Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.

Trumpův daňový zákon z roku 2017 umožnil americkým firmám přesouvat větší zisky  do daňových rájů. Evropská unie kvůli tomu každoročně přichází o 340 miliard korun, Česko o sedm miliard korun.  Řešení nyní navrhuje Organizace spojených národů.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Nová zpráva organizace Tax Justice Network odhaluje, že EU každoročně přichází o 14 miliard eur, v přepočtu téměř 340 miliard korun, kvůli daňovým únikům amerických nadnárodních společností. To je například částka rovnající se pětinásobku ročního HDP Grónska.

Kořeny současné krize sahají k první Trumpově administrativě a jejímu zákonu o snížení daní z roku 2017 (Tax Cuts and Jobs Act). Tento zákon americkým firmám umožnil zdvojnásobit přesouvání zisků do daňových rájů.

Čísla jsou alarmující: americké nadnárodní korporace v roce 2021 přesouvaly ze zemí, kde působí, do USA dvakrát více zisků než v roce 2016. Paradoxně však platí americké vládě o osm procent méně na daních než před přijetím Trumpova zákona – a to přes 74% nárůst zisků vykázaných v USA.

Americké firmy jsou dnes odpovědné za 29 % všech celosvětových ztrát na korporátních daních. Globálně připravují ostatní státy každoročně o 82 miliard dolarů. Například Meta, mateřská společnost, pod kterou spadá sociální síť Facebook nebo Instagram, vykázala značné platby daní v hotovosti Irsku, daňovému ráji, kde americké technologické a farmaceutické společnosti dlouhodobě evidují své zisky a někdy také umísťují výrobu.

Konkrétně v případě Česka zpráva Tax Justice Report odhaduje, že země ročně přichází o zhruba sedm miliard korun kvůli zneužívání daní z příjmu právnických osob americkými nadnárodními společnostmi. 

Pro průměrného občana EU to znamená, že každý rok přijde o zhruba 30 eur, které by měly patřit veřejným rozpočtům. Místo toho putují do rozpočtů amerických korporací.

Plaťte, kde působíte

Problém nevyřešila diskuze na půdě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), s návrhem řešení tak nyní přichází OSN. Jde o projekt mezinárodní daňové spolupráce, který má být  největší změnou globálních daňových pravidel v historii. Přinesl už první důležitou změnu. 

Většina zemí v loňských jednáních podpořila nahrazení metody „pay where you say“ metodou „pay where you play“, která zdaňuje nadnárodní společnosti tam, kde zaměstnávají pracovníky a prodávají zboží a služby.

Tento přístup by učinil daňové ráje prakticky nepoužitelnými. Pokud firma v daňovém ráji nemá skutečné zaměstnance ani prodeje, ale jen pronajatou poštovní schránku, podíl zisků, který tam může být zdaněn, by byl mizivý nebo nulový.

Důležité je i to, že  jednání na půdě OSN jsou transparentní. Jednání jsou přenášena živě a aktivisté již vytvořili veřejné databáze umožňující sledovat, jaké postoje jednotlivé vlády zaujímají.

Nejvíce poražený? Samotné USA

Ironií je, že největším poraženým Trumpovy daňové politiky jsou samotné Spojené státy. Od roku 2016 do roku 2021 přišly USA kvůli daňovým únikům vlastních nadnárodních korporací o více než 5,5 miliard korun, což je více než polovina všech celosvětových ztrát způsobených těmito firmami.

Trumpův slib, že daňové škrty přivedou americká pracovní místa zpět domů, se nenaplnil. Místo toho vznikl systém, který korporacím umožňuje maximalizovat zisky při minimalizaci daňových odvodů – na úkor jak amerických, tak evropských daňových poplatníků.

Autorka textu: Sofia Špirková

The post Trumpův daňový zákon posílil daňové úniky. Česko ročně přichází o 7 miliard korun appeared first on investigace.cz.

Korupce ve zdravotnictví je rozšířená ve velké části střední i východní Evropy. Nedávná obvinění v Rumunsku poukazují na zapojení zdravotnických pracovníků do nezákonného odklonu finančních prostředků, z nichž měla být financována péče o pacienty. Naopak v Polsku stát za zdravotnické vybavení zaplatil desítky milionů eur obchodníkovi se zbraněmi, který ale část objednávky nikdy nedodal. V České republice byly zase veřejné zakázky během pandemie směrovány k firmám prodávajícím nelicencované respirátory.

Masivní korupce v rumunském zdravotnictví

V roce 2010 zemřelo při požáru nemocnice v Bukurešti šest dětí. O více než deset let později ta samá nemocnice stále funguje bez patřičných požárních opatření. Nejedná se přitom o ojedinělý případ, ale o jednu z mnoha rumunských veřejných nemocnic, které ohrožují životy svých pacientů, protože neprošly modernizací a chybí jim řádné systémy k zajištění bezpečnosti. Nedostatečné zabezpečení nemocnic se projevilo během pandemie covidu-19, kdy byla rumunská zdravotnická infrastruktura vytížena více než obvykle. Jen v letech 2020 a 2021 v zemi vzplála desítka nemocnic, v nichž zemřelo více než 30 lidí.

Zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2021 uvádí, že Rumunsko sice finanční náklady na zdravotnictví výrazně zvýšilo, přesto však v rámci EU zůstává zemí s druhými nejnižšími výdaji, a to jak v přepočtu na obyvatele, tak v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP). I tamní ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že je třeba zlepšit infrastrukturu veřejného zdravotnictví a že nedávné investice jsou stále nedostačující. 

Velkou hrozbu v tomto sektoru současně představuje korupce. Peníze vynaložené na zlepšení infrastruktury často končí v kapsách firem s politickými konexemi. To brání zlepšení zdravotnického systému, protože potřeby nemocnic jsou většinou až na druhém místě.

V roce 2022 obvinil Národní protikorupční odbor více než 50 osob pracujících v rumunském zdravotnictví. Mezi nimi je jeden manažer, sedm lékařů a tři ředitelé nemocnic.

