Kauza serveru Hunterbrook odhalila nesrovnalosti v dokumentech a veřejných příslibech firmy Czechoslovak Group nejbohatšího Čecha Michala Strnada. Akcie CSG pak na burze okamžitě začaly padat o desítky procent. K dokreslení problémů, které skupina má, američtí novináři použili i citace z textů, na kterých spolupracovala investigace.cz.

Czechoslovak Group Michala Strnada není schopna vyrábět tolik munice, kolik deklarovala při lednovém vstupu na amsterodamskou burzu. Zjistil to americký investigativní server Hunterbrook. Po zveřejnění jejich zjištění se akcie CSG výrazně propadly.

Investoři si podle webu Hunterbrook koupili mnohem větší neznámou, než se dosud zdálo. Strnad je obchodník se zbraněmi, který munici ve větší míře přeprodává, než vyrábí. Do portfolia CSG patří i dceřiná společnost ve Španělsku, na kterou NATO uvalilo sankce pro možné korupční praktiky. Ve firmě CSG navíc zůstává významný menšinový vlastník, který disponuje „mimořádnými právy“ a pomyslným Damoklovým mečem nad finanční rozvahou společnosti.

Interní materiály prezentují CSG jako přímého konkurenta německého muničního gigantu Rheinmetall. Analýza Hunterbrooku odhaluje, že drtivá většina tržeb společnosti z munice nepochází z výroby granátů, ale z jejich přeprodeje.

Munice tvořila loni dvě třetiny tržeb CSG a byla hlavním motorem zvýšení jejího odhadovaného zisku. Interní materiály firmy ukazují současnou kapacitu výroby velkorážní munice na úrovni 630 tisíc nábojů ročně. Vyplývá z nich také, že osmdesát procent produkce CSG tvoří munice ráže 155 mm, což je nejžádanější dělostřelecká munice podle standardu NATO.

To by znamenalo, že CSG vyrábí půl milionu nábojů ročně, což by ji řadilo do stejné ligy jako Rheinmetall. Novináři ale upozorňují, že „výroba“ není totéž jako „výrobní kapacita“ a CSG možná této nejednoznačnosti ve svých propagačních materiálech využívá. Když Hunterbrook požádal CSG o objasnění, zda skutečně dokáže vyrobit kolem 500 tisíc nábojů ráže 155 mm, společnost odmítla odpovědět – s tím, že nezveřejňuje kapacitu podle typu munice.

Co jsme o CSG napsali v minulosti?

Hunterbrook svou analýzu opřel i o starší analýzy a investigativy médií z České a Slovenské republiky. Profil CSG dotváří i za pomoci zjištění redakce investigace.cz. Server Hunterbrook investigaci.cz cituje, aby doložil, že Michal Strnad i jeho otec Jaroslav měli vybudované pevné vztahy uvnitř české i slovenské politiky.

Strnad byl dárcem bývalého prezidenta Miloše Zemana a podle našich zjištění se na Zemanově volební kampani v roce 2018 podílel významným dílem – od Michala Strnada pocházely dvě třetiny všech příspěvků.

Víc o tomto tématu si můžete přečíst tady:

Přečtěte si

Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů

Hunterbrook upozorňuje i na další zjištění redakce investigace.cz. Strnad podle všeho v únoru 2024 nabídl české vládě dělostřelecké granáty ráže 155 mm za 3 200 eur za kus. Přibližně ve stejnou dobu nabídl turecký výrobce společnosti Excalibur Army prodej obdobných granátů M107 za 2 500 eur za kus. Strnad tedy prodal českému státu munici s třicetiprocentní přirážkou.

Víc o tomto tématu si můžete přečíst tady:

Přečtěte si

Pochybnosti i uznání. Česká muniční iniciativa čelí kritice, Ukrajině ale pomáhá

O CSG Strnada jsme psali i zde:

Jak si Jaroslav Strnad, zakladatel CSG, zakoupil dvě makedonské továrny na dělostřeleckou munici za směšné nízké ceny, a to prostřednictvím politiků a bezpečnostních služeb:

Přečtěte si

Výkup balkánských továren

Jak Jaroslav Strnad nakoupil vrtulníky od německé policie a přeprodal je maďarské policii za trojnásobnou cenu:

Přečtěte si

Dražší, ale nablýskané. Czechoslovak Group přeprodala Maďarům staré vrtulníky za trojnásobnou cenu

Jak CSG dodala houfnice Dana ázerbájdžánské armádě – navzdory doporučením OSN, EU a OBSE:

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Jak funguje obchod s vojenským materiálem a jak toho využívá CSG:

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu II: Ministerská mlha

Jak CSG dodává předražené granáty na ukrajinskou frontu:

Přečtěte si

Zbraně pro Ukrajinu – zlatý důl byznysu i korupce

Přehled munice dodávané do Ukrajiny, včetně té od CSG:

Přečtěte si

EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby

Jak Strnad údajně podplácel slovenské orgány:

Přečtěte si

Slovenská firma z impéria zbrojaře Strnada je podezřelá, že dávala milionové úplatky

The post Český zbrojař CSG v krizi: Ázerbájdžán, Balkán, stará munice a Zeman appeared first on investigace.cz.

Evropská komise uvádí, že do konce roku 2024 může evropský zbrojní průmysl vyrobit 1,4 až 1,7 milionu kusů dělostřelecké munice ráže 155 mm, která odpovídá standardům NATO a pro Ukrajinu je naprosto klíčová. Reálná čísla se však podle odhadů blíží spíše třetině, maximálně k šesti set tisícům kusů. Společně s našimi partnery z dalších médií jsme zmapovali evropské zbrojní možnosti i rozdíly mezi politickým diskurzem a realitou. Problémů je totiž hned několik – od nedostatečné kapacity továren i chybějících surovin potřebných k výrobě až po neuspokojivý stav financí. 

„Loni jsme si dali za cíl zvýšit výrobní kapacitu munice ráže 155 mm na jeden milion kusů za rok. Toho jsme dosáhli již dnes. Jinými slovy jsme o dva měsíce napřed, co se týče našich možností vyrábět v Evropě více munice,“ řekl na začátku letošního roku Josep Borrell, vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, byť předtím uznal, že evropské státy Ukrajině ze slibovaného jednoho milionu kusů této munice, jež měla k vojákům dorazit do konce března 2024, dodaly zatím pouze něco přes tři sta tisíc.

Evropská komise je v podobných odhadech ještě optimističtější. Pod vedením Thierryho Bretona, komisaře pro vnitřní trh, se v reakci na ruskou invazi do Ukrajiny začalo realizovat několik plánů na přechod průmyslu k „válečné ekonomice“. Například letos bylo v rámci investičního plánu ASAP (Act in Support of Ammunition Production) vyplaceno pět set milionů eur výrobcům munice v EU. V březnu pak přišla Komise s druhým investičním plánem nazvaným EDIP (Evropský obranný investiční program) v hodnotě 1,5 miliardy eur.

Podle Bretona tak bude Evropa schopná do konce roku 2024 vyrobit až 1,7 milionu dělostřelecké munice, jak našim partnerům z The Investigative Desk potvrdil jeho mluvčí. To samé sdělila kolegům z Die Welt i mluvčí Evropské komise, i když podobně jako Borrell dodala, že ze slibovaného milionu nábojů EU zatím dodala zhruba polovinu.

Rozdíly mezi sliby a realitou potvrzují i rozhovory s politiky, experty a lidmi z oboru, kteří se shodují, že evropské zbrojní kapacity jsou v tomto směru daleko nižší. „Obávám se, že milion nábojů ráže 155 mm je množství pouze teoretické, reálná produkce je mnohem nižší,“ uvedl Magnus-Valdemar Saar, estonský vládní zmocněnec pro zbrojení, pro Delfi Estonia.

Novináři z Investigativního centra Jána Kuciaka (ICJK) naopak hovořili se zdrojem z prostředí slovenského dělostřelectva, který si přál zůstat v anonymitě. Podle něj jsou odhady EU „nerozumné“, protože zvyšování produkce nepostupuje dostatečně rychle. „Současná výrobní kapacita dosahuje v Evropě zhruba 580 tisíc kusů dělostřelecké munice za rok.“ Jeho slovům odpovídají rovněž informace, jež jsme v rámci naší investigativní práce shromáždili. Z různých zdrojů vyplývá, že munici ráže 155 mm dokáží evropské zbrojovky momentálně vyrobit v rozmezí mezi čtyřmi sty až maximálně šesti sty tisíci kusy za rok.

Nadsazené odhady evropských politiků zkrátka ovlivňují různé faktory. Výrobní kapacity „označují to, co už je vyrobeno, plus to, co se teprve vyrobí, plus materiál, který je už vyrobený, ale není vhodný k použití,“ vysvětluje pro investigaci.cz Tomáš Kopečný, vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Zbrojovky totiž kromě vlastní produkce také shánějí munici v různém stádiu a fázích výroby, aby ji uvedly do akceschopného stavu.

Ve videu redaktoři z investigativního projektu Schemes – RFE/RL popisují způsob používání munice na frontě v Ukrajině (Zdroj: Schemes –RFE/RL):

Česko přebírá iniciativu

„Kalkulace evropských politiků nevycházejí z tržní reality, tedy z toho, co lze prakticky vyrobit,“ pokračuje Kopečný. Na začátku roku 2023 se tak EU ocitla v situaci, kdy ani jedna ze společných iniciativ na dodávky velkorážní munice Ukrajině z evropských zdrojů nefungovala podle očekávání. Nastal „muniční hlad“, sklady v Evropě zely prázdnotou, nadto americký Kongres blokoval další finanční pomoc Ukrajině a odborníci hovořili o „zoufalé situaci“.

Podle Kopečného měla v té době Česká republika již rok fungující partnerství s Nizozemskem a Dánskem. „Ke konci června jsme díky tomu dodali 1,85 milionů kusů munice,“ říká Kopečný o nábojích zaslaných Ukrajině mimo jakoukoli iniciativu. „Celý letošní leden se přitom řešilo, proč Evropská unie nebyla schopná dodat onen slíbený milion kusů velkorážní munice,“ dodává. Právě tato zoufalá situace a naopak výše zmíněné fungující partnerství údajně vedly k únorovému veřejnému vyhlášení „české muniční iniciativy“ v rámci EU, ke které se zatím připojilo osmnáct států (z čehož tři mají přispívat jinak než finančně). V dubnu pak ministerstvo obrany ohlásilo, že iniciativa finančně pokryla již půl milionu kusů munice a do konce roku to bude osm set tisíc. Premiér Petr Fiala krátce předtím hovořil až o milionu.

Nyní je cílem dodat do konce roku Ukrajině půl milionu kusů velkorážní munice. Toto množství je podle ministryně obrany Jany Černochové už „finančně pokryto“. Na tiskové konferenci koncem června spolu s premiérem oznámili, že první várka – padesát tisíc kusů, jež zaplatilo Německo – do Ukrajiny už dorazila a další dodávky v řádu desítek tisíc nábojů budou následovat každý měsíc.

Jeden z háčků ovšem spočívá v tom, že do onoho půl milionu kusů „finančně pokryté“ munice se započítávají i přísliby. Potřebné peníze podle našich informací zatím neposlala polovina zemí, které přitom něco podobného slíbily. „V posledních třech měsících se sice přidaly nějaké další státy, ale je to frustrující, neboť řeknou, že něco pošlou, a pak nepošlou nic,“ vysvětluje Tomáš Kopečný.

Díky české iniciativě se podle propočtu naší redakce zatím vybralo přes 1,3 miliardy eur. Daná částka by tak stačila na zakoupení přibližně 413 tisíc kusů munice ráže 155 mm, jestliže vycházíme z ceny 3 211 eur za jeden kus, kterou za munici v rámci české iniciativy již zaplatilo Německo. Tato suma ale již nemusí odpovídat současné tržní realitě.

Na druhou stranu není vůbec jasné, jakým způsobem v rámci české iniciativy tečou peníze nebo odkud munice pochází. To vše podléhá utajení. „Existuje několik možností a každá země se rozhoduje samostatně. Někdo chce nakupovat individuálně, jiní společně,“ říká pro investigaci.cz poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar o pozici Česka jako mediátora. Zároveň však není tajné, že „česká iniciativa“ sestává z blízké spolupráce mezi státem a zbrojařskými firmami – převážně s STV Group a Czechoslovak Group.

„Každý dárce financí si rozhoduje o tom, za kolik a co přesně nakoupí. Záleží na stáří munice, jejím množství a doletu, vzdálenosti jejího zdroje, typu dopravy, nebo dokonce na tom, jestli (a kde) je nutné platit DPH. Munice je na světovém trhu dostatek,“ doplňuje Pojar a dodává, že pokud poptávku nebudou schopny pokrýt evropské firmy, není problém nakupovat mimo Evropu. Podle Kopečného přitom nehraje obzvláštní roli ani politická orientace dané země. „Sice to neznamená, že když máte finance, tak vám munici kdokoli prodá, obchodních partnerů v tomto byznysu je ale dneska hodně.“

Evropské nedostatky

„I kdyby pro nás vyráběly všechny (evropské) továrny – a je jedno, kdo by to zaplatil – nikdy by nám nedodaly potřebný počet munice včas,“ vysvětluje problém nedostatečných výrobních kapacit Oleksij Reznikov, ukrajinský ministr obrany mezi lety 2021 a 2023. Jeho současný následovník ve funkci, Rustem Umerov, prohlásil, že země by potřebovala dvě stě tisíc nábojů ráže 155 mm měsíčně. Pro srovnání, Evropa před válkou vyráběla kolem tři sta tisíc kusů ročně.

Jeden z největších výrobců vojenského materiálu a zbraní v Evropě, německý strojírenský komplex Rheinmetall, uvádí ve své prezentaci, kterou má Die Welt k dispozici, že jeho výrobní kapacita z konce loňského roku činila 350 tisíc kusů munice ráže 155 mm. Stejná prezentace se také zabývala možnostmi konkurence a došla k číslu dvě stě tisíc nábojů (zohledňovala produkci slovenské MSM Group, francouzské společnosti Nexter, finsko-norské NAMMO a britské BAE Systems).

Nexter by do konce letošního roku měla vyrobit maximálně sto tisíc nábojů. Podobně je na tom společnost NAMMO.

Slovenská MSM Group, která částečně spadá pod český holding CSG a jejímž dalším vlastníkem je slovenský stát, je podle zjištění našich kolegů z ICJK schopná vyprodukovat mezi šedesáti a sty tisíci kusy ročně. CSG v Česku munici typu NATO nevyrábí. Naopak další česká firma STV Group, kterou průzkum společnosti Rheinmetall nezapočítal, začala tuto munici vyrábět letos a podle svých odhadů by mohla dosáhnout kapacity sto dvaceti tisíc nábojů ráže 155 mm už tento rok.

S navýšením produkce by měla pomoci i výroba plánovaná přímo v Ukrajině. Tamní komplex Ukroboronprom – státní sdružení víceoborových podniků v různých odvětvích obranného průmyslu – potvrdil, že na tom spolupracuje s několika státními i soukromými firmami. Jejich jména ale z bezpečnostních důvodů neuvádí. Nicméně o plánované produkci v řádu dvou až tří let hovoří jak Rheinmentall, tak česká CSG.

Navíc by měla vzniknout nová ukrajinsko-slovenská továrna v Košickém kraji. Podle zjištění ICJK předložila košická společnost Arm Servis spojená s bývalým ukrajinským poslancem Maximem Jefimovem tamním úřadům k posouzení nový investiční záměr v hodnotě čtrnácti milionů eur.

Ze dne na den to nejde

Ačkoli evropské zbrojovky do výroby investují – ty české v řádu stovek milionů až miliardy ročně –, nedokáží navýšit svou produkci ze dne na den, neboť musí překonat několik překážek. Například Rheinmetall na začátku roku sice otevřela novou továrnu v Sasku, ta ovšem bude schopná příští rok vyrobit jen padesát tisíc nábojů. Na sto tisíc kusů munice se dostane až v roce 2026. „K navýšení produkce munice chybějí tři věci: peníze, střelný prach a TNT (výbušniny),“ sdělil novinářkám z média Schemes – RFE/RL Oleksandr Kamyšin, ukrajinský ministr strategického průmyslu.

Nadto jsou společnosti s financováním další výroby opatrné i z čistě pragmatických důvodů – všechny objednávky jsou jen krátkodobé. „Většina objednávek, které dostáváme, je na odběr v řádu nejbližších měsíců. Nemáme vůbec žádnou garanci, že poptávka bude pokračovat i v dalších letech. V takové situaci je třeba u každé investice řádně zvažovat, zda je do budoucna udržitelná,“ vysvětluje pro investigaci.cz Pavel Beran, ředitel speciálních projektů STV Group.

Bývalý ministr obrany Ukrajiny Reznikov k tomuto problému poznamenal, že pro jeho zemi je těžké činit jakékoli dlouhodobé závazky, protože rozpočet je schvalován jen na rok dopředu. Jestliže se jedná o kontrakt se státem nebo státní firmou, je proces jednodušší, soukromému sektoru ale není možné nic dopředu slibovat.

Jestliže peníze přece jen přijdou, nějakou dobu trvá samotné dodání požadovaného zboží. „Munice se prostě dodá jedině na základě platby na účet někoho, kdo ji buď má, nebo ji vyrábí. Pokud ji majitel nebo výrobce už má, bude trvat další dva tři měsíce, než se všechno vyřídí, aby mohl zboží expedovat. Jestliže munici nemá, začne ji vyrábět, a vy si de facto zaplatíte produkci podle toho, kolik dáte, na šest, dvanáct, osmnáct měsíců dopředu.“

Přečtěte si

Zbraně pro Ukrajinu – zlatý důl byznysu i korupce

Střelný prach nad zlato

Další velký problém, na němž se výrobci z celé Evropy shodují, je nedostatek surovin – obzvlášť střelných prachů a výbušnin, potřebných k náplni dělostřeleckých nábojů.

Munice ráže 155 mm na rozdíl od „sovětských“ ráží potřebuje k výrobě specifický druh střelného prachu, který ve světě produkuje jen velmi málo továren.

