Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.

Od uvalení sankcí na dovoz civilních zbraní do Ruska uplynulo deset let. Ruští snajpři přesto dodnes používají západní odstřelovací pušky, optiku i střelivo. Na svých sociálních sítích se samarský snajperský klub Rančo, který užívá mimo jiné zbraně České zbrojovky, chlubí tím, že ještě žádný jejich žák v Ukrajině nepadl. Investigace.cz spolu s ruským exilovým médiem The Insider, italským investigativním centrem IRPI a kazachstánským listem vlast.kz mapuje cesty, jimiž české a další západní zbraně míří do Ruska.

Přečtěte si

České zbraně se i nadále dostávají na ruský trh. Část z nich dováží Turecko

V květnu minulého roku obdržel prezident Ukrajiny Zelenskyj od prezidenta Petra Pavla vzácný dar – ručně rytou pistoli kultovního modelu CZ 75 vyráběnou Českou zbrojovkou v Uherském Brodě. Dar měl podle firmy symbolizovat nejen průmyslovou tradici České republiky, ale „také podporu Ukrajiny v jejím hrdinném boji proti ruské agresi a obraně euroatlantických hodnot“. 

Logo zmizelo, zbraně nikoli

Zmíněný model, stejně jako další výrobky značky Česká zbrojovka, jsou navzdory deset let trvajícím sankcím vůči Rusku dodnes na ruském trhu volně k dostání. Důkazem se stal poslední ročník zbrojařské výstavy Orëlexpo 2024, o jehož předešlém konání investigace.cz informovala před půl rokem. Jedná se o největší ruskou událost ve světě sportovních a loveckých střelných zbraní. 

Honosná akce tradičně probíhá v Moskvě ve výstavních prostorách Gostiného Dvoru, kousek od Rudého náměstí. Expozici letos navštívil i jeden z nejznámějších ruských mediálních propagandistů Vladimir Solovjov – ve svých příspěvcích na Telegramu zdůraznil, že na výstavě jsou k vidění četné zbraně ruských výrobců. Mimo záběr Solovjovovy kamery však zůstaly desítky západních značek, jež byly na veletrhu představeny i letos.

Logo České zbrojovky sice z reklamních materiálů a bannerů veletrhu 2024 zmizelo, samotné zbraně však ze stánků nikoli. Zatímco stánek ruské firmy Alliance, která loni nabízela lovecké pušky a sportovní pistole značky Česká zbrojovka, tentokrát nebyl přítomen, mezeru zaplnil stánek moskevské zbrojařské firmy Varjag. „Navzdory sankcím tady máme nabídky Varjagu, kde můžeme najít cokoli,“ říká bloger, jenž navštívil letošní výstavu. Mezi modely, které ho nejvíc zaujaly, byl český karabin CZ Scorpion EVO 3 S1 (model se již nevyrábí). Obchod ukázal široký výběr zahraničních pistolí – rakouských Glocků, ale i takzvaných „čezet“, jak se v Rusku přezdívá výrobkům České zbrojovky.

Nejvýraznějšími modely veletržní prezentace byla barevná série „čezet“ v oranžovém a modrém provedení, která ruského zákazníka vyjde zhruba na 150 tisíc korun. V Česku je cena této pistole třetinová – přibližně 60 tisíc korun.

Z dostupných importních certifikátů do Ruska lze vyčíst, že koncem roku 2022 nechal Varjag dovézt deset oranžových pistolí CZ SHADOW 2 ORANGE ráže 9 mm Luger. V průběhu roku 2023 pak importoval například desítky loveckých pušek a pistolí americké značky Shadow i další západní zbraně. 

Firmu Varjag založil v roce 2020 Vladimir Grebeňuk, zakladatel jednoho z moskevských střeleckých klubů a šampion střeleckých soutěží. Jeho další společnost se dnes podílí na vývoji střelných zbraní. Rozvoj malých podniků, jakým je Grebeňukova firma, napomáhá podle ostrostřelce k ukončení „speciální vojenské operace“. Na válce v Ukrajině se podílí i prostřednictvím „svých žáků“, které učil snajperskému řemeslu. Podle zjištění redakce dodávala jeho firma v minulosti pistole Glock pro ruskou Federální vězeňskou službu. „Společnost Varjag neznáme, nespolupracujeme s ní ani s žádnou jinou ruskou společností,“ sdělil redakci Radek Hauerland, mluvčí České zbrojovky a dodal, že pro zjištění, zda a jak se zbraně dostaly na výstavu Orëlexpo 2024, potřebují znát jejich výrobní čísla. Ta se však v exportních dokumentech obvykle neuvádějí. 

Středoasijská výpomoc

Přestože výše zmíněná petrohradská firma Alliance zmizela ze seznamu vystavovatelů moskevského veletrhu, rozhodně se nevytratila z ruského trhu se sportovními zbraněmi. Jak ukazuje pokračování článku, má co nabízet. 

Začátkem dubna roku 2024 si kazašská firma Anna, vyrábějící náboje skoro 30 let, nechala dovézt 838 kilogramů munice české značky Sellier & Bellot pro ráže 30-06 Springfield a 308 Winchester – jeden karton tohoto typu nábojů obsahuje pět tisíc kusů a váží 18 kilo. Náklad putoval z Česka přímo do bývalého hlavního města Kazachstánu Almaty.

O několik měsíců později, v srpnu 2024, obdržela tato firma povolení od kazachstánských úřadů k vývozu nábojů a střelného prachu do Ruska. Povolovací dokumenty, jež redakce získala díky spolupráci s kazachstánským médiem vlast.kz, sice neobsahovaly názvy firem-objednavatelů, uváděly však adresy, kam náklad směřoval. Jedna z nich, kam měly zamířit kamiony značky Mercedes-Benz se střelivem, patřila sídlu petrohradské Alliance. 

Z dokumentů týkajících se Alliance lze také vyčíst, kudy náklaďáky pojedou, že se povolení vztahuje na deset cest a platí do srpna 2025. Další dokumenty obsahují podobné informace, včetně toho, kde a kdy budou kamiony tankovat.

„Společnost Sellier & Bellot se společností Anna nespolupracuje a v dané zemi má aktuálně jiné partnery. Dle našich informací má společnost Anna vlastní výrobu střeliva. Je tedy pravděpodobné, že do Ruska vyváží produkty vlastní výroby,“ odpověděl mluvčí společnosti Adam Pašek. Ruský e-shop Alliance nemá v den vydání článku ve své nabídce střelivo od společnosti Anna, zato nabídku české munice Sellier & Bellot mají v obchodě širokou. Ani ruská firma Alliance, ani kazašská Anna se ke zjištění redakce do závěrky článku nevyjádřily.

Mezi dalšími ruskými firmami, jimž Anna dovezla střelivo, byla podle adresy i společnost Patronnaja manufaktura, která sídlí ve městě Tula, 165 kilometrů jižně od Moskvy, a je součástí Tulského závodu na výrobu nábojů, jednoho z největších výrobců nábojů pro civilní a vojenské využití v Rusku.

Pro dovoz a celní odbavení zahraničních výrobků na území Ruska potřebují firmy získat importní certifikát vystavený ruským pověřovacím úřadem Rosakreditace. Vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán a Kazachstán patří stejně jako Bělorusko, Rusko a Arménie do Euroasijské ekonomické unie (EEU), platí dokumenty vydané akreditačním úřadem pro další členské země i na jejich území. Dodávky z jedné země EEU do druhé navíc nejsou vidět v exportních statistikách.

Kazachstánským firmám, jež importují západní zbraně a náboje, se už nějakou dobu velice daří – od roku 2020 jejich objem daní z příjmu v mnoha případech stoupl o více než sto procent. Není to náhoda, jen podle údajů českého Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) se hodnota civilních zbraní a střeliva vyvezených Českem do Kazachstánu od roku 2018 skoro třicetkrát zvýšila, a to z devatenácti na 559 tisíc eur za rok.

Nezlomná Alliance

Historie spolupráce ruské Alliance s českými partnery začala v nultých letech těsně po vzniku této firmy. Již v roce 2006 se ředitel Alliance Grigorij Kolknev zúčastnil oslav 70. výročí České zbrojovky v Uherském Brodě.

V roce 2016, tedy dva roky po uvalení sankcí EU na dovoz střelných zbraní do Ruska, uspořádala Alliance společně s Českou zbrojovkou, zástupci společností Sellier & Bellot a Meopta několikadenní akci, jejímž cílem bylo předvést ruským firmám produkci českých zbrojovek. Prezentace proběhla v Petrohradě v prostředí tamního luxusního hotelu Hotel Inn. České náboje na akci představil zástupce Sellier & Bellot Václav Procházka, jehož žena vlastnila od roku 2014 českou firmu Lynxnight společně s vedením ruské Alliance.

Organizátory události byly Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v zastoupení tehdejšího českého konzula v Petrohradě a bývalého ministra obrany Karla Kühnla a vicekonzula Michala Gelbiče. „Akce, na kterou odkazujete, byla zaměřena na regionální dealery společnosti Alliance a na média zaměřená na sport a myslivost. Šlo tedy čistě o civilní záležitost. Pokud by to takto nebylo vnímáno, nemohla by se tato akce vůbec uskutečnit,“ popsal událost Gelbič, který aktuálně působí v oddělení České rozvojové agentury pro Moldavsko. 

Podle Gelbiče bylo cílem ukázat, že české firmy i přes platná vývozní omezení na trhu nadále působí. Mluvčí MPO David Hluštík to vysvětluje tím, že sankce proti Rusku byly sice zavedeny již v roce 2014, nicméně tato opatření obsahovala řadu výjimek, mimo jiné třeba na kontrakty uzavřené před uvalením sankcí. „Veškeré licence a povolení, kterých se týkají údaje o vývozech do daných teritorií ve výročních zprávách, Česká republika udělila v souladu s příslušnými sankčními předpisy EU a na základě výjimek jimi stanovenými,“ dodal Hluštík. 

Z exportních statistik MPO tak vyplývá, že například v roce 2018 vyvezlo Česko do Ruska zbraně a střelivo nevojenského charakteru v hodnotě 461 tisíc eur (v přepočtu 11,5 milionů korun), v roce 2021 už šlo o částku 1,14 milionu eur (28,6 milionů korun). Od roku 2021 ale čísla pro export civilních zbraní do Ruska chybějí, podle mluvčího Ministerstva průmyslu a obchodu došlo „k postupnému útlumu vývozů civilních zbraní a střeliva do Ruska až na úplnou nulu“.

Obvyklí podezřelí

Podle Gelbiče, jenž v letech 2015 až 2018 měl jako vicekonzul v Petrohradě na starosti obchodní a ekonomickou spolupráci s Ruskem, výjimka pro vývoz civilních zbraní platila až do roku 2019. Zjištění polských investigativních novinářů z roku 2015 skutečně dokládá, že tok českých civilních zbraní do Ruska se nezastavil ani po roce 2014. Tehdejší ředitel Úřadu pro kontrolu exportu zbraní Jan Jindřich byl ale přesvědčený, že vyvezené zbraně nekončí u vojáků. „Máme záruky našich ruských odběratelů, že zbraně budou využité jen soukromými osobami. V žádném případě vojenskými nebo polovojenskými jednotkami,“ citovala Jindřicha Rzeczpospolita.

