Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. A má vazbu na podnikatele, který pral peníze z Magnitského kauzy

Steffi Černá, Pavla Holcová

Je to jeden z nejbohatších lidí, o kterém většina Čechů v životě neslyšela. Jen v Praze a okolí patří jeho skupině AFI Europe deset velkých developerských projektů. Firmy pod hlavičkou AFI Europe postavily například nákupní centrum Flóra, Classic 7 Business Park v pražských Holešovicích, bytový dům Tulipa Třebešín nebo nákupní a kancelářský dům Broadway Palace na pražských Příkopech. V plánu mají i megalomanský projekt AFI City, které by mělo vyrůst v bývalém areálu ČKD Slévárny a Moury v pražských Vysočanech.

Lev Leviev má ovšem jeden problém. Američtí vyšetřovatelé krouží kolem jeho blízkého přítele a obchodního partnera.

Rodina na nákupech

Oním prošetřovaným partnerem je jistý Denis Kacyv, syn bohatého a mocného ministra dopravy moskevského regionu (jednoho z vůbec nejbohatších lidi v ruské veřejné sféře).

Denis Kacyv je jedním ze skupiny lidí, u kterých se podařilo prokázat, že finančně profitovali z mnohamiliardové – a ruským státem posvěcené – krádeže v investičním fondu Hermitage Capital, provedené za přímé účasti ruských státních orgánů. Tento zločin se stal mezinárodně proslulým proto, že právník Sergej Magnitský, který ho rozkryl, byl následně utýrán ve vazební věznici. Americký zakladatel fondu Hermitage Capital pak vytrvalou kampaní dosáhl přijetí sankcí proti ruským činitelům, známým jako tzv. Magnitského zákon. O případu Sergeje Magnitského jsme psali zde.

Denis Kacyv patřil k těm, u nichž se podařilo prokázat, že část z ukradených 230 milionů dolarů (necelých šest miliard korun) skončila právě na jejich bankovních účtech. Více jsme psali zde.

Kacyvova společnost se následně pustila do velkých nákupů nemovitostí. A to včetně Spojených států: rodina Kacyvů donedávna vlastnila v New Yorku nemovitosti v hodnotě přes 17 miliónů dolarů (340 miliónů korun). V roce 2013 ale Spojené státy přístup k těmto nemovitostem na základě Magnitského zákona zablokovaly. Stejně tak k bankovním účtům Kacyvovy firmy Prevezon.

A právě tady vstupuje na scénu Lev Leviev a jeho realitní impérium.

Co měl převést Prevezon

Lev Leviev a Denys Kacyv nejsou jen tak ledajací obchodní partneři. Znají se nejméně od roku 2003, kdy se Denis Kacyv stal zaměstnancem Leva Levieva.

Během května a června 2008 – tedy v době, kdy bylo nutné „vyprat“ peníze z vykradeného investičního fondu –  převedla Kacyvova firma Prevezon Holdings tři miliony euro na účet Levievovy firmy AFI Europe. AFI Europe je mateřskou společností české pobočky: AFI Europe Czech Republic.

Kacyv chtěl přes svou firmu nakoupit třetinový podíl ve čtyřech dceřinných firmách AFI Europe: AFI Properties Berlin, AFI Properties Logistics, AFI Properties Development a AFI Properties. V červnu roku 2013 – kdy už se rozběhlo mezinárodní vyšetřování praní ukradených peněz – se Prevezon snažil akcie prodat opět zpátky AFI Europe. Tuto transakci však na základě Magnitského zákona zablokovala nizozemská vláda.

Nelze samozřejmě prokázat, že zrovna peníze, které do AFI investoval Denis Kacyv, byly použity právě na developerské projekty v Praze a okolí. Podle investičních poradců je ale vysoce nepravděpodobné, že by velká developerská firma nechala tři miliony euro jen tak ležet na účtu a nepoužila je do některého ze svých dalších evropských investičních záměrů. (Musely by tam totiž ležet netknuty pět let – od převodu v roce 2008 až do snahy o vrácení v roce 2013.)

Na základě Magnitského zákona došlo k zablokování bankovních účtů a dalších aktiv i na Kypru, ve Švýcarsku i v Holandsku. O tyto blokace se v současné době Kacyv i firma Prevezon soudí. Jak tyto případy dopadnou, je těžké odhadnout.

Prevezon má totiž ve Lvovi Levievovi silného spojence s mocnými konexemi.

  • Všichni Levievovi prezidenti

Lev Leviev je rusko-izraelský podnikatel uzbeckého původu, jehož obchodní impérium sahá od Angoly po Rusko, od diamantů po nákupní centra a židovské osady. Hodnota jeho podnikání ale nespočívá jen v obrovském bohatství, ale i v prominentních politických konexích.

