„Organizace spojených národů pro mě nikdy nic neudělala.“ Tak americký prezident Donald Trump vysvětlil, proč zakládá vlastní mírovou organizaci. A co on naopak dělá pro svět a mír, ukazuje výběr státníků, které do své Rady přizval mezi prvními. 

Rada míru měla původně dohlížet na mírovou obnovu Pásma Gazy. Její působnost se ale rozšířila daleko za původní ambice a řešit bude i další válečné konflikty a světový pořádek. Spolu s pozvánkou do Rady míru rozesílal Trump i žádost o miliardový členský poplatek (přes dvacet miliard korun) za stálé členství, splatný po třech letech. Tyto peníze měly být vynaloženy právě na obnovu válkou zničené Gazy. Jenže zmínka o Gaze ze zakládacího dokumentu v poslední verzi zmizela.

Donald Trump se ujal role doživotního předsedy Rady a oslovil dalších šedesát dva zemí a například i papeže s pozvánkou, aby se stali členy. To, nakolik o fungování Rady rozhoduje, dokumentoval například tím, že po konfliktu s kanadským premiérem pozvánku pro Kanadu zrušil.

Z pozvaných zemí podepsala členství zatím méně než polovina, konkrétně dvacet sedm. Oproti tomu dalších dvacet pět zemí, a to včetně České Republiky, se ještě definitivně nevyjádřilo. Devět evropských zemí (Norsko, Itálie, Španělsko, Německo, Švédsko, Irsko, Slovinsko, Velká Británie, Francie) členství odmítlo. Pozvánku dostaly jen dvě africké země, a to Egypt a Maroko. Důvodem může být, že Donald Trump dlouhodobě považuje africké země za „shitholes“.

Mezi prvními zeměmi, které členství v Trumpově Radě míru potvrdily, jsou země s pošramocenou pověstí, zejména co se týká právě míru nebo lidských práv. Níže následuje jejich nereprezentativní výběr založený na tom, zda už jsme o nich jako redakce investigace.cz psali.

Ázerbájdžán: korupce, porušování lidských práv a útoky na svobodná média

Dokumenty za svoji zemi podepsal mezi prvními například prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev. Ten je ázerbájdžánským prezidentem přes dvacet let. Funkci zdědil po svém otci Hejdaru Alijevovi. Alijevové vedli mnoho let krvavou válku s Arménií o Náhorní Karabach. Teprve loni podepsaly Arménie a Ázerbájdžán za asistence Donalda Trumpa mírovou dohodu.

Režim prezidenta Alijeva tvrdě potlačuje svobodná média i politickou opozici. Ilhamova žena Mehriban Alijeva zastává funkci viceprezidentky a spolu s dětmi a dalšími příbuznými ovládají většinu státních firem, z nichž tunelují stamiliony dolarů. Ty pak utrácejí za nemovitosti v Praze či Karlových Varech, luxusní zboží nebo s jejich pomocí korumpují evropské státníky.

Království Bahrajn: mučení a špehování lidí

Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch je v Bahrajnu mučení běžnou součástí justičního procesu. Političtí oponenti a režimu jinak nepohodlní lidé jsou „násilně mizeni“. Vláda Bahrajnu navíc své obyvatele masivně sleduje prostřednictvím špionážní techniky.

V roce 2011 vypovídaly před speciální Bassiouniho komisí, která vyšetřovala incidenty během povstání v roce 2011, desítky bývalých politických vězňů z Bahrajnu o mučení, během kterého jim věznitelé ukazovali přepisy e-mailů a sms konverzací. Společnost, která spyware implementovala, měla pobočku stejného názvu v Česku. Dnes se firma jmenuje Datafusion Systems.

Izrael: premiér s mezinárodním zatykačem

Premiér Izraele Benjamin Netanjahu vyjádřil vůli stát se členem Rady míru, nicméně na podpisovou ceremonii do Davosu raději poslal svého zástupce. Mezinárodní trestní tribunál na něj totiž vydal mezinárodní zatykač kvůli podezření z páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Netanjahu se obával, že by ve Švýcarsku mohl být zatčen a vydán ke stíhání.

Bělorusko: diktátor, který se bojí vycestovat

Podobně na tom byl i „poslední evropský diktátor“ a spojenec Vladimira Putina, běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Přestože chce k Radě míru připojit Bělorusko, poslední evropskou zemi, kde ještě platí trest smrti, do Davosu podepsat dokumenty nepřiletěl. I on se obává, že by mohl mít v zahraničí problémy.

Bulharsko: offshory

Bulharsko má v Radě míru hned dva zástupce. Jedním je Bulharsko jako členská země, druhým je šéf výkonné rady pro Gazu pod Radou míru Nikolaj Mladenov. Ten na sebe přitáhl pozornost v souvislosti s novinářským projektem Pandora Papers, tedy únikem dvanácti milionů dokumentů z právní kanceláře Mossack Fonseca, která klientům spravovala jejich zdánlivě anonymní offshorové finanční struktury. Z dokumentů vyplývá, že Mladenov si pár dní po nástupu na diplomatickou pozici v OSN v roce 2013 založil offshorovou firmu. Podle něj tato firma nikdy nebyla aktivní, udržoval si ji ale za poplatek 600 USD až do roku 2018.

