V sobotu uplyne osm let od úkladné vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Ani po osmi letech ale nebyl uzavřen soudní proces s hlavními podezřelými Marianem Kočnerem a Alenou Zsuzsovou. Celý proces se vrací na začátek, případ dostali na starosti noví prokurátoři i nový soudní senát, znovu bude probíhat i dokazování. „Náš trestní zákon je nastaven tak, že obžalovaní mají všechna práva a poškození žádná. Přestávám věřit,“ řekl po obnově soudního řízení otec zavražděného novináře Jozef Kuciak.

Dne 21. února 2018 ve večerních hodinách přišel k jejich domu vrah Miroslav Marček, dvěma ranami do hrudníku zastřelil Jána Kuciaka, jednou ranou do hlavy pak Martinu Kušnírovou. Nedaleko domu na něj pak čekal jeho komplic Tomáš Szabó.

Vrahové pracovali na objednávku Zoltána Andruskóa. Ten zas podle své výpovědi jednal na základě zadání od Aleny Zsuzsové, která měla plnit instrukce mafiána Mariana Kočnera.

Dnes, osm let od vraždy, jsou základní fakta jasná – Andruskó se k objednávce přiznal, a dostal patnáct let. Marček se ke skutku rovněž přiznal a spolu se Szabóem si odpykávají dvacet pět let. Tyto rozsudky jsou již pravomocné.

Přečtěte si

Kuciak a Kočner: Články, vražda, rozsudek

Stále však není zřejmé, jestli si vraždu objednal Kočner u Zsuzsové, která pak podle obžaloby předala zadání dále Andruskóovi. Soudy doposud Kočnera dvakrát osvobodily, Zsuzsovou jednou uznaly vinnou. Všechny rozsudky v jejich případě byly ale zrušeny.

Naposledy senát Nejvyššího soudu zrušil celý soudní proces a případ vrátil k úplně novému projednávání na Specializovaném trestním soudu v Pezinku.

Senát v novém řízení zasednul letos v lednu, pokračoval minulý týden a naplánovaná jsou stání až do prosince. Co tedy o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové víme? Proč začalo zcela nové soudní řízení? A jak se do soudu snažila zasáhnout slovenská vládní koalice pod vedením Roberta Fica? Redakce investigace.cz přináší na výročí vraždy souhrn všech dosavadních událostí a souvislostí a taky výhled na nejbližší měsíce.

1. Proč je nový soud?

Poslední verdikt soudu v případě vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové padl v květnu 2025. Nejvyšší soud tehdy zrušil rozhodnutí Specializovaného trestního soudu kvůli chybám senátu. Nejvyšší soud soudcům vytknul, že kdyby hodnotili důkazy logicky a v souladu s trestním zákoníkem, dospěli by k jinému závěru. Jejich závěr z května 2023 zněl: Kočner nevinný, Zsuzsová vinna.

Nejvyšší soud také odebral spis senátu pod vedením soudkyně Ruženy Sabové. Senát opakovaně pokyny Nejvyššího soudu nerespektoval. Mezi výtkami senátu vůči Sabové byly nejasnosti kolem skutkových zjištění, nevypořádání se s důležitými fakty a už zmíněné vykonání důkazů. Stejné výtky měl přitom Nejvyšší soud už v roce 2021. 

Spis tak nyní dostal náhodně přidělený nový senát Specializovaného trestního soudu, konkrétně senát předsedy Miroslava Mazúcha. Ten poprvé zasedl 26. ledna a otevřel nové stání se čtyřmi obžalovanými ve dvou skutcích – Marianem Kočnerem a Alenou Zsuzsovou, kteří jsou obžalovaní z objednávky vraždy Jána Kuciaka a třech bývalých prokurátorů, a Dušanem Kracinou a srbským občanem Darkem Dragićem, kteří měli realizovat vraždu prokurátorů. 

Zajímavostí je účast soudce Jána Buvaly v senátu. Ten totiž rozhodoval i o přijetí dohody o vině a trestu Zoltána Andruskóa, který díky spolupráci s policií dostal nižší trest. Kočnerův advokát vůči jeho účasti v senátu podal ústavní stížnost, i z toho důvodu do rozhodnutí Ústavního soudu v senátu přísedí čtvrtá soudkyně.

2. Co se u soudu teď řeší?

Nejočekávanějším rozhodnutím bylo připuštění přepisů zpráv z aplikace Threema z Kočnerova telefonu. Obhajoba namítala, že Kočnerův telefon prolomili vyšetřovatelé bez souhlasu soudu a tedy podle dřívějšího rozhodnutí Soudního dvora EU by zprávy z něj neměly být připuštěny jako důkaz.

Jejich argumentaci ale senát Specializovaného trestního soudu zamítl hned první den obnoveného jednání. Zprávy z Threemy, které podle vyšetřovatelů ukazují na dohadování o vraždě Jána Kuciaka mezi Zsuzsovou a Kočnerem, se tak budou znovu číst.

Prokuratura označuje zprávy z Threemy za klíčový důkaz obžaloby. Zsuzsová a Kočner o vraždě komunikovali šifrovaně. Psali si o vypadávání zubů, o svrabu nebo o sněhu, což je v obžalobě interpretováno jako příprava a plánování vraždy. V den vraždy Kočner Zsuzsové zase poslal zprávu s emotikony „5️⃣0️⃣🔜☠️“. Padesát tisíc eur přitom odpovídalo sumě, kterou měl Kočner slíbit za vykonání vraždy.

Jedním z dalších důkazů, který bude chtít obžaloba prosadit, je záznam z fitness aplikace Zsuzsové. Ta nosila na ruce chytré hodinky, které kromě jiného zaznamenávaly její pulz a data se zálohovala v aplikaci na telefonu. Z údajů vyšetřovatelé vyčetli, že v čase, kdy se Zsuzsová měla dozvědět o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, jí vyskočil pulz na historicky nejvyšší hodnoty.

Slovenský prokurátor Peter Kysel, který obžalobu dozoruje, považuje za největší výzvu právě tyto důkazy. Podle něj dosud nebyly prezentované před soudem celé. Způsob vykonání nových důkazů určil již dvakrát Nejvyšší soud. Poprvé tak učinil v roce 2021 a loni v květnu podruhé.

„Jde o doplnění detailů do už navržených důkazů i o nové důkazy, které mají poskytnout soudu komplexnější pohled,“ řekl redakci investigace.cz Kysel. 

3. Proč soud neprojednává i vraždu Martiny Kušnírové?

Objednaná byla vražda novináře Jána Kuciaka. Jeho snoubenka Martina Kušnírová neměla být původně zavražděna. Ze zpráv z Threemy také vyplývá, že jak Kočner, tak i Zsuzsová byli rozčilení, že Marček zastřelil i jeho snoubenku. Navíc jak Marček, tak i Szabó si už za dvojnásobnou vraždu odpykávají pravomocné tresty.

Soud tedy již před lety vyčlenil objednávku vraždy Jána Kuciaka na samostatné stání. Později do stejného případu přičlenil i objednávku vražd prokurátorů Petra Šufliarského, Maroše Žilinky a tehdejšího advokáta Daniela Lipšice. Ty si měl podle obžaloby také objednat Kočner u Zsuzsové. Ta měla provedení vraždy zadat Kracinovi s Dragićem, kteří nyní také stojí před soudem.

Soudů se i nadále účastní matka zavražděné Martiny Zlatica Kušnírová. Její bývalý advokát Roman Kvasnica v případu nově zastupuje rodinu Kuciakových. Zlatě Kušnírové je tak umožněno sledovat, jak se případ u soudu vyvíjí.

4. Jaké hrozí komplikace?

Do samotného procesu mohou zasáhnout i politická rozhodnutí vlády Roberta Fica. Fico hned po návratu k moci v roce 2023 protlačil změnu trestního zákoníku, kdy kromě jiného výrazně zmírnil tresty za ekonomický organizovaný zločin. V tomto případě tedy obžalovaným změna nepomůže.

Co by však mohlo pomoci, je kritizovaný přílepek poslance Smeru Tibora Gašpara (také bývalého policejního ředitele právě z doby vraždy) z prosince 2025. Ten na jednání Národní rady narychlo prosadil novelu trestního zákoníku, která přikazuje soudům, jak mají přihlížet ke kajícníkům, tedy spolupracujícím obviněným.

Pokud by se prokázalo, že kajícník v minulosti lhal ve své výpovědi, soudy musí zamítnout celou jeho výpověď, tedy i tu, která pomohla ve vyšetřování a obvinění jiných osob. To by se v případě objednávky vraždy Jána Kuciaka týkalo hlavně výpovědi korunního svědka a zprostředkovatele vraždy Zoltána Andruskóa, který ve své výpovědi označil za objednavatelku vraždy Alenu Zsuzsovou a za zadavatele Mariana Kočnera.

Andruskó začal s policií spolupracovat hned po svém zadržení v září roku 2018. Obhajoba jeho výpověď opakovaně zpochybňovala a upozorňovala na některé nesrovnalosti. Konkrétně se to týkalo třeba fotek, které mu měla Zsuzsová ukazovat v autě, kdy mu zadávala vraždu. Nejdříve vypověděl, že mu je vyfotila Zsuzsová, u soudu pak řekl, že si záběry ze sledování Kuciaka vyfotil z jejího laptopu sám.

V současnosti o ústavnosti Gašparovy novely trestního zákoníku rozhoduje Ústavní soud, který předběžně pozastavil její platnost. Minulý týden košický Ústavní soud řekl, že jelikož změna zákona by zasáhla i do probíhajících soudních kauz, není možné předvídat, jak by je to ovlivnilo.

Na další možný problém upozorňuje prokurátor Kysel – jde o paměť klíčových svědků. „Jedná se již o potřetí opakovaný soudní proces, od skutků uplynulo osm let, podstatní svědci budou opětovně vyslýchání. Při opakovaných výsleších často dochází k oslabování paměťových stop. To bylo možné vidět i při druhém opakovaném soudním procesu,“ upozorňuje Kysel.

Přečtěte si

Kočnerova knižnica veřejných tajemství

5. Kdy můžeme očekávat rozsudek?

Pravomocný rozsudek je v nedohlednu. I kdyby Specializovaný trestní soud rozhodl brzy, je téměř jisté, že jedna nebo druhá strana se proti rozsudku odvolá k vyšší instanci, kterou je Nejvyšší soud. Ten může rozsudek potvrdit, nebo zrušit a vrátit k dalšímu projednávání.

To se ostatně dělo i v prvním kole soudních stání, které trvalo déle než pět let – od ledna 2020, kdy začalo první řízení na Specializovaném trestním soudu, až do května 2025, kdy Nejvyšší soud vrátil spis podruhé a nařídil nové líčení.

Pokud bychom se řídili podle předcházejících zkušeností, rozsudek prvního stupně by mohl padnout ještě letos ve druhé polovině roku. Poslední soudní líčení je naplánované na prosinec 2026. Pak bude záležet na rychlosti Nejvyššího soudu.

6. Půjdou Kočner a Zsuzsová na svobodu?

Krátká odpověď je, že ne. Kočner si odpykává devatenáct let za falšování směnek Televize Markíza. Z vězení by se měl dostat v roce 2037. Zsuzsová si odpykává dvacet jedna let za objednávku vraždy exprimátora jihoslovenského Hurbanova Ladislava Basternáka, z vězení by měla vyjít v roce 2039.

V posledních letech ale Kočner a jeho advokáti zkouší mimořádné prostředky ke zkrácení jeho pobytu ve vězení. Týká se to už zmiňované novely trestního zákoníku z roku 2023, která výrazně zmírnila tresty za ekonomickou kriminalitu, což by se mohlo týkat i falšování směnek.

Kočner proto podal odvolání jak na Nejvyšší soud, tak na lucemburský Soudní dvůr EU. Kdyby se dřívější pravomocný rozsudek zrušil, znamenalo by to bezprecedentní zásah do nezávislosti soudnictví na Slovensku.

Autor textu: Dávid Pásztor

The post Osm let od vraždy Jána a Martiny a stále neznáme objednatele. Co je nového v případu Kočnera a Zsuzsové? appeared first on investigace.cz.

Je deset hodin ráno a v mrazem sevřené Bratislavě si podáváme ruku s mužem, který byl devět let redukován na číslo 280. Halid je Ujgur a jedna špatná úvaha, a sice že by byl raději zadržen Američany než Číňany, mu zničila život. Američané ho poslali na Guantánamo, kde ho sice rychle zprostili obvinění, avšak dalších dvanáct let trvalo, než mohl začít nový život na Slovensku. Ten ale bezproblémový není, neboť Slováci mu navzdory slibům neudělili občanství.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Při podání ruky taktně odvrací zrak, zřejmě z náboženských důvodů. Halid je Ujgur, člen turkického etnika ze Střední Asie. Narodil se a část života prožil v Číně, odkud se ve čtyřiadvaceti letech rozhodl odejít. Na Slovensku je proto, že první vláda Roberta Fica se v roce 2009 rozhodla vylepšit své vztahy se Spojenými státy a přijala bývalé vězně z Guantánama.

Dnes již víme, že z více než 780 mužů, kteří byli na Guantánamu drženi, měl pouze zlomek vůbec co dočinění s terorismem, natož s organizováním útoku na USA. Obamova administrativa ve snaze vojenskou základnu uzavřít přemístila zhruba 200 osob do různých zemí světa – šlo o jedince, kteří se například kvůli obavám z režimu nemohli vrátit do své vlasti. Do této skupiny patřilo i přes dvacet Ujgurů, včetně zmíněného Halida. Všichni byli zadrženi, když se v roce 2001 snažili dostat z Afghánistánu do Pákistánu.

„Na Guantánamu nebylo dobrého nic. Zadrželi jsme je mimo jakýkoli právní rámec, přitom jsme měli nástroje, abychom s nimi zacházeli jako s válečnými zajatci podle Ženevské úmluvy. Podělali jsme to,“ konstatuje Daniel Fried, jenž mezi lety 2009 a 2013 zastával pozici zvláštního vyslance pro uzavření Guantánama. „Jakmile se totiž jednou rozhodnete, že uděláte něco mimo právo, těžko to pak budete s právem zase slučovat.“ Když už se někteří ze zadržených dostali k „soudu“, jednalo se o vojenskou komisi. Při běžném procesu by totiž důkazy získané mučením či pomocí anonymních svědků pravděpodobně nikdy neobstály.

Fried zároveň vysvětluje, že chápe důvod vzniku vězení na Guantánamu – vztek, frustrace a strach převážily nad racionálním uvažováním. „Bushova vláda byla konzervativní a měla mít na paměti konzervativní principy fungování státu, důvěru v instituce. Nakonec si na to vzpomněli, ale už bylo pozdě.“

V případě skupiny Ujgurů už samotná Bushova administrativa uznala, že jsou drženi neoprávněně, vysvětluje Fried. Byli to také jediní vězni z Guantánama, s nimiž se osobně setkal. Přesto trvalo dvanáct let, než se Halid dostal na Slovensko, kde měl začít nový život.

