Dnes je to na den přesně 13 let, co po dlouhém mučení v ruských věznicích zemřel právník Sergej Magnitskij, který se svou odvahou znelíbil představitelům Ruska. Jeho smrt ovšem nezůstala bez povšimnutí a nepřipojila se k řadě podobných osudů, jež sice na čas vzruší svět, ale pozvolna se na ně zapomene. Jméno Sergeje Magnitského naopak přinejmenším Rusové jen tak nezapomenou. Jeho smrt dodnes hýbe světem a s mnohaletým odstupem letos i Českou republikou.

V Česku se totiž po letech projednávání a příprav začala postupně schvalovat právní norma „o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích“. Přesněji řečeno jde o sankční zákon pojmenovaný jako obdobné zákony všude po světě na počest Sergeje Magnitského.

Česká verze Magnitského zákona má naší zemi umožnit uvalení sankcí na národní úrovni vůči jednotlivcům i právnickým osobám, jež se v mezinárodním kontextu dopouštějí závažných protiprávních jednání – například porušování lidských práv či podílení se na terorismu nebo na kybernetických útocích. Stejně jako v případě původní americké verze Magnitského zákona tak bude český stát moci konkrétním osobám zabránit ve vstupu na své území nebo v pobytu na něm či zmrazit jejich tuzemský majetek.

Česká podoba Magnitského zákona doplňuje tu celoevropskou. Zjednodušeně řečeno, pokud ministerstvo zahraničí získá informaci o někom, kdo ještě není na sankčních seznamech Evropské unie a měl by tam být, navrhne vládě, aby ho na sankční seznam přidala. Vláda poté jméno provinilce ohlásí Evropské unii. Pokud jej EU na svůj seznam nezařadí do jednoho měsíce, může být zapsán na seznam český.

Tvůrce zákona Jan Lipavský byl v průběhu čtyř let, kdy na zákoně pracoval, jmenován ministrem zahraničí, a samotný zákon se tak stal i součástí programového prohlášení Fialovy vlády. Původně měl být vládou přijat do konce roku 2023, ruský vpád na Ukrajiny ale celou záležitost uspíšil. Zákon byl ke konci letošního června schválen vládou, odkud putoval do sněmovny, kde byl v říjnu schválen většinou 112 ze 130 přítomných poslanců. Proti se nikdo nevyslovil, hlasování se zdrželi všichni poslanci z SPD a dva poslanci z hnutí ANO.

Zákon čeká v rámci legislativního procesu ještě schválení senátem a prezidentem republiky, a jestliže při tom nenastanou žádné komplikace, vstoupí v platnost uveřejněním ve Sbírce zákonů. Obdobu Magnitského zákona už přijaly Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kosovo, Gibraltar, Austrálie nebo Evropská unie.

Kdo byl Sergej Magnitskij? Jak a kvůli čemu zemřel? A jaká byla a stále je odezva na jeho smrt ve světě i u nás? Dozvíte se v 97. díle Odposlechu. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Smrt právníka appeared first on investigace.cz.

V Česku usazený developer ruského původu Grigorij Bubnov se stal předmětem zájmu mnoha médií. V kauze právníka Sergeje Magnitského byl obchodním partnerem klíčového svědka, který za záhadných okolností zemřel v londýnském exilu. „Domnívám se, že nezemřel,“ vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro investigace.cz. Bubnov podnikal v Moskvě od devadesátých let a zažil proměnu chaotického postsovětského Ruska na putinovskou diktaturu. „V okamžiku, kdy byl zatčen Chodorkovskij, jsem pochopil, že je potřeba z Ruska utéct,“ vzpomíná na svůj odjezd do Česka.

Je dnes náročné být v Česku podnikatelem s ruským jménem?

Žádné velké změny ve vztahu vůči mně nebo mým ruským kamarádům podnikatelům jsem si od začátku války na Ukrajině nevšiml. Nicméně hned v únoru se v médiích začalo psát, že v Česku je přes 13 tisíc ruských firem, a začal mediální hon na firmy s ruskými majiteli. Tehdy jsme se jednou setkali i s tím, že s naší firmou odmítli pracovat kvůli ruskému původu.

Máte i ukrajinské byznysové partnery?

Ano, a naše spolupráce pokračuje. Známe se dlouho a všichni znají můj chladný postoj vůči současné politice putinovského režimu.

Přečtěte si

„Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím

Jak jste se dostal do Česka?

Do Česka jsem poprvé zavítal v roce 1995. V té době si každý ruský podnikatel snažil zajistit únikovou cestu do zahraničí, jakýsi záložní plán pro případ nouze. Tenkrát to bylo hodně jednoduché – v Česku stačilo založit firmu a na základě toho šel získat dlouhodobý pobyt. Nejdřív jsem tu neměl žádné konkrétní plány. Později, v roce 1998, jsem si tady postavil rodinný dům, kam se přestěhoval tchán a tchyně. Měli tu lepší kvalitu života, zdravotní péči a oproti Rusku bylo Česko bezpečnější. Investoval jsem do firmy, která vyráběla umělý kámen, a ta funguje dodnes. V roce 2007 jsem se do Česka přestěhoval natrvalo a jednou za čas jsem letěl do Moskvy.

Proč jste se rozhodl odstěhovat z Ruska?

Měl jsem obecný pocit, že se Rusko vydalo špatnou cestou. Všiml jsem si i konkrétních alarmujících ukazatelů ve státní ekonomické politice. Platy státních zaměstnanců, například ve státním Gazpromu, začaly znenadání růst šílenými tempy, zejména v Moskvě. Vyšplhaly se třeba na pět tisíc dolarů měsíčně. Růst produktivity tomu ovšem neodpovídal. Ruská ekonomika a státní rozpočet nebyly schopné si takové platy dovolit. Zvyšoval se i tlak finanční správy na běžné podnikatele. Daňoví úředníci požadovali úplatky i po firmách, které žádné problémy ve firemním účetnictví neměly.

Máte dnes české občanství. Vzdal jste se toho ruského?

Chtěl jsem, ale nestihl jsem to. Když jsme se z Ruska odstěhovali, zbyla mi tam nějaká aktiva. Něco se mi povedlo prodat minulý rok. Váhal jsem, zda se občanství mám vzdát, hlavně kvůli zbytku rodiny, jež mi tam zůstala. Potom začala válka.

Přečtěte si

NewsFront: Jak se šíří kremelská propaganda s koronavirovou příchutí

Vaše jméno se v českých médiích v poslední době objevovalo v souvislosti s developmentem na Praze 8. Seznam Zprávy uvádí, že se vaše firma ve smlouvě s tamní radnicí mimo jiné zavázala poskytnout městu pro budování infrastruktury finanční dar 6,2 milionu korun. Je to pro developerskou firmu běžná praxe?

Dnes ano, dříve tomu tak nebylo. Loni jsme dokončili projekt na Smíchově a tam jsme do infrastruktury investovat nemuseli. Teď je to zcela běžné. Pravdou je, že každá městská část má trochu jiné požadavky. Někdo chce třeba rozšíření sociální infrastruktury, například stavbu školky nebo školy, což dává smysl.

Začátek milénia v Rusku

Vzpomínáte si na dobu, kdy se Putin stal prezidentem?

Ano, stejně jako mnozí další ruští podnikatelé jsem v té době obdivoval firmu Jukos. Michail Chodorkovskij a jeho tým s touto firmou dokázali, že v Rusku jde provozovat transparentní a legální podnikání a přitom mít větší zisky než firmy, které se vyhýbají placení daní. V jistém okamžiku tvořily daně odvedené Jukosem až 17 % ruského státního rozpočtu. V roce 2000 se stal prezidentem Putin a všichni si od nového mladého prezidenta slibovali ještě větší tlak na řádné placení daní a podnikatelskou transparentnost a celkově prozápadní směřování země.

Kdy začalo být jasné, že očekávání byla chybná?