Maďarsko: záchranná mise pro sankcionovaného spojence

Maďarsko bylo první členskou zemí EU, která se přihlásila ke členství v Radě míru.* Ale i Viktor Orbán má potíže s mezinárodním právem, a to dost zásadní. Dohodl se totiž s mužem, který figuruje na americkém sankčním seznamu, že ho zachrání, aby nemusel do vězení. Jde o Milorada Dodika, který usiluje o odtržení Republiky srbské od Bosny a Hercegoviny, který čelí nejenom americkým a britským sankcím, ale i obviněním z korupce a podpory Ruska.

Bosna a Hercegovina roku 2023 Dodika obžalovala za to, že podepsal kontroverzní zákon, že se Republika srbská nebude řídit verdikty celostátního ústavního soudu ani samotného vysokého představitele OSN. Na konci loňského února ho prvoinstanční soud uznal vinným a uložil mu nepodmíněný trest jednoho roku vězení a šestiletý zákaz působení v politice.

Pokud by musel rovnou nastoupit do vazby nebo vězení, mělo ho speciální maďarské policejní komando vysvobodit a vyvézt do bezpečí v Maďarsku.

Právo Šaría: násilí na ženách a trest smrti

​​Pákistán, Katar i Saúdská Arábie byly mezi prvními zeměmi, které se staly členy Trumpovy Rady míru. Všechny tyto státy mají v trestním zákoníku zakomponováno právo šaría, tedy náboženské právo nadřazené sekulárnímu. V jeho rámci je běžné domácí násilí na ženách. Odhaduje se, že například v Pákistánu zemře v důsledku domácího násilí více než pět tisíc žen ročně. Ve těchto zemích navíc platí trest smrti. Ve Spojených arabských emirátech byl podle zákona až do roku 2020 vykonáván ukamenováním.

Podle prohlášení Donalda Trumpa na sociální síti TruthSocial jde o „nejprestižnější radu leaderů, jaká kdy byla kdekoli a kdykoli sestavena“. Plány s Pásmem Gazy, kvůli kterým celá rada původně vznikla, se ale v mezidobí rapidně změnily. Po Trumpově vystoupení v Davosu nabývá projekt záchrany Gazy jasnějších obrysů.

Vizualizace, které získal deník Washington Post, ukazují, že jde o vybudování Gaza Riviéry s tím, že původní palestinské obyvatelstvo bude „dobrovolně přesídleno“ a území bude v majetku amerického svěřenského fondu.

Autorka textu: Pavla Holcová

*Edit (31. 1. 2026): V původním textu jsme uvedli, že Maďarsko je jedinou členskou zemí EU, která přijala pozvánku do Rady míru. Ve skutečnosti bylo Maďarsko první členskou zemí EU, která se ke členství v Radě míru přihlásila. Za nepřesnost se omlouváme. 

The post Diktátor, možný válečný zločinec i korupčník. Kdo jsou hlavy zemí, které jako první přijaly členství v Trumpově Radě míru appeared first on investigace.cz.

V roce 2024 zahájila běloruská státní rozhlasová stanice Bělorusko šestihodinový pořad v polštině s názvem Volné slovo pro Polsko, který šíří propagandu na téma báječného života pod vládou Alexandra Lukašenka. V pořadu se objevil i Tomasz Szmydt, jenž v květnu 2024 v Bělorusku požádal o azyl.

„Poláci byli zkrátka ochuzeni o objektivní pohled na to, co se v Bělorusku děje,“ vysvětlil generální ředitel běloruského rádia Anton Vasjukevič.

Szmydt, který podle svých slov z Polska utekl kvůli omezování svobody slova, je ve své rodné zemi stíhán za špionáž a je na něj vydán mezinárodní zatykač. Dnes píše scénáře pro běloruská režimní média. Práci dostal ve státní mediální agentuře BelTA, kde údajně vyhrál výběrové řízení na spoluautorství 110 dílů. Jak zjistili naši kolegové z Buro.media, v roce 2024 si za to vydělal 6,3 tisíce eur (přes 150 tisíc korun) a v roce 2025 za 273 scénářů již přes 15 tisíc eur (v přepočtu více než 370 tisíc korun).

Za dva roky utratila BelTA v přepočtu více než deset milionů korun na propagandu zaměřenou na polské publikum.

Běloruští novináři také zjistili, že na výrobě tohoto propagandistického rozhlasového pořadu se podíleli i další občané Evropské unie, kteří kvůli trestnímu stíhání ve svých zemích našli útočiště pod křídly Lukašenkova režimu. Kromě Poláků jsou mezi nimi Litevec, Lotyš nebo Ital.

Jak jsme již dříve informovali, Szmydt v Minsku zřídil nadaci Polská pravda, jejímž úkolem má být pomoc v utužování vztahů mezi Ruskem, Běloruskem a dalšími slovanskými národy. Přesněji řečeno by nadace měla sdílet „skutečnou pravdu“ o dění v těchto zemích.

V souvislosti s jeho útěkem do Běloruska vyvolává znepokojení rozsah důvěrných informací, k nimž měl Szmydt jakožto soudce a člen ministerstva spravedlnosti přístup.

U správního soudu ve Varšavě působil u takzvané II. soudní divize, která se mimo jiné zabývá záležitostmi ochrany utajovaných informací a bezpečnostních prověrek. V praxi tedy Szmydt rozhodoval například o tom, kdo bude mít přístup ke zdrojům důvěrných informací s různým stupněm utajení. Podílel se i na bezpečnostních prověrkách polských příslušníků ozbrojených sil, policistů a tajných agentů působících mimo jiné v EU a NATO.