Nepřátelé Číny

„Víte, to, co se Ujgurům děje v Číně, genocida, to nezačalo nedávno,“ říká na úvod svého vyprávění Halid. „Policie nás šikanovala jen proto, že jsme muslimové. Jestliže jsme zrovna žádný zákon neporušovali, tak si nějaký vymysleli.“ Halid pak pokračuje popisem několika incidentů. Policie ho například zatkla, poněvadž se modlil. Tenkrát měl ale štěstí, neboť vězení už bylo plné, tak jej pustili. Jindy chtěli se sousedy slavit svátek, avšak policie je rozehnala s tím, že se nesmějí shromažďovat.

Jelikož tlak ze strany vlády neustále narůstal, ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodl ze země odejít. „Naskytla se k tomu malá příležitost,“ ukazuje mezeru mezi palcem a ukazováčkem, „tak jsem šel.“ Do té doby pomáhal svému otci v podnikání, často třeba jezdil prodávat zboží do sousedního Kyrgyzstánu. Z Číny ale zamířil přes Pákistán do Afghánistánu.

Prý tam tehdy směřovalo hodně Ujgurů. Halid také hledal vhodné místo, kde by začal s podnikáním. V Afghánistánu navíc sídlila ujgurská organizace, která jednak podporovala krajany a zároveň sháněla finance a nabírala členy k případné akci proti čínské vládě.

O Halidově charakteristice pořízené na Guantánamu existují dva odtajněné dokumenty z roku 2004. Popisují jej jako „pravděpodobného člena Islámského hnutí Východního Turkestánu“, tedy organizace, která usiluje o osvobození Východního Turkestánu (čínsky Sin-ťiang) od Číny. Stejný dokument také uvádí, že „zadržený je doporučen k propuštění nebo k přesunu pod dohled jiné vlády“. Halida ale v Guantánamu drželi ještě dalších dlouhých devět let, přestože bylo jasné, že je nevinný. Na Slovensko přijel až v roce 2013.

„My jsme se (v Afghánistánu, pozn. red.) shromažďovali proti Číně,“ vysvětluje. „Když přišli Američané, tak jsme si říkali, že raději odejdeme, že to není náš boj.“ Tak jednoduché to ovšem nebylo. Po teroristickém útoku z 11. září vyhlásili Američané odměnu pět tisíc dolarů za každého, kdo měl něco společného s Tálibánem nebo Al-Káidou.

Jak se ale postupně ukázalo, různí oportunisté včetně policie si tuto nabídku vyložili po svém – zatknout a prodat každého cizince, na kterého kápnou. Když se skupina Ujgurů vydala v doprovodu převaděče z Afghánistánu do Pákistánu, narazila na pákistánskou policii. A spadla klec. „Tenkrát zadrželi i lidi, kteří žili v Pákistánu dlouhodobě. Sebrali prostě všechny tamní cizince. Dokonce se nám chlubili, jak na nás zbohatnou.“

Halid si vzpomíná, že později měl na Guantánamu za „sousedy“ několik Arabů. Pět z nich byli učitelé, kteří přijeli do Pákistánu prostřednictvím organizace, jež pro děti zprostředkovávala výuku arabštiny. Další žil v Pákistánu deset let, měl tam manželku a farmu.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Po zadržení pákistánskou policií se Ujgurové dozvěděli, že Američané sice stanovili odměnu pět tisíc dolarů za každého dopadeného „teroristu“, Čína ale vypsala odměnu deset tisíc za každého Ujgura. „Začali jsme se bát. Bylo jasné, že potřebujeme, aby nás zajali Američané.“

Skupina Ujgurů proto vymyslela plán. U výslechu uvedli, že jsou Uzbeci ze severu Afghánistánu, z uzbeckého Tálibánu. „Museli jsme říct, že jsme Tálibán, aby nás zajali Američané. Říkali jsme si, že až budeme v americkém vězení, tak jim to vysvětlíme a oni nás zase hned pustí. No, to jsme si mysleli špatně,“ konstatuje Halid.

Američtí vojáci skupinu odvezli do provizorního tábora na letišti, kde několik měsíců čekali, až budou převezeni na Guantánamo. Vězeňský tábor se podle Halida postupně vyprazdňoval, jak Američané na své vojenské základně na Kubě rozšiřovali další část vězení. Po šesti měsících tam byla přemístěna celá skupina.

Roky v dopravním kontejneru

„Ze začátku jsme byli zavření v kontejneru,“ pokračuje Halid. „No, v kontejneru, takovém tom, jak se v něm na lodi přepravuje náklad,“ dodává a v zájmu srozumitelnosti kontejner nakreslí. Vnitřek byl rozdělen pěti kusy pletiva na šest cel s vyřezaným oknem v každé z nich. Jedna cela měla dva krát dva metry, jenže kvůli dveřím v ní reálně tolik místa nebylo. „Jeden můj kamarád, který byl mnohem větší než já, se tam nemohl vůbec vejít,“ vysvětluje Halid. Díky pletivu si aspoň mohli povídat. Že by se ale stihli nějak zvlášť sblížit, to nehrozilo, zadržené v rámci Guantánama neustále přemísťovali.

Po jedenácti měsících a několika výsleších Američané vyhodnotili, že skupina Ujgurů skutečně nepředstavuje žádné riziko, a měli tak být propuštěni. To bylo v roce 2003. „Řekli nám, že je náš případ uzavřený a shánějí někoho, kdo by si nás vzal.“ Z výše zmíněných odtajněných dokumentů z února a října 2004, týkajících se Halida, vyplývá, že se zajatec těší dobrému zdraví, má ve zvyku neposlouchat stráže a „praktikovat ve své cele bojové umění“. Kromě toho je tam i zápis, že nespolupracuje, ale není agresivní.

Dokumenty zároveň zmiňují dvě evaluace zadrženého, jež proběhly v červnu 2003 deset dní po sobě. Z útržkovitých informací je zřejmé, že předešlá ohodnocení zadrženého byla z nějakého důvodu mnohem mírnější než ta následující. Všechny závěry se nicméně shodují v tom, že by měl být Halid propuštěn.

Guantánamo je rozděleno na několik sekcí nazývaných Camp (tábor) a očíslovaných od jedné do sedmi. Několik dalších nese slovní názvy, například Camp Iguana (Leguán), kde bylo mimo jiné drženo i několik nezletilých.

Jednotlivé tábory mají různě přísná pravidla a také odlišné úrovně volného pohybu zadržených. Na základě svého chování a toho, jak je vyhodnotili při výsleších, byli vězni mezi tábory přemísťováni. Camp VII byl přísně střeženým místem, kam Američané umístili ty osoby, které předtím mučili v tajných věznicích CIA – mezi nimi byli i strůjci útoku na USA, a tedy lidé, kteří jsou na Guantánamu dodnes.

Nejméně přísná pravidla platila v Camp IV, kde se mohli zadržení relativně volně pohybovat a nemuseli být neustále spoutáni. Právě do „čtyřky“ se Halid dostal po pobytu v kontejneru neboli v Camp Delta. „Měli jsme tam určitou svobodu, což bylo fajn. Třeba jsem se mohl sprchovat bez pout.“

Jenže určitá svoboda trvala jen něco přes dva roky. Pak byl opět odeslán do kontejneru, kde strávil další dva roky, než ho zase přemístili do tábora čtyři. „Nejdřív jsme měli čekat. Potom se rozhodli, že naše případy opět otevřou. Pak zase tvrdili, že nás nikdo nechce přijmout,“ vypočítává důvody dalšího pobytu v Guantánamu.

Během svého výčtu si najednou na něco vzpomene a začne se smát. „Asi po pěti letech, co nás drželi, přišly nějaké dvě ženy z FBI a začaly se mě ptát na ty samé věci, které jsem už mnohokrát říkal. Přišlo mi to směšné, napadlo mě, že to snad nemůžou myslet vážně.“ Halid se proto rozhodl, že na otázky nebude odpovídat.

„Ptaly se mě, jak se jmenuju. Řekl jsem, že jsem to zapomněl. Že jsem se zbláznil. Jak se prý jmenují rodiče. Nevím. Odkud jsem? Nevím, možná z Turkestánu. Slyšel jste někdy o Americe? Ne. Také se divily, že nemám televizi – povídám, že mám, ale jen s čínskými kanály.“ Ženy se mu údajně snažily vysvětlit, že jsou z americké vlády a snaží se mu pomoci, aby byl propuštěn. „Řekl jsem jim, že nikam nechci, nepotřebuju pomoc.“

Jakmile se vrátil ke svým spoluvězňům, jeden kamarád mu vyprávěl, že u výslechu tvrdil, že je Usáma bin Ládin. „Prý byli úplně zmatení a z tašky vytáhli fotku bin Ládina,“ směje se Halid. „Když mému kamarádovi říkali, že to přece není on, že vypadá jinak, řekl jim, že se mu za ty roky ve vězení změnil obličej.“

Podobně se zachovali i ostatní. Pak se jich už nikdo na nic neptal. „Další čtyři roky se mnou už nikdo nemluvil.“

Na prvním místě nenávidím Čínu a na druhém Ameriku

Po osmi letech – a více než sedm let poté, co bylo Ujgurům řečeno, že budou propuštěni – dostali na papíře usnesení, že nejsou „nepřátelští bojovníci“ a pustí je na svobodu. „Někteří ten papír vzali a pfff,“ předvádí Halid odhození papíru za záda.

Ujgurové měli být v té době posláni do USA, nejprve je ale stráže přemístily do stranou položeného Campu Iguana, nazývaného zřejmě podle okolního pobřeží, kde se pohybovala spousta leguánů. Do Ameriky ale nakonec nemohli, a pobyt v leguáním táboře se tak prodloužil na několik měsíců. „Ptali se nás, jestli bychom chtěli do Ameriky. Řekl jsem, že ne, že Ameriku nenávidím – na prvním místě nenávidím Čínu a hned na druhém Ameriku. Řekl jsem jim, že radši do Evropy a je mi jedno kam. Řekl jsem jim, že v Americe nejsou žádné zákony.“

Američané poté zamýšleli skupinu přesídlit do Republiky Kiribati, nakonec ale přišla nabídka od jiného ostrovního státu v Tichém oceánu– Republiky Palau. Podle Halidova vyprávění se mu tam nechtělo, protože nevěděl, co by na ostrově dělal – zda by například sehnal práci –, posléze však souhlasil. Provizorní přesídlení Ujgurů na Palau byla jedna z dohod, jež zařizoval právě Daniel Fried. Jak již bylo řečeno, Fried považoval přesídlení Ujgurů za hotovou věc. „Z bezpečnostního hlediska to bylo jasné. Nebyli to přece žádní džihádisté. Byli proti Číně a je pravda, že Číně se jejich propuštění dost nelíbilo,“ popisuje.

Po dalších měsících a dalších slíbených zemích, kam zbytek Ujgurů z Palau neodcestoval – některým se podařilo dostat například do Turecka –, přišla nabídka ze Slovenska. „Tolikrát se mi už potvrdilo, že se Americe nedá věřit, že jsem nevěřil, že pojedu na Slovensko. Na druhou stranu je pravda, že v té době bych šel kamkoli,“ konstatuje Halid.

Na Palau skutečně přijela slovenská delegace v čele s tehdejším šéfem migračního úřadu Bernardem Priecelem. „Měl jsem tři podmínky,“ ukazuje na prstech Halid. „První, že dostanu občanství. Druhá, že dostanu ubytování. A třetí, že až si najdu manželku, tak mi ji pomohou dostat na Slovensko.“ Delegace souhlasila, občanství měl Halid dostat po osmi letech pobytu. V roce 2013 se tak on a další dva Ujgurové ocitli v detenčním centru ve slovenském Zvoleně. „Byli jsme první Ujgurové v této zemi,“ říká Halid.

To bylo před jedenácti lety. Občanství stále nemá.

Bezradné Slovensko

„Slovensko žádný integrační program nemá,“ popisuje proces přijímání cizinců do země dnes již bývalý šéf Migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. „(Robert) Kaliňák tehdy řekl, že ty lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě,“ pokračuje. Jenže o celé dohodě mezi USA a slovenskou vládou podle něj neexistuje žádný záznam, a tedy ani přesně specifikované závazky, které tím Slovensku vznikly.

Po příjezdu na Slovensko dostali Ujgurové možnost zapojit se do integračního programu slovenské odnože Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady hradilo ministerstvo vnitra.

Slovensko podle dostupných informací přijalo celkem osm osob. V roce 2015 Robert Kaliňák prohlásil, že jich v zemi zůstalo pět. Občanství dodnes nemá nikdo z nich. Ministerstvo vnitra ale všem alespoň zařídilo ubytování. Po několika letech.

Roberta Kaliňáka jsme kontaktovali s dotazy. Jeho kancelář nás odkázala na ministerstvo vnitra, tato instituce nám ale do vydání textu neodpověděla.

Halid i jeho krajan, jenž v zemi zůstal, bydlí v Bratislavě. Slovenský stát, který musel rok přesvědčovat, mu nakonec pomohl do země dostat budoucí manželku, a to po dohodě rodin Halida a jeho nastávající. Když se mu narodila dcera, zeptal se během videohovoru jeho otec, zda by mu Halid dokázal zařídit návštěvu Slovenska, aby mohl vnučku vidět. Poté se několik měsíců neozval. Nakonec Halidovi matka přiznala, že otce čínské úřady zavřely.

„Moje dva bratry poslali do koncentráku. Pak jsem slyšel, že je po třech letech propustili, tak mě napadlo, že se situace možná zlepšuje, ale nevím,“ říká dosud energicky hovořící muž a začne mluvit pomalu. „Ani nevím, jestli žijí. Nevím to ani o rodičích, už je jim přes sedmdesát, moje matka byla nemocná…“ S rodiči nemluvil od léta 2016.

Halid má nyní dvě děti. Obě mluví ujgursky i slovensky a jsou výbornými studenty. „Jeho děti jsou zlaté, neskutečně nadané,“ pospisuje Orlovský. „Myslím, že právě děti jim dost pomáhají v integraci.“ Jako největší problém Halid nebere fakt, že jemu osobně Slovensko neudělilo slibované občanství, ale spíš to, že občanství nemá jeho rodina.