Polsko ale není jedinou zemí, přes kterou české zbraně a jejich příslušenství putovaly a nadále putují do Ruska. V roce 2020 se firma Alliance pokoušela dovézt odstřelovací pušky CZ TSR přes Moldavsko. Informoval o tom EU Observer. Česká zbrojovka se tehdy vůči obvinění z obcházení sankcí ohradila s tím, že žádný export svých zbraní do Ruska neuskutečnila ani jej nepovolila svým obchodním partnerům. 

Letos na jaře investigace.cz odhalila, že alespoň část střelných zbraní značky Česká zbrojovka nabízených Alliancí se do Ruska dostává prostřednictvím Turecka, kde má česká firma společný výrobní závod s tureckou zbrojovkou Huglu. Lovecké pušky od České zbrojovky, náboje Sellier & Bellot a česká optika Meopta jsou tak dodnes v nabídce e-shopu Alliance. Ještě začátkem letošního ledna si Alliance nechala dovézt puškohledy značky Meopta v hodnotě 119 tisíc eur, v přepočtu 2,9 milionů korun. Importérem optických výrobků byla turecká firma AV Doga, která rovněž prodává výrobky Meopty. Na naše dotazy Meopta do uzávěrky tohoto článku svůj komentář nedodala. 

Zastaralé Rusko

V ruských obchodech jsou však v nabídce i vzácnější modely jako třeba CZ 557 85th Anniversary, kterých bylo vyrobeno pouze dva tisíce kusů. Sběratelský kus inzeruje k prodeji například jekatěrinburgský obchod Staryj slon. V ruské databázi certifikací importu přitom pro tuto zbraň patřičný certifikát nelze nalézt. Naopak kyrgyzstánská firma Ochotničij dvor si tento model nechala loni certifikovat v Kyrgyzstánu. Ostatně obchodu s loveckými zbraněmi se od roku 2020 v Kyrgyzstánu obzvlášť daří – objem daně z příjmu se od roku 2020 zmíněné firmě zvýšil o 2 488 %. V průměru rovněž stouply zhruba o 370 % i daňové odvody kyrgyzstánských importérů zahraničních zbraní za poslední tři roky.

Z databáze UN Comtrade, tedy databáze, jež zahrnuje exportní data pro země OSN, vyplývá, že objem loveckých zbraní importovaných z Česka do Kyrgyzstánu se oproti roku 2021 zvýšil sedmdesátkrát. Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jde skoro o čtrnáctinásobnou hodnotu střeliva a civilních zbraní vyvezených v roce 2018.

Podobný trend je vidět i v Arménii. Podle OSN Comtrade se od roku 2020 objem importovaných českých loveckých zbraní do Arménie zhruba zpětinásobil na přibližně 2 496 kilogramů. Zároveň se však znásobil i objem exportu loveckých zbraní z Arménie – z 300 kusů v roce 2020 na 1 103 kusů, které v roce 2023 putovaly pouze do Ruska a Běloruska. Mezi firmami, jež loni importovaly zahraniční zbraně a zároveň exportovaly zboží do Ruska, jsou distributoři České zbrojovky v Arménii Aspar Arms LLC a Orsis Arms LLC , ale i ruský internetový obchodní řetězec Wildberries LLC. Na stránkách posledně jmenovaného subjektu jsou k dostání i puškohledy české Meopty. „Neexportujeme evropské výrobky do států SNS. S Českou zbrojovkou nespolupracujeme od roku 2022,“ sdělil zástupce firmy Gevorg Galstyan po vydání článku. Toto tvrzení není možné z otevřených zdrojů ověřit. 

Důvod, proč zájem Rusů o zahraniční zbraně roste, je podle odborníků zřejmý. Některé ruské střelné zbraně už nevyhovují současným požadavkům, například odstřelovací puška Dragunov SVD, kterou hojně používá tamní policie i armáda, je zastaralá – podle Jaromíra Blažkeho, odborníka na obranné a sportovní zbraně, dokáže vystřelit na omezenou vzdálenost a není tak přesná. “SVD Dragunov je puška určená pro podporu pěchotních jednotek se střelbou na větší vzdálenost než je efektivní dostřel standardních pěchotních zbraní, ale nemá přesnost dostačující pro použití coby skutečná odstřelovačská puška,” vysvětluje.

Přitom velkou část sportovně-loveckého sortimentu České zbrojovky lze podle jeho slov využít i pro armádní nebo policejní účely. „Příkladem je sportovní kulovnice CZ 600 MDT, dále obranná pistole CZ P10, kterou užívá česká armáda. Brokovnice se dají použít pro sestřelování dronů. Samonabíjecí Scorpion EVO naopak v některých případech při policejních zásazích, kde stačí kratší dostřel, třeba někde v budově,“ shrnuje odborník.

The post České zbraně v Rusku: stále v nabídce. Náboje putují přes Kazachstán, zbraně přes Kyrgyzstán a Arménii, optika přes Turecko appeared first on investigace.cz.

Neonacistické kanály na Telegramu panikaří kvůli zatčení údajných vůdců Terrorgram Collective. Ropný gigant ExxonMobil byl v Kalifornii obviněn z toho, že lhal o recyklaci plastů. Věznění kyrgyzští novináři z média Temirov Live by mohli jít do vězení až na šest let. Tvrdí, že obvinění proti nim jsou vykonstruovaná.

Gigant ExxonMobil byl obviněn z „klamavé“ propagace chemické metody recyklace plastů. V přelomové žalobě obvinil kalifornský generální prokurátor společnost ExxonMobil z toho, že klamavě propaguje metodu chemické recyklace, která není tak efektivní, jak společnost tvrdí. Prokurátor se odvolal na investigaci webu ProPublica. Ten zkoumal prohlášení ropného giganta ohledně „pokročilé“ chemické recyklační technologie, s jejíž pomocí přemění plastový odpad na nové kelímky. Novináři ale odhalili, že pouze malá část recyklovaných plastů končí v takto vyrobených produktech. Prokurátor upozornil na ještě extrémnější rozdíl mezi tím, co ExxonMobil tvrdí, a tím, kolik recyklovaného plastu jeho výrobky skutečně obsahují.

S odvoláním na interní dokumenty společnosti se v žalobě uvádí, že proces prováděný společností ExxonMobil obsahuje méně než 0,1 % recyklovaného plastu. Firma přesto kelímky uváděla na trh jako produkty s „30% obsahem certifikovaného cirkulárního obsahu ISCC PLUS“, což je zkratka pro 30% recyklovaný materiál.

Kalifornský prokurátor obvinil ropného giganta, že falešně propaguje „pokročilou recyklaci“ jako řešení krize s plastovým odpadem, a označil případ za „největší greenwashingovou kampaň společnosti ExxonMobil“. Firma byla obžalována také z toho, že po desetiletí klamala veřejnost ohledně udržitelnosti plastů a propagovala tradiční recyklaci, přestože věděla, že plasty nejsou funkčně recyklovatelné. „Jediné, co společnost ExxonMobil skutečně dělá, je recyklace vlastních lží,“ řekl kalifornský prokurátor.

Přečtěte si

Jak EU financuje firmy spojené s ekologickým znečištěním

Uvěznění kyrgyzští novináři by mohli jít do vězení až na šest let za obvinění, která jsou podle nich vykonstruovaná. Kyrgyzský prokurátor na konci září uvedl, že bude usilovat o uložení šestiletého trestu odnětí svobody pro jedenáct novinářů z platformy Temirov Live souzených za údajné podněcování a organizování masových nepokojů. Žurnalisté v Kyrgyzstánu dlouhodobě čelí represi a potlačování svobody projevu. Uvěznění reportéři svá obvinění odmítají a naopak tvrdí, že jsou terčem nespravedlivého útoku kvůli svým reportážím o vládní korupci. Skupiny bojující za svobodu tisku označily případ za politický a jeho cílem je podle nich další potlačení svobody projevu kyrgyzskou vládou.

O případu proti kyrgyzským novinářům z Temirov Live psala i investigace.cz.

Přečtěte si

Novinář Temirov je bez viny, rozhodl kyrgyzský soud. Podle soudce byl obětí podjatého vyšetřování

Neonacistická část Telegramu panikaří kvůli zatčení údajných vůdců Terrorgram Collective. Informovali o tom novináři z webu ProPublica a FRONTLINE. Jejich analýza odhalila nárůst aktivity na kanálech Telegramu spojených právě s online extremistickou skupinou Terrorgram Collective. Příznivci zatčených provozovatelů tohoto kanálu se zde začali shromažďovat ve snaze podpořit zadržené vůdce a vystrnadit uživatele, které považovali za federální agenty.

Nedávný zásah proti sociální síti Telegram vyvolal podle webu ProPublica paniku mezi uživateli tíhnoucími k neonacismu. Ti na aplikaci často publikovali své nenávistné příspěvky, a dokonce plánovali i násilné akce. Telegram má více než 900 milionů uživatelů po celém světě a je kritizován i chválen pro svůj pasivní přístup k moderování zveřejněných obsahů. Letos v létě francouzské úřady zatkly šéfa Telegramu Pavla Durova kvůli nezákonné činnosti, jež se na platformě odehrávala nebo ji tato aplikace umožňovala, a to včetně organizovaného obchodu s drogami nebo šíření dětské pornografie.

O nelegálních aktivitách odehrávajících se na Telegramu se můžete dočíst také na webu investigace.cz.

Přečtěte si

Průvodce českým a slovenským Telegramem: Díl II. aneb volá Moskva

Fosilní průmysl napomáhá v USA zavádění zákonů proti ekologickým protestům. Informoval o tom web The Guardian. Lobbisté fosilního průmyslu koordinovali napříč USA své kroky s americkými zákonodárci, aby prosadili a zformovali zpřísnění zákonů, které by umožnily postihovat i pokojné protesty proti rozšiřování těžby ropy a zemního plynu. 

Záznamy, jež The Guardian získal, ukazují, že lobbisté pracující pro velké severoamerické ropné i plynárenské společnosti byli hlavními tvůrci zákonů proti protestům. Tato opatření mohou vést k tomu, že ekologičtí a klimatičtí aktivisté budou riskovat uvěznění až na deset let. E-maily mezi lobbisty a zákonodárci v Utahu, Západní Virginii, Idahu a Ohiu naznačují, že jde o celonárodní strategii, jejímž cílem je odradit všechny lidi nespokojené s nedostatečným řešením klimatické krize od legálních protestů.

Podle investigace The Guardian se firmy s některými zákonodárci pokoušejí zvýšit hrozbu trestního stíhání aktivistů, aby zabezpečily možnosti dalšího rozšiřování těžby ropy a zemního plynu. „A to i v době, kdy komunity po celé zemi zasáhly smrtící a ničivé jevy doprovázející extrémní počasí,“ uzavírají novináři.

