Organizace Spojených národů pro drogy a kriminalitu (UNODC) odhaduje (zdroj zde), že celkový objem vypraných peněz dosahuje 2 až 5 procent celosvětového HDP ročně, v přepočtu skoro 2 biliony dolarů (asi 44,3 bilionů korun). Banky jsou v celém řetězci praní peněz posledním a zároveň nejsilnějším nástrojem, který může tyto nelegální finanční transakce zastavit. Často se to ale neděje. Problémy se zákonem měly i tak velké finanční instituce jako švýcarská HSBC, UBS, nebo německá Deutsche Bank. Podle Finančního analytického úřadu (FAÚ) je ale situace v českém bankovním sektoru dobrá.

FAÚ tvrdí (zdroj zde), že banky působící v ČR „vykazují velmi dobré povědomí o prevenci praní peněz, mají dobře zvládnuté řízení rizik a vyšší rizikovost produktů nebo klientů je vyrovnávána přísnější kontrolou”. S tím souhlasí i Ladislav Pauker z Komise pro bankovní a finanční bezpečnost Bankovní asociace: „Po zkušenostech s kolapsem českého bankovního systému na sklonku devadesátých let jsou bezpečnostní opatření, která musí každá banka dodržovat, poměrně přísná,“ tvrdí.

Na začátku letošního roku také nabyla účinnosti novela zákona č. 253/2008 Sb. (tzv. „AML zákona“), která implementuje novou směrnici Evropské unie o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Postupně se zlepšujícímu stavu úrovně kontroly ze strany bank poté odpovídá i statistika oznámení o podezřelém obchodu ve smyslu §18 téhož zákona.

Navzdory veskrze kladnému hodnocení bank však legalizace výnosů z trestné činnosti v České republice stále působí značné škody. Například v roce 2015 celkový objem způsobené škody činil podle policie 100 milionů korun, a to jen v případech, o kterých PČR ví a zahrnuje je do svých statistik.

V Česku je v současnosti 47 bank a poboček zahraničních bank, 14 bank má u nás zahraniční zastoupení. Zajímavou pozici na bankovním trhu v České republice zaujímají banky, jejichž vlastnická struktura sahá do Ruské federace. I kvůli tomu, že ruský bankovní sektor má v posledních letech s praním peněz bohaté zkušenosti.

Charakterizace ruského bankovního sektoru

Ruský finanční sektor je k praní peněz poměrně náchylný. Americké ministerstvo zahraničí Rusko řadí mezi země, na které se v rámci boje s praním peněz soustředí nejvíc. Stejně tak Basilejský institut (neziskový institut specializující se na prevenci korupce a veřejnou správu, pozn. redakce) uvádí Rusko na seznamu 15 zemí Evropy a střední Asie s největším rizikem praní peněz a financování terorismu. Rusko je v nejnovější zprávě z roku 2017 na 6. místě v tomto regionu za Tádžikistánem, Tureckem, Ukrajinou, Kazachstánem a Kyrgyzstánem. K řazení zemí organizace využívá tzv. „Basilejského AML indexu”. Pro srovnání: Česká republika zaujala 126. pozici, celkově do průzkumu bylo zahrnuto 146 zemí světa.

Mezinárodní měnový fond (MMF) ale ve svém hodnocení ruského finančního sektoru uvádí, že regulační opatření kladoucí si za cíl zabránit praní peněz se v Rusku v uplynulých letech zdokonalily. Ruská centrální banka podle MMF podnikla kroky k ukotvení vyšších nároků na integritu bankovních institucí, dohled centrální banky je podle fondu „intenzivní a pronikavý”.

Ruská centrální banka v posledních letech skutečně učinila kroky k nápravě svého bankovního sektoru. Jen od roku 2013 odebrala licenci více než 300 úvěrovým institucím. I proto, že mnohé z nich se spoléhaly na finanční injekce od státu a své vlastní prostředky často neprůhledným způsobem vyváděly do jiných institucí v Rusku i v zahraničí. Modelovým příkladem tohoto jednání může být známý bankéř Anatolij Motylyov.

Vybrat peníze, vyvést, nechat se zachránit

První případ „selhání“ Motylyových podnikatelských aktivit se odehrál během finanční krize v letech 2007 a 2008. Jeho společnost Globex poskytující půjčky dosáhla během krize ztrát, které vyžadovaly záchranný balíček ruské vlády v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Po vykoupení Globexu ruské úřady zjistily, že stovky právnických osob, které byly klienty Globexu, představovaly pouhé skořápkové společnosti, které Motylyov využil k vyvedení peněz do svých selhávajících projektů na trhu s nemovitostmi.

