Polský politik Mateusz Piskorski byl v roce 2016 zatčen a obviněn ze špionáže pro Rusko. Předtím si dopisoval s ruským politikem Sargisem Mirzakhanianem. Polští novináři z VSquare.org pomocí uniklých e-mailů dokazují, že Piskorskému posílali pokyny lidé napojení na Kreml. Samotný Mirzakhanian měl vytvořit a koordinovat síť ruských agentů v Evropě. Soud s obviněným politikem stále probíhá.

Na rušném náměstí v centru Varšavy se v březnu 2016 setkaly desítky lidí a oslavovaly druhé výročí obsazení Krymu. K vidění zde byly i snímky usměvavých rodin s ruskými vlajkami nebo ruských vojáků s dětmi a slogan „Krymské jaro“. Akce se zúčastnili i lidé od Mateusze Piskorského, tehdejšího lídra polské proruské strany Zmiana (Změna).

pic.twitter.com/W7GnwLtwSE

— Mateusz Piskorski (@MatPiskorski) March 18, 2016

Jarní událost ve Varšavě ale nebyla vysloveně polskou iniciativou, za organizátory stála Moskva. Vše měli zosnovat spolupracovníci Sargise Mirzakhaniana, bývalého zaměstnance ruské Dumy, jenž působil také jako asistent politika Igora Zotova ze strany Spravedlivé Rusko.

Mirzakhanian stál i v čele Mezinárodní agentury pro současnou politiku. Podle investigace OCCRP měla tato agentura vazby na Kreml i ruského prezidenta Vladimira Putina.

Síť vlivu Sargise Mirzakhaniana v Polsku odhalují e-maily, jež získali ukrajinští hackeři. Tento Rus si měl s polským politikem Mateuszem Piskorským vyměnit až 117 zpráv.

Pokyny z Moskvy

Den před varšavským setkáním v březnu 2016 přišel Mirzakhanianovi e-mail s detailním scénářem, jak má událost proběhnout. Poslal jej Stepan Mancurov, Mirzakhanianův dobrý kamarád a spoluorganizátor činnosti zmíněné Mezinárodní agentury. „Účel akce: umístění stojanů s fotkami souvisejícími s připojením Krymu k Rusku (referendum, vděční lidé, radost krymského lidu). Název výstavy je: Oddanost krymskému jaru,“ stálo ve zprávě.

Přečtěte si

Uniklé e-maily ukazují, jak Kreml podplácel evropské politiky, mezi nimi je i Čech

Smyslem akce mělo být sdělení, že obyvatelé Krymu se v referendu rozhodovali samostatně a svobodně. Což měl na varšavském náměstí potvrdit i „vedoucí delegace mezinárodních pozorovatelů při referendu na Krymu v roce 2014“. Tím nebyl nikdo jiný než Mateusz Piskorski.

Na fotografii z varšavského proruského mítinku se objevili i další polští politici, Tomasz Jankowski a Bolesław Borysiuk. Prvně jmenovaný popřel, že by obdržel jakékoli pokyny k setkání či ke svému projevu, který tu měl pronést. Borysiuka otázky novinářů naštvaly a tvrdil, že s Piskorským není v kontaktu už několik let.

Brzy nato poslal Mirzakhanian ruským novinářům zprávu o celé události, včetně citací z projevu obou zmíněných polských politiků. V ruských médiích následně vyšlo několik příspěvků o tom, že polští politici podpořili anexi Krymu. Fotografie z akce, které Mirzakhanianovi poslal Piskorski, se objevily v několika ruských médiích.

V souladu s Kremlem

Sargis Mirzakhanian se o Piskorském poprvé dozvěděl od proruské novinářky a Putinovy podporovatelky Oksany Shkody. „Je to milý chlapík,“ psala v e-mailu z dubna 2015. Už v červnu téhož roku pak Mirzakhanian poslal Polákovi pozvánku na Ukrajinské fórum v Kyjevě. V té době se Piskorski pohyboval v zákulisí polského parlamentu a měl kontakty v politice. Byl vnímán jako expert na Rusko a často se vyjadřoval k záležitostem okolo rusko-ukrajinských vztahů — ovšem vždy v souladu s tím, co tvrdil Kreml.

Pro Mirzakhaniana začal pracovat jako organizátor a jeho zprostředkovatel s polskými politiky a aktivisty. Piskorski například poskytl fotografie pasů různých politiků a Mirzakhanian mu obratem odeslal letenky nebo lístky na vlak, aby tito lidé mohli přicestovat na nejrůznější události. V dubnu 2016 měl Piskorski takto přivézt sedm evropských politiků na Jaltské ekonomické fórum. Toho se účastnil i bývalý český europoslanec Jaromír Kohlíček. Účastníci fóra měli dostat platy v celkové hodnotě sto tisíc zlotých (přes 637 tisíc korun).

Mirzakhanian chtěl také finančně přispět na volební kampaň německého politika Markuse Frohnmaiera z organizace Junge Alternative spadající pod stranu AfD.

Zmíněná Oksana Shkoda i Piskorski působili v organizaci CIS-EMO (Společenství nezávislých států — Organizace pro monitoring voleb), za niž jezdili na volební pozorovatelské mise. Obecně se takoví pozorovatelé v dané zemi zaměřují na samotný proces voleb neboli dodržování pravidel a také na nezávislost úřadu, který volby organizuje. CIS-EMO pořádala podobné mise hlavně v zemích, kde měl své zájmy Kreml. Výsledky prezentované touto organizací pak byly vždy v souladu s politikou Moskvy.

Piskorski takto monitoroval referendum na Krymu v roce 2014. Nenašel tu žádné nesrovnalosti. A nebyla to jeho jediná pozorovací mise.

Monitoring voleb jako byznys

Piskorského think tank Evropské centrum pro geopolitickou analýzu (ECAG) provedl více než deset obdobných pozorovacích misí. Polák na ně rekrutoval politiky, mimo jiné i některé lídry polských stran.

V září 2015 probíhaly v Rusku regionální volby. Měsíc předtím Piskorski představil Mirzakhanianovi plán observační mise za 40 tisíc dolarů (tehdy necelých 854 tisíc korun). Podle VSquare.org se jeho monitoringy lišily od legitimních misí pořádaných zavedenými institucemi hlavně svou metodologií. „Základním principem je fakt, že směrodatná je tradice politických procesů a institucí v dané zemi (neexistuje jediný společný vzor pro jednu jedinou ‚demokracii‘),“ psal Piskorski v jednom z uniklých e-mailů.

