Díry v českém finančním systému zneužil i ruský miliardář Aras Agalarov. Tento podnikatel s ázerbájdžánskými kořeny je osobní přítel Vladimira Putina i Donalda Trumpa. Má ale i vazby na ruský organizovaný zločin. Přestože síť luxusních restaurací Nobu, jejíž pobočky v Rusku provozuje, nemá s Českem nic společného, přišly jí bezmála dva miliony korun z českých účtů. Kdo byl opravdovým majitelem těchto účtů, ale není jasné, byly totiž vedeny na prázdné skořápkové firmy s offshorovými vlastníky.

Vynikající sushi, slavní majitelé a prestižní klientela udělala z Nobu jednu z nejznámějších světových luxusních značek. Řetězec těchto komfortních restaurací a hotelů, za kterým stojí japonská kuchařská celebrita Nobuyuki Matsuhisa nebo americký herec Robert de Niro, v současnosti tvoří 48 restaurací a 13 hotelů po celém světě, další pobočky se plánují.

Příběh rozvoje Nobu impéria ale není tak zářivý jako interiér jeho restaurací. Podle uniklých dokumentů SAR (= Suspicious Activity Report, neboli Zpráva o podezřelé aktivitě), ke kterým jsme získali přístup v rámci spolupráce s ICIJ (Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů) na projektu FinCEN Files, přijalo Nobu mezi lety 2013 až 2017 přes 600 tisíc dolarů (v přepočtu podle tehdejších kurzů zhruba 14,5 milionů korun) v podezřelých transakcích. Přišly totiž od offshorových společností s neprůhlednou vlastnickou strukturou.

Luxusní restauraci patřící do sítě Nobu v Česku nenajdeme (nejbližší se nachází ve Varšavě nebo v Budapešti), stopu tohoto řetězce ale ano. Ze zmíněných 600 tisíc podezřelých dolarů totiž odešlo 77 tisíc z účtů offshorových firem registrovaných u českých bank. Přes 4 tisíce dolarů pak poslala přímo česká firma vlastněná panamskou společností, jejíž skutečný majitel je neznámý. Podle české legislativy by přitom banky neměly vůbec otevřít účet firmám s neznámým konečným uživatelem.

Přečtěte si

FinCEN Files: Česko

Vzhůru do Ruska!

V roce 2009 zakladatelé sushi a hotelového řetězce Nobu, americký herec Robert de Niro, proslulý japonský kuchař Nobu Matsuhisa, newyorský restauratér Drew Nieporent a investor Meir Teper, expandovali do Ruska. S plánovaným rozšířením jim tehdy i navzdory právě probíhající celosvětové finanční krizi pomohl ruský miliardář a realitní magnát s ázerbájdžánskými kořeny Aras Agalarov spolu se synem Eminem Agalarovem. Robert de Niro pro anglickojazyčné the Moscow Times tenkrát prohlásil, že „na Agalarovy narazili náhodou, bez nich by ale expanzi nezvládli“.

V Rusku s pomocí Agalarova a jeho developerské společnosti Crocus Group postupně otevřeli dvě pobočky, jednu v roce 2009, druhou o šest let později.

První z nich se nachází v samotném centru Moskvy jen pár metrů od Tverské ulice, jedné z nejdražších ulic na světě. Na druhou by návštěvník obchodního centra narazil v Agalarově Crocus City. Právě v tomto centru se v roce 2013 konala dnes už legendární Miss Universe, které se zúčastnil i Donald Trump. Ačkoliv byl Trump podle leteckých záznamů v Moskvě pouze 36 hodin, stihl se zvěčnit s otcem a synem Agalarovými na pódiu soutěže, být čestným hostem na narozeninové oslavě Arase Agalarova, podepsat s ním dohodu o postavení Trump Tower v Moskvě (k čemuž nakonec nikdy nedošlo) a údajně se zapojit i do tzv. „golden shower“ s najatými prostitutkami. Během tohoto víkendu se také měl setkat s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ten ale setkání na poslední chvíli zrušil a podle Arase Agalarova, jenž sloužil jako prostředník mezi americkým businessmanem a ruským vůdcem, poslal Trumpovi dekorativní lakovanou krabičku a vřelý dopis.

V době konání soutěže krásy také vznikl videoklip k písni In Another Life od Emina Agalarova. Ten je totiž kromě prvního viceprezidenta Crocus Group a tedy druhého nejvýše postaveného člověka v Agalarově realitním impériu také známým zpěvákem. Ve zmíněném videoklipu si kromě finalistek Miss Universe 2013 zahrál i sám Donald Trump.

Tím ale blízký vztah Agalarových a Donalda Trumpa nekončí. Byli to právě Agalarovi, kdo zorganizovali konspirační schůzku seniorních členů Trumpova volebního týmu s ruskými protějšky. Právě ti měli Trumpovu týmu předat kompromitující materiály na Hillary Clintonovou, jež tehdy kandidovala v prezidentských volbách proti Trumpovi. Tuto inkriminovanou schůzku Emin zparodoval ve videoklipu ke své písni Got Me Good.

Podezřelé platby

Impérium luxusních restaurací a hotelů Nobu funguje na principu franšíz – jednotlivé pobočky musí dodržovat určité standardy nastavené vlastníky a zároveň platit licenční poplatky, nakupovat společné zaměstnanecké uniformy, vybavení do kuchyně apod.

A právě to jsou platby, které americká First American Bank, jež Nobu spravuje účty, označila za podezřelé. Ve smlouvě, kterou Nobu se svými ruskými partnery uzavřelo, měla totiž tyto poplatky platit společnost Crocus International, která ruské pobočky restaurací provozuje. Několik let ale peníze přicházely z účtů nevystopovatelných offshorových společností, což je podle expertů jeden z varovných ukazatelů možného praní peněz.

Investigaci.cz tuto eventualitu potvrdil i odborník na boj proti praní peněz a zakladatel AML Academy Kamil Kouba, jenž byl s případem obeznámen. „Offshorové firmy v tzv. daňových rájích se využívají zpravidla z důvodu optimalizace daňové povinnosti. Avšak vzhledem ke složitosti schématu a zapojení jurisdikcí s nižší schopností potírat praní peněz se spíše nabízí varianta, že šlo o snahu zastřít skutečný původ finančních prostředků. V takovém případě by např. ‚licenční poplatek‘ uváděný u jednotlivých plateb byl pouze zástěrkou s cílem vzbudit zdání, že se jednalo o ‚čisté peníze‘,“ vysvětlil investigaci.cz Kouba.

Podle zpráv SAR o podezřelých platbách, které máme k dispozici, přišlo na účty Nobu mezi listopadem 2013 a březnem 2017 celkem 602 886 dolarů (v přepočtu zhruba 14,5 milionů korun) od nejméně 10 offshorových společností, u nichž banky nebyly schopny určit, kdo je jejich reálným vlastníkem.

Přečtěte si

FinCEN Files

Například přes 90 tisíc dolarů (cca 2,2 milionu korun) přišlo od firmy Denso Trading Ltd. Ta byla založena kyperskou společností ve Velké Británii na jméno Rusky, která s byznysem Nobu nemá nic společného. Podle údajů dostupných v britském obchodním rejstříku se jednalo o spící firmu, jež pouze poslala tyto finance a poté byla zrušena.

Problém ale nebyl jen v tom, odkud peníze pocházely, ale také kudy přicházely.

Například finance Denso Tradingu odešly z lotyšské banky Trasta Komercbanka, které Centrální evropská banka jen o pár měsíců později zrušila licenci kvůli tomu, že se banka „dopustila závažného porušení řady důležitých činností“. Na účtech této banky totiž končily miliardy dolarů vytažené z ruského státního rozpočtu v rámci Ruského laundromatu. Trasta Komercbanka byla také jednou ze šesti lotyšských bank zapojených do tzv. magnitského schématu (systém ruských daňových úniků popsaných právníkem Sergejem Magnitským).

České platby za ruské sushi

Více než 81 tisíc dolarů (bezmála dva miliony korun) přišlo Nobu z účtů registrovaných u dvou českých bank. Společnost MME Corporation se sídlem v karibské Anguille poslala v září 2016 v přepočtu téměř 220 tisíc korun jako „květnový poplatek za užití značky“.  Ačkoliv je firma registrována na druhé straně zeměkoule a s Českem nemá nic společného, peníze odešly z účtu u české PPF banky.

Když jsme se tiskové mluvčí PPF Jitky Kadlecové zeptali, zda banka při zakládání účtu podrobila společnost MME Corporation řádnému zkoumání, aby zabránila možnému praní peněz, a zda znají pravého majitele společnosti a vědí o podezřelé platbě nahlášené americkému FinCENu, odpověděla, že „české zákony, respektive evropská nařízení, jim bohužel neumožňují zveřejňovat nebo komentovat konkrétní transakce či klienty banky“. 

Dalších peníze, v přepočtu více než 1,6 milionů korun, poslala v průběhu roku 2016 firma Astaldo Trade LP. Tu registrovaly dvě neprůhledné firmy z karibského souostroví Svatý Kryštof a Nevis ve skotském Dundee. Účet měla firma u České spořitelny, odkud také odešly všechny inkriminované platby. Účelem těchto plateb měly být poplatky za „použití značky a oblečení“.

Přečtěte si

Co jsou to daňové ráje? Vysvětlíme!

Poplatky chodily nejenom z českých bankovních účtů zahraničních firem, ale také od českých společností. Přes 100 tisíc korun odešlo v září 2016 z účtu české firmy Portofe s.r.o. registrovaného u České spořitelny. Tato firma je v obchodním rejstříku vedená jako správce nemovitostí. Kromě peněz, které jí proudily na účtu, ale nic nevlastnila. Majitelem byl až do roku 2018 Slovák Jaroslav Novotný, který sedí v dalších desítkách českých a slovenských firem.

Na stejné otázky, jaké jsme pokládali PPF bance, jsme se zeptali i České spořitelny. Ta společnosti Astaldo Trade LP i Portofe s.r.o. podrobila řádnému zkoumání, pravého majitele zná a o podezřelé platbě nahlášené americkému FinCENu ví, neboť „má zákonnou povinnost příslušné orgány neprodleně informovat a poskytnout jim plnou součinnost, což v minulosti banka už několikrát učinila“. Její mluvčí Filip Hrubý ale investigaci.cz s ohledem na bankovní tajemství žádné další konkrétnější informace poskytnout nemohl.

Z účetních závěrek společnosti Portofe můžeme vyčíst, že firma v té době neměla žádné majetky, téměř žádný obrat a jednalo se tak jako v případě Denso Tradingu de facto o další spící skořápkovou firmu. Podle dat volně dostupných z obchodního rejstříku ji zaregistrovala v Praze na Malé Straně panamská Trentino International Inc., která ji v době podezřelé finanční transakce i spravovala. Trentino International Inc. je jedna z firem, jež se opakovaně vyskytují v Panama Papers.

Přečtěte si

Pět let s Panama Papers

Z rejstříku se také dozvíme totožnost tehdejšího jednatele. Jak už bylo řečeno, je jím Slovák Jaroslav Novotný z Rožňavy, který se v českém obchodním rejstříku objevoval nebo stále objevuje (nejčastěji jako jednatel) u 15 dalších firem povětšinou založených a spravovaných buď už zmíněnou Trentino International, nebo nějakou z jiných „firem na firmy“, které používala česká pobočka Mossack & Fonseca.

Přes opakované pokusy o kontaktování přes Facebook a poštou se nám ale Jaroslava Nováka nepodařilo zastihnout a nechat ho, aby se k celé věci vyjádřil. Jeho zapojení do finančního schématu tak zůstává bez odpovědi.

Přestože všechny firmy zmiňované v dokumentech SAR mají buď neprůhlednou vlastnickou strukturu, nebo je vlastní tzv. firmy na firmy, tvrdí Scott Balber, právník Agalarových, že všechny offshorové společnosti zmiňované v dokumentech SAR patří přímo Agalarovým. Když se ho náš partner v projektu FinCEN Files, server BuzzFeed News zeptal na podezřelé transakce, odpověděl, že „většina lidí nepodniká tak, že očekává o pár let později otázky reportéra Buzzfeedu, které jsou položené na základě nelegálně uniklých dokumentů SAR,“ a dodal, že s tímto podnikáním nejsou žádné problémy.

Možné vysvětlení toho, proč Agalarovi potřebovali ke splácení poplatků nepřehlednou síť firem, nabízí i AML expert Kamil Kouba: „Agalarov se mohl snažit zakrýt svou osobu, aby se vyhnul pozornosti finančních institucí, protože vzhledem k jeho vazbám na ruskou vládu je považován za tzv. PEP (politicky exponovanou osobu). Klienti bank, kteří jsou označeni jako PEP podléhají důkladnější kontrole a měli by dokládat vedle původu peněz, kterých se obchod týká, také původ svého majetku.“ Kouba ale rovnou dodává, že k rozkrytí případného schématu praní špinavých peněz by bylo zapotřebí analyzovat obchodní smlouvy mezi jednotlivými společnostmi a kompletní finanční pohyby, a to včetně transakcí uskutečněných poté, co byly připsány na účet společnosti Nobu.

Agalarovi prostřednictvím své společnosti Crocus Group v takových podezřelých platbách pokračovali až do března 2017, a to i přes opakované výzvy Merricka Rhodese, auditora Nobu. Ten společnosti Crocus International, která spravuje ruské pobočky restaurací Nobu, opakovaně připomínal, že peníze je potřeba posílat přímo z účtů společnosti, nikoliv přes neprůhledné offshorové firmy. Neúspěšně.

Podle Rhodese ale na „počátku roku 2017“ bylo nakonec placení licencí převedeno na společnost NIME OOO (ruská obdoba české společnosti s ručením omezeným). Společnost sídlící stejně jako jedna z restaurací v obchodním centru v Crocus City vlastní Emin Agalarov. Jak tvrdí Rhodes, od té doby už žádné problémy s licenčními platbami nebyly. Platby chodily už jen od firmy NIME, na kterou byla tato povinnost převedena.

Autor článku: Lukáš Nechvátal

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

 

The post FinCEN Files: Podezřelé české účty ruského miliardáře appeared first on investigace.cz.

Největší banky světa přesouvají obrovské balíky peněz pro drogové kartely, zkorumpované státníky, obchodníky se zbraněmi a další mezinárodní zločince. Transakce špinavých peněz se tak nadále provádějí přes instituce, které přitom opakovaně slibují, že dělají vše proto, aby je zastavily. Tento pochybný systém odhalil datový leak FinCEN Files, na němž přes rok pracovalo více než 400 novinářů. Odhalení se dotýká i Česka, které si zločinci oblíbili jako úschovnu i průtokový kanál svých financí. Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) se proto ptalo odborníků, zda lze s takto nastaveným systémem něco dělat.

Únik FinCEN Files, seznamu podezřelých transakcí ze systému amerického regulátora pro veškeré transakce, byl pouhým zlomkem z celkového objemu podezřelých transakcí, jež se ročně nahlásí. I tak však finančním sektorem značně otřásl. Datový leak poukázal na to, že celý systém, který má praní peněz nebo obcházení sankcí potírat, nefunguje. Banky nedostatečně své klienty prověřují, jednotlivé instituce mezi sebou nekomunikují, neexistuje správně nastavená legislativa a praní peněz je tématem, o němž se obecně moc nemluví, ačkoli na něm tratíme všichni.

FinCEN Files: Česko

To, že má Česká republika s přílivem špinavých peněz problém, konstatuje i poslední zpráva Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Česká republika je pro organizovaný zločin výhodným strategickým místem jak z hlediska polohy – jako základna pro vstup do Evropy –, tak právě kvůli slabým opatření proti praní peněz – takzvaným AML opatřením (anti-money laundering). „ČR představuje strategické místo z hlediska budování klidového zázemí v souvislosti s umístěním tzv. toxického kapitálu, tj. nejen přímo prostředků pocházejících z trestné činnosti v zahraničí, ale i prostředků sankcionovaných subjektů,“ uvádí zpráva.

Co s tím?