„V dokladech pořád stojí, že jsme Číňané. Hrozně se bojím toho, že jakmile Čína dostane šanci, odvezou nás. Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. V Číně se nesmíme postit během Ramadánu, mešity jsou prázdné, je to hrozné. Myslím na svoji rodinu a říkám si, co se jim asi stalo… Měli jsme velkou rodinu. Bolí mě z toho srdce.“

Jak se náš rozhovor chýlí ke konci, probíráme další problémy jeho života na Slovensku. Živí se jako taxikář, pracuje sedm dní v týdnu. Na Slovensku má trvalý pobyt a cizinecký pas černé barvy. Kdyby jezdil s taxíkem o pár desítek kilometrů dál v Rakousku, vydělal by si mnohem víc. Jenže to nejde, všichni bývalí vězni z Guantánama se ocitli na seznamu rizikových osob a mají problémy překračovat hranice. „Pokud by neexistoval tenhle seznam, tak jim trvalý pobyt stačí k tomu, aby se v rámci Schengenu mohli pohybovat úplně bez problému,“ vysvětluje Orlovský. Načež konstatuje, že „občanství jim nikdo nedá, nikdo si to nevezme na triko, protože policie má pocit, že jsou nebezpeční“.

„Mně je už skoro padesát a je mi to celkem jedno,“ říká k tomu Halid a dodává, že se stejně nikam cestovat nechystá. Jeho děti se sice narodily na Slovensku, občanství ale mohou dostat pouze v případě, že je občanem jeden z rodičů. „Letos zkusíme podat žádost o občanství pro mou ženu a děti. Ne pro mě, protože je tu spoustu požadavků – třeba to, že bych kvůli tomu měl zajít na čínskou ambasádu a tam já nemůžu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda lze říct, že na Guantánamu bylo přece jen něco pozitivního, někteří bývalí vězni v médiích odpovídali, že se tam měli lépe například díky své etnické komunitě.

„Ne,“ zní však Halidova odpověď. „Ztratil jsem tam nejlepší léta svého života. Ztratil jsem tam život.“

Z Pákistánu odvlečené Ujgury Američané zneužili jako nástroj pro vyjednávání s Čínou. „Nejhorší na tom bylo, že nás tam nechali bez obvinění. Proč myslíte, že se rozhodli po jedenácti měsících, když sami uznali, že jsme nevinní, nechat nás tam?“ Poprvé během naší konverzace se Halid rozčílí. „Když chtěli něco po Číně, na oplátku jim slíbili, že zůstaneme zavření!“

Dalším problémem podle něj byl zřejmý fakt, že Američané moc dobře nevěděli, jak s Ujgury naložit. Nečekali, že někoho takového zadrží, a zároveň je nemohli vydat zpět do země, kde by jim mohlo hrozit vězení, nebo dokonce smrt. „Snažili se nás donutit, abychom do Číny šli dobrovolně.“ říká Halid.

„Samozřejmě, že jsem naštvaný, nenávidím je. Věznili mě dvanáct let. A po tom, co mě využili, mě prostě vykopli.“

Na otázku, zda by Slovensko přijalo další osoby z Guantánama, kdyby je o to Spojené státy nyní požádaly, odpovídá Orlovský jasně: „Ne. Už ne. To byla jednorázová akce. Naprosto nesystémová.“

The post Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama appeared first on investigace.cz.

„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“

The post Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi appeared first on investigace.cz.

Nový newsletter: SIGNÁLY PAVLY HOLCOVÉ

Rozhodla jsem se, že jednou za čas, Vám, našim čtenářům, pošlu newsletter s výběrem textů, které ač nemají aktuální datum vydání, jsou právě dnes mimořádně aktuální. Máte-li o tento newsletter zájem, přihlaste se níže k jeho odběru.

Rozkopnout všechna pravidla

Je to sedm let, co byli zavražděni můj kolega a kamarád Jáno Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová. Byla jsem v domě, kde se vražda odehrála. Mezi spárami v dlaždicích na podlaze byla zaschlá krev, která nešla vydrhnout ani třemi kýbly vařící vody se savem. Na rozestavěných schodech, jež vedly do ložnice v prvním patře, stály sklenice od zavařenin naplněné vodou s octem. Ocet, aby vstřebával ten všudypřítomný pach krve, pach smrti.

Dům ve Velké Mače, kde se obě vraždy udály, dnes už nestojí. Obraz zavařovaček s octem a zaschlé krve si ale sebou ponesu až do konce života. Slovensko se točí ve spirále. Naději na změnu, možnost, že násilná smrt Jána a Martiny měla hlubší smysl, o tu pomalu přichází. Vůči rodičům Jána a Martiny ale máme obrovský dluh. Proto boj o změnu, boj o naději nesmíme vzdát. Dlužíme jim to.

Dnes pro vás vybírám texty o krutostech spojených s těmito vraždami, o banalitě zla i mentálním nastavení lidí, kteří si mysleli, že vraždou novináře umlčí jeho práci.

Když byl Jáno Kuciak zavražděn, pracovali jsme spolu zrovna na textu o propojení tehdejšího (a současného) předsedy vlády Roberta Fica na jednu z nejmocnějších mafií světa, italskou ´Ndranghetu.

Přečtěte si

Ján Kuciak a náš poslední nedokončený článek…

Rok nám v investigaci.cz trvalo, než jsme byli schopni dát dohromady data o tom, jak byli Martina Kušnírová a Ján Kuciak zavražděni. Jednalo se o nejtěžší text, na kterém jsem ve svém životě pracovala.

Přečtěte si

Vražda

Pro pochopení toho, jak a proč hlavní podezřelý z objednání vraždy Jána a Martiny uvěřil ve svoji nedotknutelnost a nepostihnutelnost, je tu jedna perla z jeho života. Text a video o tom, jak si Marian Kočner nainstaloval za asistence generálního prokurátora Slovenska skrytou kameru v jeho kanceláři. Kočnerovým cílem bylo sbírat kompromitující materiály na lidi u moci, kteří do této kanceláře chodili řešit své problémy.

Přečtěte si

Kočnerova kamera v prokurátorově kanceláři

Naopak pro pochopení toho, jak se Marian Kočner cítil čím dál tím ohroženější kvalitní investigativní prací Jána Kuciaka, je tu časová osa, která dává do kontextu Jánovy články a Kočnerovy reakce na ně.

Přečtěte si

Kuciak a Kočner: Články, vražda, rozsudek

A poslední text je o projektu, jenž vznikl společně s Arpádem Soltészem, spoluzakladatelem Investigativného Centra Jána Kuciaka a pojmenovali jsme jej Kočnerova knižnica. Šlo o 52 TB dat sesbíraných během policejního vyšetřování vraždy Jána a Martiny, včetně dvou přesných kopií přesných záznamů z dvou mobilních telefonů Mariana Kočnera. Tato data jsme spolu s mezinárodní organizací OCCRP zpracovali a zpřístupnili slovenským novinářům. Protože vražda nesmí novináře nikdy umlčet.

Přečtěte si

Kočnerova knižnica veřejných tajemství

Autorka: Pavla Holcová

The post SIGNÁLY: Sedm let od vraždy Jána a Martiny appeared first on investigace.cz.

V pátek 21. února uplyne 7 let od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Jejich vražda zatřásla slovenskou společností a vyvolala masivní protesty. Poté, co se na veřejnost dostaly informace o korupci a úplatkářství, byl premiér Robert Fico nucen podat demisi. O 7 let později je Fico opět u moci a lidé znovu na náměstích.

Hostem Odposlechu je Ján Gálik. Výrazná tvář hnutí Za slušné Slovensko a spoluorganizátor protestů v roce 2018 i protestů letošních. K rozhovoru ho pozvala šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová.

The post Podcast Odposlech: Nechceme tahat Slovensko na východ, říká spoluorganizátor protivládních protestů Ján Gálik appeared first on investigace.cz.

Je to více než rok, co se na Slovensku opět dostal k moci Robert Fico. Jak se pod jeho vládou proměňují policie a soudnictví? Jakým tlakům čelí média a jaká je na Slovensku atmosféra? V čem se Fico inspiruje Orbánem, co z Orbánovy učebnice naopak nefunguje? A jakou roli v tom všem hraje finanční skupina Penta?

V posledním Odposlechu roku 2024 přinášíme velký bilanční rozhovor s Beatou Balogovou, šéfredaktorkou slovenského deníku SME. Rozhovor s ní vede šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová.

The post Podcast Odposlech: Autokrati se učí velmi rychle, říká šéfredaktorka deníku SME Beata Balogová appeared first on investigace.cz.

Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica v polovině května otřásl slovenskou společností. Jak popsalo Investigatívne centrum Jána Kuciaka (ICJK), mobilizovala se tím dezinformační scéna a na internetu začaly kolovat nepodložené teorie o střelci. Lidé se z TikToku dozvídali informace, které byly v rozporu s oficiálním vyšetřováním – například že atentátník byl agentem Slovenské informační služby (SIS) a pokusil se o státní převrat nebo že byl napojen na miliardáře George Sorose. Kdo stál za účty, jež tato videa s desítkami tisíc přehrání sdílely, nebylo možné zjistit. Nemají totiž profilovou fotografii ani skutečné jméno. Podle informací ICJK se obsah těchto účtů před atentátem zaměřoval na antivakcinační témata a obsahoval i proruské narativy. Některé z nich také šířily videa současných vládních politiků. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Stejně jako na jiných sociálních sítích byl atentát i na tiktokových videích spojován s opozicí, médii nebo nevládními organizacemi. Zmiňována byla také vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Dva dny po útoku v Handlové se k tragické události z února 2018 vyjádřil ve tříminutovém videu například Miroslav Heredoš, neúspěšný kandidát do evropských voleb za hnutí Republika a aktivista proti pandemickým opatřením. „Při této vraždě se společnost rozdělila na dvě kategorie. Na lidi, kteří uvěřili novinářskému, mediálnímu nebo do jisté míry i politickému narativu, že za objednáním vraždy stojí vláda Roberta Fica nebo Fico osobně. A na kategorii lidí, kteří tuto verzi nepřijali a neakceptovali a v obou vraždách viděli pouze majdanizaci Slovenska a pokus o převrat a nastolení nové vlády,“ zaútočil Heredoš. Kvůli objednávce vraždy investigativního novináře a jeho snoubenky, archeoložky Martiny Kušnírové, už několik let probíhá soud s hlavním podezřelým, slovenským podnikatelem Marianem Kočnerem.

TikTok v poslední době nabývá na popularitě po celém světě včetně Slovenska. Mezi uživateli slovenského TikToku jsou oblíbené také účty známých dezinformačních webů, z nichž nejsledovanější je Creativesociety, následuje Infovojna, deník Štandard a Ereport. Na pochybný obsah těchto účtů upozornila iniciativa konspiatori.sk. Na jednom z účtů je aktivní i trestně stíhaný extremista Daniel Bombic.

Přečtěte si

Z Ruska s láskou: Jak ruská propaganda prosakuje na český TikTok

Podobné účty však na této platformě nemají takový dosah jako na Facebooku, kde hrají prim i politická a společenská témata. Slovenští uživatelé TikToku hledají primárně zábavu a lifestylový obsah – videa nejpopulárnějších tvůrců tohoto obsahu přesahují milion zhlédnutí. Pro srovnání: nejsledovanější příspěvek o atentátu na Fica měl kolem 300 tisíc zhlédnutí. Podle zprávy Digital News Report za rok 2023 zatím TikTok nepatří mezi top šestici nejpoužívanějších sociálních sítí na Slovensku, to samé platí i pro Česko. Naopak v sousedním Polsku, Rumunsku, Norsku nebo Portugalsku se tato sociální síť mezi top šestku nejvyužívanějších dostala.

Koalice dominuje

ICJK analyzovalo, jaký obsah se na TikToku šířil po atentátu na Roberta Fica, a to od 15. května do 3. června 2024. Nejsledovanější byly příspěvky na účtech politiků nebo politických stran vládnoucí koalice. Konkrétně šlo o účet nového prezidenta Petra Pellegriniho, strany Smer a ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka.

„Podat pomocnou ruku, povzbudit a předat energii do dalšího nelehkého boje za uzdravení. To byl hlavní cíl mé dnešní návštěvy Roberta Fica, který zůstává ve vážném stavu v nemocnici v Banské Bystrici,“ napsal Pellegrini den po atentátu k videu, na němž hovoří k přihlížejícím z auta cestou z nemocnice. Video má přes tři sta tisíc zhlédnutí, což z něj činí nejsledovanější obsah na TikToku související s atentátem. Pellegrini má na TikToku 37 tisíc sledujících a obsah jeho účtu doprovází nejvíce interakcí a zobrazení ze všech příspěvků, jež reagovaly na atentát.

Pellegrini si už během své prezidentské kampaně budoval image politika, jenž chce Slováky spojovat. Po útoku na Roberta Fica spolu s odstupující prezidentkou Zuzanou Čaputovou vyzval veřejnost ke klidu a pozval předsedy všech parlamentních stran na společné setkání, k němuž však nakonec nedošlo. Smířlivou rétoriku volil prezident i ve videích na TikToku. V jednom z nich například řekl: „Naším úkolem, politických lídrů, je najít správný způsob, jak řídit Slovensko jinak, než se dělo do této tragické události.“

O nutnosti změny a sebereflexe hovořil také místopředseda vlády a ministr obrany Robert Kaliňák. Právě on od útoku sděluje veřejnosti průběh léčby premiéra i kroky vlády v jeho nepřítomnosti. Na TikToku promlouvá z videí zveřejněných na profilu strany Smer. Vyzývá v nich politiky, vybraná média a novináře k omluvě a tvrdí, že on sám se již několikrát omluvil. Právě příspěvky strany Smer jsou druhé nejvíce interaktivní ze všech, které s atentátem souvisejí, byť stranický účet zveřejnil mnohonásobně více obsahu zaměřeného na útok v Handlové a má i více sledujících než Peter Pellegrini.

Ve videích na stranickém TikToku se objevují také místopředseda strany a parlamentu Ľuboš Blaha, poslanec Richard Glück a vedoucí Úřadu vlády Juraj Gedra. Opakují, že vinu za atentát nesou opoziční politici a určitá média, jež podle těchto politiků už léta podněcují lidi proti Robertu Ficovi. Atentát využili i v předvolebním videu pro evropské volby, které zveřejnili na svém profilu dva týdny po útoku.

S popisem „video pro ty, kteří ‚zapomněli‘…“ publikoval Smer na TikToku útočné výroky opozičního politika Igora Matoviče, jež v posledních letech adresoval Smeru a jeho předsedovi. Ve videu rovněž zazněla vyjádření dalších politiků z řad opozice. Zvukový záznam doplnili fotkami titulků z médií, která Smer dlouhodobě označuje za nepřátelská, a také záběry transparentů z protestů po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.