O neefektivní výdaje i korupci ve zdravotnictví se zajímala také rumunská média. V roce 2016 investigativní web Rise například zveřejnil příběh o hyperbarické komoře, což je zařízení k léčbě popálenin, které v přepočtu stálo 12 milionů korun, byť se zároveň ukázalo jako neefektivní a pro pacienty dokonce nebezpečné. Společnost, od níž nemocnice zařízení koupila, vlastnil obchodní partner rumunského senátora Sorina Opresca.

Korupční farmaceutická lobby v Polsku

Chybějící finance v rozpočtech nemocnic, nedostatek personálu nebo obtížný přístup ke specialistům – všechny tyto faktory přispívají ke zvýšené míře korupce v polském zdravotnictví. Podfinancování veřejného zdravotnického systému se projevuje také na nízkých platech, což způsobuje odchod lékařů do soukromé sféry nebo do zahraničí. Podle zprávy Evropské komise o korupci ve zdravotnictví se v nemocnicích proto tvoří dlouhé fronty na diagnostiku i léčbu.

Polské investigativní médium Frontstory.pl publikovalo v lednu 2022 informace odhalující obchodování s falešnými očkovacími průkazy v době pandemie covidu-19, na nichž se podíleli zkorumpovaní zaměstnanci zdravotnických zařízení.

V červenci 2022 byla pro změnu k soudu podána žaloba na bývalého primáře oddělení paliativní péče nemocnice v městečku Chodzież. Lékař měl přijímat nebo prodlužovat pobyt pacientů na svém oddělení výměnou za úplatky od rodin – šlo o částky od několika set až do několika tisíc zlotých. Dělal to i přesto, že zdravotní stav pacientů prodloužení pobytu nevyžadoval. Ačkoli polská společnost podplácení lékařů neschvaluje, využívání soukromých a profesních kontaktů například k přednostnímu přijetí u lékaře je zcela běžné.

Ze zprávy Evropské komise rovněž vyplývá, že problémem jsou také nesrovnalosti ve veřejných zakázkách. Zadání tendrů někdy vypracovávají lékaři, kteří v některých případech musí žádat o pomoc zástupce průmyslu. A ti mohou připravit specifikace tak podrobně, že výběrové řízení může vyhrát pouze určitá společnost. V prosinci 2022 byl podle Centrálního protikorupčního úřadu zadržen těsně po přijetí úplatku ředitel polikliniky v malém městě Witków; za úplatek měl vhodně upravit výběrové řízení na dodávku zdravotnického vybavení ve prospěch jednoho z kandidátů.

Další z oblastí zdravotnictví náchylných ke korupci je vztah mezi státem a farmaceutickou lobby. V lednu 2023 bylo obviněno dvanáct osob z celkem 911 případů korupčního chování, včetně zástupce farmaceutické společnosti, lékárníků a lékařů ze zdravotnických zařízení ve Varšavě a okolí. Obchodník s léčivy se údajně s doktory domlouval na vystavování receptů na jím propagované léky a odměňoval je penězi.

Nejedná se přitom pouze o lokální nemocnice a lékaře. Z oficiální zprávy z roku 2019 vyplývá, že polské ministerstvo zdravotnictví je při jednání s externími subjekty především z farmaceutického průmyslu „obzvláště zranitelné“ vůči lobbingu, neformálním tlakům a korupčním návrhům.

Přečtěte si

Zprávy o boji s evropskou korupcí: Ukradené miliony z fondu EU

Miliony eur za ventilátory dodané obchodníkem se zbraněmi

Zatímco svět v roce 2020 bojoval s pandemií covidu-19, polské ministerstvo zdravotnictví podepsalo řadu kontroverzních smluv na dodávky zdravotnického vybavení. Jedna z nich se týkala nákupu bezcenných ochranných masek za 1,1 milionu eur (zhruba 26 milionů korun) od společnosti vlastněné přítelem samotného ministra. Polský stát mimo to nakoupil ventilátory v hodnotě 44,5 milionu eur (více než miliarda korun), jejichž část nebyla nikdy dodána. Obchod se uskutečnil se společností byznysmena se zbraněmi, který za záhadných okolností nejprve zmizel a později byl nalezen mrtvý v Albánii. Podle posledních informací nebyl v rámci vyšetřování této kauzy nikdo obviněn a vyšetřování bylo v roce 2021 zastaveno.

Podle zprávy Ústředního protikorupčního úřadu o plnění vládního protikorupčního programu na léta 2018 až 2020 patřilo zdravotnictví mezi sféry nejvíce ohrožené korupcí. V rámci tohoto programu byli zaměstnanci ministerstva zdravotnictví poučeni o etice, boji proti korupci a střetu zájmů prostřednictvím online kurzu. Na ministerstvu také proběhlo „anonymní sebehodnocení kultury integrity“. Výsledky zatím nebyly publikovány.

České covidové (ne)certifikáty

Na jaře 2020 utratily české obce za ochranné protiepidemické pomůcky více než 200 milionů korun, přičemž jedna konkrétní společnost prodávala respirátor za více než 190 korun.

Vláda premiéra Babiše totiž na začátku pandemie koronaviru nedodala obcím potřebný ochranný materiál, přestože politici v té době trvali na tom, že mají situaci pod kontrolou. Respirátory tak začaly prodávat společnosti, které předtím neměly se zdravotnictvím co do činění, ale měly naopak dobré kontakty například v Číně – jednalo se třeba o výrobce látkových plen, prodejce brokovnic a zábavní pyrotechniky či stavitele solárních elektráren. Firmy, které skutečně vyráběly zdravotnické vybavení, byly mezi dodavateli v menšině.

Přečtěte si

Koronavirus: Jak vydělat miliony

K prodeji respirátorů v Česku přitom existovala jedna důležitá podmínka: ochranné pomůcky musely mít certifikát CE schválený EU, který znamená, že jsou bezpečné pro použití. To však nezabránilo prodeji buď s falešnými, nebo jinými certifikáty, případně s vůbec žádným osvědčením.