Když v roce 2003 zatkli Chodorkovského. A když se před zraky celého Ruska stala nejbohatší ženou země Jelena Baturinová, manželka primátora Moskvy (Jurij Lužkov, primátor Moskvy v letech 1992 až 2010, pozn. redakce).

Dotkla se tato změna i běžných podnikatelů?

Samozřejmě. Ostatní guvernéři a vyšší státní úředníci nějakou dobu pozorovali, co se děje v nejvyšších patrech politiky, a pak si řekli, že se budou chovat stejně. Prezident Marijska (Marijsko, republika ve východní části evropského Ruska, pozn. red.) Leonid Markelov mi kdysi doslova řekl, že když je Lužkovova žena developerkou, pak jeho manželka jí chce být taky. Chtěl po mně, abych převedl vlastní aktiva na něj, a to jen kvůli tomu, že se zrovna nacházela na území republiky. Měl jsem toho zkrátka dost a v půlce nultých let nového tisíciletí jsme se spolu s rodinou rozhodli, že se chceme z Ruska odstěhovat.

Přečtěte si

Cestovní kancelář státní kasa platila rajzování Putinovy dcery po Evropě

Kdy jste s podnikáním vůbec začal?

Začal jsem podnikat hned po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. V té době jsem ještě studoval vysokou školu, čtvrtý ročník Moskevského fyzikálně-technického institutu, obor oceánologie.

Vzhledem k tomu, že šlo o známý institut, nám v posledním ročníku nabídli stáž na nejlepších světových univerzitách jako například v Massachusettském technologickém institutu (MIT). Takže jednou z možností pro mě bylo studium ve Spojených státech a pokračování ve vědecké kariéře. Druhou možnost představovalo podnikání. Jenže v roce 1986 mi zemřel otec, bylo mi šestnáct let a najednou jsem se stal hlavou rodiny. Proto jsem nemohl opustit matku a sestry, takže se nabízela ta druhá možnost. Začali jsme s obchodním partnerem dovážet ze Singapuru počítače. V té době to dělala spousta lidí.

Jak jste se dostal od prodeje počítačů k bankovnictví?

Jednoduše. Pokud se člověk věnoval importu zboží, docela často přicházel do styku s bankami, které v té době měly vysokou ziskovost a hodně se jim dařilo. Založit banku tehdy vyšlo na sto tisíc dolarů. Byli jsme mladí a neohrožení, proto jsme v roce 1993 spolu s partou kamarádů založili banku. Počítačovou firmu jsme prodali. V roce 1995 jsme ale zažili svou první vážnou finanční krizi. Museli jsme banku prodat, téměř jsem zbankrotoval.

O dva roky později jsem dal bankovnictví druhou šanci a zřídil další banku. Poučil jsem se z minulých chyb a během krize v roce 1998 se nám dokonce dařilo. Souběžně s bankou vznikla i spřízněná finanční společnost, jež se zabývala obchodováním s cennými papíry, jmenovala se Financial Bridge, ještě o ní bude řeč.

Přečtěte si

Nové informace o Putinově majetku

Většina ruských podnikatelů se v devadesátých letech nebo začátkem nového tisíciletí alespoň jednou setkala s výhružkami ze strany konkurence, nebo dokonce státu. Aby k tomu docházelo co nejméně, část byznysmenů platila „výpalné“ neboli rusky „kryšu“. Zažil jste to také?

Měl jsem štěstí. Měl jsem totiž jednoho známého, který byl za socialismu „cechovik“, což byli z pohledu tehdejšího státu nelegální podnikatelé, v rovnostářské společnosti s centrálně řízenou ekonomikou byli v podstatě stínoví milionáři. V sovětské době jich mimochodem existovalo hodně, obzvláště v kavkazských zemích a ve Střední Asii. Například někdo vyráběl džíny a pak je prodával na černém trhu. Zmíněný cechovik mi hodně pomáhal a nějakou dobu jsem se tak placení výpalného vyhýbal. Později jsme navázali vztahy s policií.

Jak se v Rusku navazují vztahy s policií?

Navazují se (směje se). Usoudili jsme, že je lepší spolupracovat s ozbrojenými složkami než s bandity a mafiány. Vztahy s bandity většinou neskončily dobře.

Dá se říct, že roli mafiánů v Rusku časem převzaly policejní orgány?

Ano, už tehdy započal proces přesunu moci do rukou státních orgánů. Což ale neznamená, že mafiáni úplně vymizeli. Pořád jsou aktivní, zejména v ruských regionech.

Wikipedia uvádí, že jste nějakou dobu šéfoval několika vzdělávacím institucím. Jak se dostane bankéř k provozu vysokých škol?

Oblast vzdělávání byla v té době stejně zelenou loukou jako finanční služby. Nikdo si tenkrát neuměl představit, že by se na vzdělávání dalo vydělávat. V roce 2002 jsem dálkově studoval byznysovou školu IMD ve Švýcarsku. Byla to pro mě inspirace. Právě tam jsem pochopil, že to může být dobrý byznysový model.

Už v roce 2004 jsme v našem institutu spustili distanční výuku – používali jsme pro to vzdělávací platformu značky IBM. V tomto směru jsem se stal absolutním průkopníkem na ruském vzdělávacím trhu. Později, v roce 2007, jsem založil Školu byznysu v Moskvě, která začala být zejména mezi zahraničními studenty z bývalých sovětských republik velmi populární. Měli jsme kolem devíti tisíc studentů ze zahraničí.

Přečtěte si

Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny

Jedním z důvodů popularity ekonomického studia byl také rozrůstající se státní aparát a stoupající počet státních zaměstnanců. Ti měli mít podle zákona ekonomické nebo právní vzdělání.

V devadesátkách pralo peníze celé Rusko

Seznam Zprávy o vás napsaly, že jste byl „u velkých kauz Putinova režimu“, jako je například Magnitského schéma nebo otrava agenta Litviněnka. V článku z roku 2015 vás investigativní novinářka Anastasia Kirilenko popisuje jako člověka, který vyhrožoval svému bývalému spolužákovi a byznysovému partnerovi Aleksandru Pěrepiličnému pistolí. Měl jste ho tím donutit k tomu, aby vám podepsal dlužní úpis. Nakolik jste byl reálně do těchto kauz vtažen?

Aleksander Pěrepiličnyj skutečně studoval stejnou školu jako já, ale byl o dva ročníky výš. Osobně jsem ho poznal až v roce 1992 nebo 1993. Dlouhá leta jsme neměli žádné pracovní vztahy, jen jsme se pohybovali ve stejném kruhu podnikatelů z řad absolventů naší školy. Tušil jsem, že se Pěrepiličnyj věnoval dvěma věcem – obchodování s cennými papíry a praní špinavých peněz. V jistém okamžiku se také stal klientem naší banky a finanční firmy Financial Bridge (FB). V bance měl účty, bral si půjčky a časem se z něj stal největší klient FB. Nabídl jsem mu, zda by nechtěl odkoupit polovinu aktiv firmy, nabídku přijal, a tak jsme se stali partnery.

V té době jste tedy věděl, že se zabýval praním peněz?

Tušil jsem to.

To vás od partnerství neodrazovalo?

Ani ne. V té době pralo peníze celé Rusko, každý druhý. Bylo to jakési specifikum byznysového prostředí finančního sektoru. Někdo pral státní peníze, někdo zaměstnával lidi na černo a někdo ukrýval zisky před zdaněním.

VIDEO: Vyšetřování daňových podvodů ruských úřadů se věnoval investiční fond Hermitage Capital

Proč se u vás Pěrepiličnyj zadlužil?

Měl akcie firmy v hodnotě zhruba 300 milionů dolarů, což představovalo obrovskou částku. Od začátku se ale choval jako patologický hazardní hráč. Například jsme zažili týden, kdy byly akcie Gazpromu nejdražší na světě. Putin si tleskal, ruská média se předháněla v množství oslavných titulků.

