Litevští novináři ztratili bezplatný přístup k datům z obchodního rejstříku. Mohou je získat pouze za extrémně vysoké poplatky a jen v omezeném objemu. Investigativní žurnalistika se tak pro místní média stává finančně neudržitelná.

Litevští novináři deset let pracovali s daty z obchodního rejstříku bezplatně, a to na základě oficiální žádosti o informace. Šlo o nepsané pravidlo založené na dobré vůli, protože žádný zákon o volném přístupu k informacím neexistoval. Před třemi týdny se ale současná vláda v čele s premiérem Sauliusem Skvernelisem rozhodla pro radikální krok. Bezplatný přístup k veřejným informacím všem médiím bez předchozího upozornění zmrazila. Informace mohou novináři získat pouze po zaplacení komerčních poplatků. Politické rozhodnutí přišlo po uveřejnění investigativního článku protálu 15min, který se týkal lídra nejsilnější politické strany.

„Vláda sice popírá jakoukoli souvislost rozhodnutí s článkem, rozhodnutí ale bylo přijato poté, co naše kauza odhalila, jak šéf nejsilnější politické strany obchází zákon. Politici vědí, že velká část naší práce je založena na svobodném přístupu k oficiálním údajům, a je jim jasné, že tato rozhodnutí nás odsouvají na vedlejší kolej,“ řekl autor investigativního článku Šarūnas Černiauskas webu investigace.cz.

Obchodní rejstřík v Litvě spravuje Ministerstvo dopravy. Ministr dopravy Rokas Masiulis o nové „dohodě“ nevěděl. Na situaci chtěl reagovat novelou zákona, která by novinářům informace z rejstříku bezplatně zpřístupnila. Podmínkou by bylo dodržování etických standardů a úředních předpisů. Ministerstvo bylo ochotné proplatit médiím veškeré výdaje spojené s poskytnutím dat až do doby, kdy by zákon vstoupil v platnost.

Iniciativa ministra dopravy však ve středu v litevském parlamentě narazila. Dočasně tedy platí původní rozhodnutí o zavedení komerčních poplatků za informace, které jsou v jiných evropských zemích veřejné. Podle nových pravidel by Černiauskas za informace potřebné pro svůj investigativní článek musel zaplatit 10 000 eur, čili přes 250 000 korun.

Peníze ale nejsou jediný problém. Vláda chce přístup k informacím i radikálně omezit. Například nebude možné získat historické údaje o vlastnictví nemovitostí.

Černiauskas vnímá politické rozhodnutí jako cenzuru: „Vláda účinně odstřihla přístup k datům důležitým jak pro investigativní žurnalistiku, tak pro denní zpravodajství. V příštím roce máme troje volby, za těchto podmínek ale nebude možné o kandidátech zjistit nebo ověřit skoro nic.“

Zavedení poplatků výrazně nabourá rozpočty redakcí. Přinášení ověřených informací se tak stane luxusem, který si hlavně menší regionální média nebudu moci dovolit. Litevská vláda slíbila, že do týdne navrhne řešení.

Autor: Eva Kubániová

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Litevští novináři si za veřejné informace zaplatí appeared first on investigace.cz.

V Česku se jim přezdívá „stošestky”, na Slovensku pak „dvěstějedenáctky” – kvůli číslu tamních Zákonů o svobodném přístupu k informacím. Společné mají to, že jsou jedním z nejcennějších nástrojů, které mají novináři a novinářky k dispozici. A právě sedmadvacetiletý Kuciak byl i přes svůj věk kolegy považován za jednoho z nejzkušenějších slovenských novinářů, kteří „infozákon” ke své práci využívali.