Přečtěte si

Ekocidu je těžké trestat, její důsledky však přesahují hranice států, upozorňuje odbornice na klimatické právo

Zemřel Vidadi Iskenderli, ázerbájdžánský aktivista za lidská práva a politický emigrant. Kritik ázerbájdžánského režimu zemřel v nemocnici ve francouzském městě Mylhúzy. Do jeho domu se 29. září vloupaly tři osoby a opakovaně ho pobodaly. Bratr zesnulého spojuje útok s politickými aktivitami Vidadiho. 

Vidadi Iskenderli býval ázerbájdžánským prokurátorem. V parlamentních volbách v roce 2010 kandidoval jako nezávislý kandidát. V roce 2011 byl zadržen při protestu a odsouzen na tři roky vězení podle paragrafu o maření volebního práva pomocí výhružek či násilí a o zasahování či ovlivňování práce volebních komisí. Propustili ho o rok později. Iskenderli následně v roce 2015 emigroval do Francie a pokračoval v kritice ázerbájdžánské vlády, a to například na svém kanálu na YouTube. Již před dvěma lety byl napaden – policie tehdy dospěla k závěru, že šlo o práci zločinecké skupiny, ale sám Iskenderli incident spojoval se svými politickými aktivitami.

Autorka článku: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: investigace.cz

The post #zesvěta: ExxonMobil a lži o plastu appeared first on investigace.cz.

Soud v Kyrgyzstánu prodloužil vazbu čtyřem novinářům obviněným z „podněcování masových nepokojů“, případ je vnímán jako součást snahy tamní vlády omezit nezávislá média. Pašeráci v Kolumbii využívají k dopravě kokainu do světa rybářské i nákladní lodě. Balkánské soudy jsou podle analýzy neefektivní v boji s organizovaným zločinem.

Kyrgyzský soud prodloužil vazbu čtyřem novinářům, kteří byli v lednu obviněni z „podněcování masových nepokojů“. Tamní úřady žurnalisty obvinily kvůli jejich investigativní práci zabývající se korupcí v Kyrgyzstánu. Novináři mají zůstat ve vyšetřovací vazbě až do 8. srpna. Čtveřice patří mezi jedenáct současných i bývalých zaměstnanců investigativního média Temirov Live, které odhaluje korupční kauzy mezi vládními úředníky a je partnerem OCCRP. Novináři všechna obvinění vznesená proti nim odmítají. Případ je vnímán jako součást vládního zásahu proti nezávislým médiím.

Přečtěte si

Novináři za mřížemi. Kyrgyzstán vstupuje do nové éry represí

Kolumbijský kokain se do světa dostává na rybářských i nákladních lodích, odhalují uniklé dokumenty. Kolumbie je zdaleka největší světový producent kokainu. Oficiální statistiky záchytů zásilek drog v této zemi jsou neúplné a těžko se analyzují. Únik dokumentů státního zastupitelství teď však novinářům napomohl zmapovat, jak funguje pašování kokainu pomocí lodní dopravy. Na základě těchto dat i oficiálních údajů reportéři identifikovali 1 764 záchytů kokainu z Kolumbie v letech 2016 až 2022. Asi ve třech čtvrtinách případů byl kokain nalezen na malých plavidlech, jako jsou rybářské čluny, 431 případů se pak týkalo velkých lodí. Mimo Kolumbii byly nejčastějšími místy záchytů Belgie a Španělsko. Další podrobnosti o pašování kokainu přináší web OCCRP.

Přečtěte si

Česko je stále hlavní varna pervitinu, místní dostupnost konopí a kokainu stoupá

Latinskoameričtí pašeráci stále častěji využívají ke kriminálním operacím komerční lety. Odhalila to analýza novinářů z webu InSight Crime. Množství upozornění na trestnou činnost a korupci na latinskoamerických letištích narostlo v letech 2021 až 2023 o 147 %. Pašeráci stále více využívají komerční i nákladní lety k přepravě drog, zbraní i zlata. Zboží skrývají v legálních zásilkách a zakládají dokonce vývozní společnosti za účelem utajení nelegálních zásilek. Pokoušejí se také podplácet letištní orgány. Největší počet záznamů o trestné činnosti na letištích zaznamenala Brazílie, od února 2021 do února 2024 došlo k 1 737 incidentům týkajícím se obchodu se zlatem a drogami.

Přečtěte si

K vraždě balkánského bosse pomohly i otevřené zdroje informací

Analýza soudních procesů se skupinami organizovaného zločinu v pěti zemích západního Balkánu odhalila, že tyto procesy jsou často neefektivní a nekvalitní. Podle nové zprávy OSCE (Organization for Security and Co-Operation in Europe), jež vychází z tříletého sledování situace, jsou soudní řízení ohledně organizovaného zločinu a korupce v tomto regionu často nekvalitní a jen málo využívají možnost zabavit majetek. OSCE monitorovala 264 případů z Albánie, Kosova, Severní Makedonie, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny, a to od července 2021 do března 2024.

Přečtěte si

Obří proces s italskou mafií? ’Ndranghetu to nezmění, myslí si expertka Anna Sergi

V italském regionu Apulie se ženy postavily tamní mafii. V oblasti působí Sacra Corona Unita (SCU), italská skupina organizovaného zločinu, která proniká do všech sfér života od regionálních podniků až po státní správu. Sdružuje asi třicet klanů a přibližně pět tisíc členů, z nichž téměř všichni jsou muži. Tamní ženy se pokoušejí odhalovat zločiny členů SCU a změnit také postoje obyvatel Apulie i kulturní normy, jež této mafii umožnily zapustit v oblasti kořeny. Proti mafii tam bojuje rovněž jedna soudkyně, šéfka pobočky protimafiánského vyšetřovacího ředitelství spadajícího pod italskou policii i další státní úřednice.

Přečtěte si

Uvalte sankce na právníky a finanční správce ruských oligarchů, vyzývají EU analytici

Kyjevský soud zabavil český majetek Romana Hrynkevyče, jde o luxusní byty v Praze. Se zjištěním přišla ukrajinská redakce NGL.media s přispěním investigace.cz. Roman i jeho otec Ihor Hrynkevyč jsou podezřelí z účasti na zločinném spolčení a podvodech spáchaných ve válečném stavu, a to v obzvláště velkém rozsahu, mělo jít o dodávky nekvalitního oblečení pro ozbrojené síly. Roman Hrynkevyč je v současné době ve vazbě v Ukrajině. Hrynkevyč junior má v Holešovicích luxusní byt a v Praze vlastní i dům s pozemkem. Holešovický byt koupil v březnu 2018 za více než osm milionů korun. Spekuluje se, že finance na tuto nemovitost by mohly pocházet z korupce a podvodů, jež páchal spolu s otcem v Ukrajině.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: investigace.cz

The post #zesvěta: Kyrgyzská média v ohrožení. Kolumbijský kokain na rybářských lodích appeared first on investigace.cz.

Tento týden začal ve znamení špatných zpráv pro organizovaný zločin. V Nizozemsku byl za několik vražd na doživotí odsouzen vůdce jednoho z největších tamních drogových kartelů Ridouan Taghi, jehož kariéře jsme se věnovali v řadě textů. Taghi tak zřejmě bude mít dost času se nad svou kariérou zamyslet. Naše pravidelná rubrika #zesvěta si posvítila i na další povedené postavy kriminálního podsvětí – členy japonské Jakuzy, levicové radikály a také světové distributory ovoce. Čtení ale doporučujeme pouze na vlastní nebezpečí, jak totiž tvrdí kyrgyzské úřady, investigativní odhalení nezávislých novinářů mohou mít ničivé dopady na mentální zdraví jejich čtenářů.

 #1 Mentální zdraví na prvním místě

Kyrgyzské úřady přitvrdily vůči tamním nezávislým médiím. Soud nařídil uzavření investigativní platformy Kloop Media, která je členem nadnárodní novinářské sítě Organized Crime and Corruption Reporting Project již od roku 2017 a byla prvním členským centrem OCCRP ve střední Asii, tedy v regionu, kde nemá investigativní žurnalistika příliš rozvinutou tradici. Údajným důvodem uzavření je skutečnost, že Kloop nemá licenci k provozu média. Žalobci rovněž předložili svědectví psychiatrů, kteří obvinili platformu z „poškozování mentálního zdraví Kyrgyzů“ tím, že je „znepokojují“ negativními informacemi. Spoluzakladatel OCCRP Drew Sullivan označil rozhodnutí za „absurdní“. „Uvádět poškození mentálního zdraví lidí jako důvod pro uzavření nezávislých médií je pro vládu nové dno – dokonce i v těchto brutálních podmínkách, ve kterých jsme dnes nuceni pracovat,“ řekl Sullivan. „Mentální zdraví lidí poškozuje autokracie, nikoli nezávislá média. Pravda naopak osvobozuje,“ dodal. 

Více o osudu kyrgyzských nezávislých médií se dozvíte na stránkách OCCRP.

#2 Jakuza pašuje jádro

 Americké úřady obvinily Takeshiho Ebisawu, šéfa japonské zločinecké skupiny Jakuza, z pokusu o prodej plutonia a uranu tajným agentům amerického protidrogového úřadu DEA (Drug Enforcement Administration). Agenti předstírali, že je kupují jménem Íránu. „Prodejce byl obeznámen s tím, že suroviny budou použity ve vývoji jaderného zbrojního programu,“ upřesnil americký prokurátor Damian Williams. Boss Jakuzy dokonce ukázal vzorky jaderného materiálu jednomu z amerických agentů v hotelovém pokoji v Thajsku. Thajské úřady vzorky zabavily a následné laboratorní testy ukázaly, že skutečně obsahují „zjistitelné množství uranu, thoria a plutonia“. Ebisawa byl zatčen už v dubnu 2022 na Manhattanu spolu se čtyřmi kumpány, kteří se snažili uzavřít obchod se zbraněmi – tehdy byli obviněni z pašování drog a zbraní. Ebisawa ale není žádný troškař, a tak si připsal ještě obvinění z mezinárodního pašování jaderných materiálů.

Jakuza, japonský transnacionální organizovaný zločinecký syndikát, který existuje více než 300 let a má nyní pobočky po celém světě, je známý tím, že se podílí na zločinech, jako je obchodování s lidmi, pašování drog, praní špinavých peněz a takzvané zločiny bílých límečků, tedy ekonomická kriminalita. 

Podrobnosti najdete v tiskové zprávě amerických úřadů.