Prvním problémem, na který ICIJ upozorňuje, je benevolentní legislativa. Dokud budou banky brát pokuty za pouštění nelegálních transakcí jako součást nákladů, budou špinavé peníze plynout systémem nadále. Transakci se zkrátka vyplatí pustit, jestliže následná pokuta za takový krok tvoří jen zlomek toho, co banka vydělá. Například v Česku může soud bance za „nesplnění oznamovací povinnosti“ (to znamená, že banka nenahlásí podezřelou transakci) uložit pokutu až pět milionů korun. Vzhledem k tomu, že průměrný roční zisk velké české banky představuje zhruba 15 miliard korun, jedná se o zanedbatelnou částku (je to 3000krát více).

Americký federální soudce Jed Rakoff pro ICIJ vysvětlil, že nejlepší strategií, jak dosáhnout změny, je zaměřit se na šéfy. „Podle mě největší problém spočívá v tom, že ty největší ryby jen zřídka dojdou potrestání, většinou to odnese někdo níže postavený. Dělal jsem obhájce ‚kravaťáků‘ patnáct let a jediné, čeho se tihle lidé bojí, je vězení,“ popisuje Rakoff svou zkušenost.

Česko se stává evropským centrem praní peněz

Co se týče komunikačních problémů mezi jednotlivými institucemi, jako klíčové se ukazuje, že banky sice podezřelou transakci nahlásí, avšak na následné dotazy regulačního orgánu neodpovídají, a pokud odpoví, tak pozdě nebo jen zkratkovitě. Samotné dokumenty, které bankovní úředníci vyplňují v rámci nahlášení podezřelé transakce, jsou mnohdy vyplněné neúplně a neobsahují podstatné informace, jako je například jméno koncového majitele účtu, který se snaží odeslat miliony do Severní Koreje. Řešení? Přinutit banky, aby informace o majitelích účtů shromažďovaly ve standardizované databázi, k níž by měli přístup pracovníci ze strany kontrolora.

Zdá se, že v první linii v boji s praním špinavých peněz jsou AML úředníci jednotlivých bank. Jenže ani oni to nemají jednoduché. Může se totiž stát, že ačkoli úředník platbu nebo bankovní účet označí za podezřelé, nadřízení to ignorují, platba projde a účet se nezruší. „Strávil jsem několik dní vyplňováním papírů k nahlášení platby. Ale k čemu to je, když se pak nic neděje? Účet je pořád otevřený a peníze se posílají dál,“ postěžoval si bývalý AML úředník největší světové banky HSBC, kterou skandál kolem FinCEN Files postihl velmi citelně. Jinak řečeno, když už mají banky AML oddělení, musí jejich úředníky poslouchat.

Mrzí mě, že praní špinavých peněz není v Česku téma

Dalším problémem jsou staré známé daňové ráje a země, jež napomáhají skrývat koncové majitele firem. Pro Evropany je obzvláště palčivá Velká Británie, evropský ráj praní peněz. Podle odhadů jen Londýnem ročně proteče asi 90 miliard špinavých peněz. Osoby navázané na zločin, terorismus nebo korupci rády a často zneužívají společnosti s přívlastkem LLP nebo LP, které svým majitelům nabízejí anonymitu. Ačkoli byl ve Velké Británii v roce 2016 přijatý zákon, podle jehož znění by měly tyto typy společností zveřejňovat podílníky nad 25 %, nikdo to po nich reálně nevymáhá. Mimochodem, daňových výhod Velké Británie využívá i Agrofert LTD – díky britskému zákonu ale aspoň víme, že patří Andreji Babišovi.

Okřídlené přísloví praví, že čeho je moc, toho je příliš. Platí to i pro legislativu. V Evropě existuje 27 různých přístupů k boji proti finanční kriminalitě a zřejmě nastal čas, aby vznikl jeden, jednotný a povinný pro všechny. Kromě Velké Británie jsou benevolentní daňovou politikou proslulé například Nizozemsko nebo Lucembursko. Evropský parlament došel v reakci na FinCEN Files k závěru, že je nutné zavést mnohem přísnější kontroly toků peněz skrz Evropu, a hlavně aplikovat jednotnou politiku pro všechny členské státy. „Evropské státy se musí semknout a zastavit průtoky špinavých peněz,“ uvedl viceprezident Evropské komise Dubravka Šuica.

Praní špinavých peněz a daňové úniky nejsou ve veřejné debatě velkým tématem. Každá transakce, ze které se neplatí daně, a každý únik výdělků do jiné země by nás přitom měl velice zajímat. Jde totiž o peníze, jež budou ve finále chybět nám, občanům.

The post FinCEN Files: Špinavé peníze, věc veřejná appeared first on investigace.cz.

Evropská Transparency International vydala novou zprávu, která ukazuje, že většina evropských bank (ne)daní své výdělky v daňových rájích. Celkem 31 ze 39 analyzovaných bank si vykazuje zisky v zemích s nízkou nebo nulovou daní, a to navzdory tomu, že v těchto státech nemá žádné zaměstnance. 

Velké evropské banky vydělávají na svých evropských klientech – ať už jde o poplatky za vedení a správu účtu, hypotéky nebo i směnný kurz, klient musí platit. Většina bank ale peníze nechce vracet do státní kasy, a tak využívá nejrůznějších mezer v zákonech a své daně ze zisku odvádí v zemích, kde jsou daně ze zisku minimální nebo dokonce nulové – v takzvaných daňových rájích.

Využívají k tomu své lokální pobočky, které ale často fungují jen na papíře – nemají žádné otevírací hodiny ani zaměstnance. Největší evropské bance HSBC tak například za posledních pět let vydělali neexistující zaměstnanci v Saúdské Arábii přes 40 miliard korun. Deutsche Bank si díky svým duchům na Maltě zase přišla na více než 11 miliard korun.

Jen špička ledovce

To, že podobný přístup může být problém, který má dopad na všechny občany Evropské unie, si EU uvědomuje už delší dobu. Od roku 2015 tak platí direktiva, že banky musejí jako součást každoročních finančních závěrek zveřejňovat data za každou zemi, v níž působí.

„Jedině tak jsme byli schopni zjistit, jaký je přístup bank k placení daní ze zisku,“ vysvětluje k tiskové zprávě Elena Gaita z Transparency International EU. „A co se týká agresivní daňové optimalizace, banky jsou pravděpodobně jen špičkou ledovce. Pravidla pro placení daně ze zisku by se tak měla rozšířit i do dalších odvětví ekonomiky,“ dodává.

Podle zprávy vydané Transparency je nejoblíbenější evropskou bankovní destinací pro zakládání papírových poboček Malta, celosvětově jsou to Kajmanské ostrovy. Právě ty byly i přes obrovskou kritiku odborníků odstraněny z evropského seznamu podezřelých daňových rájů.

Trendem, na který zpráva upozorňuje, je i skutečnost, že banky postupně opouštějí extravagantní karibské daňové ráje a své pobočky, fungující jen na papíře, zakládají v mnohem tradičnějších evropských destinacích, jakými jsou Irsko nebo Lucembursko. I tady jsou ale schopné si vyjednat naprosto minimální daňové zatížení.

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.

The post Většina velkých evropských bank se vyhýbá zdanění zisku appeared first on investigace.cz.

FinCEN Files, uniklé utajované dokumenty amerického úřadu pro sledování toků dolarových transakcí, ukazují, jak banky na celém světě selhávají v prevenci praní špinavých peněz. Odhalení způsobila ve finančním sektoru poprask a akcie velkých světových bank se propadly. Odstoupivší kandidáti na prezidenta v USA, senátoři Bernie Sanders a Elizabeth Warren, volají po bankovních reformách. Ve Velké Británii, Belgii a Portugalsku na odhalení reagují zákonodárci a regulační orgány, píše ICIJ.

Banky by měly proti zločinu bojovat důrazněji, nastavená opatření proti praní špinavých peněz jsou neadekvátní a finanční instituce by měly fungovat lépe – tak finanční instituce kritizoval jeden z britských bankovních regulátorů na základě zveřejnění leaku FinCEN Files.

FinCEN Files

Mark Steward, jeden z vedoucích ve Financial Conduct Authority (britský nezávislý finanční regulátor), pro novináře uvedl, že ho překvapuje způsob, jakým banky pohlížejí na svou odpovědnost při blokování toků nelegálních financí – tedy jako na rutinní papírování. „Chápu to tak, že se princip kontrol praní peněz (AML – anti-money laundering) někde ztratil a už se nenašel. Je podstatné si uvědomit, že tahle opatření mají pomáhat redukovat velmi vážné zločiny,“ uvedl Steward. 

Mimo to prohlásil, že ve Velké Británii momentálně není ani jedna banka, která by v minulosti nebyla nebo stále není předmětem vyšetřování v souvislosti s tím, jak má nastavené hlídání toků špinavých peněz. „Mám pocit, že ani neexistuje obecné povědomí o tom, jak závažný problém to je.“ 

Znepokojení z nálezů ve FinCEN Files vyjádřil i šéf finančního výboru britské sněmovny a urgoval jejich vyšetření. 

Mezi britskými bankami, jež figurovaly ve více než 2 100 uniklých dokumentech FinCEN Files, byly i HSBC, Barclays Bank a Standard Chartered. 

FinCEN Files: Česko

Ruští finanční regulátoři naopak uvedli, že podezřelé aktivity, které byly ve FinCEN Files zdůrazněny, byly již dávno prošetřeny, a některé dokonce vedly k zahájení kriminálních vyšetřování a k odsouzením. 

Belgičtí partneři ICIJ budou o FinCEN Files příští měsíc vypovídat v belgickém parlamentu. 

V Portugalsku na základě investigace FinCEN Files tamní Transparency International požádala vrchní státní banku, aby zveřejnila, jaká opatření ohledně praní peněz přijala a prosazuje v souvislosti s pochybnými transakcemi, jež probíhaly skrze menší banku EuroBIC. 

Ředitelka portugalské Transparency International uvedla, že „na základě FinCEN Files a Luanda Leaks je jasně vidět, že ačkoli jde o zjevně obrovský problém, Portugalsko jej ignoruje“. 

The post FinCEN Files: Následky appeared first on investigace.cz.

Sergej Majzus žije na českém venkově, chová hospodářská zvířata a vaří vlastní pivo. Ještě před pár lety firma tohoto ruského podnikatele a majitele tuzemských zámků suverénně proplouvala mezi žraloky finančního trhu a nebála se jít vstříc vysokému riziku. MoneyPolo, jak se firma jmenuje, ale stáhl ke dnu jeden z největších skandálů v historii bitcoinu – pád kryptoměnové burzy BTC-e. Podle amerických vyšetřovatelů přes zmíněnou burzu prali peníze kriminálníci z celého světa, k čemuž využívali i české banky. Od propuknutí aféry se Majzus stáhl do ústraní na svůj zámek na Táborsku, odkud vede boj za očištění svého jména.

„V roce 2010 jsme se ženou a dítětem jeli lyžovat do Polska. Mí kamarádi odjeli zpět domů za prací a já navrhl, že navštívíme Prahu a dáme si tam pivo. Přijeli jsme, prošli se, obhlédli to tady a rozhodli se tu koupit dům,“ vysvětluje Sergej Majzus příčinu změny ve svém životě, která vyústila v koupi novorenesančního zámku v Chotovinách na Táborsku. V něm dnes ruský podnikatel žije, pracuje a provozuje minipivovar. „Hodně,“ odpovídá pobaveně na otázku, kolik má rodinné sídlo komnat. „Nikdy jsem je nepočítal.“

Majzus zbohatl na obchodování s cizími měnami přes internet a za prodej dvou svých firem si v Česku pořídil tři zámky. „V druhém mám hospodářství, chovám tam zvířata, máme krávy i ovce,“ popsal investigaci.cz někdejší panské sídlo v Nemyšli, pár minut jízdy autem od Chotovin. Protože k zámku patří i rozlehlý park a soustava rybníků, rozhodl se, že vedle své zdejší farmy vybuduje rybářský klub s ubytováním a lihovar.

Třetí zámek si rodina pořídila v Horním Maršově. „Náš syn miluje lyžování. Koupili jsme ho, aby se mu mohl v zimě věnovat. Je to takový zimní domek,“ vypráví ruský podnikatel.

Když ho v srpnu investigace.cz požádala o rozhovor, pětačtyřicetiletý byznysmen původem z Kaliningradské oblasti odpověděl: „Co se týče mého podnikání, vězte, že nejde o nic neobvyklého: vařím pivo, řídím zemědělskou společnost a pronikám do tajů výroby vína.“

Vesnicky poklidná idyla však představuje pouze jednu tvář Majzusova spletitého podnikatelského příběhu. A ostře kontrastuje s jeho někdejším byznysem v podstatně dynamičtější oblasti: finančních službách. Banky, jež používal, je vyhodnocovaly jako vysoce rizikové. Uniklé bankovní dokumenty, které má redakce k dispozici, totiž dokládají, že přes české účty Majzusových firem léta protékaly podezřelé platby.

Tyto dokumenty získala investigace.cz v rámci globálního novinářského projektu FinCEN Files. Projekt je čtrnáct měsíců trvající investigace zastřešená Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) a americkým zpravodajským serverem BuzzFeed News. Na projektu spolupracovalo přes čtyři sta novinářů z osmdesáti osmi zemí světa. Investigace.cz je jediným českým zástupcem. Výsledky pátrání se opírají o více než 2 100 uniklých utajovaných dokumentů SAR (Suspicious Activity Report, oznámení o podezřelé aktivitě), které americké banky posílají FinCENu – finanční zpravodajské jednotce Ministerstva financí USA.

Přečtěte si

FinCEN Files

Podezřelé platby na českých účtech

Od roku 2010 začaly americké banky FinCENu hlásit podezřelé transakce spojené s Majzusovými firmami, zejména pak s jeho britskou společností Mayzus Financial Services Limited (MFS). Ta měla v Česku otevřené účty nejméně u šesti místních i zahraničních bank.

Například americká pobočka Deutsche Bank zmiňuje Majzusovy firmy v jedné zprávě SAR v souvislosti s transakcemi mezi těmito firmami a švýcarskou společností Valobena: „V rámci spolupráce na probíhajícím vyšetřování s orgány činnými v trestním řízení spustila Deutsche Bank Trust Company Americas speciální kontrolu následujících subjektů: Valobena, Mayzus, Moneypolo, OKPAY INC, United World Capital, UWC Financial Services, Mayzus Financial Services Limited a Mayzus Investment Company Limited. Na základě těchto informací prohledala DBTCA svou databázi bankovních převodů, (…) celkem 8 580 transakcí v celkové výši 257 934 856 dolarů bylo zasláno a přijato od 4. 1. 2010 do 10. 7. 2013 (výše zmíněnými subjekty).“

Podle této zprávy, kterou americká pobočka Deutsche Bank poslala americkému regulátorovi v červenci 2013, putovalo více než 4 300 z těchto 8 580 podezřelých transakcí dále do světa přes účty Majzusových firem u České spořitelny, dalších více než 2 200 problematických převodů pak přes pražskou pobočku Deutsche Bank. Přes 40 z těchto podezřelých převodů prošlo účty u ČSOB, zbytek přes rakouské a kyperské banky.

V dalším hlášení z podzimu 2013 odmítla americká Deutsche Bank zaslat platbu od britské firmy WWCC Corporate Solutions Limited na účet Majzusovy firmy MFS u České spořitelny. Podle banky platba „souvisela s podvodem“. Jako „zjevně podvodné platby“ vyhodnotily finanční toky na české účty Majzusových firem také další banky, mimo jiné HSBC, Bank of China, JPMorgan Chase nebo Bank of New York Mellon.

Investigace.cz zanalyzovala stovky stran pětatřiceti podobných oznámení souvisejících s Majzusovými firmami. Zjistili jsme, že za období od roku 2010 do roku 2016 proteklo jejich českými účty nejméně 500 milionů dolarů (více než 13 miliard korun), jež byly vyhodnoceny jako podezřelé. Například jedna z těchto společností, MFS a její firemní předchůdci, využívala účty České spořitelny, ČSOB, Komerční banky, Raiffeisenbank, GE Money Bank nebo Deutsche Bank.