Mezi jeho další přátele patří prezidenti zemí jako je Ázerbájdžán, Arménie nebo Kazachstán, které Leviev zastupuje coby honorární konzul v Izraeli. Jeho konexe ale sahají i mnohem výš.

Vladimíra Putina označuje Leviev za “pravého přítele”, jeho fotografii má podle listu The New York Times zarámovanou na svém pracovním stole. Znají se minimálně od roku 1992, kdy Vladimir Putin, ještě jako zástupce starosty Petrohradu, po padesáti letech povolil zřídit (i přes váhání starosty) první židovskou školu v Petrohradě. Její výstavbu financoval Leviev.

Když se stal v roce 2000 Putin prezidentem, měl Leviev údajně sponzorovat první setkání nového ruského prezidenta s prominentními izraelskými politiky. Na oplátku pak ve stejném roce Putin podpořil Levievova kandidáta v boji o post vrchního rabína v Rusku, Berela Lazara.

Lev Leviev má ale podobně dobré vztahy i se současným americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho zeťem a blízkým poradcem Jaredem Kushnerem. Ten v roce 2015 odkoupil za 295 milionů dolarů od Levievovy společnosti AFI několik pater v bývalé budově The New York Times.

Se samotným Trumpem se Leviev osobně potkal, když spolu řešili investice do realitních projektů v Moskvě. Trump také hostil na svém sídle v Mar-a-Lago svatbu Levievova blízkého kolegy Rotema Rosena. Ten pak Trumpa osobně doprovázel v roce 2013 do Moskvy na soutěž Miss Universe, kterou Trump částečně vlastnil a kde se domlouvala stavba Trump Tower Moskva (ta nakonec postavena nebyla).

Pět milionů dolarů jako vyrovnání

Podle dokumentů, které má k dispozici Výbor senátu Spojených států pro soudnictví, si Kacyv přes firmu Prevezon najal bývalého člena ruské vojenské kontrarozvědky GRU Rinata Achmetšina, aby lobboval za zrušení či změnu Magnitského zákona, nebo alespoň vypuštění jména Magnitský z jeho názvu. Zákon zrušen ani změněn nebyl a v roce 2013 byl otevřen případ USA versus Prevezon.

Newyorský státní zástupce Preet Bharara, který měl případ až do letošního března na starost, k tomu řekl: „Ruští kriminální podnikatelé se snažili vyprat část svých nezákonně nabytých rublů přes nákup drahých realit na Manhattanu.” Psali jsme o tom zde.

Na seznamu nemovitostí zaujímaly přední místo luxusní byty v budově 20 Pine Street, kousek od finančního srdce Manhattanu – Wall Street. Tato adresa se stala synonymem praní vytunelovaných peněz z ruského státního rozpočtu.

Podařilo se nám prokázat, že firma Prevezon na 20 Pine Street nakoupila z peněz pocházejících z vykradení Hermitage Capital jeden byt v hodnotě 829 tisíc dolarů (16, 6 miliónů korun) a další za 1,2 milionu dolarů (24 miliónů korun). Prevezon je v této budově majitelem ještě dalších dvou bytů v hodnotě necelých dvou milionů dolarů, u kterých se propojení na případ Magnitský zatím nepodařilo prokázat.

Všechny tyto byty byly koupeny Prevezonem od společnosti 20 Pine Street LLC, která patří pod investiční skupinu Africa-Israel U.S.A. Ta je součástí společnosti AFI Group, kterou řídí právě Lev Leviev. Ten má osobní kontakty přímo na rodinu amerického prezidenta.

Mnohá média spekulují o tom, že vliv Leva Levieva na Donalda Trumpa se konkrétně projevil na případu USA vs Prevezon, protože Preet Bharara patřil mezi státní zástupce odvolané po nástupu Trumpovy administrativy.

Minulý týden nicméně došlo k dohodě, podle níž Prevezon musí zaplatit vyrovnání ve výši 5 896 333 dolarů. To je přibližně trojnásobek sumy, kterou byly americké úřady schopny vysledovat jako příjem Prevezonu z podvodu na ruském státním rozpočtu. Na twitterovém účtu nejvyššího státního zástupce USA k dohodě stojí: „Nedovolíme zneužívání amerického finančního systému k praní peněz ze zločinů spáchaných kdekoliv – tady nebo i v Rusku.” Preet Bharara k dohodě o vyrovnání na svém twitterovém účtu novému státnímu zástupci pogratuloval.