Smer je s velkým náskokem nejpopulárnější politickou stranou slovenského TikToku. Videa, jež na této platformě sdílí, zveřejňuje i na Facebooku a Instagramu. V souvislosti s atentátem jde především o záznamy tiskových konferencí, shrnutí vystoupení politiků v televizních debatách a online rozhovory. Podobně je tomu i u dalších politických stran a politiků.

Vyšší dosah na Facebooku

Facebook je na Slovensku stále nejpopulárnější sociální sítí. Podle analytického nástroje společnosti Meta se ve zkoumaném období na Facebooku objevilo více obsahu se slovy „atentát“ a „Fico“. Za devatenáct dní od útoku se na facebookových stránkách, ve veřejných skupinách a na profilech ověřených uživatelů vyskytlo téměř sedm tisíc příspěvků obsahujících tato klíčová slova. Příspěvky získaly dohromady přibližně 1,5 milionu interakcí – tedy lajků, komentářů nebo sdílení.

Většina příspěvků z první desítky určené počtem interakcí na Facebooku patřila vládnoucí straně Smer. Šlo o účty premiéra Roberta Fica, vládní strany Smer nebo poslance Erika Kaliňáka. Jedinou výjimkou mezi nimi byl příspěvek ze satirického profilu Zomri. Nejúspěšnější pak bylo video na facebookovém účtu premiéra, v němž vystupoval Robert Kaliňák. To má více než 400 tisíc zhlédnutí. Strana také zaplatila nejméně tisíc eur za reklamu. Na TikToku bylo totožné video přehráno více než 57tisíckrát.

Skutečnost, že totožný obsah má na Facebooku násobně větší dosah, může být kromě zmíněné reklamy ovlivněna i popularitou této sociální sítě na Slovensku. TikTok na rozdíl od Facebooku politickou reklamu zakazuje.

Nejsledovanější video na účtu ministra vnitra a nově zvoleného předsedy strany Hlas Matúše Šutaje Eštoka má přes 73 tisíc zhlédnutí. Šutaj Eštok jej nahrál po tiskové konferenci hnutí Slovensko, na které ho Igor Matovič vyzval k odstoupení z ministerské funkce. V tomto a v dalších videích Šutaj Eštok dává útok do souvislosti s tím, jak vybraná média informovala o krocích koalice. Opakuje, že novináři a opoziční politici nesou na tom, co se stalo, společnou vinu. S touto rétorikou vystupují politici všech vládnoucích stran.

Danko chce regulovat diskuse na internetu

Počtem interakcí následuje na TikToku politiky Smeru a Hlasu předseda koaliční SNS Andrej Danko, jenž rovněž tvrdí, že atentátník se zradikalizoval pod vlivem opozičních politiků a vybraných médií. Prohlásil to již na první tiskové konferenci po útoku na Roberta Fica, kde reagoval emotivně a obvinil novináře. Později se za to omluvil. Danko také odmítl setkání politických lídrů iniciované Petrem Pellegrinim a Zuzanou Čaputovou.

„Setkat se nyní jen z formálních důvodů je zcela zbytečné. Důležité je, aby byl Robert v pořádku, abychom přišli se zákony, které změní mediální prostředí,“ řekl Danko ve videu zveřejněném tři dny po střelbě na jeho tiktokovém účtu.

SNS podala návrh na změnu podmínek pro diskuse pod články na internetu. Návrh je již v parlamentním registru. Podle nového zákona by provozovatelé internetových stránek, které umožňují diskusi, museli ověřovat identifikační údaje diskutujících, včetně jejich rodného čísla nebo adresy trvalého bydliště. Navrhovaný zákon rovněž počítá se zavedením „práva na opravu“, jež by nahradilo současné „právo na komentář“. SNS chce také zavázat provozovatele webových stránek, aby kontrolovali totožnost diskutujících a zabránili tak nenávistným anonymním komentářům. Jak upozornil Filip Struhárik z Denníku N, zákon v této podobě by byl v praxi problematický například proto, že redakce nemají možnost ani kapacitu ověřovat totožnost diskutujících.

Nenávistné anonymní komentáře se navíc hojně šíří i na sociálních sítích. Sám Danko má jen na TikToku pod svými příspěvky řadu často vulgárních komentářů, ať už na adresu opozičních stran, médií, nebo jeho samotného. Pod některými příspěvky týkajícími se například atentátu vypnul možnost komentování.

Útoky na média 

Několik dní po útoku na premiéra parlament jednomyslně přijal rezoluci odsuzující atentát. Všichni poslanci vyzývají ke zmírnění napětí, z jejich vyjádření je však zřejmé, že každý má jinou představu o tom, co to znamená. V několika videích na TikToku politici vládnoucí koalice označují za příčinu napětí ve společnosti opozici, její organizované veřejné protesty, ale i média, která jsou vůči kabinetu kritická. Opakovaně zmiňují Denník N, Aktuality, Denník Sme nebo TV Markízu. Ty všechny po loňských parlamentních volbách označili za nepřátelská média a přestali na jejich otázky odpovídat. Politici strany Smer při útocích na politické oponenty zmiňují také jméno miliardáře George Sorose, jenž se často stává předmětem konspiračních teorií.

Politici, a to nejen ti ze současné koalice, často z negativních jevů ve společnosti obviňují prezidentku Zuzanu Čaputovou. Tentokrát ji však s atentátem přímo nespojují. Přesto se tento narativ na internet dostal. Bývalý soudce a neúspěšný prezidentský kandidát Štefan Harabin v rozhovoru pro YouTube kanál Veci verejné (kanál, který je propojený s poslancem SNS Romanem Michelkou) prohlásil, že si atentát někdo objednal. Zuzanu Čaputovou přitom označil za „ideovou architektku atentátu“. Část rozhovoru, v němž se o prezidentce zmiňuje, zveřejnil na svém profilu na TikToku, kde má přes deset tisíc sledujících. V době, kdy novinářka ICJK psali tento článek, mělo video již téměř šedesát tisíc zhlédnutí.

Konspirace o atentátu jsou stále k dispozici na TikToku

Kromě politiků a známých osobností mají na TikToku poměrně velký dosah i příspěvky méně známých nebo neznámých profilů. Prezentují se na nich i nepodložené domněnky nebo přímo konspirace o pozadí atentátu.

Objevila se například fotografie, na níž útočník údajně stojí vedle předsedy Progresivního Slovenska Michala Šimečky a spolu s dalšími lidmi drží vlajky LGBTI+, transgenderu a Evropské unie. Pod fotkou byl popisek: „Cintula a jeho přátelé. Šimečka a terorista“, přičemž šipka směřovala k muži, o němž autor fotografie tvrdí, že jde o útočníka Cintulu.

Z obsahu účtu, jenž fotografii zveřejnil, je zřejmé, že osoba, které snímek patří, je odpůrcem opozičních stran, vakcín proti covidu nebo Evropské unie. Většina příspěvků má jen několik set nebo tisíc zhlédnutí. V několika případech ale zobrazení výrazně poskočila, a to například u zmíněné fotografie atentátníka s předsedou PS. Počet zobrazení se vyšplhal na téměř devatenáct tisíc.

Podle analýzy slovenského Centra pro boj s hybridními hrozbami, které působí pod ministerstvem vnitra, je tento nárůst důsledkem fungování algoritmu TikToku v sekci For You. Ten také doporučuje videa podle toho, nad jakým obsahem uživatel tráví nejvíce času. Pokud tedy sleduje videa o atentátu, platforma mu může nabídnout podobný obsah i z účtů s malým počtem sledujících.

Profil s názvem c..a..t..w..oman4 má v popisu českou, slovenskou a ruskou vlajku. Dva dny po atentátu sdílel video, v němž mužský hlas sděluje nepravdivou informaci, že atentátník byl členem Slovenské informační služby, spojuje ho s bývalým ministrem životního prostředí Jánem Budajem a tvrdí, že atentát byl pokusem o státní převrat. Šestiminutové video má více než 65 tisíc zhlédnutí, ale není možné určit, kdo je jeho autorem. Kamera po celou dobu snímá Bratislavský hrad.

Na TikToku se také šíří video od rakouské extremistické stanice AUF1 s konspirací, že útočník byl napojen na George Sorose. Video s českými titulky se šíří z účtů, z nichž není na první pohled jasné, kdo je vlastní.

Je to spiknutí, ale není nezákonné

Zmíněná videa obsahující dezinformace, které neodpovídají oficiálním informacím z vyšetřování atentátu na premiéra Roberta Fica, jsou na TikToku stále k dispozici. Zřejmě to souvisí i s pravidly pro mazání obsahu na této sociální síti.

To, co se dělo na všech sociálních sítích po atentátu, na Slovensku monitoruje Rada pre mediálne služby, jež shromažďuje hlášení o sporném obsahu a předává je platformám. Podle mluvčí Lucie Michelčíkové kontaktovali Radu zástupci TikToku hodinu po atentátu a informovali ji, že v souvislosti s incidentem zahájili potřebné interní procesy. „Zároveň Radě nabídli, že v případě potřeby může využít specializovaný kanál pro nahlášení nevhodného obsahu,“ uvedla Michelčíková.

Rada ale žádné nepatřičné příspěvky na TikToku nenahlásila a údajně ani nemá informace o tom, zda platforma nějaké příspěvky o atentátu smazala a kolik jich bylo. „Rada v rámci svých interních monitorovacích kapacit a spolupráce s dalšími relevantními institucemi neidentifikovala na platformě TikTok žádný příspěvek související s incidentem, který by splňoval znaky protiprávního obsahu nebo byl v rozporu s pravidly užívání platformy,“ podotkla mluvčí.

Analytické oddělení Rady přitom v souvislosti s atentátem zaznamenalo šedesát devět hlášení o nevhodném obsahu na sledovaných sociálních sítích. Z padesáti sedmi příspěvků nahlášených platformám bylo osm nepodložených a ve čtyřech případech již nebyl obsah v době prověřování k dispozici.

„V padesáti z nahlášených případů se jednalo o obsah zveřejněný na platformě Facebook, čtyři případy byly dostupné na platformě YouTube a tři na platformě X. Rada na tyto obsahy přišla jak na základě vlastního monitoringu, tak ve spolupráci s dalšími státními orgány,“ uvedla Michelčíková. Poznamenala, že komplexní obsahová analýza a srovnání platforem s ohledem na výskyt nevhodného obsahu nebyly cílem monitoringu. Nelze tedy vyvozovat, že celkově nejvíce nevhodného obsahu bylo na Facebooku.

Přečtěte si

Josef Šlerka: Známe hlavní zdroje dezinformací v Evropě

Co je Firehose of Falsehood

Článek vznikl v rámci projektu Firehose of Falsehood: Videopropaganda, jehož cílem je odhalit, jak se propaganda, dezinformace a konspirační teorie šíří prostřednictvím videokanálů, které jsou populární ve střední a východní Evropě, a kdo jsou hlavní aktéři této scény, případně kdo ji financuje.

Na projektu spolupracují novináři z devíti evropských zemí a navazují tím na první část Firehose of Falsehood (volně přeloženo Ohňostroj lží). V rámci projektu již dva roky zkoumáme hlavní zdroje ruské propagandy a ruskou propagandistickou scénu ve střední Evropě. Použitím analytické metodologie pro výzkum sociálních médií, jako jsou Facebook a X/Twitter, jsme byli schopni spojit různé politiky nebo politicky exponované osoby se skupinami na sociálních sítích a webech, jež šíří propagandu, a zároveň odhalit hlavní zdroje a toky dezinformací i toxických narativů z Kremlu a od ultrapravicových uskupení a jedinců, cílených na tuto část Evropy.

Nyní jsme se zaměřili na videoobsah, který ostatní výzkumníci často opomíjejí kvůli nedostatku analytických nástrojů pro videa, a zjišťovali jsme, jak s ním dezinformační scéna ve střední a východní Evropě pracuje.

The post Pokus o státní převrat, agent SIS a miliardář Soros. To jsou hlavní konspirace o atentátu na Fica šířené na TikToku appeared first on investigace.cz.

Vztahy zemí visegrádské čtyřky se po parlamentních volbách v Polsku a na Slovensku značně mění. Zatímco Polsko začalo politicky směřovat spíše na Západ, Slovensko se kloní k Východu a některé kroky premiéra Roberta Fica, například co se týče svobody médií, jsou připodobňovány k těm Orbánovým. Szabolcs Panyi, investigativní novinář původem z Maďarska, pro redakci investigace.cz hodnotí dění v zemích Visegrádu a vysvětluje, jaké jsou rozdíly mezi maďarskou a slovenskou politickou scénou. Ta slovenská je podle něj mnohem násilnější, a zatímco Orbánova pozice slábne, Fico ji teprve upevňuje. 

Na maďarské politické scéně se to v poslední době docela mele. Můžeš toto dění přiblížit?

Letos jsme začali tím, že rezignovala prezidentka Katalin Novák, jinak velká příznivkyně premiéra Viktora Orbána, jež působila v jeho vládě jako ministryně pro rodinu a vybudovala si image ženy, které záleží na rodinných hodnotách. Sama má několik dětí a stala se zastánkyní konzervativních hodnot. Jenže začátkem roku se provalilo, že tajně udělila prezidentskou milost muži, pravomocně odsouzenému za krytí pedofilie v dětském domově. To šokovalo i příznivce vlády. Jak se to vůbec mohlo stát? Máme vládu, která v předchozích dvou letech vedla kampaň proti LGBTQ+ komunitě, a to způsobem, že spojovala práva LGBTQ+ s pedofilií a v podstatě homosexuály obviňovala, že jsou pedofilové. A pak se ukáže, že jejich prezidentka omilostní muže, jenž kryl sexuální zneužívání dětí v sirotčinci, což se dělo neznámo jak dlouho, ale mohlo to být i více než deset let.

V tom dětském domově pracoval muž, kterého prezidentka omilostnila?

Ano. Ředitel sirotčince byl pedofil. Zneužíval chlapce mnoho let. Omilostněný muž tam působil jako jeho zástupce. Když děti začaly zneužívání hlásit úřadům, zástupce ředitele je v podstatě donutil, aby svá svědectví stáhly, a jeho šéf se tak mohl vyhnout trestnímu stíhání. Vyvíjel na děti nátlak, za což byl odsouzen. Zároveň je důležité, že nebyl pedofil, ale komplic pedofila. Tento fakt je ale pro mnoho lidí ještě horší, protože to ukázalo, že v systému je chyba: jestliže samotné oběti chtějí zločiny spáchané vůči nim nahlásit, systém je v podstatě umlčí. Dotyčný byl nakonec tajně omilostněn prezidentkou. Když se na to přišlo a informovala o tom média, nebyla schopná vysvětlit, proč to udělala. Řekla, že prezidentské milosti jsou anonymní a nemusí sdělovat žádné argumenty.

Nikdy to nijak nevysvětlila?

