Podle arménského novináře Harutjuna Mansurjana začíná ráno obyčejného Arména tím, že sahá po telefonu a otevírá sociální sítě premiéra Nikola Pašinjana. „Jsou věci, o kterých je ostuda vůbec mluvit. Každý den nový skandál. Každý den si říkáte, že už to nemůže být absurdnější – a přesto to pokračuje,“ říká novinář. Napětí v zemi vygradovalo koncem letošního června, kdy premiér oznámil, že policie zmařila pokus o státní převrat. Následovala vlna zatýkání – za mřížemi skončilo nejméně deset osob, převážně z řad duchovenstva. Mezi zadrženými je i arcibiskup a patriarcha Arménské apoštolské církve, ale také ruský miliardář Samvel Karapeťan, vlastník největší arménské energetické společnosti.

V posledních dvou letech se geopolitická orientace zemí na Kavkaze mění ze dne na den. Kam dnes podle vás směřuje Arménie – na Západ, nebo na Východ, tedy směrem k Rusku?

Řekl bych, že na Západ. Ale ne vždy tomu tak bylo. Zlom přišel během války v Náhorním Karabachu v roce 2020. Do té doby většina arménské společnosti vnímala Rusko jako tradičního spojence, na kterého se dá spolehnout. Válka ale všechno změnila. Mnozí pochopili, že Rusko sleduje výhradně své vlastní zájmy – a může nás klidně zradit. Od té doby začala být potřeba evropské orientace stále zřetelnější.

Mluvíme tady o veřejném mínění, nebo o oficiálním kurzu vládní politiky?

O náladě ve společnosti. Nemám k dispozici konkrétní průzkumy, ale cítíte to – zvlášť v Jerevanu. Město dnes působí evropsky – cenami, službami i životním stylem. Pokud jde ale o vládu, tam je situace složitější. Navenek působí prozápadně, ale pak najednou premiér Pašinjan sedí 9. května na vojenské přehlídce v Moskvě, přímo vedle Alexandra Lukašenka – s nímž má, jemně řečeno, chladné vztahy. Je zjevné, že tam neseděl z vlastní vůle. Putin ho tam jednoduše posadil. A to ukazuje, jak hluboká je dodnes závislost na Rusku.

Takže v Arménii všichni sledují Pašinjanův každý krok?

Ano, politika je v Arménii všudypřítomná. Když si jdete s přáteli sednout na kávu, stejně nakonec skončíte u toho, co dělá vláda, co napsal Pašinjan na sociální sítě a podobně. Každý má jiný názor – jeden nadává na Rusko, druhý na Pašinjana, třetí ho naopak obhajuje. A to je známka hluboké polarizace. Společnost je rozdělená – a politici ten rozkol vědomě využívají.​​

V čem ten rozkol spočívá?

Arménská identita dlouhodobě stojí na několika pevných symbolech – hora Ararat, památka na genocidu (v rozmezí let 1915 a 1918 Turci zavraždili přibližně 1, 5 milionů Arménů, pozn. red.), historická Arménie, církev. To jsou pilíře, které držely národní vědomí pohromadě, a zvlášť v diaspoře vždy hrály klíčovou roli. 

Dnes se ale tyto základy začínají zpochybňovat. Premiér se najednou ptá: „Proč bychom měli mluvit o Araratu, když máme horu Aragac?“ nebo „Je vůbec nutné pořád lpět na vizi historické Arménie?“ (Velká část historické Arménie, včetně jezera Van a posvátné hory Ararat, se dnes nachází na území Turecka, pozn. red.)

Na první pohled jde o legitimní témata k diskuzi. Ale ve světě, který je čím dál chaotičtější, a v době, kdy Arménie čelí zásadním výzvám, tyto výroky působí spíš jako záměr odvést pozornost, vyvolat rozkol a připravit si půdu pro udržení moci. Není náhoda, že do voleb zbývá jen rok.

Čili to vnímáte jako součást předvolební strategie? 

Ano, podle mě volební kampaň už de facto začala. Kdyby se teď podařilo podepsat mírovou dohodu s Ázerbájdžánem, byl by to pro Pašinjana obrovský politický úspěch. Jenže se to zatím nedaří. Od poslední války o Karabach uplynulo téměř pět let, tři roky od masového exodu Arménů z Arcachu – a přesto dohoda stále není uzavřena.

Pašinjan opakovaně tvrdí, že text je připraven. Lidi už ale nebaví čekat a ptají se, proč – navzdory četným ústupkům ze strany Arménie – podpis stále nepřichází.

Aby se od této nečinnosti odvedla pozornost, otevírají se a do veřejného prostoru se záměrně vkládají jiná kontroverzní témata. Premiér často zveřejňuje na svých sociálních sítích vyjádření, jež jsou šokující nejen svým obsahem, ale i jazykem. Jeho styl komunikace dnes mnohým připomíná spíše influencera než státníka.

Přesto má Pašinjan legitimní mandát. Byl zvolen v demokratických volbách – jak v roce 2018, tak i po krizi v roce 2021. Ačkoli je často kritizován, většina Arménů uznává, že nebyl dosazen – zvolili jsme si ho sami.

Ale co ty nedávné případy zatýkání opozičních politiků? To už působí jinak, ne tak demokraticky.

Jistě, a je to důvod k vážnému znepokojení. Za posledních sedm let byla v Arménii zahájena celá řada trestních stíhání – ať už proti bývalému prezidentovi Robertu Kočarjanovi, různým podnikatelům, nebo lidem z politických a ekonomických elit. Ale žádný z těch případů neskončil pravomocným rozsudkem. Nikdo nebyl skutečně odsouzen za korupci nebo vlastizradu.

Když se podíváme na současné dění, vidíme opakující se vzorec: vlna zatýkání přichází pár dní poté, co premiér veřejně prohlásí něco jako: „Tenhle půjde sedět. Tenhle shnije v podzemí KGB.“ A skutečně – vzápětí se rozběhne trestní stíhání, odebere se poslanecká imunita, jako například v případě Sejrana Ohanjana. To přece nemůže být náhoda. A už vůbec to nepůsobí dojmem nezávislé justice.

Premiér přitom sám říká: „Já to vím, já mám informace.“ Je jasné, že ty informace má od bezpečnostních složek. Ale proč to říká veřejně? Proč nekoná policie nebo prokuratura nezávisle?

Když premiér ukáže prstem a určitý člověk je vzápětí zatčen, vrhá to stín na nezávislost bezpečnostních složek. Tohle zkrátka není evropská politika.

Přečtěte si

Kazachstánské firmy dodávají Rusku součástky pro zbraně ze Západu. Část z nich může pocházet z Česka

Platí podobné ukazování prstem i na představitele církve? 

Ano. A to i přesto, že podle ústavy a všech právních zákonů je Arménská apoštolská církev oddělena od státu. Ještě před několika lety sám premiér Pašinjan tvrdil, že stát by se do církevních záležitostí neměl vměšovat – že jde o neziskovou organizaci se svou vlastní strukturou a problémy.