Jedna z nich patří české státní firmě Explosia. Právě na její nedostatečnou produkci si zainteresované strany stěžují, výrobní kapacita podniku Explosia se v uplynulých letech totiž výrazně snižovala. „Nejsou nám schopní dodat ani minimální množství,“ vysvětluje ředitel Beran z STV Group. Na produkci munice ráže 155 mm by STV přitom potřebovala 1 200 tun střelného prachu za rok. Současná kapacita Explosie je ale pouze 450 tun. Podobně jako zbrojovky argumentuje Explosia tím, že „zvýšit výrobu například na dvojnásobek v řádu dnů, týdnů, ale ani měsíců nelze,“ jak tvrdí její tiskový mluvčí Martin Vencl. Střelný prach i další výbušniny se vyrábějí ze surovin, kterých je také nedostatek, například z celulózy. Podle mluvčího ale Explosia přesto plánuje významné investice s cílem zdvojnásobit svou produkci – nejdříve se tak ovšem stane až v roce 2026.

Není cena jako cena

Aby problémů nebylo málo, zákazník si není nikdy jistý, kolik výrobcům či majitelům munice nakonec zaplatí. Nejde jen o to, že narůstající poptávka zvyšuje cenu každého náboje. Podle plukovníka Romana Bobala, náčelníka dělostřelectva Ozbrojených sil Slovenské republiky, může rozdíl v marži u jednoho kusu činit stovky eur, přičemž stejná společnost jej nabízí různým odběratelům za značně rozdílné ceny.

„Samotná prachová náplň stojí přibližně tři tisíce eur. Roznětka asi sto eur a zápalník do desítky eur. Jedna střela tak výrobce v průměru vyjde na řekněme 1 200 eur, ale konečná prodejní cena se může hodně lišit. To vše dohromady, a pokud vezmeme v úvahu i ochranný obal, nakonec stojí zhruba pět tisíc až pět a půl tisíce eur,“ vysvětlil kolegům z ICJK plukovník Bobal.

Například německé ministerstvo obrany nedávno objednalo dvě stě kusů munice 155 mm od společnosti Rheinmetall za průměrnou cenu 4 399 eur za kus. Další zbrojovky, jako třeba finsko-norská Nammo, si nyní za kus účtují až 6 569 eur.

„Pokud se bavíme o napakování si kapes na nějakých nestandardních poplatcích v rámci české iniciativy, tak ano, na to náš stát dohlíží. Ale nemůžu říct, že firmy nemají marži na tom, že munici někde najdou a dovezou. Zadarmo by to nedělaly, mají z toho zisk,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Exportní licence českým firmám totiž vydává stát, proto má i přehled o tom, jaké byly standardní ceny před rokem 2022.

Mluvčí holdingu CSG Andrej Čírtek investigaci.cz sdělil, že pokud využívají služeb zprostředkovatelů, stanovuje se marže podle „rozsahu aktivit a jeho přínosu pro obchod. Všechny tyto marže jsou v místě a čase obvyklé a jejich výše bývá spíše podprůměrná.“ Konečnou částku pak schvaluje stát. „Do zprostředkovatelského poplatku se standardně započítávají i náklady za lokální zprostředkovatele, do čehož my nevidíme, ale i náklady za dopravu,“ vypočítává Kopečný. „Na konci se snažíme hlídat, aby to bylo v cenové hladině, která je v Evropě standardní.“

Na otázku, zda se ví, kolik zbrojního materiálu dodávají do Ukrajiny evropské státy, odpověděl poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Podle něj „existují pouze odhady“, žádnou „ucelenou tabulku postavenou na veškerých srovnatelných údajích“ neviděl.

Podcast Odposlech investigace.cz s autorkou textu Zuzanou Šotovou o tom, jak se daří naplňovat závazky české nákupní iniciativy z února letošního roku, si můžete poslechnout v podcastových platformách, nebo tady:

The post EU a zbraně pro Ukrajinu: Realitou nepodložené sliby appeared first on investigace.cz.

Ruský útok na Ukrajinu způsobil nebývalý nárůst poptávky po zbraních a munici. Toho využili obchodníci a zprostředkovatelé z celé Evropy a markantně zvýšili ceny. Jak zjistili ukrajinští novináři, provize, kterou si jistý zprostředkovatel naúčtoval za pouhé sjednání dodávky granátů pár týdnů po začátku ruské agrese, by před válkou zaplatila celou takovou dodávku včetně výplaty prostředníka. Jedním z dodavatelů předražených granátů je i česká společnost Czechoslovak Group.

Když loni v únoru Rusko zaútočilo na Ukrajinu, bylo jasné, že napadená země bude potřebovat zbraně a munici. A to doslova za každou cenu, což médiu The Kyiv Independent tehdy potvrdil vysoce postavený ukrajinský vládní úředník. Novináři pak odhalili pro Ukrajinu nevýhodné nákupy zbrojních materiálů, které se často odehrávaly skrze prostředníky.

Evropští obchodníci se zbraněmi zkrátka zavětřili příležitost a ceny svých produktů a služeb vyhnali nahoru. Novináři například narazili na případ, kdy si zprostředkovatel naúčtoval troj až šestinásobek běžné tržní ceny. Na druhou stranu je zřejmé, že čím vyšší jsou ceny, tím méně zbraní a munice si těžce zkoušená Ukrajina může dovolit nakoupit.

 „Mnoho společností po celém světě vydělalo na válce v Ukrajině nadměrné zisky,“ řekl médiu The Kyiv Independent Fedir Venyslavsky, zákonodárce vládní strany Sluha národa a člen ukrajinského parlamentního výboru pro národní bezpečnost. Jedním z takových obchodů je podle novinářů i ten, jehož stopy vedou do Česka, konkrétně ke společnosti Excalibur International, patřící do zbrojařského holdingu Jaroslava Strnada. Není přitom jasné, proč český dodavatel potřeboval zprostředkovatele, společnost totiž v minulosti spolupracovala s ukrajinskou státní zbrojní firmou sama, bez pomoci třetí strany. Nyní však byly do obchodu zapojeny i firmy z Nizozemska a Estonska.

Byznys, jehož dokumentaci si mohli novináři prohlédnout, se odehrál 16. března loňského roku. Ten den ruští vojáci zastřelili v Buči starší pár a mladou ženu, v Mariupolu pak zabila bomba shozená na divadlo kolem šesti set lidí, kteří se tam ukrývali, a nizozemská zprostředkovatelská firma Applied Research Laboratory Europe B.V. (ARLE) poslala objednávku estonské Bristol Trust OÜ.

Nizozemská ARLE si takto objednala granátomety RPG-7 a munici. Vše mělo být ukrajinským zástupcům doručeno přes Polsko. Jednalo se o specifické granátomety, jež se vyrábějí pouze ve čtyřech nebo pěti zemích Evropy – kromě Česka například v Bulharsku a Rumunsku – a po celém světě jsou oblíbené pro svou nízkou cenu. Ta ale z přibližně 38 až 58 tisíc korun za kus stoupla na dvojnásobek. 

V polovině loňského března, kdy obchod probíhal, už ceny zbraní vzrostly. Jedním z důvodů byl i jejich nedostatek. Evropské zbrojní zásoby nebylo v době míru nutné udržovat v nijak vysokých počtech, a to i kvůli finanční nákladnosti. Jakmile však vypukla válka, začaly jednotlivé státy, soukromé společnosti i neziskové organizace shánět stejné produkty a předbíhat se v nabídce, čímž navyšovaly ceny. 

Zprostředkovatelé za vyšší ceny

„Nechtěně jsme vyvolali horečku, která rozžhavila trh se zbraněmi, a ti, co se na tomto trhu pohybují již dlouho, to velmi dobře pochopili a využili k vyšším ziskům,“ vysvětluje Venyslavsky. Podle jednoho z evropských obchodníků se zbraněmi, s nímž novináři z The Kyiv Independent mluvili, se tato situace s malým rozdílem podobá době z počátku covidu-19. Tenkrát byl také nedostatek určitých produktů, ale požadovaly je země celého světa, dnes se shání všude možně zbraně a munice pro Ukrajinu.

„Na trhu se zbraněmi je teď strašný bordel,“ uvedl další ze zpovídaných zbrojařů. „Je to logistická noční můra. Všechny musíte obvolávat a ptát se: ‚Kolik toho máte na skladě?‘ Zbraně pro Ukrajinu dodavatelé shánějí po celém světě.“

Navíc má Ukrajina specifické požadavky – její armáda totiž nejlépe ovládá zbraně ze sovětské éry a těmi disponuje jen málo zemí. Některé z nich se navíc obávaly tyto zbraně do Ukrajiny dodávat, například Bulharsko, jenž je naprosto závislé na zemním plynu z Ruska. Bulharsko sice přímý prodej zbraní do Ukrajiny zakázalo už v roce 2016, zákaz ovšem neříká nic o dodávkách skrze prostředníky. 

Další z obchodníků, s nimiž novináři pod podmínkou anonymity hovořili, poukázal na fakt, že cena bulharských zbraní a dalších armádních produktů se zvýšila tři až čtyřikrát. „A to mluvíme o ceně, kterou platí zprostředkovatelé. Částka, kterou zaplatí koncový příjemce, bude pravděpodobně ještě vyšší.“

Zprostředkovatelé obvykle zajišťují hladký průběh obchodu tím, že garantují platbu. Ve válečném období může být jejich přítomnost odůvodněna i obavami prodávajících z Ruska. Zapojením prostředníka lze často zakrýt skutečného dodavatele.

Zprostředkovatelé však mohou být také zástěrkou pro zpronevěru peněz. Historie ukrajinské korupce v oblasti vojenských zakázek je bohatá. Nyní, uprostřed válečného stavu, jsou tyto tendry již neveřejné, což téměř znemožňuje vysledovat, kam peníze putují.

Nepomáhá ani to, že evropský trh se zbraněmi je tajnůstkářský a často poskytuje bezskrupulózním obchodníkům úplnou anonymitu. 

Přečtěte si

Bulharsko tajně vyváželo na Ukrajinu zbraně přes Česko, Polsko a Rumunsko

České granáty přes dvě kolena

Zadání sehnat granátomety a granáty pro Ukrajinu dostala nizozemská ARLE na začátku loňského března. Jedná se o malou firmu, kterou provozují dva lidé – bývalý voják a policista. ARLE obchody se zbraněmi zprostředkovává už více než 15 let. Se svou objednávkou se v březnu obrátila na svého dlouhodobého obchodního partnera, estonskou Bristol Trust.

Ti ale žádné granátomety neměli, a proto oslovili českou společnost Excalibur International, jež kýžený typ zboží vyrábí. Společnost je součástí zbrojařské skupiny Czechoslovak Group a podle dokumentů, které ukrajinští novináři viděli, s dodávkami požadovaných produktů souhlasila. 

Z dokumentů rovněž vyplynulo, že za zprostředkování dodávky 12,5 tisíce granátů (původní objednávka byla na 100 granátometů a 5 000 granátů) vydělala estonská firma Bristol Trust dva miliony eur (tedy více než 46 milionů korun). Kolik si za služby naúčtovala nizozemská ARLE, z dokumentů nelze zjistit. Zprostředkovatelé si za své služby obyčejně účtují pět až deset procent z celkové ceny. Bristol si naúčtoval téměř 30 procent. Což by podle obchodníků konzultovaných novináři stačilo na kompletní nákup granátů za předválečnou cenu. 

Majitel Bristol Trust tento obchod nepotvrdil ani nevyvrátil s odvoláním na bezpečnost svou, své rodiny a obchodních partnerů. „Poplatek v určité – ne však neetické – výši si zkrátka musíme účtovat,“ odpověděl novinářům na otázku ohledně onoho 30% profitu. 

Český výrobce Excalibur International sice potvrdil, že do Ukrajiny zbraně dodává, ke konkrétním případům nebo transakcím se ale odmítl vyjadřovat. Společnost pouze uvedla, že Ukrajině zasílá především dělostřeleckou munici a těžké zbraně.

„Konflikt v Ukrajině a celosvětová poptávka po obranném materiálu v minulém roce vedly k výraznému zvýšení cen, protože poptávka převyšuje nabídku,“ uvedl mluvčí společnosti Excalibur International. O tom svědčí i fakt, že příjmy Czechoslovak Group se za loňský rok zdvojnásobily. 

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Smrdí to korupcí

Ukrajinský státní Ukroboronprom, sdružení podniků, jež jsou součástí zbrojního průmyslu, s českým Excalibur spolupracuje už roky. V roce 2018 obě strany dokonce podepsaly memorandum o spolupráci. Podle mezinárodní databáze Importgenius například dodával Excalibur v letech 2020 a 2021 jedné z firem spadajících pod Ukroboronprom munici pro houfnice, minomety a součásti vozidel.   

Ukroboronprom se společností Excalibur „aktivně spolupracuje“, uvedl Hlib Kanevskyj, předseda neziskové organizace Statewatch, která sleduje ukrajinské veřejné zakázky a reformy. Pro obě strany by tak „neměl být problém“ uzavřít obchod bez prostředníků.

Kanevskyj vidí dva možné důvody, proč se tak nestalo. Zprostředkovatelé mohli poskytnout krytí dodavateli, pokud jím bylo například Bulharsko. Dalším možným vysvětlením je pak korupce. Ukrajina má totiž s korupcí v oblasti armádních zakázek dlouholeté neblahé zkušenosti. Zakázky pro obranu se většinou dějí v tajnosti, což je vysvětlováno jako bezpečnostní opatření. V minulosti ale tohoto tajnůstkářství někteří korupčníci zneužívali. 

Jedním z nedávných skandálů byly předražené nákupy proviantu pro ukrajinskou armádu. Zjištění na základě uniklých dokumentů zveřejnili novináři ze ZN.UA, případem se zabýval i ukrajinský protikorupční úřad (NABU) a ministerstvo obrany, které uvedlo, že se jedná o technickou chybu na straně dodavatele. NABU dříve vyšetřoval i sdružení Ukroboronprom, konkrétně jeho dceřiné společnosti za zpronevěru. Šéfové těchto firem měli spolupracovat s dodavateli a uměle zvyšovat ceny zboží, čímž navyšovali částku, kterou Ukrajina nakonec zaplatila. 

Několik skandálů přímo souviselo i s českou firmou Excalibur. Médium Nový hlas uvedlo, že v letech 2016–2017 zaplatilo ukrajinské ministerstvo obrany za pěchotní vozidla desetkrát více, než byla původní cena prodávajícího. Stroje dorazily od firmy Excalibur do Polska, kde zprostředkovatelská firma Wtórplast demontovala jejich věže. Obrněné podvozky a věže pak zamířily do státního Žytomyrského závodu obrněné techniky, který je součástí koncernu Ukroboronprom, kde byla pěchotní vozidla opět smontována do primárního stavu, což zvýšilo jejich cenu z 20–25 000 dolarů (více než 500 tisíc korun) na 205 000 dolarů (4,3 milionů korun) za kus. Ukroboronprom tato obvinění popřel.

Další pochybný prodej spojený s firmou Excalibur se podle Nového hlasu uskutečnil v roce 2017. Kyperská společnost s neznámými majiteli údajně vydělala přes 600 tisíc dolarů na zprostředkování obchodu mezi dceřinou firmou Excalibur, Excalibur Army, a ukrajinským ministerstvem obrany.

Kdo loni březnu objednal oněch 12,5 tisíce granátů, není jasné. Ani Ukroboronprom, ani ministerstvo obrany se k objednávce nehlásí. Majitel nizozemské ARLE uvedl, že granáty objednala nizozemská vláda, ta to ale popírá.  

Podle Venyslavského se prostředníci snaží z vojenských zakázek svých zemí pro Ukrajinu často vytěžit, co se dá.

„Podnikatelé, kteří měli lobbistické vztahy v těch zemích, které pomáhají Ukrajině, využívají svých konexí i k tomu, aby v rámci této finanční nebo vojensko-technické pomoci získali zakázky pro své firmy a patřičně si na tom vydělali,“ vysvětlil pro The Kyiv Independent Venyslavsky.

The post Zbraně pro Ukrajinu – zlatý důl byznysu i korupce appeared first on investigace.cz.

Ázerbájdžánským investorům se zalíbily jižní Čechy. Za spícími firmami a investicemi do nedokončených projektů financovaných penězi neznámého původu podle všeho stojí jedna osoba – Elchin Kazimov. Tajuplný podnikatel s dobrými kontakty figuruje nebo figuroval v jedenácti ázerbájdžánských nebo česko-ázerbájdžánských firmách evidovaných v České republice. Kazimov je podle ázerbájdžánských médií zakladatelem ázerské komunity v Čechách a rád se fotí s proslulým jihočeským podnikatelem a známým členem ODS Pavlem Dlouhým nebo do Ázerbájdžánu vozí delegace, čítající třeba senátora a starostu Hluboké nad Vltavou Tomáše Jirsu.

Elchin Kazimov se do České republiky přestěhoval v roce 2008, podle svých slov kvůli rodině. Česko mu připadalo jako oáza klidu a míru. Praha mu přesto přišla dost rušná a Karlovy Vary zase moc profláklé. A tak zamířil na Hlubokou nad Vltavou, kde se chtěl nejprve v klidu naučit česky a poznat místní obyvatele. „Byla by hloupost někam přijet a hned začít podnikat, když neznáte jazyk, zákony…“ vysvětluje. „Tak jsem našel pana Krále.“

Ta nejdůležitější zjištění ze série Ázerbájdžánci u českého moře ve videu na YouTube:

Právě s Jaromírem Králem je začátek příběhu ázerbájdžánských firem v jižních Čechách spojen. Investigaci.cz Kazimov vysvětlil, že Král měl dlouhodobou zkušenost se zakládáním firem, navíc mluví rusky, a tak i překládal, vysvětloval zákony, vyřizoval úřední věci. „Aby mě nikdo neokradl,“ říká s nadsázkou ázerbájdžánský podnikatel. Samotný Král byl naopak na slovo skoupý a odmítl se s námi bavit o tom, jak ke své funkci přišel. Prý je to dávná historie. 

Ač Kazimov nechtěl „začít hned podnikat“, již v roce 2008 figuroval společně s několika krajany ve třech zdejších firmách. Jeho obchodní partneři ze zmíněných firem byli napojeni na ázerbájdžánskou vládu, ať už skrze stavební společnost, ropný byznys, nebo Mezinárodní ázerbájdžánskou banku (International Bank of Azerbaijan). Obdobné propojení s vládou potvrdily zdroje investigace.cz z Ázerbájdžánu i ohledně Kazimova. Podle těchto zpráv měl být zaměstnancem Centrální ázerbájdžánské banky (Central Bank of Azerbaijan). „Nikdy jsem pro stát nepracoval ani nedělal žádné veřejné zakázky. Vždy jsem působil jen v soukromých firmách,“ popírá tuto informaci podnikatel.