Ačkoliv ruská vláda už měla zkušenosti se stylem Motylyova podnikání, nezabránila mu v tom, aby schéma „vyvést peníze a spoléhat se na záchranu ze strany státu” nezopakoval. V polovině roku 2015 ruská centrální banka odňala licenci čtyřem Motylyovým bankám a sedmi soukromým penzijním fondům. Všechny čtyři banky dohromady disponovaly vklady v hodnotě více než 1,1 miliardy dolarů. Fondy disponující více než jednou miliardou dolarů poté střežily vklady asi milionu Rusů.

Několik měsíců po odejmutí licencí ruská centrální banka oznámila, že ve finančních výkazech Motylyových společností objevila „díru” v hodnotě 1,5 miliardy dolarů. Ruské úřady začaly Motylyovovy společnosti a jejich transakce vyšetřovat, sám majitel však podle dostupných informací pravděpodobně ze země zmizel.

Případ Anatolije Motylyova poukazuje na obecnější problém ruského bankovního sektoru, ve kterém v posledních letech došlo k mnoha selháním bank, falšování finančních dokumentů a provádění neprůhledných transakcí za účelem vyvedení peněz do zahraničí. Dalším příkladem je příběh Globální pračky, o kterém jsme psali v březnu, kdy bylo z 19 ruských bank vyvedeno přes 20 miliard dolarů. Tyto peníze poté protekly přes účty 732 bank v 96 zemích světa a svou roli v „globální pračce“ sehrály i některé české banky.

Banky napojené na ruský kapitál tak stále vyvolávají pochybnosti.

„Působení bankovních institucí s ruským kapitálem rizikové samozřejmě je a velmi. V Rusku byly banky zakládány skupinami organizovaného zločinu. Ty dnes kontroluje Kreml a využívá je k prosazování svých imperiálních zájmů,” tvrdí Petr Pojman, kriminolog a bezpečnostní expert.

Ruské banky působí v České republice od roku 1996. V uplynulých letech se v České republice těchto institucí objevilo hned několik, a v některých případech jejich činnost vyvolala podezření regulačních orgánů.

Jednou z těchto bank byla i Evropsko-ruská banka.

Evropsko-ruská banka

Evropsko-ruská banka (ERB) na českém trhu působila od roku 2009, 25. října loňského roku však vstoupila do likvidace. O den dřív jí Česká národní banka odňala povolení k činnosti. Hlavními důvody podle vyjádření banky byly „nefunkční řídicí a kontrolní systém banky a nákup dluhopisů v rozporu s právními předpisy“. Už půl roku předtím přitom ČNB provedla předběžná opatření, a částečným omezením činností ERB cílila na zamezení dalšího poškozování zájmů vkladatelů.

Majitel ERB Roman Popov opatření provedená ČNB kritizoval. Problematický nákup rakouských cenných papírů rakouské firmy M&A InvestConsult v hodnotě 60 milionů eur, za který na ERB Česká národní banka dokonce podala trestní oznámení, považoval za standardní. ČNB poté ve vyjádření pro Český rozhlas obvinil z „umělého vytvoření krachu banky”.

Evropsko-ruská banka byla první bankou s ruským kapitálem a licencí k provozování bankovních služeb. Česká licence jí pomohla vstoupit na evropský bankovní trh.

Banka sídlila jen pár minut chůze od neslavně proslulé restaurace U Holubů – místa, kde se v devadesátých letech scházely ruské mafiánské skupiny jako Solncevská mafie nebo Semjon Mogilevič. Z adresy na Smíchově dnes zbývá spíš jen memento podezřelých ruských operací.

ERB byla založena První česko-ruskou bankou (PČRB). Instituce sídlící v Moskvě k sobě v uplynulých letech přitáhla pozornost médií, politiků i tajných služeb díky své finanční podpoře francouzské Národní fronty vedené Marií Le Penovou nebo umožňováním peněžních převodů íránským obchodníkům se zbraněmi navzdory uvalenému embargu.

Vše začalo u IPB

PČRB byla založena v Rusku v roce 1996 českou bankou IPB, bankovní institucí, jejíž bankrot byl největším případem selhání banky v historii České republiky, spolu s ruskou bankou Vozrožděnije.

V období, kdy finanční krize zasáhla ruský bankovní trh, se banka Vozrožděnije rozhodla ukončit své působení v PČRB, kterou tak naplno převzala IPB.

IPB však v roce 2000 zkrachovala a PČRB byla převedena pod Českou konsolidační agenturu. Agentura ale žádný zájem o řízení banky neprojevila, a tak byla PČRB prodána ruské společnosti Strojtransgaz, jejímž většinovým podílníkem byla ruská státní společnost Gazprom. Tato akvizice vzbudila v ruských i českých médiích pochybnosti nad mírou napojení banky na ruskou vládu.

Český bankovní expert Jan Lamser, který vedl likvidaci aktiv IPB a jejích dluhů po zbankrotování banky, k tomu dodává: „Historie PČRB je spíš množinou náhodných rozhodnutí jejího českého managementu, než konspiračním plánem ruských politiků.”