Polo s penězi

Nejčastěji zmiňovanou Majzusovou firmou v hlášeních americkému finančnímu regulátorovi je právě společnost Mayzus Financial Services Limited (MFS), ve světě známější pod svou obchodní značkou MoneyPolo. Ta byla založena v Británii v roce 2008 (prvních šest let podnikala pod dvěma odlišnými názvy: United World Transactional Services Limited a UWC Financial Services Limited), jejím vlastníkem je dodnes Sergej Majzus. V roce 2010 si tato britská firma zřídila pobočku v Česku a otevřela si účty u místních bank.

Pět let po svém založení poskytovalo MoneyPolo službu mezinárodních peněžních převodů již ve 130 zemích na 400 tisících partnerských pobočkách. V zasílání hotovosti z Česka do zemí, jako je Vietnam nebo Ukrajina, byla dokonce na prvním místě. Kromě transferů hotovosti, jež byly prioritou, patřily do portfolia služeb MoneyPola i online bankovní převody nebo směnárenská činnost.

MoneyPolu se dařilo. „Růst naší společnosti potvrzují statistiky Světové banky. Předběhli jsme i světové giganty peněžních převodů, jako je Western Union,“ uvedl v květnu 2013 Nikolaj Rožok, zakladatel a tehdejší generální ředitel MoneyPola, během mezinárodní konference Převody peněz, která se konala v Praze. Česká pobočka londýnského finančního startupu na ní tehdy získala ocenění Nejrychleji rostoucí firma.

Raketový růst firmy, u níž většina z jejích padesáti zaměstnanců seděla v roce 2017 v Praze, ale měl i svou odvrácenou stranu. Služeb MoneyPola využívali vedle ukrajinských sezónních pracovníků a vietnamských podnikatelů, kteří své výdělky posílali rodinám domů, i zákazníci, jež finanční instituce hodnotily jako „vysoce rizikové“. Šlo především o online burzy, na nichž klienti obchodovali s bitcoiny a s dalšími virtuálními měnami.

Jednou z takových kryptoměnových burz byla i platforma BTC-e. Americké úřady ji v roce 2017 zavřely na základě obvinění, že přes ni světoví zločinci proprali více než čtyři miliardy dolarů. Jejím údajným provozovatelem byl ruský občan Alexander Vinnik. Právě pro jeho firmy, jež burzu BTC-e fakticky provozovaly, měla Majzusova MFS zprostředkovat bankovní transakce ve výši přesahující 100 milionů dolarů. Tyto bankovní převody přitom proudily přes české účty MFS u České spořitelny, ČSOB, Komerční banky, Raiffeisenbank, GE Money Bank nebo Deutsche Bank.

Haló Praho, tady New York

V jednom z hlášení SAR z dubna 2014 je zmíněná i transatlantická komunikace mezi Prahou a New Yorkem, jež poodkryla zákulisí kontrolní činnosti Deutsche Bank, konkrétně při naplňování zákona proti praní peněz.

„Prosím, pomozte nám pochopit účel plateb a aktivity Alexandra Bujanova,“ naléhal pracovník americké pobočky Deutsche Bank na svého kolegu z české pobočky v interní komunikaci.

„Registrujeme ho jako podnikatele. Je propojen se společností Canton,“ odpověděl bankéř z filiálky registrované v pražské Jungmannově ulici. „Hlavní podnikatelskou činností je poskytování obchodních služeb v oblasti virtuálních měn na základě tržního principu, kdy zákazníci vzájemně vyjednávají o ceně,“ dodal pražský finančník o firmě Canton Business Corporation, jež byla jedním z klientů Majzusovy firmy MFS.

Americká Deutsche Bank se o Bujanova začala zajímat kvůli tomu, že na podzim 2013 zaslal z českého účtu u Deutsche Bank deset plateb ve výši 1 203 dolarů do Varšavy jistému panu S., devět z nich přitom poslal ve stejný den. To se americké pobočce zdálo podezřelé, a protože Bujanov posílal podobně podezřelé převody pravidelně, banka v New Yorku bila na pomyslný poplach.

„Existuje důvod se domnívat, že by výše zmíněné transakce mohly být nějakým způsobem podezřelé?“ „Ne, nemyslíme si to,“ lakonicky odbyl pracovník pražské pobočky Deutsche Bank diplomaticky formulovanou otázku svého kolegy za oceánem. Ani jeden z nich přitom nejspíš netušil, že Bujanov ve skutečnosti pracoval jako DJ v moskevském nočním klubu.

Naopak Bujanov podle všeho nevěděl, že byl uveden jako ovládající osoba firmy Always Efficient. Přitom právě tato firma spolu s uvedenou Canton Business Corporation měly podle americké obžaloby burzu BTC-e provozovat. Pět let po konverzaci zaměstnanců Deutsche Bank Bujanov řekl během schůzky ruskému investigativnímu novináři Andreji Zacharovovi, že o burze BTC-e v životě neslyšel. Zacharov, jenž se kauze BTC-e věnoval do hloubky, investigaci.cz potvrdil, že si je jistý, že Bujanov – stejně jako další Rus, Stanislav Golovanov – posloužili skutečnému majiteli jako nastrčení ředitelé, kteří firmu vlastní jen naoko a jejichž identita (občanka nebo pas) byla zneužita pro účely registrace firmy. Bujanov tak měl prodat svá osobní data za peníze, zatímco Golovanov je Vinnikův bratranec.

S tvrzením o nastrčených prostřednících ale polemizuje Igor Sergejev, compliance officer MFS v letech 2013 až 2018. „Mluvíme tady o milionech. Obvykle nikdo nenechá nastrčené ředitele disponovat tak významným objemem peněz na tak dlouhou dobu,“ řekl investigaci.cz s tím, že „názor společnosti, založený na důkazech, je takový, že Golovanov a Bujanov rozhodně aktivně pomáhali panu Vinnikovi po dlouhou dobu“.

V září 2013 tehdejší finanční ředitel Majzusovy firmy MFS, Arťom Žedik, údajně letěl do Moskvy osobně identifikovat Alexandra Vinnika, kterého MFS vedla jako majitele kryptoměnové burzy BTC-e. Podle Majzuse tato cesta objasnila vlastnické vztahy v BTC-e. Investigaci.cz tak majitel českých zámků sdělil: „Vinnik řekl, že je konečným vlastníkem, ukázal, že má plný přístup ke kontrolnímu panelu burzy BTC-e, donesl dokumenty Bujanova a Golovanova a popsal je jako programátory, kteří u něj pracují. Na ně byly zaregistrovány ty firmy (Always Efficient a Canton Business Corporation). V Rusku je běžnou praxí, že se firmy registrují na nastrčené ředitele. Hlavní je vždy znát konečného vlastníka.“ Naopak za všechna rozhodnutí MFS, například i za stanovení míry rizika u klientů včetně kryptoměnových burz, dle Majzusova tvrzení osobně odpovídal někdejší ředitel MFS Nikolaj Rožok. Ten se měl s Vinnikem osobně setkat v lednu 2015.

Denní komunikace s DJ

„Kdy jste naposledy kontaktovali svého zákazníka?“ doptával se podle důvěrné zprávy v roce 2013 pracovník americké banky svého českého kolegy ohledně Bujanova. „S tímto zákazníkem komunikujeme denně – kvůli operativním záležitostem a (kontrolním mechanismům), jako je KYC (know-your-client) a AML (opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu),“ zněla suverénní odpověď z Prahy o moskevském DJ, jenž papírově řídil burzu BTC-e.

„V komentování oznámení SAR nám i ostatním bankám brání právní překážky. Jednalo by se o porušení trestního práva Spojených států (a dalších zemí)… Deutsche Bank aktivně monitoruje podezřelé aktivity a sdílí své relevantní poznatky s úřady,“ odepsal na zaslané otázky investigace.cz Tim Oliver Ambrosius, tiskový mluvčí centrály Deutsche Bank ve Frankfurtu nad Mohanem.

Necelé čtyři roky po zmíněné interní komunikaci Deutsche Bank zavřely burzu BTC-e americké úřady. V době svého největšího rozmachu patřila k největším na světě. Jejího údajného provozovatele – v Řecku zatčeného ruského hackera Alexandra Vinnika – v červenci 2017 Američané obvinili z 21 trestných činů, včetně vyprání minimálně čtyř miliard nezákonně nabytých dolarů. Ty měly pocházet z obchodu s drogami, krádeže bitcoinů z japonské kryptoměnové burzy, operací ruských hackerů nebo tajných služeb, jež ovlivnily americké prezidentské volby v roce 2016.

Jen jeden z tisíců

MFS, kterou skandál padlé burzy reputačně poznamenal natolik, že jí banky v Česku uzavřely všechny účty, se hájí tím, že její zaměstnanci důsledně dodržovali všechna kontrolní opatření daná zákonem, včetně poctivé kontroly klientů. „MFS zaslala první oznámení spojené s BTC-e v roce 2013. Později následovala další oznámení – britským, českým a americkým úřadům,“ popsal investigaci.cz Igor Sergejev, někdejší compliance officer MFS.

To, že se firma a její klienti v uniklých zprávách prominentně vyskytují, vysvětluje Sergejev tím, že se jeho bývalá společnost obecně věnovala velmi rizikovému byznysu. „BTC-e.com a jakákoli další peer-to-peer burza, jež MFS obsluhovala, byla vysoce rizikovým klientem. Vedení společnosti mělo za to, že BTC-e.com nebyla rizikovější než ostatní klienti z odvětví virtuálních měn. Vedení si bylo plně vědomo toho, co tak vysoké riziko obnáší, protože naše společnost jakožto poskytovatel finančních služeb se sama považovala za vysoce rizikovou v souvislosti s praním peněz a financováním terorismu a byla tak vnímána i (finančním) odvětvím,“ doplnil.

Ve svém oficiálním prohlášení ze srpna 2017 firma tvrdí, že na BTC-e „nikdy neměla žádné přímé vazby – ani strukturální, ani personální“. Tato kryptoměnová burza měla být „jen jedním z tisíců jejích klientů“. Jak napsal investigaci.cz Sergejev, MFS obsluhovala dalších alespoň 25 klientů či burz v oblasti kryptoměn.

„Když Vinnika zatkli, volal mi v šest ráno známý z Kaliningradu. Já samozřejmě spal. Nechal mi dvě zprávy v hlasové schránce – zda vím, co se děje s burzou BTC-e. Já o ní přitom nikdy životě neslyšel,“ řekl investigaci.cz Sergej Majzus při osobním setkání letos v srpnu. „Jsem obyčejným vlastníkem, akcionářem, (MFS) je jen jedna z mých několika desítek společností,“ vypověděl v prosinci 2017 před řeckým nejvyšším soudem, kam byl v kauze padlé burzy předvolán v roli svědka.

„U nás se MoneyPolem zabýval Rožok, ředitel. Já do firmy vůbec nechodil. Zaměstnanci mě viděli jen jedenkrát v životě v kanceláři,“ dodal Majzus investigaci.cz s tím, že jeho aktivita směrem k MFS se omezovala na kontrolu firemního hospodaření, které s ním dvakrát do roka projednával na chotovinském zámku zmíněný ředitel společnosti. Podle jeho někdejšího spolupracovníka Igora Sergejeva to byl právě Rožok – údajně nadšený stoupenec kryptoměn –, kdo přišel s nápadem nabízet finanční služby MFS obchodníkům a burzám s virtuálními měnami.

S miliony se nežertuje

V létě 2018, rok po pádu burzy a zatčení Vinnika, podpálil neznámý pachatel jednu z Majzusových nemovitostí v Česku, barokní zámek v krkonošském Horním Maršově. A protože ruský obhájce Vinnika, Timofej Musatov, veřejně ukázal prstem na Majzuse jako na údajného provozovatele burzy BTC-e a následně i jako možného strůjce podvodu, jenž po pádu burzy připravil tisíce klientů o stovky milionů dolarů, spojil si tehdy Majzus žhářský útok s touto kauzou. (Jak nakonec vyplynulo z rozhodnutí českého soudu z letošního května, maršovský zámek nechal zapálit prokurista tuzemské společnosti, jež usilovala o jeho odkoupení. Spojitost žhářského útoku s kauzou BTC-e se tedy neprokázala.)

Po pádu burzy měly Majzusovi začít chodit výhružné zprávy. „Jestli nám váš syn nedá peníze, tak ho zabijeme,“ mělo stát ve zprávě jeho matce, žijící v Rusku. „Bratrovi napsali, že s šesticifernými čísly se nežertuje. Na internet nahráli fotky mých dětí, ženy, rodičů, dokonce našli i moje bratrance a sestřenice, nemovitosti, domy, firmy a vše ostatní. Tam taky psali, že zabijí moje děti,“ svěřil se Majzus investigaci.cz. Výhružky nahlásil kyperské policii, která začala hlídat jeho tamní dům.

V prosinci 2017 zažaloval Majzus Vinnika a šestnáct společností spojených s kauzou BTC-e u soudu v kyperském Limassolu, který mu dal v únoru 2019 za pravdu. Rozhodl, že Vinnik a zmíněné společnosti zosnovali proti ruskému finančníkovi a jeho firmám nezákonné spiknutí. Ruský hacker a jeho spolupachatelé měli Majzusovi způsobit „fatální reputační škodu a výrazné finanční ztráty“. Ty soud vyčíslil na 38 milionů eur (přibližně miliardu korun), jež odsouzení musí uhradit spolu s úroky a soudními výlohami jak Majzusovi, tak jeho firmě MFS. Mimochodem tuto firmu Majzus hodlá zrušit – až dostane vysouzené peníze.

Rozhodnutí kyperského soudu ale nerozptýlilо pochybnosti respektované watchdogové organizace Global Witness, jejíž vyšetřování poukázalo na podezřelá propojení mezi MFS a BTC-e – například že někteří zaměstnanci MFS měli na burze vlastní účty nebo že MFS vyřizovala pro BTC-e novinářské dotazy. Společnost se hájí tím, že její vedoucí zaměstnanci si zřídili na této burze účty proto, aby ji mohli efektivněji kontrolovat. Sergej Majzus v současnosti žaluje Global Witness pro pomluvu.

Další dvě Majzusovy finanční firmy, jedna kyperská a jedna česká, v minulosti nicméně pravidla porušily a dostaly pokutu. „Ano, udělili nám pokutu. Nejmenší pokutu za celou historii forex odvětví (obchod s cizími měnami) na Kypru,“ okomentoval Majzus přibližně třísettisícovou pokutu z roku 2016 udělenou tamním finančním regulátorem firmě Mayzus Investment Company za to, že se její zaměstnanci nezeptali na zdroj peněz u „doslova dvou nebo tří klientů, kteří si uložili více než 50 tisíc eur“.

Vysoce rizikové Česko

Podle stovek oznámení o podezřelých aktivitách, jež investigace.cz analyzovala, nemá v souvislosti s praním peněz příliš dobrou pověst ani český finanční sektor. O Česku jako o zemi spojené se „zvýšeným rizikem pro praní peněz“ hovoří například zpráva šesté největší banky na světě, britské HSBC. V dalším dokumentu určeném americkému finančnímu regulátorovi hodnotí Česko jako „vysoce rizikové“ i čtvrtá největší banka světa, Bank of China.

S jejich hodnocením příliš nesouhlasí Finanční analytický úřad (FAÚ), tuzemská finanční zpravodajská jednotka. „Obecně nepozorujeme narůstající trend v oblasti praní peněz přes Českou republiku. Spíš bych řekl, že se zlepšila efektivita AML (opatření proti praní peněz) systému v ČR,“ tvrdí Libor Kazda, ředitel úřadu. „V oblasti obchodu s kryptoměnami je spíše setrvalý stav,“ dodává šéf českých cifršpionů s tím, že zahrnutí obchodníků s virtuálními měnami mezi tzv. povinné osoby, jimž zákon ukládá povinnost podezřelé transakce ohlásit, tento sektor před třemi lety dost umírnilo.