Jenže u všech velkých ázerbájdžánských bank i firem lze očekávat, že jsou alespoň z části vlastněny státem, jak nám vysvětlil docent FSV UK Slavomír Horák, odborník na země Střední Asie.

Přečtěte si

Ázerbájdžánci u českého moře: Není všechno demokracie, co se třpytí

Kazimov má však k ázerbájdžánským vládním elitám blízko pořád, i když není zaměstnancem tamní centrální banky. V jižních Čechách zastupuje zájmy syna nedávno odvolaného vládního zmocněnce pro vodní hospodářství, Jumu Ahmadzadu. (Na záhadně nabyté společné jmění Ahmadzady juniora a jeho manželky, dcery ředitele ázerské Národní banky, jsme upozornili ve spolupráci s kolegy z OCCRP.) Přes svou bývalou manželku byl Kazimov zase napojen na někdejšího šéfa londýnské pobočky Mezinárodní ázerbájdžánské banky. 

V Česku začal Kazimov podnikat v realitách. „Koupil jsem pár bytů a dal je do pronájmu – to vlastně dělám dodnes,“ říká o svých aktivitách, avšak zdroj svých financí nechce komentovat. „A nemusí to být jen v jižních Čechách. Jezdíme s mým dlouholetým obchodním partnerem Liborem Horákem po celé republice, a když se někde naskytne obchod, tak ho udělám, něco zprostředkuju, dostaneme za to peníze… Nikdy ale nebudu mít problémy se zákonem,“ uzavírá. 

Co se týče ázerbájdžánské komunity v Česku, za jejího zakladatele se skutečně cítí, před jeho zásahem údajně nebyla jednotná. „Bylo třeba ty lidi dát dohromady. Teď se jednou za čas v Praze scházíme a řešíme, kde je třeba pomoci. Ale že bych pro každého něco zařizoval, to ne. Já rád pomůžu, dám kontakt na někoho dalšího,“ vysvětluje Kazimov. 

Že má dobré kontakty, potvrzují i jeho vazby na vysoce postavené jihočeské politiky. Jak ale tuto síť vybudoval, příliš odkrývat nechce. „Bydlel jsem na Hluboké, je to malá komunita, všichni se tam znají. Třeba se skamarádíte se sousedem a ten vás zase seznámí s někým dalším.“

Kamarádi od Huberta

„Ano, Elchina znám, je to aktivní, komunikativní člověk,“ konstatuje starosta Hluboké nad Vltavou a občanskodemokratický senátor za krumlovský okres Tomáš Jirsa. „Scházet se s lidmi je moje práce. Vlastně jen sedím na radnici a čekám, kdo s čím přijde. Stejně tak Pavel Dlouhý, který je místostarosta Hluboké, předseda Regionální agrární komory, představitel významných jihočeských firem. Když přijde investor s dobrým projektem, podpoříme jej.“ 

Pavel Dlouhý je jihočeský podnikatel a politik, přezdívaný „hlubocký kníže“. V jižních Čechách se o něm mluví jako o hybateli tamních významných podniků i regionální politiky. Před koronavirovými opatřeními pořádal pravidelně audience v hospodě U Huberta. Nyní se podle informací jemu blízkých osob stáhnul z podnikatelského prostředí do ústraní a kromě postu místostarosty Hluboké nad Vltavou působí už jen jako dobrodinec. „Pan Dlouhý dělá jen charitu, když někdo potřebuje pomoc, třeba s dluhy, tak mu pomůže. S novináři se ale nesnáší, ty kauzy, které o něm psali, mu hodně ublížily,“ vysvětluje jeho nadřízený Jirsa. Kauzami myslí například zkoumání pohybů na soukromých účtech Dlouhého manželky. 

V podobném duchu mluví o Dlouhém i Kazimov: „Je to můj známý, k Hubertovi rád chodím na oběd, ale že by měl nějakou špatnou pověst, to mě nezajímá. Politiku neřeším a žádný byznys s ním nemám.“ Stejný postoj má ostatně Kazimov ke všem, tedy i ke svým obchodním partnerům. Vždy nezapomene upozornit, že odpovídá jen a jen za sebe, a co dělají ostatní, není jeho věc.

Každopádně se Elchim Kazimov podílel i na cestě delegace jihočeských podnikatelů a politiků, kteří v listopadu 2018 zamířili do ázerbájdžánského regionu Ismaili. Na fotografiích z tamního – nyní už českého parku – se usmívají právě Tomáš Jirsa a Pavel Dlouhý nebo ředitelka Regionální agrární komory, zastupitelka Hluboké a nově zvolená zastupitelka Jihočeského kraje Hana Šťastná. Oficiálně se tak stalo na základě partnerství Jihočeského kraje s ázerbájdžánským regionem Ismaili.

Přečtěte si

Ázerbájdžánská elita si oblíbila jižní Čechy

Vzestup a pád obchodní komory 

Pro ázerské podnikání na jihu Čech byly zásadní roky 2014 a 2015. Tenkrát se zřejmě sešlo několik událostí, které pro byznys vytvořily ideální podmínky. V březnu 2014 koupila Kazimovem spravovaná firma, jež patří v Londýně žijícímu Ázerbájdžánci Jumovi Ahmadzadovi, budovu bývalé vojenské ozdravovny v malé vesnici Hůrka na břehu lipenské vodní nádrže. 

Na konci roku 2015 pak Kazimov ukázal krásy jižních Čech Ázerbájdžánci Alimu Asgarovovi, který poté začal kupovat nemovitosti a pozemky ve Frymburku a v Českém Krumlově za více než 130 milionů korun. Podle zjištění MF Dnes měly tyto peníze pocházet z advokátní úschovy, tedy z neznámého zdroje. Zásluhu na úspěšných ázerbájdžánských letech v jižních Čechách může mít i jmenování nového velvyslance v Česku Farida Šafijeva. Jeho manželka s Kazimovem podnikala a velvyslanec ázerský byznys v Česku také aktivně podporoval, například pořádáním společenských akcí. Jeho odchod zpět do rodné země posléze koliduje se zastavením rozjetých podnikatelských záměrů jak v Česku, tak i v Ázerbájdžánu, kde naopak vyvíjela činnost Evropsko-ázerbájdžánská obchodní komora (EAOK). Tu založil v roce 2017 český podnikatel David Snášel spolu s Kazimovem.

„Je to marketingový nástroj, který slouží třeba pro společenské akce podnikatelů. Nic takového u nás nebylo, tak jsme založili komoru, udělali jsme stránky, PR rozhovory a pak jsme šli za firmami, které jsme znali, a ony buď přišly s nějakým nápadem, nebo ne. Když nějaký měly, tak jsme jej pak komunikovali do Ázeru,“ vysvětluje Snášel. 

Domlouvání byznysu mělo mít i komerční stránku v podobě společnosti East Trade Company, ve které kromě Snášela a Kazimova působila i manželka tehdejšího velvyslance Ulkar Šafijeva. Firma měla podle Snášela poskytovat placené poradenství nejen v Ázerbájdžánu, ale například i v Turecku nebo v Iráku. Stejně jako výše zmiňovaná obchodní komora ale nyní nevykazuje žádnou činnost.

Lipánky a děla

Obchodní komora zprostředkovala dva velké projekty – továrnu na výrobu Lipánku od jihočeské Madety a montovnu vozů TATRA, spadající pod českého zbrojního a strojírenského giganta Czechoslovak Group (CSG). Ani jeden se ale nakonec neuskutečnil.

„Lipánek logisticky ani ekonomicky nedával smysl. Bylo by příliš nákladné vozit suroviny na výrobu do Ázerbájdžánu,“ vysvětluje Kazimov. Montovna Tatrovek, hojně vyzdvihována v ázerbájdžánských médiích, prý zase nedopadla kvůli nespolehlivému jedinci. 

„Domlouval to člověk, který nebyl seriózní. Jen si na tom udělal reklamu,“ konstatuje Kazimov. David Snášel k neúspěchu výstavby továrny na Tatry uvedl, že se tak možná stalo z politických důvodů, poněvadž ruská strojírenská a zbrojařská firma by kvůli montovně Tater mohla přijít o kšeft.

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Jenže Tatra patří do koncernu Czechoslovak Group, tedy mezi firmy, jež měly v roce 2017 přes Slovensko a Izrael dodávat raketomety a houfnice (děla velkého kalibru) do Ázerbájdžánu, na který se ovšem vztahuje zbrojní embargo zaštítěné Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). (Kvůli pokračujícímu konfliktu o Náhorní Karabach se zbraně nesmějí vyvážet ani do sousední Arménie.) 

„Zbrojařské firmy logicky dodávají zbraně tam, kde se dlouhodobě bojuje – a tedy i do Ázerbájdžánu – je to zkrátka výhodné. Češi ale určitě nejsou jediní, zbrojně je podporuje například i Turecko, Rusko nebo Izrael,“ konstatuje docent Horák. To, že měla obchodní komora k CSG blízko, připouští i podnikatel Snášel, majitel Michal Strnad je jeho známý, mluvčí CSG Andrej Čírtek zpočátku dělal mluvčího i komoře. Stejným dechem se ale Snášel ohrazuje proti jakémukoli napojení na dodávky zbraní. „Komora se zabývala civilními věcmi, ne zbraněmi. Nemáme na to licenci, neumíme to. Co tam CSG dělalo za byznys přes Izraelce, dělalo s jinými partnery. My jsme chtěli zařídit výrobnu Tatrovky, ten projekt ale teď spí, za poslední dva roky se tam nic nestalo.“

Zdroj, který se s podnikateli zná, pod podmínkou anonymity investigaci.cz sdělil, že to měl být právě Kazimov, kdo dodávky zbraní domlouval. „Mluvil o nějakých raketách a že je budou vozit přes Slovensko.“

Kazimov obdobnou činnost kategoricky popírá: „Není to pravda, nikdy jsem nic takového nedělal. Obchod tohoto typu se dělá na státní úrovni, to nefunguje jako kdybych šel do obchoďáku a koupil si raketu. Ani na to nemám kontakty.“ Na námitku, že prostřednictvím komory domlouvali pro CSG jiný byznys, odpovídá: „CGS v Ázerbájdžánu působí již déle, na něco takového mě nepotřebují. My (EAOK) jsme s nimi začali spolupracovat až v roce 2018. Myslím ale, že dodávky zbraní ani nešly přes Česko,“ dodává a směje se: „Kdybych s tím měl něco společného, nemusím si brát hypotéku na dům.”

Více o ázerbájdžánských firmách, které na jihu Čech působí, se dozvíte v dalším článku ze série.

Autorka textu: Zuzana Šotová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková

The post Ázerbájdžánci u českého moře: Takový normální podnikatel appeared first on investigace.cz.

Více než rok jsme pracovali na našem zatím největším projektu zaměřeném na země Visegrádu, podporovaném GACC (The Global Anti-Corruption Consortium). Na tématech jsme spolupracovali s partnery Átlátszó a Direkt36 z Maďarska, s polskou Fundacjou Reporterów a slovenským Investigatívním centrem Jána Kuciaka. Pokryli jsme několik přeshraničních témat, která v tomto regionu rezonovala. Přinášíme vám přehled našich původních investigací, na kterých jsme dlouhodobě pracovali. K některým tématům si můžete také poslechnout speciální podcast. 

„Ruská banka“ v srdci Evropy

Náš první přeshraniční případ toho projektu se týkal činnosti Mezinárodní investiční banky (MIB). Banka založená v době komunismu se sídlem v Rusku se rozhodla přesunout do srdce Evropy, do Budapešti. Maďarsko přivítalo „ruského trojského koně“, jak se o bance ironicky vyjádřila maďarská europoslankyně Zita Gurmaiová, s otevřenou náručí. MIB totiž není v pravém slova smyslu bankou, ale mezinárodní institucí, a její zaměstnanci mají diplomatickou imunitu.

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-brana-do-evropy/

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-minulost-s-novou-tvari/

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-permanentni-stret-zajmu/

Na investorském poli nebyla MIB nijak významným hráčem. Některé její úvěry však budí pozornost. Například úvěry ve výši 50 milionů eur ve prospěch českých hutí Pilsen Steel představovala MIB na svých stránkách jako průlomový projekt, avšak krátce po finanční injekci hutě vyhlásily bankrot. MIB přitom během insolvence postoupila celou svou pohledávku ruské státní Vněšekonombank, která je na sankčním seznamu EU. Českou Pilsen Steel na konci června koupil nový majitel, německá korporace Max Aicher. Podobný scénář se odehrál i na Slovensku. MIB tam půjčila přes 9 milionů eur neznámé firmě Dixia Sollaris, která pak zkrachovala. Jak se vůbec ruská banka ocitla ve střední Evropě a jaké projekty podpořila?

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-investice-v-cesku-smrdi-podvodem/

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-pochybne-cesko-slovenske-uvery/

https://www.investigace.cz/ruska-banka-v-budapesti-cesky-zajem-v-limbu/

České zbraně v Ázerbájdžánu

Co se dováží z Česka do Ázerbájdžánu? Zbraně – a to navzdory mezinárodním doporučením, k nimž se Česko hlásí. Investigace.cz detailně zmapovala, jak tuzemská ministerstva přivírala oči nad závaznými normami, aby vyšla vstříc potřebám českých zbrojařů. Zahraniční obchod s vojenským materiálem přitom funguje netransparentně a odborná veřejnost má velmi omezenou možnost jeho kontroly. Dokládá to i případ kontroverzního vývozu vojenského materiálu do Ázerbájdžánu, jenž před třemi lety realizovaly firmy holdingu Czechoslovak Group (CSG) patřící zbrojaři Jaroslavu Strnadovi. Do jihokavkazské země, kam Evropská unie i OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) vývoz zbraní výrazně nedoporučují, tehdy dorazily houfnice Dana a raketomety Vampir české výroby. Když se touto výzbrojí ázerbájdžánská armáda v propagačním videu chlubila, vzbudilo to mimořádnou pozornost médií: Česko do Ázerbájdžánu totiž bojová vozidla oficiálně nevyváží. CSG tehdy přispěchala s prohlášením, že v souladu s licencí vyvezla jen podvozky. Detailně jsme popsali, jak se ve slovenské zbrojovce vlastněné holdingem CSG tyto podvozky proměnily na děla a raketomety, které přes Izrael následně doputovaly do válkou zmítaného Ázerbájdžánu.

https://www.investigace.cz/ceske-zbrane-v-azerbajdzanu-i-jak-se-z-podvozku-stalo-delo/

https://www.investigace.cz/ceske-zbrane-v-azerbajdzanu-ii-ministerska-mlha/

Zadní vrátka společnosti Huawei

Společnost Huawei se v posledních letech zařadila mezi klíčové telekomunikační hráče na evropském trhu. Experti na Čínu však naznačují, že by firma Huawei mohla využívat svou technologii k odposlouchávání a monitorování svých uživatelů a tato data pak poskytovat čínské vládě. Huawei ale tvrdí, že na rozdíl od americké NSA nikdy prokazatelně neodposlouchávala ani nesledovala evropské politiky. Do prosince 2018 využívala technologie firmy Huawei – mobilní telefony, servery či routery – řada tuzemských orgánů státní správy, ministerstev, ale i politici, novináři, vědci, policejní složky a státní firmy. Huawei vyhrála veřejné zakázky v Česku, Maďarsku nebo v Polsku, a měla tak poskytovat technické řešení stání infrastruktury. Což by znamenalo, že výrobky Huawei jako routery nebo servery budou na ministerstvech, v jaderných elektrárnách, v záchranné službě nebo u policie. Američtí výzkumníci přitom neobjevili žádná přímo nainstalovaná „zadní vrátka“ (backdoor). Nenašli ani kód, který by čínským tajným službám umožňoval odposlouchávat soukromé hovory politiků nebo krást data. V čem jsou tedy zjištění obsažená ve studii šokující, když v technologiích Huawei žádná rizika neexistují? Spočívají ve slově: Zatím. Bezpečnost těchto výrobků je tak špatná, že zadní vrátka tam mohou být kdykoli nainstalována, aniž by si majitel přístroje všiml jakékoli akce.

https://www.investigace.cz/co-je-spatne-s-huawei/

https://www.investigace.cz/huawei-ii-ping-pong-ve-stredni-evrope/

Státní reklama v Parlamentních listech

Svoboda médií je v ohrožení a visegrádský region není výjimkou. V žebříčku sestaveném organizací Reportéři bez hranic se propadla celá V4. Jedním z důvodů, jež vedou k neblahému propadu visegrádských zemí, je fakt, že důležitá média vlastní oligarchové. Další příčinou je však i stát – ten mediální scénu nemusí ovlivňovat jen problematickými zákony jako třeba v Maďarsku, ale také prostřednictvím peněz. 

V tomto směru představuje poměrně netransparentní zónu státem zadávaná reklama a inzerce v médiích. Investigace.cz se spolu se svými partnery proto rozhodla blíže se podívat na to, do jakých médií putují peníze daňových poplatníků. Pokusili jsme se získat data o reklamě a inzerci, jež zadávají ministerstva nebo kraje, radnice a firmy, v nichž má stát vliv, či které nakládají s veřejnými penězi. Některé odpověděly, jiné chtěly za tyto informace několikatisícové poplatky a odpovědi dalších nás nemile překvapily. 

Tři česká ministerstva platila za inzerci v Parlamentních listech – portálu kritizovánem za poskytování prostoru prokremelsky orientované dezinformační kampani a za šíření fám či zjevných nepravd. Tato ministerstva dohromady poslala Parlamentním listům za inzerci více než milion korun. Jak investigace.cz zjistila, důvody byly bizarní. Prý chtěla omezit vliv Babišem ovládaného vydavatelství Mafra nebo mít klid od novinářů. Využívala proto Parlamentní listy a platila jim za často neobjektivní informování.

https://www.investigace.cz/statni-reklama-ministerstva-a-jejich-medialni-partneri/

https://www.investigace.cz/statni-reklama-kdo-take-plati-parlamentni-listy/

https://www.investigace.cz/statni-reklama-polsko-madarske-medialni-know-how/

Falešní pozorovatelé z Česka

„Volby proběhly v plně demokratických podmínkách,“ zhodnotila pro desítku mikrofonů místních tiskových agentur a médií poslankyně Procházková (ANO) průběh parlamentních voleb v Ázerbájdžánu. Stejný názor na volby měl i další český politik přizvaný k pozorování – senátor Jaroslav Doubrava (Severočeši.cz). Náklady na jejich cestu, místní dopravu a ubytování platila tamní ústřední volební komise. Tedy stejný orgán, jehož nestrannost a výkon měli zákonodárci Procházková s Doubravou hodnotit.