Přečtěte si

Zákonodárci Procházková a Doubrava chválili volby v Ázerbájdžánu. Za peníze Ázerbájdžánu

Jeho dalším projektem byla mise v Čečně. Tam chtěl Polák sledovat dodržování lidských práv. Delegace měla sestávat z politiků různých stran zastávajících pozitivní či neutrální přístup k ruské zahraniční politice, psal Piskorski. Ani jedna z těchto misí se ale neuskutečnila.

V květnu 2016 Piskorski poslal svému ruskému spolupracovníkovi poslední e-mail. Druhý den ho zadržela polská Agentura pro vnitřní bezpečnost (Agencja Bezpieczeństwa Wewnętrznego). Jeho roli v organizování sítě prorusky smýšlejících politiků ale převzala jeho žena, Marina Klebanovich, která začala komunikovat s Mirzakhanianem. Vyměnili si přes 190 e-mailů.

Klebanovich si vybudovala kariéru na monitorování voleb ve zmíněné organizaci CIS-EMO. Měsíc po manželově zatčení odjela do Moskvy. O zatčení Piskorského, který se v dopise označil za politického vězně, pak mluvila v ruské televizi.

Vleklý případ Piskorski

Soud se zadrženým Polákem, obviněným ze špionáže pro Rusko, začal v roce 2018 a trvá dodnes. Dotyčného propustili po skoro třech letech strávených ve vazbě v květnu 2019. Dnes se živí překládáním a provozuje web Myśl Polska, kde uveřejnil třeba rozhovor s ruským nacionalistickým ideologem Alexandrem Duginem.

I přes veškerá obvinění měl Piskorski po svém propuštění z vazby stále přístup do prostor polského parlamentu, a to díky průkazu z doby, kdy tam pracoval. Vstup do budovy mu zakázali až v červenci 2022.

Přečtěte si

Ruský cenzurní úřad zakazuje slova a blokuje i česká média: Pomáhá mu software české firmy

Samotný soud probíhá za zavřenými dveřmi. Piskorski je obžalován z využívání svých kontaktů mezi politiky a novináři a „ovlivňování společenské skupiny v Polsku a zahraničí“, čímž měl „prosazovat politické cíle Ruské federace“. Zůstává otázkou, zda uniklá korespondence mezi ním a Mirzakhanianem byla zahrnuta do procesu jako důkaz. Rovněž není známo, zda prokurátor oslovil Mirzakhaniana jako svědka. Ten totiž zmizel z veřejného prostoru poté, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu.

„Nevěřím v pravost těch e-mailů,“ řekl Piskorski novinářům z VSquare.org a dodal, že materiály nepovažuje za průkazný zdroj, protože je hackeři získali pomocí trestného činu. „Soudě podle obsahu mé e-mailové schránky jsou jednoduše vymyšlené.“ Polák popřel i to, že by aktivně komunikoval s Mirzakhanianem. „Nepopírám, že jsem posílal naskenované pasy účastníků konferencí jejich organizátorům, ale ne z e-mailové adresy, o které tu mluvíme.“

Následně dodal, že s Mirzakhanianem si možná psal, neboť jmenovaný pracoval jako asistent Igora Zotova, s nímž chtěl Polák jednat ohledně zrušení ruského embarga na některé polské produkty. „Jediné e-maily, které jsem v soukromé schránce našel, se týkají fotografií z Jaltského ekonomického fóra. Tam jsme se poznali.“

Piskorski prý stále používá stejnou e-mailovou adresu, ze které měl psát Mirzakhanianovi. Podle jeho názoru jsou materiály, jež má žalobce k dispozici, příliš slabé na to, aby byl nakonec odsouzen. Na otázku, zda špehoval pro Rusy, odpovídá důrazně: „Ne, nikdy v životě.“

The post Kremelský vliv v Polsku. Mateusz Piskorski a notičky od ruského politika appeared first on investigace.cz.

Vyšetřovací výbor Ruské federace zaslal koncem prosince ruskému novináři Ivanu Golunovovi oficiální dopis, v němž ho informoval o obžalobě policistů, kteří se měli podílet na jeho nelegálním zadržení. Vloni v červnu byl korespondent nezávislého serveru Meduza zatčen za údajné přechovávání drog. Hrozilo mu až dvacet let vězení. Ukázalo se však, že důvod obvinění byl smyšlený a Golunov byl na nátlak veřejnosti propuštěn z vazby. Ruský investigativní novinář tento dopis 13. ledna zveřejnil na svém facebookovém účtu.

Ivan Golunov se začátkem letošního roku ocitl v absurdní situaci. Půl roku poté, co ho ruské úřady obvinily z přechovávání a prodeje drog, mu přišel oficiální dopis z Vyšetřovacího výboru Ruské federace (tamější obdoba českého Nejvyššího státního zastupitelství), jenž ho zmiňoval nikoliv jako obžalovaného, ale naopak jako oběť zločinu.

Shoda okolností

Podle ruských vyšetřovatelů se měli policisté, kteří Golunova vloni nezákonně zadrželi v centru Moskvy, dopustit zločinu překročení pravomoci veřejného činitele, přičemž mu měli „způsobit těžké následky“. V hlavičce zmíněného dopisu Vyšetřovacího výboru figuruje datum 18. prosince 2019 – zvláštní shodou okolností šlo o den před tradiční tiskovou konferencí ruského prezidenta Vladimira Putina.

„Zdá se, že Golunovův případ zrcadlí to, co je typické pro naše bezpečnostní složky, něco, s čím se setkal asi každý z nás – absolutní beztrestnost a princip, že ‚své lidi nezradíme‘,“ zmínila během tiskové konference novinářka Interfaxu Ksenija Golovanova. Putin jí odpověděl, že v souvislosti s kauzou Golunov ruské ministerstvo vnitra propustilo pět zaměstnanců. Na dotaz dalšího novináře, zda prezident ví, kdo si obvinění Golunova objednal, Putin jen poznamenal, že takovou informací nedisponuje.