V roce 2011 Strojtransgaz prodal 74,5 % akcií banky jednomu ze svých bývalých zaměstnanců, Romanu Popovovi. O rok později se Popov stal jediným akcionářem jak PČRB, tak v Česku založené ERB. Podle svých slov kromě koupě PČRB investoval do navýšení základního kapitálu ERB dalších zhruba 600 milionů korun – částku, která je vysoká i pro bývalého ředitele Strojtransgazu.

ERB byla založena v roce 2005, kdy se PČRB jako její matka chtěla vrátit na český trh. Získání licence bylo pro ERB obtížné, jelikož čelila komplikacím ze strany České Národní Banky i BIS (Bezpečnostní informační služby), která ji považovala za možné bezpečnostní riziko.

První pokus o získání licence v roce 2004 byl z důvodu nedostatečné dokumentace zamítnut, druhý pokus v roce 2005 pak opět také selhal kvůli výrazným změnám ve vlastnické struktuře banky. Třetí a úspěšný pokus přišel až v roce 2008, kdy banka licenci získala. Od roku 2009 tak banka na českém trhu fungovala s jednou pobočkou v Praze a druhou v Karlových Varech v Moskevské ulici.

Zvědavost v případě počínání PČRB a jejího majitele Romana Popova vzbuzuje také napojení banky na některé tradiční offshoreové destinace. Jedna z Popovových společností, Royaline Investments Ltd, pocházející z Britských panenských ostrovů, totiž sehrála roli u půjčky ilustrující netransparentní vyvedení prostředků z banky.

PČRB nejdříve poskytla půjčku ve výši 12 milionů eur kyperské společnosti Laerma Limited zastoupené Natalií Myskinovou, manželkou Vladimira Myskina, zaměstnance PČRB, který půjčku schválil. Banka ovšem prostřednictvím Royaline díky smlouvě o zřízení zástavního práva získala 50% obchodní podíl společnosti Dastyno Commerce s.r.o., jehož nominální hodnota činí pouhých 100 000 korun. Vzhledem k tomu, že společnost Dastyno v obchodním rejstříku neeviduje žádné finanční výkazy, jeví se jako typický příklad skořápkové společnosti určené k zástavě úvěru, který dlužník nikdy nehodlá splatit.

Ačkoliv ERB už na seznamu bank v České republice nefiguruje, První česko-ruská banka zde stále má své zahraniční zastoupení, přestože i ta v Rusku přišla loni o bankovní licenci.

Dalšími českými bankami s napojením na ruský kapitál jsou Expobank a Sberbank.

Expandující Expobank

Expobank na českém bankovním trhu působí od roku 1991. Původně působila pod názvem BAWAG Bank CZ, od roku 2008 poté banka vystupovala pod názvem LBBW Bank CZ jako dceřiná společnost německé LBBW. Na konci roku 2014 se společně s příchodem nového většinového akcionáře Igora Kima banka přejmenovala na Expobank CZ.

Igor Kim je ruský investor, který na bankovních trzích působí přes 20 let. Kim se narodil v Kazachstánu a vyrůstal na východě Ruska. V roce 1992 byl jedním ze zakladatelů malé sibiřské banky, později se stal jejím ředitelem. V roce 1996 dohlížel na restrukturalizaci banky Sibacadembank, dnes známé jako Ursa Bank, v současnosti jedné z 20 největších ruských bank.

Za své působení na bankovních trzích Kim již nakoupil přes 30 bank. Webový portál Forbes hodnotu Kimova majetku odhaduje na miliardu dolarů.

Kim v roce 2013 pro Reuters sdělil (celý článek zde), že “se poohlíží po akvizicích nejen ve východní, ale i ve střední Evropě”. V expanzi mu má pomoci právě česká pobočka Expobank.

Banka na svých webových stránkách uvádí, že Kimův úspěch „je výsledkem chytrých investic v minulosti a inteligentního bankovního řízení bez napojení na politiku”.

Expobank za první dva roky svého působení pod novým jménem a s novým vlastníkem vykázala zisk ve výši 442 milionů korun (105 milionů korun v roce 2015 (zdroj zde), 337 milionů korun v roce 2016 (zdroj zde)), a plánovanou expanzi odstartovala hned v prvních dvou letech svého působení na českém trhu.

„V roce 2016 a na začátku roku 2017 Expobank učinila dvě akvizice – nejdříve získala jednu z účelových společností LBBW v České republice (East Portfolio s.r.o.) a rozšířila portfolio svých klientů, ve druhé polovině roku poté banka provedla svou první evropskou akvizici Marfin Bank a.d. Beograd (Srbsko) a stala se tak první českou bankou na srbském trhu,” uvádí výroční zpráva z loňského roku.