Zavražděný Ján Kuciak pracoval v redakci zpravodajského serveru Aktuality.sk. Ve spolupráci s Investigace.cz a sítí mezinárodních investigativních novinářů OCCRP se v posledním roce a půl věnoval například tomu, zda a do jaké míry prorostla chapadla jedné z nejmocnějších mafií světa – italské ‘Ndranghety – do podnikatelských a politických struktur Slovenska. Prošetřoval podezření, že peníze evropských daňových poplatníků mohly končit v rukou italské mafie, která manipulovala se zemědělskými dotacemi. Během vyšetřování mimo jiné odhalil vazby slovenských politiků, zejména z vládní strany SMER, na italské rodiny, které jsou s ‘Ndranghetou propojeny.

Infozákon, který existuje v různých podobách ve všech zemích EU kromě Lucemburska, umožňuje kontrolu státních úřadů ze strany veřejnosti. V dnešní době je v podstatě nezbytný pro řádné fungování demokratické společnosti. Problémem je, že novináři se často musejí identifikovat, aby jim daný úřad informace poskytl.

Marek Vagovič, šéf investigativců z Aktuality.sk a Kuciakův editor, tvrdí, že Jáno byl velmi dobrý v tom, jak zacházel s citlivými informacemi. „Pracovní verze všech svých článků, poznámky a důkazy měl zašifrované. Proto si myslím, že informace včetně jeho osobních údajů a adresy bydliště unikly od policie, státních žalobců, soudů nebo jiných státních úředníků, kteří jeho žádosti o informace zpracovávali.”

Kuciak navíc často podával žádosti o informace svým jménem namísto toho, aby úřady oslovil prostřednictvím redakce Aktuality.sk. A kromě toho měl tendenci v rámci žádostí poskytovat úředníkům doplňující informace, protože věřil, že vysvětlení kontextu zvýší šanci na získání informace, kterou hledal. Vagovič se domnívá, že úředníci mohli tímto způsobem vydedukovat, kam Kuciak svými dotazy směřuje a případně informovat dotčenou osobu. Uniklé osobní údaje a Kuciakova adresa pak mohla jeho vrahovi podstatně usnadnit práci.

Novináři z Investigace.cz kontaktovali několik státních institucí, o kterých věděli, že po nich Kuciak v poslední době požadoval informace – například Pôdohospodárskou platobnú agentúru která na Slovensku spravuje zemědělské dotace, kancelář státního zastupitelství v Trebišově, nebo SEPS (Slovenská elektrizačná prenosová sústava). Všechny do jedné však popřely, že by Kuciakovy žádosti sdílely s jinými subjekty.

Kuciak není na Slovensku jediný, jehož osobní údaje mohly být poskytnuty dotčené osobě či firmě. Své o tom ví i bratislavský právník Boris Stancl. Když volal na úřad, aby zjistil, zda jednu jeho žádost obdrželi, zeptal se jej úředník na to, jestli informaci hodlá využít „ve prospěch”, nebo „proti” dotčené osobě. Poté, co Stancl odpověděl, že „proti”, úředníkovi se prý očividně ulevilo, načež dodal: „dobře, posílám vám veškeré informace a přeji hodně štěstí”. Další Stanclovu žádost o informace jiný úřad rovnou sdílel s dotčenou osobou.

S podobnými problémy se setkávají novináři napříč celou Evropou. Novinářům mezinárodní sítě OCCRP bylo vyhrožováno lidmi, o kterých zjišťovali informace, nebo byli odrazováni úředníky, aby pokračovali v dalším pátrání. Reportérům z černohorského protikorupčního centra MANS například zavolal člověk, který se ptal, proč se šťourají v jeho byznysu. A to hned poté, co začali vyšetřovat výstavbu hotelů v přírodní rezervaci poblíž pobřežního města Perast. Informaci údajně obdržel z ministerstva kultury, které mu oznámilo, že se novináři zajímají o jeho činnost. Jejich osobní údaje černohorské úřady poskytly i pašerákům cigaret, jejichž činnost novináři vyšetřovali.

