Věznici Guantánamo zřídila v roce 2002 Bushova administrativa. Na americké námořní základně na Kubě zadržovala osoby podezřelé z terorismu. Věznice se postupně stala symbolem hrubého porušování lidských práv. Většina lidí v ní byla držena bez obvinění a bez řádného soudu. Když do prezidentské funkce nastoupil v roce 2009 Barack Obama, slíbil, že kritizovanou věznici uzavře a snažil se dohodnout s různými zeměmi, aby propuštěné vězně přijaly. Tak se několik bývalých vězňů z Guantánama dostalo i na Slovensko.

Jak se jim dnes daří, se vypravily zjistit reportérky investigace.cz Pavla Holcová a Zuzana Šotová. Odposlech s nimi natáčel Jiří Slavičínský.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

The post Podcast Odposlech: Bývalí vězni z Guantánama na Slovensku appeared first on investigace.cz.

Je deset hodin ráno a v mrazem sevřené Bratislavě si podáváme ruku s mužem, který byl devět let redukován na číslo 280. Halid je Ujgur a jedna špatná úvaha, a sice že by byl raději zadržen Američany než Číňany, mu zničila život. Američané ho poslali na Guantánamo, kde ho sice rychle zprostili obvinění, avšak dalších dvanáct let trvalo, než mohl začít nový život na Slovensku. Ten ale bezproblémový není, neboť Slováci mu navzdory slibům neudělili občanství.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Při podání ruky taktně odvrací zrak, zřejmě z náboženských důvodů. Halid je Ujgur, člen turkického etnika ze Střední Asie. Narodil se a část života prožil v Číně, odkud se ve čtyřiadvaceti letech rozhodl odejít. Na Slovensku je proto, že první vláda Roberta Fica se v roce 2009 rozhodla vylepšit své vztahy se Spojenými státy a přijala bývalé vězně z Guantánama.

Dnes již víme, že z více než 780 mužů, kteří byli na Guantánamu drženi, měl pouze zlomek vůbec co dočinění s terorismem, natož s organizováním útoku na USA. Obamova administrativa ve snaze vojenskou základnu uzavřít přemístila zhruba 200 osob do různých zemí světa – šlo o jedince, kteří se například kvůli obavám z režimu nemohli vrátit do své vlasti. Do této skupiny patřilo i přes dvacet Ujgurů, včetně zmíněného Halida. Všichni byli zadrženi, když se v roce 2001 snažili dostat z Afghánistánu do Pákistánu.

„Na Guantánamu nebylo dobrého nic. Zadrželi jsme je mimo jakýkoli právní rámec, přitom jsme měli nástroje, abychom s nimi zacházeli jako s válečnými zajatci podle Ženevské úmluvy. Podělali jsme to,“ konstatuje Daniel Fried, jenž mezi lety 2009 a 2013 zastával pozici zvláštního vyslance pro uzavření Guantánama. „Jakmile se totiž jednou rozhodnete, že uděláte něco mimo právo, těžko to pak budete s právem zase slučovat.“ Když už se někteří ze zadržených dostali k „soudu“, jednalo se o vojenskou komisi. Při běžném procesu by totiž důkazy získané mučením či pomocí anonymních svědků pravděpodobně nikdy neobstály.

Fried zároveň vysvětluje, že chápe důvod vzniku vězení na Guantánamu – vztek, frustrace a strach převážily nad racionálním uvažováním. „Bushova vláda byla konzervativní a měla mít na paměti konzervativní principy fungování státu, důvěru v instituce. Nakonec si na to vzpomněli, ale už bylo pozdě.“

V případě skupiny Ujgurů už samotná Bushova administrativa uznala, že jsou drženi neoprávněně, vysvětluje Fried. Byli to také jediní vězni z Guantánama, s nimiž se osobně setkal. Přesto trvalo dvanáct let, než se Halid dostal na Slovensko, kde měl začít nový život.

Nepřátelé Číny

„Víte, to, co se Ujgurům děje v Číně, genocida, to nezačalo nedávno,“ říká na úvod svého vyprávění Halid. „Policie nás šikanovala jen proto, že jsme muslimové. Jestliže jsme zrovna žádný zákon neporušovali, tak si nějaký vymysleli.“ Halid pak pokračuje popisem několika incidentů. Policie ho například zatkla, poněvadž se modlil. Tenkrát měl ale štěstí, neboť vězení už bylo plné, tak jej pustili. Jindy chtěli se sousedy slavit svátek, avšak policie je rozehnala s tím, že se nesmějí shromažďovat.