Svědek, který vypadl z okna

A ještě jeden detail pro dokreslení. Před časem proběhla i českými médii zpráva, že jen pár hodin před tím, než měl právník rodiny Magnitských žádat u moskevského  odvolacího soudu o opětovné otevření Magnitského případu, vypadl za podezřelých okolností z okna svého moskevského bytu. Nikolai Gorochov pád z pátého patra přežil a skončil na jednotce intenzivní péče. Jako právník zastupoval jak rodinu Sergeje Magnitského, tak majitele investičního fondu Hermitage Capital Williama Browdera.

Gorochov ale měl ještě jednu velmi důležitou roli. Byl totiž klíčovým svědkem v kauze Spojené státy versus Prevezon Holdings.


Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

 

Lev Leviev, muž s miliardovými nápady (i přáteli)

Lev Leviev, muž s miliardovými nápady (i přáteli)

Steffi Černá

Eduardo dos Santos a Lev Leviev, Foto: Brigitte Weidlich/IRIN

Leviev pracoval pod syndikátem De Beers, který v té době měl de facto celosvětový monopol na obchod s diamanty. Postupně se osamostatnil a začal budovat podnikatelské impérium v Rusku a navazovat důležité obchodně-politické vztahy v Angole. Sblížil se s rodinou angolského presidenta Josého dos Santose. Ten v době, kdy Leviev přijel do Angoly, bojoval v občanské válce proti rebelům, kteří využívali pašování tzv. krvavých diamantů jako způsob financování svých bojů.

José Eduardo dos Santos je druhým nejdéle vládnoucím prezidentem africké země (prezidentem Angoly je od roku 1979). Jeho dcera Isabel dos Santos je nejbohatší ženou Afriky. Angolský vládní režim je považován časopisem Forbes za jeden z nejzkorumpovanějších v celé Africe: i přes obrovské zásoby ropy a diamantů zde žije téměř 70% obyvatel pod hranicí chudoby za méně než dva dolary na den.

Leviev přišel s myšlenkou vytvořit společnost, která by centralizovala  kontrolu všech angolských diamantů. Vznikl tak monopol jménem Angola Selling Corporation neboli Ascorp. Tato společnost, která je vlastněna angolskou vládou, netransparentním belgickým partnerem a Levem Levievem, generuje obrovské zisky.

Lev Leviev se vrátil do Ruska v roce 1989, když byl pozván v té době sovětským ministrem pro energetiku. Leviev vycítil, že se politická situace v zemi pomalu mění, a využil své znalosti jazyka a místních zvyků. Jako první zde vybudoval hi-tech továrnu na řezání a leštění diamantů, která vytvořila mnoho pracovních míst a ukázala Rusům, jak vést vlastní průmysl. Rusko mu naopak pomohlo proniknout do Afriky: v roce 1997 koupil Leviev společně s ruskou státní diamantovou společností Alrosa největší diamantový důl v Angole Catoca.

Levievova agentura, která se o diamantové doly stará, však čelila obvinění ze strany místních lidskoprávních organizací, že v dolech dochází k ponižování, bičování, mučení, sexuálnímu zneužívání a dokonce i k vraždám.

Levievovým společníkem v diamantovém byznyse byl rusko-izraelský miliardář Arkadi Gajdamak, který je médii označován za Levievův největší PR problém. S ním Lev Leviev vybudoval základy svého impéria, později se však rozhádali. Gajdamak spolu s Levievem koupili v devadesátých letech metalurgický závod v Kazachstánu a o rok později koupil Gajdamak patnácti procentní podíl v Levievově společnosti AFI; později ho opět prodal. Gajdamak založil v Izraeli vlastní politickou stranu a v roce 2008 neúspěšně kandidoval na starostu Jeruzaléma. Ve Francii byl Gajdamak v roce 2009 odsouzen za pašování zbraní a praní špinavých peněz v aféře pojmenované Angolagate.

Donald Trump a Lev Leviev, Foto: Pinterest – LLD Diamond USA

I když je Leviev brán jako určitá spojka mezi Izraelem a Střední Asii, jeho vliv sahá i na západní polokouli, a to do těch nejvyšších míst. Leviev je obchodním partnerem Trumpova zetě – a zároveň osobního poradce – Jareda Kushnera. Ten v roce 2015  odkoupil od Levievovy společnosti AFI většinový podíl v bývalé budově The New York Times za 295 milionů dolarů.

Leviev má blízko i k samotnému Donaldu Trumpovi, se kterým se v minulosti setkal, aby spolu řešili možné realitní obchody v Moskvě. Trump také hostil na svém sídle v Mar-a-Lago na Palm Beach svatbu Rotema Rosena, který byl dlouholetý ředitel americké pobočky Levievovy společnosti Africa Israel.