Těžké následky

„Použití násilí – to ano, nezákonné použití donucovacích prostředků – to ano, ale ‚těžké následky‘? Vyšetřovatelé si asi museli lámat hlavu: ‚A na základě čeho zahájíme nové trestní řízení?‘ ‚Co třeba kvůli těžkým následkům, vždyť přece propustili dva generály!‘“ glosoval na svém facebookovém účtu dopis ruských vyšetřovatelů Golunov, jehož kauza stála již v létě pozici dva vysoce postavené policisty v hodnosti generálů – ředitele Úřadu pro vnitřní záležitosti Západního administrativního okruhu Moskvy Andreje Pučkova a ředitele protidrogového úřadu Ministerstva vnitra pro Moskvu Jurije Děvjatkina.

https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=10215689287966953&id=1285008340

Facebookový profil Ivana Golunova. Zdroj: www.facebook.com

Ivan Golunov je ruský investigativní novinář. Dne 6. června 2019 byl zatčen v centru Moskvy na základě obvinění z prodeje a přechovávání drog, hrozilo mu až 20 let vězení.

Poté, co vyšlo najevo, že mu policisté drogy podstrčili, propukl obří skandál. Tisíce lidí vyšly demonstrovat do ulic, novináře bezprecedentně podpořila prokremelská média i vysoce postavení činitelé včetně Putina. Za podivným zatknutím Ivana Golunova z portálu Meduza.io podle jeho kolegů měli stát dva důstojníci ruské tajné služby FSB, Alexej Dorofejev a Marat Medojev.

Prázdniny ruského špiona v Bratislavě

Golunov byl vloni v červnu po šesti dnech ve vazbě propuštěn na svobodu, od té doby na jeho bezpečnost dohlíží státem přidělená ochranka. Začátkem září poskytl Ivan Golunov investigaci.cz exkluzivní rozhovor, v němž popisoval absurditu svého zadržení, nečekanou vlnu solidarity i ztrátu soukromí kvůli všudypřítomné ochrance.

Ivan Golunov: K normálnímu životu se ještě musím vrátit

The post Z obžalovaného obětí: zvrat v kauze ruského novináře Ivana Golunova appeared first on investigace.cz.

V úterý 10. prosince zemřel někdejší starosta Moskvy a významný ruský politik Jurij Lužkov. Oznámila to agentura TASS. Třiaosmdesátiletý exprimátor měl zemřít během operace srdce v mnichovské nemocnici.

Rozporuplné dědictví

Lužkov byl primátorem Moskvy od roku 1992 do roku 2010. Na jednu stranu je v Rusku oslavován jako energický politik, který změnil tvář Moskvy z postsovětského pochmurného města na zářivou metropoli plnou moderních mrakodrapů, na druhou stranu čelil obviněním z rozsáhlé korupce a zpronevěry. Kvůli nim byl ostatně před devíti lety odvolán tehdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Lužkov označil tato podezření za „hlouposti a prasárny“, a na čas se dokonce stal hlasitým kritikem Kremlu.

Korupce měla během úřadování Lužkova prostupovat všemi patry moskevské radnice. A nejen jí. V diplomatické depeši z Wikileaks americký diplomat John Beyrle popisuje „zkorumpované úředníky, kteří požadovali úplatky od byznysmenů, již se ve městě snažili podnikat“ a napojení Lužkova a jeho ženy na kriminální podsvětí – konkrétně na Solncevskou mafii, nejobávanější kriminální skupinu tehdejšího Ruska. Podle uniklé depeše stál Lužkov na vrcholu „korupční pyramidy“, která zahrnovala Kreml, policii, bezpečnostní složky, politické strany a zločinecká uskupení.

Nejbohatší Ruska

Stamiliony dolarů, jež měl exprimátor na radnici zpronevěřit, měly končit na účtech jeho manželky Jeleny Baturinové. Během Lužkovova starostování se začalo její stavební a investiční firmě Inteko zázračně dařit a Baturinová se stala nejbohatší ženou Ruska. A zůstala jí dodnes. Časopis Forbes její jmění letos ocenil na 27 miliard korun.

Po sesazení Lužkova z primátorského křesla v roce 2010 vycestovala Jelena Baturinová spolu se dvěma dcerami z Ruska, aby se vyhnula případnému trestnímu stíhání ze strany ruských úřadů. Usadila se v Londýně, odkud řídí své podnikatelské impérium, jež zahrnuje investice do obnovitelné energetiky, zemědělství nebo hotelnictví.

Jelena Baturinová vlastní přepychové hotely nejen v Rakousku, Rusku a Irsku, ale i v Česku.

Luxus ve Varech

Zesnulý moskevský exstarosta trávil v Česku do roku 2010 každoročně několik dní až týdnů, zejména v Karlových Varech.

Jeho rodině se v západočeských lázních natolik zalíbilo, že si zde jeho žena pořídila přes českou firmu Exklusive-apartments s. r. o. hotel Quisisana Palace. Ten se nachází v historické budově naproti Grandhotelu Pupp a platí za jeden z nejluxusnějších ve městě.

V roce 2011 prodala Baturinové ruská firma Inteko svůj podíl v české firmě Exklusive-apartments kyperské společnosti Archicert Limited, jejíž koneční majitelé nejsou veřejně známí. Ruská byznysová média RBK a Kommersant nicméně v roce 2014 nadále uváděla Baturinovou jako majitelku karlovarského hotelu. A kyperskou firmu Archicert zmiňuje v souvislosti s Baturinovou i moskevský Devátý Arbitrážní odvolací soud ve svém rozhodnutí z roku 2015.

Kyperská firma Archicert vlastní v Česku ještě jednu firmu: Quissisana Services s. r. o. Ta má – stejně jako společnost Exklusive-apartments – sídlo na adrese pětihvězdičkového karlovarského hotelu.

Láska k bližnímu

Nejen Jelena Baturinová, ale i samotný Jurij Lužkov měl v zahraničí své zájmy. A to natolik významné, že ho na Západě proslavily víc než jeho primátorská funkce.