V květnu 2017 pak nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku díky povýšení od soudce a tehdejšího nižšího státního tajemníka Łukasze Piebiaka. K utajovaným informacím měl proto přístup i uvnitř ministerstva, osobně mu jej udělil někdejší státní tajemník a politik PiS (Právo a spravedlnost) Michał Wójcik.

Szmydt navštívil Bělorusko již v roce 2023. Co bylo cílem jeho návštěvy a jestli už tehdy spolupracoval s běloruskými tajnými službami, stále není jasné. Nečinnost tehdejší polské vlády v této záležitosti kritizoval na svém profilu na X ministr vnitra a státní správy za Občanskou platformu (PO) Tomasz Siemoniak: „Bezpečnostní služby pod vedením vlády Práva a spravedlnosti nezaznamenaly Szmydtovu několikadenní cestu do Běloruska v červnu 2023 a nepodnikly žádné kroky,“ uvedl. Ministr tak poukázal na to, že kdyby byl Szmydt již dříve sledován polskou kontrarozvědkou, mohlo být zabráněno jeho následnému útěku do Běloruska a potažmo také úniku citlivých dat, kterými disponoval. To, že byl Szmydt s největší pravděpodobností agentem ve službách cizího státu už v době své působnosti ve vládních strukturách, potvrdil také bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (PiS).

The post Polský vysoce postavený soudce uprchl do Běloruska. Nyní pracuje pro tamní propagandu appeared first on investigace.cz.

„Strach a propaganda jsou to jediné, co tu zemi drží pohromadě,“ tvrdí běloruský exulant Alexandr Azarov, bývalý vysoce postavený představitel tamní policie. V rozhovoru pro investigaci.cz odhaluje fungování Lukašenkova režimu, jeho napojení na Rusko a roli běloruských tajných služeb. Azarov stojí za organizací Bypol, jež sdružuje bývalé i současné členy tajných služeb a usiluje v Bělorusku o návrat demokracie.

Jste bývalý podplukovník běloruské policie. Jaké události vedly k tomu, že nyní žijete v exilu a pracujete pro Bypol, odbojovou organizaci vůči Lukašenkově režimu?

Zlomový bod v mém životě nastal v říjnu roku 2020. Tehdy vyšli běloruští občané do ulic a protestovali proti zfalšovaným prezidentským volbám. Bezpečnostní složky na nich spáchaly nespočet zločinů: bili je na ulicích, mučili ve vazbách a mnoho dalšího. Já sám jsem tou dobou jakožto přednášející z policejní akademie byl přítomen ve volební místnosti. Na vlastní oči jsem viděl, jak členové komise falšovali volební výsledky ve prospěch stávajícího prezidenta Alexandra Lukašenka. Došlo mi, že ten muž je kriminálník, který volby prohrál, a přesto si ilegálně moc ponechal. Proto jsem mu už nemohl nadále sloužit. Dva týdny po zfalšovaných volbách jsem se rozhodl odstoupit ze služby, odešel jsem z Běloruska do Polska a tam se připojil k tehdy vznikajícímu Bypolu. Teď organizaci vedu. Byl jsem také jedním ze zakladatelů první běloruské exilové vlády a rok jsem působil jako ministr vnitra ve vládě Svjatlany Cichanouské.

Mohl byste podrobněji popsat činnost Bypolu? 

Bypol je zkratka pro běloruskou policii. Náš hlavní cíl je v Bělorusku znovu nastolit vládu zákona, demokracii. Chceme se vrátit a uspořádat nové prezidentské a parlamentní volby, a to pod kontrolou Evropské unie a Spojených států. Ústředna Bypolu je nyní ve Varšavě a k naší organizaci se od jejího založení připojilo zhruba 600 bývalých členů běloruských bezpečnostních služeb. Nepůsobíme však pouze z exilu, hodně našich členů v zemi i nadále žije – poté, co byli vyloučeni z různých státních útvarů. Někteří pro tajné služby stále pracují. Díky nim máme přístup k interním informacím, například o agentech běloruského režimu působících v Evropě. Vyšetřujeme rovněž zločiny a případy potlačování občanských práv, které páchají Lukašenko a jeho spolupracovníci, a veřejně o nich informujeme na svých webových stránkách, na YouTube a Telegramu. 

Jak byste charakterizoval současný stav běloruského státu? 

Je to učebnicová diktatura, Lukašenkův režim je v mnoha ohledech podobný tomu sovětskému. Prezident zemi vede jako kriminální organizaci a pomáhá Putinovi ve válce s Ukrajinou. 

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Bělorusko ale formálně ve válce s Ukrajinou není. 

To sice ne, ale celá běloruská ekonomika pracuje pro ruskou armádu. Lukašenko jim pomáhá dodávkami tanků, zbraní a spousty dalších věcí. Nic jiného mu ostatně ani nezbývá, Putin může kdykoli lusknutím prstu způsobit v Bělorusku ekonomický kolaps. Kvůli sankcím Evropské unie a Spojených států nemohou běloruské společnosti prodávat své produkty v zahraničí, snad jen s výjimkou Afriky, Íránu, Iráku, Afghánistánu, Bangladéše a několika dalších asijských států. Ale to je komplikované, exportovat z Běloruska do Ruska je mnohem jednodušší, protože jsou mezi zeměmi otevřené hranice. Devadesát procent běloruského zboží proto putuje do Ruska. Na území Běloruska navíc operují ruští vojáci. 

Co tam ruští vojáci dělají? 