Rotem Rosen Trumpa dokonce doprovázel v roce 2013 do Moskvy, která hostila Trumpovu soutěž Miss Universe. Zde se údajně domlouvala stavba Trump Tower Moskva (ta však nakonec postavena nebyla). Zde se setkali i s Arasem Agalarovovem, moskevským oligarchou a miliardářem ázerbájdžánského původu, který v témže roce získal řád od Vladimíra Putina a přispěl Trumpovi na soutež krásy 20 milionů dolarů.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

Je česká státní správa „rukojmím Microsoftu“?

Je česká státní správa „rukojmím Microsoftu“?

Pavla Holcová, Steffi Černá

“Pokud je většina vládních úřadů závislá na jednom dodavateli softwaru, ztrácí možnost volby. Evropské země riskují, že ztratí kontrolu nad vlastní IT infrastrukturou,” prohlašuje Martin Schallbrunch, bývalý šéf IT a kybernetické bezpečnosti z německého ministerstva vnitra.

Poslanec Evropského parlamentu za Německo John Philipp Albrecht jde ještě dál. Podle něj se z Evropy již stala „digitální kolonie“, kde autority nejsou schopny zaručit soukromí dat, když pracují se softwarem, nad kterým nemají žádnou kontrolu.

V rámci spolupráce s novináři z Investigate Europe jsme se zaměřili na vztah mezi státní správou a Microsoftem ve vybraných zemích Evropy.

Neprozraďme nic, co víme

V Německu je to téma, v Polsku vůbec ne. Češi jsou někde na půli cesty – o problému vědí, ale do řešení se nikdo nehrne.

Adam Golecký, technický ředitel sdružení nix.cz (národního propojovacího uzlu na celosvětovou internetovou strukturu) a odborník na útoky hackerů říká: “Windows jsou operační systém s největším množstvím zranitelností. To je dáno tím, že Windows se díky svému vysokému tržnímu podílu staly vyhledávaným cílem útoků: pro útočníka je větší motivace hledat slabé stránky tam, kde může předpokládat, že zranitelnost se bude týkat velkého počtu potenciálních obětí.” Zároveň dodává, že operační systém Windows začal být vyvíjen v době, kdy se na bezpečnost ještě příliš nehledělo.

Oficiální informace o podílu Microsoftu na českém trhu není dostupná: tisková mluvčí českého zastoupení firmy Lenka Čábelová na tento dotaz odmítla odpovědět. Podle expertních odhadů by mohl být celkový podíl Microsoftu na českém trhu přibližně dvoutřetinový. V samotné státní správě je ale odhadem asi 95 procent úřadů závislých na licencích od Microsoftu – od operačních systémů Windows na jednotlivých počítačích až po serverová řešení. Microsoft přes své obchodní partnery ovládá technickou páteř všech ministerstev, policie, parlamentu, většiny radnic, katastru a mnoha dalších úřadů.

Plošnou diverzifikaci operačních systémů ale nedoporučuje český Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). “Taková diverzifikace sama o sobě neznamená automatické snížení rizika. V některých případech to může být doporučované řešení, ale konečné rozhodnutí je vždy na správci daného systému,” tvrdí Radek Holý z NBÚ.

Benefity, které by mohly být zdarma

Nutno říci, že Česká republika vůbec není výjimkou. Naopak. V Evropě se podle konzervativních odhadů utratí ročně 200 eur za licence Microsoft pro jednoho úředníka. Podle společnosti Pierre Audoin Consultants vydělal Microsoft mezi roky 2015 až 2016 v Evropské Unii pouze na veřejném sektoru dvě miliardy dolarů (50 miliard korun). Marže podobných softwarových firem je okolo 70 procent.

V roce 2008 přijel výkonný ředitel Microsoftu Steve Ballmer podepsat s tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langerem smlouvu o strategickém partnerství. Dohoda měla mimo jiné za cíl zjednodušit obchodním partnerům Microsoftu jednání se státní správou.

V roce 2014 pak byla podepsána rámcová smlouva s obchodními partnery Microsoftu, která je platná do roku 2018. Tato smlouva zaručuje Ministerstvu vnitra v průměru dvacetiprocentní slevu na licence od Microsoftu a zjednodušuje zadávání veřejných zakázek jednotlivým státním úřadům, které se k rámcové smlouvě přihlásí. Na druhou stranu smlouva zavazuje Ministerstvo vnitra k tomu, že během čtyř let nakoupí od obchodních partnerů Microsoftu, jako jsou například Autocont CZ a.s. nebo T-Mobile Czech Republic, a.s. licence v hodnotě až 4,6 miliardy korun.