Na pozorování do Baku se soukromě vydali i další dva poslanci ­– Jaroslav Holík (SPD) a Květa Matušovská (KSČM) ­– ačkoliv jim oficiální cestu zamítl organizační výbor sněmovny. Jak investigace.cz zjistila, tito dva zákonodárci byli na jmenném seznamu předem vytipovaných poslanců, kteří měli na průběh voleb v jihokavkazské zemi dohlížet. Českému parlamentu poslal soupis žádaných jmen jeho ázerbájdžánský protějšek. Kdo nakonec organizoval a platil soukromou cestu Holíka a Matušovské, není jasné, indicie nicméně vedou k nedůvěryhodné nevládní organizaci European Council on Democracy and Human Rights a ázerbájdžánské ambasádě v Praze.

Žádný ze čtveřice českých zákonodárců neshledal na průběhu voleb nic podezřelého.  Naopak OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) rovnou zpochybnila věrohodnost jejich výsledků. Profesionální pozorovatelé OBSE totiž zaznamenali případy zastrašování voličů, ale i významné procedurální nedostatky během sčítání a zanášení volebních hlasů do systému. 

V Ázerbájdžánu posledních padesát let téměř nepřetržitě vládla z různých pozic tvrdou rukou rodina Alijevů. Úroveň tamní demokracie ostatně dlouhodobě kritizují respektované lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch nebo Freedom House. Režim v zemi označují za „nesvobodný“ a „autoritářský“. Před lety propukl skandál takzvané „kaviárové diplomacie“, kdy Ázerbájdžán uplácel evropské politiky, aby režimu pomáhali zlepšit jeho pošramocenou image v zahraničí.

https://www.investigace.cz/zakonodarci-prochazkova-ano-a-doubrava-severocesi-cz-chvalili-volby-v-azerbajdzanu-za-penize-azerbajdzanu/

https://www.investigace.cz/poslanci-spd-a-kscm-pozorovali-volby-v-azerbajdzanu-taji-kdo-jim-cestu-zaplatil/

Atom ve středu Evropy

Ruský energetický gigant Gazprom v České republice vlastní jednu z hlavních strojírenských společností jaderného průmyslu, Škodu JS. Na Slovensku zase poskytují půjčky společnosti Slovenské elektrárne ruské banky, včetně kontroverzní Mezinárodní investiční banky. Nedávno tam ruský dodavatel porazil amerického konkurenta ve výběrovém řízení na dodávku jaderného paliva do jaderné elektrárny Mochovce. V Maďarsku byla pro stavbu nové jaderné elektrárny najata ruská státní jaderná společnost Rosatom. Maďarsko kromě toho podniklo kroky ke zmírnění svých licenčních pravidel s cílem urychlit výstavbu závodu, což zvýhodňuje právě ruské partnery. Kdo vede na trhu s jadernou energetikou ve střední Evropě? Odpověď není složitá.

https://www.investigace.cz/stredni-evropa-a-jeji-osudovy-atom/

Česko kraluje evropských dotacím

„Ona je trošku pomatená. Ona vůbec nerozumí, jak fungují dotace,“ znevažoval letos koncem února český premiér Andrej Babiš europoslankyni Moniku Hohlmeier. Důvodem byl fakt, že delegace Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu (CONT), vedená zmíněnou europoslankyní, přijela do Česka prošetřit Babišův střet zájmů. Začátkem dubna delegace dokončila návrh závěrečné zprávy z návštěvy. Resumé je jednoznačné: v Česku neexistuje žádný jasný mechanismus, který by řešil střet zájmů při čerpání evropských dotací. Neuralgickým bodem této situace se stal koncern Agrofert, který Babiš budoval jako jeho jediný majitel od 90. let minulého století a jenž zahrnuje více než 250 firem z různých oborů, např. chemie, potravinářství, zemědělství či lesnictví. Právě do Agrofertu tečou masivní dotace, skoro 2 miliardy korun ročně. Jak si vede Česko v porovnání s ostatními zeměmi visegrádské čtyřky?

https://www.investigace.cz/ceska-dotacni-bazina/

https://www.investigace.cz/kontrolni-mise-eu-v-zemi-kozla-zahradnika/

https://www.investigace.cz/dotovane-a-podvedene-visegradske-cerpani-eurofondu-pod-dohledem-olafu/

Obchodníci se zdravím

Ladislav Vydra je důchodce z Prahy. Po operaci oka téměř ztratil zrak a doktoři mu nedávali příliš mnoho šancí na výraznější zlepšení. Andrzej z Polska má zase vážné problémy se sluchem a rád by se vyhnul naslouchátku. Oba dva sedli na lep reklamě na zázračné, ale ve skutečnosti podvodné zdravotnické prostředky. Prodej údajných zdravotnických výrobků seniorům – nejzranitelnější společenské skupině vůči podobným podvodům – se však zdaleka netýká jen Polska a Česka.

Jak zjistila investigace.cz spolu se svým polským partnerem Fundacja Reporterów, podvod nese rysy organizovaného zločinu, probíhá na čtyřech kontinentech a zanechal za sebou tisíce obětí v minimálně jedenácti zemích Evropské unie od Rumunska až po Belgii. Podvodník, kterého naši reportéři vystopovali v polské vesnici, se přitom skrývá za nastrčenými firmami v Panamě, Singapuru a na Komorských ostrovech. Kam nás dovedlo pátrání po online šmejdech a proč léta unikají pozornosti kontrolních orgánů a policie?

https://www.investigace.cz/online-smejdi-chyt-nas-kdyz-to-dokazes/

Kočnerův vliv za hranicemi Slovenska

Marian Kočner, obžalovaný z vraždy Jána Kuciaka a také z daňových podvodů, za nitky netahal jenom na Slovensku. Dávné obchodní vazby jsou mezi mafiánem Kočnerem a českým předsedou vlády Andrejem Babišem. Firmu Port Service vlastnila společnost Port Service Bratislava, založená v roce 1992. Ve statutárních orgánech mateřské společnosti byli zapsáni Andrej Babiš a jeho kolega z dob Petrimexu Pavol Pavlis. Kočner Babiše v 90. letech okradl. Později mu ale Babiš za korunu prodal firmu, která měla potenciál na státu vysoudit miliardu a půl.

https://www.investigace.cz/babis-prodal-kocnerovi-firmu-za-korunu/

„Proč Mamojka selhal,“ napsal na motáku Marian Kočner poté, co ho vzali do vazby v červnu 2018. Mojmír Mamojka byl tehdy ústavním soudcem, který nevyhověl jeho stížnosti proti vzetí do vazby. Investigace.cz spolu so slovenskými kolegy zjistila, že podle zpráv v Threemě Kočner dva týdny před svým zadržením Mamojku navštívil. Za ústavním soudcem ho měla odvézt jeho milenka, aby nejel svým autem, a podle pokynů měla na Kočnera čekat po dobu 15 minut.

Soudce Mamojka se proslavil i v Česku. Jako tehdejší děkan právnické fakulty na soukromé Vysoké škole Sládkovičovo byl vedoucím rigorózní práce, za niž tenkrát významný sociální demokrat Michal Hašek získal v roce 2010 titul JUDr. Experti na právo se vyjádřili, že tato práce by neobstála ani jako seminární. Mamojka veškerou kritiku odmítl: „Jsem starý zkušený akademik a na vysokých školách něco znamenám. Nikdo mi nebude říkat, co je, a nebo není plagiát, co je, a nebo není dobrá práce.“

https://www.investigace.cz/kocnerovo-svadeni-ustavniho-soudce/

Koupím staré vagony, zn: draze!

„Od chvíle, kdy jsem si přečetl tu smlouvu, nejezdím vlakem,“ říká právník Ostravských opraven a strojíren Karel Ležatka. „Je jen otázka času, kdy se stane nějaké neštěstí.“ Má na mysli smlouvu firmy ČD Cargo, dcery stoprocentně státních Českých drah, uzavřenou v roce 2018 se slovenskou společností SMK. Cargo jí prodalo pět set vagonů, momentálně si je pronajímá a nakonec je možná koupí zpátky. Vše bez výběrového řízení. SMK za to může inkasovat víc než miliardu korun. Na oplátku se slovenská firma ve smlouvě zavazuje, že staré vagony zmodernizuje. A právě technické detaily, jak má modernizace proběhnout, Ležatku vyhnaly z vlaku. Ze smlouvy totiž vyčetl, že mohou být použity i podvozky, jež kvůli své nespolehlivosti a nebezpečnosti dávno nemají na trati co dělat. „Vagony s takovými podvozky jsou na kolejích zcela nelegálně,“ říká. „Měly by být okamžitě znehybněny.“ Co se skrývá za příběhem staronových vagonů ČD Cargo?

https://www.investigace.cz/otlucene-vagony-za-miliony/

https://www.investigace.cz/cd-cargo-proti-vsem/

Mrtvý tygr, drahý tygr 

Před dvěma lety Česko šokovala kauza Berousek. Ten na českém venkově množil tygry, které pak zabíjel a jejich části prodával na černém trhu. Tygří množírny fungují dál a nejsou jen výhradou Česka. Spolu se slovenskými a polskými kolegy jsme pátrali po tom, jak komerční množírny fungují a proč ve světovém nelegálním byznysu s tygry hraje Česko tak důležitou roli. 

https://www.investigace.cz/pytlaceni-mrtvychtygru/

The post Visegrádské kauzy: co jsme odhalili appeared first on investigace.cz.

Zřídka se stane, aby státní firma použila v tiskové zprávě tak expresivní a dehonestující výrazy, jaké obsahuje nedávné „prohlášení společnosti ČD Cargo“. Dceřiná firma stoprocentně státních Českých drah (ČD) jím reaguje na zájem novinářů a poslanců o smlouvu z roku 2018, týkající se prodeje starých nákladních vagonů, jejich modernizace a následného pronájmu, kterou uzavřela se slovenskou firmou SMK. Ta může za tuto zakázku inkasovat více než miliardu korun.

V prohlášení se mimo jiné dočteme, že redaktor, jenž o kauze psal, je „nechvalně proslulý“. Poslanci, kteří kvůli nevýhodnému kontraktu interpelovali ministra dopravy Karla Havlíčka (ANO), zase ani nedokáží přečíst text a jsou navedení konkurencí ČD Cargo. Právě na těchto expresivních deset stran odkázala mluvčí ČD Vanda Rajnochová investigaci.cz, když dostala doplňující otázky. Předtím odpověděla e-mailem na několik dotazů, další komunikaci odmítla slovy: „Více se nyní ČD Cargo k věci nebude vyjadřovat, k tématu se obsáhle vyjádřilo ve svém prohlášení.“

Otlučené vagony za miliony

Mimo zákon

Na zakázku, kterou ČD Cargo zadalo v tichosti a bez výběrového řízení, upozornil právník Ostravských opraven a strojíren a společnosti Rail Invest Karel Ležatka. Dostal se totiž ke smlouvě, jež není zveřejněná v rejstříku smluv.

Otázku, proč o miliardovou zakázku od státní firmy neproběhla otevřená soutěž, mluvčí ČD Rajnochová zodpověděla ještě bez odkazu na „prohlášení“. Napsala: „ČD Cargo nemá postavení zadavatele ve smyslu zákona o zadávání veřejných zakázek. Opakovaně to potvrdil také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Nejedná se o žádnou anomálii, ale o standard. Trh železniční nákladní dopravy je vysoce konkurenční a liberalizovaný, proto jsou mimo režim veřejného zadávání i jiní národní železniční nákladní dopravci, například německý DB Schenker nebo polské PKP.“

Kdy se státní firma ČD Cargo dostala mimo zakázkový zákon, najdeme na jejích webových stránkách. Pod nadpisem „Výběrová řízení dle nových interních předpisů“ se dozvíme, že 10. ledna 2014 „došlo rozhodnutím Drážního úřadu ke změně licencí pro provozování drážní dopravy“ a ČD Cargo je od té chvíle oprávněno provozovat již jen „neveřejnou nákladní dopravu“, nikoli „veřejnou nákladní dopravu“. 

Na první poslech to zní jako železniční ptydepe, v podstatě je to ale prosté. Veřejná doprava (je jedno, jestli osob nebo nákladu) se od té neveřejné liší tím, že probíhá za předem známou cenu a podle vyhlášeného jízdního řádu. Neveřejná doprava se naopak řídí podmínkami stanovenými v konkrétní smlouvě. Na stránkách ČD Cargo se také dočteme, že tato změna je víceméně reakcí na realitu, protože „v několika posledních letech došlo k naprostému útlumu poptávky po veřejné nákladní železniční dopravě“. Zatímco útlum byl postupný, rozhodnutí Drážního úřadu znamenalo zlom – ze dne na den vyvázalo státní ČD Cargo z pravidel zákona o veřejných zakázkách.

„Veřejným zadavatelem by ČD Cargo bylo ve chvíli, pokud by aspoň část činnosti dělalo ve veřejném zájmu. Jestli dělá, nebo nedělá, to neumím posoudit. Podle toho, co píšou na stránkách, nedělá,“ říká Marek Zelenka, předseda občanského sdružení Oživení, dlouhodobě se zabývající transparentností zakázek. „Suma sumárum, mají patrně pravdu,“ shrnuje Zelenka. „Jsou sice veřejnými prostředky vlastněnou firmou, nemusí ale zadávat veřejné zakázky.“

The post ČD Cargo proti všem appeared first on investigace.cz.

„Od chvíle, kdy jsem si přečetl tu smlouvu, nejezdím vlakem,“ říká právník Ostravských opraven a strojíren Karel Ležatka. „Je jen otázka času, kdy se stane nějaké neštěstí.“ Má na mysli smlouvu firmy ČD Cargo, dcery stoprocentně státních Českých drah, uzavřenou v roce 2018 se slovenskou společností SMK. Cargo jí prodalo pět set vagonů, momentálně si je pronajímá a nakonec je možná koupí zpátky. SMK za to může inkasovat víc než miliardu korun. Na oplátku se slovenská firma ve smlouvě zavazuje, že staré vagony modernizuje. A právě technické detaily, jak má modernizace proběhnout, Ležatku vyhnaly z vlaku. Ze smlouvy vyčetl, že mohou být použity i podvozky, jež kvůli své nespolehlivosti a nebezpečnosti dávno nemají na trati co dělat. „Vagony s takovými podvozky jsou na kolejích zcela nelegálně,“ říká. „Měly by být okamžitě znehybněny.“

Na konci května zmíněná smlouva pronikla také do poslanecké sněmovny. Hned dva opoziční poslanci se na ni ptali ministra dopravy, průmyslu a obchodu a místopředsedy vlády Karla Havlíčka (ANO). „Tady zjevně dochází k jakési obchodní válce mezi dodavateli, kteří tam byli předtím a mezi dodavateli, kteří tam jsou dnes,“ bagatelizoval jejich zájem ministr. Jenže tak jednoduché to není. Nejen kvůli ekonomické absurditě smlouvy a pochybám o bezpečnosti modernizovaných vagonů, ale i proto, že SMK není jen tak nějaká firma. Má vazby na slovenského oligarchu Alexeje Beljajeva, který se zná s českým premiérem Andrejem Babišem (ANO) ještě z éry komunismu, oba kdysi pracovali v podniku zahraničního obchodu Petrimex.

Přišla mi poštou

„Je to konkurenční boj,“ ironicky reaguje na slova ministra Havlíčka právník Ostravských opraven a strojíren (OOS) Karel Ležatka. „Jde o odvěký konkurenční boj svobodného trhu s kabinetními a zákulisními způsoby ovládání státní firmy. Tento boj právě teď probíhá v přímém přenosu.“ Pak dodá vážně: „O jaké konkurenci může být řeč? Ta funguje jen tehdy, je-li otevřená soutěž. ČD Cargo ale nezveřejnilo, že chce prodávat, modernizovat a ani najímat nějaké vagony, vždyť nezveřejnilo ani tu už uzavřenou smlouvu.“

Ležatka se o smlouvě dozvěděl zhruba rok po jejím podpisu, loni na podzim. „Přišla poštou, nevím od koho,“ říká. Myslí si, že mu ji jako právníkovi, který se v oboru železniční dopravy pohybuje dvacet let a je celkem známý, poslal někdo z ČD Cargo. „Je tam dost lidí, kteří nejsou spokojeni se současným směřováním firmy,“ dodává a upozorňuje, že ČD Cargo si v roce 2014 interním předpisem určilo, že nepodléhá zákonu o veřejných zakázkách a otevřely se tím dveře neprůhledným obchodům.

Slovensky psaná, s přílohami skoro čtyřsetstránková „Zmluva o odplatnom prevode hnutelného majteku a následnom nájme dopravných prostriedkov“ z roku 2018 říká v kostce toto: 

ČD Cargo, dcera státních Českých drah, která se věnuje nákladní dopravě (provozuje asi 850 lokomotiv a 24 tisíc nákladních vagonů), prodá 500 svých vagonů slovenské firmě SMK. Jde o staré, na kolejích kdysi nejběžnější vagony takzvané řady Eas – vínově natřené, obvykle dost otlučené kovové krabice, které si vybaví snad každý. Hodí se k převážení uhlí, rudy, štěrku, surového dřeva či strojů. Podle znaleckého posudku, jenž je součástí smlouvy, byly vyrobeny v letech 1979 až 1984.

Jejich hodnotu stanovil brněnský znalec Radek Knoflíček. Ve svém posudku zmiňuje každý vagon jednotlivě, popisuje jeho stav a určuje cenu. Když znalec seznam o pěti stech položkách podtrhl a sečetl, vyšlo mu celkem něco přes 50 milionů korun, tedy v průměru 100 tisíc za vagon. Podle právníka Ležatky by už tato část obchodu stačila ke slušnému zisku:  „Kdybyste vagon prodali do šrotu, dostanete za něj odhadem 130 tisíc korun.“

Utajená smlouva pokračuje tím, že si ČD Cargo vagony, které SMK prodalo, od Slováků pronajme na deset let. Za každý vagon a den pronájmu přitom bude platit 13 euro (zhruba 350 korun). Na pronájem je opce, která jej může prodloužit o dalších pět let. Když si vezmeme k ruce kalkulačku, snadno zjistíme, že nájem jednoho vagonu, který ČD Cargo prodalo za 100 tisíc, ho vyjde jen za rok na zhruba 127 tisíc korun. A jestliže tuto částku násobíme 500 vagony a 10 (respektive 15) lety nájmu, dostaneme se k celkem astronomickým sumám – za 10 let by ČD Cargo zaplatilo skoro 640 milionů, za 15 let víc než 950 milionů korun. Připomeňme, že vagony koupila firma SMK za 50 milionů, tedy o 900 milionů korun levněji.