#3 Ananasy s příchutí krve

Koncem prosince minulého roku podala skupina keňských lidskoprávních organizací žalobu na jednoho z předních světových výrobců a prodejců čerstvě řezaného ovoce a zeleniny, společnost Fresh Del Monte, která v Keni pěstuje ananasy. Ochránci lidských práv tvrdí, že lidé, kteří se náhodou či záměrně dostali na pozemky firmy, byli brutálně napadeni tamní ochrankou. Docházelo tak k bití, znasilňování, mučení, a dokonce i k vraždě. Tak extrémní chování zaměstnanců firmy se podle ochránců práv vysvětluje tím, že společnost „neškolí příslušníky ochranky a nevede je k tomu, aby při provádění bezpečnostních opatření postupovali zákonnými metodami“. „Kdykoli vidím ananasy, cítím v ústech hořkost. Odmítám je jíst,“ řekl novinářům jeden z mužů, který se stal obětí zaměstnanců firmy.

 Celý příběh si přečtete na stránkách OCCRP.

#4 Důchodkyně a levicová radikálka

 V Berlíně byla zatčena bývalá účastnice německého levicově radikálního uskupení „Frakce Rudé armády“ (RAF) Daniela Klette. Ženě je 65 let a před německými úřady se skrývala více než 30 let. Byla zatčena ve svém bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg. 

Německé úřady po Klette a dalších dvou bývalých členech RAF pátraly od 90. let. Jsou podezřelí ze série loupežných přepadení supermarketů a obrněných vozů převážejících peníze, které probíhaly v různých německých městech od roku 1999 do roku 2016. Vzhledem k tomu, že samotná skupina RAF se rozpadla v roce 1998, předpokládají vyšetřovatelé, že loupeže nebyly politicky motivované a že zločinci ukradené peníze používali na své osobní potřeby. Celkem se odhaduje, že ukradli přibližně dva miliony eur, v přepočtu 50,6 milionů korun.

RAF byla ultralevicová teroristická skupina, která působila od 70. let. Její členové se dopouštěli teroristických útoků, loupeží a politických vražd po dobu 30 let na území Západní a později sjednocené Německé republiky. Své činy odůvodňovali nenávistí k německým státním orgánům, které podle jejich názoru pokračovaly v politice nacistů, a ochranou zájmů pracujících. 

Více se dočtete na stránkách Der Bild.

The post #zesvěta: Kyrgyzské úřady varují: Investigativní žurnalistika ničí mentální zdraví appeared first on investigace.cz.

Jegor Lesnoj je ekologický aktivista a bloger z Irkutska, který miluje potápění v bajkalské ledové vodě a na sociálních sítích vybízí k aktivní ochraně sibiřské přírody. Ihned po napadení Ukrajiny dal najevo svůj nesouhlas s válkou. Jeho následný příběh odvyprávěla režisérka Anna Winzer ve svém dokumentu Mladí Rusové na útěku. Film byl představen na letošním festivalu Jeden svět. Po rozhovoru s režisérkou promluvila redakce investigace.cz i s hlavním představitelem jejího snímku. Lesnoj v rozhovoru popisuje, jak jeho politické postoje ovlivnil osobní život i život rodiny, jak jsou na tom ruští uprchlíci v zahraničí a proč nedorazil na český festival dokumentárních filmů.

Rozhovor s Jegorem Lesnojem si můžete také poslechnout ve formě podcastu. Dostupný je na všech podcastových platformách.

Současná ruská vláda často prohlašuje, že ochrana bohaté ruské přírody je pro ni významná záležitost. Co se však děje v praxi, nevíme. Jaká je vaše zkušenost ekologického aktivisty v Rusku?

Nikdy jsem se nepovažoval za ekologického aktivistu, i když mi téma ekologie bylo blízké. Miloval jsem filmy Jacquese-Yvese Cousteaua a snil o tom, že až budu dospělý, bude ze mě výzkumník a ochránce přírody. Do sibiřského lesa jsem se zamiloval už jako kluk, když jsem vyrážel se svým dědečkem na pěší túry.

K ekologickému aktivismu jsem se dostal postupně. Bavilo mě se otužovat, plavat v zimě v Bajkalu, potápěli jsme se pod led. Jednou jsme se s mým dnes už bývalým kamarádem, ze kterého se bohužel stal takzvaný zetkový vlastenec, tedy stoupenec války proti Ukrajině, potápěli v Bajkalu a všimli jsme si obrovského množství odpadků na dně. Rozhodli jsme se, že se tam vrátíme v jiný den a odpadky posbíráme.

Pak mě napadlo spustit výzvu Zachraň a nekecej. V té době bylo totiž hodně diskusí kolem stavby nového zpracovatelského závodu v blízkosti Bajkalu a lidé se pořád bavili o tom, jak milují přírodu, a přitom pro ni nic konkrétního nedělali. Výzva se velice rychle uchytila. A tak to celé začalo.

S Annou jsme se seznámili na internetu asi rok nebo rok a půl před začátkem války. Napsala mi, že ta výzva Zachraň a nekecej je skvělý projekt, a navrhla, abychom o tom natočili film. 

Dle původní představy měl být film rozdělený na dvě části, do dvou ročních období. První natáčení se mělo konat v zimě roku 2022 a mělo pojednávat o mé lásce a vztahu k Bajkalu, druhá část chtěla přiblížit odpovědnost vůči jezeru. V zimě jsme zkrátka chtěli natočit, jak k Bajkalu jezdíme, prořezáváme led, potápíme se nebo chodíme na túry.

Přečtěte si

Nedokázala bych žít v Rusku, říká režisérka filmu Mladí Rusové na útěku. Snímek uvedla na festivalu Jeden svět

Filmování druhé části se plánovalo na začátek léta stejného roku, kdy bychom vyráželi na pravidelné výpravy zaměřené na odstraňování odpadu. Měl to být krásný a dojímavý film, který by přiblížil nejen moji činnost, ale i samotný Bajkal a jeho ekologické problémy a takto upoutal pozornost veřejnosti. 

Všechno probíhalo podle plánu?

Ano, filmaři dorazili 18. února 2022. Cítili jsme ale neklid, úzkost, něco hrozivého viselo ve vzduchu. Že začala válka, jsem se dozvěděl během kratšího natáčení na Bajkalu 24. února. Sotva jsme skončili, hned jsem volal svému kamarádovi do Kyjeva. Nedokázal jsem tu zprávu vstřebat. Vybavuju si první měsíc, kdy jsem se každý den probouzel s nadějí, že je to jen noční můra, ze které se proberu. Každý den jsem se takto probouzel a nemohl tomu uvěřit.

Na rozdíl od hlupáků, kteří mi v komentářích na blogu psali, že se mám uklidnit, že to nepotrvá dlouho a brzy tomu bude konec, jsem věděl, že to bude náročná válka, která zmaří desítky, možná stovky tisíc životů. Pochopil jsem, že pokud v Rusku zůstanu, čekají mě represe a neskončí to pro mě dobře.

Proto jsem Anně řekl, že na filmu o Bajkalu se nebudu moct podílet, neboť chci dostat svou rodinu z Ruska pryč. Jsem jí i producentům filmu nesmírně vděčný, že to pochopili a rozhodli se, že budou natáčet o tom, co se s námi děje.

Neměl jste strach, že nový film o odjezdu ze země vám navždy uzavře dveře do Ruska? Je možné, že film bude mít následky pro vaši širší rodinu, která zůstala v Rusku?

Nemyslím si, že by film způsobil nějaký povyk nebo že by měl velký dopad. Napadá mě ale něco jiného. V roce 1964 nebo 1967, nevím přesně kdy, sovětské tanky vjely do pražských ulic.

Do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy vedené Sověty v roce 1968.

Ano, v roce 1968, omlouvám se. Tehdy u vás zemřel velký počet lidí. Každý člověk v Sovětském svazu, který měl tenkrát alespoň kousek rozumu, si uvědomoval, že to není správné. Jenže veřejně o tom mluvilo jen pár lidí. Nevybavuju si přesný počet disidentů, co vyrazili na Rudé náměstí s transparentem, aby protestovali proti okupaci Československa a označili ji za zločin, možná jich bylo osm. Policie je okamžitě zatkla, poslala do věznice, pak na psychiatrii. 

Mnohem později, až po rozpadu Sovětského svazu, jeden z těch disidentů řekl, že chtěli dát Čechům o osm důvodů méně, proč nenávidět Rusy. Doufám, že se stanu dalším takovým důvodem. Oproti tomu nejsou mé osobní ztráty a komplikace ničím významným.

Když už jste zmínil Česko, náš stát vám odmítl udělit vstupní vízum, abyste mohl jít na uvedení filmu. Jak to vnímáte? 

Z osobního hlediska mě to trochu mrzí, ale z globálního pohledu to nic nemění. Neumím posoudit motivace a důvody české vlády, když o těchto věcech rozhoduje. Jen těžko můžu hodnotit, zda je správné posuzovat všechny stejným metrem, ale uvědomuju si, že po válce budou muset uplynout dlouhá a dlouhá léta, než budou Rusové, hlavně ruští intelektuálové, moct začít řešit něco jiného než vlastní vinu. Jednoho dne se to stane, ale kdy, to není jasné. 

Jak přijala vaše rodina natáčení filmu, rozhodnutí opustit Rusko a vaše politické názory? Ve filmu je vidět, že vaše matka není z odjezdu rodiny nadšená…

Mamince jsem moc vděčný, je to velice chytrá a vzdělaná žena, která mi vštípila lásku ke čtení a literatuře. Zastává humanistické hodnoty, ale jinak máme docela „sovětskou“ rodinu. Bohužel tato sovětská mentalita Rusů hraje Putinovi na ruku. I když s ním mnozí Rusové nesouhlasí, věří tomu, že Spojené státy nás vždy chtěly zničit. Moje máma nikdy nesledovala státní televizi, ale stejně nechápala, proč jsem opustil svou rodinu, opustil Rusko.

Pamatuju si, když odletěly manželka a dcera, jak mi řekla: „Uvědom si, že je možná už nikdy neuvidíš.“ Odpověděl jsem jí, že i kdyby se stalo to nejhorší a mě zavřeli a svou rodinu bych už nikdy neuviděl, zemřu jako šťastný člověk, protože oni budou žít ve svobodné zemi. Teď se náš vztah proměnil. Původní přístup, kdy mi moje rozhodnutí máma rozmlouvala, se změnil na vstřícnější postoj a vzájemné pochopení.

Vaše rodina se momentálně nachází v Kyrgyzstánu, kde je pro ruské imigranty prostředí sice svobodnější, ale demokratická země to na sto procent rozhodně není. Pořád jde o stát, který je politickým spojencem Ruska.

Kyrgyzstán je skvělá země, byl to pro mě úžasný objev, ale k Rusku má politicky skutečně blízko. Do Kyrgyzstánu jsme odjeli, poněvadž tam jako ruští občané můžeme vycestovat pouze na občanské průkazy, manželka neměla v době odjezdu platný pas, a pak rozhodla i cena letenek. V budoucnu ale máme v plánu přesunout se jinam. 