Jelikož tlak ze strany vlády neustále narůstal, ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodl ze země odejít. „Naskytla se k tomu malá příležitost,“ ukazuje mezeru mezi palcem a ukazováčkem, „tak jsem šel.“ Do té doby pomáhal svému otci v podnikání, často třeba jezdil prodávat zboží do sousedního Kyrgyzstánu. Z Číny ale zamířil přes Pákistán do Afghánistánu.

Prý tam tehdy směřovalo hodně Ujgurů. Halid také hledal vhodné místo, kde by začal s podnikáním. V Afghánistánu navíc sídlila ujgurská organizace, která jednak podporovala krajany a zároveň sháněla finance a nabírala členy k případné akci proti čínské vládě.

O Halidově charakteristice pořízené na Guantánamu existují dva odtajněné dokumenty z roku 2004. Popisují jej jako „pravděpodobného člena Islámského hnutí Východního Turkestánu“, tedy organizace, která usiluje o osvobození Východního Turkestánu (čínsky Sin-ťiang) od Číny. Stejný dokument také uvádí, že „zadržený je doporučen k propuštění nebo k přesunu pod dohled jiné vlády“. Halida ale v Guantánamu drželi ještě dalších dlouhých devět let, přestože bylo jasné, že je nevinný. Na Slovensko přijel až v roce 2013.

„My jsme se (v Afghánistánu, pozn. red.) shromažďovali proti Číně,“ vysvětluje. „Když přišli Američané, tak jsme si říkali, že raději odejdeme, že to není náš boj.“ Tak jednoduché to ovšem nebylo. Po teroristickém útoku z 11. září vyhlásili Američané odměnu pět tisíc dolarů za každého, kdo měl něco společného s Tálibánem nebo Al-Káidou.

Jak se ale postupně ukázalo, různí oportunisté včetně policie si tuto nabídku vyložili po svém – zatknout a prodat každého cizince, na kterého kápnou. Když se skupina Ujgurů vydala v doprovodu převaděče z Afghánistánu do Pákistánu, narazila na pákistánskou policii. A spadla klec. „Tenkrát zadrželi i lidi, kteří žili v Pákistánu dlouhodobě. Sebrali prostě všechny tamní cizince. Dokonce se nám chlubili, jak na nás zbohatnou.“

Halid si vzpomíná, že později měl na Guantánamu za „sousedy“ několik Arabů. Pět z nich byli učitelé, kteří přijeli do Pákistánu prostřednictvím organizace, jež pro děti zprostředkovávala výuku arabštiny. Další žil v Pákistánu deset let, měl tam manželku a farmu.

Přečtěte si

Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

Po zadržení pákistánskou policií se Ujgurové dozvěděli, že Američané sice stanovili odměnu pět tisíc dolarů za každého dopadeného „teroristu“, Čína ale vypsala odměnu deset tisíc za každého Ujgura. „Začali jsme se bát. Bylo jasné, že potřebujeme, aby nás zajali Američané.“

Skupina Ujgurů proto vymyslela plán. U výslechu uvedli, že jsou Uzbeci ze severu Afghánistánu, z uzbeckého Tálibánu. „Museli jsme říct, že jsme Tálibán, aby nás zajali Američané. Říkali jsme si, že až budeme v americkém vězení, tak jim to vysvětlíme a oni nás zase hned pustí. No, to jsme si mysleli špatně,“ konstatuje Halid.

Američtí vojáci skupinu odvezli do provizorního tábora na letišti, kde několik měsíců čekali, až budou převezeni na Guantánamo. Vězeňský tábor se podle Halida postupně vyprazdňoval, jak Američané na své vojenské základně na Kubě rozšiřovali další část vězení. Po šesti měsících tam byla přemístěna celá skupina.

Roky v dopravním kontejneru

„Ze začátku jsme byli zavření v kontejneru,“ pokračuje Halid. „No, v kontejneru, takovém tom, jak se v něm na lodi přepravuje náklad,“ dodává a v zájmu srozumitelnosti kontejner nakreslí. Vnitřek byl rozdělen pěti kusy pletiva na šest cel s vyřezaným oknem v každé z nich. Jedna cela měla dva krát dva metry, jenže kvůli dveřím v ní reálně tolik místa nebylo. „Jeden můj kamarád, který byl mnohem větší než já, se tam nemohl vůbec vejít,“ vysvětluje Halid. Díky pletivu si aspoň mohli povídat. Že by se ale stihli nějak zvlášť sblížit, to nehrozilo, zadržené v rámci Guantánama neustále přemísťovali.