Neobezřetně nicméně nepostupují jen úředníci státních institucí na Balkáně, ale i v zemích EU, o čemž se mohli přesvědčit i reportéři italského investigativního centra Investigative Reporting Project Italy (IRPI). Těm volali pro změnu pašeráci nebezpečného odpadu, aby je varovali před „strkání nosu do cizích věcí”. Kromě telefonních čísel se od tamních úřadů dozvěděli jejich adresy, data narození, dokonce i údaje z občanských průkazů.

Podle Helen Darbishire, zakladatelky a ředitelky watchdogové organizace Access Info Europe, odporuje požadavek úřadů na plnou identifikaci osoby, která informace poptává, základním lidským právům. A navíc ohrožuje život novinářů. „Tomu se musí zamezit. Evropská unie musí nastavit jasná pravidla, která zajistí ochranu osobních údajů novinářů využívajících informační zákon,” dodává.

Dosud takové nařízení či směrnice neexistuje a kvalita informačních zákonů v jednotlivých členských zemích EU značně kolísá. Experti se shodují na tom, že nejlepší ochranu by novinářům v budoucnu zajistila možnost žádat o informace anonymně. Jánu Kuciakovi a jeho snoubence Martině Kušnírové to ale život nevrátí.

Autoři textu: Eva Kubániová, Vlad Lavrov

The post Infozákon: nejlepší nebo nejhorší přítel novináře? appeared first on investigace.cz.

Případ možného zneužívání příspěvků na financování kanceláří pro europoslance, kterým se v posledních letech zabývali investigativní novináři z celé Evropské unie (České centrum pro investigativní žurnalistiku nevyjímaje), se nakonec dostane až před Soudní dvůr Evropské unie. Slyšení bude oproti všem zvyklostem veřejné a bude se konat ve čtvrtek 19. října v 9:30 (vy jej můžete sledovat zde).

Každý europoslanec dostává od Evropského parlamentu přes 4 300 euro měsíčně na financování své kanceláře. Nikdo však již nehlídá, jestli jsou peníze použity správně a opravdu pro svůj účel, a příspěvek se tak stává snadno zneužitelným (více informací o tomto případu naleznete ZDE). V roce 2015 skupina téměř 50 novinářů ze všech členských zemí Evropské unie požádala Evropský parlament o přístup k dokumentům, které by dokládaly, jak europoslanci utrácejí tyto peníze. Přístup k dokumentům byl i přes rozpor se zákonem o svobodném přístupu k informacím odmítnut, a tak novináři podali žalobu k Evropském soudnímu dvoru.

„Celá iniciativa je podporována Evropskou federací novinářů,“ říká Mogens Blicher Bjerregar, ředitelka této organizace. Dodává, že je to proto, že „akce žádá větší transparentnost a odpovědnost a je realizována na podporu práva na svobodný přístup k informacím v oblasti daní, která si zaslouží naši největší pozornost“. Jestli se svého práva dočkáme, se dozvíme již ve čtvrtek.

The post Vyšetřování investigativních novinářů končí u Soudního dvora EU appeared first on investigace.cz.

autoři: novináři sdružení pod MEPs projektem

Každý poslanec Evropského parlamentu dostává tzv. všeobecné náhrady (General Expenditure Allowance – GEA). Ty stojí Evropskou unii ročně okolo 40 milionů eur čili přibližně miliardu korun. Dávka slouží na provoz národních kanceláří europoslanců. Jenže čerpání příspěvků už Evropská unie nijak nekontroluje, takže je extrémně snadné je zneužívat.

Tým novinářů ze zemí Evropské unie se během několika měsíců snažil zmapovat, jak se příspěvek využívá a nakolik je jeho čerpání průhledné. Z celkového počtu 748 oslovených europoslanců třetina (249) buď odpověděla, že žádnou kancelář nemá, odmítla poskytnout adresu domovské kanceláře, anebo novinářský tým údajnou kancelář na uvedené adrese nenašel.