Tak proč je najednou dodržování celibátu duchovních záležitostí státu? Dnes premiér prohlašuje, že církev potřebuje „očistu“. Navrhuje zřízení výboru, který by měl kontrolovat samotné duchovenstvo. Výsledek? Společnost se dál rozděluje – jedni premiéra brání, druzí ho nenávidí, další útočí na samotnou církev.

Zatímco země čelí zásadním výzvám – například otázce tzv. „Meghrinského“ či „Sjunického“ koridoru, který by měl propojit Ázerbájdžán s jeho enklávou, Nachičevanskou autonomní republikou nebo zhoršující se bezpečnostní situaci –, premiér raději otevírá kulturně-politické války. Těžko to považovat za náhodu. Spíš to připomíná klasickou taktiku: rozděluj a panuj.

Myslíte si, že jsou mezi zatčenými i skuteční ruští agenti?

Těžko říct. To by měla být práce bezpečnostních složek a vyšetřovacích orgánů. Ale nemyslím si, že se Arménii skutečně podařilo vymýtit ruský vliv, obzvlášť v silových strukturách. Už za sovětských časů byla tajná služba KGB všudypřítomná – v církvi, v parlamentu, ve vládě. Po získání nezávislosti tito lidé jednoduše nezmizeli, zůstali tady, nikdo je neodstranil, tehdy to ani nebylo reálně možné.

Když se k moci dostal Pašinjan, mnozí věřili, že začne skutečný proces demokratizace. Očekávali jsme, že udělá to, co se podařilo v pobaltských zemích nebo v Česku: otevře archivy, zavede lustrační zákony, spustí systém prověřování lidí. Jenže za sedm let neudělal nic z toho. Dokonce se o to ani nepokusil – i když o tom často mluvil.

Pokud by to s odstraněním ruských struktur skutečně myslel vážně, musel by jednat: otevřít archivy, provést očistu institucí, zavést pravidla. Místo toho sbírá kompromitující materiály a používá je tehdy, když se někdo veřejně postaví proti němu. A to už není cesta k demokratizaci – to je nástroj moci.

Zdá se, že Rusko se dostává do konfliktu jak s Ázerbájdžánem, tak s Arménií. Kreml oznámil, že zadržel představitele ázerbájdžánské mafie v Rusku, a Ázerbájdžán na oplátku zadržel členy tamní ruské zločinecké struktury. Může toto napětí s Ruskem paradoxně vést ke sblížení obou zemí – protože jste, jak se říká, na jedné lodi?

Nemyslím si, že bychom byli „na jedné lodi“ s Ázerbájdžánem. Ázerbájdžán i Rusko si dnes navzájem ukazují sílu – Baku ví, že za ním pevně stojí Turecko. Ale Arménie si podobné chování dovolit nemůže.

Západ to chápe. Ví, že Arménie byla po celá desetiletí pod silným ruským vlivem. A také ví, že nemůžeme ze dne na den říct: „Odteď jsme součástí Evropy.“ Tak to nefunguje. Ani pobaltské státy, ani Česká republika – přestože už dlouho patří k EU i NATO – se zcela nezbavily ruského vlivu. Tyto věci nejde vymazat jedním rozhodnutím. Je to dlouhodobý proces.

Proč by společný nepřítel v podobě Ruska nemohl přispět k příměří s Ázerbájdžánem?

Mezi lidmi v Arménii panuje skutečná nenávist vůči Ázerbájdžánu a Turecku – zejména po poslední válce o Karabach a násilném vysídlení původních arménských obyvatel z Arcachu, z jejich historické domoviny. Tato nenávist je často silnější než hněv vůči Rusku. Přestože v politickém diskurzu bývá Moskva označována za hlavního viníka, obyčejní lidé tuto rétoriku většinou nepřijímají.

V zemi žije více než sto tisíc karabašských uprchlíků a mnozí z nich přišli o své blízké. To rezonuje ve společnosti. Pět let je příliš krátká doba na to, aby bolest a vzpomínky odezněly.

Do hry vstupuje i národní identita a historická paměť. V Arménii pravděpodobně každý zná někoho, kdo válkou osobně trpěl. Svou roli hraje také náboženství: my jsme křesťané, oni jsou muslimové. A tohle symbolické rozdělení zůstává zakořeněné.

Co se týče ruského vlivu v regionu – v Gruzii je dnes víceméně jasné, kam se země ubírá. Doufám, že Arménie se tímto směrem nevydá. Ale realita je jiná – zmítáme se mezi Východem a Západem.

Tomu napomáhá i evropská politika dvojích standardů. Když Ursula von der Leyen podává ruku autoritářskému vůdci Ázerbájdžánu Ilhamu Alijevovi a podepisuje s ním dohody o dodávkách ropy a plynu, přestože ví, že jejich část pochází z Ruska a obchází se tím sankce, i ti nejvíce proevropští Arméni se ptají: Opravdu o tohle stojíme?

Přečtěte si

Gruzínská vláda i přes masivní protesty veřejnosti schválila zákon o zahraničních agentech

Koncem minulého roku vaše redakce Hetq publikovala investigativní text o tom, jak Rusko přes Arménii prodává zlato. Jak často Rusko využívá Arménii jako zemi pro obcházení sankcí?

Často se mluví o tom, že Arménie „pomáhá Rusku“. Ale nejde o nějakou vědomou státní strategii. Jde především o byznys. Lidé prostě využívají příležitosti.

Po ruské invazi do Ukrajiny zamířily do Arménie tisíce Rusů – s nimi přišly peníze a nové obchodní kontakty. Vývoz i dovoz prudce vzrostly. A zdaleka se to netýká jen zlata: podobně je to s ropou, technologiemi nebo třeba textilem.

Například ruská ropa dnes proudí přes Ázerbájdžán a Evropa nad tím z velké části přivírá oči. Paralelní dovoz funguje i u technologií, které mohou být použity ve zbrojním průmyslu. Zboží putuje přes Arménii, Gruzii nebo Kyrgyzstán – a státy tomu příliš nebrání.

A když tomu nikdo systematicky nebrání, systém funguje překvapivě hladce.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

The post Arménský premiér bojuje s církví a ruskými špiony. „Je to předvolební strategie,“ říká tamní novinář appeared first on investigace.cz.

Ázerbájdžánská vláda v součinnosti s tamní odnoží Červeného kříže bránila v poskytování humanitární podpory během ozbrojeného konfliktu v Náhorním Karabachu. Podle zjištění reportérů z OCCRP se tak pomoc nedostala k mnoha potřebným, včetně pacientů v kritickém stavu. Ázerbájdžánské provládní médium po zveřejnění textu obvinilo OCCRP z politické zaujatosti. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Jednou z mnoha zoufalých matek čekajících v přeplněné dětské nemocnici v Štěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu, byla i Ani Mangasaryan. Zatímco oblast obléhala ázerbájdžánská vojska, její syn umíral v důsledku plicní infekce. Na oddělení intenzivní péče pro něj kvůli nedostatku kapacit nebylo místo. Pro Ani a další pacienty kolabujících karabašských nemocnic byly poslední zbývající nadějí na získání lékařské péče humanitární konvoje Červeného kříže.

