby rozbití korupčního systému bylo trvalé. Ono totiž není úplně jisté, zda se v budoucnosti tento systém v nějaké podobě nevrátí. Jsem přesvědčený, že jsme měli příležitost uspořádat si zemi tak, aby podobný návrat nebyl možný tak rychle a intenzivně, jako to momentálně hrozí.

Proč se to nepodařilo?

Kvůli našim vlastním chybám. Neznalosti, jak ty změny systému dělat. Jak se vyrovnat s minulostí, jak budovat nový systém. Podle pravidel? Nebo hlavně rychle? To bude možné asi nejlépe zhodnotit, až se uzavře většina korupčních případů, které se teď řeší. Dost se zapomíná, že už je jasně zdokumentovaná část výpovědí soudců, kteří se přiznali a popsali, jak to v minulosti fungovalo.

Kdyby však někdo cizí dnes přijel na Slovensko a poslouchal zdejší justiční diskurs, mohl by nabýt dojmu, že se tady konají monstrprocesy se soudci. Pro člověka z venku totiž nemají žádné faktické opodstatnění, protože o korupci, která tady vládla, se prakticky nemluví. Byť se soudci nebo advokáti přiznali, že se podíleli na trestné korupční činnosti, jejich výpovědi zapadají prachem. Především jsou slyšet hlasy z řad soudců, že se na Slovensku dějí šílenosti, likviduje se tu nezávislá soudní moc a že jsme na tom stejně jako Polsko.

Nedávno jsem se zúčastnil diskuze se slovenskou soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, která prohlásila, že situaci na Slovensku vnímá jako soustředěný útok na soudcovskou moc. Postupy vlády, její návrhy i mediální tlak chápe jako záměr vyvolat u soudců atmosféru strachu. Celou korupční anabázi slovenského zkorumpovaného soudnictví pak vyřídila slovy „v každém oboru se najdou černé ovce“. To je podle mě pěkná ukázka toho, že korupci vnímáme jako méně problematickou než to, co se děje v rámci snahy vypořádat se s ní. Zároveň musím dodat, že v některých případech mohou mít kritici očisty i pravdu, protože některé kroky už jsou opravdu za hranou. Jen mě fascinuje ta disproporcionalita ve vnímání tragického stavu justice, který jsme tu měli. Při té diskuzi vedle mě seděl i nedávno jmenovaný předseda českého Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Prohlásil, že Slováci by se neměli bičovat, protože úroveň jejich korupce je naprosto srovnatelná s ostatními evropskými zeměmi, včetně západního prostoru – tam s tím ale umějí zacházet tak, aby to nebylo moc vidět. Jeho slova mě fascinovala. 

Považujete takové tvrzení za nebezpečné?

Spíš bych řekl, že je velice důležité si neustále připomínat, jaké podoby u nás korupce měla. Co soudci, policisté a prokurátoři, kteří se na zneužívání moci podíleli, přesně dělali, jak formulovali své požadavky, „aby něco nějak dopadlo“, a jak rozhodovali ti, kteří jim vyhověli a zpronevěřili se tak svému poslání. 

Měla by vzniknout nějaká pamětní kniha, ve které bychom občas mohli zalistovat a připomenout si, jak přesně znějí slova člověka, který chce dosáhnout křivého rozhodnutí. Na policii, na prokuratuře nebo u soudů. To je strašně důležité. Je jasné, že čas tyto vzpomínky odvane, a když na to zapomeneme, starý systém se vrátí dřív, než bys řekl švec.

Vrátí se SMER k moci?

Pro mě není rozhodující, jestli se vrátí SMER nebo ne, ale jestli se jako národ poučíme. Protože když ne, dřív nebo později se SMER nebo někdo podobný chopí moci znovu. Rozhodující je, jestli se naučíme, že takovým způsobem jako v minulých letech by náš stát fungovat neměl. Jak by měl fungovat? Spravedlivě. To je myslím jedna velká lekce, kterou si z toho období neseme. Nemám však absolutně žádné iluze o tom, že by to mohlo vést k paradigmatické změně fungování státu. Tomu nevěřím.

Často se zamýšlím nad tím, jaké to asi je pro rodiče Jána a Martiny, když vidí, že se staré zkorumpované pořádky mohou klidně vrátit zpět. Že mohou vnímat ztrátu svých dětí jako zbytečnou. Myslím, že bychom tomu měli zabránit. Podle mého názoru je strašně důležité, abychom my, co jsme tu ztrátu neutrpěli, na ně mysleli. Abychom jim v možné míře dávali najevo, že jsme s nimi. Každý by se měl na chvíli stát Jánem a Martinou a být s nimi, v jejich blízkosti.

Pavol Žilinčík je slovenský právník, který se dlouhodobě zabývá etikou soudců. Na Slovensku mimo jiné zakládal organizaci Via Iuris, věnující se otázkám práva a právního státu. Mezi lety 2016 a 2021 byl členem slovenské soudní rady – ústavního orgánu soudcovské legitimity, tedy instituce, která má řešit systémové problémy soudců a potažmo justice. 