Expobank kromě České republiky tak v současnosti působí v 8 dalších zemích. Těmi jsou Hongkong, Kazachstán, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Rusko a Velká Británie, tedy země známé ve finančním světě zejména díky silnému bankovnímu tajemství a problémům s bankovním sektorem, který dostatečně neprověřuje ani původ peněz, ani klienty.

Banka na svých stránkách láká klienty tvrzením, že „klienti banky mohou jednoznačně profitovat z působení sesterských a dceřiných společností banky v Evropě a dalších částech světa”.

Právě jedna ze sesterských společností české Expobanky se ale již v minulosti potýkala s problémy ohledně svých interních kontrolních mechanismů. V Lotyšsku banka nejprve v roce 2014 dostala od FKTK (lotyšská Komise pro finanční a kapitálové trhy) varování, jehož důvodem byly „některé nedostatky v interním kontrolním systému banky a selhání v zajištění dostatečné dokumentace klientů”. V roce 2015 poté banka obdržela pokutu ve výši 105 tisíc eur za „nedostatky v monitoringu uskutečněných transakcí a due diligence klientů banky” (zdroj).

Sberbank, ruská státní banka

Poslední a zároveň největší ruskou bankou působící na českém trhu je Sberbank, banka přímo podléhající ruské státní správě, konkrétně ruské centrální bance.

Sberbank na český bankovní trh pronikla v roce 2012, kdy od rakouské Volksbank odkoupila celou její středoevropskou divizi (ke změně jména banky došlo na konci února roku 2013). Sberbank hned zpočátku vyvinula výraznou snahu o propagaci svého příchodu do České republiky prostřednictvím několika marketingových kampaní v čele s televizními reklamami, zároveň výrazně investovala do rozšíření svých poboček.

Sberbank Europe působí v 10 zemích střední a východní Evropy: v Bosně a Hercegovině, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Německu, Rakousku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a na Ukrajině.

Od svého nástupu na český trh dceřiná společnost Sberbank CZ vykazuje podle svých slov „nárůst ve všech segmentech” (fyzické osoby, malé a střední podniky, korporátní klienti) (zdroj), stejně tak od změny vlastníka a názvu každoročně utrží zisk v řádu stamilionů korun (výjimkou byl rok 2015, kdy banka vlivem letitého soudního sporu byla nucena z rozhodnutí soudu zaplatit náhradu škody ve výši zhruba 130 milionů korun).

I Sberbank však musela v uplynulých letech čelit komplikacím vycházejícím z podstaty jejího vlastnictví. V důsledku ukrajinské krize Spojené státy i Evropská unie na ruskou Sberbank (evropské dcery Sberbank byly ze sankcí vyňaty) a další ruské státní podniky uvalily sankce, kterými bance zabránily přístup ke svému kapitálu za účelem dlouhodobého financování.

V říjnu roku 2016 poté ČNB zakázala Sberbank poskytovat úvěry na financování investiční výstavby a komerčních nemovitostí (zdroj). ČNB ve svém odůvodnění tvrdila, že banka „nedodržuje náležitým způsobem obezřetnostní pravidla, jimiž se musí každá úvěrová instituce řídit, v důsledku čehož pak může být ohrožena jeho finanční stabilita a zájmy jeho vkladatelů”.

O několik měsíců později, 17. února, nicméně ČNB oznámila, že „v důsledku deklarovaného zjednání nápravy pominuly důvody pro omezení činnosti”.

Na rozdíl od PČRB i ERB jsou Expobank i Sberbank v České republice stále velmi aktivní, a jak nám sdělil ředitel Finančního analytického úřadu Libor Kazda, z hlediska prevence praní peněz prý tyto banky oproti dalším bankovním institucím působícím na českém trhu nelze vyčleňovat.

„Banky jsou ve finančním sektoru typem institucí nejnáchylnějších k praní peněz. Na druhou stranu lze říci, že banky z našeho pohledu fungují dobře a z tzv. „povinných osob” (fyzické nebo právnické osoby, na které se vztahuje AML zákon, pozn. redakce) vykazují nejvyšší míru spolupráce. To platí i pro banky s ruskými vlastníky.”

The post Peníze těch ruských appeared first on investigace.cz.

Ředitel Finančního analytického úřadu (FAÚ, úřad proti praní špinavých peněz) Libor Kazda se s ostatními odborníky z českého bankovního sektoru shoduje, že popularita Česka jako země, kam se dají lehce převést peníze, není dána slabým kontrolním systémem bank, ale spíš početností zdejší ruské menšiny.

Získali jsme podrobnosti k 175 „českým“ a 32 „slovenským“ převodům peněz, které byly přes české a slovenské bankovní účty převedené z vyšetřovaných offshorových firem.

Na českých bankovních účtech se ocitlo na různě dlouhou dobu již uvedených téměř 38 miliónů dolarů, v přepočtu přibližně jedna miliarda korun. Na slovenských bankovních účtech to pak bylo dalších 100 miliónů korun. Podle profilu firem odhadujeme, že reálně v Česku a na Slovensku zůstalo méně než 8 procent peněz.