Čeští europoslanci patří k využívání příspěvku na provoz domovské kanceláře k lepší skupině. Na dotazy odpověděla více než polovina českých europoslanců, přibližně čtvrtina z nich byla ochotná se s námi o čerpání náhrad dál bavit.

Nejhorší situace byla v Polsku a Bulharsku, kde se nenašel jediný poslanec Evropského parlamentu, který by byl ochoten se s novinářským týmem bavit.

Kontroverzní podnájmy

Europoslanci si své národní kanceláře často pronajímají od vlastních politických stran, a tím přispívají do stranické kasy. To je za určitých podmínek akceptovatelné i Evropským parlamentem. Pronájmy ale musí splňovat několik podmínek – kancelář musí být jasně označena jako sídlo europoslance, oddělena od ostatních kanceláří a v prostoru nesmí pracovat nikdo jiný než zaměstnanci Evropského parlamentu a jejich asistenti. Evropský parlament ale splnění těchto podmínek nijak nehlídá, ponechává to na svědomí každého z europoslanců.

Další skupina europoslanců si pronajímá kancelář sama od sebe.

Jen v Německu si osm europoslanců z různých stran pronajímá kancelář samo od sebe. Mezi nimi je i Manfred Weber, předseda středopravé skupiny EPP (Evropská lidová strana), největší frakce v Evropském parlamentu. Jeho kancelář sídlí u něj doma na bavorském venkově, daleko od hustěji osídlených oblastí. Manfred Weber na dotazy ohledně sídla kanceláře neodpověděl.

Raritní je případ slovenského poslance evropského parlamentu Vladimíra Maňky, jehož národní kontaktní adresa je PO Box v bance ve Zvolenu.

Vzhledem k tomu, že Evropský parlament neprovádí kontrolu, není ke kancelářím ani žádná dostupná dokumentace. „Pronájem kanceláře je jedním z výdajů, na které se vztahují pravidla pro všeobecné náhrady. Jedná se o paušální částku, která – už z principu – není Evropským parlamentem monitorována,“ vysvětluje mluvčí Evropského parlamentu Marjory van den Broeke.

„Skutečnost, že se jedná o paušální částku, znamená, že poslanci nemusí vykazovat faktury nebo další účty. To také znamená, že administrativa Evropského parlamentu nemá žádné informace o kancelářích používaných poslanci,“ dodává van den Broeke.

To mimo jiné vede k situaci, kdy samotní poslanci mají poměrně pestrý výklad toho, jak mohou příspěvky na domovskou kancelář využívat.

Mnozí z nich tvrdí, že příspěvek využijí každý měsíc v plné výši, a to na kancelářskou techniku, internetové připojení a další náklady související s prací. Další do čerpání zahrnují i cestovní náklady pro své návštěvníky, charitativní dary nebo platby pro vlastní politické strany.

(Ne)určený účel

Značný počet poslanců totiž příspěvky pobírá i bez toho, že by měli jakoukoliv kancelář ve své domovské zemi.

Někteří europoslanci z Bulharska, Belgie, Itálie, Německa, Holandska nebo Španělska odmítli novinářskému týmu poskytnout adresu své domovské kanceláře.

V kalendáři Evropského parlamentu na rok 2017 je přitom vymezeno devět týdnů na vnější parlamentní činnosti, což znamená politickou práci mimo Brusel a Štrasburk. Z toho čtyři týdny v kalendářním roce by se poslanci měli soustředit výhradně na práci ve svém volebním obvodu.

Bianko šek

Teprve v dubnu parlament odhlasoval alespoň namátkové kontroly těchto příspěvků.

Nick Aiossa, který se v Transparency International zabývá Evropskou unií, poznamenal: „Nikdy jsem si nedokázal představit, že by europslanci rozdali na politiku soudržnosti členským státům 40 milionů eur ročně bez jediného dokladu o využití prostředků. „

Wouter Wolff, který se na univerzitě v belgické Lovani zabývá politickým financováním, je k nakládání s těmito příspěvky kritický: „Obecně je problematické, že pro veřejnost v tomto případě neexistuje žádná transparentnost.“ Tato situace je podle Wolffa nebezpečná zejména v čase, kdy veřejnost ztrácí důvěru v politiku a instituce EU.