Zjistili jsme, že cestování nám hodně dává, byť není vůbec jednoduché vyměnit starý usedlý život a s ním spojené plány za nejistotu. Myslím si, že hodně Rusů si něčím podobným v minulém roce prošlo. K tomuto kroku jsme se ale rozhodli a něco za to i získali. Rozšířil se náš kulturní rozhled, jsme silnější a jsme si jako rodina blíž. Chceme cestovat dál a vidět nové země.

Pozorujeme sice současnou politickou situaci s obavami, ale moje rodina je v bezpečí a to mi dodává potřebnou jistotu.

Jak tuto vizi kočovnického života vnímá vaše manželka a dítě? Život má i praktickou stránku, jako je třeba docházka do školy, a neustálé přesuny by ho mohly hodně zkomplikovat. Nebo jsou duchem stejní kočovníci jako vy?

V tomto se dost lišíme a náš život je proto postaven na vzájemných kompromisech. Možná to vyzní staromódně, ale část žen chce stále mít ten klidný přístav, domov, kde má člověk své zázemí, kam si vozí suvenýry z cest. Musí to být pro manželku těžké, ale zároveň si uvědomuje, že nemáme na vybranou. Máme společný plán, který nás přivede ke stabilitě, a na něm společně pracujeme.

Jaký vztah mají obyvatelé Kyrgyzstánu k ruským přistěhovalcům, zejména těm, kteří přijeli během první mobilizace?

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, nebylo tam moc Rusů a vztah vůči nám byl úžasný. Kyrgyzové jsou výjimečný národ. Začal jsem se díky nim dívat na lidi úplně jinými očima, protože jsem nikdy nežil mimo Rusko. Poznal jsem, jak jsou tito lidé přátelští a otevření, dokonce i vůči zcela neznámým lidem. Jsou vždy připraveni pomoct, bylo to pro mě neobvyklé. Na tržišti, v obchodech, ve škole, všude se mě ptali, jestli jsme v pořádku a zda něco nepotřebujeme. Ani jednou jsem nezažil, že by mě posílali zpátky do Ruska. Pro někoho bylo možná těžší si na nové prostředí zvyknout. Já se ale do Střední Asie zamiloval.

Většinou je ten problém v samotných Rusech. Víme toho jen málo o lidech, kteří s námi žijí bok po boku a mluví rusky, ale pocházejí přitom ze zcela jiných kultur, které je potřeba poznat a porozumět jim.

Přečtěte si

Sejděte z hor za štěstím, lákají falešné sliby zkorumpovaného státu kočovníky z Pamíru. Rozhovor s kyrgyzskou režisérkou Žanyl Žusupžan

Očekáváte nějakou odezvu na film o vás, ať už v Rusku, nebo v zahraničí, třeba ze strany followerů nebo ruského státu?

Ani nevím, kdy ten film vyjde, nesleduji to. Putinův režim se od mnoha totalitních režimů liší tím, že spousta lidí z místních samospráv čeká, že problémy zmizí samy od sebe. Doufají, že Putinova vláda padne sama od sebe. A lidé, kteří odjeli, že se vrátí. Jsou ale i takoví, co si neuvědomují, že tento teror jednoho dne skončí, a pomlouvají ty, co odjeli, například mě. To je chyba.

Takže jste optimista ohledně budoucnosti Ruska, ohledně vašeho návratu do rodné země?

Nemám o tom pochybnosti. Když poznáte Kyrgyzy a jiné národnosti, v duchu si říkáte, jak jsou skvělí, zatímco my Rusové jsme vždy zamračení a nevychovaní. Válka jednoho dne skončí, Putin skončí a my budeme muset Rusko znovu vybudovat. Chtěl bych, aby se Rusové také stali přátelskými lidmi s úžasnou kuchyní a nádhernou přírodou. V Rusku jsou hodní lidé, ale pokud je denně krmíte Solovjovem (proputinovský moderátor ruské státní televize, pozn. red.), výsledky můžete pozorovat na vlastní oči. Pozitivní hodnoty, které v naší kultuře a tradicích máme, Putin překrucuje a používá je jako hnojivo pro pěstování nenávisti, ale ty hodnoty existují, je z čeho vycházet. Třeba z literárního odkazu humanisty Lva Tolstého.

To jsou pozitivní myšlenky. Skončíme u nich?

Na konec bych chtěl dodat, že navzdory mému optimismu není jasné, kdy válka skončí. Umírají tisíce lidí. Životy dalších tisíců jsou zlomeny. Hovoříme-li o odpovědnosti a vině, nejsem zastáncem uplatňování kolektivní viny, ale uvědomuji, že my Rusové jsme všichni zodpovědní za současný stav. Já si svou odpovědnost uvědomuji, a proto se snažím slovem i činem nějak ovlivnit současnou situaci, přiblížit se k vítězství Ukrajiny. Což by měl učinit každý Rus a už tímto způsobem budovat novou ruskou společnost. 

The post Rus na útěku: Chci dát Čechům o důvod méně, proč nás nenávidět appeared first on investigace.cz.

Novinářka a režisérka Žanyl Žusupžan strávila roky v pražské redakci Rádia Svobodná Evropa, pro kterou točila reportáže o rodném Kyrgyzstánu a Střední Asii. Dnes se věnuje tématům lidských práv a ruské propagandy v tomto regionu. Na českém festivalu dokumentárních filmů Jeden svět představila svůj film Vězeň z Vachánu, v němž sleduje osudy Kyrgyzů z Vachánského koridoru v Afghánistánu v době jejich přesidlování do Kyrgyzstánu. S Žanyl Žusupžan jsme hovořili o dědictví sovětské nadvlády, korupci současné kyrgyzské vlády a propagandě Putinova režimu v Kyrgyzstánu.

Váš film vypráví příběh pamírských Kyrgyzů, etnické menšiny (dle odhadů 2 000 lidí) usídlené v takzvaném Vachánském koridoru na území dnešního Afghánistánu, kterou se kyrgyzský stát pokouší s příslibem lepšího života přesídlit do Kyrgyzstánu. Důvodem je hrozba Tálibánu, ale i náročné životní podmínky a absence škol a nemocnic. Jenže sliby ze strany kyrgyzské vlády se neplní a část repatriantů se vrací zpět do hor. Proč jste se rozhodla věnovat svůj film právě této malé etnické skupině?

K etnickým minoritám tíhnu od začátku své kariéry. Jeden z mých prvních materiálů pro Rádio Svobodná Evropa, kde jsem dlouhá léta pracovala, se týkal sexuálního násilí na uzbeckých ženách. Jenže v kyrgyzské společnosti panuje přesvědčení, že pokud jsem kyrgyzská novinářka, tak mám psát jen o Kyrgyzech, přesněji řečeno o tamní většinové společnosti. V Kyrgyzstánu je psaní o problematice minorit de facto zakázané. Poté, co vyšla moje reportáž o poškozených ženách, se nám do redakce začali ozývat lidé a vyhrožovali, že redakci zapálí.

A co pamírští Kyrgyzové? Měli jste během natáčení filmu nějaký podobný problém?

Tam šlo o jinou potíž. Případ pamírských Kyrgyzů je ojedinělý v tom, že státní program repatriace této skupiny má momentálně pod dohledem jedna kyrgyzská bezpečnostní agentura, takže dostat se k jakýmkoli informacím je velmi těžké. Ale vždy tomu tak nebylo. Dřív jsem o této komunitě mohla točit bez omezení.

Tušíte, proč kyrgyzský stát brání veřejnosti v přístupu k informacím o této komunitě?

Mám určité domněnky. Když můj tehdejší kolega z Rádia Svobodná Evropa navštívil území Pamíru spolu s humanitární misí, náhodou objevil, že jeden z kamionů, který měl vézt humanitární pomoc místní komunitě, byl téměř prázdný. Takto jsme zjistili, že lidé tam ve skutečnosti dostávají mnohem skromnější státní pomoc, než vláda veřejně deklaruje.

Takže vstup na území je omezený kvůli tomu, aby se nepřišlo na rozsáhlou korupci?

Nevím. Jediné, co je mi známo, je fakt, že Kyrgyzstán začal dodávat humanitární pomoc afghánským Kyrgyzům už v roce 2006. Ze státního rozpočtu byla vyčleněna částka ve výši 10 milionů kyrgyzských somů (v přepočtu zhruba 2,5 milionů korun), jež měly putovat na podporu a integraci této komunity v kyrgyzské společnosti.

Zpočátku bylo možné do jisté míry ověřovat, do čeho se ty peníze investují, časem se však z toho stalo státní tajemství. Přitom finance jdou z veřejného rozpočtu a občané mají právo vědět, kam směřují. Zároveň je zakázaný vstup na území pamírských Kyrgyzů, údajně kvůli bezpečnostním rizikům spojených s Tálibánem. Ale je to jen výmluva.

V Kyrgyzstánu pronikla korupce všude – úřednici nebo státní zaměstnanci dokážou popírat braní úplatků a během toho si klidně schovávat peníze do kapsy. Například v Biškeku mě zastavila policie. Policista mi dal do ruky nějaké papíry k podepsání – ve skutečnosti čekal, že mu do těch papírů vložím úplatek. A tvářil se, jak by to bylo zcela běžné.

Kyrgyzský prezident letos oznámil, že chce přestěhovat celou komunitu pamírských Kyrgyzů zpátky do Kyrgyzstánu. Minulý rok vyčlenila vláda na stavbu bydlení pro repatrianty skoro 3 miliony dolarů. Věříte tomu, že se to přece jen podaří?

Dosavadní výsledky těchto snah nejsou nijak oslnivé. V roce 2017 do Kyrgyzstánu dorazila první skupina vachánských Kyrgyzů, polovina se jich už vrátila zpět do Vachánu. Úředníkům řekli, že jedou na prázdniny, a pak se už nevrátili. Ostatně není divu – po tom, co bylo údajně utraceno v jejich prospěch tolik veřejných financí, neměli ani práci, ani dost peněz. Bylo jim přislíbeno bydlení, a hlavně pastviny, bez nichž si nedokážou představit svůj život, ale ani to nedostali. Museli zaplatit 600 dolarů ze svého, aby vůbec získali kyrgyzské vízum. Přitom jsou to lidé, kteří v každodenním životě nepoužívají peníze, jako platidlo jim slouží dobytek. Aby měli peníze na stěhování, museli prodat své jaky. Najednou se octli v městském prostředí, kde jim doslova nikdo nerozumí.

Takže považujete korupci za hlavní důvod, proč program repatriace selhává?

Nejen korupci. Státnost je pro Kyrgyzy nová věc, máme vlastní nezávislý stát teprve 30 let. Kyrgyzstán byl dlouhou dobu součástí Sovětského svazu, Kyrgyzové neměli s nezávislostí a řízením státu žádnou zkušenost (Před vznikem Sovětského svazu bylo území Kyrgyzstánu součástí carského Ruska, pozn. redakce). Integrace minorit je velkou výzvou i pro země s dlouhou demokratickou tradicí, natož pro tak mladé státy, jakým je Kyrgyzstán. Například česká společnost dodnes bojuje s integrací Romů, a to přesto, že má podporu Evropské unie, neziskovek, a k tomu určené velké finanční rozpočty.