Mise Červeného kříže

Během desetiletí trvajícího konfliktu byl Mezinárodní červený kříž jedinou nevládní organizací působící v Karabachu. Jeho pracovníci nejen distribuovali zásoby, ale také organizovali konvoje, jež transportovaly nemocné a raněné civilisty z ohrožených oblastí do Arménie. OCCRP sestavila na základě přítomnosti svých reportérů v terénu, údajů o konvojích i rozhovorů s místními obyvateli a interními zdroji přesvědčivé důkazy o tom, jak ázerbájdžánská vláda bránila Červenému kříži v poskytování humanitární pomoci.

V roce 2023 bylo území Karabachu ještě stále pod kontrolou arménských jednotek, přičemž jej se zbytkem země spojoval pouze úzký Lačinský koridor, vedoucí přes území ovládané Ázerbájdžánem. Koridor střežený ruskými mírovými jednotkami zajišťoval do obléhaného regionu životně důležité dodávky zásob a humanitární pomoci. Ázerbájdžán však tuto trasu po konfliktu s arménskými pohraničníky v červnu minulého roku uzavřel, což v Karabachu vedlo k rozsáhlé humanitární krizi.

Vládní omezení

Ázerbájdžánská vláda v čele s prezidentem Ilhamem Alijevem se Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu zavázala zajistit neomezený pohyb humanitárních jednotek skrze Lačinský koridor. Realita byla ovšem jiná. Během blokády koridoru evakuoval Červený kříž z ohrožené oblasti zhruba 1 500 civilistů. Toto číslo však mohlo být mnohem vyšší, kdyby nebyly transporty blokovány ázerbájdžánskymi orgány. Ty například požadovaly, aby cestující, kteří pojedou ve zdravotnických konvojích Červeného kříže, předem předkládali kopie svých pasů, což provoz zdrželo téměř na měsíc.

Když si Červený kříž najal komerční kamiony, aby mohl lépe zásobovat postižené oblasti, Ázerbájdžán rovněž zakročil. Obvinil Červený kříž z pašování, jelikož někteří řidiči kamionů převáželi i cigarety a jiné zboží, které posléze svépomocí přeprodávali. „Uskutečnit každý další konvoj bylo těžší a těžší,“ sdělil zaměstnanec, jenž se na transportech přímo podílel: „Nemohli jsme pořádně fungovat.“

Omezení kladená Červenému kříži se přitom uskutečňovala za podpory Ázerbájdžánského červeného půlměsíce (Červený půlměsíc je název pro skupiny Mezinárodního červeného kříže působící na národní úrovni v muslimských zemích). Ten spadá pod záštitu Mezinárodního červeného kříže, a měl by se proto řídit jeho stanovami o nezávislosti, nestrannosti a neutralitě. Ve skutečnosti však čelní představitelé Ázerbájdžánského červeného půlměsíce otevřeně sympatizují s nedemokratickou vládou prezidenta Alijeva. Novruz Aslanov, předseda Ázerbájdžánského červeného půlměsíce, a generální tajemník této organizace Jeyhun Mirzayev, podpořili Alijeva v prezidentských volbách. Přejali rovněž jeho nepřátelskou rétoriku, jež zpochybňovala činnost Červeného kříže i realitu humanitární krize v Karabachu. „Propojení s vládou je v rozporu s tím, jak Červený kříž funguje. Je to v rozporu s nezávislostí a je to nesmírně problematické,“ komentovala pro OCCRP postoj Ázerbájdžánského červeného půlměsíce odbornice na mezinárodní humanitární právo Melanie O’Brien. Kancelář ázerbájdžánského prezidenta i ministr zahraničí se ke kauze odmítli vyjádřit. Na oficiální žádost OCCRP o poskytnutí stanoviska nereagoval ani Novruz Aslanov.

Spor o Lačinský koridor

Koncem července minulého roku, sedm měsíců od začátku obléhání Karabachu, vznesl Ázerbájdžán požadavek, aby bylo blokované teritorium zásobováno nikoli skrze Lačinský koridor jako doposud, ale trasou napojenou na ázerbájdžánské město Aghdam. To by znamenalo přerušení posledního zbývajícího spojení mezi Karabachem a Arménií. Tento návrh odmítl nejen Červený kříž, ale také mnozí arménští obyvatelé válkou zasaženého regionu. „Pokud je silnice do Aghdamu otevřená, ale Lačinský koridor zůstává uzavřený, jsme stále v kleci jako zvířata v zoo a oni se nás jen rozhodli nakrmit,“ sdílel svůj názor na síti X místní novinář Marut Vanyan.

V důsledků těchto událostí zpochybnil Ázerbájdžánský červený půlměsíc legitimitu působení Červeného kříže na území Karabachu a napadl představitele Arménského červeného kříže. „Názory vyjádřené Arménským červeným křížem ohledně Lačinského koridoru neodpovídají skutečnosti. Naše pozorování potvrzují, že v regionu neprobíhá žádná humanitární krize,“ uvedl Ázerbájdžánský červený půlměsíc ve svém oficiálním stanovisku. Mezitím na obléhaném území přetrvával vážný nedostatek potravin a pohonných hmot, zatímco zdravotnictví selhávalo kvůli chybějícím kapacitám i materiálu.

Nenásilná deportace?

Konflikt v Karabachu ukončila až vojenská operace ázerbájdžánské armády, jež ve dnech 19. a 20. září roku 2023 oblast obsadila. Téměř celá arménská populace byla nucena opustit své domovy a uprchnout skrze Lačinský koridor do Arménie. Desítky lidí oslabených měsíci hladovění při cestě zahynulo. Lídři Ázerbájdžánského červeného půlměsíce oslavovali ovládnutí Karabachu jako vítězství své vlády.

V reakci na zveřejnění informací o skutečných událostech v Karabachu vystoupil s kritikou ázerbájdžánský anglojazyčný informační portál News.az. Ten obviňuje OCCRP z šíření dezinformací s cílem poškodit reputaci Ázerbájdžánu v očích mezinárodní veřejnosti. Podle News.az nemělo dění v Karabachu nic společného s korupcí ani s organizovaným zločinem. News.az, jenž dlouhodobě podporuje politiku vlády neslučitelnou s lidskými právy, dále viní novináře OCCRP z napojení na blíže nespecifikované arménské lobbistické skupiny a americkou Demokratickou stranu. Napadá při tom dřívější kritické postoje, které OCCRP zaujalo vůči populistické vládě Srbské pokrokové strany a autoritářskému maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Uvádí, že „odchod arménského obyvatelstva z Karabachu byl organizován pokojně, bez nátlaku“.

Autorka textu: Adéla Gajdicová

The post Zatímco v Karabachu umírali civilisté, Ázerbájdžán blokoval pomoc Červeného kříže appeared first on investigace.cz.