„Neustále slyšíme o vzestupu euroskeptických nacionalistických sil. A přesto tady máme takový malý symbolický problém s parlamentem, který může být velmi rychle vyřešen,“ dodal Aiossa.

Mapování náhrad europoslanců je dlouhodobější projekt téměř padesáti novinářů ze všech 28 členských zemí Evropské unie. Projekt vznikl za podpory European Journalism Fund. 

V roce 2015 tato skupina novinářů formálně požádala Evropský parlament o přístup k dokumentům, které by poukazovaly na to, jak europoslanci utrácejí své náhrady. Přístup k dokumentům byl zamítnut. Novináři následně podali žalobu k Evropskému soudnímu dvoru. Případ je stále otevřený. Více informací o případu zde.

The post Potěmkinovy kanceláře appeared first on investigace.cz.

EP odmítá žádosti novinářů o záznamy o europoslaneckých náhradách

20. listopadu 2015 – České centrum pro investigativní žurnalistiku a novináři z dalších 28 zemí Evropské unie podali žalobu k Soudnímu dvoru EU proti Evropskému parlamentu. Ten jim odmítl poskytnout přístup k informacím, jak jeho 751 členů hospodaří se svými poslaneckými náhradami. Žurnalisté na něj proto 13. listopadu podali žalobu*.

Tým 29 novinářů požadoval kopie záznamů o europoslaneckých náhradách za poslední čtyři roky. Jednotliví novináři se dožadovali záznamů o europoslancích ze své země. Konkrétně šlo o dokumenty zahrnující fakta o tom, jaké peníze členové Evropského parlamentu dostávají kromě svých platů; jednalo se například o univerzální náhrady, cestovní náhrady, náhrady na denní stravování a fondy pro zaměstnance. Evropský parlament ale údaje o těchto nákladech odmítl poskytnout.

Tato celounijní iniciativa pro svobodný přístup k informacím – MEP´s (Members of European Parliament´s) Project – byla vytvořena v červnu, kdy se novináři všech zemí EU rozhodli vyžádat si zpřístupnění dokumentů, které ukazují, jak, kdy a za jakým účelem europoslanci utrácejí peníze z náhrad.

V roce 2014 šlo podle Evropského parlamentu 27 procent z téměř 2 miliardového rozpočtu (1,756 miliard EUR) na výdaje europoslanců. Těchto více než 474 miliónů eur se skládá z jejich platů, z nákladů na cestování a z platů pro osobní asistenty. Evropská veřejnost má právo vědět, jak je nakládáno s téměř půl miliardou eur z jejích daní. Evropský parlament utratí 3,2 milionu eur měsíčně pouze na univerzální europoslanecké náhrady (téměř 40 milionů eur ročně). Nikdo tyto výdaje nekontroluje či nesleduje. Členové europarlamentu, kteří jsou jedinými volenými zástupci občanů EU, opakovaně zamítli snahy regulovat tuto problematiku.

Evropský parlament v září zamítl žádost všech novinářů o přístup k informacím s odvoláním na ochranu osobních údajů a údajně nepřiměřenou zátěž, kterou by mu poskytnutí přístupu k takovým dokumentům mohlo způsobit. EP také uvedl, že nedisponuje žádnými dokumenty, které by se vztahovaly k tomu, jak europoslanci nakládají se svými univerzálními náhradami.

Novináři se nyní obracejí k Soudnímu dvoru Evropské unie ve snaze napravit selhání EP v jeho deklarované funkci ochránce transparentnosti, a tedy lhostejnost ke smlouvám o EU.

