Ivan Golunov: K normálnímu životu se ještě musím vrátit

Ivan Golunov je ruský investigativní novinář. Začátkem června byl zatčen v Moskvě na základě obvinění z prodeje drog, hrozilo mu až 20 let vězení. Poté, co vyšlo najevo, že mu policisté drogy podstrčili, propukl obří skandál. Tisíce lidí vyšly demonstrovat do ulic, novináře bezprecedentně podpořila prokremelská média i vysoce postavení činitelé včetně Putina. Golunov byl po šesti dnech propuštěn na svobodu, na jeho bezpečnost dnes dohlíží státem přidělená ochranka. O vlně solidarity, současných protestech a ztrátě soukromí jsme si povídali v lotyšské Rize, kde nám Ivan Golunov poskytl exkluzivní rozhovor. 

Co se vám honilo hlavou ve chvíli, kdy vás policie zatkla?

Snažil jsem se pochopit, o co jde. Když mi nasadili pouta a strčili mě do auta, řekli, že jsou z protidrogového útvaru. Napadlo mě, že minutu před zatčením jsem zrovna něco fotil. V Moskvě totiž funguje taková online služba stížností – když například uvidíte poškozenou dopravní značku, vyfotíte ji a odešlete přes aplikaci úřadům. Ty jsou během sedmi dnů povinny zjednat nápravu.

Jak mohlo focení dopravní značky souviset se zatčením?

Šlo o něco jiného. V Rusku je rozšířená metoda předávky drog bez přímého kontaktu mezi kupujícím a dealerem. Dealer drogu schová třeba uprostřed květinového záhonu v centru města a vyzve kupujícího, aby mu poslal peníze na účet. Zkontroluje platbu a obratem mu pošle fotku s přesným popisem, kde sáček s drogou najde. Proto mě nejdřív napadlo, že si policisté mohli myslet, že jsem dealer, jenž si fotí skrýš pro narkotika. Později se vyjasnilo, že tam na mě předem čekali.

Spoutali mě a odvezli na obvodní policejní stanici. Bylo podezřelé, že obvod, v němž mě zadrželi, nespadal do působnosti policistů, kteří mě zatkli. Na stanici mě pak začali prohledávat. Když vás v Moskvě zatknou, obvykle vás prohledají na místě, mě ale rovnou odvezli na stanici. Podle zákona má policie také zajistit dva svědky – náhodné kolemjdoucí, kteří se vyskytují na místě zatčení. Tito policisté si však z nějakého zvláštního důvodu vybrali za svědka člověka, s nímž jsme se míjeli na policejní stanici. Druhého svědka sice vzali z místa mého zatčení, ale až delší chvíli poté, co mě zadrželi. To znamená, že ani on nebyl bezprostředním svědkem události. Na stanici pak začala prohlídka věcí – rozepnuli mi batoh a přímo nahoře ležel sáček s něčím, co vypadalo jako zelenožluté bonbónky.

Ukázalo se, že nejde o bonbónky, ale drogy – pilulky podobné extázi, kterým se v Rusku přezdívá „sůl“, protože jejich účinná látka Alfa-PVP má podobné chemické složení jako soli do koupele. Jak jste na údajné odhalení reagoval?

Podstrčení drog ze strany policie je v Rusku poměrně oblíbená metoda. Hodně jsem o tom četl, viděl různá videa. Když mi rozepnuli batoh a našli v něm ty „bonbónky“, tušil jsem, o co jde. V momentě zatčení jsem měl na sobě větrovku. Hlídal jsem si, aby mi něco nepodstrčili do kapsy. Batoh jsem měl ale na zádech, takže jsem o něm neměl přehled. Nevím tedy přesně, kdy a jak se to stalo.

Jak probíhala prohlídka vašeho bytu?

Tam bylo vše zřejmější. Uprostřed jednoho pokoje mám knihovnu, kterou jsme s policisty z obou stran prohlédli. Najednou přišel další a knihovnu obešel. Říkal jsem mu: „My na vás nevidíme, nevíme, co tam děláte.“ Za chvíli vykoukl a zavolal k sobě kolegy: „A tady jste se dívali?“ Vytáhli knížku z poličky, za ní bylo album fotek. Za albem ležel sáček s předmětem o velikosti mobilního telefonu, jenž vypadal jako stříbrná plastová krabička. „Á, tady je váha!“ vykřikl jeden z nich. Aby v Rusku mohli někoho obvinit z prodeje drog, není potřeba ho chytit při činu. Stačí, když u něj najdou tuto speciální elektronickou váhu, kterou používají výrobci či dealeři drog. V knihovně našli i podstrčené balíčky s kokainem.