Sociální sítě obletěla videa poprav a mučení válečných zajatců, ale i civilistů z Náhorního Karabachu. Pachateli válečných zločinů byli většinou ázerbájdžánští vojáci, menší část důkazů však ukazuje i na Armény. Vlády obou zemí autenticitu videí nejdříve popíraly. Ázerbájdžán včera ohlásil, že již zatkl čtyři pachatele a že záležitost dále šetří, zatímco Arménie stále mlčí. Historicky se jedná o zvláštnost jak v rychlosti počátku vyšetřování válečných zločinů, tak i v jejich de facto přímém přenosu. Jestli bude za zvěrstva někdo potrestán, ovšem zůstává ve hvězdách.   

Žijeme v době, kdy přes platformy, jakými jsou sociální sítě můžeme v reálném čase sledovat, co se děje na druhém konci světa. Momentálně přibližují válečné zločiny odehrávající se přes dva a půl tisíce kilometrů daleko. Svět šokovala videa a fotografie, které vojáci bojující v Náhorním Karabachu nahrávali na sociální sítě. Jednalo se o mučení, ponižování a popravy zajatců a mrzačení mrtvol. Nejméně dvakrát pak byla sdílena i videa zobrazující stínání hlav.      

Válka v Náhorním Karabachu začala 27. září letošního roku a trvala měsíc a půl. O Náhorní Karabach, území patřící Ázerbájdžánu, ale tradičně obývané Armény, se tyto dva národy přetahují přinejmenším od roku 1994. Konflikt se netýká pouze územních požadavků, důležitou roli v něm hrají i ideologie a náboženství. Ázerbájdžánce ve válce podpořilo Turecko, spojencem Arménie mělo být Rusko, které se však do pomoci příliš nehrnulo. Nakonec to bylo právě Rusko, kdo pomohl vyjednat mír, ovšem za cenu odsunu Arménů z jejich domovů.

Videa, jež ázerbájdžánští vojáci natáčeli, se objevovala převážně na zpravodajských kanálech šifrovací aplikace Telegram. Podle serveru eurasianet ještě není jisté, zda byla všechna reálná. Ázerbájdžánská vláda i tak slíbila, že veškeré válečné zločiny budou potrestány. V prohlášení z 21. listopadu vláda uvedla, že zahájila vyšetřování všech případů „zneuctění těl arménských vojáků, kteří padli při osvobozování našich území, ale i jakéhokoli špatného zacházení s arménskými zajatci“. Všichni, kdo se měli takových činů dopustit, budou podle prohlášení ázerbájdžánské vlády potrestáni. Zároveň ale vláda upozornila, že většina videí se ukázala jako podvrhy.

Podle eurasianetu se na sociálních sítích objevilo i menší množství videí Arménů páchajících zločiny na Ázerbájdžáncích, mezi nimi minimálně jedno video popravy. Arménská vláda se k vyšetřování válečných zločinů páchaných svými vojáky ještě nevyjádřila. Nadnárodní organizace upozorňují, že vyšetřují obě znepřátelené strany.

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Investigativní médium Bellingcat tak ověřovalo autenticitu dvou videí, která ukazují zajetí a následnou popravu dvou Arménů ázerbájdžánskými vojáky. Oba vizuální záznamy jsou podle analýzy času, oblečení vojáků i míst, kde se odehrávají, reálné.

(Upozorňujeme, že následující text obsahuje popis popravy a že fotografie a video na webu Bellingcat obsahují drastické výjevy.)

Na pozadí hor a skromného příbytku se dva muži, jeden mladší v přilbě a druhý starší, vzdávají mnohem lépe vyzbrojeným ázerbájdžánským vojákům. Ti s oběma zacházejí krutě. Ačkoli je stařec očividně bezbranný a špatně chodí, voják ho několikrát uhodí a srazí k zemi. Další video ukazuje muže zabalené do arménských vlajek a posazené na betonové zídce se svázanýma rukama – podle Bellingcatu by se mohlo jednat o ty samé muže z natočeného zajetí. Tentokrát jsou v parku, asi kilometr od místa zajetí. Zazní dva výstřely a obě postavy padnou k zemi. Za ležícími nehybnými těly je na zídce postavené mezi stromy červeně nasprejovaný nápis, zřejmě „Karabach“.    

Sociální sítě už mnohá taková videa stáhly na základě podobných parametrů cenzury, která platí pro videa zveřejňovaná teroristickými organizacemi, jež využívají sociální sítě k šíření strachu, ale i k náboru nových členů. Sociální sítě také odstraňují jakýkoli obsah zobrazující násilí. Jenže odstraněním videí platformy zároveň odstraňují důkazy. Podle nadnárodní organizace Human Rights Watch by sociální sítě měly veškerou dokumentaci zobrazující válečné zločiny pečlivě archivovat, aby pak mohla být použita ke stíhání viníků.

Pro Armény, kteří válku prohráli a museli opustit své domovy, a mnohdy stále neví, zda jsou jejich milovaní mrtví, nebo v zajetí, jsou videa zobrazující zvěrstva páchaná ázerbájdžánskými vojáky jen další solí do ran. Debatu na straně vítězů naopak rozvířilo druhé video dekapitace, které se objevilo před týdnem. Mnozí obyvatelé země nevěří, že by videa mohla být reálná, a myslí si, že jde o manipulaci ze strany poražených nebo Ruska. Ázerbájdžánský politolog situaci popsal jako snahu o „zobrazení vítězné armády jako zločineckého gangu“.

Nezisková organizace Baku Human Rights Group sbírá veškerá videa válečných zločinů a ověřuje jejich pravost. „Potřebujeme vědět, zda jsou ta videa reálná. Pokud je to tak, musí být považována za důkazní materiál,“ vysvětluje ředitel organizace. Baku Human Rights Group apeluje na obě strany, aby situaci řešily a z případných porušení mezinárodních zákonů o lidských právech vyvodily důsledky.

Někteří odborníci sledující situaci se podle eurasianetu domnívají, že samotné množství videí nahraných na sociální sítě ázerbájdžánskými vojáky, ale i fakt, že se nebojí ukazovat obličeje, znamená, že jsou jejich činy do jisté míry schváleny vládou. Ázerbájdžánský generální prokurátor dnes vydal prohlášení, že úřady zatkly 4 osoby podezřelé z hanobení těl mrtvých Arménů a znesvěcení hrobů. Dále už ale prohlášení hovoří jen o skvělém vítězství a příkladném zacházení se všemi zajatci. Z textu tak vyplývá, že se ze strany ázerbájdžánských vojáků jednalo o naprosto výjimečné chování.  

Ázerbájdžánský vojenský analytik něco takového ovšem popírá a upozorňuje, že v rámci zachování dobré pověsti země musí být všechny válečné zločiny potrestány. „Věřím, že všichni viníci dojdou spravedlnosti. Možná to nebude hned, ale jistě se to stane.“

Někteří Ázerbájdžánci naopak ve zločinech spáchaných na arménských civilistech a válečných zajatcích vidí spravedlnost. Televizní reportér se na Facebooku svěřil, že takové zacházení schvaluje, že je to pomsta za masakr Ázerbájdžánců během první války o Náhorní Karabach a za bombardování civilistů během té poslední.