„Za náš útvar můžeme sdělit, že za období 2015–2019 nemáme odsouzen ani obžalován případ, ve kterém by došlo k legalizaci výnosů z trestné činnosti prostřednictvím obchodů s kryptoměnami,“ napsal investigaci.cz Jaroslav Ibehej, tiskový mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu, elitního policejního útvaru, který případy praní peněz vyšetřuje.

Zda česká policie nebo cifršpioni prověřovali Majzusovy firmy podnikající ve finančnictví, nechtěly úřady kvůli zákonem dané mlčenlivosti komentovat. Igor Sergejev, který v MFS za dodržování těchto pravidel zodpovídal, investigaci.cz nicméně sdělil: „Ze strany FCA UK (finanční regulátor v Británii) a FAÚ proběhlo v souvislosti s hodnocením rizik a s opatřeními firmy proti finančním zločinům mnoho zevrubných auditů. Komunikace s FAÚ je velmi důvěrná, proto ji nebudeme zveřejňovat.“ Podle něj MFS „pomáhala a stále pomáhá britským, holandským, německým, českým a americkým vyšetřovatelům“.

Konec zábavy

Alexander Vinnik, údajný provozovatel burzy BTC-e, čeká na rozhodnutí soudu ve vazbě ve Francii, kam byl vydán z Řecka. O jeho extradici soupeří Spojené státy a Rusko. Timofej Musatov, ruský obhájce Vinnika, zemřel letos v dubnu po tragickém pádu ze schodů v budově své kanceláře v centru Moskvy. Jeho advokátní kancelář FjM International Solicitors and Lawyers na otázky redakce nereagovala. Igor Sergejev byl po odchodu z MFS v roce 2018 pověřen Sergejem Majzusem, aby zajistil důkazy pro audit činnosti vedení firmy, včetně Nikolaje Rožka. Toho investigace.cz kontaktovala, bývalý ředitel ale odmítl s reportéry mluvit. Po odchodu z MFS v roce 2018 spoluzaložil finanční startup XIXOIO a profesně se věnuje problematice boje proti praní peněz. Sergej Majzus mezitím vaří pivo, stáčí víno a chová zvířata na svých dvou zámcích na Táborsku. K finančnímu byznysu se podle svých slov vracet nehodlá, přestal ho prý bavit.

Autor článku: Jakub Šimák
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

Projekt vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Nadačního fondu rodiny Orlických.

The post FinCEN Files: Pán jihočeských zámků zaujal americké bankéře appeared first on investigace.cz.

Uniklé utajované dokumenty amerického úřadu FinCEN ukazují, jak banky na celém světě selhávají v prevenci praní peněz.

Banky jsou v nezáviděníhodné pozici. Na jednu stranu by měly nahlašovat podezřelé platby svých klientů, na druhou stranu jejich miliony potřebují – i ty, jež pocházejí z trestné činnosti.

Globální projekt Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) odhaluje, jak od Česka přes USA až po Turkmenistán banky v účinné obraně proti praní peněz selhávají. Napomáhají tak diktátorům, organizovanému zločinu i korupci.

Jakákoli bankovní transakce, která proběhne v amerických dolarech, je pod dohledem. Banky, jež v dolarech chtějí obchodovat, musí vyhodnocovat podezřelé platby a hlásit je americkému Úřadu pro prevenci finanční kriminality FinCEN (obdoba českého FAÚ). Ten je pak zkoumá dál. Tyto zprávy o podezřelých platbách jsou v USA známé jako SARs (Suspicious Activity Reports) a americká vláda je považuje za přísně tajné.

My jsme se k těmto dokumentům dostali v rámci globálního novinářského projektu FinCEN Files. Projekt představuje šestnáct měsíců trvající investigace zastřešené už zmíněným ICIJ a BuzzFeed News (americký zpravodajský web). Na projektu spolupracovalo přes čtyři sta novinářů z osmdesáti zemí celého světa. Investigace.cz je jediným českým zástupcem.

Díky dokumentům SARs, jež se nám podařilo získat, lze nahlédnout do světa zločinu, úplatků a zvýhodňování bohatých, kde jsou protagonisty často zkorumpovaní politici, oligarchové a podvodníci všech možných kalibrů. Klíčovou roli tu ale hrají i bankéři, kteří jim pomáhají. Dokumenty SARs tak ukazují, jak selhání bank i dalších finančních institucí v prevenci praní peněz způsobuje bezpráví i křivdy a prohlubuje propast mezi bohatými a chudými.

Jádrem příběhů, které je možné z písemností SARs vyčíst, jsou velké lidské tragédie. Rodiny přišly o celoživotní úspory, olympionici kvůli zkorumpovaným funkcionářům nedostali své zasloužené medaile, rodiče kvůli fentanylové krizi v USA spojené s předávkováním opiáty přišli o děti… Nikdo z nich pravděpodobně netuší, že za jejich utrpení do jisté míry může porušování zákonu proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

„Lidé si neuvědomují, jak se praní peněz nebo offshorové společnosti týkají jejich osobních životů. Tyhle dvě věci mají na jejich každodenní život drtivé dopady – způsobují totiž to, že se zločin vyplatí,“ vysvětluje Jodi Vittori, odbornice na korupci z mezinárodní nadace Carnegie Endowment for International Peace.

Zločinci i policie tomu naopak rozumí velmi dobře: z vlastní zkušenosti dobře vědí, že vyprané peníze představují pohon pro další kriminální podnikání.

Uniklých dokumentů SARs je v projektu FinCEN Files přes 2 100. Tyto zprávy o podezřelých platbách vytvořily samotné banky a další finanční instituce a následně je předaly FinCENu (Financial Crimes Enforcement Network), zřízenému americkým ministerstvem financí. Některé z těchto dokumentů byly podle novinářů z BuzzFeed News součástí vyšetřování amerického kongresu ohledně vměšování Ruska do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Další dokumenty si z FinCENu vyžádali z nejrůznějších důvodů američtí vyšetřovatelé.

Zprávy o podezřelých platbách jsou hutné a technicky odborné svodky. Zároveň patří asi k nejpodrobnějším dokumentům, které kdy z amerického ministerstva financí unikly. Detailně popisují, jak platby realizované velkými bankami, jako jsou například Raiffeisenbank, HSBC nebo Deutsche Bank, putují dále po světě – ze státních rozpočtů přes skořápkové firmy v Karibiku až po anonymní kancelář v Singapuru nebo finančníka v syrském Damašku.

Samotný SARs ale ještě neznamená, že někdo skutečně pere peníze nebo páchá jinou trestnou činnost. Dokumenty jsou spíše pohledem takzvaných AML úředníků, kteří mají v bankách na starost prevenci praní peněz, nebo kontrolorů dodržování mezinárodních pravidel. Ti vyhodnocují, jestli má platba symptomy finanční kriminality, zda měl příjemce nebo odesílatel už někdy v minulosti potíže se zákonem nebo jestli jde o rizikové klienty, například politiky.

Spolu se čtyřmi stovkami novinářů z 88 zemí jsme se ponořili do analýzy uniklých dokumentů. K pochopení toho, o co v SARsu jde, muselo často stačit jediné jméno nebo adresa. Nad projektem jsme strávili téměř rok a půl a snažili jsme se dohledat další detaily plateb v soudních spisech, archivech nebo v obchodních rejstřících.  Další hodiny a hodiny práce se týkaly rozhovorů s odborníky na praní peněz, s akademiky, policisty i s oběťmi těchto finančních zločinů. Dokumenty pocházejí z období mezi lety 1999 a 2017.

Objevili jsme v nich drogové dealery, chemické laboratoře v čínském Wu-Chanu, tunelování peněz z nigerijských naftových společností, ukrajinské i venezuelské politiky, ale i překupníky s uměleckými předměty ukradenými z buddhistických hrobek a poté prodanými nablýskaným newyorským galeriím. Dokumenty SARs ovšem obsahují i příběhy běžných lidí. Australská aromaterapistka přišla o své úspory, když investovala do online podvodu s kryptoměnami, řízeného z Bulharska, USA a Thajska. Důchodce z Texasu nabyl mylného dojmu, že konečně našel lásku svého života – studentku gymnázia, co potřebovala finanční pomoc; ve skutečnosti ale peníze poslal na účet nigerskému politikovi. Obdobně podvedení byli i ruští rodiče, kteří nutně potřebovali auto na vození nemocného syna k lékaři, a po zaplacení 15 000 dolarů za ojetou Hondu údajnému majiteli autobazaru z USA už své peníze nikdy neviděli.

Příběh první: námezdní dělník v Turkmenistánu

V obchodě se už dala sehnat jen zatuchlá mouka a žluklý olej. Psal se rok 2016 a ekonomika Turkmenistánu, země s obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, prudce upadala. Chudí lidé chodili hledat jídlo na skládky a inflace nabrala tempo srovnatelné snad jen s Venezuelou.

Dělníci přes den tahali za pár drobných pytle s cementem, jenže hodnota jejich výplaty se přes noc smrskla tak, že už nestačila ani na pokrytí základních potřeb. Po večerech pak muži a otcové rodin chodili do státních supermarketů, kde až na předražené potraviny z dovozu regály zely prázdnotou.

„Jídlo prostě nebylo k sehnání,“ vypráví jeden turkmenský dělník z města Mary. Nechtěl, abychom uvedli jeho jméno, protože se bál, že by tak mohl ohrozit svou rodinu. „Lidi čekali na mouku klidně až do půlnoci, ale prodavači stejně netušili, kdy jim ji dovezou.“

Organizace Freedom House letos označila turkmenský režim za represivnější než ten v Severní Koreji, a Turkmenistán se tak ocitl ve výčtu těch nejhorších zemí, pošlapávajících základní lidská práva a svobody. Odborníci na tuto oblast se shodují, že v zemi se nic důležitého nestane bez vědomí a souhlasu tamního prezidenta Gurbangulyho Berdymuhamedova. Jeho autoritářský způsob vládnutí dosvědčuje i to, že v ulicích, kudy bude projíždět, se nesmí otevřít ani jedno okno. Pandemii koronaviru vyřešil tím, že slovo koronavirus jednoduše oficiálně zakázal.

Ašchabat, hlavní město Turkmenistánu, znamená v překladu „město lásky“. Kvůli hladu, policejní šikaně a korupci mu však místní začali říkat „město smrti“. I odtud ale díky skrytému toku peněz do offshorových destinací a za asistence bohatých zahraničních bank plynou nemalé částky do zahraničí.

Dvanáct uniklých dokumentů SARs se týká právě převodů peněz z Turkmenistánu v celkové hodnotě 1,4 miliardy dolarů pouze za období mezi lety 2001 a 2016.

„Tyto platby jsme vyhodnotili jako podezřelé, protože jde o opakující se platby mezi skořápkovými společnostmi,“ stojí v jednom dokumentu, mapujícím pochybné přesuny peněz v hodnotě téměř 100 milionů dolarů, jež bankovními účty protekly za pouhé tři měsíce roku 2016.

V jedné z těchto plateb poslalo turkmenské ministerstvo obchodu 1,6 milionu dolarů za bonbóny skotské firmě Intergold LP. Jenže ta podle oficiálních dokumentů nemá se sladkostmi nic společného. Peníze protekly přes pobočku Deutsche Bank v New Yorku a dorazily na lotyšský bankovní účet firmy Intergold, která se později přejmenovala na SL024852. Není dohledatelné, jaké má tato společnost obchodní záměry ani kdo ji vlastní.

Pod zakládacími dokumenty Intergoldu je sice podepsaný jistý James Dickins, mimochodem v Anglii založil dalších dvě stě firem. Když jsme se ho pokusili najít a ověřit, že firma Intergold mohla opravdu dodat turkmenskému ministerstvu obchodu cukrovinky v hodnotě přes 35 milionů korun, nemohli jsme ho dopátrat. Jeho kolega Daniel O’Donoghue nám jen suše odpověděl, že pokud máme podezření na jakoukoli trestnou činnost, máme kontaktovat policii.

„Tak tohle rozhodně zní jako případ, kdy skořápková společnost byla využita k ukrytí peněz vytunelovaných ze státního rozpočtu,“ tvrdí Annette Bohr, analytička z londýnského think tanku Chatham House. „Asi měli za to, že popis platební operace ‚sladkosti‘ nevyvolá žádné podezření.“

Turkmenské ministerstvo obchodu na naše dotazy neodpovědělo.

Příběh druhý: cinknutá olympijská prohra

Před pár dny, ve středu 16. září, byl ve Francii odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody Senegalec Lamine Diack, kdysi jeden z nejmocnějších mužů světové atletiky. Trest padl za to, jakou roli sehrál v dopingovém skandálu ruské atletiky.

„Už jsem starým hřebíkem,“ vysvětloval osmdesátník Diack u soudu, proč si nepamatuje na úplatkářskou kauzu z období, kdy byl šéfem Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF).

Diack přitom čelil obžalobě jen pár kilometrů od legendárního secesního hotelu California na Champs-Elysées. Právě platba za rezervaci v tomto hotelu v hodnotě 46 000 dolarů pro Diackova syna, který je rovněž spoluobviněný, přitáhla pozornost banky a posléze i amerického FinCENu, jenž následně prozkoumal všech 112 podezřelých plateb.

Těchto 112 plateb vyhodnotila jako podezřelé americká banka Citibank v roce 2016. Stalo se to ale až poté, co dlouhé roky schvalovala podobné platby do Londýna, Singapuru, Dohy, Moskvy, Pekingu a dalších destinací, které podle odborníků na prevenci praní peněz měly být jako pochybné vyhodnoceny mnohem dříve.

„Pokud jsou platby připisovány na účty konzultačních společností s nula zaměstnanci nebo na účty luxusních obchodů, mělo by to být jasné varování,“ vysvětluje specialista na sportovní řízení Roger Pielke.

Jako předseda Mezinárodní asociace atletických federací se Diack zapojil do jednoho z největších dopingových skandálů v historii atletiky.

Spolu se svým synem si vyžádal úplatky v hodnotě přes 80 milionů korun, a to hlavně od ruského ministerstva sportu. Jejich protislužba spočívala v krytí výsledků u testů dopujících ruských atletů.

Poté, co skandál propuknul, světová protidrogová agentura (WADA) oznámila, že Diack o dopingové kauze dobře věděl. Agentura pak několika ruským sportovcům odebrala medaile, které získali v roce 2012 na letních olympijských hrách v Londýně.

Prokurátoři navíc dodávají, že Diack si přivlastnil další milion a půl dolarů z peněz od ruských sponzorů a z televizních licencí. Tyto finanční zdroje měl posléze použít na volební kampaň v domovském Senegalu. Francouzští vyšetřovatelé stále zkoumají, jestli si Diack nechával zaplatit i za to, aby pozitivně ovlivnil výběr konkrétních zemí ucházejících se o pořádání olympiády nebo mistrovství světa.

Lamine Diack i jeho syn vinu popírají.

Diack podle dokumentů SARs používal k praní peněz z úplatků senegalskou firmu Pamodzi Consulting. Ta měla v roce 2013 v rozmezí několika hodin poslat platby na první pohled několika nesourodým subjektům: pařížskému šperkaři, ruské sportovní federaci, obchodníku s luxusními hodinkami, parfémy a kosmetikou a rovněž samotnému Laminu Diackovi.

„Vzhledem k předmětu podnikání francouzského obchodníka s parfémy a kosmetikou považujeme za nestandardní, že by poskytoval konzultace ke sportovnímu marketingu,“ vyhodnotila platbu francouzská finanční policie Tracfin.

Pamodzi Consulting sice prováděla milionové platby, sama ale neměla ani webovou stránku, ani jakékoli doložitelné zkušenosti se sportovním odvětvím.

Americké Citibank trvalo dva roky, než odhalila, že schvaluje platby v objemu přes miliardu korun, jež nejsou ničím jiným než úplatky ve velkém korupčním skandálu. Teprve rok poté, co byl Diack v roce 2015 zatčen, nahlásila Citibank 122 podezřelých plateb z roku 2007 v celkovém objemu 55,5 milionu dolarů.

Peníze nahlášené jako pofidérní platby byly jen jednou z mnoha tisíc položek zaplacených formou úplatků, které skončily v kapsách trenérů, doktorů, úředníků a ministerstev v rámci jednoho z nejšpinavějších sportovních skandálů.