Je pravda, že policie použila jako důkazní materiál i fotografie, které vůbec nebyly z vašeho bytu?

Ano, je to tak. Tiskový odbor Ministerstva vnitra zveřejnil devět fotografií, mně je ve vazbě předal advokát. Z devíti však byla pouze jedna z mého bytu – byl na ní můj stůl a na něm sáčky s podstrčenými drogami. U osmi ostatních bylo jasné, že nejsou foceny u mě v bytě, vypadaly jako záběry z nějaké drogové varny. Mí kamarádi, kteří byt znali, začali zveřejněné fotky ihned rozporovat. A protože měli od mého bytu náhradní klíče, vzali dokonce novináře na osobní prohlídku.

Policisté si nejspíš mysleli, že jakmile lidem ukážou nějaké fotky s drogami, přikloní se k názoru, že jsem vinen. Stal se však pravý opak – veřejnost pochopila, že je policie tahá za nos. Ministerstvo vnitra následně prohlásilo, že šlo o technickou chybu, že policisté fotky náhodou zaměnili za záběry z jiného případu a místa. Dnes víme, že šéfovi mediálního odboru Ministerstva vnitra udělili disciplinární výstrahu za zveřejnění nepravých fotek. Prostě ho jen pokárali.

Policisté ve vašem případě postupovali neprofesionálně, vrstvili jednu chybu na druhou. Čím si to vysvětlujete?

Částečně to přičítám jejich nekompetentnosti, ale i tomu, že novináři velmi rychle zareagovali. Kdybych nebyl reportér a nestála za mnou celá profesní obec, možná by to dopadlo jinak. Policii asi nedošlo, že klíče od mého bytu může mít i někdo jiný a že bude stačit, když byt nafotí a fotky zveřejní. Policie se jednoduše střetla s novináři a začala taková malá informační válka.

 

Vlna solidarity

Petici za vaše propuštění podepsalo více než sedm tisíc ruských novinářů, lidé začali protestovat v ulicích. Věděl jste, co se venku děje, když jste byl ve vazbě?

Ne. Dozvěděl jsem se to až během soudního přelíčení. Před soudem se shromáždily davy lidí, kteří skandovali nějaká hesla. To bylo poprvé, co ke mně dolehly zvuky z ulice. Do té doby jsem byl držen v uzavřených vazebních prostorách. Když mě někam převáželi, tak jen policejním antonem bez oken. Něco jsem tedy slyšel, ale vůbec mi nedošlo, kolik je venku lidí.

Podle zmatečného chování policie jsem pochopil, že se něco děje. Ale netušil jsem, co a jak velké rozměry to mělo. Zhruba měsíc po mém propuštění jsem zpětně pročítal zprávy na sociálních sítích a zjišťoval, kolik vlivných a důležitých lidí se za mě postavilo. Policisté, kteří mě zatkli, si pravděpodobně mysleli: „Máme opozičního novináře, za to nás určitě pochválí.“ A ono se ukázalo, že na mou podporu vystoupili i propagandisté režimu, což šokovalo policisty i mě. A k případu to přitáhlo obří mediální pozornost.

Podpořil vás i hlavní propagandista putinovského režimu Dmitrij Kiseljov nebo vlivná politička Valentina Matvijenko. Jak si jejich nečekanou podporu vysvětlujete?

Dost mě to překvapilo. Těžko říct, zda to byla jejich osobní iniciativa, nebo to dostali odněkud befelem. Je to nejasné stejně jako celý případ – čím víc podrobností jsem se dozvěděl, tím víc jsem si říkal, že policisté museli být úplní idioti. Potom jsem však zjistil další věci a naopak přemýšlel o tom, jak ti policisté byli vlastně chytří, když vymysleli tak komplikovanou hru. Jednoduše se v tom ještě nevyznám, nemám žádný pevný názor, jen směs faktů. Dosud probíhá vyšetřování. Důvěřuji mu, protože si myslím, že sama policie se hodně zajímá o to, co se přesně stalo.