Lukašenko loni pozval do země ruské Vágnerovce (skupina žoldnéřů, kterou Kreml využívá na špinavou práci, pozn. red.), aby v Evropě vyvolal strach z toho, že je může použít ke vpádu do Ukrajiny, Polska či Litvy. Pozval jich kolem deseti tisíc, víme však, že ve skutečnosti jich přišla zhruba polovina. Byl pro ně vytvořen speciální tábor, základna poblíž města Asipovičy, zhruba sto kilometrů od Minsku. Když ale zemřel jejich vůdce Jevgenij Prigožin, Vágnerovci začali postupně Bělorusko opouštět, vraceli se do Ruska nebo šli bojovat do Ukrajiny či Afriky. Ten tábor je už téměř prázdný, přesto jich v Bělorusku zhruba dvě stovky zůstaly. Zdržují se v největších běloruských městech jako Vitebsk, Grodno, Brest, Gomel a samozřejmě Minsk. Jsou tam totiž vojenská výcviková centra, kde Vágnerovci trénují běloruské vojáky. Učí je, jak se chovat ve skutečné válce, jak používat drony, bojovat uvnitř velkých měst a podobně, přičemž využívají své zkušenosti z Ukrajiny. A Lukašenko je platí. Chce si připravit svou armádu na válku. Jestli totiž dostane od Putina pokyn, aby zahájil invazi do Ukrajiny, nemůže odmítnout.

Proč Putin tento rozkaz ještě nevydal? 

Tak zaprvé, běloruská armáda se ještě nikdy do skutečné války nezapojila, vojáci nemají žádné zkušenosti. Je to ale především strategické rozhodnutí. Putin potřebuje, aby běloruští vojáci střežili bělorusko-ukrajinskou hranici, aby tam i Ukrajina musela mít část své armády, která tím pádem nemůže bojovat s tou ruskou. Běloruská armáda je umístěna i podél hranic s Polskem, Litvou a Lotyšskem. Kdyby Lukašenko vyslal své vojáky do Ukrajiny, kdo ochrání Rusko před Západem? Nikdo. Putin navíc ví, že Lukašenko potřebuje vojenskou sílu, aby v zemi udržel pořádek. Značná část Bělorusů svého prezidenta neuznává a jediné, co jim brání v tom, aby se vzbouřili, je strach z vojáků a bezpečnostních služeb. Strach a propaganda jsou to jediné, co tu zemi drží pohromadě. 

Jak vypadá běloruská propaganda? 

Je velmi podobná té ruské, obě nesou stejné poselství a využívají podobné narativy. Bělorusové a Rusové jsou vyobrazováni jako jeden národ. Po stovky let jsme spolu žili, bojovali bok po boku proti Německu v druhé světové válce, naše jazyky jsou si podobné… Celý svět kromě Běloruska a Ruska jsou naši nepřátelé a musíme společně bojovat proti ukrajinským fašistům. V roce 2020, po zfalšovaných prezidentských volbách, nařídil Lukašenko vyhodit ze státních médií mnoho běloruských novinářů a nahradit je rodilými Rusy. Nezávislá média teď fungují pouze ze zahraničí, převážně v Litvě a Polsku, zbytek je pod kontrolou státu. Novináře, kteří režim kritizovali a nestihli ze země uprchnout, nechal Lukašenko zatknout a drží je ve vězení. Zničil všechno, co nepatří státu, veškeré nezávislé struktury. Zůstaly jenom provládní organizace a média. 

Mají běloruští občané vůbec možnost získat přístup k nezávislému zpravodajství?

Ano, ale jedině skrze VPN (nástroj, který chrání své uživatele šifrováním jejich dat a maskováním jejich IP adres, pozn. red). Veškerá protivládní média totiž stát označil za extremistické organizace a lidé za jejich čtení můžou skončit ve vězení. Ale i používání VPN je pro lidi nebezpečné, všechny tajné služby spolupracují ve snaze je dopadnout.

Jak operují běloruské tajné služby? 

Existují dvě základní struktury. Výbor státní bezpečnosti, tedy běloruská KGB, která může působit za hranicemi země a vysílat tam své špehy, a ministerstvo vnitra, jež působí vnitrostátně. Snaží se potlačit protesty a hlasy lidí, kteří požadují změny. Veškeré ostatní instituce jsou těmto dvěma podřízeny a pomáhají jim v boji proti demokracii. 

Máte na mysli třeba policii a armádu? 

Ministerstvo vnitra je policie. V jiných evropských zemích je typické, že policie funguje pod záštitou ministerstva vnitra jako samostatná entita. V Bělorusku je to ale jedna instituce. Armáda má zase své vlastní specializované týmy, například zvláštní brigády s IT specialisty, kteří sledují profily, které na internetu zveřejňují protivládní názory a snaží se vypátrat skutečné lidi, kteří za těmito účty stojí.

Spolupracují běloruské a ruské tajné služby? 

Běloruské a ruské ministerstvo vnitra působí v součinnosti, stejně tak spolupracují KGB a FSB (ruská Federální služba bezpečnosti, pozn.red.), aniž by do toho nějak zasahovala vláda. Funkcionáři FSB běžně žijí v Minsku, mají tam své kanceláře. Běloruská KGB má satelitní oddělení a z našich interních zdrojů víme, že jsou tam přítomni specialisté a důstojníci z FSB. S běloruskými satelity však pracují nejen Rusové, ale také Číňané. Zástupci FSB ovšem s běloruskými zaměstnanci nekomunikují, je to jako organizace uvnitř organizace. Chtějí od Bělorusů získat informace, ale snaží se jim žádné nedávat, protože jim nevěří. Když ruští důstojníci přišli do Minsku, byli pozvaní na všechna důležitá místa. Když jsem ale byl před lety v Moskvě kvůli spolupráci na vyšetřování trestné činnosti – šlo především o boj proti nelegální migraci a obchodování s lidmi –, nemohl jsem budovy tajných služeb navštívit. Komunikovali se mnou pouze v kavárnách, restauracích a na dalších veřejných místech, protože jsem pro ně byl potencionálně nebezpečný. 