Řekl jsem mu: „Sašo, určitě rozumíš tomu, že je trh přehřátý a Gazprom nemůže být dražší než General Electric. Prodej akcie.“ On je ale neprodal a čekal, až se ceny vyšplhají ještě výš. Pak začala válka v Gruzii, následoval pád Lehman Brothers a světová krize 2008, jak jsem zkrátka předvídal, trh se propadl.

Naše firma FB se kvůli němu hodně zadlužila a stáhla s sebou i banku, kde měl Pěrepiličnyj nesplacenou půjčku. Přitom jsem věděl, že má aktiva v zahraničí. Celý rok jsem ho prosil, ať je prodá a vrátí peníze, protože jinak to nezvládneme. Dokonce jsem začal navštěvovat psychoterapeuta. Naposledy jsem ho viděl na moskevském letišti Šeremetěvo, kde jsem si k němu přisedl do vozu. Měl tam řidiče a osobní ochranku, takže vyhrožovat jsem mu rozhodně nemohl.

Přečtěte si

Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. Má vazbu na Magnitského kauzy

Od té doby jste se neviděli?

Ne, neviděli. Později se zjistilo, že právě on byl klíčovou osobou ve schématu praní peněz, které odhalil Sergej Magnitskij. Půjčku bance samozřejmě nevrátil. Banku jsme museli prodat a její noví majitele ho žalovali. Pěrepiličnyj mezitím zmizel v zahraničí.

V roce 2012 jsem z novinové zprávy zjistil, že za podivných okolností zemřel v Londýně. Divné bylo, že se informace o jeho smrti objevila až dva týdny poté, co se to mělo stát. Vzápětí mě kontaktoval nějaký britský novinář a začal se vyptávat na Pěrepiličného smrt, částky, které mi dlužil, a tak dále.

Znáte se s údajnými Litviněnkovými vrahy a ruskými agenty Andrejem Lugovým a Dmitrijem Kovtunem, jejichž služby jste měl využít pro zastrašování Pěrepiličného?

Ne. O Lugovém jsem četl, byly ho plné noviny. Jméno Kovtun mi nic neříká. 

Přečtěte si

Kde skončily Magnitského peníze?

Domníváte se, že Pěrepiličnyj zemřel přirozenou smrtí?

Domnívám se, že vůbec nezemřel. Myslím si, že se s Brity dohodl na tom, že bude vystupovat jako informátor v odhalení schématu praní peněz a identifikuje jeho účastníky, pak se dostane do programu ochrany svědků. Podobné programy sice znám jenom z filmů, ale možnost, že mohl získat nové jméno, doklady a v podstatě nový život, není vyloučena. 

Grigorij Bubnov (52) se narodil v Moskvě, nyní bydlí v Praze. Absolvoval Moskevský fyzikálně-technický institut. V letech 1999 až 2010 založil a byl hlavním akcionářem ruské Pushkino Bank. Působil i v East Bridge Bank, Ruské obchodní bance a ve finanční společnosti Financial Bridge. Byl rovněž rektorem ruské vysoké školy Moskevský technologický institut (Moscow Technological Institute) a zakladatelem Moscow Business School. V Česku založil firmu Wild Stone International, která se zabývá výrobou a prodejem obkladů a dlažeb z umělého kamene. V současnosti se věnuje i rezidenčnímu developmentu skrze své firmy VLK development a G2 group.

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: Grigorij Bubnov

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Pokud můžete, podpořte naši práci.

 

The post Bubnov: V devadesátkách pral v Rusku peníze každý appeared first on investigace.cz.

Sankční seznamy Spojených států jsou nástroj, který se mimo jiné týká pěti českých a devíti slovenských subjektů, včetně Mariana Kočnera, odsouzeného směnkového podvodníka a hlavního podezřelého z objednávky vraždy Jána Kuciaka. Kdo vstupuje do roku 2022 s tímto ekonomickým i reputačním omezením? Jak takové sankce fungují a kdo za nimi stojí? Co je Magnitského zákon a jak se týká Česka?

Americká vláda momentálně uvaluje sankce na více než 6 300 subjektů. Mezi nimi jsou například čínská společnost Huawei nebo běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Sankční programy Úřadu pro kontrolu zahraničních aktivit (OFAC) jsou zaměřené zejména proti subjektům podporujícím teroristické organizace, totalitní režimy či obchodníky s narkotiky nebo proti společnostem obchodujícím s takzvanými krvavými diamanty (diamanty vytěžené ve válečné zóně nebo v oblasti ovládané vzbouřenci).

Spojené státy uvalují sankce na firmy, jednotlivce nebo politické režimy, které negativně ovlivňují domácí či zahraniční politiku. 

Sankce slouží nejen k omezení ekonomických aktivit jedince či firmy, ale jsou také nástrojem zahraniční a bezpečnostní politiky.

Sankce spravuje zpravodajská jednotka OFAC spadající pod ministerstvo financí USA. Tato jednotka uplatňuje ekonomické sankce na subjekty, jež mají obchodní vztah s USA nebo v této zemi přímo podnikají.

Mezi sankciovanými je také pět firem registrovaných na území České republiky. Většina z nich má silné vazby na Rusko.

 Mezi nimi je například směnárna kryptoměn SUEX OTC, sídlící v Praze, která umožňovala kyberútočníkům vybírat platby od obětí, jimž ovládli počítač a nainstalovali do něj ransomware – speciální software, který zpomaluje, blokuje nebo šifruje zařízení s cílem zatížit uživatele. Takovými uživateli byli nejen jedinci, ale třeba i nemocnice, jimž kyberútok znemožnil fungování.

Pro odblokování počítačů nebo i celých systémů musí napadení zaplatit výkupné, a to většinou v kryptoměnách, jako jsou Bitcoin, Etherum nebo Tether. Ty se pak směňují za běžné peníze v takzvaných kryptosměnárnách, které často sídlí v Moskvě a v Petrohradě.

Podle datové platformy Chainanalysis takto společnost SUEX vyprala 160 milionů dolarů (3,4 miliard korun).

Proto byla v září 2021 firma SUEX přidána na sankční seznam USA. V praxi to znamená, že v USA nebude moci obchodovat a v jurisdikci Spojených států bude zmrazen veškerý majetek, který je s firmou spojen. To samé platí pro firmy, v nichž má SUEX 50procentní (či větší) podíl.

Na sankčním seznamu slovenských subjektů je třeba slovenský podnikatel Marian Kočner, odsouzený směnkový podvodník a hlavní podezřelý z objednávky vraždy Jána Kuciaka.

Speciální kategorii pak tvoří sankce dle Magnitského zákona, uplatňované za porušování lidských práv. Tento druh sankcí přijalo po vzoru Spojených států sedm dalších zemí jako například Kanada, Estonsko, Litva, Velká Británie a Lotyšsko.

Magnitského zákon vznikl jako důsledek mučení a zavraždění právníka Sergeie Magnitského v roce 2009. Americký Kongres si tehdy dal za cíl potrestat za tuto násilnou smrt ruskou vládu vedenou premiérem Vladimírem Putinem.

Od 14. prosince 2012 začal zákon platit ve Spojených státech, což se projevilo tak, že 32 vybraných občanů Ruské federace spjatých se smrtí Magnitského nesmí vkročit na americké území. Tam jim zároveň byly zmraženy všechny obchodní transakce. Jedná se například o Denise Katsyva, o němž jsme psali zde.

Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny

V květnu 2016 byl zákon rozšířen i o jiné než ruské subjekty a v prosinci 2020 se pod něj podepsala i Evropská unie.

Ta může ukládat sankce za porušování lidských práv například formou zmrazení majetku nebo odepření vstupu do EU.

Do roku 2020 jednotlivé členské státy EU schvalovaly sankce samostatně. Nyní může Unie postupovat jednotně, a to zejména v případech závažných zločinů proti lidskosti, jako je například mučení, genocida či omezování svobody shromažďování.