The post Válečné zločiny v přímém přenosu appeared first on investigace.cz.

Zahraniční obchod s vojenským materiálem funguje v Česku netransparentně. Tuzemská ministerstva přivírají nad závaznými normami oči, aby vyšla vstříc potřebám českých zbrojařů. Veřejnost má velmi omezenou možnost zbrojní export kontrolovat, což je problém nejen z hlediska národní bezpečnosti, ale i české zahraniční politiky. Dokládá to případ kontroverzního vývozu vojenského materiálu do Ázerbájdžánu, který před dvěma lety realizovaly firmy holdingu Czechoslovak Group, jenž patří zbrojaři Strnadovi. Do jihokavkazské země, kam Evropská unie a OBSE nedoporučují vyvážet, tehdy dorazily houfnice Dana a raketomety Vampir české výroby. 

„Ministerstvo obrany se v posledních letech nevyjadřovalo k žádnému vývozu armádního materiálu do Ázerbájdžánu. Nevíme tedy, jak se tam zmiňovaná technika mohla dostat,“ řekl v září 2017 Hospodářským novinám mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.

Na rozhodnutí o udělení licence ze 13. února 2017 je nicméně citovaná část kladného závazného stanoviska, které ministerstvo obrany vydalo. A v ní stojí: „Ministerstvo obrany souhlasí s udělením licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem pro společnost Real Trade Praha a. s. (součást holdingu Czechoslovak Group – pozn. red.), a to pro vývoz 18 vozů Tatra T815 VPR 9 8×8 s obrněnou kabinou a 36 vozů Tatra T815 VP 31 8×8 s obrněnou kabinou do Ázerbájdžánu.“

Když jsme tiskového mluvčího rezortu obrany Jana Pejška na rozpor upozornili, dostalo se nám této odpovědi: „Stanovisko, které zmiňujete, se týkalo vývozu vozidel Tatra, nikoliv houfnic Dana a raketometů, ke kterým směřujete své otázky. Nyní již neumím posoudit, zda vyjádření ze září 2017 bylo mnou nepřesně formulované či redakčně upravené, v každém případě se týkalo kauzy vývozu houfnic a raketometů,“ uvedl Pejšek letos v srpnu.

Ve stanovisku ministerstva, jež investigace.cz získala na základě informačního zákona, však dále stojí: „Vzhledem k tomu, že k výrobě podvozků Tatra T815 VPR 9 8×8 byly použity 122mm raketomety RM-70 a k výrobě podvozků Tatra T815 VP 31 8×8 byly použity 152mm samohybné houfnice ShKH vz. 77 pocházející z AČR (Armády České republiky – pozn. red.), […] Ministerstvo obrany požaduje, aby společnost Real Trade Praha a. s. byla při vydání licence zavázána oznámit […] datum vývozu […] včetně výrobních čísel a státu, do kterého budou vyvezena.“

Stanovisko se tedy průkazně týkalo jak podvozků, tak houfnic a raketometů.

Ministerstvo obrany ale nebylo zdaleka jediným rezortem, jenž se politicky citlivý zbrojní obchod do Ázerbájdžánu snažil před veřejností zastřít. Jak se v Česku povoluje vývoz zbraní do zahraničí a kdo do něj kromě pár zasvěcených úředníků vázaných mlčenlivostí vlastně vidí? A jaké to může mít dopady na naši bezpečnost a zahraniční politiku?

Víme, ale neřekneme

Podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem uděluje v Česku exportní licenci ministerstvo průmyslu a obchodu na základě závazných stanovisek ministerstva zahraničí, obrany a vnitra.

České rezorty průmyslu, obrany a zahraničí daly v únoru 2017 zelenou k vývozu souprav zmíněných Tater. Ovšem jen do Izraele. Háček byl v tom, že v licenci od počátku vedle izraelské firmy jasně figurovalo Ministerstvo obrany Ázerbájdžánské republiky – a to jako konečný uživatel.

Na základě nových informací z uniklých dokumentů jsme zrekonstruovali proces, během něhož se ze souprav Tater vyvezených z Česka stala složitou cestou do Ázerbájdžánu děla Dana a raketomety Vampir.

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Ačkoliv ministerstva o Ázerbájdžánu jako konečném uživateli od začátku věděla, médiím a veřejnosti zpočátku komunikovala, že povolila vývoz do Izraele. Což je jen část pravdy.

Stejně tak ministerstva podle dokumentů, jež má investigace.cz k dispozici, věděla, že do jihokavkazské země doputují nikoliv samotné podvozky, ale plně funkční houfnice a raketomety, které se na podvozky cestou namontují.

K této montáži, která podvozky transformovala na takzvaný smrtící materiál, docházelo na Slovensku – mimochodem ve zbrojovce firmy ze stejného holdingu Czechoslovak Group jako je i firma, která z Česka podvozky Tater vyvezla.

Obchod za půl miliardy

Někdejší ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček na podzim 2017 pro Hospodářské noviny uvedl, že o obchodu nevěděl.

Na otázku, zda je obvyklé, aby ministr neměl přehled o natolik kontroverzním a významném obchodu za celkem 482 milionů, nám tiskové oddělení ministerstva odmítlo letos srpnu odpovědět. Ignorovalo i naši otázku, zda si nelze vyložit zvláštní formulaci v licenčním rozhodnutí tak, že firma Real Trade Praha mohla v případě reklamace vojenský materiál vyvézt přímo do Ázerbájdžánu (konečnému uživateli) a nikoliv svému obchodnímu partnerovi do Izraele, jak ji zavazovala licence. V licenci je totiž uvedeno:

„V případě kvalitativní reklamace lze likvidovat vadné zboží v místě konečného uživatele a i možnost opravy vadného zboží v ČR, tj. možnost dovozu vadného zboží do ČR a jeho zpětný vývoz konečnému uživateli po opravě.“

Dnes již víme, že do Ázerbájdžánu putovala děla a raketomety ze Slovenska (s krátkým mezipřistáním v Izraeli). Tam se dostaly z Česka (opět po krátké zastávce v Izraeli) proto, aby se podvozky Tatra zkompletovaly na bojová vozidla Dana a Vampir.

„Pokud jde o konkrétní případy, jsme vázáni mlčenlivostí,“ odpověděla na otázky investigace.cz k zbrojnímu exportu mluvčí ministerstva průmyslu Miluše Trefancová a dodala, že „otázka zahraniční politiky je v kompetenci Ministerstva zahraničních věcí, které posuzuje aktuální situaci v regionech, v daném případě v Ázerbájdžánu“.

Právě ministerstvo zahraničí sehrálo podle kompetenčního zákona v rozhodování o povolení dodávky vojenského materiálu do Ázerbájdžánu klíčovou roli. Komunikace Černínského paláce směrem k veřejnosti by se dala v nejlepším případě nazvat jako zavádějící.