Eviduje Bypol vlivné Evropany, kteří spolupracují s běloruskými, potažmo ruskými tajnými službami?

Ano, ale to nejsou informace pro veřejnost. Jakmile takové lidi odhalíme, informujeme bezpečnostní složky dané země. Pokud jde o Bělorusko, takových tajných agentů není mnoho, ale jsou velmi nebezpeční. Nepáchají sice násilí, ale sbírají informace o vnitřních záležitostech dané země, vojenské infrastruktuře a o běloruské exilové opozici. Pokud jde o Českou republiku, o žádných takových případech nevím, běloruští špioni jsou přítomni převážně ve státech sousedících s Běloruskem, například v Polsku a Litvě. Zato Kreml, ten si hledá své špehy všude a je ochotný jim zaplatit závratné částky. Běloruský režim takové finanční prostředky nemá, a proto využívá spíše své diplomaty a civilisty.

Jakých Bělorusů se to typicky týká?

Často cílí na lidi, kteří pobývají v zahraničí, ale do Běloruska se vracejí. Tedy například běloruské studenty, kteří studují na evropských univerzitách. Když se vracejí domů za rodinami, KGB je může vyslýchat o záležitostech země, ve které studují. Nebo běloruské řidiče, kteří pracují pro velké mezinárodní společnosti, jezdí s náklaďáky po celé Evropě a mají přístup ke spoustě informací. Také využívají část bývalé běloruské opozice a další politické vězně. Když se někdo takový dostane do vězení, členové Ministerstva vnitra a KGB jej navštíví a výměnou za kratší trest ho přimějí podepsat dokumenty o kolaboraci. Většina těchto lidí po propuštění z vězení odchází do zahraničí. Ale KGB o nich ví všechno, zná členy jejich rodiny, kteří stále žijí v Bělorusku. Ke spolupráci je můžou donutit výhružkami. 

Investigace.cz publikovala článek věnovaný Tomaszu Szmydtovi, bývalému polskému soudci, který v květnu letošního roku utekl do Běloruska. Víme, že momentálně pobývá v Minsku, kde běloruský režim využívá jeho „novinářskou“ práci jako nástroj propagandy. Máte informace o tom, jestli Szmydt s běloruskými tajnými službami spolupracoval ještě během své soudcovské kariéry v Polsku?

Ano. Nevíme, kdy přesně to začalo, ale Szmydt byl v kontaktu s běloruským GRU, což je v podstatě takové armádní KGB. Díky své pozici soudce mohl číst utajované dokumenty a tyto informace posléze předávat běloruským tajným službám. Do Běloruska uprchl z obavy, že by ho v rodné zemi mohla zatknout polská Agentura pro vnitřní bezpečnost (ABW, tedy zvláštní služba zodpovědná za vnitřní bezpečnost státu a dodržování ústavního pořádku, pozn. red). Bypol rovněž ví, že důstojníci ruského FSB přijeli do Minsku a vyslýchali Szmydta o všem, co ví. Szmydt i nadále s FSB spolupracuje, stejně jako s běloruským KGB.

Víte o dalších podobných případech?

Napadá mě například bývalý polský voják Czeczko, který si rovněž v Bělorusku zažádal o azyl a krátce nato zemřel. Máme důvod si myslet, že ho zavraždila KGB. Czeczkův duševní stav byl špatný, užíval drogy a poté, co sdělil KGB všechno, co chtěli vědět, už pro ně nebyl užitečný. Běloruská diktatura se nezastaví před ničím, nedodržuje žádná pravidla ani zákony. A tak se ho rozhodli zabít, jinak by se totiž mohl vrátit do Polska a působit problémy. Na rozdíl od Tomasze Szmydta, který má velký dosah a rozsáhlé vzdělání, byl tento muž jen bezvýznamný vojáček z malé polské vesnice. 

Může být Szmydt i nadále nebezpečný?

Rozhodně. Utekl z demokratické země do diktatury. Byl to soudce, což je významná pozice, a nyní říká, že Polsko je represivní, zkorumpovaný stát. A to je narativ nebezpečný nejen pro Polsko, ale i pro celou Evropskou unii.

Autorka rozhovoru: Adéla Gajdicová

The post Učebnicová diktatura. Rozhovor s ředitelem Bypolu o Vágnerovcích, běloruských agentech v Evropě a ruském vlivu appeared first on investigace.cz.

Na závěr roku si v tradiční rubrice #zesvěta můžete přečíst o vánočním praní špinavých kryptoměn německou policií, o nejzkorumpovanější osobě roku 2021 a také o tom, které státy letos soutěžily o smutné prvenství v žebříčku „Nejnebezpečnější země pro novináře“.

Budeme se na Vás, milí čtenáři, těšit i v novém roce, v němž by pravidelné kuriozity ze světa organizovaného zločinu neměly chybět. 

