Generál Armagedon: Jak ruský generál Surovikin vydělal na syrské válce

Syrský řezník. Řezník z Aleppa. Generál Armagedon. Velitel ruských jednotek v Ukrajině, generál Sergej Surovikin, má hodně přezdívek, které odkazují k jeho nekompromisnosti při vedení válečných operací. Zjištění investigativního týmu Alexeje Navalného naznačuje, že válka je pro Surovikina nejen povoláním, ale i zdrojem finančních zisků.

Investigativní novináři z týmu uvězněného opozičního politika Alexeje Navalného zjistili, že Surovikin v minulosti dostal úplatky od dceřiné firmy Strojtransgaz, společnosti STG, která má na starosti těžbu a prodej syrských fosfátů. Tu vlastní Gennadij Timčenko, jeden z nejbohatších Rusů a blízký přítel prezidenta Vladimira Putina. Timčenko je také dlouhodobě podezříván, že patří mezi lidi, kteří kryjí soukromé bohatství ruského prezidenta.

K tomu, aby Surovikinovo spojenectví s Gennadijem Timčenkem zůstalo nepovšimnuté, použil generál firmy své ženy Anny, která má v důstojníkově rodině na starosti byznys. V roce 2016, kdy Surovikin velel jednotkám Východního vojenského okruhu, se jeho manželka s ročním příjmem 44 milionů rublů (zhruba 15 milionů korun) umístila na druhém místě v seznamu nejbohatších partnerek zaměstnanců ministerstva obrany.

Celé vyšetřování můžete shlédnout na YouTube kanálu investigativního týmu A. Navalného:

V polovině nultých let založila Anna Surovikina firmu na zpracování dřeva Argus SFC, která sídlila v malé sverdlovské vesnici nacházející se uprostřed lesa. Obchodní partnerkou generálovy manželky byla Anastasija Mišarina, dcera náměstka ministra dopravy Ruské federace, jež se později stala gubernátorkou Sverdlovské oblasti. 

Firma se nepřekvapivě těšila vysokému počtu státních dotací. V roce 2011 jeden z nejbližších spolupracovníků Navalného a tehdy poslanec Městské dumy v Jekatěrinburgu Leonid Volkov obvinil Argus SFC z dotačních podvodů. Místní soud ale později rozhodl ve prospěch Anny Surovikiny – Volkov se měl generálově manželce omluvit a zaplatit odškodné ve výši tří tisíc korun.

Anna
Anna Surovikina. Zdroj: navalny.com

Argus SFC existuje dodnes, avšak od roku 2018 pravidelně vykazuje negativní finanční bilanci. Přitom v letech 2020 a 2021 firma obdržela úvěry ve výši 104 milionů rublů (v té době zhruba 37,4 milionů korun) od STG Logistics, dceřiné společnosti Strojtransgaz. Jak už bylo řečeno, ta patří miliardáři Gennadiji Timčenkovi a mimo jiné aktivity získala povolení k těžbě fosfátových rud v Sýrii. A právě v této zemi se generálovy i miliardářovy zájmy protínají. Jak uvidíme dál, není náhodou, že Argus SFC podle Navalného spolupracovníků tyto půjčky dodnes nesplatil.

A přesto v březnu a říjnu 2022 firma obdržela další půjčku, tentokrát od manželky nejvyššího manažera Strojtransgazu Natalije Chrjapové ve výši dalších 25 milionů rublů, v přepočtu zhruba 9,7 milionů korun. 

Krvavá hnojiva 

V zájmu porozumění, proč uralská pila dostává peníze od syrské těžební společnosti, je potřeba nahlédnout do dějin Surovikinových kariérních úspěchů. V roce 2015 syrský prezident Bašár al-Asad požádal Putina o pomoc v boji proti ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii) a samozřejmě i při záchraně svého režimu. Rusko do Sýrie vzápětí poslalo několik tisíc vojáků a obrovské množství techniky. V zemi byli neoficiálně přítomni i žoldáci z Wagnerovy skupiny. Od začátku roku 2017 začal tamním ruským jednotkám velet generál Surovikin.

