Spousta lidí si myslí, že když v Česku nevybuchují auta, nestřílí se během dne na ulici a ve Vltavě neplavou mrtvoly, balkánský organizovaný zločin se nás netýká. Opak je ale pravdou. „Neexistuje zločinecká skupina z Balkánu bez vazeb na Česko,“ osvětlil pro investigaci.cz srbský investigativní novinář a odborník na balkánské mafie Stevan Dojčinovič. 

Ilegální drogovou burzou v Miláně, kde se určují ceny kokainu, heroinu, metamfetaminu a dalších narkotik určených pro Evropu, ovládal kolem roku 2003 přes své spolupracovníky Černohorec se slovenským pasem Darko Šarič. Hovoří se o něm jako o jednom z největších balkánských narkobaronů posledních dvaceti let. On i jeho bratr měli v Česku firmy.

Přímo v Praze se 8. listopadu 2017 sešli v malebné hospodě Zlatý klas dva muži, kteří klidně mohli být jen starými přáteli. Branislav Cvijović přijel za Branislavem Bikićem, žijícím v českém hlavním městě již dlouhou dobu. Jenže důvod návštěvy nebyl rázu přátelského, jako spíš obchodního – kšeftování s kokainem. Oba byli nějakým způsobem spojeni s Grupo America – jednou z nejdůležitějších balkánských organizovaných zločineckých skupin působících po celém světě. Schůzky se zúčastnil i Josip Capik, který se tenkrát vrátil z Nizozemska, kam jel vyzvednout osm kilogramů kokainu. Zásilka sestávala ze dvou igelitových tašek zabalených v papíru. Kokain už byl trochu naředěný, policie jeho čistotu stanovila na 75 procent.

Na sklonku roku 2018 zadržela speciální jednotka české policie Slobodana Kašćelana. Šlo o mezinárodně hledaného zločince, na nějž vydal zatykač Interpol. Kašćelan je vůdce jednoho z nejdůležitějších balkánských mafiánských klanů, jenž do Evropy dováží kokain ve velkém a svých nepřátel se zbavuje vraždami. V Česku byl Kašćelan zatčen v bytě v centru Prahy. Svůj pobyt v hlavním městě vysvětloval u soudu nutností podstoupit zde chirurgický zákrok.

Ve čtvrtek 1. srpna 2019 provedla policie v několika zemích světa koordinovaný zásah, po němž skončilo v poutech šestnáct lidí. Jedenáct z nich policisté dopadli v Asii a v Evropě. Mezi nimi byli i dva čeští piloti, kteří převáželi kokain z jihoamerické Uruguaye do Švýcarska. Jednoho zadrželi přímo ve Švýcarsku, druhého u něj doma v Česku.

V proslulém karlovarském Grandhotelu Pupp najde návštěvník luxusní zlatnictví. Provozuje ho společnost Europlan Invest a jako odpovědný vedoucí je uveden jistý Kole Jakupi. Návštěvníka by možná překvapilo, že vedoucí prodejny dostal svého času třináct let vězení za (neúspěšnou) přípravu vraždy.

To hledaný kosovský zločinec Ismet Osmani, známější jako Curi, byl srbskou a německou tajnou službou prohlášen za extrémně nebezpečného obchodníka s drogami. V Kosovu jej obvinili z lichvy a vydírání, avšak v brněnském Jundrově se cítil dostatečně bezpečně – jméno měl na schránce i na zvonku.

Citovaná jména představují skutečně pouze krátký výčet toho, jak se od devadesátých let v Česku usazuje a rozmáhá balkánská mafie a jak tu podniká. Podle reportu Světové iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (Global Initiative Against Transnational Organized Crime) začala být tato část jihovýchodní Evropy tamním gangům malá, a tak expandovaly do světa. Jedním z klíčových působišť balkánských gangsterů je podle této zprávy Česká republika.

Zrod balkánských kartelů

Na začátku balkánského organizovaného zločinu stáli Srbové a Černohorci, kteří si po druhé světové válce vybudovali síť vazeb a kontaktů po celém světě. Spousta z nich byli nacionalisté, a proto museli z Jugoslávie utéct před vítěznými komunisty. „Takto se do různých částí světa dostaly i velmi radikální nacionalistické skupiny, jež se snažily komunistickému režimu nějak škodit – například plánovaly bombové atentáty na jugoslávské ambasády, nebo se dokonce pokusily unést letadlo. Komunisté se proto rozhodli bránit a vyslali po stopách těchto radikálů osoby, jejichž cílem byla jejich likvidace,“ vysvětluje Stevan Dojčinovič.

Úkladné vraždy ale nemohl vykonat samotný stát – tehdejší jugoslávská vláda si nemohla dovolit poslat do zahraničí tajné služby, aby zlikvidovaly exilovou opozici. Proto se přibližně v šedesátých letech rozhodla obrátit na zločince. Jako odměnu jim stát nabídl ochranu a finanční provizi. Tento přístup se však záhy ukázal být dost komplikovaný. Zhruba do osmdesátých let totiž organizovaný zločin nebyl v jugoslávském komunistickém policejním státě etablovaný. Na vražedné mise do zahraničí tak byli vysíláni například zloději, kteří se zabíjením neměli sebemenší zkušenosti, což se ukázalo jako kontraproduktivní. Tito námezdní zabijáci neuměli naplánovat a vykonat profesionálně dokonalé odstranění nepohodlné osoby. Zbytečně páchali brutální zločiny, čímž přitahovali nechtěnou pozornost nejen zahraniční veřejnosti a policie, ale i médií.

„Jugoslávské tajné služby se proto rozhodly tyto zabijáky trénovat, vyškolit je k jemnějším způsobům likvidace člověka. Z archivů nelze přesně vyčíst, kdy to probíhalo, podle všeho se tento proces odehrával někdy mezi šedesátými a osmdesátými léty. Najatí zločinci se postupně začali učit, jak zabíjet efektivně, nepřitahovat pozornost, jak sledovat své oběti, a jak se naopak vyhnout tomu, aby kdokoli sledoval je. S touto zkušeností pak na konci osmdesátých let ovládli srbští zločinci nejdůležitější evropská města, například Amsterdam či velká německá nebo švédská města. Byli vycvičení lépe než místní gangy a zároveň za nimi pořád stál stát, který je vybavoval falešnými pasy, mohli bez problémů cestovat,“ vysvětluje Dojčinovič.

Když pak v devadesátých letech srbská mafie opanovala další evropská města, vznikl balkánský organizovaný zločin v podobě, jakou známe dodnes. Navíc zůstalo i propojení na srbské tajné služby. Právě to dělá zejména srbskou mafii tak silnou – nadále za ní totiž stojí stát.

Státní pašování cigaret

První mafiánské síťě vybudovali tehdejší Jugoslávci na obchodu s cigaretami. Titova vláda se dohodla s italskou mafií, že do Itálie bude pašovat cigarety – tedy dodávat je bez placení daní. „Je to první případ, kdy naše vláda spolupracovala s mafií. Jen to tenkrát byli Italové, protože na Balkáně ještě mafie neexistovaly,“ dodává Dojčinovič.

Grupo America

Balkánci posléze využili tyto kontakty a trasy k pašování daleko ziskovějšího kokainu z Jižní Ameriky, a na scéně se tak objevil kartel jménem Grupo America. Jeho šéfové v New Yorku spolupracovali s Johnem Gottim, mafiánem známým svým působením v popkultuře. Mimochodem o Gottim byl natočen stejnojmenný hollywoodský film s Johnem Travoltou. Kartel Grupo America se rychle naučil mezinárodnímu obchodu s kokainem, který tato balkánská skupina řídila z New Yorku. Postupně si vytvořili téměř monopol na dovoz kokainu do Evropy. Jejich vůdce Mileta Miljanić byl v USA zatčen FBI i díky práci reportérů investigace.cz, která je citována v obžalobě. Synovec Milety Miljaniče mimo jiné země žije i na Slovensku, v Česku si členové Grupo America přeprodávají kokain po kilogramech.

Darko Šarić

Z Grupo America vzešel asi nejznámější balkánský narkobaron Darko Šarić. Ten se od skupiny odrodil a začal pašovat drogy na vlastní pěst. Jak už bylo řečeno, časem ovládl nejen milánskou drogovou burzu a nastavil spolupráci s italskou mafií na dovoz kokainu, a nespolupracoval s nikým, kdo nebyl schopný odebírat minimálně 50 kilogramů kokainu týdně.

V lednu roku 1998 Darko Šarić založil společně s několika dalšími občany tehdejší Jugoslávie firmu Solimba Z. M. na pražské adrese Táborská 22. Jednatelkou společnosti se stala Milka Štěpánková, která, jak řekla reportérům investigace.cz, utekla do Česka před jugoslávskou válkou.

„Ty dokumenty přinesl můj manžel Zoran. Já jsem je podepsala a na nic se neptala. Byli to moji krajané a potřebovali pomoc. A navíc jsem se bála manžela. Bil mě,“ vysvětlila Štěpánková pro investigaci.cz v roce 2016 okolnosti založení pražské firmy jednoho z největších balkánských narkobaronů.

Podle svých dalších slov netušila, že Darko Šarič byl drogový magnát.

„Znala jsem ho ještě z Pljevje, oba jsme se tam narodili. Vždycky na mě působil jako takový hodný kluk, možná trochu buran. Nikdy bych neřekla, že by měl mozek a konexe na to dělat do drog,“ tvrdí Milka Štěpánková. Jak sama dodává, potkala ho v Praze jen jednou, v roce 1993, kdy přijel podepsat nějaké dokumenty. „Od té doby jsem ho neviděla. Podíl ve firmě tady měl jen proto, aby získal papíry. Co já vím, tak chtěl dostat trvalý pobyt v polovině evropských zemí. Mířil hlavně na Západ.“

Solimba Z. M. byla od začátku jen skořápkovou firmou a nikdy nepodala žádné daňové přiznání. To potvrdila i Milka Štěpánková: „Musela bych o tom vědět, musela bych to podepsat. A nic takového se nikdy nestalo.“

Jak investigaci.cz sdělilo slovenské ministerstvo vnitra, Darko Šarić obdržel v roce 2005 na Slovensku dokonce občanství, a to na základě fingované svatby s Veronikou Poláčikovou. O rozvod požádal jen několik týdnů po uznání občanství. Coby trvalou adresu měl uveden byt Dragoslava Kosmajca, pravděpodobného zakladatele takzvané Balkánské cesty – trasy, kterou přes Balkán putují drogy do Evropy. Kosmajca získal slovenské občanství již v roce 2004.