#1 Velká prosincová kryptoloupež 

Jak už to tak bývá, prosinec byl pro zloděje kryptoměn opravdu aktivním měsícem. Došlo k okradení platformy BadgerDAO a z příspěvku, který platforma zveřejnila, vyplývá, že neznámé osobě se podařilo způsobit škodu přibližně 166 milionů dolarů (kolem 3,5 miliardy korun) v odcizených finančních prostředcích. Badger následně vysvětlil, že hacker do jejich webových stránek podle všeho vložil škodlivý skript, jenž mu umožnil zachytit transakce aktivních uživatelů a přesměrovat jejich prostředky do své peněženky.

Jedná se o jednu z největších loupeží kryptoměn tohoto roku.

Více o loupeží naleznete zde.

#2 Nejzkorumpovanější osoba roku 2021

OCCRP vyhlásil běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka osobností roku 2021, neboť se nebývalou měrou zasloužil o rozvoj organizovaného zločinu a korupce. Drew Sullivan, spoluzakladatel OCCRP a porotce ankety, k tomu řekl: „Pro korupci to byl výjimečný rok, v němž Lukašenko vyčníval z davu.“

Brutální diktátor na sebe upozornil hlavně kauzami jako přesměrování státních peněz řadě oligarchů blízkých Lukašenkově rodině, přinucení dopravního letadla společnosti Ryanair s běloruským disidentem na palubě k přistání v Minsku, což bylo v naprostém v rozporu s mezinárodními zákony o letecké dopravě, ale i vyvoláním pohraniční krize s Evropskou unií tím, že pustil tisíce uprchlíků na unijní hranice. 

Vítěze minulých ročníku této ankety a také více informací o Lukašenkovi naleznete tady nebo v našem novém podcastu. 

#3 Vánoční praní kryptoměn německou policí

Německá policie po více než půl roce konečně vyprala 100 milionů eur (2,5 miliardy korun) v kryptoměnách, které souvisejí s trestnou činností a v databázi Blockchain, kde se ukládají různé informace o transakcích, jsou označené za „kontaminované“ a nelze s nimi obchodovat na běžných burzách. Z těchto důvodů se frankfurtské oddělení pro boj proti kyberkriminalitě obrátilo na společnost Bankhaus Scheich Wertpapierspezialist, která se specializuje na digitální aktiva, aby tyto kryptoměny vyčistila a vrátila do běžného oběhu. 

Výtěžek z jejich prodeje bude nyní převeden do státního rozpočtu. 

Jak složitě se perou kryptoměny, naleznete zde. 

#4 Nejnebezpečnější krajiny pro novináře

V roce 2021 bylo v souvislosti se svou prací zabito celkem 45 novinářů, z toho 40 mužů a 5 žen. Celkem 28 novinářů se stalo terčem útoku kvůli svým investigativním aktivitám, tři byli zabiti při zpravodajství z válečného konfliktu, dva přišli o život při pokrývání občanských nepokojů a jeden novinář byl zabit při plnění úkolu spojeného se svou prací.

Mexiko, Afghánistán a Indie tak v současnosti představují země, kde je činnost novinářů vystavena smrtelným rizikům. Průzkum ale ukázal, že k vraždám novinářů dochází téměř ve všech částech světa, což potvrzuje, že jejich bezpečnost je globálním problémem, který se neomezuje pouze na určité regiony.

Více o tomto nemilém žebříčku se dočtete tady.

The post #zesvěta: Ani na konci roku organizovaný zločin nespí appeared first on investigace.cz.

Situace na bělorusko-polské hranici je poslední týdny napjatá a plná lidských dramat. Migranti a uprchlíci se snaží proniknout do Polska, odkud se hodlají dostat dál do Evropy. Z průzkumu provedeného v rámci Vsquare vyplývá, že běženci, které polská pohraniční stráž vrací zpět, se zdržují na běloruských vojenských základnách a cvičištích, kde jsou mnohdy násilím nucení k dalšímu ilegálnímu přechodu. 

Díky zprávám, které nám poskytl kurdský imigrant a novinář Rawand Qadir (jméno bylo z důvodů jeho ochrany změněno), ale i další lidé ve stejné situaci, se nám podařilo lokalizovat mnoho takových základen – jedna z nich se nachází v Tokari poblíž polského okresu Mielnik. Začarovaný kruh se však pro tyto lidi nemilosrdně točí dál, i když byli od polských hranic vrácení zpět: běloruské složky imigranty shromáždí ve zmíněných vojenských objektech, nechají je trochu odpočinout a posléze je odvezou opět směrem k Polsku. Každý, kdo se postaví na odpor nebo se rozhodne k návratu do své vlasti, je zbit a hnán psy.

Podle polské pohraniční stráže bylo od vyhlášení výjimečného stavu v tomto regionu, tedy od 2. září 2021, zjištěno k 30. říjnu 2021 více než 27 000 pokusů o narušení polské hranice, skutečně zadržených osob bylo pouhých 574. Úředníci pohraniční stráže tvrdí, že všechny ostatní pokusy o překročení hranice stráže zmařily.

Abychom zjistili, co se s uprchlíky a migranty děje, analyzovali jsme informace zveřejněné na internetu i příběhy získané od humanitárních organizací a samotných migrantů v regionu. Rovněž jsme ověřovali informace zveřejněné pohraniční stráží, propagandistická sdělení vydávaná Běloruskem a obsah z účtů migrantů na sociálních sítích. Pomocí satelitních map a telefonické geolokace jsme také identifikovali místa, odkud byli k hranicím vysíláni, a propojili je s prosbami o pomoc získanými z internetu a od humanitárních organizací.