The post Právník Žilinčík: Nečekám revoluci, chci jen, aby národ zmoudřel appeared first on investigace.cz.

Když davy Slováků v roce 2018 vyšly po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové do ulic a požadovaly odstoupení policejního prezidenta Tibora Gašpara, pravděpodobně netušily, co jeho rezignace spustí. K dnešnímu datu je ve vazbě téměř celé tehdejší policejní vedení včetně dvou policejních prezidentů. Jsou podezřelí ze založení a podporování organizované zločinecké skupiny, braní úplatků i praní peněz. Stáváme se tak svědky odkrývání faktů o tom, že slovenská policie si založila vlastní vysoce výkonnou mafiánskou skupinu, která byla z podstaty věci nedotknutelná. Zatknout je přišli jejich podřízení. „Z akce Očistec jsem byl smutný a cítil spíš hanbu než zadostiučinění,“ řekl k tomu v rozhovoru pro Aktuality.sk Štefan Hamran, šéf komanda, které bývalé policisty zatýkalo. 

Vazba pro prezidenty

Je tomu měsíc, co na Slovensku zadrželi nejdéle sloužícího policejního prezidenta Tibora Gašpara za založení a podporu zločinecké skupiny, přijímání úplatků, zneužívání pravomoci veřejného činitele a podplácení. Spolu s ním skončilo ve vazbě dalších 15 vysoce postavených policistů. 

Tibor Gašpar byl ve funkci policejního prezidenta od roku 2012 až do své neochotné rezignace v roce 2018. Poté, co odstoupil, proběhlo výběrové řízení, které mělo minimálně působit tak, že je férové. Novým policejním prezidentem byl zvolen Milan Lučanský, favorit tehdejší ministryně vnitra Denisy Sakové z vládní strany SMER. Začátkem letošního prosince byl však zatčený i Lučanský.

Kromě Milana Lučanského policie během akce Jidáš zadržela dalších šest funkcionářů bezpečnostních složek. Měli brát úplatky, vydírat podnikatele a podobně jako lidé z okolí Gašpara založit vlastní zločineckou skupinu.

Někteří tito dnes už bývalí policisté se rozhodli spolupracovat s vyšetřovateli. Mimo jiné vypověděli, jak fungovalo braní úplatků, které jen u Lučanského narostly až do výše přes půl milionu eur (okolo 13 milionů korun). Lučanský si za své služby údajně řekl o paušál. „Všichni v jeho okolí dělají kšefty a od něj pak chtějí, aby každého tahal ze sra*ek, přičemž on z toho nic nemá,“ vypověděl jeden ze zadržených Norbert Pakši, zástupce šéfa Úřadu zvláštních policejních činností, jenž se rozhodl spolupracovat. Byl to právě on, přes koho měly být úplatky Lučanskému vypláceny, a to přímo v kanceláři policejního prezidenta. 

Podle usnesení o zahájení trestního stíhání, které má redakce investigace.cz k dispozici, Pakši tuto poznámku tlumočil i podnikateli Františku Böhmovi, který se zeptal, jestli to znamená, že Lučanský chce, aby mu byl placený nějaký paušál. Na to Pakši přikývl. Paušál měl Böhm vyplácet vždy k 15. v měsíci, a to od srpna 2018 až do konce minulého roku. Celková suma jednoho „měsíčního paušálu“ činila 45 tisíc eur (1 200 000 korun). Pakši pak tuto částku rozdělil podle výsledků následovně: 30 tisíc eur (téměř 800 tisíc korun) měsíčně pro Lučanského, 14 tisíc eur (370 tisíc korun) si ponechal Pakši a tisíc eur (25 tisíc korun) příslušelo jeho nadřízenému, šéfovi na Úřadu zvláštních policejních činností, Josefu Rehákovi. 

Pakšiho zadržela policie spolu s podnikatelem Františkem Böhmem v rámci policejní razie nazvané Boží mlýny. Böhm je bývalým pracovníkem bezpečnostních složek (SIS), i on se rozhodl s vyšetřovateli spolupracovat.

V Kočnerově Threemě se František Böhm objevuje pod jménem Fero SIS. S Marianem Kočnerem si vyměnil stovky zpráv o kauzách, jako je falšování směnek TV Markíza, vytunelování Technolopolu či zneužívání mladistvých v resocializačním zařízení Čistý den. Kočner přes Böhma rovněž příležitostně zadával úkoly určené pro dalšího zadrženého, tehdy vysoce postaveného policistu Ľudovíta Makóa.

Dohoda mezi podnikatelem Böhmem a policistou Lučanským byla taková, že za úplatky si Böhm zajistí nejen policejní krytí pro své kšeftování s pohonnými hmotami, ale i přístup k informacím z prostředí policie, například jestli je odposloucháván.