Nikdy. Prostě odešla z politické scény. Spolu s kolegy z webu Direkt36 jsme zjistili, jak její odchod probíhal. V pátek vedení vládní strany Fideszu, tedy Viktor Orbán a někteří další vysoce postavení členové, rozhodli, že by prezidentka měla odstoupit, což je samo o sobě také docela skandální, protože podle zákona by prezident měl být osobou nezávislou na vládě. V sobotu pak Katalin Novák odstoupila. A to je funkce prezidenta v podstatě nejvyšší státní funkcí. Oficiálně má vyšší hodnost než premiér. Takto se ukázalo, že Novák byla po celou dobu jen pěšákem, loutkou v Orbánových rukou.

Přečtěte si

Biskup, který přispěl k pádu maďarské prezidentky

Měl tento skandál ještě nějaké další důsledky?

Ano. Když vypukl, vyvolal rezignaci nejen prezidentky, ale i bývalé ministryně spravedlnosti Judit Varga, která se měla stát jedničkou na kandidátce strany Fidesz do Evropského parlamentu. Také se objevily zvěsti, že by mohla kandidovat i na post eurokomisařky za Maďarsko. Varga musela odstoupit z funkce poslankyně a prostě zmizela z veřejného života, neboť jako ministryně spravedlnosti tu ostudnou prezidentskou milost podepsala. Vláda prostě chtěla všechno utnout a vyhnout se skandálu tím, že politicky vymaže obě zmíněné ženy, jež byly mimochodem jedinými dvěma výraznými političkami vládní strany.

Viktor Orbán tedy musel najít nového prezidenta…

Udělal to tak, že si vybral téměř neznámého člověka, Tamáse Sulyoka, do té doby šéfa ústavního soudu. I do této pozice se Sulyok dostal řekněme zrychlenou cestou. Nemá totiž žádnou skutečně seriózní právní průpravu, víceméně je to také loutka. Viktor Orbán potřeboval někoho, kdo za sebou neměl z minulosti nic podezřelého. A tak byl Tamás Sulyok rychle zvolen parlamentem a jmenován. Problém je, že o minulosti své rodiny lhal. V předchozích rozhovorech líčil svého otce jako někoho, s kým bylo po druhé světové válce zacházeno nespravedlivě a neférově. Ve skutečnosti se ukázalo, že byl sympatizantem nacistů. Před několika dny byly dokonce zveřejněny staré dopisy, v nichž prezidentův otec tehdy žádal o zaslání nejrůznějšího nábytku zabaveného Židům. Samozřejmě nikdo není zodpovědný za to, co dělali jeho předkové. Problémem není prezidentův otec nacista, ale to, že prezident lhal. Oproti kauze Novák je to menší skandál, ale přesto nevypadá dobře.

Vypadá to, že budete mít dalšího nového prezidenta?

To si nemyslím. Pět let asi ve funkci vydrží.

Éra “orbánismu” je v poslední fázi

Jsou všechny citované aféry nějak spojené s Péterem Magyarem, který se rozhodl vystoupit proti Orbánovi a založit novou stranu? 

Po vynucených rezignacích prezidentky i někdejší ministryně spravedlnosti Judit Varga se z ničeho nic objevil bývalý manžel ministryně Péter Magyar, dlouho věrný Fideszu, byť v politice nepůsobil. Zastával různé funkce ve státních institucích. Magyar se nyní rozešel s vládní politikou a prezentuje se jako jakýsi whistleblower. Takže poskytuje hromady rozhovorů, v nichž mluví o jemu známých korupčních kauzách, o tom, kteří členové vlády jsou skutečně zkorumpovaní, a podobně. Tvrdí, že má důkazy a nahrávky, nikdy je ale neukázal veřejnosti. Mimo to se údajně chystá založit novou stranu. Z nějakých podivných důvodů si spousta Maďarů myslí, že to je člověk, na kterého jsme čekali.

Není tak radikálně vyhraněný proti EU jako Orbán?

Je to umírněný pravičák, ale musíme mít na paměti, že měl z Orbánova režimu prospěch. Poté, co se rozvedl s bývalou ministryní spravedlnosti, se zdá, že chce nastartovat kariéru opozičního politika. V současném Maďarsku je ale s podobnými zprávami vždy spojen nějaký skandál. Nedávno tak vyšlo najevo, že jeho rozvod i předešlý vztah s bývalou ministryní byl tak výbušný, že došlo minimálně k jednomu případu, kdy u nich doma musela zasahovat policie. Nedávno byla zveřejněna důvěrná zpráva z policejního spisu, která v podstatě popisuje, jak Magyar na manželku během hádky křičel a vyhrožoval, že udělá tak velký politický skandál, že padne i vláda. V Maďarsku se politika zkrátka míchá s bulvárem. Měli jsme pedofilní skandál, který se změnil na skandál s domácím násilím, a do toho ještě nový prezident lhal o minulosti svého otce.

Obvinění z domácího násilí Magyarovi neublížilo?

Zatím ne. Zdá se, že se mu během několika týdnů podařilo získat příznivce, kteří jsou jeho skalními fanoušky. A nevypadá to, že by je jeho aféra nějak rozrušila. Také musím říct, že ve společnosti, jako je ta maďarská, nemusí obvinění z domácího násilí nutně znamenat ztrátu morálního kreditu u veřejnosti. Zatím to vypadá, že Magyar skandál přežije, je ale ještě brzy na to, abychom dělali závěry.

Přečtěte si

Maďarský novinář Panyi: Orbán si vymýšlí nepřátele, které pak hrdinně udolá

Zároveň, a nechme teď stranou, zda je násilník, nebo ne, Magyar zakládá proevropskou stranu. Znamená to, že se Maďarsko mění? Že se společnost odklání od narativu Viktora Orbána?

Těžko říct, je ale vidět, že vládní elita a její věrní sloužící jsou trochu rozčarovaní. Existuje spousta vnitřních bojů mezi ministry, ministerstvy i různými ekonomickými kruhy. Navíc v posledních dvou letech byly maďarské fondy EU zmrazeny (stále jsou zmrazeny dvě třetiny), protože Evropská komise viděla, že v Maďarsku dochází k systematické korupci a peníze daňových poplatníků EU se rozkrádají. Tak prostě řekla zablokujeme to, dokud se neprosadí určité reformy. Během tohoto procesu peníze do Maďarska nepřicházejí. Také je u nás vysoká inflace, stejně jako v České republice, a různé ekonomické potíže, což znamená, že všichni ti lidé, kteří v podstatě žili jako paraziti z vlády, dojili vládu a dojili stát, teď začínají být trošku úzkostní a naštvaní. Příkladem může být právě Péter Magyar, který měl dobře placenou státní práci. Protože byl manželem ministryně, byl jmenován do vedení významných institucí. Když politická kariéra jeho ženy skončila a rozvedli se, podle všeho přišel o své existenční jistoty. A tak se obrátil proti systému. Myslím si, že obdobných kolotočů budeme v budoucnu často svědky. Jakmile tato vláda nebude schopná uživit všechny, kteří žili z dobrých zaměstnaneckých postů, tedy z veřejných peněz, stanou se z těchto lidí whistlebloweři nebo se politicky obrátí proti vládě. Bude to velmi zajímavé. Jako investigativní novinář doufám, že to bude znamenat spoustu úniků a šťavnatých informací, jež se můžou objevit v tisku.

Odklon od současné vlády je tedy spíše pragmatické rozhodnutí než ideologické. Je to tak stejně s přátelským vztahem Viktora Orbána k Rusku? 

Myslím, že jádro toho vztahu je velmi pragmatické. Týká se peněz a také věcí, o kterých nevíme.

Peníze znamenají významné ruské investice v Maďarsku? Rusko například financuje výstavbu nových bloků jaderné elektrárny.

Jaderná elektrárna je opravdu financovaná Ruskem, ale ve skutečnosti se nestaví. Máme obrovskou ruskou půjčku k pokrytí nákladů, ze které těží subdodavatelé, firmy napojené na blízké okolí Viktora Orbána. Elektrárna se ve skutečnosti nerozvíjí a peníze plynou do Orbánových kruhů. Dalším problémem je fakt, že se Maďarsko, na rozdíl od ostatních zemí v regionu, nesnažilo snížit závislost na ruské energii, na ruské ropě a plynu. Zejména v případě plynu existují společnosti, které ho nakupují od Gazpromu a pak ho přeprodávají maďarskému státu. Tyto společnosti vydělávají obrovské peníze, obvykle jsou registrované ve Švýcarsku. A my nevíme, kdo je jejich konečným vlastníkem. Víme však, jak funguje Rusko, a podobná schémata známe z předválečné Ukrajiny či z Bulharska, kde Rusové tímto způsobem platili místní elity, místní vládu. Proto existuje podezření, že právě proto Viktor Orbán a jeho vláda udržují s Ruskem pragmatické vztahy. Přátelské chování vůči Rusku pak musí prodat svým voličům, nějak ho ideologicky vysvětlit, což je poměrně jednoduché. Rusko a Vladimir Putin jsou z tohoto pohledu v podstatě poslední zastánci konzervativních společenských hodnot, a to na rozdíl od Spojených států a západní Evropy, kde „liberální diktatura“ nutí lidi měnit pohlaví.

Přečtěte si

Střední Evropa a její osudový atom

Orbán nedávno přednesl projev o tom, že západní svět je zdrojem zkázy. Údajně rozpoutává války, ničí státy, překresluje hranice zemí, rozvrací tradiční hodnoty a na všem se pase jako kobylka. Maďaři se prý liší, neboť takto žít nechtějí. Znamená to, že si to všichni v Maďarsku opravdu myslí?

Orbánův projev je zajímavý v souvislosti s jeho vlastní rodinou, neboť své děti poslal studovat do Švýcarska a do Velké Británie, ne do Nižního Novgorodu nebo do Petrohradu. Velmi zajímavé.

Což je stejné jako u ruských oligarchů, kteří své děti posílají studovat na Západ, byť ruská propaganda Západ i jeho kulturu neustále vykresluje v pekelných barvách.

Jde o to, že ta část společnosti, která konzumuje podobné zprávy, v případě Maďarska cenzurované a uvařené v Orbánově propagandistickém impériu, tomu věří a postupem času se v tomto přesvědčení upevňuje, protože už skoro deset let neposlouchá nic jiného než tuto propagandu. A ta se navíc neustále radikalizuje.

Radikalizuje se proto, že mírnější cesta už není možná? Propaganda musí být radikálnější, aby byla uvěřitelná, aby vzbudila emoce?

Orbán šíří prokremelské narativy od roku 2014 nebo 2015. Když ale v roce 2022 začala ruská agrese vůči Ukrajině v plném rozsahu, zřejmě cítil, že musí svým stoupencům tyto věci vysvětlit. Jak je například možné, že média, jež konzumujete a která víceméně řídí a upravují moji ministři, vykreslují Putina jako mírumilovného chlapíka a zesměšňují Spojené státy za tvrzení, že by Rusko chtělo napadnout Ukrajinu, a ono se to naráz stane? Až do 22. února 2022, kdy Rusové zaútočili, si maďarský provládní tisk dělal legraci z Bidenovy administrativy i z Polska a všech ostatních zemí, jež varovaly před tím, že se Rusko chystá zaútočit. Teď, když čteš maďarský provládní tisk, vidíš, že se v podstatě jedná o kopie kremelských narativů, které tvrdí, že to Spojené státy chtěly tuto válku, že Ukrajina je stát jen naoko, že USA a americké firmy chtějí vydělat na prodeji zbraní nebo skupují zemědělskou půdu na Ukrajině a tak dále. To samé si přečteš v dnešním ruském tisku. Na maďarské voliče Viktora Orbána to ale zabírá.

Pokud ale bude v USA na podzim zvolen prezidentem Donald Trump, bude Amerika najednou přátelská? 

To je velmi zajímavá otázka. Viktor Orbán je známý jako Trumpův příznivec. Zrovna nedávno se oba setkali na Floridě a vedli téměř hodinovou diskusi. V roce 2016 byl Orbán prvním lídrem evropské země, která podpořila Trumpa. Zjevně očekává, že pokud bude Trump zvolen, zeslábne tlak USA na Maďarsko. Tím si ale nejsem tak jistý, protože i během první Trumpovy vlády panovalo pod rádoby přátelským povrchem velmi vážné napětí, hlavně kvůli Číně. Orbánova vláda má totiž blízko nejen k Rusku, ale také právě k Číně. A byla to Trumpova administrativa, která zahájila křížové tažení proti Huawei, čínské technologii 5G, TikToku a jakémukoli čínskému vlivu v západním světě. Viktor Orbán navazuje mimořádně úzké vztahy s čínskými společnostmi i s vedením Komunistické strany Číny. Takže to stále vidím jako potenciálně docela vážný konfliktní bod mezi možnou budoucí Trumpovou administrativou a Orbánovou vládou.

Co píší maďarská nezávislá média, je v podstatě jedno

Vraťme se k Maďarsku. Říkal jsi, že existují státem kontrolovaná a v podstatě vlastněná média, jež prosazují stejný narativ. Jak jsou na tom nezávislá média?

Ne moc dobře, ale nechci si příliš stěžovat. Někteří maďarští novináři mají tendenci si neustále stěžovat, jak je situace v médiích špatná. Vždycky se snažím zdůrazňovat, že jestliže je člověk investigativním novinářem v Maďarsku, na rozdíl od Slovenska ho nezabijou, na rozdíl od Turecka nezavřou, na ulici ho nikdo neobtěžuje ani nemlátí – alespoň zatím. Možná jsem optimista. Ale zatím se to neděje. Jedním z důvodů je to, že naše práce ve skutečnosti nemá žádný dopad na společnost.

Nezávislá média nejsou vnímána jako hrozba?

Nejsou a svým způsobem je jedno, co zveřejňujeme, Orbánova vláda už vybudovala takový firewall, že její voliči konzumují pouze média z propagandistické mašinérie. Nepoužívají internet, aby si vyhledali, co píše zbytek maďarských nezávislých médií. Ta existují převážně na internetu, protože všechny místní noviny, téměř všechna rádia i televize jsou kontrolovány vládou nebo zkroceny prostřednictvím vládní reklamy. Zbytek svobodných médií se potýká s různými problémy, třeba s úbytkem reklamy pro online média, neboť tyto příjmy jsou přesměrovány do Googlu a Facebooku. To znamená méně peněz pro novináře a investigativní novináři jsou vždy nejdražším typem novinářů, protože pracujeme měsíce na jednom příběhu, který opravdu negeneruje mnoho kliknutí. V Maďarsku máme dvě nezávislé neziskové investigativní redakce, které fungují na celostátní úrovni – Átlátszó a Direkt36. Novináři z těchto médií jsou navíc už dlouhá léta označováni za agenty CIA, agenty George Sorose, zahraniční agenty.