Smlouva také předpokládá, že si ČD Cargo vagony po skončení nájmu znovu koupí do svého vlastnictví. Nestanoví to sice jako povinnost, ale jako možnost. Současně však kontrakt určuje pravidla zpětného odkupu a ta pro ČD Cargo výhodná opravdu nejsou. Když vagony kupovala firma SMK, znalec obhlížel stav každého z nich. Nic takového si však ČD Cargo ve smlouvě nevymínilo, za každý vagon by při odkoupení mělo zaplatit 19 600 eur (tedy skoro 530 tisíc korun) bez ohledu na jeho stav. Podtrženo, o 10 nebo 15 let starší vagony státní firma koupí za pětkrát vyšší cenu než tu, za kterou je prodala. Na soudní zpochybnění této nehoráznosti zároveň nebude čas. Smlouva totiž výslovně říká, že pokud nastane o cenu vagonu jakýkoliv spor a zúčastněné strany se nedohodnou do 10 dnů, bude automaticky platit zmíněných 19 600 eur.

Inspirovali se naším nápadem

„To snad nemyslí vážně,“ pomyslel si prý Ležatka, když se v přílohách smlouvy dostal až k technickým údajům týkajícím se parametrů podvozků vagonů, jež smlouva připouští. Právě tato modernizace, osazení vagonů jinými podvozky, má být důvodem, proč ČD Cargo bude platit tak vysoké částky. Ze židle ho nadzvedla čísla a písmena, která laikovi nic neřeknou – konkrétně, že se podle smlouvy mají pod vagony instalovat podvozky označené symboly Y 25 Cs a Y 25 Rs.

„Cs podvozky rumunské výroby se vyřazovaly už za Československa, v 80. letech. Byly nezpůsobilé, nebezpečné, praskaly,“ popisuje Karel Ležatka svůj údiv. S vývojově novějšími a lepšími Rs podvozky má  naopak osobní zkušenost. Stejný nápad jak ušetřit na modernizaci vagonů, jaký nyní umožňuje smlouva ČD Cargo se slovenskou SMK, měly totiž Ležatkou zastupované Ostravské opravny a strojírny už před deseti lety. 

Ostravská firma tehdy předložila projekt takové modernizace českému Drážnímu úřadu. „První reakce úředníků byla už tehdy jednoznačně odmítavá, jsou to odborníci a samozřejmě namítali, že každý přece musí vědět, že tak prastaré podvozky pod vagony nepatří,“ vzpomíná Ležatka. „Chtěli po nás, ať si necháme udělat testy ve Výzkumném ústavu železničním.“ Série zkoušek však v OOS nikoho nepotěšila. „Dělali statické a dynamické testy, trápili podvozek v upínadlech,“ vypráví Ležatka. „Výsledkem byl protokol, že podvozky Y 25 Rs jsou pro modernizaci bez řady omezení zcela nevyhovující.“ Pro bezpečný provoz vagonu je právě stav podvozku klíčový, jeho kvalita má zaručit, že nevykolejí a nestáhne celý kolos nákladního vlaku třeba do dráhy protijedoucího Pendolina. 

Ležatku ale problematická smlouva zajímá i proto, že právě jím zastupované OOS s „fintou“ obnovovat vozový park ČD Carga nikoliv nákupy nových vagonů, ale jejich modernizací, kdysi přišly. Když se v roce 2004 Evropská unie rozšířila o Česko a dalších devět zemí (mezi nimi Slovensko, Polsko, Maďarsko či Slovinsko), začala zároveň pracovat na předpisech pro železnici. „Unie logicky nechtěla, aby ji zaplevelily staré, nekvalitní a potenciálně nebezpečné vozy z postkomunistických zemí,“ vysvětluje. Velká část vozů Českých drah tehdy evropským normám nevyhovovala.

„Byly dvě možnosti – staré vagony sešrotovat a koupit nové, cena jednoho se přitom pohybuje zhruba mezi dvěma až čtyřmi miliony korun,“ říká Ležatka. „Nebo vagony modernizovat, zachovat části, které normám odpovídají a osadit je novými komponenty, brzdami, nárazníky a hlavně podvozky.“ Státním Českým drahám se logicky líbila druhá, hospodárnější varianta. Na téhle „fintě“ podle Ležatky OOS „vyrostly“ a v době okolo roku 2010 byly klíčovým partnerem ČD Cargo v oblasti servisu a dodávek vagonů.

Média tehdy spekulovala, jakou roli v tom hraje fakt, že majitelé OOS, bratři Rudolf a Peter Šuška, mají blízko k lidovcům, později k TOP 09. Navzdory spekulacím tu ale oproti dnešku podstatný rozdíl existoval. Vztahy mezi ČD Cargo a OOS totiž stály na jiných základech, než jaké nyní vyplývají ze smlouvy s firmou SMK, vagony se neprodávaly ani nepronajímaly. ČD Cargo od opravny kupovalo jen službu, stejně jako když dá člověk auto do servisu. Navíc je zde další zásadní rozdíl, ČD Cargo bylo tehdy veřejným zadavatelem, všechny zakázky byly tendrovány a podléhaly veřejné kontrole.

„Volně se inspirovali naším nápadem,“ tvrdí o slovenské SMK právník Ležatka. Použít zmíněné staré podvozky mu ale připadá daleko za hranou. Evropská pravidla o železniční dopravě navíc přitvrdila, od roku 2013 víceméně nejde při modernizaci používat staré díly. Proto se hned po prostudování smlouvy rozhodl jednat. „Loni na podzim jsem napsal na český Drážní úřad, aby zjednal nápravu, vagony s těmito podvozky vyřadil z provozu, znehybnil. Představují bezpečnostní riziko,“ vzpomíná. „Dospěli k závěru, že vagony, kterých se smlouva týká, pod ně už nepatří. Jejich majitelé je přihlásili na Slovensko.“ Ležatka se obrátil i na ministerstvo dopravy, žádné reakce se ale nedočkal. Letos na jaře proto oslovil i média.

Staří známí ze Slovenska

Na konci dubna upozornil server Seznam Zprávy, že vedení Českých drah prověřuje, zda ředitel ČD Cargo Ivan Bednárik, který je pod smlouvou podepsán, nebyl při jejím uzavírání ve střetu zájmů.

Pozoruhodná totiž není jen smlouva, ale i lidé, kteří se na ní dohodli. Firmu SMK vlastní slovenský podnikatel Ivan Petríček, jehož významným obchodním partnerem je na Slovensku dobře známý podnikatel Alexej Beljajev, známý nejen kvůli svému majetku, ale také kvůli známostem ve vysokých patrech politiky doma, v Česku i v Rusku.

• Kdo je Alexej Beljajev

Alexej Beljajev je jedním z nejvlivnějších podnikatelů na Slovensku, Forbes jeho jmění vloni odhadl na 130 milionů eur. Beljajev podniká v železniční dopravě, strojírenství, logistice a nemovitostech. Narodil se v roce 1956. Je vnukem carského důstojníka, který během občanské války uprchl před bolševickým terorem do tehdejšího Československa. Na přelomu 80. a 90. let působil po boku Andreje Babiše v Petrimexu, státním podniku zahraničního obchodu. „Známe se dlouhé roky a velmi dobře,“ uvedl Beljajev v roce 2016 v rozhovoru pro Hospodářské noviny s tím, že jejich podnikatelské cesty se sice rozešly, ale nadále se s Babišem potkává „u kávy nebo na obědě“. 

Středobodem podnikatelského impéria Beljajeva je firma Optifin Invest, kterou spoluvlastní s Michalem Lazarem, někdejším šéfem slovenských železnic. Dokumenty v kauze Wikileaks označují Lazara za člena podsvětí. Samotný Beljajev měl být podle slovenských médií v období Dzurindovy vlády spolu s Lazarem členem takzvané „skupinky“, která údajně škodila státním zájmům. Stěžejní firmou Beljajevova impéria je Tatravagónka Poprad, kterou spolu s Lazarem získal v roce 2006. Jeden z největších výrobců železničních nákladních vagonů a podvozků v Evropě má podle slovenských médií divokou historii – v roce 1997 zmizel její majitel Vladimír Bachleda, jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2015. V roce 1999 byl zavražděný i Peter Steinhübel – ve slovenském podsvětí známý pod přezdívkou Žalud – který v Tatravagónce zastával dva roky pozici generálního ředitele. Podle Mikuláše Černáka, bývalého mafiánského bosse, to byl právě Steinhübel, který si měl vraždu Bachledy objednat.

Beljajevovy firmy úspěšně expandovaly do států střední Evropy, Srbska, Ruska, Indie nebo Turecka, kde skupovaly především výrobce železničních vagonů. Média spekulovala i o vstupu jejich investiční skupiny do ČD Cargo. Privatizaci dceřiné společnosti Českých drah, kterou zvažoval někdejší ministr dopravy Dan Ťok, ale před dvěma lety odmítl premiér Babiš.

V Česku Beljajev podniká s rodinou Strnadů (majitelé Czechoslovak Group), s nimiž spoluvlastní firmy Vagonka Louny a DAKO-CZ. Ta byla v letech 2013 a 2014 největším sponzorem politické strany Zemanovci (SPOZ), které věnovala 3,5 milionů korun. Na prezidentskou kampaň Miloše Zemana v roce 2018 pak přispěla dvěma miliony – opět nejvíce ze všech tuzemských firem. V minulosti Beljajevovy firmy finančně podporovaly i Mečiarovu stranu HZDS, nadstandardní vztahy měl podle slovenských médií udržovat i s bývalým premiérem Robertem Ficem (Beljajevova firma Columbex získala od Ficovy vlády bezmála miliardovou zakázku na dodávku IT technologií bez veřejného výběrového řízení – kvůli této kauze rezignovala tehdejší ministryně zemědělství a Columbex byl vyšetřován).

Média Beljajeva popisují jako spojku Ruska ve střední Evropě – především díky jeho vazbám na Vladimira Jakunina, někdejšího šéfa Ruských státních železnic (RSŽ). „Podnikáme v Rusku, pan Jakunin byl prezidentem ruských železnic. Čili samozřejmě, že se dobře známe. On byl ten, který nás požádal, abychom přišli do Ruska,“ uvedl v rozhovoru pro HN Beljajev. V letech 2005–2015 získala Tatravagónka u RSŽ významné zakázky.

V devadesátých letech minulého století Beljajev získal v privatizaci ZŤS (Závody těžkého strojírenství) Sabinov, je předsedou jejich představenstva a generálním ředitelem. Výkonným ředitelem této firmy je právě Petríček, majitel firmy SMK, o jejíž smlouvě s ČD Cargo je řeč. Beljajev a Petříček jsou rovněž spoluvlastníky železniční a strojírenské Tatravagónky ze slovenského Popradu, polovinu akcií drží Petríčkova skupina Budamar Logistic, polovinu Beljajevova firma Optifin Invest.

A právě firma zpod Tater má modernizovat vagony ČD Cargo. „Společnost SMK je propojena skrze moji osobu s celou skupinou Budamar-Tatravagónka,“ vysvětlil Petríček v rozhovoru pro slovenské Hospodárske noviny, jaké má neznámá firma SMK zázemí. „Ta disponuje nejvýznamnějšími výrobními a opravárenskými kapacitami v regionu s příslušným know-how.“

S Beljajevem se ale dobře zná také šéf ČD Cargo Ivan Bednárik. Předtím, než se v roce 2014 ujal vedení české státní firmy, působil v představenstvu společnosti Express Group –  kolegou ve vedení byl právě Beljajev, jehož skupina Optifin Invest zmíněnou Express Group v roce 2014 koupila od rakouských přepravců. Bednárik se s Beljajevem potkal i v bratislavské firmě Railtrans Logistic, pracoval pro ni v době, kdy ji Beljajev řídil.

Ivan Bednárik střet zájmů pro Seznam Zprávy odmítl. „Podle této logiky bych byl ve střetu zájmů i vůči rakouským státním drahám, protože v době mého působení v Express Group byly jedním z akcionářů,“ řekl Bednárik. „Oba jmenované pány, Beljajeva a Petríčka, znám jako desítky dalších lidí z oboru. Žádný střet zájmů v tom není.“

• Cargo Slovakia

Železniční společnost Cargo Slovakia, a. s. (ZSSK CARGO) je jednou ze dvou nově založených nástupnických společností, které vznikly 1. ledna 2005 na základě Uznesenia vlády SR 7. 7. 2004 rozdělením původního operátora v osobní a nákladní železniční dopravě Železničnej spoločnosti, a. s. na dvě části: Železničná spoločnosť Slovensko, a. s. (osobní doprava) a Železničná spoločnosť Cargo Slovakia, a.s. (nákladní doprava). Jejím zakladatelem a stoprocentním akcionářem je Slovenská republika, jménem které jedná Ministerstvo dopravy a výstavby SR. Tehdejší vláda Mikuláše Dzurindy plánovala Cargo zprivatizovat, což se však nepodařilo, a nová vláda v čele s Robertem Ficem (2006–2010) privatizaci zastavila.

Firma Cargo měla obrovské problémy kvůli krizi z roku 2008 a dostala od vlády pomoc ve výši 166 milionů eur. Společnost pod vedením státu však neprosperovala a ke konci roku 2012 se dluhy vyšplhaly na téměř půl miliardy eur. Za druhé vlády Roberta Fica (2012–2016) vznikl plán, jak finanční těžkosti společnosti vyřešit. Společnost měla 17 tisíc vozů, včetně vozů na leasing, přičemž reálně postačovalo okolo 11 tisíc vagonů. Ze 670 elektrických a dieselových lokomotiv využívala asi 500. V roce 2013 ministr dopravy Ján Počiatek prosazoval vznik tří dceřiných firem Carga – pro management parku nákladních vozů (Cargo Wagon), údržbu a opravy lokomotiv a realizaci intermodální přepravy.  

Nakonec v roce 2015 Cargo prodalo 12 342 vagonů, které byly vyčleněné do dceřiné firmy Cargo Wagon. V ní po mezinárodní soutěži získala 66% podíl švýcarská společnost Ahaus-Alstätter Eisenbahn Cargo (AAE) za 7 milionů eur. Firma prošla fúzí se společností VTG, která se zabývá pronájmem vagonů a železniční logistikou, a investičním fondem Solveq Funds SICAV z Malty s neznámými vlastníky. ZSSK Cargo si bude po prodeji vagony zpětně pronajímat, a to 8 216 kusů. Cargo získalo 216,6 milionu eur s DPH za prodej vozů do dceřiné firmy Cargo Wagon. Získané peníze použila společnost podle mluvčího Martina Halandy na snížení dluhů. Zpětný pronájem vagonů měl stát na osm let (při ceně 10,35 eura za vůz a den dohromady 248,364 milionů eur). Stát nakonec dopadl hůř, než kdyby se původní plán s privatizací podařil. 

Společnosti Cargo se nevyhýbají ani jiné problémy. Antimonopolní úřad SR dal Cargu pokutu téměř 3 miliony eur za pokus vytlačit konkurenci z trhu. A nejbizarnější byl pokus schránkové kyperské firmy Lancillon, která na základě vykonstruované pohledávky chtěla od Carga 52 milionů eur. Případ se dostal až k Ústavnímu soudu, který dal za pravdu Cargu. Kauza budila zájem v letech 2013–2015, kdy o ní psal deník Sme. Soudkyně Miriam Repáková nejdříve nezákonně přisoudila peníze schránkové firmě. Ukázalo se, že soudkyně lhala o společném podnikaní se zástupcem Lancillon. O tuto kauzu se zajímal podle Threemy i Marian Kočner, který měl ovlivňovat i soudkyni Repákovou. Kdo jsou skuteční vlastníci Lancillon, se nikdy nezjistilo.

Spor obchodních partnerů

„Jaké máte stanovisko k výhodnosti – nevýhodnosti obou smluv mezi ČD Cargo a společnostmi ovládanými panem Petříčkem?“ ptal se ministra Karla Havlíčka na konci května v poslanecké sněmovně pirát Ondřej Polanský. (Podobnou smlouvu o prodeji dalších 500 vagonů, jejich pronájmu a nakonec zpětném odkoupení uzavřelo ČD Cargo také o rok později, v roce 2019. Ani tato smlouva není veřejně dostupná.)

Poslanec pak položil ještě dvě otázky: „Jak jste spokojen s působením pana Bednárika na pozici předsedy představenstva ČD Cargo s ohledem na jeho střet zájmů? A za třetí, ČD Cargo neposkytuje v této kauze informace, například podezřelou smlouvu, i tady bych vás poprosil o váš názor.“

Babiš prodal Kočnerovi firmu – za korunu

Jak už bylo výše řečeno, ministr Havlíček uvedl svou odpověď slovy, že „zcela zjevně dochází k obchodní válce mezi dodavateli, kteří tam byli předtím a mezi dodavateli, kteří tam jsou dnes“, že se proti nové „smlouvě s určitým dodavatelem pochopitelně brání ten, který tam byl předtím“. Vážné pochybnosti tak shodil do roviny konkurenčního boje dvou soukromých firem.

„Obnovit vozový park“ podle ministra ČD Cargo potřebovalo, protože na trhu byla „vysoká poptávka po železniční nákladní dopravě, která souvisela mimo jiné s kůrovcem“. „Nabízely se dvě možnosti. Buď pořídit nová vozidla, nebo provést komplexní modernizaci již provozu neschopných vozů tak, jako se to dělo v minulosti,“ řekl Havlíček. ČD Cargo podle něj udělalo dobře, když se rozhodlo vrátit na koleje odstavené, normám nevyhovující vagony, protože modernizace je rychlejší než nákup nových vagonů a vyjde přibližně o čtvrt miliardy korun levněji.