Lužkov se totiž pasoval do role nejsrdnatějšího ochránce ruských menšin v bývalých sovětských republikách a svými provokativními výroky a činy často roky dopředu předznamenával oficiální politiku Kremlu. Noviny New York Times Lužkova příznačně nazvaly „starostou zahraničních vztahů“. Byl například hlasitým podporovatelem ruského nacionalismu na Krymu, kde podle amerického listu z peněz moskevské radnice financoval výstavbu sevastopolské pobočky Moskevské státní univerzity, byty pro ruské vojáky, pravoslavné kostely nebo školy, a to dávno předtím, než Rusko ukrajinský poloostrov fakticky anektovalo.

Když ruská armáda vtrhla v roce 2008 do Gruzie, Lužkov slíbil finanční podporu separatistickým republikám – Jižní Osetii a Abcházii – v řádech miliard korun. Z radniční kasy financoval například rozvoj tamních silničních sítí. Finančně podporoval i proruské separatisty v Moldavsku a Pobaltí.

Když se zahraniční vlády vůči vměšování do chodu vlastních zemí ohrazovaly, Lužkov se cynicky hájil tím, že jen rozvíjí partnerské vztahy mezi Moskvou a jejími sesterskými městy. Kreml pak jeho skandální počínání komentoval s tím, že je úředníkem ruské samosprávy a nikoliv ústředních orgánů, a že tedy nemá žádnou pravomoc bránit jeho „filantropickým aktivitám“.

The post Zemřel Lužkov, bývalý starosta Moskvy. Jeho žena, nejbohatší Ruska, vlastní luxusní hotel v Karlových Varech appeared first on investigace.cz.

Ivan Golunov je ruský investigativní novinář. Začátkem června byl zatčen v Moskvě na základě obvinění z prodeje drog, hrozilo mu až 20 let vězení. Poté, co vyšlo najevo, že mu policisté drogy podstrčili, propukl obří skandál. Tisíce lidí vyšly demonstrovat do ulic, novináře bezprecedentně podpořila prokremelská média i vysoce postavení činitelé včetně Putina. Golunov byl po šesti dnech propuštěn na svobodu, na jeho bezpečnost dnes dohlíží státem přidělená ochranka. O vlně solidarity, současných protestech a ztrátě soukromí jsme si povídali v lotyšské Rize, kde nám Ivan Golunov poskytl exkluzivní rozhovor. 

Co se vám honilo hlavou ve chvíli, kdy vás policie zatkla?

Snažil jsem se pochopit, o co jde. Když mi nasadili pouta a strčili mě do auta, řekli, že jsou z protidrogového útvaru. Napadlo mě, že minutu před zatčením jsem zrovna něco fotil. V Moskvě totiž funguje taková online služba stížností – když například uvidíte poškozenou dopravní značku, vyfotíte ji a odešlete přes aplikaci úřadům. Ty jsou během sedmi dnů povinny zjednat nápravu.

Jak mohlo focení dopravní značky souviset se zatčením?

Šlo o něco jiného. V Rusku je rozšířená metoda předávky drog bez přímého kontaktu mezi kupujícím a dealerem. Dealer drogu schová třeba uprostřed květinového záhonu v centru města a vyzve kupujícího, aby mu poslal peníze na účet. Zkontroluje platbu a obratem mu pošle fotku s přesným popisem, kde sáček s drogou najde. Proto mě nejdřív napadlo, že si policisté mohli myslet, že jsem dealer, jenž si fotí skrýš pro narkotika. Později se vyjasnilo, že tam na mě předem čekali.

Spoutali mě a odvezli na obvodní policejní stanici. Bylo podezřelé, že obvod, v němž mě zadrželi, nespadal do působnosti policistů, kteří mě zatkli. Na stanici mě pak začali prohledávat. Když vás v Moskvě zatknou, obvykle vás prohledají na místě, mě ale rovnou odvezli na stanici. Podle zákona má policie také zajistit dva svědky – náhodné kolemjdoucí, kteří se vyskytují na místě zatčení. Tito policisté si však z nějakého zvláštního důvodu vybrali za svědka člověka, s nímž jsme se míjeli na policejní stanici. Druhého svědka sice vzali z místa mého zatčení, ale až delší chvíli poté, co mě zadrželi. To znamená, že ani on nebyl bezprostředním svědkem události. Na stanici pak začala prohlídka věcí – rozepnuli mi batoh a přímo nahoře ležel sáček s něčím, co vypadalo jako zelenožluté bonbónky.

Ukázalo se, že nejde o bonbónky, ale drogy – pilulky podobné extázi, kterým se v Rusku přezdívá „sůl“, protože jejich účinná látka Alfa-PVP má podobné chemické složení jako soli do koupele. Jak jste na údajné odhalení reagoval?

Podstrčení drog ze strany policie je v Rusku poměrně oblíbená metoda. Hodně jsem o tom četl, viděl různá videa. Když mi rozepnuli batoh a našli v něm ty „bonbónky“, tušil jsem, o co jde. V momentě zatčení jsem měl na sobě větrovku. Hlídal jsem si, aby mi něco nepodstrčili do kapsy. Batoh jsem měl ale na zádech, takže jsem o něm neměl přehled. Nevím tedy přesně, kdy a jak se to stalo.

Jak probíhala prohlídka vašeho bytu?

Tam bylo vše zřejmější. Uprostřed jednoho pokoje mám knihovnu, kterou jsme s policisty z obou stran prohlédli. Najednou přišel další a knihovnu obešel. Říkal jsem mu: „My na vás nevidíme, nevíme, co tam děláte.“ Za chvíli vykoukl a zavolal k sobě kolegy: „A tady jste se dívali?“ Vytáhli knížku z poličky, za ní bylo album fotek. Za albem ležel sáček s předmětem o velikosti mobilního telefonu, jenž vypadal jako stříbrná plastová krabička. „Á, tady je váha!“ vykřikl jeden z nich. Aby v Rusku mohli někoho obvinit z prodeje drog, není potřeba ho chytit při činu. Stačí, když u něj najdou tuto speciální elektronickou váhu, kterou používají výrobci či dealeři drog. V knihovně našli i podstrčené balíčky s kokainem.

Je pravda, že policie použila jako důkazní materiál i fotografie, které vůbec nebyly z vašeho bytu?

Ano, je to tak. Tiskový odbor Ministerstva vnitra zveřejnil devět fotografií, mně je ve vazbě předal advokát. Z devíti však byla pouze jedna z mého bytu – byl na ní můj stůl a na něm sáčky s podstrčenými drogami. U osmi ostatních bylo jasné, že nejsou foceny u mě v bytě, vypadaly jako záběry z nějaké drogové varny. Mí kamarádi, kteří byt znali, začali zveřejněné fotky ihned rozporovat. A protože měli od mého bytu náhradní klíče, vzali dokonce novináře na osobní prohlídku.