Přečtěte si

Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće

V Česku měl firmu i šéf italské buňky Šarićova impéria Boško Nedić. Pro Šariće koordinoval velkoobchodní dodávky kokainu italským a albánským mafiím, jež se staraly o jeho další distribuci a prodej. V pondělí 19. ledna 2009 Boško Nedić naložil kokain do dodávky a společně se spolehlivými kurýry poslal zásilku ze skladiště v toskánské Tirrenii svým obchodním partnerům v Albánii. Dodávka však nikdy nedorazila. Byla zastavena italskou policií a následoval zátah v tirrénské vile pronajaté na jméno Jan Prosek, kde se našlo dalších 266 kilogramů kokainu. Jednalo se však už jen o zbytek z mnohem větší dodávky. Policie zatkla řidiče, avšak Boška Nediće nechala uprchnout s tím, že ji dovede k šéfům balkánského kartelu. Byl to risk, který se nevyplatil. Boško Nedić zmizel.

O tom, co Nedić od roku 2009 dělal, se toho moc neví. Jedno z mála bílých míst vyplňuje český obchodní rejstřík: půl roku po zmizení, 11. června 2009, si Nedić kupuje poloviční podíl ve firmě MAN – CO, která sídlí v Praze na Evropské ulici 550/28, v budově, jež patří ČVUT. Tato firma ale v Česku oficiálně nikdy nevyvíjela žádnou aktivitu a rovněž nikdy neplatila žádné daně.

Nedić před zatčením italskou policií uprchl do Jižní Ameriky, kde se v současné době skrývá. Jako spolupodílník je ve firmě uveden Vitomir Bajić, další ze Šarićova gangu. Podle vyšetřovatelů měl na starosti nájemné vraždy. Byl zatčen v Černé Hoře a eskortován do vězení v Itálii, kde v roce 2010 spáchal sebevraždu.

Přečtěte si

Záhadná mrtvola z Paraguaye zřejmě patřila srbskému mafiánovi

Superkartel aneb Titův kartel

Dnes je jedním z nejmocnějších balkánských kartelů takzvaný Titův kartel, v Latinské Americe jednoduše přezdívaný Cartel de Los Balkanes (Balkánský kartel), v Severní Americe a Evropě nepřesně nazývaný Superkartel, neboť v zájmu logistických potřeb obchodu s kokainem se spojilo několik kartelů. Šéfem je Edin Gačanin, narkobaron pocházející z Bosny, který se ale časem usadil v Dubaji a v současnosti dominuje nákupu a pašování peruánského kokainu.

Balkánská cesta i balkánská pračka

Přes Česko vede takzvaná „Balkánská drogová cesta“, tedy jeden z hlavních proudů, kudy se do Evropy dostávají drogy jako kokain nebo heroin. Poslední dobou je ale využívána i k pašování lidí kvůli nucené práci či prostituci nebo migrantů ze zemí postižených válečnými konflikty.

Výše zmíněné informace ale zdaleka nepředstavují kompletní výčet toho, proč si balkánští mafiáni Česko oblíbili. Jak uvádí zpráva Světové iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, balkánské drogové klany využívají Česko i kvůli legalizací výnosů z trestné činnosti a k další finanční kriminalitě.

Česko je pro zločince z bývalé Jugoslávie či současné Albánie hodlající proprat své peníze z prodeje drog lákavé hned z několika důvodů – daří se tu korupci, až do nedávna tady nebyl nijak regulovaný hazard a velmi snadno si zde lze otevřít firmu a založit účet na jméno někoho jiného.

Proč tedy balkánský organizovaný zločin není v Česku víc vidět? „Máme na to v Srbsku takové přísloví – nechodíš na záchod tam, kde jíš. Pravděpodobně právě proto se v Praze schovávají, chtějí být neviditelní. Proč by si to kazili zločiny, které budou přitahovat pozornost? Kdyby ale šlo do tuhého, jsou schopni všeho. Poslední dobou vidíme vraždy, jež mají na svědomí například černohorské mafie, ve Španělsku, Řecku, Německu nebo Nizozemí,“ vysvětluje Stevan Dojčinović.

The post MAFIE: 1. díl – Balkánské mafie v Česku appeared first on investigace.cz.

Šéf mezinárodní zločinecké organizace Grupo America neboli jedné z nejsilnějších mafií světa, která praktikuje byznys s kokainem ve velkém, čelí v Americe obvinění z mnohem přízemnějšího činu, než jsou vraždy a pašování drog: v době pandemie covidu-19 požádal o státní finanční pomoc, na kterou podle žalobců neměl nárok. A obdržel ji.

Kartelem Grupo America se investigace.cz zabývala přes pět let. Zjistili jsme, že tato zločinecká skupina působí v desítkách zemí a zásobuje Evropu tunami kokainu z Jižní Ameriky, přičemž její aktivity sahají až do České republiky. 

Dlouho unikala policii i díky své nepředvídatelnosti. Členové organizace jsou nesmírně opatrní, a proto je téměř nemožné infiltrovat její vedení. Policisté se domnívají, že strukturu vedení Grupo America tvoří zhruba patnáct nejvýše postavených osob, jež řídí kolem stovky důvěryhodných spolupracovníků na několika kontinentech. Ti pak podle potřeby zaměstnávají lokální zločince.

Drogy od Grupo America byly zabaveny například v USA, Velké Británii, Bosně a Hercegovině, Panamě, Austrálii, Španělsku nebo Švýcarsku. Na seznamu nechybí ani Česká republika.

Šéf

Mileta Miljanić, v Bosně narozený šéf této sítě drsných obchodníků s kokainem s vazbami na italskoamerickou mafiánskou rodinu Gambino a s nejméně tuctem vražd na kontě, podle trestního oznámení, které bylo zveřejněno ve středu minulý týden, obral americký Úřad pro malé podniky (Small Business Administration, SBA) o více než 150 000 dolarů (3,5 milionu korun) z fondů hospodářské pomoci podnikatelům během covidové pandemie.

V prohlášení připojeném k žalobě je uvedeno, že obvinění proti Miljanićovi vzniklo na základě jeho žádosti o úvěr od SBA, podané na začátku pandemie v březnu 2020 a týkající se řešení ekonomických problémů (Economic Injury Disaster Loan). V tomto případě Miljanićovy společnosti MDP Rebar Solutions LLC, která údajně podniká ve stavebnictví. Policejní vyšetřovatelé jsou naopak přesvědčeni, že se „firma nezabývá žádnou zákonnou činností, ale je to fiktivní společnost, jejímž prostřednictvím jsou distribuovány miliony dolarů členům a spolupracovníkům organizovaného zločinu“. Podle prohlášení FBI společnost zaměstnává kromě Miljaniće různé členy jeho rodiny a consigliera (poradce šéfa) ze známé mafiánské rodiny Gambino, který je v dokumentu označen jako „Individual-1“.

Přečtěte si

Grupo America: Kdo je tady šéf?

Podle zprávy Miljanić tvrdil, že společnost MDP Rebar dosahuje ročních příjmů přes 2 miliony dolarů (50 milionů korun). Vyšetřovatelé ovšem odposlouchávali Miljanićovy telefonáty a vyžádali si i záznamy z jeho banky, což jim potvrdilo, že MDP Rebar byla pouhou zástěrkou.

Od prosince 2018 do května 2021 bylo na tři různé bankovní účty společnosti složeno zhruba 6,8 milionu dolarů (160 milionů korun), pokračuje prohlášení. Z toho zhruba 5,7 milionu dolarů pocházelo výhradně od stavební firmy vlastněné společníkem rodiny Gambino, 810 000 dolarů na účty poslal Miljanić nebo jeho blízcí příbuzní, zbytek byly peníze poskytnuté ze strany SBA.

„Na základě zkoumání účtů společnosti MDP Rebar se nezdá, že by tato firma platila nějaké výdaje, které by byly spojené s výrobou stavebních výztuží,“ uvádí ve zprávě důstojník FBI William Dionne. Přibližně 1,7 milionu dolarů z výše citovaných příjmů společnosti (6,8 milionu) bylo totiž vyplaceno Miljanićovi, jeho manželce a třem dětem.

1,5 milionu dolarů pak podle všeho putovalo ke kápovi rodiny Gambino, společník této mafie dostal 925 000 dolarů a 484 000 dolarů obdržel další člen klanu Gambino. Zbytek peněz směřoval k jiným pochybným postavám, například 10 000 dolarů dostala přítelkyně zmíněného kápa Gambinů.

Přečtěte si

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

Podle vyšetřovatelů Miljanić falšoval účetnictví, aby to vypadalo, že společnost MDP Rebar má větší výdaje než příjmy, a vyhnula se tak placení daní. V jednom z telefonních odposlechů Miljanić diskutoval s členem mafiánské rodiny Gambino o fingování výdajů. „Na materiál a další věci, aby to vypadalo, že máte ztráty,“ uvádí se v prohlášení. „Dělej, co musíš,“ odpověděl Miljanić.

Také analýza finančních záznamů MDP Rebar ukázala zjevné anomálie. V účetní knize společnosti bylo uvedeno více než sto plateb za „dodávky a materiál“ a „pronájem zařízení“ v celkové výši téměř 900 000 dolarů, vysvětluje se ve zprávě FBI.

V bankovních záznamech MDP Rebar se však žádné platby uvedeným dodavatelským společnostem neobjevily. Namísto toho, uvádí policejní dokument, připadly finanční prostředky Miljanićovi a jeho manželce, která část této sumy v hodnotě 85 000 dolarů použila k zaplacení svých účtů u American Express.

Minulou středu, kdy Miljanić poprvé stanul před soudem kvůli těmto podvodům, jej soudce Andrew Krause odmítl propustit na kauci. Celý případ se bude znovu projednávat 6. června.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Miljanićovi přitom není pobyt ve vězeňské cele cizí, v roce 2000 si v řeckém vězení odpykával trest za drogové delikty, v 80. letech pro změnu skončil za mřížemi v USA kvůli podvodům s kreditními kartami. V Americe byl opět zadržen 23. února minulého roku, a to kvůli držení zbraně, kterou FBI našla v zásuvce jeho nočního stolku, když u něj v rámci vyšetřování úplatkářství prováděla domovní prohlídku. Až dosud se mu však dařilo vyhýbat se trestům odpovídajícím jeho roli šéfa mezinárodního drogového syndikátu.

Autorka textu: Nina Kodhajová
Autor úvodní grafiky: Lukáš Nechvátal

The post Grupo America: Mafiánský boss a covidová podpora appeared first on investigace.cz.