Havlíček zmínil, že „když zaregistroval spory obchodních partnerů“, nechal si udělat analýzu a ta dopadla pro ČD Cargo dobře. „Z mého pohledu nezávislí a schopní lidé zdokladovali, že vozy byly třeba, je to ekonomicky výhodnější než smlouva předtím, a právně je to v pořádku,“ prohlásil Havlíček ve sněmovně. Dodatečnou otázku poslanců, zda tuto analýzu zveřejní, nechal ministr bez odpovědi. Stejně tak se nevyjádřil k zakázce bez soutěže, utajeným smlouvám a střetu zájmů Ivana Bednárika.

Poslankyně Věra Kovářová (starostové) s ministrem Havlíčkem polemizovala, že smlouva výhodná není, protože za téměř miliardu korun se dají pronajmout „nové vagony, které splňují závazná kritéria a bezpečnostní standardy stanovené evropskou legislativou”. „Máte informace, jak samotná modernizace probíhá, zda splňuje všechna závazná kritéria a bezpečnostní standardy?“ ptala se Kovářová.

Ministr Havlíček poslankyni odpověděl, že nemůže posuzovat podvozky a kvalitu vozů, to podle něj musí udělat nezávislý soudní znalec. Neřekl však, zda takové posuzování probíhá, bude probíhat či zda ho sám bude třeba iniciovat. Debatu uzavřel slovy, že „ten případ ještě zdaleka není u konce“.

U konce není případ ani pro dva interpelující poslance. Pirát Polanský chce požádat analytický tým Pirátů, aby se kauzou začal zabývat. „Dopravě se věnuji dlouhodobě. Zdá se, že v tomto případě byly porušeny zájmy České republiky,“ říká i poslankyně Kovářová. „Miliardové zakázky z ruky jsou podivné. Mám vážné pochybnosti, zda byl dodržen zákon o zadávání veřejných zakázek. Způsobená škoda může být podle mých dosavadních informací obrovská.“ Odpovědi ministra Havlíčka Věra Kovářová považuje za nedostatečné a vyhýbavé a hodlá mu poslat ještě písemnou interpelaci.

A jak na celou záležitost reaguje státní firma, která podle všeho bude neefektivně utrácet miliony korun z kapes daňových poplatníků? 

„ČD Cargo působí ve velmi silném konkurenčním prostředí, všechny jeho aktivity jsou pod drobnohledem a stává se, že někdy bývají účelově interpretovány,“ uvádí mluvčí Českých drah (ČD) Vanda Rajnochová odpověď na dvě otázky: Prověřují ČD střet zájmů ředitele ČD Cargo a došli k nějakému závěru? Prověřuje dozorčí rada ČD smlouvu mezi ČD Cargo a SMK a k čemu došla? „Máme k dispozici ekonomické posouzení tohoto obchodního případu, z něhož vyplývá, že k pochybení nedošlo a transakce je pro ČD Cargo výhodná,“ pokračuje mluvčí Rajnochová. „Nyní probíhá další audit, na jehož výsledek čekáme. Chceme mít jistotu, že se různé spekulace, které se objevily také v médiích, skutečně nezakládají na pravdě.“

Autoři textu: Hana Čápová s přispením Daniela Antoniho

Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková 

Oprava ze dne 9. 6. 2020 – v článku bylo chybně uvedeno, že koncem devadesátých let byli zavražděni dva majitelé Tatravagónky Poprad. Jediným zavražděným majitelem byl Vladimír Bachleda. Druhý zavražděný – Peter Steinhübel – byl dva roky generálním ředitelem společnosti. Za chybu se omlouváme. Redakce investigace.cz.

Na téma kauzy ČD Cargo si můžete poslechnout také rozhovor s autorkou textu Hanou Čápovou. Dozvíte se více do hloubky, co všechno problematická smlouva skrývá a jaký může být další postup. Dostupné na Spotify, Apple Podcast, Pocket Cast a Google Podcasts.

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

The post Otlučené vagony za miliony appeared first on investigace.cz.

Bývalý šéf slovenských státních hmotných rezerv Kajetán Kičura skončil včera ve vazbě. Je podezřelý z braní úplatků a praní peněz – mimo jiné od firmy českého zbrojaře Strnada. Informovala o tom slovenská média. Strnadův holding Czechoslovak Group (CSG) se od kauzy distancoval. 

Někdejší předseda slovenské správy státních hmotných rezerv Kajetán Kičura podle obvinění bral mezi lety 2012 a 2018 úplatky za zakázky na dodávání speciálního materiálu od zbrojařské firmy ZVS Holding, kde je konečným uživatelem výhod Michal Strnad. Peníze měl Kičurovi posílat přímo Miroslav Solava, tehdejší ředitel zmíněné firmy, a to na účet Kičurova otce formou fingovaných měsíčních splátek půjčky, již měl dostat právě od něj. Firma ZVS Holding patří do zbrojařského impéria Michala Strnada Czechoslovak Group, a. s., (CSG). Až do ledna roku 2018 ji ovládal jeho otec a jeden z hlavních sponzorů prezidentské kampaně Miloše Zemana Jaroslav Strnad.

“[…] skupina CSG do společností holdingu ZVS vstoupila až v roce 2015. S velkou částí tohoto příběhu [tedy mezi lety 2012 – 2015 pozn.red.] tedy nemůže být CSG ani z časových důvodů spojována. Spolu se společnostmi holdingu ZVS jsme převzali do značné míry i zaměstnance a management bývalého majitele, jehož součástí byl i pan Solava. Ten však již není zaměstnancem ani manažerem skupiny CSG. Pouze ve společnosti ZVS technology, kde je pan Solava jednatelem, má společnost ZVS Impex ovládaná holdingem CSG menšinový podíl,” vyjádřil se k obvinění Andrej Čírtek, tiskový mluvčí CSG.

Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů

Jelikož je Kajetán Kičura stále soudcem Okresného súdu Čadca, momentálně s pozastaveným výkonem funkce, jeho vzetí do vazby musel formálně povolit Ústavní soud. Což se stalo. Kičura je obviněn z přijetí úplatků v celkové výši 220 680 eur (přes šest milionů korun), a to za „přihrání“ zakázek na nákup speciálního vojenského materiálu ve výši 2,6 milionu eur (téměř 71 milionů korun) soukromé zbrojařské firmě ZVS Holding. S firmou uzavřela Kičurou řízená správa hmotných rezerv šest smluv. Generální ředitel polostátní zbrojní firmy ZVS Holding Solava je nyní aktivní i v jiných společnostech. Když byl Kičura odvolán z funkce, se Solavou ihned podepsal antedatované smlouvy (k roku 2012) o půjčce, aby zakryli zasílání úplatků.

„Avšak samotná smlouva o půjčce, stejně jako podpisy transakcí na bankovních příkazech k úhradě, sloužily pouze k zakrytí původu finančních prostředků získaných korupčním konáním,“ popsal podvod slovenský Ústavní soud, jehož vyjádření má k dispozici slovenský Denník N.

“Současné vedení ZVS Holding se důrazně distancuje od jednání pana Solavy, který je podezřelý z korupce. Jsme připraveni být maximálně součinní s policií a vyšetřovatelem, protože si vážíme poctivého podnikatelského prostředí a respektování platných zákonů,” vyjádřilo se vedení ZVS Holding. Zároveň ale potvrdilo, že od roku 2015 podepsali dvě smlouvy se Správou státních hmotných rezerv, jejichž obsah vzhledem k tomu, že jde o vojenský materiál, podléhá utajení.

Kičura upoutal pozornost i jinými kauzami – jednak za hmotné rezervy nakoupil předražený zdravotnický materiál, jednak nedokázal vysvětlit, jak si mohl dovolit nákup několika nemovitostí, aniž na to potřeboval hypotéku. „Keby nebolo nás, kľakli by nemocnice, kľakli by colnice!“ prohlásil na tiskové konferenci po svém odvolání z funkce.

The post Slovenská firma z impéria zbrojaře Strnada je podezřelá, že dávala milionové úplatky appeared first on investigace.cz.

Pandemie koronaviru sice vytlačila dotační problémy českého premiéra Andreje Babiše z prvních stránek novin, klíčoví aktéři na ně ale nezapomněli. Pouhé čtyři dny po vyhlášení nouzového stavu se na programu vlády objevil mimořádný bod. Pokud by byl projednán, nová podoba rejstříku skutečných majitelů by nahrála Babišovi ve sporu o jeho střet zájmů i svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Pod tlakem veřejnosti nakonec kontroverzní bod z programu jednání vlády zmizel. Nezapomněla však ani delegace Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu, která v Česku zkoumala střet zájmů koncem února. Brzy zveřejní zprávu ze své návštěvy.

Pomatená a vlastizrádci

„Ona je trošku pomatená. Ona vůbec nerozumí, jak fungují dotace,“ znevažoval letos koncem února český premiér Andrej Babiš europoslankyni Moniku Hohlmeier. Důvodem byl fakt, že delegace Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu (CONT) vedená zmíněnou europoslankyní přijela do Česka prošetřit Babišův střet zájmů. O dvou českých zástupcích v šestičlenné delegaci, Tomáši Zdechovském (lidovci) a Mikuláši Peksovi (piráti), předseda vlády zase prohlásil, že jsou to „vlastně vlastizrádci“, kteří „bojují proti českému premiérovi, místo aby bojovali za české zájmy“.

Osobně se premiér s europoslanci nesetkal. Žádost o schůzku podle členů delegace nejdříve přijal, pak ale řekl, že nemá místnost pro celou delegaci a bude mluvit jen s jejími vyslanci. Nakonec plánované setkání zrušil. Své rozporuplné postoje pak novinářům vysvětlil následovně: „Neměl jsem žádný důvod se s nimi setkat. Protože já o dotacích nerozhoduji, nikdy jsem nerozhodoval. Žádný střet zájmů nemám.“

Hohlmeier hned na konci únorové návštěvy shrnula, že český systém předcházení a zjišťování střetu zájmů při čerpání evropských dotací je velmi chabý, nejasný a dá se snadno obejít. Pravidla pro rozdělování dotací jsou nadto nastavena tak, aby je získávali především velcí hráči, velké podniky v průmyslu i v zemědělství: „Nabyla jsem dojmu, že to není náhoda, ale záměr.“

Začátkem dubna delegace dokončila návrh závěrečné zprávy z návštěvy. Resumé je jednoznačné: v Česku neexistuje žádný jasný mechanismus, který by řešil střet zájmů při čerpání evropských dotací. Až zprávu odsouhlasí všech šest členů delegace a seznámí s ní kolegy z více než padesátičlenného rozpočtového výboru, bude se jí zabývat i Evropský parlament. Nyní, když se vyjednává další sedmileté dotační období, může europoslance obzvlášť zajímat.

Pravda ze Slovenska

O střetu zájmů Andreje Babiše v souvislosti s dotacemi se v Česku začalo mluvit na začátku roku 2017. Babiš (ANO) byl tehdy čtvrtým rokem ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD), premiérem se stal až na sklonku roku 2017 po výrazném vítězství (skoro 30 procent) hnutí ANO v tehdejších sněmovních volbách. 

V únoru toho roku začala v Česku platit novela zákona o střetu zájmů, která zakázala, aby společnost ovládaná členem vlády dostávala dotace, státní investiční pobídky, veřejné zakázky či provozovala televizní a rozhlasové vysílání a vydávala periodický tisk. V polovině roku 2018 pak vešlo v platnost finanční nařízení Evropské unie, v němž je střet zájmů precizně popsán.

Babiš zavedl pro novelu přezdívku „lex Babiš“. Všechny zmíněné oblasti se ho totiž týkaly. Český premiér začal být v celé Evropě dáván za odstrašující příklad střetu zájmů a poslanci přijetím novely do značné míry reagovali na neudržitelnou situaci. Neuralgickým bodem této situace se stal koncern Agrofert, který Babiš jako jeho jediný majitel budoval od 90. let minulého století a který zahrnuje více než 250 firem z různých oborů, např. chemie, potravinářství, zemědělství či lesnictví. Obrat společnosti se pohybuje kolem 150 miliard korun a zaměstnává přes 25 000 lidí. 

Právě do Agrofertu tečou masivní dotace, skoro 2 miliardy korun ročně. Z jeho výročních zpráv navíc vyplývá, že od Babišova vstupu do vlády v roce 2013 dotační proud zesílil (ze zhruba jedné miliardy ke zmíněným dvěma). Firmy holdingu dostávají také státní investiční pobídky a stejně tak se hojně účastní veřejných zakázek. Dalším svébytným střetem zájmů je i to, že Babiš krátce před svým vstupem do vlády koupil vydavatelství Mafra (patří do něj druhý nejčtenější deník MF Dnes nebo Lidové noviny).

Pár dní před nabytím účinnosti novely vznikly dva svěřenské fondy (AB Private Trust I a AB Private Trust II), do kterých Andrej Babiš vložil své firmy. Od té doby tvrdí, že tím je jeho střet zájmů definitivně vyřešený.

Jenže není, Babiš je nejen zakladatel fondů, ale také jejich beneficient, takže má prospěch z toho, když prosperují. Může mít rovněž vliv na dění ve fondech. Správcem jednoho z nich je Zbyněk Průša, který je zároveň předsedou představenstva Agrofertu, a Babiš s ním dlouhodobě spolupracuje, stejně jako se správcem druhého fondu, právníkem Alexejem Bílkem. V radě protektorů obou fondů pak zasedá i Babišova manželka Monika.

V tomto směru navíc existuje klíčová informace – Babišem podepsaný verifikační dokument, že je skutečným majitelem svěřenských fondů. Dokument byl nalezen ve slovenském rejstříku skutečných majitelů, a to díky nové straně s protikorupčním potenciálem Piráti, která se po volbách 2017 poprvé dostala do sněmovny. 

V Česku sice takový rejstřík skutečných majitelů rovněž existuje, na rozdíl od toho slovenského je ale bezzubý – neveřejný, informace v něm nikdo neověřuje, za nepravdu nehrozí téměř žádný postih (na Slovensku může být citelně postižen nejen autor nepravdivých informací, ale i právní kancelář, jež data stvrzuje verifikačním dokumentem). Povinnost být v rejstříku splnila v Česku jen asi třetina firem. 

Český rejstřík skutečných majitelů byl zaveden za vlády Bohuslava Sobotky ovlivněné zmíněnou evropskou směrnicí o střetu zájmů. Za resjtřík byl zodpovědný právě Andrej Babiš coby tehdejší ministr financí. Piráti míní, že „je otázka, zda neměl zájem, aby rejstřík skutečných majitelů byl nefunkční“.

Ministr spadl ze židle

Právě Piráti se hned poté, co začalo v srpnu 2018 platit evropské nařízení o střetu zájmů, obrátili na Evropskou komisi, aby se „závažnému střetu zájmů“ premiéra Babiše a ministra zemědělství Miroslava Tomana (jeho otec vlastní velký zemědělský podnik Agrotrade, ministrův bratr jej řídí) věnovala. 

Na konci loňského roku pak evropský audit, který se týkal dotací ze strukturálních fondů, střet zájmů opravdu potvrdil. Premiér Babiš podle něj jako šéf vlády ovlivňuje dotační politiku a z ní skrze Agrofert sám profituje, což je v rozporu s evropskými pravidly. Druhý audit, jenž cílí na peníze ze zemědělských fondů, spěje ke stejnému závěru.

Piráti se proto na podzim 2019 obrátili na vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou s podezřením, zda se Babiš, lidé z firem Agrofertu či státní úředníci čerpáním a proplácením dotací a veřejných peněz nedopouští „dotačního podvodu, porušení povinností při správě cizího majetku či zneužití pravomoci úřední osoby“. Věcí se poté začala zabývat Národní centrála proti organizovanému zločinu.

Pirátské trestní oznámení má 45 stran a doplňuje ho 58 příloh. Jeho součástí je několik právních rozborů „střetu zájmů“ a „skutečného majitele svěřenských fondů“. Všechny analýzy docházejí k tomu, že premiér Babiš tuto skutkovou podstatu naplňuje. „Andrej Babiš nikdy neuvedl ani jednu nezávislou autoritu, která by potvrdila, že není ve střetu zájmů,“ zdůrazňuje se v oznámení. „Nejde o střet dvou různých právních názorů, ale o právní shodu na této věci.“

Několik dokumentů trestního oznámení zmiňuje, že premiér Babiš má na dotační politiku vliv, neboť spolu s ministrem zemědělství Tomanem na evropské půdě bojuje proti stropu zemědělských dotací pro velké podniky, jedná o pravidlech dotací s eurokomisaři. 

A nepřímý vliv má také na úředníky, kteří určují českou dotační praxi. Příkladem může být zážitek Leo Steinera, jenž dělal ředitele národních programů ve Státním fondu životního prostředí. Rozhodl se, že kvůli střetu zájmů pozastaví dotaci pro podnik Ethanol Energy z holdingu Agrofert a počká, až se Česko dobere k nějakému jednotnému postoji. 

„Pozastavených projektů jsou desítky ročně,“ popsal Steiner investigaci.cz svou zkušenost, „v tomto případě se ale postup zcela vymykal běžnému průběhu.“ Místo kritické debaty na téma, zda Agrofertu proplácet nebo neproplácet, mu ředitel fondu Petr Valdman poslal e-mail s emotivním vyjádřením ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO) ve sněmovně. Bylo v něm, že když si ministr Brabec přečetl evropskou auditní zprávu, „málem spadl ze židle“, poněvadž jsou to jenom „ničím nepodložené spekulace“. Steiner nakonec kvůli „nepřátelské atmosféře“ z fondu odešel.

Většina úředníků ale v české iracionální atmosféře tak zásadový postoj neprojevuje. Jsou v obtížné situaci, fakta vypovídají o střetu zájmů, ale vládnoucí politici jej zpochybňují. Ekologický ministr Brabec (ANO) mluví o „nepodložených spekulacích“, ministr zemědělství Toman zase o „útocích na české zemědělství“, ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) se děsí, že zásadový přístup k dotacím by ohrozil „stovky a stovky českých lidí“, zaměstnanců dotovaných firem a jejich rodiny. Úředníci v tomto terénu alibisticky lavírují, svá pozitivní rozhodnutí odkazují například na to, že v žádosti o dotaci nebo o veřejnou zakázku není uveden jako skutečný majitel Babiš, případně se kryjí tak, že vyžadují „čestné prohlášení o neexistenci střetu zájmů“. 