Vachánští Kyrgyzové jsou kočovníci, vedou naprosto odlišný styl života než městští Kyrgyzové, kteří navíc prošli procesem sovětizace a rusifikace. To vachánští Kyrgyzové nezažili, pro ně je to absolutně neznámý svět. Je to smutné, ale myslím si, že jejich unikátní kultura bude postupně spolknuta většinovou společností, stejně jako byla kdysi zničena kyrgyzská kultura sovětskou nadvládou.

V určitém smyslu je film, který jsem natočila, příběhem mé rodiny. Moje matka se narodila v horách, pocházela z kočovnické rodiny. Sovětská vláda jim vzala koně a donutila je přejít na usedlý způsob života. Postavili jim školy, cesty a obchody, přinutili je pracovat na jednom místě. Najednou se tak kočovníci octli v prostředí, kde se lidé ve volném čase jenom upíjejí ke smrti. Krásná kultura nedotčená stopami násilí a totalitním režimem nakonec zanikla.

Říkáte, že kultura pamírských Kyrgyzů je nedotčená. Nevadilo místním, že je natáčíte a pozorujete?

Ani ne, měli jsme mezi sebou absolutní důvěru. Byla jsem totiž jediná novinářka, která na Pamír pravidelně jezdila a z této části planety dělala reportáže. Přestože se část pamírských Kyrgyzů nachází na území Tádžikistánu, málo tádžických kolegů toto území navštívilo, zatímco já jsem byla na Pamíru pečená vařená. Neříkám, že kolegové o této oblasti nepsali – když se tam například udály přírodní katastrofy, informovali o tom, ale životy místních lidí je moc nezajímaly.

Já s nimi naopak strávila tolik času, že se mě někteří Kyrgyzové ptali, zda náhodou nepocházím z Pamíru, do takové míry jsem si osvojila jejich dialekt. Z legrace si říkám, že jsem občanka Pamíru.

Kyrgyzské úřady ale na přestěhovalce tlačí, aby se s novináři nebavili. Pokud se to děje, přijdou za nimi a začnou se vyptávat, co všechno novinářům řekli. Kyrgyzský stát je úmyslně izoluje od zbytku světa.

Jak jste se k nim tedy vůbec dostala?

Nemůžu vám prozradit veškerá svoje tajemství. Koneckonců je to moje práce, umět se dostat tam, kam to jiní nedokážou.

Zaznamenala jste nějakou reakci na váš film od kyrgyzské vlády?

Zatím ho neviděli a nejsem si jistá, zda z něj budou nadšení. Na druhou stranu můj film nikoho konkrétního nekritizuje, pouze ukazuje každodennost přesídlenců.

Máte strach z možné negativní reakce kyrgyzských úředníků na váš dokument?

Ne. Co mohou udělat? Nemohou mě přece za to zastřelit. Jak říkám, nedělám kontroverzní filmy, jen neutrálně popisuji životy lidí. Nezabývám se drsnou politikou, možná její „soft“ verzí. Kromě toho jsem tento film natáčela ještě za vlády předchozího prezidenta.

Nicméně středoasijští politici mají často pocit, že umění má oslavovat současný politický režim. Pokud to nečiní, považují ho automaticky za kritiku…

Kyrgyzové skutečně mají představu, že psát nebo natáčet se má jen o radostných věcech nebo s cílem oslavovat naši kulturu. Já ve svých filmech sice poukazuji na sociální nerovnosti ve společnosti, ale ne agresivním způsobem. Nejsem žádná aktivistka. Konfrontační způsob vyprávění není vždy ten nejúčinnější. Jakmile se lidé naštvou, uzavřou se a přestávají se s vámi bavit. Já chci naopak vyvolat dialog. Chci ukazovat různé aspekty světa, ne se prát. Chci, aby diváci s těmi lidmi soucítili a chtěli jim pomoct sami od sebe, aniž by se na ně tlačilo silou.

Možná nejste aktivistka, ale poselství filmu je zjevné. Nemáte přece jen strach, že vám například zakážou vstup do Kyrgyzstánu a už tam nebudete moct natáčet?

Můj největší strach se týká spíše toho, že současné kyrgyzské vládě už na ničem nezáleží. Jakémukoli obvinění z korupce nebo finančních podvodů ze strany novinářů se jen vysmějí a pokračují v tom dál. Není se čemu divit – když mají pod palcem celou justici, nemají se čeho obávat.

Projekt, na němž teď pracujete, se zabývá propagandou. O čem přesně je?

Tento projekt má dvě roviny. Jedna je současná podoba putinovské propagandy, které kyrgyzská společnost podlehla. Některé průzkumy uvádějí, že skoro 80 procent Kyrgyzů podporuje Putinovu válku v Ukrajině. Propaganda běží v kyrgyzské televizi bez ustání, den co den. Když se nacházím v Kyrgyzstánu, mám vždy pocit, že jsem cizinka. Mluvím kyrgyzsky, ale většina lidí mluví rusky.

Propaganda má v Rusku ale mnohem hlubší historické kořeny. Vyrůstala jsem v sovětském Kyrgyzstánu a vůbec jsem si neuvědomovala, do jaké míry sovětská kultura vytlačuje tu kyrgyzskou. A to i v oblasti historické paměti. Například o protiruském povstání Kyrgyzů z roku 1916 byla v sovětských učebnicích dějepisu jenom krátká zmínka. 

Ostatně sama jsem se na sovětské propagandě částečně podílela. Když jsem byla malá, jela jsem do moskevského Ostankina, sídla sovětské propagandy, kde jsem měla předvádět tradiční kyrgyzskou hudbu. Tím jsem jen přispěla k mylné představě zbytku světa, že Sovětský svaz podporuje rozmanité kultury. Ve skutečnosti byly jakékoli projevy minorit pod přísným dohledem Kremlu. Jenže jako malá holčička jsem byla strašně pyšná, že mě do Ostankina pozvali, až později jsem si uvědomila, jak jsem byla naivní.

Musela jsem zkrátka strávit dlouhá léta ve svobodných, demokratických zemích, aby mi došlo, jak mě propaganda ovlivnila. Válka v Ukrajině mě znovu přiměla k tomu, abych se začala zamýšlet nad svou minulostí.

The post Sejděte z hor za štěstím, lákají falešné sliby zkorumpovaného státu kočovníky z Pamíru. Rozhovor s kyrgyzskou režisérkou Žanyl Žusupžan appeared first on investigace.cz.

Prezident Miloš Zeman se pokoušel v průběhu svého funkčního období udržovat přátelské vztahy s kyrgyzskými politickými špičkami. Tamní právní stát přitom upadá a v zemi se od posledních voleb rozšířila korupce i útoky na opoziční novináře. Příběhem, který úpadek právního státu ilustruje, je politické stíhání kyrgyzského novináře Bolota Temirova. Ten byl sice na konci září kyrgyzským soudem osvobozen, původně mu ale hrozilo až dvacet let vězení.

Temirov byl obviněn mimo jiné kvůli údajnému držení drog a falšování osobních dokumentů. Soudce ale rozhodl, že vyšetřování ohledně jeho osoby bylo zaujaté, a prohlásil, že novinář je nevinen.

Bolot Temirov se svým novinářským týmem dlouhodobě prošetřuje a odhaluje korupci ve vysokých patrech kyrgyzské politiky. Policie letos v lednu vtrhla do redakce média Temirov LIVE, jež založil, a provedla tu razii. U novináře se údajně našly drogy. K prvnímu obvinění se posléze přidalo další. Týkalo se falešných dokumentů, které měl Temirov použít, aby si zařídil kyrgyzský pas. Novinář  je občanem Ruska, což je v Kyrgyzstánu běžné.

Z padělání úředních dokumentů Temirova obvinili už v roce 2008, trest ale nakonec nedostal, protože mezitím uplynula promlčecí lhůta. Údajně měl zfalšovat dokumenty, aby dostal kyrgyzský pas a občanství. Na základě tohoto zločinu byl rovněž obviněn  z nelegálního překročení hranice, když cestoval z Kyrgyzstánu.

Kyrgyzstán: Pravou tvář režimu ukáže proces s novinářem

Soud nakonec stíhaného novináře osvobodil z většiny obvinění. „Soudce řekl, že případ byl postaven tak, aby mě usvědčili,“ prohlásil Temirov. „Viděl, že případ byl proti mně zahájen úmyslně.“

Policejní spis, jejž mají novináři z OCCRP k dispozici, odhaluje, že obvinění proti Temirovovi byla vykonstruována kyrgyzskými tajnými službami. Jeho lednovému zatčení navíc předcházelo několik měsíců, kdy sledovali celou redakci Temirov LIVE. Souzený opozičník se v soudní síni vyjádřil, že kyrgyzské úřady se aktivně snaží potlačovat v zemi svobodu projevu tím, že proti novinářům vznášejí vymyšlená obvinění.

„Celé trestní stíhání je uvařené z vody,“ dodal Temirov pro OCCRP.

Česko-kyrgyzské přátelství?

Kyrgyzstán, kde podle odborníků i novinářů bují korupce, má i jednu důležitou vazbu na Česko, která úzce souvisí s prezidentem Milošem Zemanem a jeho podporou kyrgyzského prezidenta Almazbeka Atambayeva. Jak Zeman, tak i hradní kancléř Vratislav Mynář totiž právě jemu doporučili malou českou společnost Liglass Trading. Ta v roce 2017 díky tomu získala miliardovou zakázku na dostavbu vodních elektráren na tamní řece Naryn. Projekt měl zásobovat energií Kyrgyzstán a také sousední země.

Jenže kyrgyzští diplomaté začali mít pochyby o tom, zda má česká firma na obrovskou výstavbu vůbec kompetence a je schopna ji realizovat. Společnost totiž neměla v této sféře žádné zkušenosti. V roce 2016 například Liglass uskutečnil zakázky jen za 612 tisíc korun a utrpěl velké finanční ztráty. Smlouva na stavbu elektráren v Kyrgyzstánu měla přesahovat částku 12 miliard korun.

Později se navíc ukázalo, že na celé zakázce něco nesedí. Nejenže majitel firmy Michael Smelík dlužil státu několik milionů korun, Liglass navíc daroval 200 tisíc korun partaji založené Milošem Zemanem Strana práv občanů (SPO), a to ve stejné době, kdy český prezident i jeho kancléř firmu v Kyrgyzstánu doporučovali. Nakonec Kyrgyzstán smlouvu s firmou Liglass vypověděl.

Razie v redakci

Při lednové razii v kanceláři Temirov LIVE donutila policie novináře, aby si lehli na zem obličejem dolů. Když je šacovali, policisté tvrdili, že v Temirově zadní kapse našli pytlíček s drogami. Nejdříve to měla být marihuana, později se uváděl hašiš. Novinář byl zatčen a redakci zabavili počítače a další techniku.