Přijetí Magnitského zákona pro posílení lidskoprávní politiky v České republice zvažoval v roce 2020 tehdejší poslanec a současný ministr zahraničí Jan Lipavský.

Momentálně je návrh na schválení Magnitského zákona součástí programového prohlášení české vlády. Předpokládá se, že návrh „zákona o omezujících opatřeních proti závažnému porušování lidských práv, šíření a používání chemických zbraní, kybernetickým útokům a terorismu“, bude předložen Parlamentu ČR v roce 2023.

Podle Anety Kovářové z odboru komunikace ministerstva zahraničí se nová vláda explicitně hlásí k „havlovské“ zahraniční politice, v níž ochrana lidských práv a demokracie ve světě hrála velmi důležitou roli.

„Jde o prioritu české zahraniční politiky. ČR je schopna nabídnout své zkušenosti z celospolečenské transformace řadě zemí v evropském sousedství, ale i mimo Evropu. Přirozeným partnerem v tomto úsilí je nám občanská společnost. Na ochranu lidských práv a demokracie se ČR zaměří během svého předsednictví v Radě EU. Hodláme být aktivní i v dalších v mezinárodních lidskoprávních organizacích,“ sdělila Kovářová serveru investigace.cz.

The post České firmy na sankčním seznamu USA appeared first on investigace.cz.

Dokumenty SAR o podezřelých platbách uniklé z amerického úřadu na prevenci praní peněz FinCEN se týkají i českých bank a dalších finančních institucí. Z celkového počtu 2100 dokumentů s Českem souvisí 281, každý takový spis má několik desítek až stovek stran. Dohromady se týkají 144 entit – ať už firem nebo lidí, co měli bankovní účty v Česku, ze kterých odešly nebo na ně přišly dolarové platby, jež banky vyhodnotily jako podezřelé.

Tyto dokumenty získala redakce investigace.cz v rámci globálního novinářského projektu FinCEN Files. Projekt představuje čtrnáct měsíců trvající investigace zastřešené Mezinárodním konsorciem Investigativních novinářů (ICIJ) a BuzzFeed News (americký zpravodajský web). Na projektu spolupracovalo přes čtyři sta novinářů z osmdesáti osmi zemí celého světa. Jediným českým zástupcem je investigace.cz.

Výsledky projektu se opírají o více než 2100 uniklých utajovaných dokumentů o podezřelých platbách SAR (Suspicious Activity Reports), které americké banky posílají FinCENu – finanční zpravodajské jednotce Ministerstva financí USA.

Samotný SAR ale ještě neznamená, že někdo pere peníze nebo páchá trestnou činnost. Tyto dokumenty jsou spíš názorem úředníků, kteří mají v bankách na starost prevenci praní peněz, takzvaných AML nebo compliance referentů. Ti vyhodnocují, jestli má platba symptomy finanční kriminality, jestli měl příjemce nebo odesílatel už někdy potíže se zákonem nebo zda jde o jinak rizikové klienty, jakými jsou třeba politici.

Přečtěte si

FinCEN Files

Diagnóza podvodu

Banky se řídí podle řady určitých negativních příznaků, které, pokud jsou splněny, vyhodnotí platbu jako podezřelou. Mezi takové symptomy vyvolávající pochybnosti patří platby z rizikových destinací, jakými jsou například Seychely, Belize, Britské Panenské ostrovy nebo i Kypr.

Jako podezřelé byly vyhodnocovány hlavně platby, kdy se úředníkům FinCENu nepodařilo dohledat téměř žádné informace k firmám, které si peníze přeposílaly – ve většině případů totiž šlo o schránkové firmy z offshorových destinací. Přestože tyto firmy neměly vlastní kancelář, zaměstnance nebo svou webovou stránku, protékaly přes jejich účty miliony dolarů.

Graf znázorňuje výši transakcí za daný rok (výška sloupce) a jejich průměrnou velikost za daný rok (šířka sloupce) – např. v roce 2014 tak byla sice celková částka nižší, ale jednotlivé transakce byly nejvyšší. Oranžová linka ukazuje trend v počtu transakcí za dané roky – např. v roce 2014 nastal zlom a počet transakcí začal prudce růst. Původní částky byly v amerických dolarech, převod je přepočítán kurzem 1 USD = 22 Kč.

Uniklé dokumenty znovu potvrzují fakt, že se Česko stalo jedním z evropských center, kde se perou peníze z Ruska – ať už ukradené zkorumpovanými úředníky z ruského státního rozpočtu, z vytunelovaných firem nebo z úplatků pro celníky.

To, co je podle SAR novým trendem, jenž banky vyhodnocují jako podezřelý, jsou platby spojené s Čínou a čínskými jednateli ve firmách registrovaných v Česku.

Případ první: Vor v zákoně testuje český finanční systém

V dokumentech, které nám byly zpřístupněny v rámci projektu FinCEN files, je jedna platba přímo napojená na tradiční organizovaný zločin a newyorské podsvětí.

Razhden Shulaya byl americkými vyšetřovateli označen jako „vor v zákoně“. Tento termín odkazuje na řád elitních zločinců z bývalého Sovětského svazu, kterým ostatní členové podsvětí musí prokazovat úctu. „Vorové“ totiž mimo jiné řeší spory mezi zločinci nižší úrovně nebo poskytují jejich ochranu. Jako „vor“ měl proto Shulaya podstatný vliv na zločinecké podsvětí a nabízel pomoc i ochranu členům a spolupracovníkům své zločinecké organizace Shulaya Enterprise.

FinCEN si kvůli skupině okolo Shulayi nechal vypracovat studii o „Finančních uzlech mezi euroasijskými kriminálníky a americkými rezidenty“. Zpráva odhalila dvě dříve neidentifikované finanční sítě, zahrnující členy gruzínské mafie v USA, a další spolupracovníky se sídlem v Tbilisi, Gruzii a v Rusku. Razhden Shulaya měl být podle zprávy spojovacím článkem mezi oběma zločineckými světy.

V rámci SAR (oznámení o podezřelé platbě) vydané FinCenem vyšlo najevo, že v lednu roku 2013 Shulaya zaslal menší finanční obnos i do České republiky, konkrétně šlo o 500 $. Částka měla putovat na konto jistého Davida Gelovanima, kterého FinCen označil za vora v zákoně v Turecku. Asi o rok později mu Shulaya zaslal 4 400 $ ze Spojených států do Ruska. Účel platby není známý. Podle expertů na finanční kriminalitu mohla těch 500 $ být testovací platba, jež měla zjistit, zda bude českými bankami detekována a zastavena. Jestli se tak stalo už z dokumentů nevyplývá.

Proč Razhden Shulaya potřeboval otestovat český finanční systém, se již nedozvíme. V roce 2018 byl spolu s Avtandilem Khurtsidzem, Shulayovým vymahačem a bývalým mistrem světa v boxu ve střední váze, usvědčen z vyděračství. Ještě ten samý rok byl Shulaya v New Yorku odsouzen k 45 letům odnětí svobody. Rozsudek padl za násilnou trestnou činnost, vydírání, krádeže a obchodování s kradeným zbožím a další podvody.

Případ druhý: Magnitského peníze tekly přes české účty

Právník a auditor Sergej Magnitský zemřel ve věku 37 let za obrovských bolestí přivázaný k posteli moskevského vězení Butyrka. Zde ho drželi, bili a mučili dlouhých 358 dní. Jeho věznitelé chtěli, aby vzal zpět svou výpověď, která velmi přesně popisovala praktiky ruské finanční správy a policie, jejich způsoby vydírání soukromých firem, tunelování a přivlastňování majetku.

Česká republika má v Magnitským popsaných finančních schématech svou důležitou roli. Princip těchto schémat i některé jejich offshorové části jsou dodnes používány. Podle dokumentů z projektu FinCEN Files, mělo v českých bankách účty hned několik firem, které byly využívány k převodům nezákonně získaných peněz a k jejich následné legalizaci.