Věž ze slonoviny

Někdejší tisková mluvčí ministerstva zahraničí Irena Valentová v září 2017 pro Hospodářské noviny uvedla: „Česko schválilo prodej (speciálních) podvozků vozů Tatra do Ázerbájdžánu. Ale jen proto, že se jedná o nesmrtící materiál, a to právě s ohledem na (dřívější – pozn. red.) odmítnutí vyvézt do Ázerbájdžánu vojenský materiál.“

Bývalý náměstek ministra zahraničí a současný stálý představitel ČR při OSN a OBSE ve Vídni Ivo Šrámek týden poté vývoz překvapivě popřel:

„Tím, že Česká republika licenci nevydala, ani jiný členský stát Evropské unie, jsme přesvědčení, že to, co na těch fotkách vidíme, nemůže mít původ zaprvé v České republice a zadruhé ani v jiném členském státu EU.“

Díky uniklým dokumentům dnes nicméně víme, že podvozky Tatra a na ně namontované houfnice a raketomety měly prokazatelně původ v Česku a na Slovensku. A že právě tyto dvě země dodávku vojenského materiálu povolily.

Na otázku, jak lze vysvětlit rozpor v prohlášeních mluvčí a náměstka, nám pracovník tiskového odboru MZV odpověděl, že tam žádný rozpor není, a dodal: „Pan náměstek komentoval to, co bylo zachyceno na fotografiích, mluvčí potvrdila vývoz podvozků jako vývoz nesmrtícího vojenského materiálu, který neporušil embargo OBSE vůči Ázerbájdžánu.“

Oběti eskalace 

Jakub Eberle, výzkumný pracovník, jenž se v Ústavu mezinárodních vztahů věnuje mimo jiné i problematice českých zbrojních exportů, má na podobné dodávky vojenského materiálu jasný názor: „Dodávat vojenský materiál do oblastí, kde konflikty již probíhají či jejich propuknutí hrozí, je vždy z podstaty věci problematické. Ázerbájdžán mezi takové oblasti nepochybně patří kvůli sporu o Náhorní Karabach, proto zde ostatně máme i embargo OBSE. Dodavatel může exporty do takových oblastí nepřímo přispívat k eskalaci napětí a destabilizaci států, společností i celých regionů.“

O tom, že úředníci MZV věděli, že v Ázerbájdžánu namísto podvozků skončí houfnice a raketomety, svědčí mimo jiné formulace citovaná z licenčního rozhodnutí, které má investigace.cz k dispozici: „MZV ČR si vyhrazuje právo požádat o okamžité pozastavení čerpání licence v případě, že situace v oblasti Náhorního Karabachu bude eskalovat v otevřený konflikt.“ Úředníci v Černínském paláci si tedy byli velmi dobře vědomi toho, že nepovolují vývoz obyčejných podvozků, ale součást zbraňového systému.

Zarážející skutečností je to, že vývoz vojenského materiálu čeští diplomaté povolili jen šest měsíců poté, co konflikt v Náhorním Karabachu eskaloval. Takzvaná čtyřdenní válka si v dubnu 2016 v Náhorním Karabachu vyžádala okolo 200 obětí z obou stran konfliktu, tedy Arménie i Ázerbájdžánu, které vedou o sporné území krvavou válku od rozpadu Sovětského svazu. Celé znění souhlasného stanoviska nám MZV odmítlo poskytnout kvůli závazku zaměstnanců zachovávat mlčenlivost.

Není závazek jako závazek 

Z mezinárodněprávního hlediska však není problematický jen zmíněný válečný konflikt.

Ázerbájdžán podle mezinárodní organizace Human Rights Watch systematicky porušuje lidská práva, umlčuje svobodná média a vězní a mučí desítky odpůrců současného prezidenta Ilhama Alijeva. Podobně hodnotí Ázerbájdžán i americká organizace Freeedom House. Ve svém každoročním žebříčku, který mimochodem hojně používá i česká diplomacie, ho označuje za „nesvobodný“. Na škále měřené od nesvobody ke svobodě získal 11 bodů z možných 100.

Proto se nabízí též otázka, zda se úředníci ministerstva zahraničí, kteří mají během licenčního řízení na starost soulad konkrétních vývozů s mezinárodními závazky a platnou českou legislativou, dostatečně řídili závaznými kritérii. Ty stanovuje Společným postojem Rady ministrů zahraničí členských států EU z roku 2008. Tato kritéria jsou závazná i proto, že jsou vetkána do české legislativy, jež zahraniční obchod s vojenským materiálem v Česku ošetřuje.

Dodávka houfnic a raketometů do Ázerbájdžánu, kterou Černínský palác fakticky posvětil, přitom mohla odporovat rovnou několika z celkem osmi kritérií.

Nastavení systému

Podle odborníků představuje netransparentnost, která obecně provází licenční řízení a vývoz českého vojenského materiálu do zahraničí, několik významných rizik.

Zaprvé se tím v Česku vytváří živná půda pro kriminální činnost. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) ostatně ve své zprávě za loňský rok uvádí, že v souvislosti s trestnou činností nelegálního obchodování se zbraněmi, výbušninami a vojenským materiálem zaznamenala v minulých letech mírný vzestup.

„Pachatelé této trestné činnosti prakticky tvoří průřez celé společnosti. Jedná se o dobře situované podnikatele, pro které jsou zbraně pouhou komoditou a jejichž záměrem je obcházet licenční řízení se získáním maximálního zisku, přes ‚pouhé‘ sběratele a dobrodruhy, kteří si zbraň opatřují pro své vlastní potřeby, až po zločinecká seskupení,“ dodává specializovaný útvar kriminální policie.

Rizika ohrožení naší bezpečnosti si všímá i Jakub Eberle z Ústavu mezinárodních vztahů:

„Zbraně mohou přispět k eskalaci konfliktů, které pak přispějí ke zhoršení naší bezpečnostní situace. Mohou skončit v nepovolaných rukou, například u zločinců či teroristů.“

Přečtěte si

České, slovenské a československé zbraně v syrské válce

Zadruhé jde o to, že zbrojní vývozy zásadně ovlivňují směřování české zahraniční politiky, ale nevede se o nich žádná veřejná debata. Neexistují dokonce žádné účinné mechanismy politické kontroly, jako je tomu například v Německu nebo Holandsku.

„Ministerstva (v ČR – pozn. red.) nemusí svá rozhodnutí nijak zdůvodňovat, a to ani před poslanci či senátory. Rozhodování o exportech zbraní je přitom výsostně politickou záležitostí, nikoliv pouhým technickým posuzováním jasných a nezpochybnitelných kritérií. V tuto chvíli netuší ani poslanci a senátoři, z jakého důvodu byl konkrétní obchod povolen, či naopak zamítnut. Je potřeba, aby bylo toto rozhodování transparentnější a kontrolovatelné. To ale není chyba konkrétních úředníků, ale celkového nastavení systému,“ srovnává domácí situaci se zahraničím odborník na zbrojní vývozy Jakub Eberle.