Policisté si nejspíš mysleli, že jakmile lidem ukážou nějaké fotky s drogami, přikloní se k názoru, že jsem vinen. Stal se však pravý opak – veřejnost pochopila, že je policie tahá za nos. Ministerstvo vnitra následně prohlásilo, že šlo o technickou chybu, že policisté fotky náhodou zaměnili za záběry z jiného případu a místa. Dnes víme, že šéfovi mediálního odboru Ministerstva vnitra udělili disciplinární výstrahu za zveřejnění nepravých fotek. Prostě ho jen pokárali.

Policisté ve vašem případě postupovali neprofesionálně, vrstvili jednu chybu na druhou. Čím si to vysvětlujete?

Částečně to přičítám jejich nekompetentnosti, ale i tomu, že novináři velmi rychle zareagovali. Kdybych nebyl reportér a nestála za mnou celá profesní obec, možná by to dopadlo jinak. Policii asi nedošlo, že klíče od mého bytu může mít i někdo jiný a že bude stačit, když byt nafotí a fotky zveřejní. Policie se jednoduše střetla s novináři a začala taková malá informační válka.

Vlna solidarity

Petici za vaše propuštění podepsalo více než sedm tisíc ruských novinářů, lidé začali protestovat v ulicích. Věděl jste, co se venku děje, když jste byl ve vazbě?

Ne. Dozvěděl jsem se to až během soudního přelíčení. Před soudem se shromáždily davy lidí, kteří skandovali nějaká hesla. To bylo poprvé, co ke mně dolehly zvuky z ulice. Do té doby jsem byl držen v uzavřených vazebních prostorách. Když mě někam převáželi, tak jen policejním antonem bez oken. Něco jsem tedy slyšel, ale vůbec mi nedošlo, kolik je venku lidí.

Podle zmatečného chování policie jsem pochopil, že se něco děje. Ale netušil jsem, co a jak velké rozměry to mělo. Zhruba měsíc po mém propuštění jsem zpětně pročítal zprávy na sociálních sítích a zjišťoval, kolik vlivných a důležitých lidí se za mě postavilo. Policisté, kteří mě zatkli, si pravděpodobně mysleli: „Máme opozičního novináře, za to nás určitě pochválí.“ A ono se ukázalo, že na mou podporu vystoupili i propagandisté režimu, což šokovalo policisty i mě. A k případu to přitáhlo obří mediální pozornost.

Podpořil vás i hlavní propagandista putinovského režimu Dmitrij Kiseljov nebo vlivná politička Valentina Matvijenko. Jak si jejich nečekanou podporu vysvětlujete?

Dost mě to překvapilo. Těžko říct, zda to byla jejich osobní iniciativa, nebo to dostali odněkud befelem. Je to nejasné stejně jako celý případ – čím víc podrobností jsem se dozvěděl, tím víc jsem si říkal, že policisté museli být úplní idioti. Potom jsem však zjistil další věci a naopak přemýšlel o tom, jak ti policisté byli vlastně chytří, když vymysleli tak komplikovanou hru. Jednoduše se v tom ještě nevyznám, nemám žádný pevný názor, jen směs faktů. Dosud probíhá vyšetřování. Důvěřuji mu, protože si myslím, že sama policie se hodně zajímá o to, co se přesně stalo.

Z vysokých úředníků mě podpořila i Taťjana Moskalkova, státní zmocněnkyně pro lidská práva. Tu provází pověst spolupracovnice policie a veřejností je často kritizována, že pracuje špatně. Mě však podpořila a z oficiálních dokumentů dnes víme, že o situaci informovala i Vladimira Putina.

Co o vás prohlásil Putin?

K mému případu se vyjádřil dvakrát. Poprvé to bylo 20. června v Přímé lince (televizní pořad, v němž prezident Vladimir Putin odpovídá v přímém přenosu na otázky občanů a novinářů – pozn. red.). Chtěli, abych se natáčení zúčastnil, ale odmítl jsem. Hlavní moderátor pořadu zadal Putinovi dotaz, zda není načase zmírnit paragraf 228 trestního zákoníku, jenž se týká nabytí a přechovávání drog. Ačkoliv moderátor ani jednou nezmínil mé jméno nebo můj případ, Vladimir Putin odpověděl: „Ano, v případě novináře, kterého jste zmínil…“ Bylo to srandovní. Podruhé můj případ přišel na přetřes během jednání zemí G20 v Japonsku, tam Putin řekl, že šlo o policejní zvůli, kterou je třeba vyšetřit.

To bylo ještě v červnu?

Ano. A jestli se nepletu, od té doby už o mém případu Putin veřejně nemluvil. Taťjana Moskalkova, naše zmocněnkyně pro lidská práva, prohlásila, že je potřeba zlepšit mechanismy ochrany investigativních novinářů. Premiér Dmitrij Medveděv také napsal podivný sloupek, v němž světu sdělil, že politické strany, například Jednotné Rusko (vládní politická strana, jejímž faktickým lídrem je Vladimir Putin – pozn. red.), by měly spolupracovat s investigativními novináři. To si samozřejmě nikdo nedokáže vůbec představit, ale dobře. Doteď se na mě z Jednotného Ruska s žádostí o spolupráci nikdo neobrátil.

Pochopil jsem správně, že během trestního stíhání všechna obvinění proti vám zrušili, ale vyšetřování stále probíhá?

Ano, všechna obvinění zrušili, v současnosti mám status svědka. Vyšetřování stále pokračuje, případ dozoruje Vyšetřovací výbor Ruské federace, to je něco jako generální prokuratura. Jeho pracovníci pozvali všechny sousedy z mého domu na výslech. Ti samozřejmě nebyli zrovna nadšení, že tam musí jít. V Rusku se totiž policistů a vyšetřovatelů každý bojí. Když v Rusku vidíš policistu, intuitivně ucítíš nebezpečí. Radši přejdeš na druhou stranu ulice, aby se tě náhodou na něco nezačal vyptávat. Takhle to u nás v Rusku bohužel pořád chodí.