Na seznamu bankovních převodů, které se týkají České republiky, jich téměř polovina dále putovala na účty nedohledatelných nebo offshorových firem. Většina těchto firem měla bankovní účet buď u PPF Banky nebo u Raiffeisenbank. Podle šéfa FAÚ Libora Kazdy není problematické otevřít bankovní účet firmě, která je registrována v offshorové destinaci a nikdy nepodnikala. “Prověřována nebývá firma, která si zakládá účet, ale samotné bankovní transakce,” vysvětluje Kazda. “Pokud by se bance profil firmy zdál podezřelý, může ji označit jako rizikovou a s tímto příznakem pak posuzovat jednotlivé bankovní transakce,” dodává.

Obě banky na naši žádost o komentář pouze obecně odpověděly, že se řídí předpisy proti praní špinavých peněz, konkrétní transakce a klienty však odmítly komentovat s odkazem na bankovní tajemství. Finančně analytický úřad nám nicméně potvrdil, že banky transakce od vyšetřovaných firem opravdu nahlásily jako nestandardní.

Když jsme se snažili zjistit, co je to za platby a kdo by na nich mohl nejvíc profitovat, podařilo se nám najít čtyři druhy plateb.

Případ první: Fiktivní firmy, reálné milióny

První typ jsou obchodní platby mezi dvěma offshorovými společnostmi, přičemž ani jedna z firem nevykazuje reálné známky života (výroční zprávy, placení daní nebo webová stránka). Téměř polovina peněz z českých bankovních převodů proběhla právě mezi takovými firmami.

Firmou, o které nejsou dohledatelné téměř žádné informace, je například společnost Ontera Group. Jediná zmínka je o ní v obchodním věstníku Britských Panenských ostrovů z dubna 2016. Zde je Ontera Group uvedena na seznamu společností, které se ruší a vymazávají z obchodního rejstříku.

Tato firma měla podle seznamu bankovních převodů z Trasta Komercbanky obdržet ve čtyřech platbách na svůj účet vedený v Česku u PPF Banky 3 milióny dolarů a přes milión euro od kyperské firmy Crystalord Limited – dohromady tedy okolo 100 miliónů korun. Všechny platby proběhly v rámci několika týdnů v říjnu a listopadu 2013 a měly být za průmyslové vybavení. Podle všeho ale firma s průmyslovým vybavením nikdy neobchodovala. Není úplně jasné, co se s milióny na českém bankovním účtu firmy Ontera Group dále stalo. Podle analýzy podobných plateb v dalších evropských zemích ale máme za to, že peníze přes českou banku pouze protekly a putovaly dál do zahraničí, s největší pravděpodobností do Velké Británie nebo Ruska.

Případ druhý: Prostředníci

Svou roli v řetězci mají i některé společnosti, které zprostředkovávají dovoz zboží do Ruska.  K těmto firmám doputovala necelá čtvrtina peněz z českých bankovních účtů, které jsou součástí „Globální pračky“.

Jak pro Novaja Gazetu uvádí Dimitrij Gorovoj, bývalý člen Ruské státní dumy a tajemník parlamentní skupiny, která měla za cíl analyzovat výběr cel, velká část plateb z “Globální pračky” se týká legalizace peněz z takzvaných schémat “šedého dovozu”. Gorového pracovní skupina došla k závěru, že jen v roce 2013 přišel ruský stát na clech o 40 miliard dolarů (tedy přes jeden bilion korun).

“Tyto ztráty jsou způsobeny tak, že zboží je do Ruska dováženo přes řetězec nastrčených nebo falešných firem. Tyto firmy neposkytují finanční závěrky, reálně neobchodují a nikde neplatí clo,” tvrdí Gorovoj. “Celý ruský celní systém je zkorumpovaný. Když chce normální podnikatel cokoliv dovézt do Ruska, utopí se v papírování. To je důvodem, proč se většina exportů a importů odehrává přes speditérské společnosti, které často vlastní samotní celníci. A tak podnikatel nemá na vybranou a musí s nimi spolupracovat. Peníze za službu pak putují právě přes taková schémata, jako popisujete,” vysvětluje Gorovoj. Navíc dodává, že běžní Rusové na podobných schématech tratí hned dvakrát. “Poprvé, když peníze ze zaplacených cel chybí v rozpočtu a podruhé za vysoké ceny zboží, kdy k nim obchodníci musejí připočítat až 40 procent, což je částka, kterou si berou celníci-speditéři.”