„Prostým odepřením přístupu k vyžadovaným dokumentům dává Evropský parlament svým členům právo k tajnůstkářskému nakládání s penězi veřejnosti a poskytuje jim plnou imunitu ve vztahu k veřejné kontrole těchto finančních záležitostí. My argumentujeme tím, že důvody odepření přístupu, které byly reportérům sděleny, nemají žádný základ v žádné evropské směrnici,“ říká právnička týmu novinářů Nataša Pirc Musar, bývalá slovinská komisařka pro informace.

„MEP´s Project je bezprecedentní. Je to poprvé, co novináři ze všech zemí EU spolupracují v oblasti svobody informací, konkrétně ve věci přístupu k záznamům o náhradách europoslanců. Náhrady europoslanců jsou určeny k tomu, aby byly utráceny pro jejich profesionální, a nikoliv osobní, potřeby. A proto by toto nemělo zůstat skryto evropské veřejnosti,“ říká vedoucí MEP´s Project, slovinská novinářka Anuška Delić.

*Žaloba týkající se irských europoslanců bude podána v patřičnou dobu.

The post Novináři zemí EU žalují Evropský parlament appeared first on investigace.cz.

Skrze úniky soukromých dokumentů se svět dozvídá o finančních poměrech celebrit i neznámých boháčů.

Nekvalitní xerokopie oficiálně vyhlížejícího dokumentu se pomalu načítá na monitoru počítače v pražské kanceláři Českého centra pro investigativní žurnalistiku. Jeho ředitelka Pavla Holcová ukazuje nejnovější informace, ke kterým nedávno získala přístup. Jako první se objevuje hlavička Komise finančních služeb Britských Panenských ostrovů. Následuje řada čísel a krkolomných právnických formulací v angličtině.

Po letmém přečtení sjetiny se ukazuje, že adresátovi příslušného dopisu hrozí pokuta ve výši dvacet pět tisíc dolarů či odnětí svobody až na pět let, pokud neposkytne informace o vlastnické struktuře jakési společnosti. Závěrečná slušnostní formulka, ve které předseda komise píše, že se těší na brzkou odpověď, působí jako vítaná komická tečka. Alespoň trochu totiž zlehčuje fakt, že se dívám na materiály, ke kterým bych vůbec neměl mít přístup.

Seznam celebrit

Podobné, původně tajné dokumenty nyní unikly i v souvislosti s osobnostmi, jejichž zvykem není zůstávat v utajení. Herec Mel Gibson, operní zpěvák Plácido Domingo či kapela Arctic Monkeys – ti všichni teď s napětím očekávají, co vše vypluje na povrch ve světle nejnovějšího skandálu takzvaných “leaků”. Anonymně poskytnuté dokumenty totiž objasňují jejich majetkové poměry a způsob, jak se vyhýbali placení daní ve své vlasti.

Jména celebrit, jejichž záznamy unikly ze soukromých archivů, před pár dny zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů ICIJ se sídlem ve Washingtonu. Jedná se o více než dvacet tisíc jmen klientů londýnské firmy Kleinwort Benson, která se zabývá správou majetkového portfolia boháčů. Ti využívali služeb malé pobočky této společnosti umístěné na ostrově v Lamanšském průlivu a pomocí účtů v exotických rájích chránili své finance před povinnými odvody do státní kasy.

Mezi Britskými Panenskými ostrovy a dalšími daňovými ráji a washingtonským centrem ICIJ existuje však ještě starší spojení. Jeho vznik se datuje do dubna roku 2013, kdy svět investigativní žurnalistiky zaznamenal jeden ze zlomových momentů, který změnil způsob, jak novináři získávají informace o offshorových účtech finančních magnátů a mezinárodních firem.

V aféře, které se začalo přezdívat Offshore leaks, se na veřejnost dostaly informace o více než sto třiceti tisících finančních subjektech, které využívají daňových rájů pro optimalizaci svých nákladů či přímo krytí podvodných machinací.