Podle smlouvy na dodávky MS licencí do českého parlamentu se ceny pohybují od 0,44 eur za tajemně nazvanou licenci SysCtrEnfPntPrtctn přes 658,34 eur za licenci na Office Pro Plus až po 7441,48 eur za licenci na Windows Server Data.

V cenách jednotlivých licencí jsou započítány i různé benefity, jako jsou školení produktů Microsoft na DVD nosičích nebo konzultace k nákupu. IT odborník a člen Pirátské strany Ondřej Profant ale většinu těchto benefitů považuje za zbytečné. Podobné kurzy jsou totiž dostupné zdarma, online a aktualizované (například na Youtube).

Konzervativní jako státní úředník

Ministerstvo vnitra odhaduje, že v rámci této smlouvy distribuuje do konce roku 2018 licence 217 státním úřadům na přibližně 100 tisíc počítačů. Přestože smlouva explicitně zmiňuje, že uživatelé mohou dodatečně používat jakýkoliv software dalších stran, v praxi tuto možnost téměř nikdo nevyužívá.

Profant to vysvětluje tak, že dodatečný software, který státní správa používá, je opět naprogramovaný pro platformu Windows. “Státní úředníci jsou navíc velmi konzervativní uživatelé. Odpovědní pracovníci se bojí zkoušet nové věci a nikdo z nich se nechce učit novým věcem. A to i přes to, že na stávající stav mnohdy nadávají,” dodává.

Windows tapeta, zdroj: Flickr

V Polsku taková rámcová smlouva neexistuje, což vede k mnoha paradoxním situacím. Nikdo například neví, kolik polská státní správa každý rok za licence Microsoft utratí. Polská ministryně pro digitalizaci Anna Streżyńska ale věří, že Microsoft je správná spotřebitelská volba, protože jeho produkty jsou prostě dobré: „Náš problém není monopol, ale jen to, že platíme moc.“

Jednotlivé státní úřady totiž často kupují licence bez toho, že by si dobře spočítaly, kolik licencí přesně potřebují. Ty pak tudíž často ani nepoužijí, případně zapomenou, že je vůbec mají nebo že už za ně platili.

Kde se ta závislost vzala?

Závislost na produktech firmy Microsoft se datuje do devadesátých let a má hned několik příčin. Podle Adama Goleckého je to mimo jiné fakt, že Microsoft dokonale využil mezeru na trhu.

„Systém mohl běžet na počítačích třetích stran. PC si mohl uživatel sestavit sám a tím měl možnost ovlivnit výkon systému — Windows na rozdíl od Mac OS nebyly vázané na hardware jen od Apple. Obecně stav graficky orientovaných operačních systémů koncem devadesátých let nebyl kdovíjaký. V tomto období Apple ztrácel dech a až s návratem Jobse se stal systém NeXTSTEP základem pro operační systém Mac OS X. Co se týká Linuxu, tak ten má odladěné grafické rozhraní a je použitelný pro běžného uživatele až tak posledních sedm let. Další výhodou mohlo být i to, že Microsoft nezapomínal ani na podnikatelský sektor, ve kterém se mu dařilo šířit.“

Adam Jurkiewicz, polský počítačový odborník, hacker a učitel, dodává, že Microsoft byl během devadesátých let všude, a to většinou nelegálně. Nikdo tomu však nevěnoval větší pozornost. Počítače se jednoduše koupily a následně se do nich nainstaloval operační systém. Používání pirátských kopií Windows se považovalo za normální i u státní správy. S tím souhlasí i Golecký: „Osobně si myslím, že pirátské kopie mohly paradoxně prospět k rychlému šíření Windows.“

Lidé z Microsoftu potvrdili, že společnost neměla potřebu proti pirátským kopiím bojovat, protože věděli, že se tak lidé s Windows naučí pracovat. V devadesátých letech měla celá země pirátské Windows a společnost se tím nezatěžovala. Nedlouho potom se Microsoft stal standardem.

Marná snaha

Před dvěma lety vydala Evropská komise oficiální zprávy, ve kterých jasně deklarovala, že státní správy členských zemí jsou „rukojmími Microsoftu“.

Podle Ondřeje Profanta stojí za dominantním postavením Microsoftu i přístup úředníků k zadávání veřejných zakázek. “České úřady nejsou motivované efektivně hospodařit. Obvykle pouze zkopírují předchozí zadávací dokumentaci – a tedy soutěží to samé namísto poctivého zvážení vývoje na trhu.”

Windows update, zdroj: Flickr

Podle specialistů na IT není problém jen v závislé státní správě, ale i v tom, že tato závislost se dál šíří. Windows jsou často nuceni pro komunikaci se státní správou užívat i lidé, které by jinak technická řešení od Microsoftu vůbec nezajímala.