Jednou z nich je skotská firma Castlefront LLP s účtem v českých bankách. Tato firma je mezi odborníky na praní peněz legendou. Kromě Magnitského schémat vystupuje totiž ještě v několika dalších mezinárodních finančních skandálech – ať už jde o takzvaný ruský laundromat nebo skandál Danske Bank, kdy estonská pobočka této dánské banky podle vyšetřovatelů vyprala přes 200 miliard dolarů, pocházejících ze zemí bývalého Sovětského svazu.

V kauze Magnitský byla firma Castlefront používána na převod peněz pro další firmu: Prevezon Holdings. Tu vlastní Denis Kacyv, syn Petra Kacyva, bohatého a mocného šéfa dopravy moskevského regionu. Petr Kacyv je považován za jednoho z nejbohatších zaměstnanců veřejné správy v Rusku. Kacyv starší v roce 2012 tento post opustil a stal se vedoucím Odboru pro spolupráci s federálními složkami státu v moskevském regionu. Rodina Kacyvů si za vytunelované peníze pořídila nemovitosti v New Yorku i na jiných místech USA v hodnotě přes 340 milionů korun.

Přečtěte si

Kde skončily Magnitského peníze?

Podle amerických SAR dokumentů je Castlefront skořápková firma s bankovním účtem v Československé obchodní bance (ČSOB). V soudním spisu Prevezon vs. USA je Castlefront popsána jako společnost, přes kterou se praly peníze. „Tyto peníze pocházely z několika zdrojů, jakými jsou organizovaný zločin nebo finance ukradené ruské vládě zkorumpovanými úředníky,“ stojí v SAR.

Za pouhé dva monitorované měsíce v roce 2017 proteklo přes účet Castlefrontu přes čtyři miliony dolarů. „Přezkum platebních transakcí ukazuje, že Castlefront přes své účty v České republice posílá a přijímá platby od spousty skořápkových nebo neidentifikovatelných firem,“ napsali do zprávy SAR američtí úředníci.

Jednou z těchto firem je Avalux Computer Trading – podle SAR skořápková firma se sídlem na Seychelách a účtem v české PPF bance. Avalux na účty Castlefrontu poslal během 17 dní přes milion a půl dolarů. V PPF bance měly bankovní účty i další firmy ze schématu kolem Castlefrontu – kyperská Sofalco Holding Limited a Aradis International z Britských Panenských ostrovů.

Jak je možné, že české banky nevěděly, že otevírají účty firmám, které podle mezinárodních institucí i médií ve velkém perou peníze? ČSOB se přes svého tiskového mluvčího k našim dotazům odmítla vyjádřit. Na otázku, jestli tyto společnosti v bance ČSOB prošly řádným zkoumáním, aby se zabránilo možnému praní peněz, odpověděl tiskový mluvčí Patrik Madle, že informace tohoto druhu nesdělují.

Graf: Velikost kruhu odpovídá celkové výši transakcí na kterých se daná banka podílela (na základě dostupných dat). Původní částky byly v amerických dolarech, převod je přepočítán kurzem 1 USD = 22 Kč.

„Můžu Vás ujistit, že PPF banka striktně dodržuje pravidla proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (AML) a řídí se jimi při realizaci všech bankovních operací,“ odpověděla na stejný dotaz tisková mluvčí PPF banky Jitka Tkadlecová.

V roce 2019 došlo v soudním sporu mezi Prevezonem, který Castlefront využíval k praní peněz, a Spojenými státy k mimosoudnímu vyrovnání. Prevezon souhlasil s tím, že za porušení amerických zákonů ohledně praní peněz zaplatí do státního rozpočtu skoro šest milionů dolarů.

Klid ale neměl dlouhého trvání. Už v prosinci 2018 se američtí vyšetřovatelé zaměřili na Natalii Veselnickou, hlavní právničku společnosti Prevezon původem z Ruska. Ta byla obviněna z bránění spravedlnosti při vyšetřování kauzy Prevezon. Veselnická se stala celosvětovou celebritou poté, co se v létě 2016 dožadovala schůzky s Donaldem Trumpem mladším pod příslibem toho, že má kompromitující materiály na prezidentskou kandidátku za demokraty Hillary Clintonovou.

Případ třetí: Politik z Oděsy má rád Česko

SAR Speditions s. r. o. je firma, která patří Igoru Urbanskému. Ten je bývalým poslancem ukrajinského parlamentu a obchodníkem se zbraněmi z Oděsy. Vydělal jmění prodejem zbraní do Angoly, Súdánu nebo Sýrie, tedy do oblastí, v nichž si krvavé konflikty vyžádaly miliony lidských životů. Jeho rodina si před lety pořídila vilu v Kyselce, malém lázeňském městečku na Karlovarsku, a byt v Karlových Varech na adrese Tržiště 380/29, jenž je i sídlem firmy.

V rodině Urbanských ale není úspěšný jen otec. Mladší syn Oleksandr byl nejprve poradcem ukrajinského ministra dopravy, poté se stal úspěšným podnikatelem v bankovnictví a námořní přepravě, v roce 2014 byl zvolen poslancem – sedm let po odchodu svého otce z parlamentu. Starší syn Anatolij též přesedlal z byznysu na politiku. Od roku 2015 je předsedou Oděského oblastního zastupitelstva, tedy ve funkci odpovídající u nás krajskému hejtmanovi. Z titulu své funkce se tak setkává s vlivnými lidmi, například zahraničními politiky.

Dokument SAR označil jako podezřelé hned šest plateb, jež společnost SAR Spedition provedla v roce 2013 v celkové hodnotě 2 792 000,00 $ na účet společnosti Hillway Transits LTD do Regionální investiční banky v Lotyšsku. Bankéřům vadil zejména fakt, že se nedal určit ani předmět platby, ani kdo stojí za společností Hillway Transits, která údajně sídlí na Britských Panenských ostrovech. Vzhledem k podstatě podnikání Igora Urbanského a také faktu, že celá jeho rodina se nějak angažuje v politice, byly tyto platby vyhodnoceny jako vysoce rizikové. České banky, odkud platby do Lotyšska směřovaly, je ale nijak neřešily.

Případ čtvrtý: Ruské a ázerbájdžánské pračky na peníze

V současném Rusku se ve velkém tuneluje státní rozpočet. Takto nabyté desítky miliard korun bohatí Rusové investovali a investují ve stabilních západních ekonomikách. Nemalou část i v Česku a na Slovensku.

V uniklých dokumentech SAR se často objevují i firmy, o kterých jsme už psali v rámci projektů „ruský laundromat“, „ázerbájdžánský laundromat“ nebo „ruská pračka značky Troika“.

Veřejné peníze jsou z Ruska vyváděny prostřednictvím účelově předražených státních zakázek, daňových podvodů nebo plateb za fiktivní služby. Okrádání státu a daňových poplatníků dosáhlo takové úrovně, že tamní úřady zpřísnily pravidla, za jakých podmínek lze měnit větší objem valut a posílat je do zahraničí.

Tato omezení ovšem neplatí pro všechny. Mocní prominenti režimu – takzvaná věrchuška – je dokáží obejít. Na Západě pak za tyto peníze bohatí Rusové nakupují nemovitosti, luxusní jachty, umělecké předměty, prvotřídní lékařskou či kosmetickou péči nebo svým dětem platí školné na prestižních univerzitách.

Co s tím?

Mezinárodní měnový fond (MMF) soustavně upozorňuje na slabiny systému proti praní peněz v České republice. Ve své zprávě z roku 2018 poukázal na signifikantní nárůst peněžních vkladů na české bankovní účty od klientů ze zahraničí. Dále MMF konstatuje, že zdroj, z něhož do Česka přitékají peníze, je většinou neznámý, a proto doporučuje podrobovat zahraniční klientelu hloubkové kontrole.