Hřiště pro velké hráče

Jak ale konstatovala europoslankyně Hohlmeier, v Česku nejde jenom o střet zájmů, nýbrž  i o to, že pravidla rozdělování dotací jsou nastavená takovým způsobem, aby je získávali především velcí hráči v průmyslu i v zemědělství. A že to „není náhoda, ale záměr“.

Týdeník Euro například v polovině roku 2019 sestavil tabulku největších příjemců evropských dotací na rozvoj podnikání a ochranu životního prostředí. Přestože peníze měly jít dle unijních pravidel malým a středním podnikům, tabulce kralují „miliardáři“. Největší částku, přes 800 milionů korun, získal v období od roku 2014 zbrojař Jaroslav Strnad a jeho syn Michal (vlastníci skupiny Czechoslovak Group a firem Tatra Trucks a Excalibur Army), třeba na energetické úspory, vývoj nového motoru tatrovek nebo vývoj obrněného vozidla. Svěřenskými fondy spravovaný Babišův Agrofert skončil s více než 400 miliony korun čtvrtý. Euro ale upozorňuje, že zmíněné průmyslové a ekologické dotace představují jen malý díl veřejné podpory Agrofertu, po započtení zemědělských dotací či investičních pobídek od státu se dostaneme jen za období 2014 až 2017 k sumě kolem 6,5 miliardy korun.

Záměru pomoci velkým hráčům se už v roce 2016 věnoval například server neovlivni.cz. Zveřejnil dopis Petra Cingra, místopředsedy představenstva Agrofertu a prezidenta Svazu chemického průmyslu, zaslaný náměstkovi ministra průmyslu Tomáši Novotnému, který byl zodpovědný za čerpání peněz (zhruba 120 miliard korun) z programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OP PIK).

Cingr v dopise náměstkovi děkuje za „velmi konstruktivní jednání ve sněmovně“ a shrnuje, na čem si myslí, že se dohodli. Jednak by měla padnout „současná představa“, která omezuje počet žádostí „jednoho propojeného podniku“ ohledně dotací na jednu až dvě, aby se tak „koncerny i velké podniky“ mohly ucházet o peníze na neomezené množství projektů. Změnit by se mělo také omezení, podle kterého by velké podniky směly vyčerpat jen 20 procent z celkové částky nabízených dotací. Cingr zdůrazňuje, že chápe „obavu ministerstva průmyslu“ z nadměrné poptávky velkých podniků a z toho, že vyčerpají většinu peněz a Evropská komise pak bude mít výhrady. Navrhuje proto alespoň část veřejné podpory pro velké hráče dvakrát zvětšit, na 40 procent celkové částky. Zdůvodňuje to bohulibě, je třeba „nastartovat připravené větší projekty“ a tím také „hospodářství ČR“ a „podpořit zaměstnanost“.

Lobista Cingr se podepsal jako prezident Svazu chemického průmyslu. Faktem ale je, že z jím navrhovaných změn by měl prospěch také koncern Agrofert, v jehož představenstvu seděl.

 

Lidé z praxe popisují i subtilnější možnosti, jak směřovat peníze k velkým podnikům. Za markantní příklad lze použít jeden z programů OPPIK, nazvaný technologie; Upřednostňuje žadatele, kteří si kromě stroje k němu koupí i řídící systém. Na první pohled je to chválihodné, podporuje se tím přece modernější výroba. Při bližším ohledání se ale ukazuje, že malé firmy v tomhle programu nemohou moc uspět, k jednomu stroji řídící systém nepotřebují, navíc často prodraží investici nad jejich možnosti. 

Stejné pravidlo platí i při investicích v zemědělství. „Víc bodů dostane ten, kdo si k zemědělským strojům pořídí i satelitní navigaci,“ popsal investigaci.cz jeden příklad Jan Štefl, místopředseda Asociace soukromého zemědělství a člen monitorovacího výboru Programu rozvoje venkova. „Říkají tomu precizní zemědělství, protože kombajn si s pomocí satelitu najde optimální směr jízdy po poli, umí přesně sledovat předchozí řádek. Jenže takovou investici si mohou dovolit jen velké podniky, ti malí v důsledku bodového znevýhodnění nakonec z možnosti čerpat peníze na investice vypadnou.“

Oficiální punc dal domněnkám o systémovém protežování velkých hráčů Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). V polovině roku 2018 zveřejnil závěr o rozdělování dotací z Programu rozvoje venkova. Vybral si jedno opatření nazvané Spolupráce, na které šlo celkem 3,8 miliardy korun. NKÚ konstatoval, že ačkoliv deklarovaným cílem byla podpora malých a středních podniků, většina peněz skončila u velkých. „Je to díky pravidlům a podmínkám, které ministerstvo zemědělství nastavilo,“ napsali kontroloři. „Víc než 2,8 miliardy korun bylo vyčleněno na jednu konkrétní oblast, kde většinu žadatelů představovaly právě velké potravinářské společnosti.“ Třeba mlékárenský kolos Madeta takto dosáhl na 225 milionů korun, Vodňanská drůbež a Kostelecké uzeniny, obě firmy z holdingu Agrofert, dostaly celkem 397 milionů korun. 

Přečtěte si

Kontrolní mise EU v zemi kozla zahradníka

Klíčové okolnosti neznáme

Střet zájmů ale není první dotační kauzou Andreje Babiše, kterou se Česko a Evropa zabývá. Už v roce 2008 se psalo o dotaci 42,5 milionu korun z evropských fondů, jež získala Farma Čapí hnízdo. Babiš tehdy ještě nebyl v politice (hnutí ANO založil o tři roky později, ve sněmovních volbách s ním uspěl v roce 2013), byl ale známý jako jeden z nejbohatších Čechů, bezskrupulózní podnikatel a schopný lobbista. Články se také netýkaly věcí, které jsou dnes v souvislosti s Farmou Čapí hnízdo na pořadu dne – tedy podezření Andreje Babiše z dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, ale faktu, že z evropských peněz podporujeme projekty miliardářů a běžní obyvatelé regionu z nich nemají žádný prospěch.

Na jaře 2010 byl rekreační a konferenční areál Čapí hnízdo hotov. Vznikl kolem ruin někdejšího lihovaru a hospodářského dvora, který se povedlo celkem citlivě rekonstruovat a začlenit do něj nové objekty. Jeho dominantou je jízdárna v podobě čapího hnízda, obložená zježenými dubovými kládami. Areál zahrnuje nejen konferenční sál pro asi 170 lidí, hotel, restauraci, hřiště na basketbal, házenou a golf, dětské hřiště, ale též farmu, patří k němu i rozlehlý rybník a přes sedmdesát hektarů pastvin a polí v okolí.

Babiš byl v době, kdy rostlo Čapí hnízdo, známý a médii sledovaný muž. Veřejnost se dozvídala nejen o expanzi jeho Agrofertu, ale i o kontroverzní kariéře tohoto byznysmena slovenského původu. Začal ji na sklonku komunistického režimu, kdy pracoval pro státní podniky zahraničního obchodu, například Petrimex, a později je zastupoval v Maroku. Ze slovenských archivů vyplývá, že poskytoval informace komunistické státní policii, Babiš tvrdí, že nebyl agentem, jen prý předával obchodní informace. 

Jeho vlajková loď Agrofert vznikla v roce 1993, několik týdnů po rozpadu Československa, jako česká pobočka na Slovensku sídlícího někdejšího státního podniku Petrimex. Babiš se stal ředitelem této pobočky a o dva roky později Agrofert ovládl. Klíčové okolnosti tohoto ovládnutí nejsou dodnes známé. Figurovaly v něm například peníze záhadné švýcarské společnosti O.F.I., která kromě vstupu do Agrofertu nevykázala žádnou jinou aktivitu. Babiš tvrdí, že za O.F.I. stáli jeho bývalí spolužáci ze švýcarského lycea, kde ale na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval jenom pár měsíců a jméno žádného z nich nikdy neuvedl. Ani Petrimex uspokojivě nevysvětlil, proč se nechal připravit o pobočku, do které investoval stovky milionů korun a přenechal jí většinu svých klientů.

Růst Agrofertu pod Babišovou taktovkou pak začíná akvizicemi chemiček, které vyrábí zemědělská hnojiva. Později skupuje například síť podniků, jimž patřila sila na skladování obilí. Jak strategické to bylo rozhodnutí, se ukázalo po nezvyklé úrodě obilí v roce 2004, kdy byl stát postaven před povinnost pomoci zemědělcům s nadúrodou takzvanými intervenčními nákupy. Stát ale sklady, do kterých by mohl takto nakoupené obilí uložit, neměl. Nastala tak absurdní situace, od zemědělců pšenici levně vykupovaly dva největší majitelé skladů (jedním z nich byl Agrofert) a intervenční peníze za skladování tekly k nim (šlo o zhruba jeden a půl miliardy korun pro oba majitele skladů).

Postupně Babiš nabaloval další články potravinářského výrobního řetězce, Agrofert vstoupil do zemědělské výroby, pořídil si zpracovatelské podniky, mlékárny, masokombináty, pekárny, a také výrobu biopaliv. Právě v souvislosti s biopalivy se Babiš proslavil lobbistickým majstrštykem. Prezident Václav Klaus na jaře 2010 vetoval zákon o vyšším povinném dílu biopaliv přimíchávaném do nafty a benzinu. Babišovi se ale podařilo přivést poslance do sněmovny na mimořádnou schůzi, kde veto přehlasovali. Novináři tehdy reportovali, že „demonstrací před sněmovnou to jistila Agrární komora“, v níž má Agrofert silnou pozici. Doporučení účastnit se demonstrace dostali také zaměstnanci firem holdingu Agrofert.

Musel jsem lhát

Vraťme se ale k Čapímu hnízdu. Až do poloviny roku 2010 se mělo jaksi samo sebou za to, že patří Babišovi. Bulvární deník AHA například nabídl čtenářům sérii fotek právě dostavěného „kuriózního objektu druhého nejbohatšího Čecha“ s titulkem: „Miliardář Babiš má Čapí hnízdo!“

První zmínka o dotačním problému padla na podzim roku 2010 v týdeníku Ekonom s podtitulkem: „Majitel holdingu Agrofert tvrdí, že mu areál Čapí hnízdo nepatří. Mlží kvůli dotacím?“ Původním záměrem reportéra nebyla žádná dotační investigace, text měl být o životě miliardářů, konkrétně o „dvou právě dokončovaných středočeských areálech“ dvou nejbohatších Čechů, majitele finanční skupiny PPF Petra Kellnera a majitele Agrofertu Babiše, které „propojují vesnické  stavby s moderní architekturou, luxusní ubytování s krásnou přírodou“. Redaktora Jiřího Pšeničku ale zaskočilo, že zatímco Kellner se k novému areálu otevřeně hlásí, Babiš „mlží“. 

„Možná proto, aby nepřišel o dotace,“ uvažoval v článku o Babišově tvrzení, že jeho Agrofert není majitelem Čapího hnízda, ale jen „strategickým partnerem“. Kdo je majitel, Babiš údajně nevěděl. Tuto informaci nebylo možné zjistit ani z obchodního rejstříku, protože Farma Čapí hnízdo měla anonymní listinné akcie na majitele. (Díky změně zákona byl tento vysoce korupční typ akcií v roce 2014 zakázaný a změněný na akcie na jméno.) Novinář v článku dovozoval, že důvodem vlastnické netransparentnosti může být fakt, že Farma Čapí hnízdo získala dotaci z evropských fondů – určenou jen pro malé a střední podniky. Kdyby se ukázalo, že je propojena s kapitálově mnohem silnější firmou, musela by dotaci vracet.

Zmíněný článek z roku 2010 příliš pozornosti nevzbudil, nejasnosti kolem dotace a vlastnictví Čapího hnízda zapadly jako jedna z mnoha zápletek v kariéře kontroverzního miliardáře. Na pořad dne se dotační otazník znovu vrátil po roce 2013, když Babišovo hnutí ANO skončilo ve volbách na druhém místě se skoro 19 procenty hlasů, a Andrej Babiš se stal ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD). 

Pokud jde o samotné vlastnictví Čapího hnízda, předvedl Babiš hotový veletoč protichůdných výroků. Co řekl v roce 2010 redaktorovi časopisu Ekonom, jsme už zmínili. Tři roky nato ale na Twitteru psal o Čapím hnízdě způsobem, jako by mu říkalo pane: „Zkušenosti v podnikání i politice mě ujistily, že nejlepší místo k životu je moje farma. Zvířata nelžou, nekradou a nemají lidské problémy.“ O pár dní později opět na Twitteru dodal: „Na naši farmu přiletěl čáp, takže už by se nemělo ochladit.“ Krátce před úspěchem ve sněmovních volbách naopak časopisu Respekt tvrdil: „S Čapím hnízdem nemám nic společného. Nevím, komu to patří. Farmu mají, myslím, nějací advokáti.“ 

Podobná tvrzení se několikrát opakovala. Na přímé dotazy novinářů vlastnictví Čapího hnízda vždy popřel, o to raději se jím ale chlubil před voliči. Katarze přišla na jaře 2017, k opozičním politikům, kteří dlouhodobě žádali, aby Babiš nejasnosti kolem Čapího hnízda vysvětlil, se přidali poslanci vládní ČSSD a svolali k tomuto tématu mimořádnou schůzi sněmovny. 

Babiš tam poslancům sdělil, že v době přidělení dotace vlastnily anonymní akcie Farmy Čapí hnízdo jeho dvě dospělé děti, Adriana Bobeková a Andrej Babiš mladší. Podíl za další dvě nezletilé děti a manželku Moniku držel její bratr Martin Herodes. „Proč jsem nechtěl říci jména akcionářů? No, protože jsem nechtěl ohrozit svoje děti. Svoji rodinu! To je to nejcennější, co mám!“ uzavřel emotivně Babiš. „Nemohl jsem říci pravdu! Toto přece musí každý rodič pochopit!“ Téměř padesátka poslanců hnutí ANO pak svému lídrovi dlouze a ve stoje tleskala.

Nevím, nepamatuji si

Záhada držitelů akcií byla tedy objasněna. Zbyla ale další záhada, proč vlastně Regionální operační program (ROP) Střední Čechy na Čapí hnízdo vůbec přispěl.

„Tenhle projekt měl být stopnut, neměl dostat žádné peníze, oba posudky na něj byly negativní,“ řekla investigaci.cz na adresu Čapího hnízda Ivana Havlíková, jedna ze dvou externích hodnotitelů, které si úředníci ROP Střední Čechy v roce 2008 najali. Před dvanácti lety Havlíková uzavřela čtyřstránkové hodnocení jasně deklarovanou pochybností o tom, že projekt širší veřejnosti prospěje. Doslova napsala: „Plánovaný areál by jistě úspěšně sloužil k prezentaci investora a k pořádání jeho firemních akcí, jeho přínos pro celý region a efektivní využití vložených prostředků nebyly ale podle mého názoru dostatečně prokázány.“ 

Hodnotitelé také zmiňovali, že se nevyznají v propletenci firem, jež se okolo projektu točily  – pozemky koupila a o stavební povolení požádala Imoba z holdingu Agrofert, daňová přiznání doložilo ZZN Agro Pelhřimov z téhož holdingu, žadatel byla Farma Čapí hnízdo, jejíž majitel nebyl známý. Hodnotitelé proto chtěli, aby tento propletenec žadatel vysvětlil. Havlíková dnes říká, že si po hodnocení domluvila schůzku s úředníky ROP: „Projednávali jsme to osobně, upozorňovala jsem na to, že projekt má vážné nedostatky a ptala se, jak budeme dál postupovat, jestli se to stopne, nebo jestli budeme po žadateli chtít upřesnění.“

Projekt se ani nestopl, ani nepřepracoval. Naopak, v srpnu 2008 hladce prošel hlasováním výboru Regionální rady. V patnáctičlenném výboru byli politici především ze stran, jež jsou dnes v parlamentní opozici, převahu měla ODS. 

Opozičním politikům ale žádný významný otisk kauzy, u jejíhož zrodu kdysi stáli, v hlavě nezůstal. „Proboha, jak si mám z doby před dvanácti lety pamatovat projednávání nějakého projektu, rozumějte, projednávaly se jich stovky, že tam bylo nějaké Čapí hnízdo si vůbec nepamatuji,“ říká dnešní senátor ODS Jiří Burian a dodává: „Jestli jsem na tomhle zasedání vůbec byl.“ (Podle zápisu z jednání byl přítomen.) 

„Na Čapí hnízdo si nepamatuji, projekty hodnotili hodnotitelé a úředníci, my jsme dostávali jenom výsledky,“ tvrdí pro změnu poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová. „Prošlo nám rukama mnoho a mnoho desítek projektů. Aby se člověk některým z nich podrobně zabýval, musel by mít podezření, že něco není v pořádku, a my jsme žádné takové podezření neměli.“

Jednou z příčin může být i to, že úředníci si výhrady externích hodnotitelů nechali pro sebe. Politici, kteří peníze na Čapí hnízdo odhlasovali, o nich podle tehdejšího předsedy výboru, dnes poslance ODS Petra Bendla, neměli ani tušení. „My jsme je neměli vůbec k dispozici, nebyly součástí dokumentace. My jsme dostali doporučení, o ničem takovém jsme nevěděli,“ uvedl Bendl pro irozhlas.cz. „Úřad neavizoval žádné problémy. Rada rozhodla na základě toho, co připravil úřad.“

Podle Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), který se Čapím hnízdem také zabýval, kritika projektu ze strany hodnotitelů nedorazila ani k žadateli, tedy k Farmě Čapí hnízdo. „Příjemce dotace nebyl o externím hodnocení nikdy vyrozuměn a nikdy nebyl požádán, aby objasnil problematické prvky,“ stojí v závěrečné zprávě OLAF z roku 2017. „Projekt byl schválen navzdory závažnosti expertních komentářů a absenci vysvětlení od žadatele.“

Zodpovědní úředníci nechtějí svou někdejší roli komentovat. „Moc se omlouvám, nechci o tom mluvit,“ říká Iveta Holá, jedna ze dvou žen, jež měly projekt a externí hodnotitele na starosti. Dnes pracuje v soukromé konzultantské společnosti, která radí obcím, krajům a ministerstvům v oblasti regionálního rozvoje a kvality životního prostředí. Její bývalá kolegyně Martina Pecháčková dělá projektovou manažerku evropských a národních programů na ministerstvu pro místní rozvoj a také nechce mluvit. Má tu stejného šéfa jako kdysi na úřadě ROP Střední Čechy, jeho někdejší ředitel Marek Kupsa dnes zastává funkci ředitele jejího odboru. Ani on se ale s médii nechce bavit. „Podával výpověď na policii, je vázán mlčenlivostí,“ říká sekretářka za nepřítomného ředitele. „Můžete mu zkoušet volat, ale jsem si jistá, že vám řekne totéž, co já.“

Přečtěte si

Koronavirus: Premiér v porcelánu

Nepravdy a zatajené informace

Policisté zvažovali, zda nemají stíhat také úředníky, kteří dotaci areálu posvětili, a to kvůli porušování povinností při správě cizího majetku. Dospěli však k závěru, že jejich případný zločin je už promlčený.