Co se stalo poté, co vysoce postavení lidé včetně Putina řekli, že šlo o policejní zvůli?

Vyhodili dva vysoce postavené policisty v hodnosti generálů – ředitele Úřadu pro vnitřní záležitosti Západního administrativního okruhu Moskvy Andreje Pučkova a ředitele protidrogového úřadu Ministerstva vnitra pro Moskvu Jurije Devjatkina. V protidrogovém úřadě skončilo více pracovníků – nevíme, zda z vlastní vůle, nebo zda byli nedobrovolně propuštěni ze služby. Nejděsivější na tom ale je, že ti, co odešli, získali během svých kariér různá státní uznání. Takže jsem měl čest dostat se do rukou těch nejlepších z nejlepších. Překvapila mě třeba kariéra jednoho z nich, řadového operativce. Abych byl férový, nepatřil ke zmíněným špičkám. U policie byl pouze rok a půl, do té doby pracoval jako kuchař v suši restauraci.

To je bizarní.

Já si také myslel, že člověk, který chce dělat takovou práci, potřebuje nějaké vyšší vzdělání. Ukázalo se, že tu práci může dělat kdokoliv. Dnes je to nakladač, zítra policista. Tento fakt mě dost šokoval. Většina operativců, kteří kvůli mému případu skončili, se dlouho živili jinak. Služebně nejstarší z nich byl u policie od roku 2011. Nikdo z nich neabsolvoval policejní školu.

Pak se ale vaše policie vystavuje riziku problémů spojených s neprofesionalitou?

V Rusku to chodí tak, že v případě, kdy policista něco podělá, například když opilý přejede autem několik lidí čekajících na autobusové zastávce, ukáže se, že shodou okolností den před nehodou podepsal na vlastní popud žádost o propuštění ze služby. Takže v okamžiku průšvihu už vlastně nebyl u policie. Proto nevíme, jestli operativci spojení s mou kauzou odešli sami, nebo zda „byli odejiti“.

Podpořily vás i tři významné ekonomické deníky – Vedomosti, Kommersant i RBK – které vyšly s titulní stranou My jsme Ivan Golunov.

Dosud jsem viděl jen jeden z nich, neviděl jsem všechny.

Je pravda, že po pár hodinách byly tyto deníky rozprodány?

Ano. Já si zpočátku myslel, že šlo jen o nějakou přílohu těchto novin nebo část nákladu. Pak jsem zjistil, že to byly titulní stránky. To byla naprostá fantazie. Nepamatuju si v minulosti na žádný případ, kdy by takhle společně proti něčemu vystoupily troje velké noviny. Přitom některé z nich mají reputaci prorežimních novin – nejsou to nějaká malá nezávislá média, ale tři hlavní byznysové deníky. Kommersant vlastní Ališer Usmanov (významný ruský oligarcha uzbeckého původu, jehož jmění odhaduje byznysový časopis Forbes na 13 miliard amerických dolarů – pozn. red.). Ten má velmi těsné vazby na Kreml. S Kommersantem je spjato hodně cenzurních skandálů. V RBK se v posledních letech (dřív jsem tam pracoval) vyměnilo vedení za prokremelské. Vedomosti jsou poměrně nezávislé, takže u nich to ještě chápu, ale u Kommersantu vůbec. Ukázalo se však, že i přes rozdíly mohou vystoupit jednotně za stejnou věc.

Když jste byl ve vazbě, říkal jste si: tak a teď mě tady zavřou a nikdy nepustí. Nebo jste se naopak uklidňoval, že případ je smyšlený a za týden budete venku?

Vůbec jsem o tom takhle nepřemýšlel. Snažil jsem se soustředit na konkrétní úkony – potřebuju informovat svého advokáta, teď jdeme na výslech a tak. Neměl jsem čas to zevrubněji promýšlet. Nebo i měl – během několikadenního domácího vězení. To jsem se ale snažil mentálně vypnout. Četl jsem knížky, na které jsem se dlouho chystal. Jenže písmenka a slova mi před očima poskakovala, nemohl jsem se na četbu soustředit. Musel jsem pořád myslet na svůj elektronický náramek pro vězně, protože jeho konstrukce vypadala dost nespolehlivě a já si říkal, co budu dělat, když se náhodou uvolní a odpadne. Prostě jsem řešil takové technické detaily.

Ve vazbě nebylo dost času cokoliv analyzovat. Poprvé jsem spal až nějakých čtyřicet dva nebo čtyřicet tři hodin po zatčení, do té doby se stále něco vyšetřovalo. Pak propukl skandál a začali za mnou přicházet právníci a občanští aktivisté. První noc jsem nespal, ani nebylo kde. Druhou noc mě přivezli do vazební cely ve dvě ráno a v šest už mě budili, protože jsme museli k soudu. Když mě odvezli na kontrolu do nemocnice, pochopil jsem, že teď si můžu půl hodiny nebo hodinu pospat. Tak jsem toho využil. Ačkoliv jsem tam mohl místo spánku přemýšlet, co dělat dál.

Jak se k vám chovali ve vazbě?

To už bylo v době, kdy se ke mně obrátila pozornost veřejnosti. Takže bylo všechno v pořádku. Když jsem pak ve dvě ráno usínal, zjistil jsem, že mě hodně bolí levý bok, ale na nějakou pořádnou sebereflexi jsem neměl sílu.

Média uváděla, že jste utrpěl nějaká zranění. Zbili vás na policejní stanici?

Ano, zbili. Když jsem na žádost lidskoprávních aktivistů ve vazbě sundal tričko, měl jsem velké modřiny a podlitiny na zádech. Do té doby jsem tu bolest nevnímal. Intenzivně jsem ji cítil až později při usínání. Celé si to přesně nepamatuji kvůli přemíře stresu. Dokonce jsem zapomněl i na jídlo. Po zatčení jsem myslel jen na to, abych měl vodu a mohl si zapálit, nejedl jsem snad čtyřicet hodin.

Mafie v moskevském pohřebnictví

Spekulovalo se, že jste byl zatčen proto, že jste poukázal na nelegální praktiky mafie, jež ovládá lukrativní pohřebnický byznys v Moskevské oblasti, a její napojení na pracovníky FSB. V době zatčení jste pracoval na investigativním článku, který kauzu rozkrýval.