Jednou ze společností, která se rozhodla této příležitosti využít, byla marketingová a PR agentura Black Consulting. Státu prodala respirátory za 190 korun za kus a celkově takto získala více než 25 milionů korun. Jejich respirátory byly sice opatřeny razítkem jiné společnosti, která certifikáty uděluje, ale na úplně odlišné výrobky než respirátory. Dokumentace, jež byla součástí veřejné zakázky, proto neobsahuje nic, co by naznačovalo, že Black Consulting měl jakoukoli oprávněnou certifikaci.

David Snášel, majitel Black Consulting, tehdy poskytl rozhovor serveru investigace.cz, v němž uvedl, že mu volal známý a nabídl mu pro jeho zaměstnance třicet tisíc respirátorů. Po telefonátu si Snášel uvědomil, že respirátory budou v době, kdy vláda není schopna zajistit jejich potřebné množství, dobrým obchodem, protože si na jejich nedostatek už stěžovali krajští hejtmani. Sepsal nabídku, rozeslal ji obcím a do hodiny se ozval první hejtman. Výhodný obchod v podobě dalších várek necertifikovaných respirátorů se rozjel až ke zmíněnému zisku ve výši 25 milionů korun.

Tento článek vznikl jako součást projektu The Organised Crime and Corruption Watch. Na textu se podílelo sedm redakcí, které jsou součástí The Organised Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP). Spolupracovali na něm novináři z: Investigace.cz (Česká republika), Bird.bg (Bulharsko), Frontstory.pl (Polsko), Rise Project (Rumunsko), Investigatívne centrum Jána Kuciaka – icjk.sk (Slovensko), Átlátszó (Maďarsko) a Context Investigative Reporting Project (Rumunsko). V každém dalším vydání této série se novináři budou zabývat tématy organizovaného zločinu nebo korupce.

Autorka české verze: Zuzana Šotová
Autorka úvodní grafiky: Wanda Hutira

The post Zprávy o boji s evropskou korupcí: Zdravotnictví appeared first on investigace.cz.

Investigativní práce britského deníku The Guardian ve spolupráci s OCCRP ukázala, že letadla napojená na ruské oligarchy a státní úředníky i nadále létají na evropská a britská letiště, navzdory zákazu letů a sankcím uvaleným po ruské invazi na Ukrajinu.

Reportéři The Guardian ve spolupráci s Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) identifikovali na evropském a britském území soukromá letadla oligarchy Romana Abramoviče, ale i jednoho z nejbohatších Rusů Ališera Usmanova či bývalého místopředsedy ruské vlády Igora Šuvalova.

Vzhůru do Emirátů

Spojené arabské emiráty (SAE) jsou mezi bohatými Rusy už dlouho oblíbenou byznysovou i odpočinkovou destinací. Analýza ukázala, že první týden po zahájení invaze letadla spojená s Rusy, na něž se vztahují sankce, létala z Ruska do Spojených arabských emirátů ve větším počtu než v kterémkoli jiném týdnu roku 2022. 

Nebude to zřejmě náhoda, organizace Tax Justice Network totiž označila SAE za „Švýcarsko Perského zálivu“, a to kvůli vysokému stupni bankovního tajemství – což naznačuje, že oligarchové, jimž byl zakázán přístup do jiných finančních center, tam mohli cestovat za účelem uspořádání svých finančních záležitostí.

Nejen Spojené arabské emiráty, ale i EU

Letadla spjatá s Igorem Šuvalovem byla sledována při příletech i odletech na letiště v Evropské unii i poté, co Unie 23. února, tedy den před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, uvalila na Rusko sankce.

Podle údajů poskytnutých službou Flightradar24 uskutečnilo Šuvalovo letadlo Bombardier Global Express s registrační značkou LX-ABC po tomto dni několik letů mezi Ženevou, Mnichovem, Paříží, Milánem a Helsinkami. Záznamy ale neobsahují podrobnosti o tom, kdo byl na jeho palubě. 

Dalším ruským miliardářem na sankčním seznamu je Ališer Usmanov, pocházející z Uzbekistánu. Mimo jiné investice byl i akcionářem fotbalového klubu Arsenal a majitelem soukromé ruské holdingové společnosti USM, která až do začátku tohoto měsíce představovala hlavního sponzora jiného anglického klubu, Everton. 

Usmanov je spojován s dvěma letadly v hodnotě několika stovek milionů liber. Oba stroje odletěly z letišť v EU poté, co předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen vydala zákaz vstupu „letadlům vlastněným, registrovaným nebo řízeným Ruskem“ do vzdušného prostoru EU. Informace byly zjištěny díky údajům z ADS-B Exchange neboli webové stránky, která shromažďuje aktuální zprávy o pohybu letadel.

Russian Asset Tracker: Co je trasování letadel?

Podle tohoto zdroje Usmanovův Airbus A340 odletěl z Mnichova 28. února večer a naposledy byl viděn, jak tu samou noc klesá nad uzbeckým hlavním městem Taškentem. Let se uskutečnil den po uvalení zákazu letů ze strany EU a ve stejný den, kdy byl Usmanov zařazen na sankční seznam.

Letadlo, jehož cena je odhadována mezi 350 až 500 milionů dolarů, je podle amerického ministerstva financí jedním z největších soukromých letadel v Rusku.

Druhé letadlo spojené s Usmanovem opustilo italskou Florencii v ten samý den a rovněž směřovalo do Uzbekistánu. Nad Turkmenistánem se ale signál z vysílače ztratil.

Mluvčí Usmanova pro The Guardian uvedl, že sankce proti ruskému podnikateli byly založeny na „nesprávných“ informacích o jeho vztazích s Kremlem, a dodal, že jeho majetek včetně soukromých letadel byl převeden do svěřenských fondů dávno předtím, než byly na miliardáře uvaleny sankce. „Popíráme, že by došlo k jakémukoli pochybení nebo pokusu vyhnout se takto sankcím na jakýkoli majetek,“ prohlásil Usmanovův mluvčí pokračoval: „Vzhledem k tomu, že letadlo MI-ABU, na které se odvoláváte, není ve vlastnictví ani pod kontrolou pana Usmanova a mohl by ho používat pouze na základě pronájmu, neexistuje proto žádný právní důvod pro aplikování sankcí, jež byly na pana Usmanova uvaleny. Pokud jde o dodržování pravidel odletů letadel, naše podrobná analýza nezjistila žádné porušení. Podle našich nejlepších znalostí byl odlet proveden v souladu s povolením oprávněného orgánu země, ze které letadlo odletělo.“

Na dotaz, zda byl Usmanov na palubě některého z letadel, mluvčí neodpověděl.