Po jedenácti měsících a několika výsleších Američané vyhodnotili, že skupina Ujgurů skutečně nepředstavuje žádné riziko, a měli tak být propuštěni. To bylo v roce 2003. „Řekli nám, že je náš případ uzavřený a shánějí někoho, kdo by si nás vzal.“ Z výše zmíněných odtajněných dokumentů z února a října 2004, týkajících se Halida, vyplývá, že se zajatec těší dobrému zdraví, má ve zvyku neposlouchat stráže a „praktikovat ve své cele bojové umění“. Kromě toho je tam i zápis, že nespolupracuje, ale není agresivní.

Dokumenty zároveň zmiňují dvě evaluace zadrženého, jež proběhly v červnu 2003 deset dní po sobě. Z útržkovitých informací je zřejmé, že předešlá ohodnocení zadrženého byla z nějakého důvodu mnohem mírnější než ta následující. Všechny závěry se nicméně shodují v tom, že by měl být Halid propuštěn.

Guantánamo je rozděleno na několik sekcí nazývaných Camp (tábor) a očíslovaných od jedné do sedmi. Několik dalších nese slovní názvy, například Camp Iguana (Leguán), kde bylo mimo jiné drženo i několik nezletilých.

Jednotlivé tábory mají různě přísná pravidla a také odlišné úrovně volného pohybu zadržených. Na základě svého chování a toho, jak je vyhodnotili při výsleších, byli vězni mezi tábory přemísťováni. Camp VII byl přísně střeženým místem, kam Američané umístili ty osoby, které předtím mučili v tajných věznicích CIA – mezi nimi byli i strůjci útoku na USA, a tedy lidé, kteří jsou na Guantánamu dodnes.

Nejméně přísná pravidla platila v Camp IV, kde se mohli zadržení relativně volně pohybovat a nemuseli být neustále spoutáni. Právě do „čtyřky“ se Halid dostal po pobytu v kontejneru neboli v Camp Delta. „Měli jsme tam určitou svobodu, což bylo fajn. Třeba jsem se mohl sprchovat bez pout.“

Jenže určitá svoboda trvala jen něco přes dva roky. Pak byl opět odeslán do kontejneru, kde strávil další dva roky, než ho zase přemístili do tábora čtyři. „Nejdřív jsme měli čekat. Potom se rozhodli, že naše případy opět otevřou. Pak zase tvrdili, že nás nikdo nechce přijmout,“ vypočítává důvody dalšího pobytu v Guantánamu.

Během svého výčtu si najednou na něco vzpomene a začne se smát. „Asi po pěti letech, co nás drželi, přišly nějaké dvě ženy z FBI a začaly se mě ptát na ty samé věci, které jsem už mnohokrát říkal. Přišlo mi to směšné, napadlo mě, že to snad nemůžou myslet vážně.“ Halid se proto rozhodl, že na otázky nebude odpovídat.

„Ptaly se mě, jak se jmenuju. Řekl jsem, že jsem to zapomněl. Že jsem se zbláznil. Jak se prý jmenují rodiče. Nevím. Odkud jsem? Nevím, možná z Turkestánu. Slyšel jste někdy o Americe? Ne. Také se divily, že nemám televizi – povídám, že mám, ale jen s čínskými kanály.“ Ženy se mu údajně snažily vysvětlit, že jsou z americké vlády a snaží se mu pomoci, aby byl propuštěn. „Řekl jsem jim, že nikam nechci, nepotřebuju pomoc.“

Jakmile se vrátil ke svým spoluvězňům, jeden kamarád mu vyprávěl, že u výslechu tvrdil, že je Usáma bin Ládin. „Prý byli úplně zmatení a z tašky vytáhli fotku bin Ládina,“ směje se Halid. „Když mému kamarádovi říkali, že to přece není on, že vypadá jinak, řekl jim, že se mu za ty roky ve vězení změnil obličej.“

Podobně se zachovali i ostatní. Pak se jich už nikdo na nic neptal. „Další čtyři roky se mnou už nikdo nemluvil.“

Na prvním místě nenávidím Čínu a na druhém Ameriku

Po osmi letech – a více než sedm let poté, co bylo Ujgurům řečeno, že budou propuštěni – dostali na papíře usnesení, že nejsou „nepřátelští bojovníci“ a pustí je na svobodu. „Někteří ten papír vzali a pfff,“ předvádí Halid odhození papíru za záda.