Důkazy, které se nám podařilo shromáždit, ukazují tragické osudy těch, kteří se pokoušeli překročit bělorusko-polské hranice. Příběh Rawanda Quadira a jeho rodiny je vhodným příkladem. Oba manželé pocházejí z iráckého Irbílu a mají tři malé děti. Jejich synům je šest a osm let, dcera Noor prožila na této Zemi teprve rok.

Vojenské výcvikové prostory

Rawandanova rodina nejprve strávila nějaký čas na vojenském cvičišti ve Stradzechu u Brestu. Podle map se jedná o sportoviště, které je ve srovnání s ostatními běloruskými vojenskými zařízeními poměrně malé. Archivní satelitní snímky z Google Earth mimo jiné ukazují velkou neoznačenou přistávací plochu, místy zakrytou plachtou, a cosi, co připomíná obrněné vozidlo nebo tank. Poté byl kurdský novinář se svými nejbližšími převezen do vojenského prostoru u vesnice Vulce. Najdeme jej na Google Earthu díky videu, které zveřejnil jeden z migrantů.

Jedná se o jedno z několika neoznačených vojenských cvičišť, nořících se do pohraničních lesů. Ve videu je vidět budova cvičiště s vlající běloruskou vlajkou, okolo sedí pohraničníci oblečení v maskovacích uniformách. Pod jejich dohledem odpočívají na trávě skupinky migrantů, jejich děti si hrají na žebřinách. Scénka vypadá docela idylicky, neboť to nejhorší běžence teprve čeká.

„V noci nás – čtyři lidi – auto odvezlo k polské hranici,“ popisuje Rawand své zkušenosti. „Když jsem vystoupil, měl jsem poprvé opravdový strach, v naprosté tmě nebylo vidět na krok. Obě moje malé děti se pevně držely za ruce a byly vyděšené. Nejmladší dítě bylo s maminkou v jiné skupině. Přijela s dalšími auty a za doprovodu běloruské policie, která nám nařídila vypnout mobilní telefony, jsme vyrazili k polským hranicím. V Polsku jsme ušli zhruba 4 km. Podle instrukcí běloruského převaděče, s nímž jsem byl předtím v kontaktu, jsme měli narazit na čekající auto, což se nestalo. Tu noc jsme zůstali v lese, druhý den šla jiná rodina a dva mladíci hledat auto. Neuspěli, a tak jsme se vyčerpaní a unavení vzdali o kilometr dál polské policii. Dost se nás vyptávali a my je prosili, aby nám pomohli. Naše děti měly velkou žízeň, Poláci nám dali vodu a pak nás poslali na běloruskou hranici.“

Tokari

Z Rawandových zpráv vyplývá, že po dalších neúspěšných pokusech o přechod hranic skončila jeho rodina v táboře pro migranty. Jak jsme zjistili, jednalo se o tábor v malé běloruské osadě Tokari, ležící přímo u hranic.

Rawand Qadir a jeho rodina dorazili do Tokari v noci z 8. na 9. října. Jsou promrzlí, vyčerpaní a hladoví. To však není důvod, aby je běloruská pohraniční stráž nechala dlouho odpočívat. Večer 10. října nám Rawand píše:

„Bělorusové říkají mému známému, že se musí víc snažit a konečně se dostat do Polska. Vyhrožují mu, že pokud se mu to nepodaří, že ho zabijí. Teď mě nutili k tomu samému, všechny rodiny se musí snažit, aby zůstaly v Polsku. Všechno si také natáčí běloruská policie i polští vojáci, kteří jsou od Bělorusů oddělení jen plotem z ostnatého drátu.“

Rawandovy zprávy jsou jedny z mála propagandou neupravených informací, jež se od imigrantů nucených k přechodům bělorusko-polských hranic dostaly na veřejnost. Na zmíněný region je totiž uvalen výjimečný stav, pro novináře je uzavřený a monopol na zpravodajství o tom, co se v této části světa právě děje, mají pouze státem vybraná konkrétní běloruská a polská média.

Střety mezi migranty a polskými pohraničníky jsou nahrávány běloruskou policií a následně vysílány v tamních médiích. Běloruský Sputnik tak například uvádí, že „Poláci používají zbraně, aby uprchlíky zahnali“.

Polská strana prostřednictvím mainstreamového média niezalezna.pl zase zveřejňuje zprávy o „agresivních migrantech, kteří vtrhli na hranice“.

Realitě tak spíše odpovídají videoklipy, které nám poslal Rawanda Qadir. Na jednom z nich je vidět zoufalá osoba, jež se neobratně snaží srazit balík ostnatého drátu za pomoci dlouhé kovové tyče. (V srpnu 2021 bylo podél polsko-běloruské hranice vztyčeno 150 kilometrů oplocení z ostnatého drátu.) Z druhé strany hranic ho pozorují muži v polských uniformách, aniž by hrozili zbraněmi.

Lokalizace běženců

Dne 8. října 2021 zaslal Rawand svým příbuzným a přátelům zprávu, že jeho rodina uvízla. Informace obsahovala zeměpisné souřadnice odpovídající poloze kousek od Tokaru. Podle lokalizačních údajů získaných z žádostí o humanitární pomoc, které nám poskytla Grupa Granica (Hraniční skupina nevládních organizací poskytujících humanitární pomoc uprchlíkům a migrantům), lze v této části Evropy neboli v trojúhelníku mezi Běloruskem, Litvou a severně od Bělověžského pralesa aktuálně najít každých pět až deset kilometrů velké skupiny uprchlíků tábořící v počtu 200 až 300 osob.