Russian Asset Tracker: Největší databáze majetků mocných Rusů

Abramovič v Evropě dolétal?

Zmíněným ruským oligarchům se tak podařilo dostat svá letadla mimo dosah evropských úřadů i přes zákaz EU. Na druhou stranu jiná letadla již byla zabavena nebo jim byl znemožněn let.

Například letadla spojená s Romanem Abramovičem byla v evropském vzdušném prostoru aktivní i v týdnech po invazi na Ukrajinu. I na majitele FC Chelsea byly přitom uvaleny sankce ze strany Velké Británie a EU.

Jedno z jeho letadel, Bombardier Global 6000 s registrační značkou LX-LUX, nyní stojí v Lotyšsku, kde mu úřady odepřely povolení k odletu, dokud  z Lucemburska, kde je letadlo registrováno, nedorazí potvrzení o jeho opravdovém majiteli. 

„Pokud se zjistí, že patří Abramovičovi, který je spojován s nejméně třemi dalšími soukromými letadly, bude považováno za zmrazený majetek,“ řekl Aivis Vincevs z lotyšské agentury pro civilní letectví zpravodajskému webu Re:Baltica.

Překlad textu The Guardian: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: Steve Knight, Flickr CC

The post Letadla ruských oligarchů létají dál navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

Daňová konkurence neboli dumping je ekonomický jev, který je širší veřejnosti často neznámý. Označuje neoficiální soutěž mezi zeměmi o to, kdo přiláká více lidí na nižší daně. Tento fenomén silně ovlivňuje daňové politiky států, členy EU nevyjímaje. Výrazná daňová konkurence v rámci EU pak vede k tomu, že se země zapojují do závodu o co nejnižší sazby, což má přímý vliv na finanční situaci států, odkud nabyté zisky pocházejí. Daňový dumping je zaměřen zejména na zahraniční poplatníky s vysokými příjmy a nadnárodní společnosti. V EU z něj profituje na 200 000 osob nebo podnikatelských subjektů.

Vliv těchto výhodných daňových nastavení je o to významnější, že jejich počet neustále roste. V letech 1995–2020 se jejich množství  pouze v EU zvýšilo z 5 na 26, přičemž daňové náklady na ně činí nejméně 4,5 miliardy eur ročně. Podle autorů studie Evropské daňové observatoře se tato částka rovná ročnímu rozpočtu programu Erasmus. Studie dále uvádí, že nejvíce škodlivé daňové režimy zavedly Itálie, Řecko, Kypr a Portugalsko. Například v Itálii jsou příjmy ze zahraničí dlouhodobě zdaňovány paušální sazbou, která má přilákat bohaté důchodce.

Pokud jde o specifické režimy zaměřené na nadnárodní podniky, kromě obecného snížení sazeb daně z příjmů právnických osob uplatňují státy daňový dumping i u snížení základu daně, což pro nadnárodní společnosti vytváří podmínky, kdy se jejich daňová povinnost podstatně krátí. Těchto případů je rovněž mnoho, v roce 2019 bylo v EU v platnosti 1 348 jednostranných daňových rozhodnutí, jež zaváděla výhody do daňových režimů týkajících se nadnárodních podniků. 

Často podceňované škodlivé účinky

V ekonomické rovině ohrožuje daňová konkurence finanční zdroje států, protože je nutí přenášet daňové břemeno na poplatníky, kteří nemohou snadno změnit místo své daňové adresy. Což se týká lidí nevlastnících prostředky na to, aby své peníze přesunuli do výhodnějšího daňového systému.

Na sociální úrovni pak tato forma dumpingu ohrožuje progresivitu zdanění, poněvadž se zaměřuje na nejbohatší, kteří tak platí mnohem nižší efektivní sazby než zbytek populace.

Europoslanec Sven Giegold, mluvčí pro finanční a hospodářskou politiku skupiny Zelení/EFA, k tomu na svém webu uvedl: „V Evropě zuří zničující daňová soutěž pro velmi bohaté. Daňový dumping členských států EU se rozšířil z příjmů z kapitálového majetku na daň z příjmů fyzických osob pro bohaté a důchodce. Jsme svědky zavádění finančních poměrů Monaka po celé Unii. Počet možností daňových úniků pro ty nejbohatší se v posledních letech zvýšil více než pětinásobně. Zvláštní zacházení je poskytováno několika nejbohatším lidem na úkor 450 milionů občanů EU. Prodělávají na tom zejména země, které se tohoto daňového závodu neúčastní. (…) Evropa by měla zastavit škodlivý závod o co nejnižší sazby nejen v oblasti daní z příjmu právnických osob, ale i v oblasti osvobození od daně z příjmu fyzických osob. (…) Dosud chybí i evropská spolupráce, která by společně učinila přítrž tomuto druhu daňových škod. Nová studie ukazuje, jak smysluplné bylo zřízení Evropské daňové observatoře.

Je také skandální, že několik zemí EU na žádost o údaje vůbec nereagovalo nebo reagovalo zcela nedostatečně. Kypr, Francie, Řecko, Itálie, Lucembursko, Malta a Portugalsko s Evropskou daňovou observatoří účinně nespolupracovali. Naopak odpověděli Belgie, Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko a Spojené království.“ Tolik europoslanec Sven Giegold.

Autorka textu: Nina Kodhajová
Autorka grafiky: Lenka Matoušková

The post Daňový dumping: Málo známý evropský fenomén appeared first on investigace.cz.