Z vysokých úředníků mě podpořila i Taťjana Moskalkova, státní zmocněnkyně pro lidská práva. Tu provází pověst spolupracovnice policie a veřejností je často kritizována, že pracuje špatně. Mě však podpořila a z oficiálních dokumentů dnes víme, že o situaci informovala i Vladimira Putina.

Co o vás prohlásil Putin?

K mému případu se vyjádřil dvakrát. Poprvé to bylo 20. června v Přímé lince (televizní pořad, v němž prezident Vladimir Putin odpovídá v přímém přenosu na otázky občanů a novinářů – pozn. red.). Chtěli, abych se natáčení zúčastnil, ale odmítl jsem. Hlavní moderátor pořadu zadal Putinovi dotaz, zda není načase zmírnit paragraf 228 trestního zákoníku, jenž se týká nabytí a přechovávání drog. Ačkoliv moderátor ani jednou nezmínil mé jméno nebo můj případ, Vladimir Putin odpověděl: „Ano, v případě novináře, kterého jste zmínil…“ Bylo to srandovní. Podruhé můj případ přišel na přetřes během jednání zemí G20 v Japonsku, tam Putin řekl, že šlo o policejní zvůli, kterou je třeba vyšetřit.

To bylo ještě v červnu?

Ano. A jestli se nepletu, od té doby už o mém případu Putin veřejně nemluvil. Taťjana Moskalkova, naše zmocněnkyně pro lidská práva, prohlásila, že je potřeba zlepšit mechanismy ochrany investigativních novinářů. Premiér Dmitrij Medveděv také napsal podivný sloupek, v němž světu sdělil, že politické strany, například Jednotné Rusko (vládní politická strana, jejímž faktickým lídrem je Vladimir Putin – pozn. red.), by měly spolupracovat s investigativními novináři. To si samozřejmě nikdo nedokáže vůbec představit, ale dobře. Doteď se na mě z Jednotného Ruska s žádostí o spolupráci nikdo neobrátil.

Pochopil jsem správně, že během trestního stíhání všechna obvinění proti vám zrušili, ale vyšetřování stále probíhá?

Ano, všechna obvinění zrušili, v současnosti mám status svědka. Vyšetřování stále pokračuje, případ dozoruje Vyšetřovací výbor Ruské federace, to je něco jako generální prokuratura. Jeho pracovníci pozvali všechny sousedy z mého domu na výslech. Ti samozřejmě nebyli zrovna nadšení, že tam musí jít. V Rusku se totiž policistů a vyšetřovatelů každý bojí. Když v Rusku vidíš policistu, intuitivně ucítíš nebezpečí. Radši přejdeš na druhou stranu ulice, aby se tě náhodou na něco nezačal vyptávat. Takhle to u nás v Rusku bohužel pořád chodí.

Co se stalo poté, co vysoce postavení lidé včetně Putina řekli, že šlo o policejní zvůli?

Vyhodili dva vysoce postavené policisty v hodnosti generálů – ředitele Úřadu pro vnitřní záležitosti Západního administrativního okruhu Moskvy Andreje Pučkova a ředitele protidrogového úřadu Ministerstva vnitra pro Moskvu Jurije Devjatkina. V protidrogovém úřadě skončilo více pracovníků – nevíme, zda z vlastní vůle, nebo zda byli nedobrovolně propuštěni ze služby. Nejděsivější na tom ale je, že ti, co odešli, získali během svých kariér různá státní uznání. Takže jsem měl čest dostat se do rukou těch nejlepších z nejlepších. Překvapila mě třeba kariéra jednoho z nich, řadového operativce. Abych byl férový, nepatřil ke zmíněným špičkám. U policie byl pouze rok a půl, do té doby pracoval jako kuchař v suši restauraci.

To je bizarní.

Já si také myslel, že člověk, který chce dělat takovou práci, potřebuje nějaké vyšší vzdělání. Ukázalo se, že tu práci může dělat kdokoliv. Dnes je to nakladač, zítra policista. Tento fakt mě dost šokoval. Většina operativců, kteří kvůli mému případu skončili, se dlouho živili jinak. Služebně nejstarší z nich byl u policie od roku 2011. Nikdo z nich neabsolvoval policejní školu.

Pak se ale vaše policie vystavuje riziku problémů spojených s neprofesionalitou?