A doplatili na něj i samotní atleti, jejichž celoživotní sportovní úsilí bylo po odhalení aféry konečně odměněno. Například tuniská překážkářka Habiba Ghribi skončila na olympiádě v roce 2012 jako druhá na trati 3 000 metrů za Ruskou Julianou Zaripovou. Davy tehdy šílely a televize přenášely vítězství Zaripové do celého světa.

O čtyři roky později musela Ruska zlatou medaili vrátit, když vzorek její moči odhalil, že i ona se účastnila ruského dopingového podvodu. Ghribi si tak svoji zaslouženou zlatou medaili převzala jednoho večera během juniorského mistrovství v atletice.

Tím, že v roce 2012 prohrála proti dopující Rusce, přišla o statisíce korun za výhru i ze sponzorských smluv. „Být olympijskou šampionkou nebo jen druhou v pořadí prostě není to samé,“ okomentovala někdejší finálový běh Ghribi.

Přečtěte si

Česko se stává evropským centrem praní peněz

Příběh třetí: sutiny na Ukrajině

„Seděli jsme a čekali na zázrak,“ popisuje Olha Prychodková den před devíti lety, kdy se v kostele modlila, aby alespoň ještě jednou mohla spatřit svou matku živou. „Pokaždé, když vynesli další tělo zabalené v plastovém pytli, nás naděje opustila.“

Prychodková vzpomíná, jak její matka Naděžda Kuliničová vypadala v rakvi. Vykloubenou čelist měla omotanou bílým obvazem, prsty rozdrcené a ruce plné modřin od toho, jak se snažila chránit před padajícími sutinami.

Na konci července 2011 byla Kuliničová jednou z jedenácti lidí, kteří zemřeli při neštěstí ve státním uhelném dolu na východě Ukrajiny. Těžební věž se tam tehdy zřítila na budovu, v níž dělníci třídili uhelnou rudu od obyčejných kamenů.

„Už předtím si máma stěžovala, že se tam všechno rozpadá,“ popisuje situaci Prychodková. Když přišla kontrolní komise, údajně si stěžovala, že jim během práce padají cihly na hlavu.

Prychodková z katastrofy viní celý těžařský systém, vedoucí až k politikům v Kyjevě. Z okna svého domu vidí přímo na místo, kde její matka zemřela. I ostatní horníci si stěžují, že rozsáhlá korupce přímo ohrožuje jejich životy.

Podle protikorupčních aktivistů i úředníků a zaměstnanců ukrajinských státních dolů byl tento podnik po dlouhou dobu mimořádně oblíbeným zdrojem peněz mezi nejrůznějšími tuneláři. Výsledek proto není překvapivý: v celém těžařském odvětví se všichni neustále strachují, které vybavení či zařízení zase selže. Samotné doly upozorňují, že mají jen asi polovinu plynových masek nutných k záchraně života horníků v případě sesuvu důlní šachty. Samotní horníci si stěžují, že modernizace vybavení ve skutečnosti není než novým nátěrem na starých věcech.

Pád věže v Bažanovském dole byla jen jedna ze tří katastrof, jež se onoho červencového týdne roku 2011 na východě Ukrajiny staly. Vyžádaly si dohromady 39 obětí. Oficiální vyšetřovací komise stanovila jako důvod katastrof zastaralé vybavení a doporučila nový způsob prověřování těžebních věží.

Firma, která dodávala vybavení do Bažanovského dolu, je kyperská Tornatore Holdings, Ltd. Zhruba měsíc po pohřbu Naděždy Kuliničové tato kyperská společnost přitáhla pozornost úřednice newyorské pobočky Deutsche Bank. Ta se snažila najít, kdo je majitelem Tornatore.

Kromě toho, že majitele nebylo možné dohledat, úřednici zaujaly i okolnosti plateb z prosince 2011. Tehdy na účtu Tornatore přistálo 5,5 milionu dolarů z ukrajinské dceřiné společnosti pro těžbu LLC Gazenergolizing. Následujícího dne pak kyperská Tornatore poslala 999,994 dolarů velké ruské leasingové společnosti, kterou spoluvlastní ruská vláda.

Platby těsně pod milion dolarů považují experti na prevenci praní peněz za typický příznak podvodu. A právě tato finanční úhrada byla poslední kapkou, jež Deutsche Bank přesvědčila o nutnosti jednat.

Další platby, které upoutaly pozornost, byly pro banku popsány jako „dary“ nebo „splátka dluhu“. Jakmile se na ně Deutsche Bank začala konkrétně vyptávat u svého ruského protějšku, dostala jen strohou odpověď, že „klient žádné podezřelé operace neprovedl“. Když se Deutsche Bank dožadovala dalších informací, odpověď už byla zamítavá.

V roce 2011 přinesla ukrajinská média zprávu, že kyperská společnost Tornatore patří Juriji Ivanjuščenkovi, politikovi z okruhu tehdejšího prezidenta Ukrajiny Viktora Janukoviče. Tornatore byla firma, přes kterou ovládal státní firmu s monopolem na dodávky vybavení do ukrajinských dolů Gazenergolizing.

Ukrajinský kontrolní úřad ve své zprávě z roku 2011 popsal, že v dolech je poškozené nebo nefunkční údajně nové vybavení nakoupené za víc než 21 milionů dolarů. Dalších 205 milionů dolarů se jim pak nepodařilo dohledat kvůli chybám v účetnictví a hrubému porušení rozpočtové kázně.

Ivanjuščenko z Ukrajiny uprchnul v roce 2014. Na Ukrajině i ve Švýcarsku je vyšetřován pro zpronevěru stovek milionů korun, které měly být investovány do energetiky. Ivanjuščenkovi právníci na zaslané dotazy neodpověděli.

Autoři článku: Will Fitzgibbon (ICIJ) a Pavla Holcová (investigace.cz)

Autor úvodní grafiky: ICIJ

Na textu spolupracovali: Agustin Armendariz, Simon Bowers, Wahyu Dhyatmika, Emilia Diaz-Struck, Momar Dieng, Abdelhak El-Idrissi, Azeen Ghorayshi, Adebayo Hassan, Karrie Kehoe, Mohammed Komani, Tanya Kozyreva, Malek Khadhraoui, Vlad Lavrov, Anna Myroniuk, Toshi Okuyama, Delphine Reuter, Mago Torres, Tom Warren, Amy Wilson-Chapman, Farruh Yusupov, Andrew W. Lehren

Projekt vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Nadačního fondu rodiny Orlických.

 

The post FinCEN Files appeared first on investigace.cz.

Kamil Kouba, Pavla Holcová

Záměr byl jednoduchý: založit firmu, otevřít v bance účet a postupně porušit úplně všechna písmena paragrafu 6 zákonu č. 253/2008 Sb. (to je paragraf, který v tomto zákonu proti praní špinavých peněz definuje podezřelý obchod). Oproti velkým drogovým kartelům nebo diktátorům byl náš rozpočet, který jsme do celého projektu mohli investovat, velmi omezený. Nakonec jsme však ještě ušetřili. Cílem bylo zjistit, kdy někdo odhalí zjevně podezřelý obchod a zastaví nás. Nezastavil nás nikdo.

Plán

Způsobů, jak vyprat peníze, abychom u toho nebyli přistiženi, je celá spousta. Naším cílem ale bylo naopak spustit alarm – aktivovat veškeré obranné mechanizmy finančního systému. Proto byl pokus proveden úmyslně nápadně a křiklavě.

Rozhodli jsme se vytvořit dvě postavy provinčních „manažerů“, kteří zastupují naprosto reálného balkánského drogového krále. V Česku se pro něj snaží založit firmu a otevřít bankovní účet bez toho, že by sem musel byť jen přijet, protože kdo má firmu a bankovní účet, má hotovou infrastrukturu k praní peněz. Na jeho bankovní účet budeme posílat jednu podezřelou platbu za druhou až do okamžiku, kdy si toho někdo všimne, nahlásí to jako podezřelé platby a Finanční analytický úřad (FAÚ) účet zmrazí. Součástí našeho záměru bylo i otevřené sdělení, že skutečný vlastník chce zůstat utajen, a jako nastrčeného majitele jsme chtěli přivést náhodného bezdomovce. Aby bylo varovných signálů dost, vědomě jsme zamýšleli uvádět země jako Srbsko nebo Bosna a Hercegovina, kde potírání špinavých peněz není zrovna priorita.

Identity

Vytvořit si falešnou identitu manažera dnes není nic náročného. Stačí si vybrat jméno, koupit předplacenou SIM kartu, zřídit e-mailový účet a vytvořit falešné vizitky. Falešnou identitu drogového krále jsme zřizovat nepotřebovali, stačilo si vybrat z plejády balkánských mafiánů. Naše volba padla na Radoljuba Raduloviče, skutečně žijící osobu, která má v kruzích organizovaného zločinu přezdívku Miša Banana.

Abychom přitáhli pozornost k našemu podezřelému chování, vpašovali jsme do příběhu pár klíčových narážek. Kromě samotného jména Radoljub Radulović, které by už samo o sobě mělo působit preventivně jako překážka k založení firmy, jsme zmiňovali dovoz ovoce z Kolumbie, přezdívku Miša Banana, fakt, že Radoljub nemůže cestovat do EU, a zdůraznili jsme, že se jeho jméno nikde nesmí objevit. A že peníze nejsou problém.

Firmy, které prodávají firmy

Pokud podnikáte tak, že se živíte zakládáním a prodejem firem, jste ze zákona takzvaná „povinná osoba“. V praxi to znamená, že pokud se vám váš klient nepozdává, popřípadě vypadá, že zřizuje firmu pro někoho, kdo se nechce identifikovat, měli byste mu odmítnout poskytnout své služby. Nebo je poskytnout, ale následně podivného zákazníka nahlásit Finančnímu analytickému úřadu (FAÚ).

Samotný FAÚ v roce 2013 udělil pokutu dva a půl milionu korun firmě za to, že společnost zakládající a prodávající firmy „nesplnila opakovaně povinnost při identifikaci a kontrole klienta“. Společnost se odvolala, ale u soudu definitivně prohrála letos v únoru.

Domluvili jsme si setkání s manažery několika společností, které prodávají už založené firmy. Jen v jedné z nich nás přesvědčovali, že poskytnutí jakéhokoliv nastrčeného majitele českého původu nejde. Další dvě společnosti nám nastrčené jednatele i majitele rovnou započítaly do kalkulace.

Všechny společnosti nám ale navrhly řešení, jak vlastnictví firmy anonymizovat tak, aby nikdy nikdo nebyl schopen zjistit, kdo je reálným vlastníkem.

Ceny za nákup společnosti s nastrčeným ředitelem na virtuální adrese a jejich první rok provozu se pohybovaly v rozmezí 20 000 až 100 000 korun.

Jakože někdo z ulice?

Nakonec jsme se rozhodli pro to nejlevnější řešení, a sice sehnat nastrčeného majitele a ředitele na ulici. Všem podnikatelům zakládajícím firmy na klíč jsme tohle řešení navrhli – nepozastavil se nad ním nikdo. Podle litery zákona jsme výslovně naplnili definici podezřelého obchodu a měli jsme skončit nahlášeni dozorujícím orgánům. Ze všech oslovených firem to nikdo neudělal.

Ředitel z Hlaváku

Ředitele a majitele jsme hledali na Hlavním nádraží. Kupodivu to byla nejobtížnější část plánu.

V pošmourném březnovém odpoledni roku 2018 je na Hlaváku ještě větší deprese než obvykle. Zima zalézá za nehty i lidem, kteří jen rychle běží parkem na vlak. Přemluvit bezdomovce mrznoucího na lavičce, aby za pár stovek podepsal nějaké papíry, se zdálo snadné. Paradoxně právě bezdomovci se ukázali jako opatrnější a podezíravější než všichni zakladatelé firem na prodej, které jsme oslovili.

Museli jsme proto zvolit jiný přístup a najít si někoho, kdo už nemá moc co ztratit. Vydali jsme se proto na místo se zvýšenou koncentrací drogově závislých.

„Potřebujete občanku, že?“ ptá Karolína se místo pozdravu.

Vyfotili jsme si její občanku a vyrazili zařídit firmu. Z několika nicneříkajících názvů jsme si vybrali ten, co zněl nejvíc balkánsky. Ověřit Karolínin podpis na CzechPOINTu a přepsat na ni firmu trvalo asi hodinu. Karolína se tak stala novou ředitelkou i jednatelkou firmy.

Podezřelý obchod

Pokud v první fázi našeho projektu zakladatelé firem k prodeji váhali s tím, jestli nás nahlásit, teď už váhat neměli. „Ředitelka z ulice“ byla učebnicovou ukázkou podezřelého obchodu. Nápadné mělo být zejména porušení těchto písmen paragrafu 6 zákona:

e) Prostředky, se kterými Karolína disponuje, neodpovídají jejím majetkovým poměrům – s plným vědomím, že jde o člověka z ulice, zapsali Karolínu jako vlastníka a jednatele firmy.

f) Firma byla s vědomím obchodníka zřízena v rozporu s účelem, pro který byla zřízena, neboť obchodník věděl, že pravým účelem firmy je zakrytí skutečného vlastníka Radoljuba Raduloviče, jenž si nepřeje figurovat v jakýchkoli listinách.

g) S plným vědomím obchodníka jsme vykonávali činnosti, které vedly k zastření totožnosti skutečného majitele. Majitelem se stala osoba nalezená na ulici.

h) Zastupovali jsme klienta, který nejen že je hledaným drogovým králem, ale zároveň pochází ze Srbska, země, jež byla Mezinárodním výborem proti praní špinavých peněz (FATF) označena jako vysoce riziková a každá transakce nebo klient z této země musí být důkladně prověřováni.

i) Po celou dobu jsme jednali na základě fiktivních jmen podložených pouze vizitkami, falešnými e-mailovými adresami a jednorázovými telefony, aniž nás kdokoli požádal o doklad totožnosti.

Prodejci firem se nepozastavili nad tím, že veškerou poštu mají přeposílat na e-mail Radoljuba Raduloviče, vytvořený speciálně pro tento účel.

Zbývala poslední výzva: bankovní účet.

Banky mají být tím nejsilnějším nástrojem pro boj s praním špinavých peněz. Jak ale ukazují kauzy minulých let, ne všechny a ne vždycky dokáží dostát svojí roli. Banka Wachovia v New Yorku prala peníze pro jeden z nejbrutálnějších drogových kartelů, banka HSBC prala peníze pro africké diktátory, banka DanskeBank prala peníze pro prezidentskou rodinu z Ázerbájdžánu…

S Karolínou máme sraz na Václavském náměstí. Spousta bank je tu v pěší vzdálenosti. Během prvního kola nás banky odmítají, protože firma ještě není zapsána v obchodním rejstříku. Až zapsána bude, založit pro ni účet prý nebude problém.

Druhé kolo nastává o týden později, kdy nám dojde e-mail, že firma už je pod novým názvem v obchodním rejstříku a že Karolína je uvedena jako jediná jednatelka a majitelka.

Sjednáváme si schůzku v bance. Dorazíme jen s malým zpožděním, zpocené z pražského letního žáru. Karolíně předávám papíry a připomínám, co má odpovědět, kdyby se kdokoliv na cokoliv ptal: To nevadí, že bydlí na úřadě, má to pro ni být nový start do života. Kamarád Radoljub Radulovič do ní chce investovat peníze, protože věří, že tentokrát to zvládne a z ulice se dostane.

Karolína jde dovnitř a já čekám před bankou. Hotovo je za dvacet minut, nikdo se na nic neptal. V bance si okopírovali Karolíninu občanku a výpis z obchodního rejstříku a slíbili, že zítra odpoledne bude všechno připravené, a vyzvali ji, ať se zítra dostaví k podpisu.

Odpoledne je hotovo ještě rychleji, stačí pár podpisů, Karolíně dávám slíbenou finanční odměnu a ona mi na oplátku dává přístupové kódy k mobilnímu bankovnictví. Nejhledanější balkánský drogový král by teď mohl mít plnou kontrolu nad bankovním účtem v jednom z českých bankovních domů.