Ujgurové měli být v té době posláni do USA, nejprve je ale stráže přemístily do stranou položeného Campu Iguana, nazývaného zřejmě podle okolního pobřeží, kde se pohybovala spousta leguánů. Do Ameriky ale nakonec nemohli, a pobyt v leguáním táboře se tak prodloužil na několik měsíců. „Ptali se nás, jestli bychom chtěli do Ameriky. Řekl jsem, že ne, že Ameriku nenávidím – na prvním místě nenávidím Čínu a hned na druhém Ameriku. Řekl jsem jim, že radši do Evropy a je mi jedno kam. Řekl jsem jim, že v Americe nejsou žádné zákony.“

Američané poté zamýšleli skupinu přesídlit do Republiky Kiribati, nakonec ale přišla nabídka od jiného ostrovního státu v Tichém oceánu– Republiky Palau. Podle Halidova vyprávění se mu tam nechtělo, protože nevěděl, co by na ostrově dělal – zda by například sehnal práci –, posléze však souhlasil. Provizorní přesídlení Ujgurů na Palau byla jedna z dohod, jež zařizoval právě Daniel Fried. Jak již bylo řečeno, Fried považoval přesídlení Ujgurů za hotovou věc. „Z bezpečnostního hlediska to bylo jasné. Nebyli to přece žádní džihádisté. Byli proti Číně a je pravda, že Číně se jejich propuštění dost nelíbilo,“ popisuje.

Po dalších měsících a dalších slíbených zemích, kam zbytek Ujgurů z Palau neodcestoval – některým se podařilo dostat například do Turecka –, přišla nabídka ze Slovenska. „Tolikrát se mi už potvrdilo, že se Americe nedá věřit, že jsem nevěřil, že pojedu na Slovensko. Na druhou stranu je pravda, že v té době bych šel kamkoli,“ konstatuje Halid.

Na Palau skutečně přijela slovenská delegace v čele s tehdejším šéfem migračního úřadu Bernardem Priecelem. „Měl jsem tři podmínky,“ ukazuje na prstech Halid. „První, že dostanu občanství. Druhá, že dostanu ubytování. A třetí, že až si najdu manželku, tak mi ji pomohou dostat na Slovensko.“ Delegace souhlasila, občanství měl Halid dostat po osmi letech pobytu. V roce 2013 se tak on a další dva Ujgurové ocitli v detenčním centru ve slovenském Zvoleně. „Byli jsme první Ujgurové v této zemi,“ říká Halid.

To bylo před jedenácti lety. Občanství stále nemá.

Bezradné Slovensko

„Slovensko žádný integrační program nemá,“ popisuje proces přijímání cizinců do země dnes již bývalý šéf Migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. „(Robert) Kaliňák tehdy řekl, že ty lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě,“ pokračuje. Jenže o celé dohodě mezi USA a slovenskou vládou podle něj neexistuje žádný záznam, a tedy ani přesně specifikované závazky, které tím Slovensku vznikly.

Po příjezdu na Slovensko dostali Ujgurové možnost zapojit se do integračního programu slovenské odnože Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady hradilo ministerstvo vnitra.

Slovensko podle dostupných informací přijalo celkem osm osob. V roce 2015 Robert Kaliňák prohlásil, že jich v zemi zůstalo pět. Občanství dodnes nemá nikdo z nich. Ministerstvo vnitra ale všem alespoň zařídilo ubytování. Po několika letech.

Roberta Kaliňáka jsme kontaktovali s dotazy. Jeho kancelář nás odkázala na ministerstvo vnitra, tato instituce nám ale do vydání textu neodpověděla.

Halid i jeho krajan, jenž v zemi zůstal, bydlí v Bratislavě. Slovenský stát, který musel rok přesvědčovat, mu nakonec pomohl do země dostat budoucí manželku, a to po dohodě rodin Halida a jeho nastávající. Když se mu narodila dcera, zeptal se během videohovoru jeho otec, zda by mu Halid dokázal zařídit návštěvu Slovenska, aby mohl vnučku vidět. Poté se několik měsíců neozval. Nakonec Halidovi matka přiznala, že otce čínské úřady zavřely.