V peruánském městě Callao policisté v pátek zadrželi dalšího kriminálního partnera srbského zločince Zorana Jaksiće. Peruánec Mauro César Algumer Vilca, přezdívaný „Demonio“, byl jedním z nejhledanějších mužů v zemi poté, co jej v minulém roce spolu se Zoranem Jaksićem v nepřítomnosti odsoudili k 25 letům vězení za obchodování s drogami. 

„Demoinův“  dlouholetý obchodní partner a přítel Jaksić je známý jako jeden z vůdců a finančník mezinárodního drogového gangu Grupo America. Na pomyslném mocenském žebříčku tohoto drogového kartelu byl druhým v pořadí. 

Investigace.cz se kartelem Grupo America zabývala přes pět let. Zjistili jsme, že tato zločinecká skupina působí v desítkách zemí a zásobuje Evropu tunami kokainu z Jižní Ameriky, přičemž její aktivity sahají až do České republiky. Šéf skupiny Mileta Miljanić už také sedí za mřížemi a podle nejnovějších informací se z vězení hned tak nedostane. 

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Peruánská i srbská média o Jakšićovi píší jako o běsném mafiánovi s očima násilníka, který pašoval kokain po tunách, vraždil a po světě se pohyboval pod 42 různými identitami. Proslul i útěky z vězení.  Například zaplatil 500 000 dolarů za stavbu 230 metrů dlouhého ilegálního tunelu, jenž byl napojen na věznici Miguela Castra Castra. Tento útěk se však nepovedl a přesunuli jej do jiné věznice, kde si v současné době odpykává 25letý trest odnětí svobody za účast na mezinárodní síti obchodů s drogami a z pokusu o odeslání zásilky 800 kilogramů kokainu, kterou v roce 2016 zadržela policie.

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Podle informací státního zastupitelství jsou „Demonio“ a Zoran Jaksić vyšetřování také kvůli příslušnosti ke zločinecké organizaci Las Golondrinas. Na podezřelého Vilca, který se nyní nachází u vrchního soudu v Callau, byl Interpolem vydán mezinárodní zatykač, posléze však uprchl přesně jako před dvěma lety ze svého domu ve Ventanille, kde byl v domácím vězení.

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

Autorka textu: Nina Kodhajová
Autor úvodní fotografie: Flickr, CC, Shane McCoy / US Marshals

The post Grupo America: Další zatčení appeared first on investigace.cz.

Kartelem Grupo America se investigace.cz zabývala přes pět let. Zjistili jsme, že tato zločinecká skupina působí v desítkách zemí a zásobuje Evropu tunami kokainu z Jižní Ameriky, přičemž její aktivity sahají až do České republiky. Šéf skupiny Mileta Miljanić dnes už sedí za mřížemi a dle nejnovějších zjištění se z vězení hned tak nedostane. 

Miljanić se narodil v roce 1960 v Bosně a Hercegovině. Během svého čtyřicetiletého působení v organizovaném zločinu zcela proměnil styl fungování srbsko-amerického drogového syndikátu známého pod názvem Grupo America. Vytvořil totiž vysoce efektivní a nenápadnou organizaci se stabilním zázemím v zemích západního Balkánu a navázal dobré vztahy s italskými a irskými mafiánskými rodinami v New Yorku. Miljanić tak vybudoval úspěšný nadnárodní gang, jehož působení bylo doposud odhaleno ve 24 státech světa.

Přečtěte si

Grupo America: Kdo je tady šéf?

První větší problémy pro skupinu nastaly v roce 2016, když v Peru odsoudili Miletovu pravou ruka, Zorana Jaksiće, k 25 letům odnětí svobody. Právě v peruánském vězení udělala s Jaksićem v roce 2017 rozhovor Pavla Holcová z investigace.cz. 

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Nedávno pak americká FBI zadržela i samotného Miletu Miljaniće. Podle dokumentů, které mělo OCCRP k dispozici, agenti FBI v průběhu prohlídky Miljanićova bytu objevili v zásuvce jeho nočního stolku zbraň. Stalo se to 23. února 2021 a je pravděpodobné, že akce FBI byla součástí širšího vyšetřování, jež se týká vazeb předáka newyorských odborů Jamese Cahilla na organizovaný zločin. Newyorští prokurátoři ve svých zprávách určených soudu dokonce citovali texty investigace.cz o kartelu Grupo America. 

Přečtěte si

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

K dnešnímu dni zatím vše naznačuje, že Miljanić ve vězení zůstane. Propuštění mu zhatil fakt, že o jeho osobě existují kriminální záznamy. Přepis pojednávaní, který v pátek získalo srbské investigativní centrum KRIK, poukazuje na to, že newyorský soudce Robert M. Levy nařídil Miletu Miljanićovi další pobyt ve vězení kvůli jeho tendenci vyhýbat se spravedlnosti. Už v osmdesátých letech byl Miljanić v USA odsouzen k odnětí svobody za podvod s kreditními kartami. V roce 2010 dostal pro změnu v Itálii šestiletý trest za obchodování s kokainem. O čtyři roky později mu však byla udělena pracovní propustka a podařilo se mu uprchnout až do USA. 

Autor textu: OCCRP
Překlad: Nina Kodhajová
Autor úvodní grafiky: Lukáš Nechvátal

The post Grupo America: Boss stále za mřížemi appeared first on investigace.cz.

Mileta Miljanić, zřejmě číslo jedna srbské zločinecké skupiny, která se specializuje na dovoz kokainu do Evropy, donedávna žil ve svém newyorském bytě poklidným a nenápadným životem. Před několika týdny jej ale policie zatkla za nelegální držení zbraně a nepokrytě se tak spustila lavina dalších obvinění. OCCRP připravilo profil údajného šéfa jedné z největších zločineckých organizací na světě.

Mileta Milajnić se narodil v roce 1960 v Bosně a Hercegovině. Během svého čtyřicetiletého působení v organizovaném zločinu zcela proměnil styl, jakým srbsko-americký drogový syndikát známý jako Grupo America funguje. Vytvořil totiž vysoce efektivní, ale zároveň nenápadnou a tajnůstkářskou organizaci se stabilním zázemím v zemích západního Balkánu a s dobrými vztahy s italskými a irskými mafiánskými rodinami v New Yorku. Miljanić tak vybudoval úspěšný nadnárodní gang, jehož působení bylo doposud odhaleno v 24 zemích světa.

Na konci letošního února byl ale Miljanić zatčen za nelegální držení zbraně, kterou FBI našla v jeho nočním stolku během domovní prohlídky, jež byla zřejmě součástí mnohem obsáhlejšího vyšetřování. Federální prokurátor totiž Miljaniće a Grupo America propojil s kauzou podvodu a korupce, spojenou s osobou šéfa newyorských odborů Jamesem Cahillem.

Jak se Mileta Miljanić stal šéfem Grupo America?

Mileta Miljanić a jeho důvěryhodný kumpán, dvoumetrový a holohlavý Zoran Jakšić, sice mají největší zásluhu na tom, jak kartel Grupo America dnes funguje, otcové ani zakladatelé ale nejsou. Zločinecká organizace vznikla v sedmdesátých letech, když Srb Boško „The Yugo“ Radonjić emigroval z bývalé Jugoslávie do Ameriky. Tam se spojil se zločineckou skupinou irských emigrantů a postupem času si vydobyl pozici jejich šéfa. Jeho irsko-americký kartel se pak spolčil s italskou mafiánskou rodinou Gambino, které šéfoval John Gotti.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

K Radonjićově tehdy již úspěšné zločinecké organizaci se v 80. letech přidali právě Mileta Miljanić a Zoran Jakšić. Poté, co se zhruba o deset let později rozpadla Jugoslávie, se mnozí Srbové vrátili do vlasti, kde si zajistili krytí tajných služeb a postupně začali dovážet do Evropy obrovské zásilky kokainu z Jižní Ameriky. Tímto způsobem se vyprofilovala Grupo America do dnešní podoby.

Dosavadní šéf Boško Radonjić ustoupil do pozadí na konci devadesátých let a pravděpodobně kvůli válce gangů zmizel jeho zamýšlený nástupce. Šéfovské pozice se tenkrát ujal Miljanić.

Násilí zločinecké skupiny touto výměnou ale za své nevzalo. Když se v roce 2000 měnila v Srbsku vláda, musela Grupo America vymyslet, jak ochránit své podnikatelské zájmy. Naplánovali proto několik teroristických útoků na politiky, aby – podle srbského státního zástupce – nahnali lidem strach a ukázali, jakou mají moc. Jedinou obětí této kampaně byl nakonec policista, jenž byl zavražděn v červnu 2002.

V New Yorku a na svobodě

Než letošního února spadla klec, žil údajný šéf jednoho z největších drogových kartelů světa v klidu a míru v nenápadném domě v newyorském Queensu. Zkušenost s vězením už ale Miljanić zažil. V Řecku si odpykával trest za drogy na začátku tisíciletí, v osmdesátých letech zase seděl v USA za podvod s kreditními kartami. V roce 2014 pak zmizel italským policistům přímo pod nosem. Tenkrát mu ze sedmiletého trestu zbývalo ještě 13 měsíců. Byl však propuštěn na podmínku a měl být neustále pod dohledem. Mileta Miljanić ale nikdy nebyl souzen jako šéf nadnárodní zločinecké organizace.

Jeho pravá ruka Zoran Jaksić si mimochodem od roku 2016 odpykává trest v Peru za pašování drog. V tamní věznici ho navštívila šéfredaktorka investigace.cz Pavla Holcová.

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Jak je možné, že se Mileta Miljanić, občan USA, vyhýbá serióznímu policejnímu stíhání, zůstáva nejasné. Někteří členové evropských policií se domnívají, že je pod ochranou tajných služeb. To, že byl v devadesátých letech bývalý šéf kartelu Radonjić napojený na srbské tajné služby, je známá informace. Několik vysoce postavených policistů z Itálie a Srbska se OCCRP svěřilo se svou domněnkou, že Grupo America je napojena na americkou CIA. Přezdívka kartelu „Grupo America“ vznikla kvůli tomuto podezření.

V roce 2003 byl totiž Miljanić spolu s dalšími dvěma osobami obviněn americkými státními zástupci ze spiknutí za účelem distribuce narkotik. Ačkoli je obvinění dohledatelné, k jeho obsahu se nelze dostat. Zvláštní je i fakt, že po obvinění se Miljanićovi a jeho kumpánům nic nestalo

Kde, jak a pro koho?

Grupo America dlouho unikala policii také díky své nepředvídatelnosti. Členové organizace jsou navíc nesmírně opatrní, a proto je téměř nemožné její vedení infiltrovat. Policisté se domnívají, že Grupo America sestává ze zhruba 15 nejvýše postavených hráčů, kteří řídí kolem stovky důvěryhodných spolupracovníků na několika kontinentech. Ti pak podle potřeby zaměstnávají lokální zločince.