Na projektu Pegasus jsme dlouhodobě spolupracovali s novináři ze 17 světových médií a pod taktovkou Forbidden Stories a OCCRP. V červenci jsme tak společně informovali o tom, že klienti izraelské firmy NSO Group používali její hackerský software Pegasus k útokům na aktivisty za lidská práva, novináře a právníky. V těchto dnech Evropská unie vyzývá členské státy k urychlenému zásahu právě proti tomuto spywaru, ale i proti jakémukoliv protiprávnímu sledování občanů Unie.

Naše rozsáhlé rešerše byly založeny na forenzních analýzách softwarem napadených telefonů a zkoumání uniklé databáze 50 000 čísel, včetně čísel francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a předsedy Evropské rady Charlese Michela. Vedle těchto politiků ale byly softwarem Pegasus sledovány další hlavy států, vysocí vládní představitelé, diplomaté či armádní důstojníci ze 34 zemí.

Vlády špehovaly spywarem novináře, aktivisty i disidenty

Hlavní aktéři 

NSO Group je izraelská  technologická společnost regulovaná ministerstvem obrany, které schvaluje prodej jejich výrobků špionážního charakteru vládním klientům z celého světa.

Společnost uvádí, že tuto technologii prodává pouze vojenským, policejním a zpravodajským orgánům ve čtyřiceti nejmenovaných zemích, a to pro účely boje s terorismem a organizovaným zločinem.

NSO zároveň tvrdí, že před prodejem svých výrobků klienty důsledně prověřuje, zda ve svých zemích dodržují lidská práva. Na druhou stranu ale společnost údajně „nemá přístup k informacím o cílových skupinách svých zákazníků“. Přesněji řečeno NSO není obeznámená s tím, proti komu vláda konkrétního státu její technologii posléze použije. Kauza Pegasus přitom v mnoha případech odhalila zneužívání softwaru proti vládě nepohodlným lidem, kteří s terorismem ani s organizovaným zločinem nemají nic společného.

Didier Reynders, bývalý belgický ministr spravedlnosti a současný komisař pro spravedlnost v Evropském parlamentu,  proto minulý týden v EP o aféře Pegasus inicioval rozpravu.

„V návaznosti na skandál se špionážním softwarem Pegasus musí EU urychleně přijmout právní předpisy na ochranu práv aktivistů, novinářů a politiků. A pachatelé nezákonných odposlechů musí být stíháni,“ uvedl Reynders. „Různé zprávy ukázaly, že některé národní bezpečnostní služby používaly špionážní software Pegasus, aby měly přímý přístup k občanům, jejích zařízením, včetně politických oponentů a novinářů. Dovolte mi proto hned na začátku říct, že Evropská komise naprosto odsuzuje jakýkoli nezákonný přístup k soukromým informacím nebo jakýkoli druh nezákonného zachycování či odposlouchávání komunikace uživatelů z řad kterékoli komunity. V celé Evropské unii je to trestný čin.“

Etický hacker Lupták: Podobnému útoku se skoro nedá bránit

Sophie in ‚t Veld, nizozemská poslankyně Evropského parlamentu, následně prohlásila, že parlamentní výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, kterému předsedá, zahájí vyšetřování používání programu Pegasus v rámci EU.

Didier Reynders poslancům Evropského parlamentu také řekl, že „jakékoli náznaky, že k takovému narušení soukromí skutečně došlo, je třeba důkladně prošetřit, a všechny osoby odpovědné za taková jednání musí být postaveny před soud. Což samozřejmě spadá do pravomocí každého členského státu EU, zároveň ale očekávám, že v případě Pegasus příslušné orgány tato obvinění důkladně prověří.“

Reynders pak dodal, že výkonná moc EU pozorně sleduje i vyšetřování maďarského úřadu pro ochranu údajů (NAIH), jenž tvrdí, že krajně pravicová vláda Viktora Orbána patřila k těm, kdo zneužíval špionážní software Pegasus k protiprávnímu sledování novinářů, médií a opozičních politických osobností. Minulý měsíc maďarský NAIH uvedl, že zahájil oficiální vyšetřování obvinění týkajících se používání softwaru Pegasus maďarskou vládou.

Na uniklém seznamu, který jsme v rámci výše zmíněného novinářského konsorcia prověřovali, se objevilo nejméně pět maďarských novinářů. Zákony v této zemi ale zpravodajským službám povolují, aby v případech, kdy je ohrožena národní bezpečnost, mohly provádět sledování bez soudního dohledu, stačí jim k tomu pouze souhlas ministra spravedlnosti. Maďarská ministryně spravedlnosti Judit Vargová k tomu prohlásila: „Každý stát takové nástroje potřebuje.“

Orbánova vláda odposlouchávala novináře

Podle belgického komisaře se v rámci Unie proto připravuje přísnější verze nařízení o ochraně soukromí, Reynders pak vyzval poslance Evropského parlamentu a členské státy, aby se ve světle skandálu se spywarem urychleně dohodli na podrobnostech tohoto nového zákona.

Nizozemská poslankyně Sophie in ‚t Veld k tomu dodala: „Novináři, politici a lidskoprávní aktivisté musejí mít možnost vykonávat svou práci, aniž by byli špehováni stále autoritářštějšími vládami. Cokoliv jiného je masivním porušením občanských svobod.“

The post Aféra Pegasus: Evropská unie začala jednat appeared first on investigace.cz.

Ve snaze potlačit přeshraniční praní špinavých peněz plánuje EU zavést nová nařízení, která budou zakazovat platby v hotovosti nad 10 tisíc eur (250 tisíc korun). EU si tím chce posvítit na veškeré transakce včetně nákupu automobilů, rekonstrukce domů nebo i účty za pohřeb.

Irská eurokomisařka Mairead McGuinness, jež je zodpovědná za zpřísnění zákonů proti praní špinavých peněz, tvrdí, že na tuto nezákonnost je třeba nahlížet mnohem šířeji a přesáhnout rámec velkých podniků, bank a finančních institucí. Uvedla, že nyní je potřeba se zaměřit i na takové věci, jako jsou nákupy automobilů, šperků, starožitností, a dokonce i na neobvyklé položky, jakými jsou například poplatky za pohřeb.