Po obdržení informace začali Rawandovi blízcí navazovat kontakty právě s organizacemi humanitární pomoci, jež podobné zprávy shromažďují, a jakmile se jim podaří zjistit polohu osob, které potřebují pomoc, mohou se k nim dostat s oblečením, potravinami a léky a zdokumentovat žádosti o mezinárodní ochranu. S pomocí nouzových telefonních linek, které tyto organizace zřizují, jsme tak mohli navázat osobní spojení s Rawandou prostřednictvím aplikace WhatsApp a několik dalších dnů sledovat, co jeho rodina prožívá. Avšak jen ve chvílích, kdy mu Bělorusové umožnili nabít baterii telefonu maximálně na 20 % její kapacity.

Na základě zprávy z 9. října jeho skupina nemá vodu ani jídlo. Na videu, které jsme dostali, jsou vidět promrzlí lidé zapalující oheň. Aktivisté Rawandu informují, že 13 kilometrů severně od jejich stanoviště je otevřený přechod, na který by mohl spolu s rodinou dojít a požádat o azyl.

„Bělorusko mě nepustí,“ odpovídá kurdský novinář, „běloruská policie nás pouští jen do Polska. Doleva nebo doprava se můžeme pohybovat pouze do vzdálenosti pět set metrů. Jinak jen přímo do Polska, jinam ne.“

Nevíme, kam nás vezou

Mrazivé počasí se začíná projevovat, v táboře navíc dochází pitná voda. Rawanda nám posílá nahrávku muže prosícího Poláky o vodu pro své dítě. Má smůlu – polští vojáci se jen usmívají. Za poslední peníze skupina nakupuje jídlo od Bělorusů.

V pondělí 11. října jim dojde dříví a Bělorusové odmítají prodat další potraviny. Na Rawandových videozáznamech jsou vidět sklíčení uprchlíci bloudící podél hranice. Přesto se znovu pokoušejí o přechod. V 16:30 se něco stane – Rawanda odešle krátkou hlasovou zprávu: „Jsme v Polsku! Prosím vás, přijeďte.“

Kurdský běženec také udává polohu na polské straně hranice a posílá videa, jež během přechodu natočil: členové skupiny dlouhými ocelovými tyčemi sráží k zemi ploty z ostnatého drátu. Migranti přecházejí na druhou stranu a leží na zemi se svými dětmi. Pohraničníci jim nařídí, aby si sedli k plotu. Vše se odehrává téměř v klidu.

O dvě hodiny později, v 18:30, Rawanda upřesňuje polohu od polského města Czeremcha. Vzápětí se ptá a informuje: „Co se děje? Jsou tu obrovská policejní auta. Jsem tu i se svou rodinou. Celá rodina, dohromady je nás dvanáct a více lidí. Nevíte, kam nás vezou? Kam? Do Polska? Do táborů?“

Aktivisté nás informují, že se všichni zřejmě blíží ke kontrolnímu stanovišti pohraniční stráže v Czermechu.

Poslední zpráva od Rawandy přichází v 19:20: „Mám si vypnout telefon? Prosím. Mám strach.“ Poté se jeho telefon definitivně odmlčí.

Aktivisté obvolávají uprchlická centra a kanceláře pohraniční stráže a snaží se zjistit, kde se Rawand s rodinou nacházejí. Nikdo jim nedokáže odpovědět.

Záhada je vyřešena o týden později, když se 18. října 2021 Rawand ozve z Německa, kam se navzdory dalším problémům nakonec dostal i s rodinou a pobývá u své sestry. Plánuje se přestěhovat do uprchlického centra a požádat o azyl. Než mu začne karanténa bez přístupu k telefonu, podělí se s námi o to, co se celý týden dělo.

Vraťte se do Běloruska

Dne 11. října policejní vozy nezastavily na kontrolním stanovišti pohraniční stráže v Czeremcha a další dvě hodiny jely až k hraničnímu přechodu v Bobrownikách, kde úřad Pohraniční stráže přijímá žádosti o azyl od několika vyvolených.

Vozidla ale nezastavila ani tam a místo do uprchlického centra odbočila na sever a téměř 40 osob vyložili u obce Łapicze poblíž běloruské hranice.

Tam je Poláci prostrčili dírou v plotě zpět do Běloruska. „Žádní Bělorusové tam nebyli,“ popisuje Rawanda situaci. „Poláci v uniformách proto s námi přešli hranici a nechali nás tam se slovy: ‚Vraťte se do Běloruska.‘“

Praxe neformálního vyhošťování cizinců (bez dodržení řádných postupů) je známá jako „push back“. Navzdory tomu se však Rawandovi a jeho rodině podařilo brzy poté proniknout téměř stejným místem, kudy je přes hranice provedli Poláci, zpět na druhou stranu a posléze až do Německa.

O několik dní později přijely auty do Německa i další rodiny z tábora v Tokari. V Bělorusku zůstaly pouze ty, jejichž příbuzným v Iráku došly peníze, nutné k zaplacení převaděčů.

Jejich další pobyt zůstává neznámý.

Článek připravili naši kolegové z Vsquare. Celou verzi si můžete přečíst tady. 

The post Bělorusko a Polsko: Putování v bludném kruhu appeared first on investigace.cz.