Drogy Grupo America byly zabaveny například v USA, Velké Británii, Bosně a Hercegovině, Panamě, Austrálii, Španělsku nebo Švýcarsku. Na seznamu nechybí ani Česká republika.

Přečtěte si

Grupo America 4: Kokain od Zlatého klasu

Dalším klíčem k úspěchu Grupo America je způsob, jakým operuje. Neprodává totiž drogy jako dealer na ulici, funguje coby prostředník, dodavatel, specialista na mezinárodní logistiku. Kartel má skvělé kontakty po celém světě a dokáže rychle měnit modus operandi, pokud se něco pokazí.

Vynalézavé jsou i metody používané k přepravování drog: kokain může být v plechovkách od deodorantu, v lepidle nebo v lahvích s vínem. Další cestou, kterou Grupo America využívá, je vypravení menšího množství drog pomocí přenašečů, kteří nejsou s kartelem nijak spojeni. Menší zakázky snáz uniknou pozornosti policie a náhrada škody v případech jejich nedoručení není pro peněženky šéfů tak bolestivá.

Diverzifikace platí i pro výnosy z podnikání Grupo America. Putují různými směry a po celém světě a končí například jako investice do kasin, stripklubů, salonů krásy nebo do taxislužeb, ale i jako dary kostelům. Jednou z oblíbených destinací pro praní kartelových peněz je Zlatibor, město na západě Srbska, kde si manželka Milety Miljaniće mimo jiné koupila luxusní letní sídlo a založila podnikání, v jehož rámci provozuje lázně v Bělehradě.

Autor textu: OCCRP
Autor úvodní grafiky: Lukáš Nechvátal

The post Grupo America: Kdo je tady šéf? appeared first on investigace.cz.

Před půl rokem jsme vydali první text ze série o kartelu Grupo America, o jednom z nejlépe organizovaných zločineckých sdružení na světě. O tomto balkánském kartelu se dlouho nevědělo, přestože si téměř zmonopolizoval dovoz kokainu po moři do Evropy. Poté, co jsme portrét Grupo America publikovali, ale nastaly razantní změny – oba z vůdců kartelu jsou teď ve vězení. Jejich uvěznění ale jednoduché nebylo.

V roce 2016 byl Zoran Jakšić v Peru odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Původem Srb, který používal přes 40 různých identit a byl spojen s 800kilogramovou dodávkou drog, měl být z vězení přesto propuštěn. A to kvůli soudní nedbalosti.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Z dokumentů vyplynulo, že při soudním jednání se Zoranem Jakšićem byla porušena zásada o nestrannosti soudce. Jednalo se o soudce Ricarda Manriqueho, který se v této kauze již zúčastnil přípravného vyšetřování a hodnotil 34 předběžných řízení. Kvůli tomuto porušení řádného postupu byl původní rozsudek anulován a proti Jakšićovi a deseti dalším obžalovaným byl nařízen nový soudní proces.

Z důvodu závažných trestných činů, jichž se Zoran dopustil, a také vzhledem k podezření z útěku mu nařídili tři měsíce domácího vězení. Šance, že z domácího vězení uteče, byly opravdu vysoké.

Jakšićův vytoužený přesun do domácího vězení ale zmařil jeho první pokus o útěk z vězení Castro Castro, kde si přitom užíval nebývalých výhod a svobod. Právě tam s ním v roce 2017 udělala rozhovor Pavla Holcová z investigace.cz.

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Jakšić měl pro svůj útěk geniální plán a málem mu vyšel. U specialistů z mexického kartelu ze Sinaloa si objednal vykopání 300 metrů dlouhého tunelu, jenž by propojil dům umístěný na ulici Santa Rosa Avenue s věznicí. Peruánské úřady tvrdí, že stavba tunelu byla hodně nákladná a na jeho kopání se podílel zmíněný mexický kartel Sinaloa, jejž založili Joaquin „El Chapo“ Guzmán a Ismael „El Mayo“ Zambada. El Chapo je proslulý tím, že dvakrát unikl z vazby v Mexiku. Podruhé se tak stalo v roce 2015 z vězení Altiplano s maximální ostrahou přes tunel dlouhý téměř 1,5 kilometru, který byl vybaven světly a systémem k načerpávání čerstvého vzduchu.

Práce na dokončení tunelu pro Jakšiće byly nakonec zastaveny v únoru 2019, kdy byl převezen do vězení Ancon I. V té době byl tunel už víc než z poloviny vykopán.

Druhý soudní proces měl začít v lednu 2021, a to i s deseti dalšími obviněnými, z nichž se však dvěma podařilo utéct. Kvůli pátrání se tak proces odkládal, aby posléze začal bez dvou uprchlíků, kteří nebyli nalezeni.

V únoru 2021 soud v Limě odsoudil Zorana Jakšiće podruhé na 25 let vězení.

Minulý rok jsme psali i o šéfovi kartelu Grupo America Miletovi Miljanićovi. Tehdy ještě žil podobně jako klasičtí mafiánští bossové v New Yorku, kde bydlel v nenápadném bytě, chodil do kostela a podporoval místní balkánskou komunitu. Také se staral o uvězněného Zorana Jakšiće.

Přečtěte si

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

Avšak i Miletu Miljaniće už spravedlnost dostihla. Během prohlídky jeho bytu jej 23. února 2021 zadržela FBI. Podle dokumentů, které máme k dispozici, našli agenti FBI v zásuvce jeho nočního stolku zbraň. Miljanićovi nepomohlo ani to, že o jeho osobě existují kriminální záznamy. Je pravděpodobné, že akce FBI byla součástí širšího vyšetřování, které se týká vazeb předáka newyorských odborů Jamese Cahilla na organizovaný zločin. Newyorští prokurátoři ve svých zprávách určených soudu dokonce citovali texty investigace. cz o kartelu Grupo America. 

The post Grupo America: Pokračování příběhu appeared first on investigace.cz.

Na začátku bylo jméno. Přesněji řečeno přibližně dvacet jmen. Poslal mi je Stevan Dojčinović, můj kolega z OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Stevan je Srb, zakladatel tamního portálu Krik.rs, a také chodící encyklopedie balkánského organizovaného zločinu. Většinu informací, jež jsem se dozvěděla o tomto typu zločinu na Balkáně, mám právě od něj. 

Jakmile dostanu seznam jmen, udělám to, co pravděpodobně každý novinář. Progoogluju si je, projedu v obchodních rejstřících a v katastrech. V tomto případě jsem našla jednu shodu v příjmení: Miljanić.

Obrátila jsem se na Stevana, jestli to může být příbuzný někoho ze seznamu, co mi nasdílel. Mladen Miljanić je bratranec šéfa celého balkánského kartelu Grupo America. Vysoce postavený „voják“ kartelu, který měl za úkol dohlížet na evropskou vykládku kokainu z lodí připlouvajících z Jižní Ameriky. 

Pár dní po té mi Stevan nasdílel asi dvacetistránkový spis italských vyšetřovatelů, kteří popisovali, jak Mladen Miljanić ještě s jedním kumpánem jedou autem z Bratislavy do Itálie dohlížet na vyzvednutí zásilky kokainu. Spis byl samozřejmě italsky. Přestože jsem z italštiny maturovala, číst si policejní spis byla výzva. Policejní spisy mají totiž velmi specifický jazyk i strukturu. 

Stevan tento spis získal od italského prokurátora, jenž velmi dobře věděl, co za nebezpečnou a vlivnou zločineckou skupinu vyšetřuje. Byl také frustrovaný, že jeho vyšetřování nikam nevede, protože Grupo America kryje někdo hodně vysoce postavený. Podle názoru prokurátora to měly být americké i srbské tajné služby. 

Po prvním čtení spisu jsem pochopila, o co šlo. Po druhém čtení jsem pochopila, kdo je kdo a jakou hrál roli při předávce drog. Po třetím čtení jsem začala rozumět kontextu odposlechů, které byly v dokumentech přepsány. Pro jistotu jsem si spis přečetla i počtvrté a vypsala jsem si všechna jména i podrobnosti, jež by mohly být pro celou kauzu klíčové: SPZ auta, ve kterém jel Mladen. Jméno Braim Sinani, který se chtěl do kšeftování s kokainem víc zapojit a stát se „obchodním zástupcem“ Grupo America na Slovensku. Borislav Grager a Marin Vehtić – neboli lidé, co byli poslíčci a policie je s balíčky kokainu chytila. A také Mileta Miljanić a Zoran Jakšić – vůdcové kartelu.

V prvních měsících jsme vůbec neměli představu, jak zdlouhavá práce to bude a jak obrovský a vlivný kartel je. Všechny informace o něm totiž byly jen v archivech na policejních stanicích ve vícero zemích – neexistovala jedna souhrnná studie kartelu a útržky informací byly rozesety po celém světě. S každou novou informací, kterou se nám podařilo dohledat, se případ rozšiřoval i prohluboval a museli jsme pátrat na dalších kontinentech.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Práce v terénu. Doslova.

Vytvořila jsem si tak vlastní seznam jmen a znovu začala pátrat v databázích. Z černohorského obchodního rejstříku vyplynulo, že Mladen Miljanić spolu s jedním Slovákem mají v Černé Hoře firmu. Z katastru nemovitostí pak vyšlo najevo, že firma vlastní rozsáhlé pozemky v horách. Z Google Earth to vypadalo, že na pozemcích není nic kromě lesa, luk a jedné rozpadající se kůlny. Domluvila jsem se proto s černohorskými kolegy, že tam zajedu a jestli by mi mohli půjčit dron. Rozsáhlé opuštěné pozemky totiž vyvolávaly mnoho otázek – pěstuje tam kartel marihuanu? Zakopávají tam mrtvoly? Skladují zbraně? Překládají drogy? 

Obhlídkou tohoto netradičního turistického místa jsem strávila celý den. Kopřivy po kolena, šípky, hadi, horko, zarostlý les, vymleté polňačky, kudy projede možná jednou za čas traktor. Prostě opuštěné pozemky, kde se nic nedělo. Potvrdili to nakonec i sousedé, co žili v okolí. Poprosila jsem je o vodu, dali mi slivovici a sušenky. „Nevíme, komu ten les patří, prý to bylo nějaké dědictví, kus dokoupili. Ne, nic se tam neděje.“

Druhý den jsem se přesunula do přístavního města Budva, kde sídlila černohorská firma Mladena Miljaniće. Večer jsem se šla podívat na její adresu. Nebylo úplně jednoduché najít konkrétní dům – vypadá totiž jako přízemí nedostavěného domu, který má na střeše nájezd s rampou pro opravu automobilových podvozků. Zazvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Tak jsem nahlédla pootevřeným oknem. Uvnitř stála rozestlaná postel, leželo pár svršků a visel ručník. Rozhodně nic, co by připomínalo sídlo developerské společnosti. 