V hodnotící zprávě z roku 2019 MMF v této tendenci pokračuje: „Nedávné kauzy praní peněz v některých zemích EU odhalily slabiny v systému proti praní peněz napříč Evropou. Autority v Česku by se měly zaměřit na monitoring finančních toků směřujících do Česka nebo z České republiky do zahraničí, především však na sledování transakcí, které jsou spojeny s účty zahraničních osob, a také zkoumat zdroje zahraničního kapitálu.“

Uniklé dokumenty amerického FinCENu tyto obavy potvrzují, na což dlouhodobě upozorňuje i investigace.cz: V Česku se ve velkém perou peníze. Do finančního systému to přináší zvýšené riziko, nestabilitu, zesílený dohled mezinárodních finančních institucí i nedůvěru vůči české koruně. Pokud s tím kompetentní české orgány nezačnou něco dělat, může nastat podobná bankovní krize jako koncem 90. let, kdy banky přicházely o licence i důvěru klientů, kteří si z nich masivně vybírali peníze. Banky pak začaly kvůli nedostatku kapitálu bankrotovat a tisíce lidí přišly o své celoživotní úspory.

Autorka textu: Pavla Holcová s přispěním Kateřiny Špalkové

Zdroj grafů: Zuzana Šotová

Autorka úvodní grafiky: Alicia Tatone, ICIJ – Buzfeed News

Projekt vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Nadačního fondu rodiny Orlických.

 

The post FinCEN Files: Česko appeared first on investigace.cz.

Kanadské úřady zadržely vysoce postaveného příslušníka rozvědky kvůli podezření, že předával utajené informace blíže nespecifikovaným „zahraničním stranám“. Informovalo o tom Rádio Svobodná Evropa. Podezření se týká šéfa sekce vyšetřování Kanadské jízdní policie Camerona Jaye Ortise.

Podle obžaloby Ortis shromažďoval, přechovával a zpracovával utajované informace za účelem jejich předávání zahraničním entitám.

„O zatčení vím a úřady berou celou záležitost extrémně vážně,“ uvedl podle serveru Radio-Canada tamní premiér Justin Trudeau. Blíže se ale ke kauze vyjádřit odmítl.

Torontský deník Globe and Mail informoval o tom, že jedním z případů, jímž se Ortis zabýval, byla taktéž kauza rozsáhlého korupčního skandálu v Rusku, jehož podrobnosti jako první odhalil právník Sergej Magnitskij. Ortis konkrétně vyšetřoval, zda finanční prostředky zpronevěřené v rámci Magnitského schématu putovaly také přes kanadský finanční trh. 

Magnitského zadržely ruské úřady v roce 2008 poté, co na rozsáhlou korupční aféru upozornil. Po necelém roce vazby Magnitskij kvůli rapidně se zhoršujícímu zdravotnímu stavu nakonec zemřel. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nevyjasněné.

Rusko porušilo Magnitského práva a ohrozilo ho na životě, rozhodl soud pro lidská práva

K případu obvinění šéfa policejní rozvědky se na Twitteru vyjádřil i Bill Browder, ředitel firmy Hermitage Capital, pro níž Magnitskij pracoval. Podle něj je skutečnost, že vysoce postavený policista předával citlivé informace cizímu státu, „neuvěřitelná“. Upozornil také na to, že k těmto záležitostem mělo docházet ve Švýcarsku.

Ortis měl v posledních měsících dohlížet na vyšetřování případu týkajícího se vytunelování  230 milionů dolarů z Browderova investičního fondu. Podle Svobodné Evropy ale není jasné, zda se tento konkrétní případ přímo vztahuje i ke kauze Magnitskij.

Ředitelka ottawské kanceláře televizního kanálu Global News Mercedes Stephenson prohlásila, že Ortis měl přístup k informacím o „totožnostech kanadských policistů v utajení a kanadských tajných agentů doma i v zahraničí“. Podle ní jsou na místě „vážné obavy, zda identita některých z nich nebyla už prozrazena“.

Na to, že měl Ortis poskytovat utajené informace třetí straně, upozornila kanadské úřady rozvědka Spojených států. 

„Pokud by se tomuto člověku podařilo informace předat, šlo by o jeden z nejhorších případů špionáže v kanadské historii,“ uvedla pro Global News expertka na národní bezpečnost z Carleton University v Ottawě Stephanie Carvin.

Cameron Ortis vystudoval mezinárodní vztahy na Univerzitě v Britské Kolumbii. Bývalý velitel kanadské jízdní policie Bob Paulson ho považoval za svého nejdůležitějšího poradce na problematiku národní bezpečnosti a citlivých kauz. Ortis byl také jediným civilistou, kterému se kdy podařilo stát se ředitelem rozvědky. Kromě toho působil dvanáct let jako poradce vlády. 

Jako expert se rovněž zabýval i somálskou teroristickou organizací Al Šabáb, v níž se pohybuje řada kanadských extremistů. 

Pokud soud Ortisovi dokáže vinu ve všech bodech obžaloby, hrozí policistovi až 37 let za mřížemi.

The post Vysoce postavený důstojník kanadské policie čelí obvinění ze špionáže. Pracoval i na odhalování Magnitského schématu appeared first on investigace.cz.

Evropský soud pro lidská práva shledal Rusko vinným z porušení práv juristy Sergeje Magnitského, který rozsáhle popsal systém daňových úniků v Rusku. V roce 2009 za nevyjasněných okolností zemřel ve vazbě. Štrasburský soud došel k závěru, že ruské úřady Magnitskému odepřely „nutnou lékařskou péči“ a nezajistily mu právo na život. 

Podle jednohlasného verdiktu všech sedmi soudců Rusko nezajistilo vězněnému právníkovi dostatečnou lékařskou péči, což mohlo vést k jeho smrti. Ruský stát tímto porušil článek úmluvy o lidských právech, jenž zakazuje mučení či ponižující chování a tresty.

Ruské úřady taktéž pochybily, když proti Magnitskému vedly i po jeho smrti trestní řízení, v němž byl shledán vinným z údajných daňových úniků. Jak konstatoval soud, ruský zákon přitom umožňuje posmrtné řízení vůči osobám jen za účelem jejich případné rehabilitace. Posmrtný soudní proces označil Evropský soud pro lidská práva za „principiálně nespravedlivý“.

Soud rovněž nařídil ruskému státu zaplatit celkem třicet čtyři tisíc eur (v přepočtu 876 tisíc korun) Magnitského manželce a matce, jež zesnulého právníka zastupovaly v průběhu soudního řízení. 

Sergej Magnitskij spolupracoval s americkým investorem Billem Browderem a jeho firmou Hermitage Capital, jejímž prostřednictvím Browder usiloval o revitalizaci ruských firem.

Browder založil firmu Hermitage Capital v roce 1996 a jeho podnikání si brzy získalo pozornost Kremlu. V roce 2005 však Browderovi zakázali vstup do země a podnikatel začal z bezpečnostních důvodů přesidlovat svůj personál do Velké Británie. Magnitskij byl jediným právníkem, který tuto nabídku odmítl a zůstal v Rusku.

Smrt právníka

Magnitskij v roce 2008 vypracoval podrobnou zprávu o tom, že Browderovu firmu Hermitage Capital v podstatě ukradli moskevští daňoví úředníci, a to za pomoci zaměstnanců Ministerstva vnitra, jedenácti soudců a jednoho odsouzeného vraha. Tito úředníci pak prostřednictvím firmy úspěšně zažádali o vrácení historicky nejvyšší zálohy na dani v dějinách Ruska, v přepočtu více než pět miliard korun.

Sergej Magnitskij tuto detailní zprávu odeslal hned sedmi ruským vládním úřadům. Krátce na to byl však zatčen a umístěn do vazby, kde o necelý rok později, 16. listopadu 2009, zemřel.