Nakonec policie v září 2017 obvinila celkem jedenáct osob z dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie. Hrozilo jim pět až deset let za mřížemi. Vedle samotného Andreje Babiše se obvinění týkalo lidí ze statutárních orgánů Farmy Čapí hnízdo a dalších kooperujících firem. Mezi obviněnými byli i Babišova dcera, syn, manželka a její bratr.

Policisté shromáždili řadu důkazů o tom, že v případě Farmy Čapí hnízdo se nikdy nejednalo o samostatnou firmu, naopak byla propojená s kolosem Agrofert, a dotaci pro malé a střední podniky tak získala podvodem. K podobným závěrům došel i OLAF (European Anti-Fraud Office), který kauzu šetřil ve stejné době jako česká policie (2015-2017). Také OLAF píše o „nepravdivých a zatajených informacích“ v žádosti o dotaci. Jak OLAF ve své zprávě uvádí, z úplných informací by muselo být zřejmé, že žadatel „netrpěl handicapy typickými pro malé a střední podniky“, a proto nepotřeboval finanční pomoc. Zároveň Evropský úřad pro boj proti podvodům dospěl k závěru, že rodinné vazby mezi osobami vlastnícími Farmu Čapí hnízdo a holding Agrofert „znemožňují, aby bylo na firmy nahlíženo jako na nezávislé“, ale byly „propojené“. 

Navzdory těmto skutečnostem státní zástupce Jaroslav Šaroch stíhání všech obviněných na podzim 2019 zastavil. Konstatoval sice, že mezi Farmou Čapí hnízdo a společnostmi z holdingu Agrofert panovaly „zcela nadstandardní vztahy“, avšak dle jeho názoru se nepodařilo prokázat, že by Babiš byl skutečným vlastníkem akcií, a na Farmu Čapí hnízdo se tak může pohlížet jako na malý či střední podnik. Podle Šarocha nebylo prokázáno ani to, že nepravdivé či zkreslené údaje někdo napsal do žádosti o dotaci úmyslně.

Kauza pak putovala k nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Ten zrušil Šarochem zastavené stíhání v případě dvou lidí, současného premiéra Babiše a Jany Mayerové, dotační expertky a členky představenstva Farmy Čapí hnízdo, která žádost o dotaci z evropských peněz vypracovala. Konec jejich stíhání žalobce Zeman označil za „nezákonný a předčasný“ a kauza se znovu vrátila ke státnímu zástupci Šarochovi.

Toho teď spolu s vyšetřovateli čeká spousta práce. Musí se znovu a hlouběji zabývat tím, zda Čapí hnízdo a Agrofert byly, či nebyly propojené – Šarochovi totiž na rozdíl od OLAF rodinné vazby jako důkaz nestačily. Nevěděl si také rady s konstatováním, co je přesně malý podnik –  jasná definice takového subjektu podle něj údajně neexistuje. Tento problém by nyní měly vyjasnit evropské instituce. Vyšetřování by rovněž mělo cílit i na otázku, zda Babiš nebyl takzvaným nepřímým pachatelem, tedy někým, kdo řídil získání dotace z povzdálí, aniž by v procesu sám figuroval.

Koncem dubna by měla být hotová konečná verze zprávy europoslanců z rozpočtového výboru, kteří kvůli premiérovu střetu zájmů v únoru pod vedením Moniky Hohlmeier navštívili Česko. Výbor pak doporučí europarlamentu, jak by měl postupovat při schvalování nového evropského rozpočtu, jenž se právě projednává. Dá se očekávat, že ochota naslouchat lobistům velkých hráčů z Česka bude snad konečně nižší než dosud. 

Autorka článku: Hana Čápová

Autorka grafiky: Lenka Matoušková

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

The post Česká dotační bažina appeared first on investigace.cz.

Zahraniční obchod s vojenským materiálem funguje v Česku netransparentně. Tuzemská ministerstva přivírají nad závaznými normami oči, aby vyšla vstříc potřebám českých zbrojařů. Veřejnost má velmi omezenou možnost zbrojní export kontrolovat, což je problém nejen z hlediska národní bezpečnosti, ale i české zahraniční politiky. Dokládá to případ kontroverzního vývozu vojenského materiálu do Ázerbájdžánu, který před dvěma lety realizovaly firmy holdingu Czechoslovak Group, jenž patří zbrojaři Strnadovi. Do jihokavkazské země, kam Evropská unie a OBSE nedoporučují vyvážet, tehdy dorazily houfnice Dana a raketomety Vampir české výroby. 

„Ministerstvo obrany se v posledních letech nevyjadřovalo k žádnému vývozu armádního materiálu do Ázerbájdžánu. Nevíme tedy, jak se tam zmiňovaná technika mohla dostat,“ řekl v září 2017 Hospodářským novinám mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek.

Na rozhodnutí o udělení licence ze 13. února 2017 je nicméně citovaná část kladného závazného stanoviska, které ministerstvo obrany vydalo. A v ní stojí: „Ministerstvo obrany souhlasí s udělením licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem pro společnost Real Trade Praha a. s. (součást holdingu Czechoslovak Group – pozn. red.), a to pro vývoz 18 vozů Tatra T815 VPR 9 8×8 s obrněnou kabinou a 36 vozů Tatra T815 VP 31 8×8 s obrněnou kabinou do Ázerbájdžánu.“

Když jsme tiskového mluvčího rezortu obrany Jana Pejška na rozpor upozornili, dostalo se nám této odpovědi: „Stanovisko, které zmiňujete, se týkalo vývozu vozidel Tatra, nikoliv houfnic Dana a raketometů, ke kterým směřujete své otázky. Nyní již neumím posoudit, zda vyjádření ze září 2017 bylo mnou nepřesně formulované či redakčně upravené, v každém případě se týkalo kauzy vývozu houfnic a raketometů,“ uvedl Pejšek letos v srpnu.

Ve stanovisku ministerstva, jež investigace.cz získala na základě informačního zákona, však dále stojí: „Vzhledem k tomu, že k výrobě podvozků Tatra T815 VPR 9 8×8 byly použity 122mm raketomety RM-70 a k výrobě podvozků Tatra T815 VP 31 8×8 byly použity 152mm samohybné houfnice ShKH vz. 77 pocházející z AČR (Armády České republiky – pozn. red.), […] Ministerstvo obrany požaduje, aby společnost Real Trade Praha a. s. byla při vydání licence zavázána oznámit […] datum vývozu […] včetně výrobních čísel a státu, do kterého budou vyvezena.“

Stanovisko se tedy průkazně týkalo jak podvozků, tak houfnic a raketometů.

Ministerstvo obrany ale nebylo zdaleka jediným rezortem, jenž se politicky citlivý zbrojní obchod do Ázerbájdžánu snažil před veřejností zastřít. Jak se v Česku povoluje vývoz zbraní do zahraničí a kdo do něj kromě pár zasvěcených úředníků vázaných mlčenlivostí vlastně vidí? A jaké to může mít dopady na naši bezpečnost a zahraniční politiku?

Víme, ale neřekneme

Podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem uděluje v Česku exportní licenci ministerstvo průmyslu a obchodu na základě závazných stanovisek ministerstva zahraničí, obrany a vnitra.

České rezorty průmyslu, obrany a zahraničí daly v únoru 2017 zelenou k vývozu souprav zmíněných Tater. Ovšem jen do Izraele. Háček byl v tom, že v licenci od počátku vedle izraelské firmy jasně figurovalo Ministerstvo obrany Ázerbájdžánské republiky – a to jako konečný uživatel.

Na základě nových informací z uniklých dokumentů jsme zrekonstruovali proces, během něhož se ze souprav Tater vyvezených z Česka stala složitou cestou do Ázerbájdžánu děla Dana a raketomety Vampir.

Přečtěte si

České zbraně v Ázerbájdžánu I: Jak se z podvozku stalo dělo

Ačkoliv ministerstva o Ázerbájdžánu jako konečném uživateli od začátku věděla, médiím a veřejnosti zpočátku komunikovala, že povolila vývoz do Izraele. Což je jen část pravdy.

Stejně tak ministerstva podle dokumentů, jež má investigace.cz k dispozici, věděla, že do jihokavkazské země doputují nikoliv samotné podvozky, ale plně funkční houfnice a raketomety, které se na podvozky cestou namontují.

K této montáži, která podvozky transformovala na takzvaný smrtící materiál, docházelo na Slovensku – mimochodem ve zbrojovce firmy ze stejného holdingu Czechoslovak Group jako je i firma, která z Česka podvozky Tater vyvezla.

Obchod za půl miliardy

Někdejší ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček na podzim 2017 pro Hospodářské noviny uvedl, že o obchodu nevěděl.

Na otázku, zda je obvyklé, aby ministr neměl přehled o natolik kontroverzním a významném obchodu za celkem 482 milionů, nám tiskové oddělení ministerstva odmítlo letos srpnu odpovědět. Ignorovalo i naši otázku, zda si nelze vyložit zvláštní formulaci v licenčním rozhodnutí tak, že firma Real Trade Praha mohla v případě reklamace vojenský materiál vyvézt přímo do Ázerbájdžánu (konečnému uživateli) a nikoliv svému obchodnímu partnerovi do Izraele, jak ji zavazovala licence. V licenci je totiž uvedeno:

„V případě kvalitativní reklamace lze likvidovat vadné zboží v místě konečného uživatele a i možnost opravy vadného zboží v ČR, tj. možnost dovozu vadného zboží do ČR a jeho zpětný vývoz konečnému uživateli po opravě.“

Dnes již víme, že do Ázerbájdžánu putovala děla a raketomety ze Slovenska (s krátkým mezipřistáním v Izraeli). Tam se dostaly z Česka (opět po krátké zastávce v Izraeli) proto, aby se podvozky Tatra zkompletovaly na bojová vozidla Dana a Vampir.

„Pokud jde o konkrétní případy, jsme vázáni mlčenlivostí,“ odpověděla na otázky investigace.cz k zbrojnímu exportu mluvčí ministerstva průmyslu Miluše Trefancová a dodala, že „otázka zahraniční politiky je v kompetenci Ministerstva zahraničních věcí, které posuzuje aktuální situaci v regionech, v daném případě v Ázerbájdžánu“.

Právě ministerstvo zahraničí sehrálo podle kompetenčního zákona v rozhodování o povolení dodávky vojenského materiálu do Ázerbájdžánu klíčovou roli. Komunikace Černínského paláce směrem k veřejnosti by se dala v nejlepším případě nazvat jako zavádějící.

Věž ze slonoviny

Někdejší tisková mluvčí ministerstva zahraničí Irena Valentová v září 2017 pro Hospodářské noviny uvedla: „Česko schválilo prodej (speciálních) podvozků vozů Tatra do Ázerbájdžánu. Ale jen proto, že se jedná o nesmrtící materiál, a to právě s ohledem na (dřívější – pozn. red.) odmítnutí vyvézt do Ázerbájdžánu vojenský materiál.“

Bývalý náměstek ministra zahraničí a současný stálý představitel ČR při OSN a OBSE ve Vídni Ivo Šrámek týden poté vývoz překvapivě popřel:

„Tím, že Česká republika licenci nevydala, ani jiný členský stát Evropské unie, jsme přesvědčení, že to, co na těch fotkách vidíme, nemůže mít původ zaprvé v České republice a zadruhé ani v jiném členském státu EU.“

Díky uniklým dokumentům dnes nicméně víme, že podvozky Tatra a na ně namontované houfnice a raketomety měly prokazatelně původ v Česku a na Slovensku. A že právě tyto dvě země dodávku vojenského materiálu povolily.

Na otázku, jak lze vysvětlit rozpor v prohlášeních mluvčí a náměstka, nám pracovník tiskového odboru MZV odpověděl, že tam žádný rozpor není, a dodal: „Pan náměstek komentoval to, co bylo zachyceno na fotografiích, mluvčí potvrdila vývoz podvozků jako vývoz nesmrtícího vojenského materiálu, který neporušil embargo OBSE vůči Ázerbájdžánu.“

Oběti eskalace 

Jakub Eberle, výzkumný pracovník, jenž se v Ústavu mezinárodních vztahů věnuje mimo jiné i problematice českých zbrojních exportů, má na podobné dodávky vojenského materiálu jasný názor: „Dodávat vojenský materiál do oblastí, kde konflikty již probíhají či jejich propuknutí hrozí, je vždy z podstaty věci problematické. Ázerbájdžán mezi takové oblasti nepochybně patří kvůli sporu o Náhorní Karabach, proto zde ostatně máme i embargo OBSE. Dodavatel může exporty do takových oblastí nepřímo přispívat k eskalaci napětí a destabilizaci států, společností i celých regionů.“

O tom, že úředníci MZV věděli, že v Ázerbájdžánu namísto podvozků skončí houfnice a raketomety, svědčí mimo jiné formulace citovaná z licenčního rozhodnutí, které má investigace.cz k dispozici: „MZV ČR si vyhrazuje právo požádat o okamžité pozastavení čerpání licence v případě, že situace v oblasti Náhorního Karabachu bude eskalovat v otevřený konflikt.“ Úředníci v Černínském paláci si tedy byli velmi dobře vědomi toho, že nepovolují vývoz obyčejných podvozků, ale součást zbraňového systému.

Zarážející skutečností je to, že vývoz vojenského materiálu čeští diplomaté povolili jen šest měsíců poté, co konflikt v Náhorním Karabachu eskaloval. Takzvaná čtyřdenní válka si v dubnu 2016 v Náhorním Karabachu vyžádala okolo 200 obětí z obou stran konfliktu, tedy Arménie i Ázerbájdžánu, které vedou o sporné území krvavou válku od rozpadu Sovětského svazu. Celé znění souhlasného stanoviska nám MZV odmítlo poskytnout kvůli závazku zaměstnanců zachovávat mlčenlivost.

Není závazek jako závazek 

Z mezinárodněprávního hlediska však není problematický jen zmíněný válečný konflikt.

Ázerbájdžán podle mezinárodní organizace Human Rights Watch systematicky porušuje lidská práva, umlčuje svobodná média a vězní a mučí desítky odpůrců současného prezidenta Ilhama Alijeva. Podobně hodnotí Ázerbájdžán i americká organizace Freeedom House. Ve svém každoročním žebříčku, který mimochodem hojně používá i česká diplomacie, ho označuje za „nesvobodný“. Na škále měřené od nesvobody ke svobodě získal 11 bodů z možných 100.

Proto se nabízí též otázka, zda se úředníci ministerstva zahraničí, kteří mají během licenčního řízení na starost soulad konkrétních vývozů s mezinárodními závazky a platnou českou legislativou, dostatečně řídili závaznými kritérii. Ty stanovuje Společným postojem Rady ministrů zahraničí členských států EU z roku 2008. Tato kritéria jsou závazná i proto, že jsou vetkána do české legislativy, jež zahraniční obchod s vojenským materiálem v Česku ošetřuje.

Dodávka houfnic a raketometů do Ázerbájdžánu, kterou Černínský palác fakticky posvětil, přitom mohla odporovat rovnou několika z celkem osmi kritérií.

Nastavení systému

Podle odborníků představuje netransparentnost, která obecně provází licenční řízení a vývoz českého vojenského materiálu do zahraničí, několik významných rizik.

Zaprvé se tím v Česku vytváří živná půda pro kriminální činnost. Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) ostatně ve své zprávě za loňský rok uvádí, že v souvislosti s trestnou činností nelegálního obchodování se zbraněmi, výbušninami a vojenským materiálem zaznamenala v minulých letech mírný vzestup.

„Pachatelé této trestné činnosti prakticky tvoří průřez celé společnosti. Jedná se o dobře situované podnikatele, pro které jsou zbraně pouhou komoditou a jejichž záměrem je obcházet licenční řízení se získáním maximálního zisku, přes ‚pouhé‘ sběratele a dobrodruhy, kteří si zbraň opatřují pro své vlastní potřeby, až po zločinecká seskupení,“ dodává specializovaný útvar kriminální policie.

Rizika ohrožení naší bezpečnosti si všímá i Jakub Eberle z Ústavu mezinárodních vztahů:

„Zbraně mohou přispět k eskalaci konfliktů, které pak přispějí ke zhoršení naší bezpečnostní situace. Mohou skončit v nepovolaných rukou, například u zločinců či teroristů.“

Přečtěte si

České, slovenské a československé zbraně v syrské válce

Zadruhé jde o to, že zbrojní vývozy zásadně ovlivňují směřování české zahraniční politiky, ale nevede se o nich žádná veřejná debata. Neexistují dokonce žádné účinné mechanismy politické kontroly, jako je tomu například v Německu nebo Holandsku.

„Ministerstva (v ČR – pozn. red.) nemusí svá rozhodnutí nijak zdůvodňovat, a to ani před poslanci či senátory. Rozhodování o exportech zbraní je přitom výsostně politickou záležitostí, nikoliv pouhým technickým posuzováním jasných a nezpochybnitelných kritérií. V tuto chvíli netuší ani poslanci a senátoři, z jakého důvodu byl konkrétní obchod povolen, či naopak zamítnut. Je potřeba, aby bylo toto rozhodování transparentnější a kontrolovatelné. To ale není chyba konkrétních úředníků, ale celkového nastavení systému,“ srovnává domácí situaci se zahraničím odborník na zbrojní vývozy Jakub Eberle.

Tento text vznikl za podpory mezinárodního investigativního projektu GACC (The Global Anti-Corruption Consortium) zaměřeného na země Visegradu. Na projektu spolupracují Átlátszo a Direkt36 z Maďarska, polská Fundacja Reporterów, Investigatívne centrum Jána Kuciaka ze Slovenska a česká investigace.cz.

The post České zbraně v Ázerbájdžánu II: Ministerská mlha appeared first on investigace.cz.