Na tom tématu jsem pracoval už dříve. Mé zdroje z pohřebnického byznysu mi tvrdily, že se na to mám radši vykašlat, že se to dosud nikomu nepodařilo rozkrýt a že ve skutečnosti je vše mnohem komplikovanější. Jednalo se o důvěrníky hlavních protagonistů mého příběhu. Říkali třeba: „Naši lidé jsou nervózní z toho, že by to na ně mohlo vrhnout špatné světlo.“ To mi tvrdili dva tři týdny před zatčením. Nikdy jsem však neobdržel přímé hrozby – byly to jen náznaky, aby v případě potřeby mohli říct, že to mysleli jen žertem, že jsem je špatně pochopil. Nebyly to hrozby, jaké znáte z mafiánských filmů.

Nenaznačovali vám policisté, že by zatčení mohlo souviset s vaší poslední kauzou?

Ne, nikdo z policistů neřekl nic ve smyslu „to máš za ten článek o pohřebnictví“. Ani to nenaznačovali. Ačkoliv jsem čekal, že něco podobného utrousí. Na druhou stranu, proč by mi to měli říkat? Já bych to na jejich místě také neřekl.

Když jste byl ve vazbě, dvanáct reportérů ze čtyř ruských médií se spojilo, aby váš investigativní článek o moskevském pohřebnickém byznysu dokončili.

Ano, v Rusku se dosud nic takového nestalo. Já měl v době zatčení hotovou pouze pracovní verzi článku a kolegové se přes advokáty ptali, zda to mohou publikovat. Odpověděl jsem jim: „Pokud jste si jistí, že můžete ověřit všechny informace, o kterých tam píšu, a najít odpovídající dokumenty v mém počítači – ke kterému měla policie přístup –, tak to zveřejněte. Jestli si tím jistí nejste, tak ne.“ Napřed se na spolupráci podíleli mí známí-novináři, postupně se přidávali i další. Někteří dokonce začali přinášet nová fakta a zjištění.

Investigativní článek jste nakonec publikovali začátkem července, tedy tři týdny po vašem propuštění na svobodu. Jaký měl dopad?

V Rusku máme takovou tradici, že když vyjde kritický text, režim se tváří, že neexistuje. A to i v případě, kdy je naprosto oprávněný. Namísto uznání chyby pak režim podniká skryté kroky, které vedou k odstranění popsaných problémů. Ke kritickým opozičním textům se úředníci veřejně nevyjadřují. Podle jejich následné aktivity ale vidíme, že se něco mění.

A změnilo se něco?

Jeden z protagonistů mého příběhu, šéf FSB (Federální bezpečnostní služba, ruská kontrarozvědka – pozn. red.) pro Moskvu a Moskevskou oblast Alexej Dorofejev odešel na dlouhodobou dovolenou. A proslýchá se, že se z ní do služby již nevrátí.

Mohli si vaše zatčení objednat pracovníci FSB, o nichž jste psal?

Nevím. Vím ale to, že FSB začala aktivně vyšetřovat ve svých strukturách, byť neoficiálně. Je možné, že v případě mého zatčení jsou nevinní, a proto se snaží najít opravdové viníky. Anebo se naopak snaží zakrýt své vlastní stopy a všechno shodit na policii. Těžko říct.

Měla vaše kauza kromě faktického odchodu Dorofejeva ještě nějaký dopad?

Mezi byznysmeny, kteří se spojili s FSB, byli i lidé, co se dříve zabývali legalizací nelegálního alkoholu, jenž se vyráběl na severním Kavkaze. Podnikali i v bankách, které následně tunelovali. A pak se dostali k byznysu v pohřebnictví. Postupně rozšířili svůj vliv na celou Moskevskou oblast, což představuje 25 až 30 procent pohřebnického byznysu v Rusku. Podle mých informací mají s rozšiřováním svého byznysu ve spolupráci s úředníky v současnosti problémy. Dodnes však k žádným viditelným změnám nedošlo.

(Pár hodin po našem rozhovoru s Ivanem Golunovem zjistil ruský deník RBK, že o funkci přišel i zástupce šéfa moskevského oddělení FSB Alexeje Dorofejeva, Marat Medojev. Investigace.cz v červnu spolu se slovenskými a ruskými kolegy zjistila, že rodina tohoto ruského špiona podniká a vlastní nemovitosti na Slovensku. Když v půlce června zastihli otce Marata a též bývalého špiona FSB Igora Medojeva před vilou v Limbachu, tvrdil, že s případem Golunov nemá jeho rodina nic společného: „Ani já, ani můj syn. Ani nevím, jak [Golunov] vypadá. Syn taky nevěděl, co se děje. Byl na dovolené v Soči. Až se vrátím do Ruska, chtěl bych si s Golunovem promluvit. Aby napsal, že my [Medojevovi] jsme se toho neúčastnili.“)

Prázdniny ruského špiona v Bratislavě

Protestní nálada

Proti vašemu zatčení přišly protestovat tisíce lidí. Demonstrace přitom nebyla povolená, podle ruských zákonů hrozily protestujícím vysoké tresty…

Většina lidí v Rusku je unavená, rezignovala. Obecně si ale přejí určitou stabilitu a komfort. A v situaci, kdy může být jakýkoliv člověk zadržen na základě jakéhokoliv smyšleného obvinění, si uvědomili, že se jich můj případ bytostně dotýká. Část lidí protestovala právě proti této nespravedlnosti. Byla to velká demonstrace, asi největší za poslední tři čtyři roky. Odhady se liší, ale byly tam tisíce občanů. Vím, že zadrželi 400 lidí, což ukazuje na opravdu početnou demonstraci…

Pár hodin před demonstrací vás propustili na svobodu…

Když mě propustili, nikdo – včetně mě – tomu nemohl uvěřit. Spousta lidí mi děkovala, nechápal jsem proč. Říkali, že jsem jim vrátil naději. Že vůbec nečekali, že v Rusku ještě mohou být i dobré zprávy. To, že můj případ měl šťastný konec, na hodně lidí silně emocionálně zapůsobilo a inspirovalo je to.

Je možné, že tato vítězná atmosféra měla vliv na to, že se lidé během léta znovu postavili moci, když demonstrovali za svobodné volby do moskevského městského zastupitelstva?