V Rusku to chodí tak, že v případě, kdy policista něco podělá, například když opilý přejede autem několik lidí čekajících na autobusové zastávce, ukáže se, že shodou okolností den před nehodou podepsal na vlastní popud žádost o propuštění ze služby. Takže v okamžiku průšvihu už vlastně nebyl u policie. Proto nevíme, jestli operativci spojení s mou kauzou odešli sami, nebo zda „byli odejiti“.

Podpořily vás i tři významné ekonomické deníky – Vedomosti, Kommersant i RBK – které vyšly s titulní stranou My jsme Ivan Golunov.

Dosud jsem viděl jen jeden z nich, neviděl jsem všechny.

Je pravda, že po pár hodinách byly tyto deníky rozprodány?

Ano. Já si zpočátku myslel, že šlo jen o nějakou přílohu těchto novin nebo část nákladu. Pak jsem zjistil, že to byly titulní stránky. To byla naprostá fantazie. Nepamatuju si v minulosti na žádný případ, kdy by takhle společně proti něčemu vystoupily troje velké noviny. Přitom některé z nich mají reputaci prorežimních novin – nejsou to nějaká malá nezávislá média, ale tři hlavní byznysové deníky. Kommersant vlastní Ališer Usmanov (významný ruský oligarcha uzbeckého původu, jehož jmění odhaduje byznysový časopis Forbes na 13 miliard amerických dolarů – pozn. red.). Ten má velmi těsné vazby na Kreml. S Kommersantem je spjato hodně cenzurních skandálů. V RBK se v posledních letech (dřív jsem tam pracoval) vyměnilo vedení za prokremelské. Vedomosti jsou poměrně nezávislé, takže u nich to ještě chápu, ale u Kommersantu vůbec. Ukázalo se však, že i přes rozdíly mohou vystoupit jednotně za stejnou věc.

Když jste byl ve vazbě, říkal jste si: tak a teď mě tady zavřou a nikdy nepustí. Nebo jste se naopak uklidňoval, že případ je smyšlený a za týden budete venku?

Vůbec jsem o tom takhle nepřemýšlel. Snažil jsem se soustředit na konkrétní úkony – potřebuju informovat svého advokáta, teď jdeme na výslech a tak. Neměl jsem čas to zevrubněji promýšlet. Nebo i měl – během několikadenního domácího vězení. To jsem se ale snažil mentálně vypnout. Četl jsem knížky, na které jsem se dlouho chystal. Jenže písmenka a slova mi před očima poskakovala, nemohl jsem se na četbu soustředit. Musel jsem pořád myslet na svůj elektronický náramek pro vězně, protože jeho konstrukce vypadala dost nespolehlivě a já si říkal, co budu dělat, když se náhodou uvolní a odpadne. Prostě jsem řešil takové technické detaily.

Ve vazbě nebylo dost času cokoliv analyzovat. Poprvé jsem spal až nějakých čtyřicet dva nebo čtyřicet tři hodin po zatčení, do té doby se stále něco vyšetřovalo. Pak propukl skandál a začali za mnou přicházet právníci a občanští aktivisté. První noc jsem nespal, ani nebylo kde. Druhou noc mě přivezli do vazební cely ve dvě ráno a v šest už mě budili, protože jsme museli k soudu. Když mě odvezli na kontrolu do nemocnice, pochopil jsem, že teď si můžu půl hodiny nebo hodinu pospat. Tak jsem toho využil. Ačkoliv jsem tam mohl místo spánku přemýšlet, co dělat dál.

Jak se k vám chovali ve vazbě?

To už bylo v době, kdy se ke mně obrátila pozornost veřejnosti. Takže bylo všechno v pořádku. Když jsem pak ve dvě ráno usínal, zjistil jsem, že mě hodně bolí levý bok, ale na nějakou pořádnou sebereflexi jsem neměl sílu.

Média uváděla, že jste utrpěl nějaká zranění. Zbili vás na policejní stanici?

Ano, zbili. Když jsem na žádost lidskoprávních aktivistů ve vazbě sundal tričko, měl jsem velké modřiny a podlitiny na zádech. Do té doby jsem tu bolest nevnímal. Intenzivně jsem ji cítil až později při usínání. Celé si to přesně nepamatuji kvůli přemíře stresu. Dokonce jsem zapomněl i na jídlo. Po zatčení jsem myslel jen na to, abych měl vodu a mohl si zapálit, nejedl jsem snad čtyřicet hodin.