Ministerstvo financí, statutární město Brno či Univerzita Hradec Králové dokonce podaly v letech 2004, 2005 a 2007 podněty Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, když se jim nelíbilo, že přístup k některým službám těchto institucí byl umožněn pouze uživatelům operačního systému a internetového prohlížeče společnosti Microsoft.

Tiskový mluvčí ÚOHS Martin Švanda k tomu dodává:  „Úřad v rámci zmíněných předběžných šetření neshledal porušení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Žádné správní řízení týkající se společnosti Microsoft vedeno nebylo.“

Žádný trestný čin

Kvůli podezřením z machinací s veřejnými zakázkami už byly vyšetřovány firmy jako AutoCont nebo Tesco SW. Konsorcium AutoCont Online společně s českým Telecomem měl za 4,3 miliardy korun dodat internetovou infrastrukturu do 3600 českých škol v rámci projektu státní informační politiky ve vzdělávání.

Nejvyšší kontrolní úřad tento projekt kritizoval a podal trestní oznámení na neznámého majitele. Ve své zprávě uvádí, že:  „(…) část prostředků určených na realizaci státní informační politiky ve vzdělávání byla použita neoprávněně nebo nehospodárně, popřípadě nebyla použita na krytí nezbytných potřeb (…)“

Struktura napojených firem ale byla tak složitá, že nebylo možné pachatele identifikovat, a případ byl v roce 2006 policií odložen. V srpnu 2005 vypovědělo ministerstvo smlouvu s generálním dodavatelem a poskytovalo peníze již jen na připojení škol.

V roce 2015 byl AutoCont, tentokrát s firmami Gordic, Mois, Merit Group, A-Scan, Eunice Consulting, telekomunikační společností Telefónica O2 a také firmou Tesco SW, znovu prověřován českou policií kvůli možným machinacím s veřejnými zakázkami za více jak 400 milionů korun. Přesněji z účasti v organizované zločinecké skupině, sjednávání výhod při veřejných soutěžích, poškození zájmů Evropské unie a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Toto obvinění však bylo nakonec v roce 2016 staženo.

Sama Evropská komise zadala v roce 2016 firmě PricewaterhouseCoopers vytvoření studie, která měla za cíl zjistit, jak probíhá zadávání veřejných zakázek na IT služby. Výsledná studie potvrdila, že Microsoft pravidla veřejných zakázek porušuje.

„Problém je, že když je jednou napáchána takováto škoda (tj. plná závislost na produktech Microsoft, pozn. redakce), tak je neuvěřitelně těžké to zvrátit. Jediným řešením jsou multiplatformní aplikace – takové, které lze spustit na jakémkoliv operačním systému. Příkladem může být např. LibreOffice nebo Mozilla Firefox. Pak je možné se rozhodnout a přejít na jiný software. Jenže Microsoft prosazoval aplikace svázané s jeho operačním systémem a tím si upevnil pozici,“ uzavírá diskusi Ondřej Profant.

Řešení?

Jsou tedy úřady skutečně odsouzeny k Microsoftu? Podle některých odborníků by byl alternativou tzv. “open-source” software. Tím jsou programy, jejichž licence dovolují volné kopírování. Svoboda šíření se vztahuje i na zdrojový kód, na kterém je software založen (na rozdíl od zdrojového kódu Windows, který je tajný). Přesto má open-source mnoho odpůrců, kteří kritizují zejména to, že nemívá dostatečnou podporu, vývojáři bývají dražší, špatně se ovládá a je jen pro “ajťáky”, “nerdy” a “geeky”.

Podle specialisty na kyberbezpečnost Michala “Ryška” Wozniaka to tak ale není: „Open-source není jenom zábava pro počítačové nadšence. Open-source řešení dnes využívá například část administrativy Spojených států. V Itálii přechází armáda na Linux, ve Francii je to policie. Nezávislost, bezpečnost a schopnost rychle kódovat – to jsou jasné argumenty proč Linux a open-source používat.“

Open-source licence navíc mohou kromě bezpečnějšího fungování poskytnout i výraznou finanční úsporu.

V Itálii má přechod armády na LibreOffice generál Camillo Sileo. Jeho poslední projektem je adaptace asi 100 tisíc kancelářských počítačů na open-source software. “Uživatelsky skoro nepocítíte rozdíl. A díky přechodu od Microsoftu na open-source ušetří armáda 28 milionů euro v průběhu příštích tří let,” odhaduje Sileo.