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

The post České zbraně v Ázerbájdžánu II: Ministerská mlha appeared first on investigace.cz.

Když se před dvěma lety ázerbájdžánská armáda v propagačním videu chlubila českými houfnicemi Dana a raketomety Vampir, vzbudilo to mimořádnou pozornost médií: Česko totiž oficiálně do této země bojová vozidla nevyváží. Zbrojařská skupina Czechoslovak Group tehdy přispěchala s prohlášením, že v souladu s licencí vyvezla jen podvozky Tatra, od houfnic a raketometů se distancovala i česká ministerstva. Jenže nová zjištění reportérů investigace.cz ukazují, že s úpravou podvozků na houfnice a raketomety ministerstva od začátku počítala, stejně jako s jejich vývozem do Ázerbájdžánu – navzdory doporučením ze strany OSN, EU a OBSE. Uniklé dokumenty ukazují, že k finální úpravě podvozků na bojová vozidla došlo na Slovensku – a to stejným holdingem, který podvozky vyvezl z Česka.

„Nevhodná“ situace

Na podzim 2017 vznikla kolem vývozu českého vojenského materiálu nepřehledná debata: média označovala Ázerbájdžán za embargovaný, zbrojaři se naopak hájili tím, že se na něj žádné mezinárodní embargo nevztahuje. Jak to tedy je? V roce 1992 na něj vyhlásila embargo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a následně i OSN – kvůli válce Ázerbájdžánu s Arménií o území Náhorního Karabachu. O deset let později od embarga OSN ustoupila, nezávazné embargo OBSE je však stále v platnosti.

Válečný konflikt trvá dodnes, proto i oficiální zahraniční politika České republiky nedovoluje do oblasti vyvážet například zmíněné houfnice. To koneckonců připouští i sama zbrojařská skupina Czechoslovak Group, která podle svého prohlášení „respektuje nejen oficiální zbrojní embarga OSN či EU, ale i ta neoficiální, kdy na základě zahraniční politiky ČR a jejich spojenců není umožňován vývoz do zemí, které sice nejsou předmětem mezinárodního závazného embarga, ale kam je vývoz vojenského materiálu např. z důvodu bezpečnostní situace nevhodný“.

Právě k takové „nevhodné“ situaci došlo, když se na propagačním videoklipu ázerbájdžánské armády objevilo mimo jiné šest českých houfnic.

Armádní videoklip totiž potvrdil přítomnost samohybných děl Dana a raketometů Vampir české výroby. Na podzim 2017 české úřady odpovědné za vydávání licence pro vývoz vojenského materiálu popřely, že by dodávku těchto zbraní povolily. Podle Hospodářských novin měly celý obchod přezkoumávat tuzemské tajné služby (ty dosud žádné veřejně známé stanovisko nevydaly).

Oficiální vysvětlení tehdy znělo tak, že zbrojaři měli povolení na vývoz podvozků Tatra do Izraele, kde je převzal tamní obchodní partner. A české úřady tvrdily, že jim není jasné, jak se do Ázerbájdžánu dostaly houfnice.

Podle nově získaných dokumentů však česká ministerstva od počátku věděla, že speciální soupravy Tatra budou repasovány a modernizovány na bojové houfnice i raketomety a že následně skončí v Ázerbájdžánu.

Na prodeji a repasování se podílely česká firma Real Trade Praha a slovenská společnost MSM Martin – tedy společnosti, jež v minulosti neúspěšně usilovaly o přímý vývoz houfnic a raketometů do Ázerbájdžánu. Obě firmy, které spadají do holdingu Czechoslovak Group zbrojařské rodiny Strnadů, se přitom oficiálně od této dodávky vojenského materiálu distancovaly.

Zásilka do Baku

Podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem uděluje v Česku exportní licenci ministerstvo průmyslu a obchodu na základě závazných stanovisek ministerstva zahraničí, vnitra a obrany. První zjištění zní, že na licenci k vývozu souprav Tater, již ministerstvo udělilo 13. února 2017, bylo od počátku jako konečný uživatel zboží jasně uvedeno Ministerstvo obrany Ázerbájdžánské republiky.

Podle znění licence měla firma Real Trade Praha dodat celkem 54 souprav Tatry 815 s obrněnou kabinou a „příslušenstvím“ v celkové hodnotě 482 milionů korun. A to v rámci licencované položky „Tanky a jiná bojová obrněná vozidla, motorová, též vybavená zbraněmi, a části a součásti těchto vozidel“.

Dodávka vojenského materiálu však neměla putovat z Česka přímo do ázerbájdžánského hlavního města Baku, ale nejprve do Izraele k firmě Elbit Systems Land and C4i. Ta však v licenčním rozhodnutí nefiguruje jako konečný uživatel – tím je od samého počátku ázerbájdžánské ministerstvo obrany. Společnost Elbit je uvedena pouze jako „kontraktační partner“.

A tady přichází druhé zajímavé zjištění: jakou roli ve skutečnosti Izraelci v obchodu sehráli.

Na 12 hodin v Izraeli

Částečné vysvětlení poskytují dokumenty uniklé z ázerbájdžánské ambasády v Bulharsku, které s tamními novináři sdílel uživatel twitterového účtu Anonymous Bulgaria.

Pracovníci tohoto velvyslanectví totiž domlouvali povolení pro přelety ázerbájdžánské státní společnosti Silk Way Airlines, jejíž letadla pod diplomatickým krytím přepravovala velké objemy vojenského materiálu z evropských zemí na Blízký východ nebo do Afriky – mimo jiné i z Česka a Slovenska.

Diplomatické krytí těchto letů mělo dvě výhody: jednak umožnilo samotnou přepravu vojenského materiálu, jehož převoz civilními letadly je jinak zakázán, jednak zabránilo kontrole přepravovaného zboží státními úřady, například celníky.

Reportéři investigace.cz nalezli v uniklých dokumentech důkazy, že na palubě jednoho z letadel Silk Way Airlines se v květnu 2017 dvakrát ocitly i zmíněné soupravy českých Tater. Nakládání do Iljušina II-76 proběhlo ráno 10. května 2017 na brněnském letišti Tuřany: šlo o dvě soupravy vozů Tatra VP31 a Tatra VPR9 s obrněnými kabinami a příslušenstvím, dohromady o váze 30 tun. Dodala je společnost Real Trade Praha ze skupiny Czechoslovak Group.

Letadlo s diplomatickým krytím mělo ve dvě hodiny odpoledne přistát v izraelském Tel Avivu. Dlouho se tam však neohřálo. Zdejší firma Elbit Systems ve své zbrojovce vybavila soupravy komunikačními a řídicími systémy a už za 12 hodin – ve tři ráno – letěl týž iljušin zpět do střední Evropy. Přistál 11. května v sedm hodin ráno v Bratislavě. Tady si upravený náklad převzala společnost MSM Martin, která – stejně jako český exportér Real Trade Praha – patří do holdingu Czechoslovak Group.