 

Mafie v moskevském pohřebnictví

Spekulovalo se, že jste byl zatčen proto, že jste poukázal na nelegální praktiky mafie, jež ovládá lukrativní pohřebnický byznys v Moskevské oblasti, a její napojení na pracovníky FSB. V době zatčení jste pracoval na investigativním článku, který kauzu rozkrýval.

Na tom tématu jsem pracoval už dříve. Mé zdroje z pohřebnického byznysu mi tvrdily, že se na to mám radši vykašlat, že se to dosud nikomu nepodařilo rozkrýt a že ve skutečnosti je vše mnohem komplikovanější. Jednalo se o důvěrníky hlavních protagonistů mého příběhu. Říkali třeba: „Naši lidé jsou nervózní z toho, že by to na ně mohlo vrhnout špatné světlo.“ To mi tvrdili dva tři týdny před zatčením. Nikdy jsem však neobdržel přímé hrozby – byly to jen náznaky, aby v případě potřeby mohli říct, že to mysleli jen žertem, že jsem je špatně pochopil. Nebyly to hrozby, jaké znáte z mafiánských filmů.

Nenaznačovali vám policisté, že by zatčení mohlo souviset s vaší poslední kauzou?

Ne, nikdo z policistů neřekl nic ve smyslu „to máš za ten článek o pohřebnictví“. Ani to nenaznačovali. Ačkoliv jsem čekal, že něco podobného utrousí. Na druhou stranu, proč by mi to měli říkat? Já bych to na jejich místě také neřekl.

Když jste byl ve vazbě, dvanáct reportérů ze čtyř ruských médií se spojilo, aby váš investigativní článek o moskevském pohřebnickém byznysu dokončili.

Ano, v Rusku se dosud nic takového nestalo. Já měl v době zatčení hotovou pouze pracovní verzi článku a kolegové se přes advokáty ptali, zda to mohou publikovat. Odpověděl jsem jim: „Pokud jste si jistí, že můžete ověřit všechny informace, o kterých tam píšu, a najít odpovídající dokumenty v mém počítači – ke kterému měla policie přístup –, tak to zveřejněte. Jestli si tím jistí nejste, tak ne.“ Napřed se na spolupráci podíleli mí známí-novináři, postupně se přidávali i další. Někteří dokonce začali přinášet nová fakta a zjištění.

Investigativní článek jste nakonec publikovali začátkem července, tedy tři týdny po vašem propuštění na svobodu. Jaký měl dopad?

V Rusku máme takovou tradici, že když vyjde kritický text, režim se tváří, že neexistuje. A to i v případě, kdy je naprosto oprávněný. Namísto uznání chyby pak režim podniká skryté kroky, které vedou k odstranění popsaných problémů. Ke kritickým opozičním textům se úředníci veřejně nevyjadřují. Podle jejich následné aktivity ale vidíme, že se něco mění.

A změnilo se něco?

Jeden z protagonistů mého příběhu, šéf FSB (Federální bezpečnostní služba, ruská kontrarozvědka – pozn. red.) pro Moskvu a Moskevskou oblast Alexej Dorofejev odešel na dlouhodobou dovolenou. A proslýchá se, že se z ní do služby již nevrátí.

Mohli si vaše zatčení objednat pracovníci FSB, o nichž jste psal?

Nevím. Vím ale to, že FSB začala aktivně vyšetřovat ve svých strukturách, byť neoficiálně. Je možné, že v případě mého zatčení jsou nevinní, a proto se snaží najít opravdové viníky. Anebo se naopak snaží zakrýt své vlastní stopy a všechno shodit na policii. Těžko říct.

Měla vaše kauza kromě faktického odchodu Dorofejeva ještě nějaký dopad?

Mezi byznysmeny, kteří se spojili s FSB, byli i lidé, co se dříve zabývali legalizací nelegálního alkoholu, jenž se vyráběl na severním Kavkaze. Podnikali i v bankách, které následně tunelovali. A pak se dostali k byznysu v pohřebnictví. Postupně rozšířili svůj vliv na celou Moskevskou oblast, což představuje 25 až 30 procent pohřebnického byznysu v Rusku. Podle mých informací mají s rozšiřováním svého byznysu ve spolupráci s úředníky v současnosti problémy. Dodnes však k žádným viditelným změnám nedošlo.