„Teď mě tady zabijí…“

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva popisuje podmínky, jimž musel Magnitskij čelit. Kromě pobytu v přeplněných celách s absolutním nedostatkem soukromí nebyla  Magnitskému poskytnuta ani nutná lékařská péče, když se začal zhoršovat jeho zdravotní stav.

Magnitský trpěl žlučovými kameny a onemocněním slinivky břišní, které se stále zhoršovalo, což doprovázela i sílící bolest. V rozsudku například zaznívá poznámka z Magnitského deníku z 24. srpna 2009. 

„Nemoc začíná být tak závažná, že ani nemůžu ležet v posteli. Zhruba v 16:00 začal můj spoluvězeň bušit do dveří a žádal, aby mě vzali k doktorovi. Dozorce mu slíbil, že ho sežene, ale přesto žádný nepřišel. K lékařce mě vzali o pět hodin později. Informoval jsem ji o své nemoci a postěžoval si jí, že během mého pobytu ve vazební věznici 77/2 mě ani jednou nezkontroloval lékař. Byla velmi nespokojená… Konstatovala, že už mě jednou zkontrolovali a zeptala se mě: ‚Myslíte si, že vás budeme ošetřovat každý měsíc?‘ […].“

V den své smrti, 16. listopadu 2009, byl Magnitského stav již velmi špatný a podle záznamů každou třetí hodinu zvracel. Při vyšetření ve vězeňské ordinaci byl držen v kleci a výrazně se zhoršil jeho psychický stav. Podle výpovědi ošetřující lékařky byl nepříčetný, obával se, že ho usmrtí, a mluvil sám k sobě: „Teď mě tady zabijí. Jsem nevinný, proč mě sem odvedli?“ Přivolaní dozorci Magnitského zpacifikovali pomocí pout a údajně ho zbili obušky. 

Zdravotníci, které nakonec přece jen zavolali, museli před vstupem do věznice čekat déle než hodinu. Když na místo konečně dorazili, byl Magnitskij už zhruba půl hodiny po smrti.

Ruské úřady nepořídily nezbytné lékařské záznamy a jako příčinu smrti uvedly selhání srdce bez cizího zavinění. V listopadu 2018 pak ruská generální prokuratura sdělila, že byl Magnitskij otráven a jeho vraždu si mohl objednat dokonce i jeho bývalý šéf William Browder. Podle expertní analýzy uvedené v rozsudku štrasburského soudu byla zástava srdce důsledkem zhoršení neléčené nemoci slinivky břišní.

Evropský soud pro lidská práva se v tomto případě nezabýval samotným úmrtím Magnitského, ale postupem ruských úřadů při zadržování Magnitského ve vazbě. Za jeho smrt nebyl zatím nikdo potrestán, avšak na Západě vyvolal celý případ vlnu kritiky vůči Rusku. Americký kongres v roce 2012 schválil tzv. Magnitského zákon, jenž uvalil finanční a vízové sankce na ruské činitele zodpovědné za porušování lidských práv. Ruský prezident Vladimir Putin zákon označil za „vměšování se do vnitřních záležitostí Ruska“.

Na rozhodnutí soudu pro lidská práva zatím krátce reagovalo ruské Ministerstvo spravedlnosti. Jelikož rozsudek ještě není pravomocný, hodlá se proti němu do tří měsíců odvolat k nejvyšší instituci daného soudu.

The post Rusko porušilo Magnitského práva a ohrozilo ho na životě, rozhodl soud pro lidská práva appeared first on investigace.cz.

Případ zadrženého ruského novináře Ivana Golunova vyvolal v ruských médiích pozdvižení a celá kauza rezonovala dokonce i Kremlem. Ruská média spekulují, zda úřady nechaly Golunova zatknout kvůli tomu, že se mu podařilo rozplést složitou síť stamilionových obchodů v ruském pohřebnictví. Po několikadenním nátlaku veřejnosti nakonec Golunovo stíhání včera ukončil ministr vnitra.

Neočekávanou vlnu odporu vyvolalo zatčení ruského novináře Ivana Golunova ve čtvrtek 6. června. Policie ho zadržela poté, co byly v jeho batohu a následně i v bytě údajně nalezeny drogy, konkrétně několik balíčků mefedronu a kokainu. Podle novinářova advokáta mu drogy podstrčily ruské úřady.

Golunova zatkli policisté oblečení v civilu, posléze ho prohledali. Když měl požádat o přítomnost advokáta, údajně byl zbit. Následně měl být obviněn z pokusu o distribuci narkotik. Policie také zveřejnila snímky domnělé drogové laboratoře v Golunovově bytě. Později přiznala, že fotografie pocházely odjinud.

Za redaktora nezávislého zpravodajského serveru Meduza, sídlícího v Lotyšsku, se však překvapivě postavila řada ruských novinářů včetně redakcí tří největších deníků Kommersant, Vedomosti a RBK. V pondělí se na jejich titulních stranách objevil identický text: „Já/My jsme Ivan Golunov.“ Na dalších stránkách pak deníky požadovaly řádné vyšetření Golunovova případu. Noviny s takto neobvyklou titulní stranou se okamžitě staly velmi žádanou tiskovinou – v Moskvě se ihned vyprodaly a k dostání jsou už jen v aukcích za astronomické ceny.

„Požadujeme zevrubnou prověrku počínání pracovníků Ministerstva vnitra, kteří se zúčastnili zadržení Ivana Golunova, a trváme na poskytnutí údajů z této prověrky médiím. Očekáváme od orgánů ochrany práva a pořádku bezpodmínečné dodržování zákonů a požadujeme maximální transparentnost při vyšetřování,“ zní prohlášení deníků, o němž informují také další ruská média.

Server Meduza, pro který Golunov pracoval, však uvedl, že někteří novináři kvůli jeho podpoře už přišli o práci. Petrohradské vydání deníku Nevskije Novosti rozvázalo spolupráci s externím přispěvatelem Olegem Dilimbetovem. Deník vlastněný ruským podnikatelem Jevgenijem Prigožinem, známým také pod přezdívkou Putinův šéfkuchař, jako důvod ukončení spolupráce udal porušení interního řádu deníku.

Na Golunovovu kauzu už zareagoval i Kreml. Prezidentská kancelář nejprve přislíbila, že se případem bude zabývat a celou záležitost se pokusí vyřešit do 20. června – tedy do dne, kdy proběhne tradiční živá televizní beseda prezidenta Vladimira Putina s občany Ruska. Ministerstvo vnitra následně v úterý rozhodlo o ukončení Golunovova stíhání.

Americký deník Washington Post původně odhadoval, že misky vah justice jsou vychýleny spíše v Golunovův neprospěch. Ruské soudy jsou totiž známé tím, že o vině obžalovaných rozhodnou téměř ve sto procentech případů. Deník odhadoval, že pokud by navíc skutečně došlo ke Golunovově osvobození a ukázalo se, že šlo o frašku, na nejvyšších místech Ministerstva vnitra by „padaly hlavy“. To se zatím naplnilo jen z části. O místo podle ministerstva vnitra přišli policisté, kteří měli případ na starosti. Prezident Putin měl už zároveň od ministra obdržet návrh na odvolání šéfa moskevské protidrogové policie.

Golunovovi spolupracovníci a podporovatelé chystali na středu protesty v Moskvě, Jekatěrinburgu a dalších ruských městech a rozhodnutí ministerstva pro ně nejspíše bylo překvapením. Kreml popřel, že by rychlé vyřízení případu mělo souvislost s chystanou Putinovou televizní besedou s ruskými občany.

Otázkou však zůstává, proč se ruské úřady rozhodly proti Golunovovi zakročit.

Golunov v poslední době psal o machinacích v ruském pohřebnictví, v němž mají hrát roli úředníci i členové organizovaného zločinu. Golunovovi se podařilo rozplést složitou síť vztahů v tomto byznysu, kde se oficiálně protočí přes osm set milionů eur ročně. Neoficiální odhady dokonce hovoří o 3,4 miliardách. Za strůjce svého stíhání označil Golunov ruského plukovníka Marata Medojeva, který má podle něj a ruského aktivisty Alexeje Navalného k takzvané pohřební mafii velmi blízko.