Prostředníky neboli speditéry bývají firmy, které existují pouze na papíře a oficiálně nevykonávají žádnou činnost a často jsou registrované ve Velké Británii. Tito “zprostředkovatelé” ale nejsou schopni
poskytnout jakýkoliv servis kromě toho, že si vezmou zprostředkovatelský poplatek. Proto potřebují reálné firmy, které jsou schopné zboží do Ruska opravdu dodat. Podle analýzy plateb na české bankovní účty by takovou firmou mohla být společnost SG Group, registrovaná v Česku se sídlem v Letech. 

Ta téměř deset let podnikala v České republice a podle našich informací ji v roce 2014 přišlo v únoru, březnu a dubnu ve čtrnácti platbách na účet v České spořitelně přes pět a půl miliónu dolarů, tedy téměř sto padesát milionů korun z moldavské banky Moldindconbank.  Na konci roku 2014 ji ruští majitelé prodali společnosti Data Business LTD se sídlem v Londýně (konkrétně sídlila na adrese, kde spolu s ní byly papírově registrovány stovky dalších firem) a měsíc poté skončila SG Group v insolvenci, kam ji poslali věřitelé.

Firma Data Business LTD nikdy nebyla aktivní, nepodnikala a i ona byla v roce 2016 byla zrušena. Období zahájení insolvence firmy se shoduje s obdobím, kdy námi popisované schéma přestalo fungovat.

Novým jednatelem SG Group se stal Vladimir Sokolovsky z Ruska, který podle insolvenční správkyně Jany Fialové vykazuje znaky nastrčeného jednatele. “Na místě bývalého sídla firmy všichni dělají, jakoby o této firmě nikdy neslyšeli, což je po deseti letech aktivního provozu minimálně zvláštní,” popisuje situaci Jana Fialová. “Podle mého názoru to spíš vypadá, že jim někdo dal „přátelskou“ radu se o společnosti vůbec nezmiňovat,” dodává. Hlavním předmětem podnikání SG Group, s.r.o. byl provoz kamionové přepravy, především do Ruska a dalších postsovětských republik, v roce 2013 firma otevřela Truck centrum u Karlových Varů. Když do Truck centra přijela Jana Fialová řešit insolvenci, našla jen vypleněný prostor: „Odvezli si dokonce i topení, stejně tak jako celé účetnictví“, říká.

Podobně o společnosti mluví na stránkách kamionaci.com i uživatel pod přezdívkou Petr-Miki. Třebaže jde o anonymního přispěvatele, kterého se nám nepodařilo kontaktovat, uvádí řadu detailů, které nasvědčují autentické zkušenosti. Petr-Miki si například stěžuje, že společnost ze dne na den vrátila asi třicet aut leasingové firmě a přestala komunikovat i se svými zaměstnanci:

“[…]Já tam jezdil a dodnes my dluží 60tis.které už neuvidim.Nejprve to bylo v pohodě i slušný prachy,ale pak jako když mávneš proutkem,ze dne na den vratili 30 aut leasingovce a nás nechali bez vysvětlení doma.[…]Majitelé Rusáci nedostižný.Pár aut jim ještě jezdí,ale jak teď fungujou je mi záhadou.Jinak sídlo mají v Letech u Dobřichovic a pobočku s Truck centrem ve Verušičkách. Ta fa. je jako celek pouze pračka na černý prachy […]“

Po SG Group vedle pozemků a velkých dluhů zbyly také pohledávky v hodnotě přibližně 23 milónů korun, a to u společností NAI North American Industrial S.A. se sídlem v Kanadě a u společnosti BTSConcept LLC. z Oregonu. Na tyto pohledávky měla zástavní právo Evropsko-ruská banka, a.s., která však posléze pro insolvenční správkyni prohlásila, že se jednalo o pohledávky u tzv. papírových firem, které ve skutečnosti nevykonávaly žádnou činnost a reálně tak existovaly jen na papíře.

Spediční firmy tak ve schématu mohly hrát roli toho, kdo podezřelé peníze přijme v členské zemi EU, zamete za nimi stopy a sám zmizí ze světa.

Případ třetí: reálný obchod, nestandardní plátce

Platby, které skončily na účtech reálných a v Česku zaregistrovaných firem, je v součtu asi 8 procent z celkové částky, tedy přibližně 3 200 000 dolarů. České a slovenské firmy tak ve schématu slouží jako prvek, který je využívaný pro takzvané “vrstvení” – kdy se peníze, které je potřeba legalizovat, smíchají s reálnými obchodními transakcemi. Tím takzvaní “legalizátoři” vyšetřovatelům téměř znemožňují od sebe legální a nelegální prostředky oddělit a prokázat, že právě tyto peníze pocházejí z trestné činnosti.

České firmy, které platby obdržely, si často ani nevšimly, že plátcem je jiná firma než obvykle.