Slovák Martin Hudec, který měl v této firmě podíl a byl i jedním z jednatelů, měl po celém světě další desítky firem – mimo jiné na Slovensku, v Česku, ale i v Brazílii. Bylo potřeba je všechny zmapovat, dát do tabulky, přečíst si jejich finanční závěrky i zprávy o likvidaci a udělat časovou osu, jak vznikaly, zanikaly, přesouvaly jmění i lidi. Tisíce a tisíce stran dokumentů, formulářů, tabulek. Nakonec z dat vykrystalizovaly dva hlavní podnikatelské záměry: developerské projekty a soukromá letecká společnost. Na papíře to vypadalo jako ideální servisní organizace pro organizovaný zločin. Přes developerské projekty prát peníze, přes soukromou leteckou společnost vozit peníze a drogy. Ani jedno se nám ale nepodařilo prokázat ani po několikaleté práci. Tyhle informace jako by neexistovaly.

Přečtěte si

Grupo America 3: Slovenská verze kartelu

Pro informace do peruánského vězení

Z mého seznamu bylo důležité ještě jedno jméno: Zoran Jakšić. V roce 2016 byl zatčen v Peru. Místní média o tom dopodrobna informovala, policie i prokurátoři svolávali tiskové informace o úspěchu roku. Chyběl jim ale evropský kontext. Napsali jsme proto se Stevanem kolegům z Peru, zda by si nemohli promluvit s místní prokuraturou a požádat je o jakékoliv dokumenty, které by jim vyšetřovatelé mohli poskytnout. Jako odpověď jsme dostali jednu policejní powerpointovou prezentaci o případu, tím to skončilo. Se Stevanem jsme se proto rozhodli, že do Peru pojedeme a potřebné materiály zkusíme získat sami. Přemluvit našeho šéfa, aby nám zaplatil ty nejlevnější letenky a ubytování, trvalo několik týdnů. Nakonec souhlasil s tím, že se nesmíme vrátit s prázdnou. 

Našemu odletu tak předcházely intenzivní přípravy a desítky telefonátů, domlouvání schůzek na prokuratuře, policii, správě věznic, s novináři. Prokurátorka, co měla kauzu se Zoranem Jakšićem na starost, se schůzkou souhlasila. „A kdy by se Vám to hodilo?“ ptala jsem se po telefonu. „No prostě až půjdete kolem, tak se stavte a uvidíte, jestli mám čas…“ Podobně nezávazné byly i odpovědi od šéfa DIRANDRO – peruánské protidrogové policie. Odlétali jsme na čtyři dny a nebyli si jistí vůbec ničím.

První den jsme se sešli s místními novináři, kteří se kauzou zabývali. Dali nám pár tipů a další powerpointovou prezentaci celého případu, vytvořenou místní policií. Druhý den jsme vyrazili na úřad prokurátorky. Na recepci bylo několik policistů, ale poté, co si zapsali naše občanky a zjistili, za kým jdeme, nás pustili dál. Paní prokurátorka je zrovna u případu v Callau, ale mohla by být tak za hodinu a půl zpátky. Přejeme si počkat? A zatím si třeba studovat spis případu Zorana Jakšiće v zasedačce? BINGO!

Ano, přístup k celému spisu včetně odposlechů, fotografií, výpovědí svědků a přesného popisu toho, co se dělo, opravdu chceme. Jakmile se za asistentem prokurátorky zaklaply dveře, oba jsme vytáhli telefony a začali celý spis fotit. Tohle jsou přesně ty materiály, po kterých každý novinář touží. Spis měl skoro deset tisíc stran, ale pracovali jsme v naprostém soustředění a velmi rychle. Báli jsme se, že budeme při focení přichyceni a vykázáni. Najednou někdo otevřel dveře. Strnuli jsme nad otevřenými spisy s mobily v rukou. Asistent se však jen usmál a dveře s tichou omluvou zase zavřel.

Třetí den jsme šli na protidrogovou policii. Do kanceláře nás pozval šéf protidrogové jednotky a začal obšírně mluvit o tom, že peruánský kokain je nejlepší a že v Peru nejsou kartely jako v Mexiku nebo v Kolumbii, ale jde vlastně o takové rodinné farmaření. Když z našich dotazů pochopil, že nás zajímá Zoran Jakšić, nabídl nám, že se máme sejít rovnou s člověkem, jenž vyšetřování celé kauzy vedl. A hned mu také zavolal, jestli by měl večer čas. Tak jsme se dostali k hlavnímu vyšetřovateli Zorana Jakšiće, který nám nad kávou povyprávěl o náhodách i přešlapech jeho týmu, ale i o tom, jak se ho Jakšić po zatčení snažil podplatit a jak se zadrženým narkobaronem letěl z města zatčení Tumbes do Limy. 

Zbýval nám poslední den pobytu v Peru. Vězeňská správa naši žádost o interview se Zoranem Jakšićem zcela ignorovala, proto jsme se rozhodli to risknout a dostat se do vězení sami. Dojeli jsme na předměstí Limy a začali zjišťovat, jakým způsobem lze vniknout do jednoho z nejnebezpečnějších vězení v Peru (že je tak nebezpečné jsme tehdy nevěděli). Zrovna byl návštěvní den pro ženy, takže jsem mohla předstírat, že jsem Jakšićem očekávána. 

Stevan měl smůlu, musel čekat venku. Když jsem se po přibližně čtyřech hodinách strávených ve vězení dostala opět ven, byla jsem plná euforie. Stevan měl ale nervy na pochodu a hned mě zpražil. Prý jsem mu měla dělat tlumočnici a návštěvu domluvit s ředitelem věznice, aby mohl také dovnitř. Emoce však postupně vyprchaly a dostavila  se úleva, že jsme to zvládli. Šéfovi jsme proto poslali zprávu, že muzea i výlet na Machu Picchu byly fajn a jedeme domů. Do tří do rána jsme pak se Stevanem sepisovali moje zážitky z vězení, Stevan mě nutil vzpomenout si i na ty nejdrobnější detaily. Ve čtyři ráno jsem si sbalila věci a odjela na letiště. Celý let mezi Peru a Evropou jsem prospala.

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

A kdy už to bude?

Po návratu odjel Stevan znovu do Itálie, kde se mu podařilo získat asi jedinou komplexnější zprávu o tom, co je a jak funguje kartel Grupo America. Zpráva má přes 120 stran a mapuje stopy, jež kartel zanechal v Polsku nebo v Jihoafrické Republice. Znovu jsme tak vypisovali jména, místa, časy a ověřovali, co se ověřit dalo. Polský kolega z OCCRP zamířil do Gdaňsku, kde od místních policistů zjišťoval, jestli si na zátah, při němž Grupo America přišli o zásilku kokainu ukrytou v sojových bobech, někdo náhodou nepamatuje. Pamatoval. 

A zatímco jsem se snažila rozklíčovat podnikatelské struktury a řetězce firem kolem Martina Hudce, Mladena Miljaniće a Albánců z Bratislavy, Stevan pracoval se svými zdroji jak z policie, tak i z organizovaného zločinu. Prý o tom nemáme psát, prý je to nebezpečné, prý jde o národní bezpečnost a národní zájmy. Prý tomu nerozumíme. 

Jeden večer se Stevan díval na zprávy. Upoutala ho informace, že srbský ministr zahraničí odjel na oficiální návštěvu New Yorku, kde se zúčastnil znovuotevření srbského pravoslavného kostela. V televizním záběru vykukovala hned za ramenem ministra hlava Miljaniće, šéfa kartelu. Naše snahy zjistit, nakolik je srbská vláda propojená s kartelem, se rozjely naplno. Volali jsme do srbského kostela v New Yorku, urgovali ministrovy odpovědi na naše dotazy. To, že by se s Miljanićem osobně znal, se nakonec neprokázalo. Miljanić byl největším dárcem peněz na opravu vyhořelého newyorského kostela a ministr byl důležitý host, proto stáli vedle sebe. 

Další dlouhé měsíce jsme pročetli tisíce stran peruánských, italských, španělských, českých i slovenských dokumentů, včetně leteckých deníků, seznamů návštěv ve vězení, rozsudků i odposlechů. Mluvili jsme s vyšetřovateli, prokurátory, s lidmi z prostředí organizovaného zločinu, ale i s experty na nemovitosti, praní peněz, s odborníky na letadla, lodě a přepravní kontejnery. 

Kauza Grupo America narostla do netušených rozměrů. Bylo docela běžné, že k jednotlivým aktérům jsme měli hned několik možných dat i míst narození, a to z oficiálních policejních dokumentů. Snažili jsme se všechny informace dál ověřovat, občas to ale prostě nešlo, protože tento typ informace mají jen lidé přímo z tvrdého jádra Grupo America. A tak jsme se museli jednoho dne rozhodnout, že stačí, že bychom po dalších střípcích do mozaiky kartelu mohli pátrat donekonečna.

Konečně jsme pak začali psát první řádky, radili se při tom, hádali se, nechápali a také nechápali, proč ten druhý nechápe. Tímto způsobem vzniklo asi deset textů. První i druhý editor z osobních důvodů od redigování odstoupili. Teprve třetí editor byl dostatečně houževnatý, aby nás donutil texty po třicáté přepsat. Mezitím jsme řešili desítky dalších projektů a já přišla o mobil, kde jsem měla uložené fotky udělané krátce po té, co jsem vyšla z peruánského vězení.

Posledním krokem před vydáním kauzy Grupo America je tzv. fact checking, prověřování faktů, faktických tvrzení v článcích. Texty byly nakonec připraveny a na zabezpečený cloud (online úložiště) jsme nahráli všechny důkazy, které jsme během práce na Grupo America shromáždili. Jsou to tisíce a tisíce dokumentů, fotografií, audio i video záznamů, emailů a dalších zpráv. Samotný fact checking trval šesti lidem šest týdnů a byl nesmírně náročný. Články nakonec vycházejí. Není ale čas slavit, ani si dopřát čas na oddych, za dva týdny spouštíme další kauzu.

The post Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America appeared first on investigace.cz.

Je 15. dubna 2009 a na letišti v Barceloně zadrželi po příletu z Milána mezinárodně hledaného obchodníka s kokainem Zorana Jakšiće. Po chvíli byl ale narkobaron opět na svobodě. Jakšić totiž policistům předložil dokumenty vystavené na jméno Štefana H. z malé vesnice na severu Slovenska. 