Atmosféra je asi dobré slovo. Pravděpodobně to lidi inspirovalo, stejně jako mé propuštění na svobodu, ke kterému došlo ráno v den demonstrace. Je možné, že i proto lidé vyšli do ulic, aby požadovali spravedlivé volby do městského zastupitelstva Moskvy To je mimochodem instituce, o které málokdo něco ví. Když se budete bavit s Moskvanem, schválně se ho zeptejte, kdo sedí v zastupitelstvu a koho volil. Uvidíte, že nebude vědět (moskevští městští zastupitelé fakticky nemají téměř žádné pravomoci, ty se koncentrují v osobě primátora – pozn. red.).

Odlišují se letošní letní demonstrace od velkých protestů proti zfalšovaným parlamentním volbám v roce 2011?

Protesty jsou dnes více organizované. To říká hodně lidí. Systém podpory demonstrantů je propracovanější – když vás například zadrží, víte, kam napsat. Na obvodní policejní stanici, kam vás odvezou, vzápětí dorazí advokáti. Neustále se monitoruje situace – koho propustili, kdo ve vazbě zůstává, komu ji prodloužili. Zadrženým se vozí jídlo a potřebné věci. Když vás dříve odvezli na stanici, spoléhal jste se pouze na svou rodinu, která musela hledat advokáta, přivézt jídlo. Občanská podpora je dnes systémovější a organizovanější.

Vnímáte i nějaká negativa v souvislosti se současnými protesty?

Ano, policie nyní detailně nahrává všechny demonstrace. Mají systém na rozpoznávání obličejů lidí – sestavují tak seznamy všech, kteří chodí na demonstrace, sbírají o nich data. Co s těmito seznamy budou dělat, ale není jasné. Tohle v roce 2011 nebylo, byl i mnohem nižší počet kamer.

Očekáváte, že putinovský režim bude demonstrantům nějak ustupovat?

Co se týče voleb, není vůbec jasné, co bude. Hlavním požadavkem demonstrujících byla registrace opozičních kandidátů. To už není možné, volby proběhnou za týden (v neděli 8. září – pozn. red.). Moc nicméně pochopila, že existuje nějaká hrozba, teď asi přemýšlí, jak upustit páru a zlepšit situaci.

V současnosti například propouštějí část zadržených demonstrantů, i když jim na začátku vyhrožovali dlouhými tresty. Ve vazbě byl jeden filmový režisér, vzali mu inzulínové injekce, byť věděli, že trpí cukrovkou. A on upadl do kómatu. Zpočátku plánovali, že ho odsoudí, ale po tomto incidentu ho radši rychle propustili. Veřejnosti pak řekli, že se zmýlili, že se tento režisér vlastně ničím neprovinil. Takže někoho asi odsoudí, zbylé propustí. Bude to nejednoznačná situace. Budou nejspíš přemýšlet, jak protestní potenciál podchytit, aby ho mohli sami kontrolovat. V minulosti například takto přišli s nápadem založit Všeruskou národní frontu, toto hnutí se mělo věnovat i vyšetřování korupce ve státní správě. Jenže se brzy zjistilo, že úředníci nemají zájem vyšetřovat sami sebe a iniciativa časem zapadla.

Mají současné protesty výrazné lídry?

Alexej Navalnyj byl během dřívějších protestů jednou z mnoha známých tváří, teď je v podstatě jedinou. Když se dnes zeptáte lidí, pravděpodobně budou jmenovat jen jeho, ostatní se stáhli do pozadí. I další organizátoři letních demonstrací, kterými jsou opoziční politici Ilja Jašin nebo Dmitrij Gudkov, podporují Navalného. Mládež dnes nebere oficiální politické strany vůbec vážně. Jestliže se zeptáte, kdo je lídrem Spravedlivého Ruska (politická strana, která v parlamentu imituje opozici, ale ve skutečnosti hlasuje v souladu s Putinovým Jednotným Ruskem – pozn. red.), nebudou to vědět. A například současnou komunistickou stranu, která se také snaží vytvářet dojem opozice, vnímají stejně jako jejího předchůdce, Komunistickou stranu Sovětského svazu. Parlamentní opozice jim zkrátka nic neříká.

Koloběžky pro ochranku

Máte v současnosti soukromý život?

Nacházím se v takovém velmi zvláštním režimu. Jsem pod státní ochranou. Kdybychom teď spolu seděli v Moskvě nebo někde v Rusku, vedle nás by seděli dva mí ochránci. Rozhodně tedy nežiju obvyklý život, je to dost složité období. Lidé mě navíc poznávají na ulici. K normálnímu životu se chci vrátit, ale zatím se mi to nedaří. Doufám, že vyšetřování brzy skončí a dobře dopadne.

Ochranu máte přidělenou státem, důvěřujete jí?

A mám jinou možnost? Když jsem se o tom s nimi bavil, z debaty vyplynulo, že kdyby se mi náhodou něco stalo, budou si všichni myslet, že v tom mají prsty. Proto je moje ochrana i v jejich zájmu. Kdyby se něco stalo, bude to pro ně velký problém a nepříjemnost. Asi jo, asi jim důvěřuju. To ale neznamená, že tato situace není složitá. Když se chci s někým setkat, musím jim vše dopředu popsat, aby vyhodnotili, zda z toho pro mě nevyplývá nějaké nebezpečí. A pak při schůzkách někdo od nich sedí vedle mě, takže si stejně nemůžeme nic kloudného říct.

Když jdu třeba na procházku do parku, jdou pár kroků za mnou. Lidé to vidí, otáčí se. Není mi to příjemné. Také chtějí, abych byl pořád v Moskvě. Nemají prý zdroje na delší cesty. Když mi někdo v létě vytopil byt, který vlastním za Moskvou, musel jsem to řešit přes známé, nemohl jsem tam jet.

Teď si spolu povídáme v lotyšské Rize. Cítíte se v zahraničí svobodnější?

Ano, tady jo. Proto se snažím občas z Ruska vycestovat. Ne, že by to tu bylo bezpečnější, ale cítím se svobodněji. Tady například můžu jezdit na koloběžce, v Moskvě ne. Nebo bych musel půjčit další dvě koloběžky pro svou ochranku.

The post Ivan Golunov: K normálnímu životu se ještě musím vrátit appeared first on investigace.cz.