Investigativní novinář je pro Kyrgyzy národním hrdinou. Věří, že dokáže všechno, tvrdí kyrgyzský novinář Toktakunov

Test na přítomnost drog v těle vyšel Temirovovi negativní. Jeho kolegové z redakce tvrdí, že omamné látky byly novináři podstrčeny policií. Organizace OCCRP, Radio Svobodná Evropa a kyrgyzská mediální platforma Kloop odhalily, že zátah policie na redakci byl dobře připravený a předcházelo mu několik měsíců sledování a dalších pokusů novináře zdiskreditovat.

Razie se odehrála pouze den poté, co redaktoři Temirov LIVE publikovali informace týkající se podnikatelských aktivit rodiny Kamčybeka Tašijeva, šéfa kyrgyzské Národní bezpečnostní agentury (GKNB) a dlouholetého spojence tamního prezidenta. Jeho příbuzní měli vydělávat na podplacených zakázkách státní ropné společnosti.

Tašijev však popřel nejen to, že by se GKNB účastnila sledování Temirova, ale i podezření, že by policejní razie nějak souvisela s odhalením týkajícím se korupce jeho rodiny.

Hlasy za alkohol

Ještě nedávno byla kyrgyzská vláda vnímána jako jedna z nejdemokratičtějších v zemích bývalého Sovětského svazu, a to ve sféře justice i médií. Na konci roku 2020 přišla vlna protestů, kterou spustily parlamentní volby, v nichž mělo docházet k porušování demokratických volebních procesů. Politici si měli kupovat hlasy za alkohol.

Tehdy začali odborníci varovat, že kyrgyzská míra demokracie začne po těchto volbách upadat. S příchodem nové vlády se v tomto směru opravdu mnohé změnilo. Země má novou ústavu, udělující hlavě státu větší pravomoce, a v platnosti je také zákon omezující svobodu slova.

Proměna politické situace se nejspíše odráží i v podobě, v jaké funguje Národní bezpečnostní agentura (GKNB). Ta vnímala Temirov LIVE jako hrozbu pro stát, což odhalují dokumenty, jež má k dispozici OCCRP. Agentura se prý obávala, že Temirov a další novináři zdiskreditují vojenské a politické vedení země, čímž se zvýší riziko, že se v zemi začne opět ve velkém protestovat.

GKNB je přitom nejmocnější bezpečnostní služba v Kyrgyzstánu. Navazuje na dědictví sovětské KGB. Erica Marat z National Defense University ve Washingtonu D.C. vysvětluje, že GKNB byla vždy politizovaná a loajální kyrgyzské vládě. V minulých letech podle americké specialistky zatýkala lidi na základě smyšlených obvinění a dokonce i zabíjela své oponenty.

„Chtějí umlčet Temirova, ale také dávají celé společnosti mnohem silnější znamení: Nepodílejte se na všech těch procesech, kterým říkáte demokratické,“ uzavírá odbornice Marat.

Výhružky a odposlechy

V průběhu vyšetřování byl Temirov od ledna v domácím vězení. Úřady k obvinění z držení drog postupně přidaly i další prohřešky týkající se hlavně falšování dokumentů. Podle uniklých dokumentů se o něj  tajné služby zajímaly už několik měsíců před zátahem v lednu 2022. Zjišťovaly si informace o jeho cestách do zahraničí.

Meantime, in Kyrgyzstan: Fearless journalist Bolot Temirov is detained. His investigations of political corruption have been too inconvenient for Japarov. Photo from Bermet Bukasheva pic.twitter.com/SpwF0A3T0V

— Erica Marat (@EricaMarat) January 22, 2022

Jenže v té době proti Temirovovi nebylo vedeno žádné vyšetřování. A bez legálního vyšetřování neexistovalo žádné zákonné odůvodnění pro policii či GKNB, aby se novinářem zabývaly. Právník z Biškeku Ermek Baibošunov zdůrazňuje, že kyrgyzské vyšetřovací orgány mohou sledovat člověka teprve tehdy, když předloží pádný důkaz opravňující k tomuto kroku.

Tlak na redakci se postupně stupňoval. Na podzim 2021 si novináři z Temirov LIVE všimli, že před jejich budovou parkují podezřelá auta. Temirova rodina následně našla v obývacím pokoji schovanou kameru. Podle novináře byl záznam z tohoto zařízení využit v propagandistických videích namířených proti němu. Jedna ze zaměstnankyň Temir LIVE měla poměr s mladým mužem, z něhož se vyklubal agent GKNB. Záznam jejich sexuálního styku měl být použit k jejímu vydírání.

Kyrgyzské úřady ale odmítají, že by Temirovo vyšetřování bylo politicky motivované.

Novináři ve vazbě

Bolot Temirov není jediným novinářem, na nějž se kyrgyzská bezpečnostní služba zaměřila. Před několika týdny byl obviněn Taalaibek Duišenbiev, jenž stojí v čele opozičního média Next TV, z podněcování k etnické nenávisti a odsouzen na tři roky podmíněně. GKNB ho zatkla letos v březnu, a to poté, co Next TV publikovala na sociálních sítích prohlášení bývalého kazašského bezpečnostního činitele, který naznačil, že Kyrgyzstán je připravený vojensky podpořit Rusko ve válce s Ukrajinou. Soud označil tento příspěvek za extremistický.

V polovině srpna pak policie zatkla Yryse Žekšenalieva kvůli údajnému podněcování občanských nepokojů. Tento mladý aktivista publikoval na své facebookové stránce staré video, kde bývalý šéf GKNB vyjadřuje nesouhlas s přípravou těžby ložiska železné rudy, což tehdy navrhoval kyrgyzský prezident. Žekšenaliev je stále ve vazbě.

Kyrgyzské úřady perzekvovaly také aktivistku a právničku Leilu Nazgul Sejitbek nebo blogerku Batmakan Žolbolduevu. Obě byly zadrženy kvůli několika obviněním, mimo jiné například z falšování osobních dokladů. Podle Sejitbek jde o častý postup kyrgyzské vlády – k jednomu obvinění postupně přidá další. Když je tu někdo stíhán, úřady pak mohou chtít o tomto člověku další informace nebo ho začnou sledovat. Všechny zmíněné kauzy zkrátka ukazují, že se Kyrgyzstán rychle vzdaluje z pozice nejdemokratičtější země bývalého Sovětského svazu.

The post Novinář Temirov je bez viny, rozhodl kyrgyzský soud. Podle soudce byl obětí podjatého vyšetřování appeared first on investigace.cz.

V roce 2019 zveřejnil kyrgyzský investigativní novinář Ali Toktakunov, v té době zaměstnanec kyrgyzské sekce v pražské redakci Rádia Svobodná Evropa, výsledky vyšetřování, které odhalilo nelegální vývoz mnoha stovek milionů dolarů z Kyrgyzstánu. Poté mu začaly chodit výhrůžky. Důvěryhodný zdroj Toktakunovi sdělil, že jeho pobyt v Praze je sledován pod drobnohledem, neboť vlivný politik a obchodník Rajimbek Matraimov, spojený se skandálním vývozem milionů dolarů, vydal rozkaz: „Přiveďte mi Toktakunova – živého nebo mrtvého“. Místo toho, aby zůstal v bezpečí v Praze, se novinář vydal zpět do rodné země, aby tam založil vlastní investigativní portál MediaHub. „Rubikon byl překročen. Neměl jsem morální právo přestat vyšetřovat,“ říká Ali Toktakunov v rozhovoru s redakcí investigace.cz. 

Vaše série vyšetřování klanu Matraimovových měla v Kyrgyzstánu velkou odezvu – lidé po jejím přečtení vyrazili do ulic. Jaké jste měl pocity, když jste tyto události sledoval?

Splnil jsem svou morální a novinářskou povinnost – mise novináře končí v okamžiku, kdy publikuje materiál. Zbytek závisí od odpovědnosti příslušných státních orgánů. Kdyby novináři předem věděli, že po uveřejnění jejich článků proběhne revoluce, některé texty by nikdy nevyšly. Novinář se má soustředit na to, že lidem sdělí pravdivou informaci. Co bude dál, už není jeho starost.

V průběhu práce jste čelil výhrůžkám ze strany Matraimovových, kteří byli hlavními postavami vyšetřování. Jak velký jste cítil tlak?

Tlak se stupňoval. Nejdřív jsem dostal pozvánku na čaj – u nás na východě se totiž všechno řeší u šálku čaje –, což jsem odmítl. Pak jsem začal dostávat fotografie, kde jsem vyfocen zezadu. Chtěli mi tím naznačit, že mě sledují. Zároveň mě kontaktovali kyrgyzští poslanci, známé osobnosti, nebo dokonce kamarádi. Všichni si se mnou chtěli popovídat. To jsem také odmítl. Až pak jsem začal dostávat výhrůžky. Jeden člověk se nadto přiznal, že dostal úkol od svého zaměstnavatele, aby mě dovezl z Prahy do Kyrgyzstánu „živého nebo mrtvého“. Začaly se objevovat zprávy, které mě měly nařknout z toho, že beru úplatky a dělám vyšetřování na zakázku. Tomu nikdo nevěřil, protože žádní svědci ani důkazy nebyly.

Navzdory tomu jste se v roce 2020 vrátil do Kyrgyzstánu, abyste založil vlastní investigativní tým.

Kdybych zůstal v Praze, nemohl bych pracovat na vyšetřování. Ale jak se říká, jen hlupák se nebojí. Strach jsem měl. Mojí zbraní byla a stále je maximální otevřenost a transparentnost. Navíc mě velmi inspirovala velká podpora lidí, veřejnosti, to mi dodalo pocit neohroženosti.

Čím si vysvětlujete tak velkou a otevřenou podporu?

Svoboda slova je hlavní hodnota Kyrgyzů. Máme dlouhou tradici lidových hudebníků – takzvaných akynů, kterým říkáme tokmy. Od prastarých časů se nebáli ani vladařů, ani chánů. Pomocí zpěvu a za hudebního doprovodu komuzu, což je dřevěný třístrunný hudební nástroj, sdělovali postoj národa, byli do značné míry hlasem společnosti. Nebáli se ani v době, kdy neexistovala žádná lidská práva, sociální sítě nebo kamery.

Příkladem může být slavný kyrgyzský básník a pěvec Toktogul Satylganov. Jeho dílo bylo protestem proti absenci práv. Toktogul se proslavil tvorbou mnoha satirických a filosofických písní, které jsou v Kyrgyzstánu dodnes známé. Poté, co se zúčastnil povstání proti ruské nadvládě, byl nejprve odsouzen k smrti, ale později mu rozsudek zmírnili na sedm let vyhnanství na Sibiři. S pomocí přátel se mu podařilo uprchnout a vrátit se zpět do vlasti, kde pokračoval ve skládání písní.

Tradice básníků akynů přežila staletí a žije u nás dodnes. Jestliže máme takové velké předky, copak máme právo přestat dělat svou práci?

Je tedy v Kyrgyzstánu investigativní novinář jakýmsi morálním vzorem?