Zrození vampýra na Slovensku

Podle Mezinárodního dovozního certifikátu, který v říjnu 2016 vydalo slovenské ministerstvo hospodářství, měla firma MSM Martin během následujícího půl roku dovézt z izraelského Elbitu celkem 54 souprav Tatra (tedy stejný počet, který exportovala její dceřiná tuzemská firma Real Trade Praha do Izraele). Účelem dovozu zboží měla být podle certifikátu „montáž podvozků na prodávané zboží“.

Právě ve slovenské zbrojovce se ze souprav Tatra ­– tedy podvozku, obrněné kabiny a izraelskou firmou dodaných komunikačních a řídicích systémů – staly funkční houfnice Dana M-1 a raketomety Vampir RM-70.

To reportérům z Investigativního centra Jána Kuciaka potvrdily odpovědi slovenského ministerstva hospodářství, které jim na základě informačního zákona zpřístupnilo importní certifikát i následnou vývozní licenci: „Licence byla udělena slovenské společnosti (MSM Martin ­– pozn. red.) na vývoz samohybné houfnice na podvozku Tatra (36 ks) a raketometu na podvozku Tatra (18 ks) do Izraele. Ministerstvo obrany Izraele oficiálním dokumentem potvrdilo dodávku tohoto zboží do Izraele.“

Repasovaná a zmodernizovaná bojová vozidla ale v trenčínské zbrojovce firmy MSM Martin dlouho nezůstala. Putovala zpět do Izraele a odtud ke svému konečnému uživateli – do Ázerbájdžánu.

Složitá letecká cesta, během níž se z podvozků staly děla a raketomety, tedy byla následující: Brno (ČR) – Tel Aviv (Izrael) – Bratislava (Slovensko) – Tel Aviv (Izrael) – Baku (Ázerbájdžán). V Česku byla do náročné logistiky a repasování vozidel zapojena zbrojovka ve Šternberku a na Slovensku zbrojovka v Trenčíně. Obě patří firmám ze skupiny Czechoslovak Group.

Chybějící díl skládačky

Tyto dosud chybějící důkazy jsou dalšími dílky skládačky mapující politicky kontroverzní, logisticky komplikovaný a veřejně utajovaný vývoz vojenského materiálu z Česka a Slovenska do Ázerbájdžánu.

Informace vyplývající z nově získaných dokumentů se doplňují i s výpovědí anonymního pracovníka firmy MSM Martin pro Reportéry ČT v dubnu 2018: „Celý proces začíná tak, že se doveze stará houfnice Dana, která se přímo v podniku rozebere: začíná se tak, že se dá dolů věž, která se rozmontuje do posledního šroubku. Podvozek se pošle do závodu Tatry ve Šternberku, kde se repasuje.“

Utajený zdroj z trenčínské zbrojovky firmy MSM Martin dále uvedl: „Repasování všech dílů zabere dva až tři týdny, pak se prý znovu posílají na Slovensko. Mezitím se věž mechanicky opracuje, celek se znovu složí dohromady a následuje střelecká zkouška (…) Vybavení přijde z Elbitu z Izraele. Tam jsou navigační systémy, kamerové systémy, komunikační systémy, aby se uměly Dany dorozumívat mezi sebou.“

Jinými slovy, Izraelci představovali skutečně jen mezičlánek v obchodu s děly a raketomety mezi českou a slovenskou firmou Czechoslovak Group na jedné straně a ministerstvem obrany Ázerbájdžánu na straně druhé.

Nikoli podvozky, ale…

Jaké konkrétní části mohly být na soupravy Tater montovány v rámci jejich „repasování“ na Slovensku, přibližují podmínky vývozní licence udělené českým ministerstvem průmyslu: „Podnikatel je zavázán nakládat s ostatními částmi omezovaných dělostřeleckých systémů RM-70 a ShKH vz. 77, kterých se předmětná žádost netýká (pro ShKH vz. 77 jsou to závěrový systém, hlaveň, kolébkové čepy hlavně a pro RM-70 to jsou raketnice a lafeta raketnic), podle ustanovení S KOS (Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě – pozn. red.) pod dohledem Odboru kontroly odzbrojení SRPS MO ČR a v souladu s kupními smlouvami na tento materiál uzavřenými v MO ČR.“

V této části licence úředníci českého ministerstva průmyslu a obchodu upouští od výrazu „soupravy Tater“ a otevřeně píší o „omezovaných dělostřeleckých systémech RM-70 a ShKH vz. 77“, tedy raketometech Vampir a houfnicích Dana.

Obdobně se k tomuto vývozu zboží vyjádřilo i Ministerstvo obrany ČR ve svém souhlasném závazném stanovisku, jež investigace.cz získala na základě informačního zákona: „Vzhledem k tomu, že k výrobě podvozků Tatra T815 VPR 9 8×8 byly použity 122 mm raketomety RM-70 a k výrobě podvozků Tatra T815 VP 31 8×8 byly použity 152 mm samohybné houfnice ShKH vz. 77 pocházející z AČR (Armády České republiky ­– pozn. red.), které podléhají ustanovením S KOS (…), Ministerstvo obrany požaduje, aby společnost Real Trade Praha a.s. byla při vydání licence zavázána oznámit (…) datum vývozu (…) včetně výrobních čísel a státu, do kterého budou vyvezena.“

S Ázerbájdžánem nás nespojujte

Reportéři investigace.cz mají k dispozici fakturu, již firma Real Trade Praha vystavila 21. března 2017 společnosti Elbit. Za pět souprav Tatry měli Izraelci zaplatit 1 660 000 dolarů. V dokumentech je i importní certifikát Izraele ze dne 20. března 2017, v němž je jasně uvedeno, že pět kusů Tatry skončí v rukou ázerbájdžánské armády.

Zbrojaři nicméně dodnes trvají na tom, že oni houfnice a raketomety do Baku neposlali. „Společnost MSM Group ani žádná z jejích součástí nikdy nedodala žádný systém do Ázerbájdžánu. Zároveň se distancujeme od jakýchkoliv náznaků spojování naší společnosti s vývozem zbraní do této země,“ uvedla vloni pro ČT Lucia Ollé, ředitelka marketingu slovenské firmy, která spadá do Strnadova holdingu Czechoslovak Group.

„Žádná ze společností skupiny Czechoslovak Group, ať už sídlící v Česku nebo na Slovensku, nikdy nedodala vojenskou techniku, na kterou se tážete, ani její součásti do Ázerbájdžánu,“ dodal mluvčí holdingu Andrej Čírtek.

Namísto odpovědí na konkrétní dotazy investigace.cz nám Čírtek zamítavá stanoviska letos v září zopakoval s tím, že Czechoslovak Group „informace o licenčních řízeních – stejně jako kterákoliv firma působící v obranném průmyslu – nezveřejňuje“.

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu II: Ministerská mlha

The post České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo appeared first on investigace.cz.