„Navrhovaná opatření rozšiřují omezení velkých hotovostních plateb i na služby, takže například pohřební služby nad 10 tisíc eur (250 tisíc korun) by musely být placeny kartou nebo prostřednictvím banky,“ řekla Mairead McGuinness pro deník Irish Independent.

Nová pravidla přicházejí v době, kdy jsou evropské orgány konfrontovány se stále digitálnější společností. Jedná se proto i o plány na čistě digitální verzi eura, které zkoumá Evropská centrální banka. Zároveň jsou však na místě i obavy, zda pravidla, která nařizují, jak mohou lidé utrácet peníze, neohrožují soukromí a občanské svobody.

Jiné zvyky 

Používání hotovosti se napříč EU výrazně liší. Nejvíce peněz v hotovosti tradičně obíhá v Německu a Rakousku, kde této formě platby stále patří první místo. Naopak platby kartou nebo z účtu na účet jsou nejpopulárnější ve Švédsku, kde připadá na hotovost méně než desetina podobných transakcí. V České republice je to necelých 12 procent.

Celkově ale používání hotovosti poslední roky klesá a tato křivka se výrazně zrychlila během pandemie spojené s onemocněním covid-19.

Některé podniky přesto nadále dávají přednost hotovostním transakcím, aby se vyhnuly placení daně z příjmu. 

Momentálně v EU existuje osm zemí, které nemají limit pro velké hotovostní platby, ačkoli stávající pravidla proti praní špinavých peněz již nařizují limit pro transakce velkých částek mezi členskými státy a ukládají finančním institucím a profesionálům oznamovací povinnost.

Eurokomisařka Maired McGuinness proto minulý měsíc představila plán přísnějších přeshraničních unijních zákonů, včetně zřízení nové agentury EU pro boj proti praní špinavých peněz.

Zdůvodnila jej tím, že volný pohyb kapitálu v EU přináší velké možnosti pro zločince, jak legitimizovat své nelegální peníze zpět do normálního peněžního systému.

EU proti špinavým penězům

Podle komisařky ukládají současná pravidla EU zaměřená proti praní špinavých peněz povinnosti velké části podniků, avšak nikoli menším finančním institucím a různým subjektům.

Nový seznam tak zahrnuje účetní, právníky, poskytovatele svěřenských a firemních služeb, ale i realitní kanceláře, poskytovatele služeb v oblasti hazardních her a obchodníky s uměleckými díly.

„Za současného stavu podléhají všechny tyto podniky dohledu na národní úrovni, aby bylo zajištěno, že uplatňují požadavky proti praní špinavých peněz. Naším plánem je rozšířit legislativní působnost EU i o obchodníky s drahými kovy a kameny, odborníky, kteří pomáhají příslušníkům třetích zemí získat zlatá víza, a také na poskytovatele či zprostředkovatele hypotečních a spotřebitelských úvěrů, kteří nemají licenci jako finanční instituce,“ uvedla McGuinness.

V devatenácti členských státech jsou již zavedeny hotovostní limity pro denní platbu, přičemž osmnáct z nich je má na úrovni deset tisíc eur či nižší. Například v Řecku je limit stanoven na 500 eur (12,5 tisíc korun), nejvyšší na úrovni 15 tisíc eur (380 tisíc korun) naopak platí v Chorvatsku. 

V tomto směru by se nové nařízení nemělo výrazně dotknout České republiky, neboť tady existuje zákon už od roku 2004, jenž zakazuje provádět hotovostní platby převyšující 270 tisíc korun (cca jedenáct tisíc eur). Tato částka je denním limitem, který při obchodní transakci nesmí překročit ani fyzická, ani právnická osoba. Důvodem schválení tohoto zákona byla snaha o omezení daňových úniků, prevence korupce, a především potírání legalizace výnosů z trestné činnosti.

Autorka textu: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: ČTK/AP/Jean-Francois Badias

The post Jiný kraj, jiný platební mrav appeared first on investigace.cz.

Evropská komise má v plánu představit v nejbližších týdnech nový dozorčí orgán: Úřad pro boj proti praní špinavých peněz (AMLA). Ten má spolupracovat s vnitrostátními orgány členských států, koordinovat je a podporovat zvyšování jejich efektivity.

Poté, co několik zemí začalo vyšetřovat Danske Bank kvůli podezřelým transakcím v hodnotě 200 miliard eur, jež prošly malou estonskou pobočkou této banky v letech 2007–2015, se Evropa dostala pod tlak, aby posílila prosazování pravidel proti praní špinavých peněz.

V estonské pobočce Danske Bank prali peníze i Rusové

Brusel dosud nemá žádnou celoevropskou instituci, která by mohla aktivně potírat špinavé peníze. Při prosazování svých pravidel proto musí spoléhat na národní regulační orgány, ty ale ne vždy plně spolupracují.

„Praní peněz, financování terorismu a organizovaný zločin zůstávají významnými problémy, které by se měly řešit na úrovni Unie,“ uvádí se v dokumentech, jež získala německá tisková agentura DPA.

Z plánů komise vyplývá, že nový úřad bude moci v případě porušení pravidel EU ukládat finanční sankce až do výše deseti procent ročního obratu a bude se zabývat i riziky přicházejícími ze zemí mimo EU, například ze Spojeného království.

Část agendy plánovaného dozorčího orgánu se podle dokumentů má věnovat problematice praní špinavých peněz prostřednictvím kryptoměn. Opatření přichází v době, kdy je Unie tlačena k tomu, aby vytvořila vhodné nástroje k boji s protizákonnými finančními operacemi, kam patří i využívání digitálních měn k zastírání kriminality v evropských regionech. Současný stav by se měl zlepšit díky shromažďování a zpřístupňování údajů o původcích a příjemcích těchto finančních převodů, jež momentálně nespadají pod žádnou kontrolní doménu EU.