Tato situace se nijak nevyvíjí?

Novinkou je, že vláda vytvořila nový úřad, takzvaný Úřad pro ochranu suverenity, jehož úkolem je odhalovat zahraniční vlivy v maďarském veřejném životě, včetně médií. Nemají pravomoc zahájit řádné vyšetřování, ale můžou kontrolovat fungování a financování médií, zveřejňovat zprávy a v případě, že to považují za nutné, vše nahlásit orgánům, jako je policie, finanční úřad nebo kontrarozvědka. Takže nás můžou označit za zahraniční agenty a pod touto záminkou nás zmíněné orgány smí legálně vyšetřovat. Celá myšlenka této novinky spočívá v tom, že v minulosti, když jsme byli označováni za zahraniční agenty, šlo spíš jen o politickou rétoriku. Nyní nám podobnou nálepku může přišít státní orgán, státní instituce, což bude mít následky. Před chvílí jsem říkal, že nezávislá média v Maďarsku nikdo neobtěžuje, ale myslím si, že toto období končí a vyšetřování ze strany úřadů brzy začne.

K čemu může takové vyšetřování dospět? K pokutě, vězení?

Úřad bude shromažďovat informace údajně jenom z otevřených zdrojů. Poté se rozhodne, jestli podá trestní oznámení policii, státnímu zastupitelství či finančnímu úřadu, nebo se obrátí na kontrarozvědku. Pak bude na těchto orgánech, aby provedly řádné a seriózní vyšetřování, které může vyústit v pokuty, nebo dokonce ve vězení. Přesné postihy zatím neznáme a je předčasné o tom spekulovat.

Slovensko mi připadá jako divoký západ

Když už mluvíme o svobodě médií, na Slovensku se po tamních parlamentních volbách velmi rychle mění k horšímu. Lze to nějak porovnat s tím, co se děje v Maďarsku už roky? 

Podle mého názoru na Slovensku aktuálně probíhá něco jako zrychlená verze toho, co se dělo v Maďarsku v posledních patnácti letech. Orbán nejdřív potlačil veřejnoprávní média a vytvořil z nich státní, což znamená, a teď nepřeháním, propagandu ve stylu Severní Koreji, kterou později okopírovala vláda Práva a spravedlnosti v Polsku. Přebírali i stejné narativy: obvinění, že opozici financuje George Soros nebo že je plná zahraničních agentů. Jediný rozdíl spočíval v tom, že v Polsku opozici obvinili, že jsou německými agenty, v Maďarsku jsme obviňováni jako američtí agenti. Co nyní provádí Robert Fico na Slovensku? Potírá veřejnoprávní média. Slovenští novináři se samozřejmě snaží protestovat, ale nikdo nemá moc to zastavit. Lze proto očekávat, že veřejnoprávní média se změní v čistou vládní propagandu. A pak nastane to, co proběhlo v Maďarsku, kde soukromá mainstreamová média postupně převzali vládní zmocněnci nebo soukromí vlastníci vystavení tlaku vlády. V podstatě museli uzavřít dohodu, že pokud chtějí vydělávat peníze, musí svá média zkrotit, aby nekritizovala vládu. Myslím si, že něco podobného se zrovna děje například s TV Markíza na Slovensku, kterou, pokud je mi známo, vlastní česká firma. Ta je teď nucena se rozhodnout, jestli chce podporovat svobodu médií na Slovensku, nebo vydělávat. Asi lze odhadnout, jak se rozhodne. Rozdíl mezi oběma zeměmi je pouze v tom, že Slovensko je zhruba o polovinu menší než Maďarsko. Je tam méně médií, což znamená, že je snazší je převzít, zejména pokud to uděláte bleskově, jako to provádí Robert Fico.

Vidíš nějakou další slovenskou podobnost s Maďarskem? Tedy nejen ve snaze ovládnout média, ale také dosadit své přátele do pozic, kde je politická moc potřebuje, zrušit řádný způsob vyšetřování zločinů a podobně?

Do jisté míry ano. Ale Slovensko a Maďarsko a myslím, že i Česká republika a Slovensko, jsou dost odlišné země. Slovensko mi ve srovnání s Maďarskem opravdu připadá jako Divoký západ. Když Orbán v roce 2010 převzal moc, bylo pro něj velmi důležité, aby měl v čele generální prokuratury někoho loajálního ke své straně. Orbán byl se svou partají předtím osm let v opozici, a jeho lidé tak neměli možnost nakrást si velké peníze. Když se dostal k moci, jeho motivací proto nebylo zastavit probíhající vyšetřování, ale zajistit, aby během jeho vlády prokuratura nikoho důležitého nevyšetřovala. Na Slovensku vidíme opačnou situaci – vlády se chopila již stíhaná a obviněná parta lidí, kteří teď chtějí zastavit všechna vyšetřování, jež proti nim byla v předchozích letech zahájena. Takže Robert Fico a jeho lidé zasahují do již existujících trestních vyšetřování a soudních řízení, což se samozřejmě jeví mnohem odpornější než tehdy v Maďarsku. Druhý rozdíl je v tom, že maďarská vláda má stále dvoutřetinovou podporu v parlamentu a samotný Viktor Orbán a většina jeho ministrů jsou právníci. To znamená, že pro ně nebylo nutné porušovat zákony, když mohli jednoduše a doslova přes noc přijmout jakýkoli zákon pro ně prospěšný. Což je hlavní problém maďarské korupce: podle zákona je všechno legální. Řekl bych, že v Maďarsku máme v čele státu zločince s bílými límečky, zatímco na Slovensku jsou to takoví opravdoví mafiáni, a jak jsme viděli v posledních letech, jsou schopní použít i násilí. V Maďarsku tento systém vypadá alespoň navenek velmi nenásilné, civilizovaně.

Každopádně se zdá, že Viktor Orbán je docela rád, že se Robert Fico vrátil k moci. Bude nyní dynamika zemí V4 taková, že Slováci a Maďaři budou nejlepšími přáteli proti České republice a Polsku?

Zdá se, že ano, Maďarsko a Slovensko jsou momentálně opravdu velkými přáteli, za kterými ale jako velký bratr stojí Rusko. V případě České republiky a Polska vidíme spojenectví založené na společných hodnotách a politických zájmech, zároveň jde o spojenectví dvou rovných stran. V případě Maďarska, Slovenska a Ruska je to jako matrjoška. Nejmenší panenka je Slovensko, ta větší je Maďarsko a největší panenkou zahrnující obě předešlé je Rusko. To znamená, že na Slovensku je nejen viditelný ruský vliv, ale i maďarský. Navíc se někdy opravdu nedá říct, zda maďarský vliv sleduje pouze maďarské zájmy, nebo jestli Maďarsko prostě nejedná ve jménu Ruska.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Na jižním Slovensku žije velká maďarská etnická menšina, která má tendenci přijímat hodně zpráv z maďarských státních médií, jež šíří proruskou propagandu. Ta tím pádem radikalizuje nejen Maďary v Maďarsku, ale i ty žijící na Slovensku a orientuje je prokremelským směrem. V zájmu Viktora Orbána je samozřejmě to, aby etnické skupiny Maďarů v zahraničí přijímaly a následovaly jeho hesla. V celkovém pohledu je však tento vliv i v zájmu Ruska, což odpovídá příkladu s matrjoškou.

Zaznamenal jsi v souvislosti se slovenskými prezidentskými volbami nějakou vstřícnost vůči kandidátu Pellegrinimu, jak jste to popsali v článku o Pellegriniho návštěvě Moskvy před parlamentními volbami v roce 2020? 

Před pár týdny Pellegrini navštívil Maďarsko, kde se setkal nejen s předsedou maďarského parlamentu, protože oficiálně je předsedou slovenského parlamentu, ale i s novým prezidentem země, a hlavně s premiérem Viktorem Orbánem. To je samo o sobě dost neobvyklé a proti správným diplomatickým normám, že zahraniční hodnostář není přijat na své úrovni, ale v podstatě všemi ústavními činiteli. Takže i tato návštěva byla jasným vzkazem Orbánovy vlády etnickým Maďarům na Slovensku, že Pellegrini je jejich člověk, musí volit Pellegriniho. Co se týče jeho návštěvy Moskvy, uvidíme, slovenské prezidentské volby mají dvě kola a do 6. dubna, kdy se rozhodne, se ještě může stát cokoli.

Přečtěte si

Pellegrini si prostřednictvím Orbána domluvil předvolební návštěvu Moskvy v roce 2020

Situace je teď přece jen jiná než před čtyřmi lety, kdy jel Pellegrini do Moskvy. Rusko v Ukrajině rozpoutalo válku… 

Je to pravda, ale Pellegrini k vítězství zároveň potřebuje, aby ho podpořil proruský elektorát na Slovensku. V prvním kole voleb kandidovali i otevřeně proruští kandidáti, jejichž voliči nemusí automaticky volit Pellegriniho, který je stále vnímán jako umírněnější, trochu víc prozápadní politik než například Fico. Pellegrini a jeho strana přece pronesli výroky, které byly víc v souladu se západním mainstreamem podporujícím Ukrajinu než s rétorikou Orbána či Fica. Musí tedy ještě dokázat například voličům Štefana Harabina nebo Mariana Kotleby, že je tvrdý proruský chlapík a zaslouží si hlasy těch, kteří tyto názory sdílejí. Takže si myslím, že cesta do Ruska je stále ve hře. Pro Pellegriniho je teď nejdůležitější, aby byl zvolen. Pak se může starat o to, jak zmírnit všechny škody, které by mu taková návštěva Moskvy přinejmenším v EU způsobila.

Je třeba brát Ficovu proruskou rétoriku opravdu vážně? Není určena jen pro jeho voliče a nyní i pro potenciální voliče Pellegriniho? 

Na Slovensku mezi Ficovými kritiky existují dva proudy myšlení. Jedni tvrdí, že to, co Fico říká, je špatné, a to, co dělá na domácí scéně, že je hrozné, ale pokud jde o konkrétní činy v zahraniční politice, prozápadní loajalitu Slovenska alespoň zatím moc nezměnil. A pak je tu druhý proud, která říká, že tuto loajalitu nezměnil, protože se nyní soustředil na potírání médií, nevládních organizací a protikorupčních orgánů. Až tohle všechno zvládne a bude po prezidentských volbách, odejde Čaputová a nastoupí Pellegrini, pak může naplno proměnit i slovenskou zahraniční politiku.

A tvůj názor?

Dovedu si představit druhý scénář. Neboli jakmile skončí s upevňováním moci, bude mít čas, bude mít příležitosti a manévrovací prostor, aby se také distancoval od prozápadní zahraniční politiky.

Přečtěte si

Polsko: Krajina po bitvě

Bolestivý rozchod mezi Čechy a Slováky

Jaká je tedy budoucnost visegrádských zemí?

V době, kdy nahráváme tento rozhovor, se právě zde v Praze scházejí ministři zahraničí Visegrádské skupiny. Vypadá to, že dynamika bude spíš něco jako V2 plus 2, Česká republika a Polsko versus Maďarsko a Slovensko. Moje zdroje v Polsku i v České republice tvrdí, že pořád existuje snaha skupinu V4 udržet, protože je užitečná, protože ji lze využít k tlaku na Slováky a Maďary, byť samozřejmě panuje nespokojenost s tím, jak Fico a Orbán politiku vedou. Zároveň ale nikdo nechce jen tak ztrácet čas s těmito stále beznadějněji vypadajícími zeměmi. A jsou i tací, kteří tvrdí, že polský ministr Radek Sikorski prostě řekne: „Tak, hoši, tohle stačilo. Tohle byla poslední schůzka ministrů zahraničí v tomto formátu. Nebudu s vámi jednat. Budu jednat s německým a francouzským ministrem zahraničí a hodně štěstí.“ Uvidíme, jak to dopadne. Polsko převezme visegrádské předsednictví, což znamená, že české předsednictví skončí. České předsednictví v podstatě všechno pozastavilo. Místo toho, aby otevřeně prohlásili, že Visegrád je mrtvý. Poláci jsou k Maďarsku a Slovensku otevřeně kritičtí, takže se dá očekávat, že žádná setkání na vysoké úrovni už možná nebudou nebo budou méně častá.

Už teď se zdá, že na některých úrovních spolu země z V4 přestaly mluvit a některé informace sdílet?

Ano, objevily se zprávy, že Česká republika snižuje mezivládní spolupráci se Slovenskem především při sdílení zpravodajských informací, protože už Slovákům nevěří, že nebudou všechno předávat Rusku. To samé ale už delší dobu dělá Maďarsko a také další země jako Řecko nebo Kypr, jež jsou rovněž považovány za proruské a nespolehlivé členy EU, kterým nelze věřit. Každopádně rozchod mezi Čechy a Slováky bude bolestivější než mezi Maďarskem a zbytkem Visegrádské skupiny.

Česko se v tomto směru ale také může změnit, za rok a půl tady proběhnou parlamentní volby.

Myslím si, že každá země se s populistickou autoritářskou vlnou nebo tendencí vyrovnává v jiné fázi. Zdá se, že Polsko ji překonalo. Když se podíváme na první kroky nové polské vlády, jsou poměrně silní a pevně přesvědčení, že udělají vše pro to, aby se autoritářské populistické pravicové smýšlení v dohledné době nedostalo zpět k vládě. V Maďarsku je to samozřejmě průšvih, ale zároveň už jde o pozdní stádium orbánismu. Viktor Orbán viditelně zestárl, je méně ostrý, jeho manévrovací prostor je mnohem omezenější, pověst pošramocená a jediné, v co může doufat, je návrat Donalda Trumpa. Pak by mohl od Spojených států dostat volnou ruku, aby si v Maďarsku směl dělat, co chce. Reálně už ale nemá žádné regionální ambice na rozdíl od roku 2018, kdy si opravdu tak jako jeho příznivci myslel, že se díky úspěchům na domácí scéně může soustředit na dobývání Evropy, na to, aby se stal lídrem na evropské úrovni. Což se nestalo a podle všeho už nestane. Slovensko populistická vlna opět zasáhla. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Co slyším od svých českých přátel o České republice, také to není příliš povzbudivé, hlavně pokud jde o případnou koalici mezi stranou Andreje Babiše a současnou vládní konzervativní stranou (ODS) nebo krajní pravicí (SPD). Zkušenosti Maďarů by měly být budíčkem a varováním pro ostatní země, tak jako úspěšná kampaň polských nevládních organizací a polské opozice může být pro ostatní země návodem, jak se s populistickou vlnou vypořádat.

Máš na závěr nějakou optimistickou myšlenku? 