Francouzské četnictvo začalo přecházet od Windows k Linuxu v roce 2005. Policejní počítače fungují na Linuxu s LibreOffice, které jsou speciálně upravené pro jejich potřeby. Jen do roku 2014 četnictvo ušetřilo okolo 20 milionů euro.

Microsoft miluje Linux

V Česku využívá open-source a Linux jako technické řešení Česká pošta. “Výhody jsou cenová úroveň, přívětivé ovládání ze strany uživatelů a zkušenosti našich pracovníků s tímto systémem. Česká pošta má svůj vnitřní systém nastavený tak, aby nemohlo dojít k vnějšímu přístupu, případně napadání tohoto systému. Z hlediska bezpečnosti je tak pro Českou poštu tento systém optimální,” tvrdí tiskový mluvčí České pošty Matyáš Vitík.

Na otázku, zda je open-source software dobrou volbou, svým způsobem odpovídá i samotný Microsoft. Ten se pod vedením svého šéfa Satyi Nadelly k myšlenkám open-source hlásí všude kromě produktů pro státní správu. Nedávno dokonce Microsoft publikoval knihu s názvem “Microsoft miluje Linux”.

“Většina lidí dnes vlastní telefon s Androidem, což je systém založený na Linuxu. Není potřeba se toho bát,” uzavírá debatu Wozniak.

Vjačeslav Platon – architekt „Globální pračky“

Vjačeslav Platon – architekt „Globální pračky“

Vzlétáme #IAmRocket #Gagarin #Let`sGo zdroj: Instagram

Fotka na Instagramu zachycuje vnitřní palubovku Bentley Continental GT V8. Tachometr ukazuje dvě stě padesát kilometrů v hodině a v komentáři je napsáno “Vzlétáme #IAmRocket #Gagarin #Let`sGo“. Tehdy za volantem seděla Elina Kobalevová, stylistka ruských celebrit a bývalá žena Vjačeslava Platona. Manželé byli 13 roků – mezi 2001 a 2014.

Bentley je v našem příběhu zásadní proto, že se díky němu kolegům z RISE Moldava podařilo zjistit, že to byl právě Vjačeslav Platon, kdo mimo jiné dostával zaplaceno z takzvané „Globální pračky“, přes kterou z ruského státního rozpočtu odteklo 20.8 miliard dolarů (tedy přibližně 520 miliard korun). Více jsme o tom psali zde.

Kolegové z RISE Moldava se dostali k bankovním výpisům a celním deklaracím, ve kterých stojí, že Valemont Properties, britská skořápková firma, zaplatila 7. září 2012 německé firmě za dva luxusní vozy Bentley 250 000 EUR (6 750 000 korun). Ten samý den obdržela společnost Valemont Properties 5.9 milionů dolarů z „Globální pračky“. Firma Valemont Properties posílala peníze i na bankovní účty spravované v České Republice, a to 22 plateb rakouské firmě Harold Invest GmbH a jednu platbu britské společnosti Soletex LLP. O Harold Invest jsme psali zde.

Elina Kobalevová před Bentley, zdroj: Instagram

Podle celních deklarací dorazily oba Bentley do Moldavska o tři měsíce později. Jedno byla napsáno na Elinu Kobalevovou a druhé na Vitalije Michailova, moldavského občana, který pracoval pro jednu z Platonových společností Jet Business Ltd.

Platon je v Moldávii obžalován kvůli zpronevěře peněz z Banca de Economii. Podle vyšetřovatelů jde o krádež jedné miliardy dolarů (25 miliard korun), na kterou se přišlo v roce 2014. Této krádeži se začalo říkat buď „krádež století“ nebo podle počítačové hry „Grand Theft Moldova“. Podle vyšetřovatelů to probíhalo tak, že firmy napojené na Platona nesplácely půjčky, které si u bank vzaly.

Banka de Economii byla využita i v případu Sergeye Magnitského, o kauze jsme psali zde. Pokud bude Platon usvědčen, může být podle státních zástupců odsouzen až na 15 let za zpronevěru a na 10 let za praní špinavých peněz.

Zatčen v Kyjevě

Platonovo zatčení proběhlo dramaticky. Loni, 25. července Platon odcházel z kanceláře svého právníka v centru Kyjeva, když ho obklíčila tajná policie. „Jen se na něj nahrnuli“ vypráví Vjačeslav Lynch, Platonův právník. „[Platon vyskočil] ke straně, oni ho chytili a začali mlátit. Byl jen kousek přede mnou. Běžel jsem k nim a řekl, že jsem jeho právník a aby přestali. Řekli, že jsou ze Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU – ukrajinská tajná služba) a že je vše v pořádku. To zatčení bylo schválně dramatické, někdo potřeboval pěkný obrázek.“

Lynch později u soudu argumentoval tím, že Platon nemůže být vydán do Moldávie, protože je občanem Ukrajiny. SBU ale tvrdila, že Platonův pas na jméno Vjačeslav Kobolev (jméno podobné příjmení jeho bývalé manželky), byl padělaný. Platon byl na konci srpna 2016 vydán do Moldávie, kde je stíhaný z praní peněz a zpronevěry.