(Pár hodin po našem rozhovoru s Ivanem Golunovem zjistil ruský deník RBK, že o funkci přišel i zástupce šéfa moskevského oddělení FSB Alexeje Dorofejeva, Marat Medojev. Investigace.cz v červnu spolu se slovenskými a ruskými kolegy zjistila, že rodina tohoto ruského špiona podniká a vlastní nemovitosti na Slovensku. Když v půlce června zastihli otce Marata a též bývalého špiona FSB Igora Medojeva před vilou v Limbachu, tvrdil, že s případem Golunov nemá jeho rodina nic společného: „Ani já, ani můj syn. Ani nevím, jak [Golunov] vypadá. Syn taky nevěděl, co se děje. Byl na dovolené v Soči. Až se vrátím do Ruska, chtěl bych si s Golunovem promluvit. Aby napsal, že my [Medojevovi] jsme se toho neúčastnili.“)

Prázdniny ruského špiona v Bratislavě

Protestní nálada

Proti vašemu zatčení přišly protestovat tisíce lidí. Demonstrace přitom nebyla povolená, podle ruských zákonů hrozily protestujícím vysoké tresty…

Většina lidí v Rusku je unavená, rezignovala. Obecně si ale přejí určitou stabilitu a komfort. A v situaci, kdy může být jakýkoliv člověk zadržen na základě jakéhokoliv smyšleného obvinění, si uvědomili, že se jich můj případ bytostně dotýká. Část lidí protestovala právě proti této nespravedlnosti. Byla to velká demonstrace, asi největší za poslední tři čtyři roky. Odhady se liší, ale byly tam tisíce občanů. Vím, že zadrželi 400 lidí, což ukazuje na opravdu početnou demonstraci…

Pár hodin před demonstrací vás propustili na svobodu…

Když mě propustili, nikdo – včetně mě – tomu nemohl uvěřit. Spousta lidí mi děkovala, nechápal jsem proč. Říkali, že jsem jim vrátil naději. Že vůbec nečekali, že v Rusku ještě mohou být i dobré zprávy. To, že můj případ měl šťastný konec, na hodně lidí silně emocionálně zapůsobilo a inspirovalo je to.

Je možné, že tato vítězná atmosféra měla vliv na to, že se lidé během léta znovu postavili moci, když demonstrovali za svobodné volby do moskevského městského zastupitelstva?

Atmosféra je asi dobré slovo. Pravděpodobně to lidi inspirovalo, stejně jako mé propuštění na svobodu, ke kterému došlo ráno v den demonstrace. Je možné, že i proto lidé vyšli do ulic, aby požadovali spravedlivé volby do městského zastupitelstva Moskvy To je mimochodem instituce, o které málokdo něco ví. Když se budete bavit s Moskvanem, schválně se ho zeptejte, kdo sedí v zastupitelstvu a koho volil. Uvidíte, že nebude vědět (moskevští městští zastupitelé fakticky nemají téměř žádné pravomoci, ty se koncentrují v osobě primátora – pozn. red.).

Odlišují se letošní letní demonstrace od velkých protestů proti zfalšovaným parlamentním volbám v roce 2011?

Protesty jsou dnes více organizované. To říká hodně lidí. Systém podpory demonstrantů je propracovanější – když vás například zadrží, víte, kam napsat. Na obvodní policejní stanici, kam vás odvezou, vzápětí dorazí advokáti. Neustále se monitoruje situace – koho propustili, kdo ve vazbě zůstává, komu ji prodloužili. Zadrženým se vozí jídlo a potřebné věci. Když vás dříve odvezli na stanici, spoléhal jste se pouze na svou rodinu, která musela hledat advokáta, přivézt jídlo. Občanská podpora je dnes systémovější a organizovanější.

Vnímáte i nějaká negativa v souvislosti se současnými protesty?

Ano, policie nyní detailně nahrává všechny demonstrace. Mají systém na rozpoznávání obličejů lidí – sestavují tak seznamy všech, kteří chodí na demonstrace, sbírají o nich data. Co s těmito seznamy budou dělat, ale není jasné. Tohle v roce 2011 nebylo, byl i mnohem nižší počet kamer.

Očekáváte, že putinovský režim bude demonstrantům nějak ustupovat?