Bylo to rychlejší a levnější, než jsme předpokládali. Tak mnohočetné porušení zákona není jen selháním několika jedinců, poukazuje spíše na špatně fungující systém: bezdomovci na ulici projevili větší opatrnost než zaměstnanci firem a bank.

Nezveřejňujeme pravá jména ani neprozradíme banku, ve které si hledaný drogový král otevřel bankovní účet. Pokud se však někdo v textu pozná, má stále možnost případ reportovat Finančnímu analytickému úřadu.

Tuto reportáž jste si mohli přečíst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Vyzkoušeli jsme za vás: Praní peněz? V Česku žádný problém appeared first on investigace.cz.

Organizace Spojených národů pro drogy a kriminalitu (UNODC) odhaduje (zdroj zde), že celkový objem vypraných peněz dosahuje 2 až 5 procent celosvětového HDP ročně, v přepočtu skoro 2 biliony dolarů (asi 44,3 bilionů korun). Banky jsou v celém řetězci praní peněz posledním a zároveň nejsilnějším nástrojem, který může tyto nelegální finanční transakce zastavit. Často se to ale neděje. Problémy se zákonem měly i tak velké finanční instituce jako švýcarská HSBC, UBS, nebo německá Deutsche Bank. Podle Finančního analytického úřadu (FAÚ) je ale situace v českém bankovním sektoru dobrá.

FAÚ tvrdí (zdroj zde), že banky působící v ČR „vykazují velmi dobré povědomí o prevenci praní peněz, mají dobře zvládnuté řízení rizik a vyšší rizikovost produktů nebo klientů je vyrovnávána přísnější kontrolou”. S tím souhlasí i Ladislav Pauker z Komise pro bankovní a finanční bezpečnost Bankovní asociace: „Po zkušenostech s kolapsem českého bankovního systému na sklonku devadesátých let jsou bezpečnostní opatření, která musí každá banka dodržovat, poměrně přísná,“ tvrdí.

Na začátku letošního roku také nabyla účinnosti novela zákona č. 253/2008 Sb. (tzv. „AML zákona“), která implementuje novou směrnici Evropské unie o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Postupně se zlepšujícímu stavu úrovně kontroly ze strany bank poté odpovídá i statistika oznámení o podezřelém obchodu ve smyslu §18 téhož zákona.

Navzdory veskrze kladnému hodnocení bank však legalizace výnosů z trestné činnosti v České republice stále působí značné škody. Například v roce 2015 celkový objem způsobené škody činil podle policie 100 milionů korun, a to jen v případech, o kterých PČR ví a zahrnuje je do svých statistik.

V Česku je v současnosti 47 bank a poboček zahraničních bank, 14 bank má u nás zahraniční zastoupení. Zajímavou pozici na bankovním trhu v České republice zaujímají banky, jejichž vlastnická struktura sahá do Ruské federace. I kvůli tomu, že ruský bankovní sektor má v posledních letech s praním peněz bohaté zkušenosti.

Charakterizace ruského bankovního sektoru

Ruský finanční sektor je k praní peněz poměrně náchylný. Americké ministerstvo zahraničí Rusko řadí mezi země, na které se v rámci boje s praním peněz soustředí nejvíc. Stejně tak Basilejský institut (neziskový institut specializující se na prevenci korupce a veřejnou správu, pozn. redakce) uvádí Rusko na seznamu 15 zemí Evropy a střední Asie s největším rizikem praní peněz a financování terorismu. Rusko je v nejnovější zprávě z roku 2017 na 6. místě v tomto regionu za Tádžikistánem, Tureckem, Ukrajinou, Kazachstánem a Kyrgyzstánem. K řazení zemí organizace využívá tzv. „Basilejského AML indexu”. Pro srovnání: Česká republika zaujala 126. pozici, celkově do průzkumu bylo zahrnuto 146 zemí světa.

Mezinárodní měnový fond (MMF) ale ve svém hodnocení ruského finančního sektoru uvádí, že regulační opatření kladoucí si za cíl zabránit praní peněz se v Rusku v uplynulých letech zdokonalily. Ruská centrální banka podle MMF podnikla kroky k ukotvení vyšších nároků na integritu bankovních institucí, dohled centrální banky je podle fondu „intenzivní a pronikavý”.

Ruská centrální banka v posledních letech skutečně učinila kroky k nápravě svého bankovního sektoru. Jen od roku 2013 odebrala licenci více než 300 úvěrovým institucím. I proto, že mnohé z nich se spoléhaly na finanční injekce od státu a své vlastní prostředky často neprůhledným způsobem vyváděly do jiných institucí v Rusku i v zahraničí. Modelovým příkladem tohoto jednání může být známý bankéř Anatolij Motylyov.

Vybrat peníze, vyvést, nechat se zachránit

První případ „selhání“ Motylyových podnikatelských aktivit se odehrál během finanční krize v letech 2007 a 2008. Jeho společnost Globex poskytující půjčky dosáhla během krize ztrát, které vyžadovaly záchranný balíček ruské vlády v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Po vykoupení Globexu ruské úřady zjistily, že stovky právnických osob, které byly klienty Globexu, představovaly pouhé skořápkové společnosti, které Motylyov využil k vyvedení peněz do svých selhávajících projektů na trhu s nemovitostmi.

Ačkoliv ruská vláda už měla zkušenosti se stylem Motylyova podnikání, nezabránila mu v tom, aby schéma „vyvést peníze a spoléhat se na záchranu ze strany státu” nezopakoval. V polovině roku 2015 ruská centrální banka odňala licenci čtyřem Motylyovým bankám a sedmi soukromým penzijním fondům. Všechny čtyři banky dohromady disponovaly vklady v hodnotě více než 1,1 miliardy dolarů. Fondy disponující více než jednou miliardou dolarů poté střežily vklady asi milionu Rusů.

Několik měsíců po odejmutí licencí ruská centrální banka oznámila, že ve finančních výkazech Motylyových společností objevila „díru” v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Ruské úřady začaly Motylyovovy společnosti a jejich transakce vyšetřovat, sám majitel však podle dostupných informací pravděpodobně ze země zmizel.

Případ Anatolije Motylyova poukazuje na obecnější problém ruského bankovního sektoru, ve kterém v posledních letech došlo k mnoha selháním bank, falšování finančních dokumentů a provádění neprůhledných transakcí za účelem vyvedení peněz do zahraničí. Dalším příkladem je příběh Globální pračky, o kterém jsme psali v březnu, kdy bylo z 19 ruských bank vyvedeno přes 20 miliard dolarů. Tyto peníze poté protekly přes účty 732 bank v 96 zemích světa a svou roli v „globální pračce“ sehrály i některé české banky.

Banky napojené na ruský kapitál tak stále vyvolávají pochybnosti.

„Působení bankovních institucí s ruským kapitálem rizikové samozřejmě je a velmi. V Rusku byly banky zakládány skupinami organizovaného zločinu. Ty dnes kontroluje Kreml a využívá je k prosazování svých imperiálních zájmů,” tvrdí Petr Pojman, kriminolog a bezpečnostní expert.

Ruské banky působí v České republice od roku 1996. V uplynulých letech se v České republice těchto institucí objevilo hned několik, a v některých případech jejich činnost vyvolala podezření regulačních orgánů.

Jednou z těchto bank byla i Evropsko-ruská banka.

Evropsko-ruská banka

Evropsko-ruská banka (ERB) na českém trhu působila od roku 2009, 25. října loňského roku však vstoupila do likvidace. O den dřív jí Česká národní banka odňala povolení k činnosti. Hlavními důvody podle vyjádření banky byly „nefunkční řídicí a kontrolní systém banky a nákup dluhopisů v rozporu s právními předpisy“. Už půl roku předtím přitom ČNB provedla předběžná opatření, a částečným omezením činností ERB cílila na zamezení dalšího poškozování zájmů vkladatelů.

Majitel ERB Roman Popov opatření provedená ČNB kritizoval. Problematický nákup rakouských cenných papírů rakouské firmy M&A InvestConsult v hodnotě 60 milionů eur, za který na ERB Česká národní banka dokonce podala trestní oznámení, považoval za standardní. ČNB poté ve vyjádření pro Český rozhlas obvinil z „umělého vytvoření krachu banky”.

Evropsko-ruská banka byla první bankou s ruským kapitálem a licencí k provozování bankovních služeb. Česká licence jí pomohla vstoupit na evropský bankovní trh.

Banka sídlila jen pár minut chůze od neslavně proslulé restaurace U Holubů – místa, kde se v devadesátých letech scházely ruské mafiánské skupiny jako Solncevská mafie nebo Semjon Mogilevič. Z adresy na Smíchově dnes zbývá spíš jen memento podezřelých ruských operací.

ERB byla založena První česko-ruskou bankou (PČRB). Instituce sídlící v Moskvě k sobě v uplynulých letech přitáhla pozornost médií, politiků i tajných služeb díky své finanční podpoře francouzské Národní fronty vedené Marií Le Penovou nebo umožňováním peněžních převodů íránským obchodníkům se zbraněmi navzdory uvalenému embargu.

Vše začalo u IPB

PČRB byla založena v Rusku v roce 1996 českou bankou IPB, bankovní institucí, jejíž bankrot byl největším případem selhání banky v historii České republiky, spolu s ruskou bankou Vozrožděnije.

V období, kdy finanční krize zasáhla ruský bankovní trh, se banka Vozrožděnije rozhodla ukončit své působení v PČRB, kterou tak naplno převzala IPB.

IPB však v roce 2000 zkrachovala a PČRB byla převedena pod Českou konsolidační agenturu. Agentura ale žádný zájem o řízení banky neprojevila, a tak byla PČRB prodána ruské společnosti Strojtransgaz, jejímž většinovým podílníkem byla ruská státní společnost Gazprom. Tato akvizice vzbudila v ruských i českých médiích pochybnosti nad mírou napojení banky na ruskou vládu.

Český bankovní expert Jan Lamser, který vedl likvidaci aktiv IPB a jejích dluhů po zbankrotování banky, k tomu dodává: „Historie PČRB je spíš množinou náhodných rozhodnutí jejího českého managementu, než konspiračním plánem ruských politiků.”

V roce 2011 Strojtransgaz prodal 74,5 % akcií banky jednomu ze svých bývalých zaměstnanců, Romanu Popovovi. O rok později se Popov stal jediným akcionářem jak PČRB, tak v Česku založené ERB. Podle svých slov kromě koupě PČRB investoval do navýšení základního kapitálu ERB dalších zhruba 600 milionů korun – částku, která je vysoká i pro bývalého ředitele Strojtransgazu.

ERB byla založena v roce 2005, kdy se PČRB jako její matka chtěla vrátit na český trh. Získání licence bylo pro ERB obtížné, jelikož čelila komplikacím ze strany České Národní Banky i BIS (Bezpečnostní informační služby), která ji považovala za možné bezpečnostní riziko.

První pokus o získání licence v roce 2004 byl z důvodu nedostatečné dokumentace zamítnut, druhý pokus v roce 2005 pak opět také selhal kvůli výrazným změnám ve vlastnické struktuře banky. Třetí a úspěšný pokus přišel až v roce 2008, kdy banka licenci získala. Od roku 2009 tak banka na českém trhu fungovala s jednou pobočkou v Praze a druhou v Karlových Varech v Moskevské ulici.

Zvědavost v případě počínání PČRB a jejího majitele Romana Popova vzbuzuje také napojení banky na některé tradiční offshoreové destinace. Jedna z Popovových společností, Royaline Investments Ltd, pocházející z Britských panenských ostrovů, totiž sehrála roli u půjčky ilustrující netransparentní vyvedení prostředků z banky.

PČRB nejdříve poskytla půjčku ve výši 12 milionů eur kyperské společnosti Laerma Limited zastoupené Natalií Myskinovou, manželkou Vladimira Myskina, zaměstnance PČRB, který půjčku schválil. Banka ovšem prostřednictvím Royaline díky smlouvě o zřízení zástavního práva získala 50% obchodní podíl společnosti Dastyno Commerce s.r.o., jehož nominální hodnota činí pouhých 100 000 korun. Vzhledem k tomu, že společnost Dastyno v obchodním rejstříku neeviduje žádné finanční výkazy, jeví se jako typický příklad skořápkové společnosti určené k zástavě úvěru, který dlužník nikdy nehodlá splatit.

Ačkoliv ERB už na seznamu bank v České republice nefiguruje, První česko-ruská banka zde stále má své zahraniční zastoupení, přestože i ta v Rusku přišla loni o bankovní licenci.

Dalšími českými bankami s napojením na ruský kapitál jsou Expobank a Sberbank.

Expandující Expobank

Expobank na českém bankovním trhu působí od roku 1991. Původně působila pod názvem BAWAG Bank CZ, od roku 2008 poté banka vystupovala pod názvem LBBW Bank CZ jako dceřiná společnost německé LBBW. Na konci roku 2014 se společně s příchodem nového většinového akcionáře Igora Kima banka přejmenovala na Expobank CZ.

Igor Kim je ruský investor, který na bankovních trzích působí přes 20 let. Kim se narodil v Kazachstánu a vyrůstal na východě Ruska. V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů malé sibiřské banky, později se stal jejím ředitelem. V roce 1996 dohlížel na restrukturalizaci banky Sibacadembank, dnes známé jako Ursa Bank, v současnosti jedné z 20 největších ruských bank.

Za své působení na bankovních trzích Kim již nakoupil přes 30 bank. Webový portál Forbes hodnotu Kimova majetku odhaduje na miliardu dolarů.

Kim v roce 2013 pro Reuters sdělil (celý článek zde), že “se poohlíží po akvizicích nejen ve východní, ale i ve střední Evropě”. V expanzi mu má pomoci právě česká pobočka Expobank.

Banka na svých webových stránkách uvádí, že Kimův úspěch „je výsledkem chytrých investic v minulosti a inteligentního bankovního řízení bez napojení na politiku”.

Expobank za první dva roky svého působení pod novým jménem a s novým vlastníkem vykázala zisk ve výši 442 milionů korun (105 milionů korun v roce 2015 (zdroj zde), 337 milionů korun v roce 2016 (zdroj zde)), a plánovanou expanzi odstartovala hned v prvních dvou letech svého působení na českém trhu.

„V roce 2016 a na začátku roku 2017 Expobank učinila dvě akvizice – nejdříve získala jednu z účelových společností LBBW v České republice (East Portfolio s.r.o.) a rozšířila portfolio svých klientů, ve druhé polovině roku poté banka provedla svou první evropskou akvizici Marfin Bank a.d. Beograd (Srbsko) a stala se tak první českou bankou na srbském trhu,” uvádí výroční zpráva z loňského roku.

Expobank kromě České republiky tak v současnosti působí v 8 dalších zemích. Těmi jsou Hongkong, Kazachstán, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Rusko a Velká Británie, tedy země známé ve finančním světě zejména díky silnému bankovnímu tajemství a problémům s bankovním sektorem, který dostatečně neprověřuje ani původ peněz, ani klienty.

Banka na svých stránkách láká klienty tvrzením, že „klienti banky mohou jednoznačně profitovat z působení sesterských a dceřiných společností banky v Evropě a dalších částech světa”.

Právě jedna ze sesterských společností české Expobanky se ale již v minulosti potýkala s problémy ohledně svých interních kontrolních mechanismů. V Lotyšsku banka nejprve v roce 2014 dostala od FKTK (lotyšská Komise pro finanční a kapitálové trhy) varování, jehož důvodem byly „některé nedostatky v interním kontrolním systému banky a selhání v zajištění dostatečné dokumentace klientů”. V roce 2015 poté banka obdržela pokutu ve výši 105 tisíc eur za „nedostatky v monitoringu uskutečněných transakcí a due diligence klientů banky” (zdroj).

Sberbank, ruská státní banka

Poslední a zároveň největší ruskou bankou působící na českém trhu je Sberbank, banka přímo podléhající ruské státní správě, konkrétně ruské centrální bance.