Případem takové firmy je Petrof, největší evropský výrobce pián a klavírů. Firma Petrof obdržela v roce 2013 jednu platbu ve výši 81 500 EUR od britské firmy Caldon Holdings, která je jednou z vyšetřovaných ve věci peněz propraných z ruských veřejných rozpočtů. V předmětu platby bylo převapivě uvedeno “zařízení – elektrické nářadí”. Zuzana Ceralová Petrofová, prezidentka skupiny Petrof, nám sdělila, že “…s uvedenou firmou Caldon Holdings Limited jsme dle dostupných informací nikdy neobchodovali a ani její název nám nic neříká”. Když jsme firmě Petrof poskytli detaily platby, potvrdili nám, že “tato platba byla zaplacena na náš účet jako platba za piana objednaná a odebraná naším stálým partnerem „Zona zvuku“ z Petrohradu. Odkud peníze za tuto zakázku poslali, jsme nezkoumali.”

Zona zvuku je mezi hudebníky známá a respektovaná firma, jejím majitelem je Denis Vladimirovič Patyajev. Když jsme se firmy Zona zvuku telefonicky dotázali, proč za ně britská firma Caldon Holdings zaplatila fakturu na 81 500 euro, napřed nás požádali, abychom dotazy poslali písemně. Na náš email nikdy neodpověděli a navíc přestali reagovat i na telefonáty.

Případ čtvrtý: Ruské peníze ruským firmám

Téměř třetina plateb v celkovém objemu přes 14 miliónů dolarů (tedy přes 350 miliónů korun) doputovalo z podezřelých offshorových firem na české bankovní účty firem, které vlastní občané Ruské federace.

Takovým případem jsou platby na bankovní účet u Komerční banky pro rakouskou firmu Harold Invest GmbH. Na její český účet přišlo v letech 2013 a 2014 přes 2 a půl miliónu euro, a to v 26ti platbách z moldavského účtu britských firem Valemont Properties a Alaro. Platby měly být podle bankovních výpisů za antény.

Podle obchodního rejstříku byla společnost Harold Invest založena v roce 2003 a jejími podílníky byli Olga Mironowa z Vídně, Lev Fischler a Nikolay Rybchenko z Jekatěrinburgu. Když jsme pátrali po firmě Harold Invest přímo na její vídeňské adrese, nebyla nikde k nalezení. Dům, ve kterém měla firma sídlit ale právě procházel rekonstrukcí a místní dělníci nám potvrdili, že fima má v domě schránku. Harlod Invest a její dceřinná společnost vlastní ve Vídni dalších devět nemovitostí, ale ani na jedné z nich nemá reálnou provozovnu.

Jediný Lev Jakovlevič Fischler z Jekatěrinburgu, kterého jsme byli schopni dopátrat, je autorem několika patentů v oboru elektrotechniky a v samotném Jekatěrinburgu vystupuje hned v několika firmách, které se elektrotechnikou a transformátory zabývají. Podle ruských médií je zároveň vice-prezidentem ruské pobočky globální společnosti ABB Electroengineering. Jedním z jejich největších ruských klientů jsou Ruské železnice, v jejichž čele byl až do roku 2015 Vladimir Jakunin.  Ten byl známý svým vlivem nejen na Vladimira Putina a ruskou politiku, ale i přátelstvím s českým prezidentem Milošem Zemanem. Společnost ABB Electroengineering kvůli partnerství s ruskými železnicemi dokonce vytvořila speciální pracovní pozici: Manažer strategického partnerství s Ruskými železnicemi.

Platba z Ruska firmě s ruskými majiteli zní logicky a přímočaře, nebýt toho, že k převodu peněz bylo použité schéma, které logické a přímočaré vůbec není. Než dorazily na český účet rakouské společnosti, peníze musely putovat přes finanční ústavy hned v několika zemích, navíc je posílaly britské firmy Alaro a Valemont Properties, obě vyšetřované pro napomáhání legalizace výnosů z trestné činnosti neboli praní peněz.

Případ pátý: velmi osobní platby

Na této části jsme spolupracovali s Georgem Eckelsbergerem z Dossier.at

Ten dům na okraji městečka Gänserndorf, asi hodinu jízdy z Vídně, není ničím zvláštní. Od okolních domů v poklidném sousedství ho odlišují jen dvě vzrostlé túje, které stíní okna a opršelá vánoční výzdoba, která zůstala na venkovní fasádě ještě v únoru. A přece, tento dům je výjimečný tím, že v něm žijí Anna J. a Rudolf J., jedni z mála kdo na svůj účet obdržel v rámci Globální pračky peníze jako soukromá osoba. 

Mezi květnem a listopadem 2013 přišlo manželům J. na účet přes padesát tisíc euro (v přepočtu na koruny je to víc než 1 250 000) od kyperské společnosti Crystalord Limited. Majitelkou této kyperské společnosti je Jekatěrina Tichonovová z Ruska. Crystalord je jedna z firem, která tvoří jádro Globální pračky a posílala platby v celkovém objemu 212 585 957 dolarů do všech koutů světa. Několik těchto plateb skončilo i na účtu Anny a Rudolfa. Platby přicházely v rozmezí 1950 až 3600 euro a byly stejnoměrně rozděleny mezi oba manžele. Oficiálním předmětem bankovních převodů byly “platby za konzultace”.