Někdy v roce 2018 Pakši upozornil Františka Böhma na to, že je odposloucháván Slovenskou informační službou (SIS). Böhm okamžitě kontaktoval Makóa, který hned ten večer domluvil osobní setkání s tehdejším 1. náměstkem SIS. Všichni se sešli v restauraci a Makó představil Böhma jako parťáka, se kterým kšeftuje s pohonnými hmotami. Na to měl ředitel kontrarozvědky SIS potvrdit, že Böhm je skutečně ze strany SIS odposloucháván. Hned ale omluvně dodal, že k odposlouchávání zřejmě došlo nedopatřením a bude do 24, nejvýše však 48 hodin ukončeno. František Böhm ve své výpovědi potvrdil, že se tak opravdu stalo a odposlouchávání bylo zastaveno.

Od Lučanského navíc očekával, že zastaví jakékoli vyšetřování jeho nebo lidí okolo něj. Vyšetřovatelé zjistili, že na „paušálu“ získal Lučanský minimálně 510 tisíc eur (víc než 13 milionů korun) a Pakšiho šéf Rehák 17 tisíc eur (téměř půl milionu korun).

Chobotnice z šestého patra

Prezidentské apartmá na Floridě

Když se v roce 2018 Milan Lučanský stal novým policejním prezidentem, rozhodl se zveřejnit majetkové přiznání. Mělo to být vstřícné gesto vůči veřejnosti – slovenská policie se po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové snažila působit důvěryhodněji i transparentněji.

Zveřejněné majetkové přiznání ale mělo silné nedostatky. Kromě toho, že informace byly pouze dílčí, vyvolaly majetky dlouholetého zaměstnance policie spíš mnoho dalších otázek.

Lučanský přiznal, že od státu koupil dvoupokojový byt v Bratislavě za 85 tisíc eur (2 200 000 korun). Tato cena byla zarážející, protože tržní ceny bytů byly v daném období a oblasti zhruba o 30 procent vyšší. Kromě bytu Lučanský přiznal i vilu u města Martin za několik milionů korun nebo apartmán ve městě Sarasota na Floridě. Sarasota je zajímavá tím, že zde mají nemovitosti slovenští prominenti z politického prostředí. Lučanskému navíc tento apartmán zprostředkoval Michal Chynoradský, muž s kriminální minulostí, který tvrdil, že Lučanský za apartmán zaplatil nelegálně získanými penězi. Policejní prezident tvrzení označil za pokus o diskreditaci a prohlásil, že nákup nemovitosti v USA financoval z prodeje starší nemovitosti na Slovensku a ze svých úspor. Následně americkou nemovitost, kterou si pořídil za 90 tisíc eur (2 350 000 korun), prodal svému synovi za 75 tisíc eur (1 950 000 korun).

Právě kvůli Lučanského americké nemovitosti požádal prokurátor Peter Kysel v letošním prosinci o uvalení vazby na bývalého nejvyššího policistu. „Milan Lučanský disponuje nemovitostí na Floridě ve Spojených státech amerických. Je tedy možné vzhledem k hrozbě vysokého trestu (…) důvodně předpokládat, že v případě uznání viny za skutky, pro které je stíhán, uprchne nebo se bude skrývat. Uvedený postup v trestním řízení totiž poradil Františkovi Böhmovi,“ zdůvodnil svou žádost Kysel. 

Prokurátor narážel na výpověď podnikatele Františka Böhma, podle které mu Lučanský volal hned poté, co policie zadržela a obvinila bývalého šéfa Kriminálního úřadu finanční správy (KÚFS) Ľudovíta Makóa. Do telefonu měl Böhmovi říct, aby se na Slovensko nevracel. Böhm vypověděl, že v rozhovoru mělo dokonce padnout i doporučení, že „pokud se chce vrátit, tak ať přijde teď, protože službu na Specializovaném trestním soudu má Roman Púchovský, který je jeho kamarád, a zkusí u něj zařídit, aby nešel do vazby“. 

Z opatrných vyjádření současných policejních funkcionářů lze usuzovat, že vlna zatýkání na Slovensku ještě neskončila. Současně se tato mohutná čistka v policejním sboru odehrává v okamžiku, kdy Slovensko nemá řádně jmenovaného policejního prezidenta. Šéf speciální prokuratury, který by měl podobné policejní akce dozorovat, je navíc sám ve vazbě. Generální prokurátor byl sice zvolen minulý týden, prezidentka ho ale jmenovala teprve ve čtvrtek 10. prosince. I kvůli této patové situaci vláda navrhla nový zákon o policejním sboru. 

Prezidenta policejního sboru bude i nadále jmenovat ministr vnitra, ale až po veřejném vyslechnutí na základě výběrového řízení a jen s doporučením výboru Národní rady SR pro obranu a bezpečnost. Prezident sboru pak může být jmenován pouze na dvě funkční období (maximální výkon funkce je osm let). Ministr vnitra bude mít možnost odvolat policejního prezidenta z funkce v opodstatněných případech, přičemž jeho důvody k tomuto kroku musí nejdříve schválit alespoň tři pětiny členů výboru Národní rady pro obranu a bezpečnost.

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post Policajti, nebo mafiáni? appeared first on investigace.cz.