Eva Kubániová, Vlad Lavrov
V Česku se jim přezdívá „stošestky”, na Slovensku pak „dvěstějedenáctky” – kvůli číslu tamních Zákonů o svobodném přístupu k informacím. Společné mají to, že jsou jedním z nejcennějších nástrojů, které mají novináři a novinářky k dispozici. A právě sedmadvacetiletý Kuciak byl i přes svůj věk kolegy považován za jednoho z nejzkušenějších slovenských novinářů, kteří „infozákon” ke své práci využívali.
Zavražděný Ján Kuciak pracoval v redakci zpravodajského serveru Aktuality.sk. Ve spolupráci s Investigace.cz a sítí mezinárodních investigativních novinářů OCCRP se v posledním roce a půl věnoval například tomu, zda a do jaké míry prorostla chapadla jedné z nejmocnějších mafií světa – italské ‘Ndranghety – do podnikatelských a politických struktur Slovenska. Prošetřoval podezření, že peníze evropských daňových poplatníků mohly končit v rukou italské mafie, která manipulovala se zemědělskými dotacemi. Během vyšetřování mimo jiné odhalil vazby slovenských politiků, zejména z vládní strany SMER, na italské rodiny, které jsou s ‘Ndranghetou propojeny.
Infozákon, který existuje v různých podobách ve všech zemích EU kromě Lucemburska, umožňuje kontrolu státních úřadů ze strany veřejnosti. V dnešní době je v podstatě nezbytný pro řádné fungování demokratické společnosti. Problémem je, že novináři se často musejí identifikovat, aby jim daný úřad informace poskytl.
Marek Vagovič, šéf investigativců z Aktuality.sk a Kuciakův editor, tvrdí, že Jáno byl velmi dobrý v tom, jak zacházel s citlivými informacemi. „Pracovní verze všech svých článků, poznámky a důkazy měl zašifrované. Proto si myslím, že informace včetně jeho osobních údajů a adresy bydliště unikly od policie, státních žalobců, soudů nebo jiných státních úředníků, kteří jeho žádosti o informace zpracovávali.”
Kuciak navíc často podával žádosti o informace svým jménem namísto toho, aby úřady oslovil prostřednictvím redakce Aktuality.sk. A kromě toho měl tendenci v rámci žádostí poskytovat úředníkům doplňující informace, protože věřil, že vysvětlení kontextu zvýší šanci na získání informace, kterou hledal. Vagovič se domnívá, že úředníci mohli tímto způsobem vydedukovat, kam Kuciak svými dotazy směřuje a případně informovat dotčenou osobu. Uniklé osobní údaje a Kuciakova adresa pak mohla jeho vrahovi podstatně usnadnit práci.
Novináři z Investigace.cz kontaktovali několik státních institucí, o kterých věděli, že po nich Kuciak v poslední době požadoval informace – například Pôdohospodárskou platobnú agentúru která na Slovensku spravuje zemědělské dotace, kancelář státního zastupitelství v Trebišově, nebo SEPS (Slovenská elektrizačná prenosová sústava). Všechny do jedné však popřely, že by Kuciakovy žádosti sdílely s jinými subjekty.
Kuciak není na Slovensku jediný, jehož osobní údaje mohly být poskytnuty dotčené osobě či firmě. Své o tom ví i bratislavský právník Boris Stancl. Když volal na úřad, aby zjistil, zda jednu jeho žádost obdrželi, zeptal se jej úředník na to, jestli informaci hodlá využít „ve prospěch”, nebo „proti” dotčené osobě. Poté, co Stancl odpověděl, že „proti”, úředníkovi se prý očividně ulevilo, načež dodal: „dobře, posílám vám veškeré informace a přeji hodně štěstí”. Další Stanclovu žádost o informace jiný úřad rovnou sdílel s dotčenou osobou.
S podobnými problémy se setkávají novináři napříč celou Evropou. Novinářům mezinárodní sítě OCCRP bylo vyhrožováno lidmi, o kterých zjišťovali informace, nebo byli odrazováni úředníky, aby pokračovali v dalším pátrání. Reportérům z černohorského protikorupčního centra MANS například zavolal člověk, který se ptal, proč se šťourají v jeho byznysu. A to hned poté, co začali vyšetřovat výstavbu hotelů v přírodní rezervaci poblíž pobřežního města Perast. Informaci údajně obdržel z ministerstva kultury, které mu oznámilo, že se novináři zajímají o jeho činnost. Jejich osobní údaje černohorské úřady poskytly i pašerákům cigaret, jejichž činnost novináři vyšetřovali.
Neobezřetně nicméně nepostupují jen úředníci státních institucí na Balkáně, ale i v zemích EU, o čemž se mohli přesvědčit i reportéři italského investigativního centra Investigative Reporting Project Italy (IRPI). Těm volali pro změnu pašeráci nebezpečného odpadu, aby je varovali před „strkání nosu do cizích věcí”. Kromě telefonních čísel se od tamních úřadů dozvěděli jejich adresy, data narození, dokonce i údaje z občanských průkazů.
Podle Helen Darbishire, zakladatelky a ředitelky watchdogové organizace Access Info Europe, odporuje požadavek úřadů na plnou identifikaci osoby, která informace poptává, základním lidským právům. A navíc ohrožuje život novinářů. „Tomu se musí zamezit. Evropská unie musí nastavit jasná pravidla, která zajistí ochranu osobních údajů novinářů využívajících informační zákon,” dodává.
Dosud takové nařízení či směrnice neexistuje a kvalita informačních zákonů v jednotlivých členských zemích EU značně kolísá. Experti se shodují na tom, že nejlepší ochranu by novinářům v budoucnu zajistila možnost žádat o informace anonymně. Jánu Kuciakovi a jeho snoubence Martině Kušnírové to ale život nevrátí.