Přes daňové ráje často legalizují výnosy například mexické drogové kartely, ale i vlády některých zemí. Také politici používají offshorové účty pro netransparentní finanční toky. I v současné aféře britských úniků je nejméně jeden takový případ – poslankyně Andrea Leadsom měla obdržet sedmdesát tisíc liber od společnosti kontrolované z Panenských ostrovů.

Vysvětlit důvod

Původ inkriminujících materiálů je přitom nejasný. Soudě dle informací v nich uvedených je jasné, že pocházejí přímo z počítačů právnických kanceláří v daňových rájích. Neznámá však zůstává identita člověka, který poslal dvě stě šedesát gigabajtů neroztříděných dat na malém externím harddisku do kanceláře Gerarda Ryleho, ředitele ICIJ. Jedná se přitom jen o přibližnou polovinu materiálů, které se v sídlech prestižních advokátů nacházejí.

Na následném zpracování se podílelo přes sto novinářů, kteří po více než roční práci z chaosu čísel a dokumentů vytvořili použitelnou databázi, kterou se rozhodli umístit na internet. Nenachází se v ní však žádné soukromé údaje, jako například e-maily nebo čísla bankovních účtů. Zveřejněny byly jen informace korporátní povahy, což je dle amerického práva v pořádku.

Online je pak přístupný pouze jakýsi vzorek, kde lze dohledat jen názvy firem, jejichž listiny se v obsáhlém archivu nacházejí. Pokud chce novinář získat materiály z registru ICIJ, musí nejprve vysvětlit, z jakého důvodu dokumenty požaduje. Teprve po schválení požadavku příslušné soubory obdrží na svou e-mailovou adresu.

Celkem dva a půl milionu záznamů o subjektech ze sto sedmdesáti zemí tvořilo historicky největší odhalení v oblasti mezinárodních daňových podvodů. Exotické destinace jako Cookovy ostrovy či Singapur patří mezi deset offshorových rájů, pod jejichž daňový systém dané firmy spadají.

Řada otazníků

Záznamy sahající až třicet let do historie odstartovaly sérii investigativních článků, na jejichž vzniku spolupracovala novinářská centra z celého světa, mezi nimi i to české. Právě díky těmto údajům mohl nedávno vzniknout například článek dokládající fakt, že mnozí boháči využívají nákup manhattanských bytů jako novou alternativu ke švýcarským účtům. Nebýt ICIJ a jejich databáze, prokázat majetkové vazby mezi společnostmi z východní Evropy a jimi založenými firmami pro nákup nemovitostí v Americe by bylo téměř nemožné.

Zda budou podobné úniky pokračovat a co přinesou, nedokáže nikdo předem říci. Z vynášení informací, které nebyly určeny očím veřejnosti, vyplývá potřeba anonymity těch, kteří údaje novinářům poskytnou. Proto nelze předpovědět, kdy a jaké informace dorazí do kanceláře některého z investigativních center.

Dotyční musejí identitu důkladně tajit, v opačném případě by jim hrozilo stíhání, podobně jako tomu bylo v případě Juliana Assange známého z aféry WikiLeaks či Edwarda Snowdena, který nedávno upozornil na sledování a odposlechy, které po světě provádí americká vláda.

Podobné skandály neprospívají ani daňovým rájům. Ve své nejnovější zprávě ICIJ upozorňuje, že úřady na Britských Panenských ostrovech zvažují zavedení nového zákona. Ten by měl dále zpřísnit již v současnosti tvrdé zákony zajišťující finanční anonymitu právnických subjektů podléhajících místní jurisdikci. V návrhu zákona stojí, že by únik dat bylo možné trestat vězením až do výše dvaceti let pro ty, kteří dají data k dispozici, a patnácti let pro novináře, kteří taková data zveřejní. I proto zůstává nad budoucností “leaků” řada otazníků.

The post Daňové ráje ztrácejí anonymitu appeared first on investigace.cz.