Sberbank na český bankovní trh pronikla v roce 2012, kdy od rakouské Volksbank odkoupila celou její středoevropskou divizi (ke změně jména banky došlo na konci února roku 2013). Sberbank hned zpočátku vyvinula výraznou snahu o propagaci svého příchodu do České republiky prostřednictvím několika marketingových kampaní v čele s televizními reklamami, zároveň výrazně investovala do rozšíření svých poboček.

Sberbank Europe působí v 10 zemích střední a východní Evropy: v Bosně a Hercegovině, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a na Ukrajině.

Od svého nástupu na český trh dceřiná společnost Sberbank CZ vykazuje podle svých slov „nárůst ve všech segmentech” (fyzické osoby, malé a střední podniky, korporátní klienti) (zdroj), stejně tak od změny vlastníka a názvu každoročně utrží zisk v řádu stamilionů korun (výjimkou byl rok 2015, kdy banka vlivem letitého soudního sporu byla nucena z rozhodnutí soudu zaplatit náhradu škody ve výši zhruba 130 milionů korun).

I Sberbank však musela v uplynulých letech čelit komplikacím vycházejícím z podstaty jejího vlastnictví. V důsledku ukrajinské krize Spojené státy i Evropská unie na ruskou Sberbank (evropské dcery Sberbank byly ze sankcí vyňaty) a další ruské státní podniky uvalily sankce, kterými bance zabránily přístup ke svému kapitálu za účelem dlouhodobého financování.

V říjnu roku 2016 poté ČNB zakázala Sberbank poskytovat úvěry na financování investiční výstavby a komerčních nemovitostí (zdroj). ČNB ve svém odůvodnění tvrdila, že banka „nedodržuje náležitým způsobem obezřetnostní pravidla, jimiž se musí každá úvěrová instituce řídit, v důsledku čehož pak může být ohrožena jeho finanční stabilita a zájmy jeho vkladatelů”.

O několik měsíců později, 17. února, nicméně ČNB oznámila, že „v důsledku deklarovaného zjednání nápravy pominuly důvody pro omezení činnosti”.

Na rozdíl od PČRB i ERB jsou Expobank i Sberbank v České republice stále velmi aktivní, a jak nám sdělil ředitel Finančního analytického úřadu Libor Kazda, z hlediska prevence praní peněz prý tyto banky oproti dalším bankovním institucím působícím na českém trhu nelze vyčleňovat.

„Banky jsou ve finančním sektoru typem institucí nejnáchylnějších k praní peněz. Na druhou stranu lze říci, že banky z našeho pohledu fungují dobře a z tzv. „povinných osob” (fyzické nebo právnické osoby, na které se vztahuje AML zákon, pozn. redakce) vykazují nejvyšší míru spolupráce. To platí i pro banky s ruskými vlastníky.”

The post Peníze těch ruských appeared first on investigace.cz.

Sergej Magnitský pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital. Browder se rozhodl vydělávat na revitalizaci ruských firem. Podle novinářky Mášy Gessenové byla Browderova investiční strategie přímočará a efektivní.

„Chtěl kupovat malé ale významné podíly ve velkých ruských společnostech, zahájit vyšetřování, které by ve společnosti nevyhnutelně odkrylo nepravosti, a potom spustit proces reformace,“ popisuje Browderův plán Gessenová.

Reformování starých pořádků se většinou setkávalo s odporem. Browderovi se ale podařilo prosadit aspoň některé změny. A díky tomu hodnota jeho akcií rostla.

Putinova administrativa se o Browderovo podnikání začala zajímat hned po jeho prvních úspěších. Jeho zaměstnanci byli zváni do Kremlu, aby prezentovali své nápady na restrukturalizace firem a závěry jejich vyšetřování. Browder pevně věřil ve svoji strategii i v to, že Rusko se za Putina mění k lepšímu.

„Měl jsem za to, že prezident nepoleví, dokud neprosadí zákon a pořádek,“ okomentoval situaci Browder.

Svůj názor na Rusko změnil Browder až v roce 2005, kdy mu byl zakázán vstup do země. Na letišti v Moskvě mu oznámili, že nemá platné vízum. Když přes své kontakty zjišťoval, co se děje, ozval se mu překvapivě Arťom Kuzněcov z moskevského úřadu ministerstva vnitra, které se vízy běžně nezabývalo.

Kuzněcov se chtěl setkat a otázku víza probrat osobně. Browder to později ve své knize popsal jako varovný signál:

„Za deset let v Rusku jsem zjistil, že když úředník požádal o neformální setkání, znamenalo to jediné: chtěl úplatek…jako u podobných žádostí v minulosti jsem se rozhodl, že i tuto budu ignorovat.“

Přestože se Browder při několika dalších příležitostech pokoušel získat ruské vízum, nikdy se mu to už nepodařilo.

Operace Hermitage

William Browder založil Hermitage Capital v roce 1996. Společnost patřila mezi nejúspěšnější zahraniční investiční fondy v Rusku se spravovaným majetkem přes čtyři a půl miliardy dolarů (přes sto miliard korun).

V zimě roku 2007 měl Sergej Magnitský hodně práce. Byl totiž jediným právníkem, který odmítl Browderovu nabídku přesídlit z bezpečnostních důvodů do Londýna. Potřeboval napsat všem ruským úřadům, co se zabývají finanční kriminalitou, že někdo ukradl Browderovu firmu Hermitage Capital. Apely Sergeje Magnitského nikoho nezajímaly, nikdo nezaložil žádný vyšetřovací spis.

Magnitský to ale nevzdal, a vypracoval podrobnou zprávu o obřím daňovém podvodu. A o necelý rok později, v létě roku 2008 obeslal touto zprávou sedm ruských vládních úřadů. Předložil důkazy, že šlo o podvod, do kterého byli zapojení lidé od policie, soudů, bank, auditoři, daňoví úředníci i ruská mafie.

Dokumenty, které předložil, jasně prokazovaly, že úředníci ze dvou moskevských daňových úřadů společně s jedenácti soudci, odsouzeným vrahem a za pomoci zaměstnanců Ministerstva vnitra doslova ukradli vlastnictví firmy Hermitage Capital Management. Podařilo se mu prokázat, že jménem ukradené firmy si tito úředníci vyžádali vrácení největší zálohy na dani v dějinách Ruska: šlo o 230 miliónů amerických dolarů (přes pět miliard korun). Tento neortodoxní požadavek byl vyřízen během jediného dne, a to 24. prosince 2007. Peníze byly převedeny na nové majitele společností a zmizely z ruského peněžního systému.

Místo toho, aby ruské úřady ocenily detailní a důsledný report o finančním podvodu, který do státní kasy mohl vrátit několik stovek milionů dolarů, byl Sergej Magnitský zatčen. Paradoxně v souvislosti s podvodem, který se předtím sám snažil odhalit. Oficiální obvinění znělo „za daňové podvody“.

Sergej Magnitský zemřel přesně 358 dní poté. Byl umístěn do jedné z nejhorších ruských věznic, moskevské Butyrky. Často nedostával najíst. Dozorci ho pravidelně bili s tím, že z něj chtěli dostat přiznání k tomuto podvodu. Jako další páku používali odpírání lékařské péče – Magnitský nakonec zemřel na neléčený zánět slinivky a žlučníku.

V době, kdy Sergej Magnitský umíral kvůli zločinu, který nejenže nikdy nespáchal, ale naopak objasnil, byly už vytunelované miliony v globálním finančním oběhu. Dostaly se do něj přes skořápkové firmy na Kypru, Britských Panenských ostrovech a ve Švýcarsku. Lidé, které Magnitský identifikoval jako pravděpodobné pachatele, si za ukradené a vyprané peníze nakupovali drahá auta a nemovitosti v Dubaji, Černé Hoře a Moskvě. Ruské úřady to opět nezajímalo.

Zatímco se Magnitského stav rapidně zhoršoval, Olga Stěpanovová, bývalá úřednice moskevského daňového úřadu, která osobně schválila vracení daňových záloh, si vyzvedávala klíče od svého nového avantgardního sídla na předměstí Moskvy v hodnotě 12 milionů dolarů. Předtím si s manželem už nakoupili rekreační domy v Dubaji a v Černé Hoře, které zaplatily v rámci sofistikovaného schématu přes švýcarské bankovní účty a sérii offshorových firem založených firmou GT Group.

Tato právnická firma se předtím, než byla zrušena na příkaz novozélandských vyšetřovatelů, proslavila nejen zakládáním firem v offshorových destinacích, ale i ochotou spolupracovat s představiteli organizovaného zločinu, zkorumpovanými vládami a teroristickými skupinami.

William Browder, zakladatel a majitel Hermitage fondu, celou situaci pro OCCRP okomentoval:

“Ruská vláda je nastavená tak, aby od lidí vybírala daně, které pak úředníci ukradnou. A jde to až do nejvyšších pater vlády, k ministrům a možná ještě výš.”

Firemní lupiči

V červnu 2007 vtrhly pod vedením vyšetřovatelů Arťoma Kuzněcova a Pavla Karpova desítky úředníků Ministerstva vnitra do moskevské pobočky londýnské investiční firmy Hermitage. Zkonfiskovali server, sedm počítačů a pět krabic dokumentů. Stejný den a ve stejný čas vtrhli i do Firestone Duncan, malé právnické firmy, která se zabývala zejména audity a obchodním právem. Zkonfiskovaly dvě dodávky dokumentů a zranili jednoho ze zaměstnanců takovým způsobem, že následující dva týdny musel strávit v nemocnici. Jako důvod roztržky jim stačilo, že označil jejich povolení k domovní prohlídce jako podvrh.

William Browder tvrdí, že tento zásah byl nelegální, protože moskevská pobočka Hermitage nespadala pod Kuzněcova. Oficiálním důvodem k zásahu mělo být vyšetřování daňového podvodu jedné firmy. “Když jsme se ale dotazovali na finančním úřadě, pod který spadáme a který má na starosti naše daně, tak nám odpověděli, že všechny naše společnosti plně splňují literu zákona,” dodává Browder. Má za to, že tento zásah měl posloužit k tomu, aby se úředníci dostali k důvěrným firemním materiálům, jako jsou hlavičkový papír, razítka a potvrzení o registraci firem, které jsou využívány v rámci investičního holdingu.

“O čtyři měsíce a šest soudních sporů později jsme zjistili, že už tři z těchto firem už nevlastníme,” tvrdí Browder.

Během října prohrál holding hned šest soudních sporů s náhradou škody ve výši téměř jedné miliardy dolarů (přibližně 25 miliard korun). Právníci z Hermitage o soudních sporech ale netušili, natožpak aby věděli, že tyto soudní spory už prohráli. O celé situaci se dozvěděli až v okamžiku, kdy se jim na základě rozsudku ozvali exekutoři.

Nešlo jen o prohrané soudní spory. Browderova ukradená firma byla zastupována právníky, které si nenajali a nikdo o nich nikdy neslyšel.

„Evidentně to nebyli normální právníci,“ tvrdí Browder. „Protože ve všech případech okamžitě přiznali vinu a uznali falešné závazky.“

Překvapivá byla i opakující se jména soudního komparzu – tedy lidí najatých k tomu, aby se tvářili, že jde o normální soudní jednání. Právník Andrei Pavlov byl v jednom případě poradce pro žalobce a v druhém případě obhájce obžalovaného. Jeho žena Yulia Mayorovová byla v dalším případě poradce pro obhajobu. Podle pozdějšího zjištění Billa Browdera došlo dokonce k tomu, že jeden z členů obžaloby se vůbec nechtěl soudit, ale někdo zneužil jeho identitu poté, co mu byl ukraden cestovní pas.

“Okamžitě, jak dostali do ruky rozsudky, se policisté v čele s Kuzněcovovem (který byl organizátorem zásahu v kancelářích Hermitage a Firestone Duncan), vydali do banky, aby obestavěli firemní účty,” vysvětluje Browder.

Jenže firma Hermitage převedla své peníze na jiné účty hned poté, co byl Browderovi odepřen vstup do země.

“Měli jsme za to, že tím to skončilo,” říká Browder. “Následovalo ale ještě druhé dějství.”

Velké peníze v malé bance

Magnitskému bylo z kontextu jasné, že firma musela změnit majitele. Zjistil, že Hermitage nějakým způsobem změnila v Rusku registrovaného správce, a to z britské banky HSBC na firmu Pluton, o které ale nikdy nikdo neslyšel. Pluton byla společnost z Tatarstánu a jejím jediným vlastníkem byl Viktor Markelov, kriminálník odsouzený v roce 2001 za vraždu.

To se mohlo stát jedině tak, že nový majitel měl k dispozici stanovy společnosti, razítka a hlavičkový papír – věci, které si policie odvezla před pár měsíci.

V prosinci 2007 poskytl Sergej Magnitský tyto informace vyšetřovatelům. A vyšetřovatelé tento případ přidělili přesně těm stejným lidem, kteří organizovali zásah v sídle společností Hermitage a Firestone Duncan: Kuzněcovovi a Karpovovi.

Magnitský obeslal ruské rejstříkové soudy s tím, že firma Hermitage byla ukradena a požadoval, aby úředníci zmrazily její účty.

“Nakonec se ozval někdo z rejstříkového soudu v Khimki na předměstí Moskvy, kde byla naše firma nově zaregistrována. Napsali nám, že teď má firma účet u Universal Savings Bank,” vysvětluje Browder.

Universal Savings Bank (USB) byla tou dobou miniaturní banka se základním jměním 1.5 milionu dolarů. Vlastnil ji Dmitry Kluyev, který byl v roce 2006 odsouzen za nelegální získání podílů ve firmě na zpracování železné rudy. Magnitský pak objevil další účet, tentokrát v Intercommerce Bank.

Na výpisech z účtu si všiml několika podezřelých operací, kdy na kontě firmy zničehonic přistál větší objem peněz. To ho vedlo k přesvědčení, že moskevské daňové úřady číslo 25 a 28, kam byly firmy z Hermitage přeregistrovány krátce po policejním zásahu, už mají s podobným jednáním zkušenost.

Využil veřejné databáze, která poskytuje informace o velkých bankovních operacích. Tam našel důkaz, že oba daňové úřadu složily na účty jak v USB, tak v Intercommerce peníze v celkové výši 230 milionů dolarů, tedy přesně stejnou částku, jako společnost Hermitage zaplatila na daních v roce 2006. A tak hledal dál. Podle Magnitského výpočtů ukradly mezi lety 2006 a 2007 tyto daňové úřady téměř půl miliardy dolarů na základě neoprávněného vracení daní.

Hledání vzorce

Prominentní ruské investiční bance Renaissance Capital se v roce 2006 povedlo obrovsky vydělat na základě Putinova zákona, který vyhlašoval, že akcie Gazpromu mohou vlastnit jen ruské firmy. Renaissance pak musela zaplatit dalších 108 miliónů amerických dolarů na odložených daních. Magnitský prověřil bankovní převody v té stejné databázi, jakou použil pro Hermitage, a přišel na to, že dceřiná firma Renaisance Capital s názvem Rengaz složila na účty v USB a Intercommerce Bank peníze v celkové výši 107 miliónů amerických dolarů, tedy téměř identickou částku, jako zaplatila na daních.

U Hermitage to bylo podobné. Lidé, co firmu ukradli, použili stejné triky: antedatované smlouvy, ze kterých vyplývá, že Hermitage dluží 974 milionů dolarů řetězci offshorových firem. Tedy přesně částku, která se rovnala výnosům v roce 2006. Zajímavé bylo, že vůbec nešlo o splacení fiktivního dluhu. Plán byl totiž takový, že zisky firmy se po započtení tohoto dluhu budou rovnat nule. A tím pádem může firma požádat o vrácení daňových záloh, a to přibližně ve výši 230 milionu dolarů. Tyto peníze ale už rovnou měly jít na účty konspirátorů, kteří za ukradením Hermitage stáli.