Cestovní pas, občanský průkaz a kartička zdravotního pojištění – tato kombinace dokladů přesvědčila španělskou policii o tom, že před nimi nestojí Jakšić, nýbrž Štefan H. ze Slovenska. Investigativnímu centru Jána Kuciaka (ICJK) se dotyčného Štefana podařilo vypátrat a sejít se s ním. Pochází z malé vesnice s přibližně 1 400 obyvateli. Až na sporadické cesty za dcerou do Itálie do zahraničí příliš necestuje. Po chvíli si však Štefan vzpomněl, že zhruba před deseti lety si jeho pas vzal syn a už mu ho nikdy nevrátil. Pozbytí cestovního dokladu zjistil až v momentě, kdy chtěl odcestovat. Pas proto začal shánět u syna, který mu však řekl, že jej prý zapomněl v kapse od kalhot, jež vypral v pračce, a znehodnocený pas následně vyhodil. 

Reportéři ICJK se setkali i se synem, který si změnil jméno a ze severního Slovenska se přestěhoval na předměstí Bratislavy. Na otcův pas si nevzpomněl, ale variantu, že by jej vzal a nikdy nevrátil, považuje za výmysl. S rodiči se nebaví a nenavštěvují se.

Ve víně je… kokain

Zoran Jakšić v roce 2007 rozjel velkolepý plán. Z Argentiny chtěl do Evropy pašovat kokain v lahvích od vína. Podle italských vyšetřovatelů kartel Grupo America, ve kterém měl Jakšić výsadní postavení, téměř monopolizoval dovoz kokainu do Evropy po moři. 

O rok později, den před svatým Valentýnem 2008, slovenská celní správa a policie oznámily senzační zadržení největší zásilky kokainu v historii Slovenska. Šlo o 164 kilogramů čistého kokainu, jež celníci i policisté objevili sami a bez pomoci zahraničních protidrogových jednotek. Tento fakt měl možná později vliv i na to, jak celý případ dopadl: policie mohla zásilku pustit a dál sledovat, což se nestalo, podle dostupných informací také nikoho neobvinila.

Způsob, jakým byla zásilka kokainu maskovaná, byl také nevídaný. Pašeráci kokain zkapalněli a nalili jej do lahví s vínem. Víno pak naskládali do modrého přepravního kontejneru, který na slovenské překladiště dorazil z Argentiny s krátkou zastávkou v Hamburku. Policie zásilku odhalila jen díky tomu, že pašeráci použili při vyplňování průvodních dokumentů ke kontejneru firmu, jejíž název využili už v minulosti na pašování tabáků a cigaret. Analytici tak zalarmovali celníky, kteří kontejner otevírali s tím, že uvnitř budou pašované cigarety. Že odhalí kokain, podle ICJK vůbec netušili.

Celníci tak dlouho do noci vykládali stovky lahví chardonnay a malbecu z argentinského vinařství Don Alberto, Torres. Některé krabice s vínem ale byly těžší a měly i nenápadné označení. Celníci proto během noci vyřadili 35 krabic s celkem 420 lahvemi, jež obsahovaly neznámou hustou kapalinu. Už první testy ukázaly, že na krabicích vína jsou stopy kokainu.

Původním plánem bylo „kokainové víno“ zase zabalit a sledovat, kdo je příjemce zásilky. S tím ale nesouhlasil prokurátor, který se bál, že by se kokain mohl ztratit. 

Lahve s tekutým kokainem tak zůstaly na Slovensku, kde je kriminalisté dál analyzovali. „Tekutý kokain se několik hodin přeléval z lahví do nádob, co byly v kuchyňce na policejním prezidiu,“ řekl ICJK zdroj. Podle následné chemické analýzy obsahovala každá lahev 900 gramů hutné kapaliny, ze které bylo možné laboratorně extrahovat 390 gramů stoprocentního kokainu. Policie stanovila cenu tohoto zabaveného kokainu na černém trhu v rozmezí 3,5 až 6 miliard korun.

Přímo na lahvích s kokainovým malbecem ročník 2006 byla jako dovozce uvedena slovenská firma Magnific, s. r. o., se sídlem v paneláku v Levicích. Podle televize TA3 poštu pro tuto organizaci přebíral Slovák, jehož firma se Magnificu starala i o účetnictví. Jak vyšlo záhy najevo, konatelé Magnificu byli Maďaři. Podle vyšetřovatelů ale koncovými odběrateli mohli být Srbové. 

V době, kdy se na Slovensku řešila zásilka kokainu ve víně, Zoran Jakšić žil v Buenos Aires. V roce 2007 ale neměl dobrý odhad a dodávku půl tuny čistého kokainu nabídnul řeckému agentovi americké Drug Enforcement Administration (DEA). DEA ho tak spolu s argentinskou policií začaly odposlouchávat. Z odposlechů zjistili, že Jakšić plánoval nakoupit kokain v Argentině, Peru a v Brazílii a vozit ho do Evropy v lahvích od vína přes nastrčenou italskou společnost. 

V létě roku 2008 už měli argentinští vyšetřovatelé na základě odposlechů a sledování dost důkazů k tomu, že skupina je v posledním stádiu přípravy na pašování kokainu do některého ze španělských přístavů v lahvích od vína. V září tak zadrželi jednoho z hlavních organizátorů Gonzala Gambou a s ním zajistili i lahve od vína s tekutým kokainem, prázdné lahve a vinné etikety. Policisté chtěli zatknout i Zorana Jakšiće, ten ale údajně dostal od někoho avízo a z Argentiny na poslední chvíli uprchl.

 Přestože se nám spolu s ICJK nepodařilo přímo prokázat, že kokain zadržený na Slovensku patřil Grupo America, modus operandi skupiny by tomu odpovídal. Slovenský kokain byl zajištěný začátkem roku 2008, kdy byl Zoran Jakšić v Argentině mimořádně činný. Množství 164 kilogramů odpovídá množství, které kartel Grupo America běžně převážel. A skutečnost, že v Bratislavě působí významný člen kartelu Mladen Miljanić, naše podezření jen prohlubuje.

Na mrtvém bodě uvízlo i oficiální vyšetřování jak na Slovensku, tak v Argentině. Jeden z největších záchytů kokainu ve střední Evropě tak skončil bez konkrétních obvinění.

Slovenská tečka za případem

Podle oficiálních informací bylo oněch 164 kilogramů tekutého kokainu se vší parádou spáleno v továrních pecích Duslo Šala pod dohledem po zuby ozbrojených policejních jednotek. 

Jenže podle ICJK to proběhlo trochu jinak. Když slovenská policie začala prověřovat naprosto nesouvisející případ podvodů s DPH, zachytila zajímavé informace o „likvidaci“ této obrovské zásilky kokainu. Podezřelé osoby si prý na černém trhu koupily kokain, který měl být zlikvidovaný ve spalovně. Z toho, co podezřelí tvrdili, vyplývá, že někdo kokain vyměnil za cukr, který nakonec skončil místo kokainu ve spalovně. Na černém trhu se měl vysoce kvalitní kokain objevit pouhý den po okázalém pálení v Duslo Šala. Podle operativních informací, které získalo ICJK, měla stát za výměnou kokainu za cukr skupina bývalých policistů. Množství kokainu, k němuž se dostali, bylo údajně tak velké, že ho museli distribuovat i v zahraničí. Tato podezření měla prověřovat i policejní inspekce, k jejich vyšetření ale podle dostupných informací nikdy nedošlo. 

Autor textu: Lukáš Diko (ICJK)

Autorka grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.

The post Grupo America 6: Slovenská identita Zorana Jakšiće appeared first on investigace.cz.

Kartel Grupo America svými aktivitami a kontakty dosáhl i do Česka. Obchodní partneři Mladena Miljaniće, vysoce postaveného člena Grupo America, koupili od města Přerov ghetto. A pak ho zase Přerovu velmi výhodně prodali. 

Mladen Miljanić žije v Bratislavě. V kartelu Grupo America zastává podle italských vyšetřovatelů důležitou roli. Dohlíží na vykládku kokainu z lodních kontejnerů v evropských přístavech a jeho další transport do místa určení. 

S Mladenem Miljaničem se prý viděli jen párkrát, „…naposledy tak před třemi lety,“ vysvětluje Martin Hudec, slovenský obchodní partner Miljaniče, jak spolu začali podnikat. Údajně se scházeli v bratislavském Grémiu, které vlastní jejich třetí obchodní partner, Dražen Mikašinovič. O tom, že by Mladen Miljanić mohl být zapletený do drog, údajně Hudec nevěděl.

V roce 2008 založil Mladen Miljanić v Černé Hoře spolu s Martinem Hudcem a Draženem Mikašinovićem firmu Opera Development. Firma oficiálně sídlí v malém domku v přístavním městě Budva, na adrese ji ale nikdo nezná, přechodně tam bydlí jen turisté, protože to mají pět minut na pláž. 

Tato firma vlastní v Černé Hoře rozsáhlé pozemky kousek od národního parku Biogradska Gora. Pozemky jsou spíše zarostlé kvetoucí louky a les, kdysi s nimi ale Miljanić s Hudcem a Mikašinovićem měli velké plány. 

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

„Chtěli jsme v Černé Hoře vybudovat Ski resort, ale nakonec se to nerealizovalo,“ vysvětluje Hudec. „Je tam vzácné klima, kde se míchá mořský a horský vzduch, a to jsou nejlepší podmínky pro léčbu respiračních onemocnění.“ V plánu byly apartmány i nemocnice. Ale v roce 2008 přišla krize, kvůli které jim i jejich partnerům došly peníze, vysvětluje Martin Hudec, proč z plánů na lyžařské středisko sešlo.

Martin Hudec se na Slovensku snažil rozjet vícero projektů, včetně ambiciózního developerského plánu firmy Opera Záhorská Bystrica nebo letecké společnosti Opera Jet. Operu Bohemia založil Martin Hudec pro změnu v Česku spolu s Andrejem Brnou.

V Přerově na tuto firmu hned tak nezapomenou. V roce 2007 zastupitelstvu města slíbila, že kousek od centra během pěti let postaví moderní čtvrť s byty, obchody a kancelářemi. Slib nikdy nesplnila, ve Škodově ulici byla donedávna jen planina zarostlá trávou a plevelem. Nedávno tu město udělalo park. Kromě toho Opera Bohemia vyhnala z domovů desítky lidí, a navíc město Přerov i jednu místní stavební firmu připravila o několik milionů korun. 