Právě pod jeho velením, kam spadaly také letecké síly, ruská armáda bombardovala i civilní zařízení: nemocnice, školy, tržnice, obytné oblasti. Příkladem je vybombardovaná severozápadní syrská provincie Idlib v roce 2018, kde zahynulo 1 500 civilistů a dalších 30 tisíc bylo nuceno opustit své domovy.

Přečtěte si

„Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím

Z přítomnosti ruských jednotek v Sýrii doslova fyzicky a samozřejmě i finančně těžil hlavně Gennadij Timčenko – začátkem roku 2017 totiž Bašár al-Asad udělil Timčenkovu Strojtransgazu právo těžit a vyvážet fosfáty ze dvou syrských ložisek poblíž Palmýry.

Dohoda byla uzavřena pod podmínkou, že 70 % zisků měla obdržet dceřiná společnost Strojtransgazu neboli STG Logistics, zatímco 30 % mělo připadnout syrské vládě. Byl v tom však jeden háček: v době podpisu dohody těžební oblast z velké části stále ovládal ISIS. Avšak pod vedením Surovikina už v červnu roku 2017 ruské vojsko doly osvobodilo. Generál o tom osobně podal hlášení prezidentu Putinovi, který tenkrát dorazil do Sýrie. Timčenkova firma mezitím okamžitě zahájila přípravy a posléze i samotnou těžbu. 

Vznikl tím složitý logistický řetězec: vytěžené fosfáty jsou dopravovány kamiony a vlaky do továrny na hnojiva poblíž Homsu (továrna patří Strojtransgazu) nebo rovnou do „fosfátového“ přístavu Tartus. Za časů Sovětského svazu se v tomto přístavu nacházelo Sověty ovládané logistické centrum, nyní zde sídlí ruská vojenská základna. 
Zdroj: OCCRP

Z přístavu lodě plné fosfátu podle zjištění novinářů OCCRP míří i do Evropy. Aby se vyhnuly sankčním postihům, vypínají ​​svůj automatický identifikační systém, který umožňuje sledování pohybu lodí. Vytěžená surovina, jež se používá k výrobě hnojiv, se tak i navzdory sankcím dostává do Srbska, Ukrajiny a do dalších čtyř států EU. Jen od roku 2019 bylo do výše zmíněných zemí importováno množství fosfátu v hodnotě více než 80 milionů dolarů.

Syrské kšefty

Jde tedy o velice lukrativní, ale logisticky křehký proces. Jelikož konflikt a vojenské střety v Sýrii i nadále pokračují, doprava fosfátů vyžaduje neustálý ozbrojený doprovod. Tuto službu poskytuje fosfátovým těžařům syrská armáda, soukromé syrské vojenské jednotky, Wagnerovci a samozřejmě ruská armáda, která fosfátový přístav ovládá. Částky, jež malá firma na zpracování dřeva ze Sverdlovské oblasti získala od STG, tak nejsou podle Navalného týmu nic jiného než úplatky generálovi za jeho protislužby.

„Samozřejmě že to nebudou generálovi nosit v kufru, proč riskovat? Firma Argus byla vytvořena speciálně pro tyto účely, je to jakási zástěrka, díky níž lze provádět jakékoli druhy transakcí,“ tvrdí Navalného spolupracovníci.

Přečtěte si

KremRule

To, že účetnictví Surovikinových skrývá celou řadu cenných informací, naznačují i další zjištění týmu. Současný osobní řidič Surovikina se nedávno stal šéfem dalšího dřevozpracujícího podniku se sídlem na stejné adrese, kde je registrován i Argus.

Navíc letošního 3. listopadu Rosrejestr, tedy ruský katastr nemovitostí, klasifikoval veškerý majetek rodiny Surovikinových. Zatímco dříve se v záznamech majetků Surovikina nebo jeho příbuzných uvádělo, že držitelem vlastnických práv je u těchto nemovitostí „Ruská federace“, nyní podle rejstříku žádné nemovitosti příslušníci rodiny nevlastní.

Autor původního textu: Tým Alexeje Navalného; autorka české verze: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: ČTK