Když pak Magnitský porovnal dění ve firmě Rengaz a Hermitage, našel další společné rysy podvodu, a to falešné soudní spory, které se odvolávaly na padělané smlouvy uložené na stejném moskevském daňovém úřadu. Dokonce i komparz byl stejný – žalující strana, právníci i obhájci, dokonce se celé dění odehrálo na stejných soudech v Moskvě, v Kazani a v Petrohradě. Nečekanou pointou pak bylo, že Dmitry Kluyev, majitel banky USB, byl daňovým poradcem firmy Rengaz.

Zásadní rozdíl mezi kauzou Hermitage a Rengaz byl ale v tom, že v investiční bance Renaissance Capital se nikdo neozval, nikdo nepoukázal na pochybné jednání úřadů. Mohlo jim to totiž být jedno – jediní okradení byli ruští daňoví poplatníci a firma Rengaz byla jen nástrojem.

“Když se tohle všechno stalo, napsali jsme trestní oznámení snad na všechny možné trestní orgány v Rusku. V Renaissance to nikdy neudělali,” okomentoval situaci pro OCCRP Browder.

Jochum Horn, zástupce ředitele Renaissance Group, opakovaně popřel, že by se jim něco podobného stalo. Podle tiskové mluvčí ruského Ministerstva vnitra Iriny Dudukiny se žádné dokumenty k těmto transakcím nedochovaly. Údajně shořely při dopravní nehodě a následném výbuchu dodávky, která dokumenty týkající se Renaissance i Hermitage převážela.

Magnitský byl obviněn z daňových úniků. Téměř rok seděl ve vězení, aniž by došlo k soudnímu procesu. Lidskoprávní výbor tehdejšího prezidenta Medveděva sice potvrdil, že Magnitský byl zatčen protiprávně, a že byl mučen a mlácen vyšetřovateli, kteří se z něj snažili dostat přiznání k daňovému podvodu. Výbor potvrdil i to, že dozorci dostali příkaz odepřít Magnitskému lékařskou péči. V reakci na zprávu Lidskoprávního výboru byli dva níže postavení úředníci označeni jako ti, kdo mohou za Magnitského smrt. Ti ostatní, kdo opravdu nesli zodpovědnost za právníkův osud, skončili povýšení nebo přesunutí na Ministerstvo obrany do sekce veřejných zakázek.

Bill Browder nakonec přišel spíš o iluze než o peníze. O těch 230 milionů dolarů, které byly vráceny na dani, přišli ruští daňoví poplatníci, nikoliv Hermitage Capital. Z Browdera se stal aktivista, který bojuje za to, aby smrt Sergeje Magnitského nebyla úplně zbytečná. Americký kongres na základě Browderovy iniciativy pojmenované Spravedlnost pro Sergeje odhlasoval takzvaný “Magnitského” zákon, který má zabraňovat lidem zodpovědným za Magnitského smrt ve vstupu do Spojených států, a navíc umožňuje zmrazit jejich bankovní účty. Seznam je k nahlédnutí zde. Jako odvetu přijalo ve stejném roce Rusko takzvaný “Dima Jakovlevův zákon”, který zabraňuje americkým občanům adoptovat ruské děti a zpřísňuje pravidla pro fungování neziskových organizací.

Pavla Holcová, OCCRP, Novaya Gazeta

The post Smrt právníka appeared first on investigace.cz.

John Doe

Jedním ze zásadních problémů naší doby je příjmová nerovnost. Týká se nás všech, celého světa. Její náhlá akcelerace vyvolala roky zuřivých debat, přesto se zdá, že navzdory četným proslovům, statistickým analýzám, několika nuzným protestům a sem tam nějakému dokumentu se politikům, aktivistům ani akademikům nedaří zarazit její strmý nárůst. Stále se nabízí otázky: Proč? A proč právě teď?

Skořápkové společnosti

Dokumenty známé jako Panama Papers nabízejí na tyto otázky schůdnou odpověď: důvodem je obludná a všudypřítomná korupce. Není náhodou, že tato odpověď přišla z právní firmy. Právní kancelář Mossack Fonseca byla mnohem víc než jen malým kolečkem v mohutném stroji „správy bohatství“ – její právníci po celá desetiletí využívali svého vlivu k přepisování a ohýbání zákonů po celém světě tak, aby vyhovovaly zájmům zločinců. Na ostrově Niue si v podstatě vytvořili svůj vlastní daňový ráj. Romón Fonseca a Jürgen Mossack se nás snaží přesvědčit, že jejich skořápkové společnosti, někdy nazývané „prostředky pro zvláštní účely“, jsou jako auta. Jenže prodejci ojetých aut nepíší zákony. Navíc oním „zvláštním účelem“, kterému jimi vytvořené prostředky slouží, je až příliš často podvod ohromných rozměrů.

Dokumenty společnosti Mossack Fonseca jsem se rozhodl zveřejnit, protože věřím, že její zakladatelé, zaměstnanci a klienti by se měli konečně začít zodpovídat ze svého podílu na zločinech, z nichž zatím spatřila světlo světa jen nepatrná část.
Skořápkové společnosti jsou nejčastěji spojovány s daňovými úniky, Panama Papers však prokazují, že ačkoli jsou tyto společnosti samy o sobě legální, využívají se k páchání velmi vážných zločinů, proti kterým krácení daní působí jako prkotina. Dokumenty společnosti Mossack Fonseca jsem se rozhodl zveřejnit, protože věřím, že její zakladatelé, zaměstnanci a klienti by se měli konečně začít zodpovídat ze svého podílu na zločinech, z nichž zatím spatřila světlo světa jen nepatrná část. Odhalení všech hanebností, na kterých se tato firma podílela, bude trvat roky, možná desítky let.

Těší mě, že se o těchto činech začala vést nová globální debata. Na rozdíl od zdvořilé rétoriky let minulých, která se opatrně vyhýbala jakýmkoli náznakům, že by snad elity mohly činit něco zlého, se tato debata zaměřuje skutečně na to podstatné. Rád bych k ní přispěl několika myšlenkami.

Imunitu whitleblowerům

Na začátek bych rád uvedl, že napracuji a nikdy jsem nepracoval pro žádnou vládní ani rozvědnou agenturu, ani přímo, ani smluvně. Můj pohled je čistě osobní, stejně jako mé rozhodnutí předat tyto dokumenty redakci Süddeutsche Zeitung a Mezinárodnímu konsorciu investigativních novinářů (ICIJ). Mé jednání nemělo žádný konkrétní politický cíl, jen jsem obsahu těchto dokumentů porozuměl do té míry, že jsem pochopil, jak ohromné nespravedlnosti popisují.

Převažující mediální narativ se zatím točí kolem skandálnosti toho, co všechno je v našem systému legální a povolené. Ano, je to skandál, a ano, je třeba to změnit. Nesmíme ale pustit ze zřetele jiný podstatný fakt: tato právní firma, její zakladatelé a zaměstnanci, ve skutečnosti také bezpočet zákonů po celém světě porušovali, a to vědomě a opakovaně. Veřejně se tvářili, že o ničem nevědí, ale tyto dokumenty nám ukazují, že o těchto hanebnostech věděli až příliš dobře a podíleli se na nich zcela záměrně. Minimálně už víme, že sám Mossack se před federálním soudem v Nevadě dopustil křivé přísahy, stejně jako víme, že jeho experti na informační technologie se snažili po těchto lžích setřít veškeré stopy. Už za to by měli být všichni bez jakéhokoli zvláštního zacházení trestně stíháni.

Ve výsledku by z Panama Papers mohly vyplynout tisíce trestních stíhání, kdyby jen měly bezpečnostní složky možnost prozkoumat dokumenty samotné. ICIJ a jeho partnerské publikace se správně rozhodly je bezpečnostním složkám neposkytovat, já sám jsem však ochoten s nimi spolupracovat, jak jen to bude možné.

Viděl jsem však až příliš mnoho whistleblowerů a aktivistů v Evropě i ve Spojených státech, kterým následky jejich rozhodnutí upozornit svět na očividné zločiny zničily celý život. Edward Snowden uvázl v Moskvě v nuceném exilu kvůli tomu, že se Obamova administrativa rozhodla ho stíhat za špionáž. Za to, co nám vyjevil o NSA, si zaslouží titul hrdiny a náležité ocenění, nikoli vyhnanství. Bradley Birkenfeld byl oceněn za zveřejnění informací o švýcarské bance UBS, stejně však skončil ve vězení. Antoine Deltour právě teď stojí před soudem za to, že informoval novináře o daňových úmluvách, které Lucembursko „z lásky“ nabízelo nadnárodním korporacím, čímž připravilo sousední země o miliardy ve vybraných daních. Příkladů je samozřejmě mnohem víc.

Skuteční whistlebloweři, zveřejňující nepochybné zločiny, ať už jde o lidi zevnitř nebo zvenčí, si zaslouží imunitu před odplatou vlády. Dokud vlády zákonnou ochranu whitleblowerů nezavedou, budou se muset orgány činné v trestním řízení spolehnout na své vlastní zdroje nebo na průběžné celosvětové mediální pokrytí těchto dokumentů.

Vyzývám nyní Evropskou komisi, britský parlament, Kongres Spojených států i všechny ostatní státy, aby ihned začaly pracovat nejen na ochraně whistleblowerů, ale i na definitivním zastavení globálního zneužívání obchodních rejstříků. V Evropské unii by měly být obchodní rejstříky všech států volně dostupné a měly by obsahovat podrobné informace o všech skutečných vlastnících. Velká Británie může být na svoji domácí politiku v tomto směru hrdá, stále před ní však stojí obrovský úkol ukončit obchodní tajnůstkaření na svých mnohých ostrovních teritoriích, která jsou mimo veškerou pochybnost skutečnými pilíři institucionální korupce po celém světě. Spojené státy pak evidentně již nemohou věřit svým padesáti státům, že jsou schopné rázných rozhodnutí o svých korporátních datech. Již dávno nadešla doba, aby zasáhl Kongres a transparentnost si vynutil nastavením společných standardů povinně vykazovaných informací a veřejného přístupu.

Selhání na mnoha frontách

Jedna věc je velebit ideály vládní transparentnosti na summitech a v líbivých sloganech, druhá věc je skutečně ji zavést. Je veřejným tajemstvím, že ve Spojených státech tráví volení zastupitelé většinu času fundraisingem. Je zcela nemyslitelné, že by se s daňovými úniky začalo něco dělat, když politici škemrají o peníze právě od těch privilegovaných, kteří mají z celé populace tu největší motivaci se daním vyhýbat. Začarovaný kruh těchto nechutných politických praktik nelze za současného stavu prolomit. Reforma amerického systému financování kampaní je neodkladná.

Vznikl nový systém, kterému stále ještě říkáme kapitalismus, ale který má mnohem blíže k ekonomickému otroctví.
A to nejsou ani zdaleka jediné problémy, které je třeba řešit. Premiér Nového Zélandu John Key stále podivně mlčí o tom, proč jeho země dopustila vznik Mekky finančních podvodů jménem Cookovy ostrovy. Toryové ve Velké Británii se už ani neobtěžují své obchody s offshoreovými společnostmi skrývat, zatímco řiditelka sítě pro odhalování finanční kriminality při americkém ministerstvu financí právě oznámila svou rezignaci a odchod do jedné z nejznámějších bank HSBC (která má nikoli náhodou centrálu v Londýně). Svištění amerických otočných dveří tak zní do napjatého globálního ticha tisíců dosud neidentifikovaných skutečných vlastníků firem a jejich tichých modliteb, že její nástupce bude stejně bezpáteřní. Tváří v tvář politické zbabělosti je lákavé propadnout defétismu, hlásat, že status quo se nikdy nezmění a že Panama Papers nejsou nic jiného než flagrantní symptom naší stále nemocnější a zkaženější společnosti.

Teď však máme problém konečně na stole a nikoho jistě nepřekvapí, když se nevyřeší přes noc. Už padesát let se exekutivám, legislativám ani jurisdikcím po celém světě nedaří vypořádat se s daňovými ráji rozsetými po povrchu zemském. Panama dnes tvrdí, že chce být známá i kvůli něčemu jinému než jen kvůli svým dokumentům, přesto však její vláda začala vyšetřovat jen jediného koně na svém radostném offshoreovém kolotoči.

Banky, finanční regulátoři i berní úřady selhaly. Jakákoli rozhodnutí v tomto směru vždy omilostnila ty nejbohatší a radši se zaměřila na buzeraci lidí malých a středních platů.

Beznadějně zaostalé a neschopné soudy selhaly. Soudci až příliš často přitakávají argumentům bohatých, jejichž právníci – zdaleka ne jenom Mossack Fonseca – jsou velmi dobře vycvičení v tom, jak doslovně ctít literu zákona a zároveň dělat vše, co je v jejich silách, aby zhanobili jeho podstatu.

Selhala i média. Mnohé zpravodajské sítě se staly smutnými parodiemi toho, čím kdysi bývaly. Zdá se, že pro některé miliardáře se stalo vlastnictví médií koníčkem, závažných zpráv o bohatých se objevuje čím dál méně a na seriózní investigativní novinařinu nejsou peníze. Dopady jsou velmi reálné: kromě Süddeutsche Zeitung a ICIJ se (jakkoli to teď popírají) Panama Papers dostaly do rukou redaktorům několika významných periodik. Rozhodli se je nezveřejnit. Smutná pravda je taková, že mezi těmi nejpřednějšími a nejschopnějšími mediálními organizacemi světa se nenašla ani jedna jediná, která by měla zájem tuhle kauzu otevřít. Dokonce ani Wikileaks na mé opakované nabídky nezareagovaly.

Hlavně ale selhala samotná právní profese. Demokratické vládnutí stojí a padá s odpovědnými jedinci napříč systémem, kteří znají a dodržují zákon, nikoli s takovými, kteří jej znají, a proto zneužívají. Průměrný právník je dnes tak zkorumpovaný, že je nezbytné v této profesi zavést zásadní změny, mnohem zásadnější než krotké drobnosti, o kterých se už debatuje. Pojem „právní etika“, na němž jsou nominálně založeny etické kodexy a podmínky získání licence, se stal oxymóronem. Kancelář Mossack Fonseca nepracovala ve vakuu – navzdory opakovaným pokutám a zdokumentovaným přečinům si našla spojence a klienty ve velkých právnických firmách téměř v každé zemi světa. Pokud nám rozkouskovaná ekonomika celého odvětví nebyla dostatečným důkazem, teď již rozhodně není jediné pochybnosti, že právníci se již nemohou dále regulovat navzájem. Prostě to nefunguje. Ti, kteří mají dost peněz, si vždycky najdou právníka, kteří jim zajistí cokoli, ať už v Mossack Fonseca nebo v jakékoli jiné firmě, o níž zatím nevíme. A co zbytek společnosti?

Ekonomické otroctví

Společným dopadem těchto selhání je naprostá eroze etických standardů. Vznikl nový systém, kterému stále ještě říkáme kapitalismus, ale který má mnohem blíže k ekonomickému otroctví. V tomto našem systému nemají otroci tušení ani o svém zotročení, ani o svých otrokářích. Ti žijí v odlehlém světě, ve kterém se naše nehmotná pouta pečlivě skrývají za závojem neprostupné právní hatmatilky. Děsivý rozsah škod na tomto světě by nás měl všechny zburcovat. Je-li však třeba whitleblowera, aby zahoukal na sirénu, máme ještě mnohem větší důvod k obavám. Je to znamení, že všechny demokratické pojistky selhaly, že kolaps se týká celého systému a že kritická nestabilita může čekat hned za rohem. Nastal čas skutečně jednat a začít kladením otázek.

Dnes pro historiky není nijak těžké najít návaznosti mezi daňovými spory a mocenskou nerovnováhou, které vedly k minulým revolucím. Dříve bylo k podrobení lidu zapotřebí vojenské síly, zatímco dnes se zdá, že nejúčinnější zbraní je omezování přístupu k informacím, které je úspěšné mimo jiné pro svou neviditelnost. Přesto však žijeme ve světě cenově dostupných neomezených datových úložišť a rychlých internetových připojení, která překračují státní hranice. Není těžké dát si jedna a jedna dohromady: příští revoluce bude – od začátku až dokonce, od počátečního vnuknutí až po globální medializaci – digitální. A možná už začala.

The post Revoluce bude digitální appeared first on investigace.cz.