Vyřeší nám Romy

Všechno to začalo asociálním plánem Přerova. Radnice, vedená koalicí ČSSD a ODS, se chtěla zbavit ghetta ve Škodově ulici, konkrétně sedmi činžáků obývaných především chudými Romy. Ty sem Přerov sestěhovával už od 80. let a žádnou porevoluční radnici nikdy ani nenapadlo zrušit ghetto tak, že by lidem ze zdevastovaných činžáků dala bydlení v jiných bytech napříč městem. Tandem ČSSD a ODS pak po volbách v roce 2006 vymyslel alibistickou fintu – prodat baráky i s jejich obyvateli soukromníkovi a ten ať si s nimi poradí, jak umí. Cílem bylo obyvatele zhruba osmdesáti obecních bytů vystěhovat, domy srovnat se zemí a na jejich místě postavit něco krásnějšího.

„Přišli se záměrem, že je město někomu prodá,“ říká tehdejší primátor Přerova Jiří Lajtoch (ČSSD), „a že si nový majitel vyřeší i tu otázku bydlení s Romy. Když to není schopné vyřešit město, že to vyřeší soukromá firma.“ Plán hájí také někdejší Lajtochova náměstkyně za ODS Elena Grambličková (později zastupitelka Přerova za Starosty). „Ty domy byly vybydlené, nezbývalo než je zbořit,“ tvrdí. „Město volné byty nemělo, nedokázalo by nabídnout obyvatelům jinou alternativu. Muselo by něco postavit, nějaké kontejnerové bydlení jako Jiří Čunek ve Vsetíně. Soukromá firma má větší možnosti.“

Do takové nevděčné mise se pochopitelně nikdo nehrnul. Podle exprimátora Lajtocha proběhla dvě výběrová řízení, do jednoho se nepřihlásil vůbec nikdo, do druhého jeden místní zájemce, který ale nesplnil podmínky. „Byla to nedůvěryhodná fyzická osoba,“ říká Grambličková. 

Když město vyhlásilo výběrové řízení potřetí, přihlásila se v úvodu zmíněná Opera Bohemia slovenských podnikatelů Martina Hudce a Andreje Brny. Grambličková vzpomíná, že politikům města to udělalo velkou radost. „Byli akční, měli o to opravdový zájem,“ potvrzuje její slova Lajtoch. Zastupitelům vysvětlovali, že stavět byty v Přerově je prý pro ně zajímavé, protože odtud mohou lidé dojíždět do blízké Olomouce, kde je bytů málo a jsou drahé. Přerovské politiky pozvali Slováci do Bratislavy. „Ukazovali nám polyfunkční domy s byty a nebytovými prostory, které vystavěli,“ vypráví Lajtoch. „Velice pěkné to bylo.“

Lajtoch vzpomíná, že na něj zapůsobil i fakt, že Opera Bohemia koupila v Přerově ještě další pozemek od soukromníka, Lajtochova známého, majitele penzionu (konkrétně prázdnou plochu blízko hotelu Strojař zvanou Brabansko), a mluvilo se o tom, že budou stavět byty i zde. 

Město dlouho neváhalo a velké území blízko centra i se sedmi činžáky a jejich obyvateli prodalo firmě Opera Bohemia v roce 2007 hluboko pod cenou – za 1,5 milionu korun (odhad znalce byl zhruba trojnásobný). Ve smlouvě si město zároveň vymínilo, že nejpozději za pět let budou činžáky srovnané se zemí a na jejich místě vyrostou novostavby – jinak bude muset Opera Bohemia pozemky městu vrátit a zaplatit penále.

Asi právní klička

Nadšení vládnoucího tandemu ČSSD–ODS rozhodně nesdíleli všichni politici. „Nelíbilo se nám, že radnice prodává domy ve Škodově ulici i s jejich obyvateli,“ říká například současná přerovská zastupitelka za hnutí Společně pro Přerov Helena Netopilová. V době, kdy se o prodeji rozhodovalo, mělo hnutí čtyři zastupitele a ti prodej kritizovali. „Snažili jsme se ten plán překazit,“ pokračuje Netopilová a vzpomíná, že na klíčové hlasování zastupitelů dorazili protestovat i Romové, kterých se plán na prodej bytů týkal. 

Hnutí zároveň upozorňovalo, že Opera Bohemia vznikla jen krátce předtím, než se přihlásila do výběrového řízení, a je tak otázkou, zda mohla v Bratislavě postavit to, čím oslňovala přerovské radní. Dále hnutí varovalo, že jednatel společnosti Bohumil Chodil, kterého si Opera Bohemia našla v Přerově, aby se tu o její projekt staral, je „nevěrohodný“. „Kdekdo o něm věděl, že byl v 90. letech trestaný za nějaké podvody s auty,“ popisuje jednatele Netopilová. „A právě on to tu měl celé zaštiťovat.“ Přesto ale vládnoucí koalice prodej schválila.

Během následujících pěti let Opera Bohemia naprostou většinu Romů ze Škodovy ulice skutečně vyštípala. Některým sehnala náhradní byty, obvykle bez nájemní smlouvy, jiným místa na ubytovně, řada z nich se ale odstěhovala sama k příbuzným nebo do jiného města. Činžáky totiž nebyly v dobrém stavu ani před prodejem a Opera Bohemia dělala vše pro to, aby se tu žít nedalo – často třeba zamrzala voda nebo praskalo topení. Město se nakonec postaralo jen o pár lidí, kteří kvůli stáří či nemoci neměli sílu pomoct si sami.

Na pozitivní, budovatelskou část mise Opery Bohemia však nikdy nedošlo. Místo slibované luxusní čtvrti stály i po pěti letech ve Škodově ulici čtyři zdevastované baráky, tři další šly sice k zemi, ale zbyly po nich hromady sutin.

Na podzim 2012 si vedení Přerova ještě myslelo, že má situaci pod kontrolou. Zastupitelé schválili vypovězení smlouvy s firmou Opera Bohemia a očekávali, že od ní dostanou zpět prodané pozemky a k tomu půlmilionovou sankci za nesplnění smlouvy.

Jenže Opera Bohemia politiky převezla. Pouhých šest dní poté, co podle smlouvy s městem měl být splněn její slib – tedy odstraněné staré domy a započatá výstavba nových –, skončila firma v insolvenci. A insolvenční správce Marek Vlk nechtěl o vracení pozemků a placení sankce městu ani slyšet. Konstatoval, že smluvní „ujednání o povinnostech a jejich porušení jsou neurčitá“ a všechny nároky Přerova popřel. „Byla to od nich asi nějaká právní klička,“ tvrdí exprimátor Jiří Lajtoch. „Na pozemky a sankce už jsme nedosáhli.“

Město později pozemky a zbylé zdevastované domy koupilo od insolvenčního správce za něco přes tři miliony korun, tedy za cenu o téměř dva miliony korun vyšší, než za kterou je původně firmě Opera Bohemia prodalo. Další zhruba tři miliony korun musel Přerov investovat do zabezpečení a pak zbourání rozpadlých domů. „Vypadalo to tam strašně,“ popisuje někdejší situaci ve Škodově ulici zastupitelka Netopilová. „Ta firma to nechala v takovém stavu, že to hrozilo zřícením.“ Loni město utratilo více než dva a půl milionu korun za proměnu pláně zarostlé plevelem v park.

Účetnictví ve vlaku

Insolvenční návrh na Operu Bohemia podal v září 2012 jistý Patrik Krempaský, který pracoval pro realitní kancelář M&M reality na Ostravsku. Půjčil jí v květnu 2012 hned dvakrát, celkem 565 tisíc korun, první půjčku (240 000 korun) chtěl vrátit za 18 dní a druhou (325 000 korun) dokonce hned po týdnu. 

„Už si to moc nepamatuji,“ vzpomíná Krempaský. „Myslím, že potřebovali peníze na demolici domů, měli nasmlouvané firmy a peníze neměli.“ Navzdory více než půlmilionové půjčce už prý ale nedokáže vydolovat z paměti, jak se k firmě Opera Bohemia dostal. „Bylo to přes někoho, na nějaké doporučení, znělo to rozumně, že ty peníze budou mít,“ říká, „ale přes koho, to už si prostě nepamatuji, nemám dobrou paměť na jména.“

Pohledávku uplatňoval v insolvenčním řízení také jednatel Bohumil Chodil, chtěl vrátit půlmilionovou půjčku a požadoval dlužnou odměnu ve zhruba stejné výši. Peníze v řádu desítek nebo stovek tisíc chtěli po firmě Opera Bohemia ještě další lidé z Přerova a okolí, insolvenční správce sečetl jejich požadavky na něco přes dva miliony korun. 

Vzhledem k tomu, že pozemky a ruiny město koupilo zpět za víc než tři miliony korun, by tyto dluhy na úpadkovou situaci firmy nestačily.

Jenže Martin Hudec a Andrej Brna byli kreativní. Vytvořili dluh sami sobě. Konkrétně přišli s papírem, že jako soukromé osoby půjčili své firmě sedm milionů korun „za účelem financování developerského projektu v Přerově“. Tento dluh pak předali slovenské firmě UCB Servis (Martin Hudec je jedním z jejích společníků) a ta ho převedla na další, s původními věřiteli personálně propojenou slovenskou firmu Remedies – to už se dluh i s úroky vyšplhal na 11,5 milionu korun. 

Insolvenční správce Marek Vlk ale tenhle dluh neuznal. Tvrdil, že na účet firmy Opera Bohemia peníze z účtu, který uváděli Hudec a Brna, vůbec nedorazily. Zároveň však zjistil, že odněkud, z jiného účtu, přece jen sedm milionů dorazilo. „Bylo to zaplaceno z účtu, jehož majitele insolvenční správce nezná,“ píše o vzniklé situaci správce Vlk. 

Pro dokreslení toho, jak firma Opera Bohemia fungovala, stačí malý příklad. Když insolvenční správce požádal vedení o podklady k účetnictví, dozvěděl se, že neexistují – prý je „jednatel zapomněl ve vlaku“ a pak tuto kuriózní skutečnost zapomněl nahlásit finančnímu úřadu.

Hrozná zvůle

Firma Remedies, na kterou Hudec a Brna půjčku sami sobě na „financování developerského projektu v Přerově“ postupně převedli, se kvůli tomu, že insolvenční správce dluh neuznal, obrátila na soud. Krajský soud v Ostravě jí dal za pravdu a dluh ve výši 11,5 milionu korun znovu vrátil do hry. Insolvenčnímu správci soud také oponoval, že to, že peníze dorazily z jiného účtu, než jaký je ve smlouvě o půjčce, nic neznamená – je to prý běžný postup při převodech peněz ze slovenských bank na účty u bank českých, které probíhají přes tzv. korespondenční banku. 