„Moje dva bratry poslali do koncentráku. Pak jsem slyšel, že je po třech letech propustili, tak mě napadlo, že se situace možná zlepšuje, ale nevím,“ říká dosud energicky hovořící muž a začne mluvit pomalu. „Ani nevím, jestli žijí. Nevím to ani o rodičích, už je jim přes sedmdesát, moje matka byla nemocná…“ S rodiči nemluvil od léta 2016.

Halid má nyní dvě děti. Obě mluví ujgursky i slovensky a jsou výbornými studenty. „Jeho děti jsou zlaté, neskutečně nadané,“ pospisuje Orlovský. „Myslím, že právě děti jim dost pomáhají v integraci.“ Jako největší problém Halid nebere fakt, že jemu osobně Slovensko neudělilo slibované občanství, ale spíš to, že občanství nemá jeho rodina.

„V dokladech pořád stojí, že jsme Číňané. Hrozně se bojím toho, že jakmile Čína dostane šanci, odvezou nás. Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. V Číně se nesmíme postit během Ramadánu, mešity jsou prázdné, je to hrozné. Myslím na svoji rodinu a říkám si, co se jim asi stalo… Měli jsme velkou rodinu. Bolí mě z toho srdce.“

Jak se náš rozhovor chýlí ke konci, probíráme další problémy jeho života na Slovensku. Živí se jako taxikář, pracuje sedm dní v týdnu. Na Slovensku má trvalý pobyt a cizinecký pas černé barvy. Kdyby jezdil s taxíkem o pár desítek kilometrů dál v Rakousku, vydělal by si mnohem víc. Jenže to nejde, všichni bývalí vězni z Guantánama se ocitli na seznamu rizikových osob a mají problémy překračovat hranice. „Pokud by neexistoval tenhle seznam, tak jim trvalý pobyt stačí k tomu, aby se v rámci Schengenu mohli pohybovat úplně bez problému,“ vysvětluje Orlovský. Načež konstatuje, že „občanství jim nikdo nedá, nikdo si to nevezme na triko, protože policie má pocit, že jsou nebezpeční“.

„Mně je už skoro padesát a je mi to celkem jedno,“ říká k tomu Halid a dodává, že se stejně nikam cestovat nechystá. Jeho děti se sice narodily na Slovensku, občanství ale mohou dostat pouze v případě, že je občanem jeden z rodičů. „Letos zkusíme podat žádost o občanství pro mou ženu a děti. Ne pro mě, protože je tu spoustu požadavků – třeba to, že bych kvůli tomu měl zajít na čínskou ambasádu a tam já nemůžu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda lze říct, že na Guantánamu bylo přece jen něco pozitivního, někteří bývalí vězni v médiích odpovídali, že se tam měli lépe například díky své etnické komunitě.

„Ne,“ zní však Halidova odpověď. „Ztratil jsem tam nejlepší léta svého života. Ztratil jsem tam život.“

Z Pákistánu odvlečené Ujgury Američané zneužili jako nástroj pro vyjednávání s Čínou. „Nejhorší na tom bylo, že nás tam nechali bez obvinění. Proč myslíte, že se rozhodli po jedenácti měsících, když sami uznali, že jsme nevinní, nechat nás tam?“ Poprvé během naší konverzace se Halid rozčílí. „Když chtěli něco po Číně, na oplátku jim slíbili, že zůstaneme zavření!“

Dalším problémem podle něj byl zřejmý fakt, že Američané moc dobře nevěděli, jak s Ujgury naložit. Nečekali, že někoho takového zadrží, a zároveň je nemohli vydat zpět do země, kde by jim mohlo hrozit vězení, nebo dokonce smrt. „Snažili se nás donutit, abychom do Číny šli dobrovolně.“ říká Halid.

„Samozřejmě, že jsem naštvaný, nenávidím je. Věznili mě dvanáct let. A po tom, co mě využili, mě prostě vykopli.“

Na otázku, zda by Slovensko přijalo další osoby z Guantánama, kdyby je o to Spojené státy nyní požádaly, odpovídá Orlovský jasně: „Ne. Už ne. To byla jednorázová akce. Naprosto nesystémová.“

The post Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama appeared first on investigace.cz.

„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Přečtěte si

Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“

The post Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi appeared first on investigace.cz.