Je to tak. O popularitě investigativní žurnalistiky svědčí i skutečnost, že mi neustále píše hodně mladých lidí, kteří se také chtějí stát novináři. Vidí samozřejmě jen jednu stranu mince. Díky našemu fondu připravujeme novou generaci investigativců včetně regionálních novinářů. Jsem přesvědčen, že čím víc bude investigativních novinářů, tím větší bude občanská kontrola nad vládou a tlak na chování politiků.

Zatím to nezávislá média v Kyrgyzstánu mají těžké. Začátkem roku byl zatčen kyrgyzský investigativní novinář Bolot Temirov.

Je to tak, a to mě znepokojuje. Zrovna před chvílí jsem obdržel zprávu o tom, že naše ministerstvo kultury zablokovalo stránky opozičních novin Republika na základě zákona o odhalování fejků. Z ministerstva se najednou stal cenzurní státní orgán. MediaHubu se zákon zatím nedotkl, je to také tím, že žádnou licenci k provozování nemáme – většinu obsahu sdílíme na sociálních sítích. Ale i kdyby naše stránky zablokovali, stejně najdeme cesty, jak dostat pravdivé informace k veřejnosti. Pokud nám zablokují stránku, založíme další. Nemyslím si, že zákon zastaví naše nezávislé novináře. Už víckrát dokázali, že se nebojí ničeho: ani pronásledování, výhrůžek, vězení, ani smrti.

Paradoxem je, že tento zákon nás má chránit před nepravdivými informacemi. Ve skutečnosti nás chrání před pravdou, zatímco od trollích farem, které se v Kyrgyzstánu využívají, nijak ochráněni nejsme.

Na stránkách MediaHubu máte dokonce formulář pro hlášení případů korupce. Od koho dostáváte podněty?

Dostáváme hodně podnětů hlavně od obyčejných lidí. Ne všechny můžeme použít, ale některé jsou impulsem pro začátek investigace. Aby člověk rozpoznal podezření z korupce, nemusíte být zrovna novinářem, odborníkem. Například dělník pracuje v domě nějakého vysoce postaveného úředníka, kterého někdy zahlédl v televizi. Zná ceny dlaždiček nebo dalšího luxusního vybavení v domě a tuší, že plat státního úředníka na takové věci nestačí. Díky tomu získáváme informace z nečekaných zdrojů. Samozřejmě je důsledně prověřujeme, abychom se nestali pouhým nástrojem pro odstranění konkurence.

Před dvěma lety jste se rozhodl vstoupit do politiky a kandidovat jako nestranický kandidát za opoziční stranu Ata-Meken. Proč?

Má vyšetřování čtou a komentují tisíce lidí. Vnímají investigativního novináře jako národního hrdinu a spasitele, proto od něj požadují, aby problém nejen popsal, ale i vyřešil. Možná si říkají, že když je někdo známý, dokáže všechno. Jenže my, novináři, žádné pravomoce nemáme.

A tak mě napadlo, zda bych investigativní žurnalistice nemohl pomoct tím, že se stanu poslancem. Měl bych takříkajíc delší ruce. Jenže naše strana neuspěla. Zrovna před vyhlášením výsledků nastal výpadek systému sčítání hlasů – před ním jsme měli dost hlasů, abychom se do parlamentu dostali, ale po nahození systému už tam nebyly.

Pokud byste přece jen uspěl a byl by z vás poslanec, neviděl byste v těchto rolích střet zájmů? Například pokud byste přes formulář dostal podnět k prošetření vlastní politické strany, za kterou jste kandidoval?

Žádné etické dilema bych neměl. Jestliže bych dostal informaci k prověření, udělal bych to. Navíc jsem předtím, než jsem se rozhodl kandidovat, prověřil všechny členy naší strany. Jedná se o obyčejné lidi, kteří nemají žádný přístup k moci, což je pro mě velice důležité.

Ali Toktakunov (1988) začínal tvorbou křížovek, později nastoupil do zpravodajství. Od roku 2011 psal pro kyrgyzskou sekci Rádia Svobodná Evropa, kde působil do roku 2020. Věnoval se vyšetřování korupce a praní peněz v Kyrgyzstánu. Několik let strávil v pražské redakci. V roce 2021 založil vlastní investigativní portál MediaHub. Podílel se na hojně citovaném vyšetřování, které zjistilo nelegální vývoz 700 milionů dolarů pod dohledem klanu Matraimovových.

The post Investigativní novinář je pro Kyrgyzy národním hrdinou. Věří, že dokáže všechno, tvrdí kyrgyzský novinář Toktakunov appeared first on investigace.cz.

Putinovi zřejmě docházejí žoldáci a jejich nábor se tak musel rozšířit i na území Střední Asie. Právě tam se nově z řad Kyrgyzů a Uzbeků nabírají vojáci, kteří by se měli přidat k ruským jednotkám bojujícím proti Ukrajincům. Za náborem stojí soukromá firma Vágner, jedna z předních ruských vojenských organizací, označovaná za Putinovu stínovou armádu. S tímto zjištěním přišel minulý týden kyrgyzský investigativní portál MediaHub, jehož novinářů jsme se zeptali na průběh vyšetřování. 

Pozornost novinářů upoutaly pracovní inzeráty na Instagramu, které nabízely pozice zaměstnanců ostrahy průmyslových objektů v odlehlých regionech Ruska. Na kyrgyzské poměry byly tyto nabídky atypické velkorysými pracovními podmínkami – nástupní mzda od sta tisíc rublů měsíčně, hrazená doprava do místa zaměstnání a pomoc při získání občanství Ruské federace. Podobné inzeráty se stejným telefonním číslem novináři našli i na stránkách uzbeckých sociálních sítí.

Občany zemí NATO nechceme

„Ozvali jsme se na uvedené číslo a tam nám sdělili, že nastala změna a ostrahu dočasně nenabízejí, mají pro nás ale jinou zajímavou práci,“ popisuje průběh šetření investigativní novinář Argen Baktybek Uulu, který se kauze věnoval. Nová nabídka, jejíž podrobnosti novinář dostal na WhatsApp, slibovala několikanásobně větší odměnu ve výši 250 tisíc rublů měsíčně. Přesný popis pracovní náplně sice chyběl, zpráva ovšem obsahovala místo činnosti – v „zóně speciální vojenské operace na Ukrajině“. „V nabídce se taktéž uvádělo, že firma pracuje v zájmu Ministerstva obrany Ruské Federace,“ doplňuje novinář.

Žádné speciální požadavky na uchazeče firma neměla. Nechtěla ani předchozí vojenský výcvik, ani čistý rejstřík trestů. Jediná podmínka spočívala v tom, že uchazeč nesměl být občanem zemí Evropské unie nebo Severoatlantické aliance. „Nabídka obsahovala i varování, že se v případě zdravotních následků neposkytuje žádné odškodnění,“ uvádí MediaHub.

Číslo, z něhož pracovní nabídka dorazila, patří podle údajů aplikace GetContact, která se používá pro určení vlastníka telefonního čísla, „soukromé vojenské společnosti Vágner“. Osoba, s níž byli novináři v kontaktu, uvedla, že kvůli podpisu smlouvy je nutné přijet do vesnice Molkino v Krasnodarském kraji. Shodou náhod investigativní tým novinářů Reuters právě poblíž Molkina před třemi lety odhalil skrytou výcvikovou základnu oddílu Vágner, maskovanou jako starý pionýrský tábor. Na základě satelitních snímků novináři zjistili, že výstavba základny začala už v listopadu 2014 a skončila na jaře 2016.

Vágnerovci jsou často nazýváni Putinovou stínovou armádou, které šéfuje Jevgenij Prigožin, oligarcha blízký ruskému prezidentovi, do jehož přízně se dostal coby schopný majitel restaurací a cateringové firmy. Více o „Putinově kuchaři“, jak se mu v médiích přezdívá, se dočtete v našem článku z minulého roku.

Kdo jsou Putinovi muži na špinavou práci

Zájemců může být hodně

O tom, kolik uchazečů v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, kde průměrná mzda činí kolem 17 tisíc rublů měsíčně, tato nabídka oslovila, lze jen spekulovat. „V posledních letech zasáhly obě země silné ekonomické otřesy, na nichž se podepsala pandemie, uzavírání hranic, nárůst nezaměstnanosti a samozřejmě válka. S ohledem na tuto nepříznivou situaci může být nabídka od Vágnerovců pro řadu obyvatel skutečně zajímavá,“ konstatuje Baktybek Uulu.

Další příčinou vyššího počtu zájemců by mohla být i trvalá přítomnost ruské propagandy v místních médiích. „Většina obyvatel pod vlivem této propagandy sice neodsuzuje kroky Ruské federace na Ukrajině, ale práce nezávislých médií, přinášejících zprávy o skutečném válečném dění, je postupně přiklání k větší empatii vůči Ukrajincům. Silný vliv na tuto proměnu měly hlavně tragické události v Buči. Velkou zásluhu na zlepšení informovanosti mají i vyšetřování ruských válečných zločinů publikovaná na nezávislých kanálech, na YouTube a dalších sociálních sítích,“ popisuje novinář situaci v Kyrgyzstánu.

Žádná svědectví o tom, že občané Střední Asie pracují pro firmu Vágner, novináři MediaHubu zatím nemají. „V inzerátu se uvádí, že používání jakýchkoli sociálních sítí je během výkonu práce zakázáno a svoje účty by uchazeči měli zrušit. Na místě se smějí používat jen tlačítkové mobilní telefony bez kamer,“ říká Baktybek Uulu o opatřeních, jež by mohla vysvětlit dosavadní nepřítomnost důkazů o účasti Kyrgyzů či Uzbeků v řadách Vágnerovců.

Kyrgyzská vláda mlčí

Přestože novináři mají k dispozici informace o tom, že během války na Ukrajině zemřelo už několik občanů Kyrgyzské republiky, kteří bojovali na straně ruských jednotek, není známo, jak se tito lidé k Rusům dostali. Oficiální orgány Kyrgyzské republiky se k této otázce nevyjadřují.

Budoucím žoldákům je zaměstnavatelem navíc doporučeno, aby požádali o ruské občanství a vyhnuli se tak postihům v rodné zemi. Účast občana Kyrgyzské republiky v ozbrojených konfliktech jiných států za účelem získání materiální odměny se totiž trestá odnětím svobody na 10 až 12 let.

„Poté, co jsme kauzu zveřejnili, Ministerstvo pro migraci Republiky Uzbekistán vyzvalo své občany, aby byli vůči podobným pracovním nabídkám obezřetní. Vláda Kyrgyzské republiky je ale více závislá na Ruské federaci, takže k této otázce zatím žádná oficiální prohlášení nevydala,“ uzavírá novinář.

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Autor úvodní fotografie: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka

The post Nábor Vágnerových žoldáků se rozšířil do Střední Asie. Verbuje se pod rouškou práce ostrahy appeared first on investigace.cz.