Správce Marek Vlk se k insolvenčnímu řízení vyjadřovat nechtěl. „Všechno najdete v insolvenčním rejstříku,“ odmítl rozhovor. „Tam se podívejte.“

Každopádně nemělo toto kouzlení s dluhy dopad jen na město Přerov, které vinou insolvence nemohlo převzít pozemky ve Škodově ulici zpět zadarmo, jak si ujednalo ve smlouvě, ale muselo je odkoupit. Doplatila na ně i stavební firma Fine Line Develop. 

„Je to hrozná zvůle,“ stěžoval si ředitel a jeden z majitelů Fine Line Develop Jan Nahodil. Jeho firma koupila od Opery Bohemia výše zmíněné pozemky u hotelu Strojař, oblast zvanou Brabansko. „Nabízeli nám i pozemky ve Škodově ulici, s vystěhováváním Romů jsme ale nechtěli mít nic společného,“ říká Nahodil. Za Brabansko dala Fine Line Develop zhruba pět milionů korun a chtěla tam stavět bytový dům. 

I navzdory tomuto přísunu peněz skončila necelý rok poté Opera Bohemia v insolvenci. „Insolvenční správce Vlk proti nám zneužil zákon, podle něj je totiž možné až rok zpětně napadnout obchody, které firma v insolvenci udělala,“ zlobí se Nahodil. „A správce Vlk nás zažaloval, že máme pozemek vrátit. Tvrdil, že jsme ho koupili za nemravně nízkou cenu a že jsme věděli, že Opera Bohemia je v dluzích. Znalecký posudek sice později potvrdil, že jsme pozemek koupili za cenu běžnou, ale soudy se táhnou dodnes.“ 

Zatímco Opera Bohemia, Martin Hudec a Andrej Brna z Přerova dávno zmizeli, jejich stín tam stále zůstává. Insolvenční správce Vlk žádá soud, aby firmě Fine Line Develop uložil, že mu má předat pozemek na Brabansku. Fine Line Develop naopak po soudu chce, aby rozhodl, že pozemek řádně koupila a je reálným vlastníkem. Napadá i fakt, že Opera Bohemia skončila v insolvenci. „Z mého laického pohledu ta firma nebyla předlužená, měla majetek, v insolvenci skončila jen kvůli vymyšleným pohledávkám pana Hudce, které nakonec správce ani neuznal,“ argumentuje Nahodil. „Nevím, proč se s tím soudy ani po letech nevypořádaly.“

Každopádně kvůli plombě na katastru nesměla Fine Line Develop s pozemkem, který před lety koupila, nijak nakládat. „Už mě z toho bolí hlava,“ stýskal si Nahodil. „Místo abychom stavěli byty, sekáme zelenou plochu a občas dovolíme světským, aby tu umístili kolotoče.“

The post Grupo America 5: Český byznys s ghettem appeared first on investigace.cz.

Balkánský kokainový kartel Grupo America měl své lidi i v Česku. Kšeftovali tady s kokainem, česká policie je ale odhalila a pozatýkala.

V malebné pražské hospodě Zlatý klas se 8. listopadu 2017 sešli dva muži, kteří klidně mohli být jen starými přáteli. Branislav Cvijović přijel za Branislavem Bikićem, žijícím již dlouhou dobu v českém hlavním městě. Jenže důvod návštěvy nebyl rázu přátelského, jako spíš obchodního – kšeftování s kokainem. Oba byli nějakým způsobem spojeni s Grupo America (GA). 

Tvrdé jádro tohoto zločineckého kartelu tvoří asi patnáct lidí, kteří si naprosto věří a své sliby garantují životem. Jedničkou mezi nimi je Mileta Miljanić, který vede tichý a nenápadný život v New Yorku a občas si zaletí do rodného Srbska. Jinde v Evropě by ho totiž pravděpodobně zatkli. Jeho pravou rukou je vysoký a svalnatý Zoran Jakšić. Ten se zabývá nákupem vysoce kvalitního kokainu přímo od pěstitelů v Jižní Americe a vyjednává ceny, byť velkou část svého života strávil ve vězení – což Jakšićovi ale nikdy příliš nebránilo v této činnosti pokračovat i z vězeňské cely (viz článek Grupo America 2).

Další stovka spolupracovníků je na tvrdé jádro volně navázaná. Zatímco špičky GA jsou schopné zobchodovat tuny čistého kokainu měsíčně, ostatní se spokojí s menšími objemy. Jako třeba v úvodu zmíněný Branislav Cvijović, syn Radovana Cvijoviće přezdívaného „novosadský Escobar“. Právě ten odebíral kokain přímo od Grupo America, a to díky svému vztahu s trojkou kartelu Krstem Stanišićem. 

Kokainové gangy rozdělují Balkán

Vraťme se však do podzimní Prahy roku 2017, kdy oba Branislavové vyrazili do hospody u Zlatého klasu i o den později a nad obědem doladili poslední detaily byznysu. Cvijović pak Bikiće opustil, vzal si klíče od jeho seatu a vydal se za dalším kumpánem Josipem Capikem, který se mu ohlásil smskou: „Tu sam.“ Přestože to všichni tři později popřeli, obchodovali spolu už dlouho.

Josip Capik se tenkrát vrátil z Nizozemí, kam jel vyzvednout osm kilogramů kokainu. Zásilka spočívala ve dvou igelitových taškách zabalených v papíru. Kokain už byl trochu naředěný, policie jeho čistotu stanovila na 75 procent. 

Capik čekal v Praze ve svém citroenu hned za rohem jmenované hospody. Branislav Cvijović si k němu přisedl a ulicí Kováků popojeli před dům číslo 26. Tam se Cvijovič zvedl a opustil automobil s jednou igelitkou bílé barvy s červeným vzorem a zeleným uchem, obsahující čtyři kilogramy kokainu. Tašku uložil do auta Branislava Bikiće, za nímž se pak spokojeně vrátil ke Zlatému klasu. Po chvíli se rozešli a každý zamířil ke svému autu. Moc daleko ale nedojeli.

Cvijoviće zastavila policie kousek od obchodního centra Chodov, když odjížděl z Prahy směrem na Brno. V tajné přihrádce jeho mercedesu se našly dva mobilní telefony a 87 000 eur (přes 2,2 milionu korun) v hotovosti. 

Branislava Bikiće zadržela policie krátce po odjezdu z místa předání v Praze na Smíchově. Policisté v jeho autě nalezli čtyři kila kokainu v igelitce. 

Bikić ve své výpovědi uvedl, že neměl tušení, že má v autě drogy. Podle jeho verze si všiml, že má pootevřený kufr, ale zavřel ho a dál to neřešil. Vůbec si prý nevšiml tašky, která tam předtím nebyla. Do Zlatého klasu podle výpovědi chodíval obědvat často, s Cvijovićem se tam prý potkal náhodou a jako bezradnému turistovi svému známému pomohl. Při domovní prohlídce u něj našli náčiní na vážení a vakuování kokainu, což Branislav Bikić vysvětlil tím, že kokain občas užívá. Hotovost v korunách a v eurech v hodnotě přes čtvrt milionu korun, kterou u něj police objevila, mu měla půjčit sestra.

I Josip Capik na policii popřel, že by byl do prodeje kokainu jakkoli zapojen. S Cvijovićem se údajně seznámil tak, že od něj koupil psa. Přestože jejich vztah nebyl nijak srdečný, Branislav Cvijović ho poprosil, aby mu cestou z Německa vyzvednul peníze, které mu někdo dluží. 

Josip Capik souhlasil a na odpočívadle u dálnice obdržel od neznámého tmavovlasého muže papírovou tašku s černými balíčky. Jejich obsah nezkoumal a divné mu ani nepřišlo, že by vrácené peníze vážily osm kilo. Mimochodem, osm kilogramů dvouseteurových bankovek má hodnotu téměř 21 milionů korun – jde tedy o částku, pro kterou pravděpodobně nepošlete někoho, koho znáte jen přes prodej psa. 

Později Josip Capik svoji výpověď upravil. Prý jel pro inkriminovanou tašku do Nizozemí právě na objednávku Branislava Cvijoviće, který mu za to slíbil odměnu tisíc eur (kolem 26 tisíc korun). Trval však na tom, že neví, kdo mu tašku předal ani co v ní bylo. Údajně ale tušil, že obsahem může být něco nelegálního. 

Tato výpověď byla uvěřitelnější zejména proto, že nizozemské přístavy slouží jako vstupní brána kokainu do Evropy – používají je nejen srbské gangy, ale i Albánci nebo Italové.

Ozajstná Tatramatka: Jak globální drogový kartel pral peníze přes hotel v Tatrách

Těsně po druhé hodině odpoledne Josipa Capika zadrželi na čerpací stanici u dálnice do Brna policisté. Z kufru jeho citroenu vytáhli zbývající čtyři kilogramy kokainu, který si Branislav Cvijović u něho nechal na později – měl totiž Capika autem následovat a zbytek zásilky převzít někde na dálničním odpočívadle. 

Rozsudek vynesený u Městského soudu v Praze 19. 12. 2018 uznal všechny tři muže vinnými. Branislav Bikić byl odsouzen k šesti letům vězení a pokutě 300 000 korun; Josip Capik od soudu odešel s osmi lety a šesti měsíci a s pokutou 100 000 korun; Branislav Cvijović byl odsouzen k devíti letům vězení a pokutě milion korun. Obžalovaní podle rozsudku „naplnili všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami“. Z rozsudku také vyplývá, že policie tuto skupinu sledovala už několik měsíců a při předávce kokainu po nich šla najisto.

Celá policejní akce, včetně sledování podezřelých a pořizování odposlechů, vznikla na základě žádosti srbské Prokuratury pro stíhání organizovaného zločinu v Bělehradě kvůli „podezření z rozsáhlého a organizovaného obchodování s drogami, do kterého mělo být zapojeno více osob jak ze Srbska, tak i z dalších evropských států“. 

Podklady, které poskytli srbští vyšetřovatelé, ukazují, že se Branislav Cvijović měl společně se svým otcem Radoslavem Cvijovićem (o kterém investigace.cz psala) podílet na pašování kokainu ze Srbska do západní Evropy a Branislav Bikić měl kokain prodávat v Česku. Radoslav Cvijović přitom měl být hlavou této organizované zločinecké skupiny.

O tom, jak a co dělá Grupo America v Česku a na Slovensku, se dočtete v samostatných textech z naší série o Grupo America.

The post Grupo America 4: Kokain od Zlatého klasu appeared first on investigace.cz.