„Absence těchto pravidel poskytuje držitelům kryptoaktiv možnost praní špinavých peněz či financování terorismu, neboť toky nelegálních peněz se mohou uskutečňovat prostřednictvím převodů kryptoaktiv,“ uvádí se v dokumentech.

Boj Evropy proti pračkám peněz

Podle Evropského účetního dvora se do běžné ekonomiky EU každoročně dostávají miliardy eur z nezákonných transakcí, přičemž nelegální původ těchto prostředků je utajován. Europol odhaduje hodnotu podezřelých transakcí v rámci Evropy na stovky miliard eur.

Evropská komise chce své plány představit v nejbližším týdnu, poté musí členské státy a Evropský parlament rozhodnout, kdy a jak je budou zavádět.

Autorka textu: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: ČTK/Fotobanka ČTK/Fluger René, Horázný Josef

The post EU proti špinavým penězům appeared first on investigace.cz.

Koncem června proběhl Světový den whistleblowerů. Jednalo se o mezinárodní příležitost oslavit odvážné lidi, kteří kvůli nedokonalé právní úpravě často riskují svou práci a svobodu, aby bojovali proti korupci a dosáhli ve své zemi spravedlnosti. Tuto situaci by měla zlepšit jejich legislativní ochrana, jež ve většině zemí zatím zcela chybí. Evropská unie proto nařídila svým členským státům, aby do konce roku implementovaly ochranu whistleblowerů do svých zákonů. Jediná země, která má k implementaci směrnice skutečně blízko, je, světe div se, Česko.

Korupce v čase pandemie

Jen během prvních šesti měsíců pandemie se na Transparency International v 60 zemích světa obrátilo více než 1 800 lidí, aby nahlásili korupci a požádali o pomoc v záležitostech souvisejících s pandemií covidu-19.

Ohlášené případy ukazují, jak korupce podkopává systémy zdravotní péče a omezuje přístup obyčejných občanů k léčbě i osobním ochranným prostředkům, zatímco vybrané skupiny profitují na státních zakázkách i z nezákonného prodeje zdravotnického materiálu potřebného v době pandemie. To vše v situaci, kdy si nedostatečně vybavený zdravotnický personál pravidelně stěžoval na nebezpečné pracovní podmínky.

Korupce v těchto případech jednoznačně ohrožuje zdraví a mnohdy se stává pro konkrétní lidské životy i osudnou. Svědci nekalých praktik tak mohou svým upozorněním přispět nejen k ochraně životů, ale i veřejných financí.

Pět let s Panama Papers

Podobní lidé však často nemají možnost promluvit, a v případě, že se jim to podaří, musí čelit pomluvám, diskreditacím. Bez silné a solidní právní ochrany proto mohou oznamovatelé nekalých praktik i jejich rodiny zažívat osobní, profesní nebo právní útoky. Výsledkem většinou bývá narušený psychický i fyzický stav whistleblowera či jeho blízkých. 

Přestože se ve světě stále více uznává zásadní role těchto lidí při budování spravedlivé společnosti, je zapotřebí přijmout naléhavá opatření na jejich ochranu. Důležitý význam whistleblowerů dokládají skandály, které svým svědectvím odhalili, což může napomáhat nutným změnám k ozdravení korupcí zasažené společnosti. 

V EU si zatím moc zemí dobře nevede, Česko a Slovensko jsou výjimky

V tomto duchu proto Evropská unie přijala před dvěma lety přelomovou směrnici o ochraně whistleblowerů, jejímž smyslem je zajistit bezpečné odhalování zneužitých pravomocí. Lhůta pro implementaci této směrnice je do 17. 12. 2021, kdy by v každé členské zemi měla vstoupit v platnost patřičná národní legislativa v souladu s iniciativou EU. Stanovený termín se rychle blíží, avšak žádná z 27 zemí zatím neučinila výrazné adekvátní kroky. Zpráva zveřejněná před čtyřmi měsíci naopak zjistila, že většina členských států v procesu transpozice markantně zaostává, přičemž dvě třetiny z nich ještě ani nezačaly nebo pokročily jen minimálně. Pouze jedna země, Česká republika, učinila podstatný pokrok a svému parlamentu předložila návrh zákona o ochraně oznamovatelů. Výjimkou je taky Slovensko, které jako jedna z prvních zemí v EU přijalo zákon na ochranu oznamovatelů protispolečenské činnosti už v roce 2014. Dlouho byl jenom na papíře, než byl v roce 2019 nahrazen novým zákonem. Ten se se směrnicí liší jen minimálně.

 Úplně překvapující informace to ale není, neboť snaha o legislativní úpravu whistleblowingu se v Česku objevuje opakovaně, z dosavadních návrhů však dosud nebyl ani jeden přijat. K tomu aktuálnímu obdrželo ministerstvo spravedlnosti 231 zásadních a 220 doporučujících připomínek. Ministerstvo poté uvedlo, že je zohlednilo a stanovilo účinnost zákona, pokud jej parlament schválí a prezident signuje, k datu určenému EU, tedy 17. prosince 2021. Právnické osoby pak budou muset do konce března 2022 vytvořit systém pro přijímání a vyřizování oznámení. Za nedodržení tohoto termínu by mohly dostat až milionovou pokutu.

Zdroje a jejich bezpečí

V praxi to znamená následující. Jakmile nová česká právní úprava vstoupí v platnost, budou muset podniky a instituce zavést postupy a bezpečné kanály pro přijímání a šetření oznámení – takzvaný vnitřní oznamovací systém. Jeho součástí by měla být i opatření k ochraně totožnosti oznamovatelů a stanovení osob zodpovědných za přijímání a prošetřování oznámení. Volba formy oznámení je v podstatě odvislá od samotného oznamovatele – instituce musí umožnit, aby své zprávy mohl předávat písemně i ústně. Oznamovatel má dále právo být informován o závěrech šetření, a to do třiceti dnů ode dne přijetí oznámení. 