Najít o Anně a Rudolfovi jakékoliv informace je téměř nemožné. Nejsou uvedeni v telefonním seznamu, nikdy nepodnikali, takže nejsou uvedeni v obchodním rejstříku, a dohledatelní nejsou ani na internetu. To je pravděpodobně dáno jejich věkem – když jsme je poprvé navštívili, oba se v době, kdy v roce 2013 přijímali platby od Crystalordu, blížili sedmdesátce.

Oslovili jsme příbuzné Anny a Rudolfa, abychom o nich zjistili víc. A čím víc jsme se o Anně a Rudolfovi dozvídali, tím méně pravděpodobné bylo, že by si Anna a Rudolf v důchodu přivydělali víc než milión korun za „konzultace“.  Jak nám řekla Rudolfova švagrová, Rudi (jak mu říkala), pracoval před odchodem do důchodu v továrně na pneumatiky. Anna je bývala zdravotní sestra a pracovala v jedné z vídeňských nemocnic. V  Gänserndorfu žili přibližně 20 let. Jejich sousedé je znají jako příjemný pár, který se během venčení psů  vždycky rád zapojí do sousedských debat. Jak se tedy stalo, že jsou nejspíše součástí globálního schématu na praní peněz?

Rozhodli jsme se Annu a Rudolfa navštívit a zeptat se jich na vysvětlení toho, proč jim někdo z kyperské firmy s ruským vlastníkem posílal peníze. Během první návštěvy dvou novinářů z rakouského Dossieru dveře otevřela Anna. V momentě, kdy zjistila, že se baví s novináři, hovor ukončila. Nicméně připustila, že ví, o jaké platby se jedná. Na otázku, jestli ví něco o podivných, ruských platbách, které obdržela na svůj účet, “To je v minulosti, nechci o tom mluvit,” řekla a rychle zabouchla dveře.

Vzhledem k tomu, že Anna do Rakouska přišla z tehdejšího Československa, rozhodli jsme se ji navštívit ještě jednou s tím, že třeba bude otevřenější si s námi promluvit česky nebo slovensky. Když jsme za ní znovu jeli do Gänserndorfu, byl to jeden z těch vzácných prosluněných únorových dní. Tentokrát ale otevřel Rudolf. “Nechte mě na pokoji,” odpověděl na prosbu o rozhovor. Odmítl se i podívat na seznam bankovních převodů peněz od firmy Crystalord na svůj a Annin účet. “Moje žena zemřela před třemi týdny, byla to její věc,” zvýšil Rudolf hlas. “Už mě s tou blbostí nikdy neotravujte! Běžte pryč nebo na vás vypustím psy!”

Je možné, že ani Rudolf ani Anna neznali celou pravdu o podezřelém finančním schématu. Podle rakouských zdrojů je vysoce nepravděpodobné, že by oni sami profitovali z globální finanční čistírny peněz. A přestože spousta okolností jejich života připomíná příběh manželů Anschlagových, tedy dvou ruských agentů, kteří v Německu zůstali pracovat i po konci studené války,  není ani pravděpodobné, že by Anna a Rudolf sami byli ruští spící agenti nebo ilegálové.

Podle bývalého šéfa české rozvědky ÚZSI Karla Randáka je příběh Anny a Rudolfa jiný.

“Jsem si téměř jistý, že Anna a Rudolf nejsou spící agenti nebo ilegálové, protože je doslova nemožné takové lidi dostopovat. Agenti nedostávají peníze tak, že by jim je někdo převedl na účet. Naopak, mají normální práci a s ostatními lidmi z ruské komunity se nestýkají,” vysvětluje.

Pochybuje i o tom, že by šlo o běžné ruské agenty, protože by byli pečlivě vyškolení tak, aby suverénně popřeli, že s platbami mají cokoliv společného.

“Tihle lidé možná nevědomky pracovali pro někoho, kdo byl součástí “Globální pračky”. Nemuseli tak znát žádné podrobnosti finančních převodů a plateb. Možná jen chtěli pomoct nějakému rodinnému známému, který je zneužil jako prostředníky, aby sám sebe chránil. A teď se bojí cokoliv vysvětlovat, protože jim došlo, že jsou namočení do problému, kterému úplně nerozumí.”

Infografika ukazuje jednotlivé státy a objemy peněz, které přes jejich účty protekly v rámci „Globální pračky“.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a s přispěním Davida Grossmanna a Marie Kučerové. Infografiku vytvořila Lenka Matoušková.

The post Česká spojka v ruské pračce appeared first on investigace.cz.