The post Obviněný ruský novinář vyvolal vlnu solidarity, ta mu pomohla z vězení. I my jsme Ivan Golunov appeared first on investigace.cz.

Necelé dva měsíce po odhalení ruské pračky značky Troika oznámilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE), že žádá urychlené a důrazné zesílení opatření proti praní peněz a zlepšení spolupráce mezi členskými zeměmi EU při boji s těmito typy velkých schémat legalizujících nezákonně nabyté peníze. Podle našich informací započala vyšetřování ve spojitosti s ruskou pračkou značky Troika kromě institucí EU i například německá BKA (Bundeskriminalamt neboli Spolkový kriminální úřad).

Rozhodnutí PACE představil zástupce Nizozemska Art van de Ven. Ve své řeči apeloval především na to, že PACE musí vynaložit více úsilí, aby ochránilo právní stát, lidská práva a demokracii před nebezpečnými a destruktivními silami, které toto shromáždění a evropskou demokracii již v minulosti poškodily. Odvolával se při tom právě na výše zmíněnou pračku značky Troika.

Ruská pračka značky Troika, po které tato iniciativa vznikla, byla zatím největším zveřejněným únikem bankovních informací. V rámci 1,3 milionu transakcí se přes toto schéma vypralo více než 190 miliard korun. Systém využívala ruská politická, finanční a podnikatelská elita, které se podařilo vytáhnout peníze ze státního rozpočtu, vyprat je přes rozsáhlou síť offshoreových firem a následně anonymně uložit do zboží a nemovitostí. Kromě tvůrce ruské pračky značky Troika Rubena Vardanjana profitovali ze schématu i kupříkladu Putinův přítel a údajný bílý kůň Sergej Roldugin či bývalý ruský senátor Valentin Zavadnikov.

Autor textu: Lukáš Nechvátal, Jakub Šimák

Autor úvodní grafiky: Edin Pašović (OCCRP)

Text vznikl za finanční podpory Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post Boj Evropy proti pračkám peněz appeared first on investigace.cz.

V říjnu 2007 se na účtu tuzemského holdingu Agrofert, který tehdy patřil dnešnímu premiérovi Andreji Babišovi, objevila nenápadná platba. Karibská společnost Argenta Systems Ltd. mu zaslala 114 000 amerických dolarů.

Pozdrav z Belize

Argenta Systems totiž není jen tak obyčejná společnost. Sídlí v Belize – v zemi na pobřeží Karibiku, která je známá exotickými plážemi a tím, že v obchodním rejstříku nevede záznamy o tom, kdo je vlastníkem firmy. Proto je Belize tak populární zejména mezi podnikateli, kteří se nechtějí hlásit k vlastnictví svých firem. U Argenty by k tomu byl dobrý důvod: hraje významnou roli v síti společností, skrze něž byl vytunelován ruský investiční fond Hermitage Capital a přes něj i ruský státní rozpočet. Právník Sergej Magnitský, který celou krádež provedenou za spolupráce ruských daňových úředníků a policistů rozkryl a popsal, zemřel po necelém roce za nevyjasněných okolností v ruské vazbě.

Argenta Systems sloužila jako důležitý článek jinak složitého řetězce firem, přes které se peníze z ruského státního rozpočtu praly. Tato belizská firma měla účty v evropských bankách, na kterých se scházely platby z dalších firem z takzvaných Magnistkého schémat – zejména těch moldavských. Peníze z Argenty byly následně proinvestovány v Evropě. Právě v roce, kdy Magnitský celé schéma popsal, přišla uvedená platba do Agrofertu – tehdy odpovídala zhruba 2 milionům korun.

Titanové vrstvy

V bankovních dokumentech je jako důvod platby uveden „nákup stavebního materiálu“. Není ale jasné, proč by karibská společnost platila českému holdingu za stavební materiál, ani jestli a kam byl materiál dodán.

Karel Hanzelka, tiskový mluvčí holdingu Agrofert, platbu z roku 2007 potvrdil a dodal, že mělo jít o prodej titanové běloby. Na doplňující dotaz, s kým Agrofert jednal a kam byla běloba doručena, mluvčí neodpověděl. Titanová běloba se používá mimo jiné do nátěrových hmot, protože pohlcuje ultrafialové záření. V tomto smyslu tedy může skutečně jít o stavební materiál.

Argenta Systems měla účet v estonské pobočce Danske Bank. O té jsme psali v souvislosti s Ázerbájdžánem zde. Z Estonska se peníze rozběhly do zbytku Evropy, a to v podobě investic do nemovitostí, luxusního zboží, soukromých letů a na další bankovní účty.

Část z těchto peněz byla utracena v reálných obchodních transakcích – což samozřejmě může být i případ Agrofertu. Podle Kamila Kouby, experta na boj s legalizací výnosů z trestné činnosti, jsou reálné transakce běžnou součástí schématu praní peněz. Snižují totiž riziko odhalení, protože vedle skutečných obchodů se snáz ztratí fiktivní transakce. „Čím více legitimních transakcí a zapojených subjektů, tím menší pravděpodobnost nalezení ‚jehly v kupce sena’, tedy peněz ze zločinu,“ vysvětluje Kouba. Tomuto stádiu ve schématech praní špinavých peněz říkají experti „rozvrstvení“.

Mozek v Moskvě

Platby z účtu Argenta Systems neunikly pozornosti estonských vyšetřovatelů. Ti sice nebyli schopni dohledat reálného majitele účtu, nicméně zjistili, že do internetového bankovnictví Argenty se disponent přihlašuje z ruské IP adresy a podle všeho bydlí v Moskvě.

Mezi lety 2007 – 2010 Argenta Systems přeposlala na účty dalších 35 českých firem více než pět milionů dolarů. Podle účelu platby uváděného na bankovních převodech šlo většinou o platby za sanitární techniku.

Systém na tunelování a praní peněz, který Magnistký před více než deseti lety popsal, je i nadále využíván. Firmy, které tvořily jeho hlavní součásti, jsou nadále aktivní. Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin Magnitského zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn.

Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Autorka textu: Pavla Holcová

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Magnitského stopa v Agrofertu appeared first on investigace.cz.

Je tak poslední pobaltskou zemí, která zákon přijala. Zákon zakazuje vstup na území Lotyšska 49 občanům Ruské federace, kteří jsou odpovědní za smrt ruského právníka Sergeje Magnitského. Ten zemřel v roce 2009 na následky mučení a policejního násilí ve vazbě předběžného zadržení, v níž strávil bezmála rok bez možnosti přístupu k lékařské péči (více jsme psali o jeho případu zde). Ve vazbě se Magnitský ocitl poté, co odhalil obří korupční skandál, do něhož byly zapleteny ruské orgány činné v trestním zřízení, a které dosahoval hodnoty 5,4 miliardy rublů (přibližně 2 miliardy korun). Magnitský, který v Rusku pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital, se po své tragické smrti stal symbolem odporu proti svévoli ruského státu.

Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin jeho zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn. Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Pro návrh zákona hlasovalo 60 poslanců, sedm bylo proti, tři se zdrželi a 11 nehlasovalo. Většina těch, co hlasovali proti či se hlasování zdrželi, byli z pro-kremelské lotyšské politické strany Harmonie. Tuto černou listinu budou spravovat ministerstva zahraničí a vnitra. Lotyšsko se tak 8. února připojilo ke svým dvěma sousedům – Litvě a Estonsku – a po bok Spojených států amerických, Kanady a Velké Británie, tedy zemí, jejichž parlamenty již v minulosti Magnitského zákon schválily.

The post Lotyšský parlament odhlasoval přijetí takzvaného Magnitského zákona appeared first on investigace.cz.