To bude možné podat i mimo vlastní podnik přímo u ministerstva spravedlnosti. Tato instituce pak bude fungovat jako prostředník mezi oznamovateli a příslušnými orgány, jež mohou přezkoumávat dané oznámení protiprávní činnosti. I z tohoto důvodu je v zájmu firem, aby byl jejich vnitřní oznamovací systém důvěryhodný a jednoduchý. V opačném případě jej oznamovatelé nejspíš nevyužijí a obrátí se rovnou na ministerstvo. 

Návrh zákona, který schválila vláda České republiky, by mohl být přijat ještě před říjnovými volbami. Pokud ale jednání ve výborech nepokročí (další projednávání bude možné od 12. 7. 2021), existuje jen malá možnost, že by Sněmovna zákon odsouhlasila v září po letních prázdninách. 

Autorka textu: Nina Kodhajová
Zdroj úvodní fotografie: Canva Premium

The post Potřebná ochrana whistleblowerů v Česku je na dosah appeared first on investigace.cz.

Evropská komise se opakovaně snaží bojovat proti tomu, aby se velké společnosti vyhýbaly placení daní z příjmu. Minulý týden proto navrhla přepracování daňového systému v Evropě a zavedení jednotného souboru pravidel pro zdanění právnických osob. Chce tak zabránit tomu, aby si evropské vlády navzájem konkurovaly v lákání podnikatelských investic formou snižování daňových sazeb. Aby tato legislativa vstoupila v platnost, bude ale zapotřebí jednomyslný souhlas členských států EU. Některé z nich přitom slouží jako daňové ráje.

Nový návrh, již třetí, který komise předložila za posledních 10 let, vyzývá k jednotnému způsobu zdanění podniků tam, kde generují zisky, a nikoli tam, kde mají sídlo. Sídlo totiž často a mnohdy jen na papíře bývá v místech, kde je nižší daňová sazba. 

„Daňová pravidla v Evropě by měla podporovat inkluzivní oživení, být transparentní a zavírat dveře daňovým únikům,“ uvedl v prohlášení evropský komisař pro obchod Valdis Dombrovskis.

Irene Tinagli, předsedkyně Hospodářského a měnového výboru Evropského parlamentu, návrh uvítala jako způsob, jak podpořit oživení ekonomiky, jež byla postižena pandemií covidu-19. „Nemůžeme řádně podpořit oživení evropské ekonomiky se stávajícím systémem, který umožňuje, aby se stovky miliard eur potenciálních daňových příjmů ztrácely kvůli daňovým únikům a podvodům,“ řekla na tiskové konferenci. 

Někteří zastánci daňové spravedlnosti však zůstávají skeptičtí ohledně rozsahu návrhu a jeho šancí na schválení všemi členskými státy, což je klíčový požadavek. 

Sjednocovací plán známý pod jménem „Podnikání v Evropě: Rámec pro zdanění příjmů“ (Business in Europe: Framework for Income Taxation) neboli BEFIT bude dokončený do roku 2023. Jeho součástí je i projekt na zvýšení dohledu úřadů nad fiktivními společnostmi, což by mělo zabránit vyhýbání se placení daní a daňovým únikům. 

Podle odhadů Komise přichází Evropa každoročně o 40 až 85 miliard dolarů v důsledku vyhýbání se placení daní z příjmů právnických osob. Za tuto situaci nesou také zodpovědnost některé členské státy, které lákají nadnárodní společnosti svými shovívavými daňovými zákony neboli za pomoci výhodných nabídek a velmi nízkých daňových sazeb. 

Například v rámci vyšetřování Paradise Papers z roku 2017 informovalo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ, Consortium of Investigative Journalists) o tom, jak společnost Apple dokázala až dvě třetiny svých celosvětových zisků směřovat do dceřiných společností registrovaných v Irsku, kde neplatily téměř žádné daně.

Nejnověji pak zjistili v Investigate Europe, že společnost Amazon během pandemie covidu-19 sice dosahovala vysokých zisků, avšak bilance společnosti, která zastřešuje její evropské podnikání se sídlem v Lucembursku, vykázala za rok 2020 ztrátu přesahující 1 miliardu dolarů. Amazon zkrátka neplatil daně v zemích, kde měl velké tržby, nýbrž všechny zaplatil v Lucembursku s daňově velmi benevolentní politikou, což i vzhledem ke zmíněné miliardové ztrátě umožnilo společnosti získat daňové úlevy. 

V případě, že by se záměr Komise s jednotnou daňovou sazbou úspěšně realizoval, by Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj stanovila minimální sazbu pro nadnárodní společnosti na celém světě. S podobným návrhem už přišly Spojené státy začátkem letošního roku a navrhly celosvětovou minimální sazbu daně pro podniky ve výši 21 %. Ministři financí Francie, Německa a dalších zemí EU uvedli, že tento plán podporují. Spojené království ale podle deníku Guardian návrh odmítlo.

Navrhovaná reforma Komise by se nedotkla sazeb daně z příjmu právnických osob v jednotlivých zemích. Zisky a ztráty společností z jejich evropské činnosti by se sečetly a čistý zisk by se poté rozdělil mezi jednotlivé země.

Podle Rasmuse Corlina Christensena, odborníka na daňovou politiku EU z Copenhagen Business School, však politická role Komise může způsobit, že se její snahy o daňovou reformu vyhrotí a některé evropské členské státy si Komise znepřátelí.

„Tím, že Komise trvá na implementaci prostřednictvím směrnice, riskuje, že posílí postavení daňových rájů v EU, aby se na úrovni EU bránily globální dohodě o minimálním zdanění, které by se nemohly bránit na úrovni OECD/G20,“ prohlásil Christensen.

Představitelé Komise sice tyto problémy připouštějí, pro server Politico ale uvedli, že navrhovaná evropská daňová agenda může mít větší šanci na prosazení, pokud se země OECD dohodnou na celosvětové daňové dohodě, která se očekává do poloviny roku 2021.

Autorka textu: Scilla Alecci, ICIJ
Překlad textu: Nina Kodhajová
Autor úvodní fotografie: Thijs ter Haar, Flickr CC

The post Daňová spravedlnost pro celý svět appeared first on investigace.cz.