Co se týče voleb, není vůbec jasné, co bude. Hlavním požadavkem demonstrujících byla registrace opozičních kandidátů. To už není možné, volby proběhnou za týden (v neděli 8. září – pozn. red.). Moc nicméně pochopila, že existuje nějaká hrozba, teď asi přemýšlí, jak upustit páru a zlepšit situaci.

V současnosti například propouštějí část zadržených demonstrantů, i když jim na začátku vyhrožovali dlouhými tresty. Ve vazbě byl jeden filmový režisér, vzali mu inzulínové injekce, byť věděli, že trpí cukrovkou. A on upadl do kómatu. Zpočátku plánovali, že ho odsoudí, ale po tomto incidentu ho radši rychle propustili. Veřejnosti pak řekli, že se zmýlili, že se tento režisér vlastně ničím neprovinil. Takže někoho asi odsoudí, zbylé propustí. Bude to nejednoznačná situace. Budou nejspíš přemýšlet, jak protestní potenciál podchytit, aby ho mohli sami kontrolovat. V minulosti například takto přišli s nápadem založit Všeruskou národní frontu, toto hnutí se mělo věnovat i vyšetřování korupce ve státní správě. Jenže se brzy zjistilo, že úředníci nemají zájem vyšetřovat sami sebe a iniciativa časem zapadla.

Mají současné protesty výrazné lídry?

Alexej Navalnyj byl během dřívějších protestů jednou z mnoha známých tváří, teď je v podstatě jedinou. Když se dnes zeptáte lidí, pravděpodobně budou jmenovat jen jeho, ostatní se stáhli do pozadí. I další organizátoři letních demonstrací, kterými jsou opoziční politici Ilja Jašin nebo Dmitrij Gudkov, podporují Navalného. Mládež dnes nebere oficiální politické strany vůbec vážně. Jestliže se zeptáte, kdo je lídrem Spravedlivého Ruska (politická strana, která v parlamentu imituje opozici, ale ve skutečnosti hlasuje v souladu s Putinovým Jednotným Ruskem – pozn. red.), nebudou to vědět. A například současnou komunistickou stranu, která se také snaží vytvářet dojem opozice, vnímají stejně jako jejího předchůdce, Komunistickou stranu Sovětského svazu. Parlamentní opozice jim zkrátka nic neříká.

 

Koloběžky pro ochranku

Máte v současnosti soukromý život?

Nacházím se v takovém velmi zvláštním režimu. Jsem pod státní ochranou. Kdybychom teď spolu seděli v Moskvě nebo někde v Rusku, vedle nás by seděli dva mí ochránci. Rozhodně tedy nežiju obvyklý život, je to dost složité období. Lidé mě navíc poznávají na ulici. K normálnímu životu se chci vrátit, ale zatím se mi to nedaří. Doufám, že vyšetřování brzy skončí a dobře dopadne.

Ochranu máte přidělenou státem, důvěřujete jí?

A mám jinou možnost? Když jsem se o tom s nimi bavil, z debaty vyplynulo, že kdyby se mi náhodou něco stalo, budou si všichni myslet, že v tom mají prsty. Proto je moje ochrana i v jejich zájmu. Kdyby se něco stalo, bude to pro ně velký problém a nepříjemnost. Asi jo, asi jim důvěřuju. To ale neznamená, že tato situace není složitá. Když se chci s někým setkat, musím jim vše dopředu popsat, aby vyhodnotili, zda z toho pro mě nevyplývá nějaké nebezpečí. A pak při schůzkách někdo od nich sedí vedle mě, takže si stejně nemůžeme nic kloudného říct.

Když jdu třeba na procházku do parku, jdou pár kroků za mnou. Lidé to vidí, otáčí se. Není mi to příjemné. Také chtějí, abych byl pořád v Moskvě. Nemají prý zdroje na delší cesty. Když mi někdo v létě vytopil byt, který vlastním za Moskvou, musel jsem to řešit přes známé, nemohl jsem tam jet.

Teď si spolu povídáme v lotyšské Rize. Cítíte se v zahraničí svobodnější?

Ano, tady jo. Proto se snažím občas z Ruska vycestovat. Ne, že by to tu bylo bezpečnější, ale cítím se svobodněji. Tady například můžu jezdit na koloběžce, v Moskvě ne. Nebo bych musel půjčit další dvě koloběžky pro svou ochranku.