Pokud jde o spolupráci mezi občanskou společností nebo konkrétně novináři ve visegrádském regionu, nikdy nebyla lepší. Takže i když na nejvyšší politické a diplomatické úrovni vládne nejistota a napětí mezi dvěma versus dvěma zeměmi, myslím si, že na úrovni novinářů jsme nikdy neměli tolik přeshraničních příběhů, společných vyšetřování a spolupráce, což je docela fajn.

The post Novinář Panyi: V Maďarsku máme v čele státu zločince s bílými límečky, na Slovensku jsou to spíše mafiáni  appeared first on investigace.cz.

Dnes uplynulo šest let od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Na Slovensku je premiérem stejně jako tenkrát Robert Fico, do vlády a vysokých politických funkcí se dostaly trestně stíhané osoby. Fico jako jeden z prvních kroků své vlády označil čtyři média za nepřátelská. Patří k nim i redakce Aktuality.sk, pro kterou Ján Kuciak pracoval. Jako investigativní reportérka tam nyní působí Laura Kellö Kalinská, která kauzu Kuciak sledovala od samého počátku a napsala o ní knihu. U příležitosti tohoto smutného výročí jsme spolu mluvily o tom, jaká je na Slovensku politická a společenská situace, zda jsou novináři v ohrožení a zda je odkaz Jána Kuciaka stále relevantní.

Jsi jedna z mála slovenských novinářů a novinářek, kteří případ sledovali od samého začátku až do současnosti. Chodila jsi na všechna soudní líčení a nyní jsi o kauze vydala knihu. Jána jsi ale neznala, v redakci Aktualit jste se minuli. Co tě vedlo k zájmu o vyšetřování jeho vraždy? 

Do značné míry to souvisí i s tím, že jsem do redakce Aktualit.sk přišla vlastně až několik dní po vraždě. Původně jsem měla nastoupit 26. února 2018, ale to ráno jsem se podobně jako zbytek Slovenska i světa dozvěděla, co se stalo, takže můj příchod do redakce byl trochu opožděný. Ano, Jána jsem osobně neznala, byť jsem ho díky jeho práci samozřejmě vnímala jako novináře. Myslím, že na některé jeho rozpracované věci jsem i navázala. Takže to bylo asi nejjednodušší a nejracionálnější rozhodnutí našeho šéfredaktora, že jsem se mu primárně věnovala já, protože jsem k němu neměla tak blízký vztah jako ostatní. Nechodila jsem s Janem na kafe, na pivo. Neměli jsem společné zážitky, které s ním měli moji kolegové. A hlavně jsem ten případ, tu ztrátu a vůbec celou tragédii prožívala trochu jinak a trochu méně emotivně než oni.

Takže to pro tebe byla výhoda, být svým způsobem nezúčastněný pozorovatel?

Podle mého názoru je to výhoda dodnes, protože si nedokážu představit, jak by kolegové reagovali, kdyby listovali spisy a narazili na věci, jež jsou opravdu otřesné a nechutné, což mně se skutečně stalo. Ať už to byl záznam z pitvy, nebo záběry z místa činu, tedy z Velkej Mači. To jsou věci, které by moji kolegové asi nikdy nechtěli vidět, a je to naprosto normální a přirozené. V tomto ohledu jsem zkrátka měla trochu větší odstup.

Lze těch šest let vyšetřování, soudních procesů, které vlastně ještě neskončily, nějak shrnout?

Je pravda, že samotné vyšetřování a informování o něm bylo velmi intenzivní. Všechno, co jsme se dozvěděli, byla vlastně taková horká stopa, kterou jsme se snažili ověřit, neustále jsme zjišťovali, co policie má a co nemá. Když jsem se při přípravě knihy probírala těmi původními články, musím zpětně uznat, že se policii podařilo poměrně hodně utajit. Tedy v poměru k tomu, kolik se toho dostalo na veřejnost a jaké spekulace se mimoděk objevily. Hodně věcí se podařilo utajit v těch prvních týdnech a měsících, než policie vypátrala podezřelé. Čekání na soud bylo pak takové, řekla bych, technické, se spoustou stresu a vzrušení.

Přečtěte si

Slovensko: Emoce v soudní síni – Zsuzsová dostala 25 let, Kočner osvobozen

Dělali tehdy novináři nějaké chyby?

Ano, jak v průběhu vyšetřování, tak v průběhu soudu, dnes bychom se jim snad vyhnuli. Například bychom určité věci nekomentovali necitlivě nebo nepromyšleně, něco nezveřejnili a tak dále. Dnes se na to samozřejmě díváme jinak, ale já vždycky říkám, že ani v té nejlepší škole vás nikdo nenaučí, jak se chovat, když je zavražděn váš kolega. Byla to – a stále je – bezprecedentní situace a my se vlastně učíme informovat o tom případu tak, abychom nebyli napadáni z různých stran. Události se v té době zkrátka děly příliš rychle a snaha o jakousi nechci říct přímo kontrolu, ale dozor nad tím případem byla obrovská.

Být v této kauze jako naprosto nestranný novinář asi nejde, Ján byl kolega pro všechny novináře, i když ho neznali…

Zároveň bylo velmi důležité, že v době jeho smrti pracovaly v řadách policie osoby, o nichž Ján Kuciak psal, a my jsme věděli, že mají vazby na kriminální prostředí. Osoby, kterým jsme nevěřili – což nakonec ukazuje i současnost, že ve vyšetřovacím týmu působili lidé, kteří tam neměli co dělat a v podstatě byli jen špehové, jakési uši vysoce postavených úředníků a politiků, jejichž úkolem bylo zjevně pouze to, aby těm nahoře předávali informace. Ve své knize se zmiňuji o svědcích, kteří dneska mluví o tom, že o vyšetřování vraždy měli zájem oligarchové nebo různí funkcionáři. Jeden vypovídá, že nosili stohy papírů z vyšetřování a tyto informace šly přímo k tehdejšímu premiérovi Robertu Ficovi. My jsme tušili, že je to asi bude zajímat, že pro premiéra a vládní stranu Smer to bude důležitý případ, protože by je mohl ohrozit. Ostatně proto byl vyšetřovací tým později redukován na menší počet lidí, zkrátka vyhodili ty, o nichž měli pochybnosti. K tehdejší napjaté a v podstatě šílené atmosféře přispělo i to, kdo policii řídil a jací lidé s jakými konexemi tam zůstali.

Co nového najdeme v knize, kterou jsi o vraždě napsala a nedávno publikovala? Ta kauza přece měla velké mediální pokrytí.

Původně jsem si i myslela, že o tom případu už bylo napsáno tolik textů, že není možné, abychom odhalili něco nového. Proto jsme se rozhodli, že cílem bude popsat komplexní souhrn vyšetřování od okamžiku, kdy se našla dvě nehybná těla ve Velké Mači, až po začátek procesu. Sama jsem však byla překvapená, že přestože jsem případ sledovala opravdu pečlivě, objevily se věci, o nichž jsem nevěděla. A nemluvím jen o vyšetřovacím spisu, který je obrovský, má deset tisíc stran. V rámci sbírání materiálu jsem mluvila s lidmi, co se na vyšetřování přímo podíleli nebo měli informace o tom, jak probíhá. Právě od nich jsem se dozvěděla mnoho zajímavých věcí. Čtenáři knihy si tak hned v úvodu mohou přečíst, jak vypadala samotná razie na jižním Slovensku v září 2018, kdy policie zadržela první podezřelé. To je velmi zajímavé, protože málokdo ví, jak se policisté na razii připravovali, jak den předtím zkoumali jednotlivé domy, jak podezřelé pachatele několik týdnů sledovali a odposlouchávali je, co všechno o nich zjistili. Pak jsou tam i osobní vzpomínky těch, kteří u zátahů byli. Například jeden z podezřelých se vůbec neprobudil, když razie vypukla, a vzbudili ho teprve kukláči, kteří stáli nad jeho postelí.

Zjistila jsi o podezřelých ještě další podrobnosti?

Ano, například že u každého ze tří hlavních podezřelých – tedy u vraha Miroslava Marčeka, jeho komplice, šoféra Tomáše Szabóa, a prostředníka Zoltána Andruskó – zvolila policie jinou vyšetřovací taktiku. Nechci z toho samozřejmě dělat kriminálku, ale svým způsobem je to tak absurdní případ, že jako zahraniční kriminálka opravdu vypadá. Bohužel jde o slovenskou realitu. Co se týče dalších věcí, které ani mně nebyly známé, tak policii se v době, kdy ještě nevěděla, kdo je střelec a kdo řidič, podařilo zjistit, že Tomáš Szabó, který byl šofér, ale nejdříve ho považovali za vraha, měl při zatýkání na sobě bundu, ve které předtím chodil na obhlídky kolem domu ve Velkej Mači. Teprve když po několika měsících udělali speciální forenzní expertízu, zjistili, že večer 21. září 2018 to byl ten druhý, kdo skutečně vstoupil do domu a pak se vrátil. Takže měli potvrzeno, že Tomáš Szabó byl řidič. Nebo jsem například vyvrátila domněnku, kterou mimochodem publikovala i česká média, že vrahy pomohly vypátrat zahraniční satelity. Nebyla to pravda. Když jsem o tom mluvila s lidmi z bezpečnostních složek, kteří na této části pracovali, vysvětlili mi, že satelity dokážou dokonale zachytit například fotbalové hřiště, ale určitě ne člověka, tak aby jej šlo identifikovat. V knize jsem popsala i to, co lidé z Europolu našli v mobilech Miroslava Marčeka, Tomáše Szabóa nebo Aleny Zsuzsové, jež je podle nepravomocného rozsudku zprostředkovatelkou vraždy. Jak si tyto osoby hledaly informace o vraždě. Jak si permanentně kontrolovali zprávy. Kdo kdy smazal historii jejich vyhledávání.

Přečtěte si

Kauza Kuciak, den 20: Andruskóovi předala Zsuzsová peníze den po vraždě

Kniha bude dostupná i v Česku. Proč by měla české čtenáře zajímat?

Nedokážu úplně srovnávat slovenské a české prostředí, ale na Slovensku jsme si do roku 2018 mysleli, že situace není tak napjatá a že drsná mafiánská 90. léta jsou za námi. A přesto si někdo dovolil objednat vraždu novináře. A nestalo se to jen na Slovensku. Podívejme se koneckonců na jiné evropské země, kde se takové věci udály. Malta, Řecko a tak dále. Takže si myslím, že česká společnost by měla brát tehdejší dění na Slovensku jako varování. Koneckonců jsme měli společný stát, máme společnou historii, čímž chci říct, že si nejsme kulturně a civilizačně vzdáleni. Kontext nebo pozadí celé té vraždy spočívá v tom, že politiky bylo vytvořeno prostředí, jenž umožnilo vznik nápadu na objednání vraždy, pravděpodobně s vědomím, že to nějakým způsobem zůstane nevyšetřeno. Což je závažný signál a velmi vážné varování pro vás jako pro Českou republiku, a vůbec pro celý okolní svět. V okamžiku, kdy politici vytvoří prostředí, kde se podobné věci zametají pod koberec, otevírají dveře různým kriminálním živlům, kteří pak mají pocit, že mohou páchat trestnou činnost, aniž by se na to přišlo nebo byli potrestáni. A to je vážné, to je velmi vážné.

Pro kamarádíčkování, napojení politiků justice či policie na různé významné osoby z podnikatelského nebo kriminálního prostředí, se na Slovensku vžil název „systém našeho člověka“. Před vraždou se o něm vědělo, ale nebyly důkazy, teď důkazy jsou, ovšem zůstává otázkou, zda k něčemu povedou.

Něco jiného je, když o takovém systému slyšíte různé řeči v kuloárech, ale nikdo neříká nic nahlas, nic konkrétního, není to v kontextu nějaké policejní zprávy, nějakého výslechu. Jestliže ale někdo konečně nahlas promluví a začne popisovat, jak jejich systém funguje, jak probíhaly ty šílené schůzky v šestém patře záhadné budovy v Bratislavě poblíž policejního prezidia, kde se tajně scházeli nejvyšší političtí představitelé a bezpečnostní složky, a vy se dozvídáte, o čem se bavili, jak ty schůzky vypadaly, abych pravdu řekla, najednou si připadáte jako ve filmu, kterému v podstatě píší scénář, režírují ho a hrají v něm lidé, co vůbec nemají zasahovat do správy státu. Máme historky o tom, jak se v igelitkách nosily desítky až stovky tisíc eur jako kapesné pro úředníky, kteří pak poslouchali různé mocné podnikatele. Když si na to vzpomenu, vždycky si říkám, jak je dobře, že o tom víme, nahlas se o tom mluví, existují nějaké důkazy a vyšetřuje se to. Ale čím víc se dozvídáme, tím víc si myslím, že žijeme v absurdní zemi.

Vražda tenkrát spustila vlnu bezprecedentních protestů a následně možná i nadějí v obnovu společnosti. Dnes je však opět premiérem Robert Fico, ve veřejných funkcích jsou zpátky lidé, kteří tam byli před vraždou, a na Slovensku se zase protestuje. Je nálada ve společnosti jiná než tenkrát?

Atmosféra je trochu jiná a vždycky bude jiná, protože už máme tu strašnou, tragickou zkušenost. Je pravda, že po vraždě se společnost nebo její velká část na chvíli semkla, protože vraždu dvou mladých nevinných lidí, kteří plánovali svatbu, odsoudí téměř každý, tak jako objednání této vraždy a samozřejmě i fakt, že Ján Kuciak byl zavražděn kvůli své práci, kvůli tomu, co odhaloval. To všechno opravdu zapůsobilo a lidé protestovali pro dobrou společnou věc. Jenže za ty roky, co uplynuly, se objevilo tolik konspirací a tolik polopravd i lží, které zasévali politici, že se jim podařilo přiklonit veřejné mínění na svou stranu. Politici nepřesvědčovali lidi, že černá je bílá, ale prostě zasévali semínka pochybností o tom, jak se to všechno stalo. Proto si dnes politici dovolí vystoupit na tiskové konferenci nebo na pódiu – mluvím zejména o těch ze Smeru –, kde vykřikují, jak celá kauza Kuciak byla jinak, oni nám řeknou, kdo Kuciaka zavraždil, a ještě se budete všichni divit, ještě dojde k velkému odhalení.

Veřejnost tomu opravdu věří?

Velká část Slovenska má o celé věci pochybnosti, o tom, zda vyšetřování probíhalo z pohledu zákona správně, zda přiznání, o nichž jsem před chvílí mluvila, jsou autentická, zda tady opravdu nejsou nějací političtí vězni. Politici, a opět mluvím zejména o straně Smer, ale i extremistických stranách, dokonce dokázali vnést do veřejné debaty takové teorie, že Ján Kuciak byl obětován, aby došlo ke státnímu převratu. Je to děsivé, ale bohužel to ukazuje, jak Slovensko a zdejší voliči přemýšlejí, mnozí z nás se prostě nechali zblbnout. Je to zkrátka vizitka, že ještě nejsme natolik zralí, abychom tyto řeči ignorovali.

Přečtěte si

Analýza rozsudku v kauze Kuciak

Pojďme se tedy posunout k aktuální situaci na Slovensku. Co jsou zatím nejvýraznější kroky nové vlády?

Otázkou je, co všechno víme. Protože netušíme, co se děje uvnitř vlády. Nevíme, jaké skupiny se tam rodí a znovu se spojují, kdo bude opravdu řídit stát. To se možná zase dozvíme až za několik let, pokud vůbec někdy. Ale to, co vidíme na povrchu, co se vládnoucí koalice – což znamená Slovenská národní strana, Smer a Hlas – nebojí veřejně prezentovat, jsou nebývale velké změny trestního zákona, které přinesou bezprecedentní proměnu toho, jak budeme soudit pachatele. Ať už pachatele hospodářské trestné činnosti, nebo násilné trestné činnosti. Tyto obrovské změny se zkrátka budou týkat i vražd, znásilnění, ublížení na zdraví nebo vyhrožování. Navíc vidíme, že poměrně důležité pozice jsou obsazovány opět stejnými lidmi, nebo lidmi jim velmi blízkými.

Do parlamentu se ale dostali i obvinění nebo přímo obžalovaní poslanci?

Ano, ale zatímco to je vizitkou slovenských voličů, tak to, jaké osoby například ministerské mandáty zastávají, je vizitkou politiků, kteří takové lidi jmenují do funkcí. Zdá se, že vláda lidem vzkazuje, že je jí úplně jedno, co si o tom veřejnost myslí. My si tam dosadíme, koho chceme. Tak to teď na Slovensku vypadá. Vzpomínám si, že v minulosti veřejností trochu otřáslo, když jsme se například dozvěděli, že určitou funkci zastává člověk s vazbami na mafii, na nějakého pochybného oligarchu. Dneska už je to úplně normální. Vrcholem posledních dnů se stalo jmenování Pavla Gašpara, syna bývalého policejního prezidenta, do čela Slovenské informační služby. Původně tam měl být samotný Tibor Gašpar, člověk, který vedl policejní prezidium v době, kdy byli zavražděni Ján a Martina. Muž, o němž se říká, že manipuloval s jakýmkoli nepohodlným vyšetřováním, respektive nechal zamést pod koberec informace o různých kauzách. Vláda sice od jeho jmenování upustila, ale jmenovali jeho syna. V takové situaci je třeba si položit jednoduchou otázku, zda nový ředitel Slovenské informační služby bude schopen být natolik objektivní a nestranný, aby podepsal například sledování nebo vyšetřování osob z kriminálního prostředí, s nimiž se sám stýká a vůbec se za to nestydí. Odpověď je asi jasná.

Novela trestního zákona mimo jiné výrazně zkracuje promlčecí lhůty – ať už u ekonomické kriminality, nebo právě u násilných trestných činů. Dotkne se nějak vyšetřování či obviněných v kauze vraždy Jána a Martiny?

Do jisté míry ano, protože novela trestního řádu předpokládá zrušení Úřadu speciálního prokurátora, jenž na tento případ dosud dohlížel. Tento úřad dozoruje ty nejzávažnější kauzy, jako je korupce, úkladné vraždy, terorismus, extremismus a tak dále. Pokud by se úřad zrušil, obdobné případy by putovaly na jednotlivé krajské prokuratury, což by znamenalo, že kauza vraždy Jána a Martiny a s ní související objednávky vražd prokurátorů (jedná se o objednávky vražd tří prokurátorů, které měla pro Mariana Kočnera zprostředkovat Alena Zsuzsová, pozn. red.) by přešly na krajskou prokuraturu v Trnavě. V tom okamžiku by nový prokurátor musel prostudovat celý obrovský soudní spis, musel by znát všechny nesmírně podrobné detaily. Tím pádem by se jednání v této kauze na čas zastavilo. Z Úřadu generálního prokurátora ale přišel signál, že pokud budou mít prokurátoři z Úřadu speciálního prokurátora zájem o dohled nad svými případy, které už jsou v nějakém soudním řízení, tak si je budou moci nechat. A dozorující státní zástupci v případu Kuciak projevili zájem. Matúš Harkabus a Daniel Mikuláš sice chtějí přejít na krajskou prokuraturu v Žilině, ale řekli, že by rádi pokračovali ve stíhání v kauze Kuciak, protože jim na tom záleží, případ znají, mají jej načtený a oproti svým předchůdcům mají koneckonců zatím i lepší výsledky.

Dotkne se nový trestní zákon kauz, jež se začaly rozplétat po vraždě, přesněji řečeno odkrývání systému našeho člověka?

Určitě ano, pokud se bavíme o těch případech, které skutečně vypukly nebo se začaly vyšetřovat až po vraždě Jána Kuciaka nebo spolu nějakým přímým či nepřímým způsobem souvisejí, tak některé z nich budou podle novely trestního zákona zcela promlčené. To znamená, že lidé, o nichž Ján Kuciak psal a kteří jsou nyní z něčeho obviněni, budou obvinění zproštěni nebo tresty, které jim hrozí zejména za hospodářskou trestnou činnost, budou daleko nižší než ty současné. Ve většině případů tak bude pachatel čelit podmíněnému trestu a pravděpodobně nějaké finanční pokutě, což pro bohaté lidi není velký problém. Jestli si dobře vzpomínám, tak z kauz, jež se týkají Mariana Kočnera, existuje minimálně jedna, která bude promlčena, takže Marian Kočner se nějakého obvinění rovněž zbaví.

A co nově zvolení poslanci, těch se nový trestní zákon taky dotkne?

Ano, například místopředseda parlamentu Petr Žiga spadá do okruhu lidí, jimž bude novela velmi vyhovovat. Do jisté míry to pomůže i zmíněnému Tiboru Gašparovi a vůbec všem, protože zákon obsahuje spoustu změn ve prospěch obviněných. Dává jim například nové možnosti napadnout obžalobu, čehož může využít třeba právě Tibor Gašpar, který je obviněn a obžalován v řadě případů. Tím pádem z toho budou mít všichni určitě prospěch. Nejen oni, ale i takzvaní jejich lidé.

Přečtěte si

Kauza Kuciak, den 21: Prokurátor a advokáti poškozených přednesli závěrečné řeči

Robert Fico po volbách označil několik slovenských médií za nepřátelská. Mezi nimi byla i redakce Aktualit.sk. Jakým způsobem to ovlivnilo vaši práci?

Nejsme vztahovační, takže se nás to nějak osobně nedotklo. Po praktické stránce ale přestala strana Smer odpovídat čtyřem vybraným redakcím, včetně Aktualit. V podstatě mám ve schránce několik odeslaných e-mailů bez odpovědi. Jde hlavně o dotazy směřující na ministerstva a na resorty ve správě Smeru. Nějak si musíme poradit a pomoci, byť nám někteří politici odmítají odpovídat. Nevím, jak to bude vypadat do budoucna, protože si nedovedu představit, že budeme všechny naše dotazy řešit přes zákon o svobodném přístupu k informacím. Přitom se stane, že ani tímto způsobem nechtějí odpovědět nebo že odpověď pod různými záminkami protahují, což bychom v budoucnu mohli napadnout u soudu. Ale to je samozřejmě výhled na několik příštích let.

Je možné, že se odpovědi domůžete soudní cestou? Nebo že soud na odpovídání novinářům nastaví nějaký precedent? 

Dovedu si představit, že bychom takto získanou odpověď za pár let asi zvládli, ale nevím, jak moc velký by to mělo smysl, když požadované informace nebudou aktuální. Něco podobného se před pár týdny stalo jednomu kolegovi, když požádal formou zákona o svobodném přístupu k informacím o seznam poradců nebo nějakých asistentů, a žádost mu byla zamítnuta. Snažil se odvolat, což znamenalo dohadování se s úřadem, na který se obrátil. Mezitím tu informaci zveřejnilo jiné médium, s nímž vláda komunikuje. I takové paradoxy se na Slovensku dějí.

Jak se tedy změnila mediální scéna od voleb, když některá média mají takovou komunikační výhodu? Funguje nějaká spolupráce, že by se třeba média semkla?

Musím uznat, že někteří kolegové v těch redakcích, kterým vláda odpovídá – například veřejnoprávní média – mají tendenci klást stejné otázky, vlastně je opakovat, a politik pak buď odpoví, nebo ne. Obecně se ale změnila celá atmosféra komunikace, politici parlamentem někdy jen proběhnou a člověku zabouchnou dveře před nosem. Na druhou stranu, což je děsivé a zároveň legrační – a taky stejné jako v 90. letech, kdy politici měli své vybrané novináře, kteří spíš budili dojem jejich kamarádů – tak podobní novináři se objevili i po volbách 2023. Vlastně ani nevím, jestli to jsou novináři, neboť s politiky vedou zvláštní rozhovory. Kladou třeba otázky: „Tak co, pane premiére, jak to všechno zvládáte a nejste moc unavený?“ Tyto typy se staly součástí dnešní slovenské mediální scény i v tom smyslu, že útočí na standardní redakce, na standardní média. Neboť si říkají, že oni jsou teď alternativa, která hraje hlavní roli, první housle, protože má výsadu, že se dostává nejblíže k politikům. Ale rozhovory vedou tak nekriticky, že to vypadá opravdu směšně a komicky.

To asi veřejné debatě moc nepomáhá…

Nepomáhá. Dokonce máme unikátní případ, kdy jedna novinářka nebo aktivistka, zkrátka veřejně činná osoba, je zároveň asistentkou člena vládnoucí koalice. Neboli je placená státem nebo poslancem Národní rady a zároveň se snaží dělat rozhovory s různými politiky, což je samozřejmě v naprostém rozporu.

Přečtěte si

Ján Kuciak a náš poslední nedokončený článek…

Jedním z významných slovenských novinářů, kteří po volbách opustili Slovensko, je Arpád Soltész. Nedávno v našem podcastu Odposlech mluvil o útocích na novináře, o tom, že se mohou stupňovat, že se může stát nějaká nehoda, že bude větší strach psát o určitých tématech. Směřují k tomu slovenští novináři? K nějaké formě autocenzury ze strachu, nebo spíš k rezignaci?

Autocenzura je do značné míry osobní věcí každého z nás, tím pádem to mohu posoudit jen za sebe. Uznávám, že atmosféra není dobrá, ale pak je otázka, jestli nás to nemá spíš aktivovat k ještě většímu výkonu, ostražitosti k tomu, co se děje, nebo spíš k nějaké rezignaci. Osobně se snažím atmosféře nepodlehnout a myslím si, že i řada mých kolegů a kolegyň nejen z naší redakce Aktuality.sk, ale i z dalších, chce stále upozorňovat na to, co se děje, co je mezi řádky, kdo zase ovládá naši zemi. Neboli poskytovat informace, aby si veřejnost mohla vybrat, zda chtějí tímto stylem pokračovat, žít.

Přináší to nějaké výsledky, po tom všem, co jsi o dnešním Slovensku řekla?

Podle mého názoru se například v debatě o trestním zákoně podařilo do značné míry otřást veřejností, protože ještě v prosinci to opravdu vypadalo, že se něco schválí bez diskuse. Nicméně díky velkému množství rozhovorů s odborníky, velkému množství textů a analýz, se povedlo upozornit na fakt, že novela není dobře připravená, respektive že obsahuje řadu věcí, o kterých nemá veřejnost tušení. Do jisté míry se tak podařilo otřást i tou částí veřejnosti, která tomu zpočátku nerozuměla a možná má nyní pochybnosti o tom, zda novela zákona byla správným krokem a správným přístupem. Proto si myslím, že nesmíme nejen rezignovat na svou práci, ale měli bychom zůstat nohama na zemi a nenechat se strhnout nějakými emocemi. Jak jsi zmínila, útoky na novináře, na novinářky, se na Slovensku stupňují. Politici si dělají ze sociálních sítí jakousi veřejnou arénu pro ponižování různých novinářů a novinářek. Takže ano, emoce tu jsou a narůstají. Proto je důležité jim nepodlehnout.

Cestou by tedy mělo být zůstat racionální a vysvětlovat?

Ano.

Zavedli jste v redakci nějaká speciální opatření? Diskutujete víc o tom, jak se třeba i s útoky vypořádávat? 

Diskusí v redakci, jak k čemu přistupovat, co má přednost a o čem informovat, je dneska víc. Slovensko valchuje obrovský parní válec v podobě agresivního stylu politiků, třeba i tím neodpovídáním některým novinářům, takže člověk neví, o čem psát a referovat dřív. Proto jsou tyto diskuse stále silnější. Nastávají pro nás nové situace a musíme se jim nějakým způsobem přizpůsobit. To je asi ten zásadní rozdíl oproti nedávné minulosti.

Máš pocit, že šest let po vraždě zůstává tato tragédie nadále důležitou pro společnost, že téma mezi Slováky pořád rezonuje?

Ať už bude u moci jakákoli garnitura, téma vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové musí být pro nás vždy zásadní a důležité. Pokud se z této situace nepoučíme, historie se bude opakovat. A to by bylo nesmírně tragické. Doufám, že se to nestane. Bude také velmi důležité, abychom nezanevřeli na soud, abychom trpělivě čekali, jak případ dopadne a jak bude nakonec uzavřen. A pak je tu výzva pokračovat v práci Jána Kuciaka. To říkám vždycky. Jeho největší motivací a klíčem k práci bylo, že vycházel z faktů. Takže ani my nesmíme na fakta rezignovat. A budeme se jich držet i nadále. Ať už tuto zemi řídí kdokoli a jakýmkoli směrem.

The post Šest let od vraždy Jána Kuciaka: Kdo bude ve skutečnosti řídit stát, nevíme appeared first on investigace.cz.

Ficův kabinet vládne již s důvěrou parlamentu a všechny jeho kroky nasvědčují tomu, že pokračuje v přebírání moci na Slovensku závratným tempem. Zároveň se příliš nezajímá o to, zda jedná v souladu se zákonem či ne. Myslí si to slovenský novinář a politický komentátor Arpád Soltész, s nímž jsme první měsíc nové vlády probírali v našem podcastu. Mimo politická témata posluchačům nabízíme i základní přehled o tom, jak dnes vypadá slovenská mediální krajina a proč se renomovaný novinář rozhodl opustit svou rodnou zemi.

S novinářem a politickým komentátorem Arpádem Soltészem si povídal redaktor a datový analytik investigace.cz Josef Šlerka.

The post Podcast Odposlech: Slovensko je hra s nulovým součtem, říká slovenský novinář appeared first on investigace.cz.