Platonova pračka

Platon v „Globální pračce“ nefiguruje jen skrze nakoupené Bentley. Podle státních žalobců byl Platon jedním z klíčových architektů celého schématu „Globální pračky“. Když Platonovu právníkovi kolegové z OCCRP ukázali jednu ze směnek, která byla v systému použita, jenom se smál . „To se občas stává, že někdo někoho požádá o poskytnutí služeb, nebo aby (udělal něco) jako výměnu za platbu,“ vysvětloval. „To se děje i v obchodu, v různých odvětví průmyslu. Ale (jak to bylo) v tomto případě to může říct pouze Vjačeslav Platon.“

Vladimir Plahotniuc zdroj: Facebook

Platonova současná ukrajinská žena a „Miss Ukrajina 2009“ Eugenia Tulčevská tvrdí, že se její manžel stal obětí. Nicméně dodala, že o obchodních aktivitách svého muže nám nic říct nemůže, protože se o ně nikdy nezajímala. Podle ní je Platon přesvědčen, že za jeho zatčením stojí bývalý obchodní partner Vladimir Plahotniuc, který je předsedou jedné z nejsilnějších moldavských politických stran Demokratické strany Moldavska. On mý být také důvodem, proč Platon žije od roku 2014 mimo Moldavsko.

„Platon se do Moldavska nevracel, protože si uvědomoval, že se může stát cokoliv. Že tento muž (Plahotniuc) nemá žádné zábrany,“ tvrdí Tulčevská.

Dokumenty k případu Platon vs Plahotniuc

Několik dní po zatčení podal Platonův právník na Plahotniuce stížnost u rumunských úřadů. Ve stížnosti tvrdí, že Plahotniuc na Platona a jeho obchodního partnera Jurije Kontijevského tlačil, aby vrátili určité podíly ve společnostech, která si od něj předtím odkoupili. Jurij Konijevský byl Platonův švagr. Stížnost zároveň ale odkrývá detaily, jak docházelo k praní peněz, konkrétně že tyto peníze byly použity k nákupu bank.

Platon byl skrze anonymní offshoreové společnosti majoritním vlastníkem banky Moldincombank, přes kterou odešlo v rámci „Globální pračky“ 20.8 miliard dolarů (520 miliard korun) do lotyšské Trasta Komercbanky a na další bankovní účty po celém světě. Psali jsme o tom zde.

Platon měl však zálusk i na další moldavské banky, a to BC Victoriabank a BC Banca de Economii. Podíl v těchto dvou bankách se snažil koupit skrze schéma nastrčených firem právě od Vladimira Plahotniuca. V řetězci se objevují i společnosti Ronida Invest LLP. a Westburn Enterprises Limited, které posílaly peníze i na účty v České republice, více si můžete přečíst zde. Obchod však nevyšel z toho důvodu, že moldavská Národní banka zablokovala převod podílů na společnosti a osoby napojené na Platona. To měl dle Platonova obvinění zajistit právě Plathoniuc.

Vladimir Plahotniuc vše popřel. Dodal také, že z důvodu vyšetřování nemůže nám nic víc říct nemůže.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

Banka paní starostové

Banka paní starostové

Juruj Lužkov každoročně trávil několik dní až týdnů v České republice (než ho v roce 2010 tehdejší ruský prezident Dimitrij Medveděv odvolal z funkce starosty Moskvy). Spekulovalo se dokonce o tom, že přes nastrčené firmy vlastnil Lužkov v Karlových Varech nemovitosti. Jeho žena v lázeňském městě na západě Čech vlastní hotel Quisisana, který leží naproti grandhotelu Pupp. Ten je považovaný za nejluxusnější hotel v Karlových Varech.

Výpis z obchodního rejstříku hotel Quisisana

Výpis z katastru nemovitostí hotel Quisisana

Výpis z obchodního rejstříku Hotel Quisisana

V uniklých diplomatických zprávách známých jako Wikileaks popsal americký velvyslanec v Rusku John Beyrle Juruje Lužkova jako člověka, který sedí na vrcholu korupční pyramidy. “Lužkov dohlíží na systém, ve kterém je téměř každý zapojen do nějaké formy korupce nebo kriminálního chování,” napsal v roce 2010 Beyrle. “Analytici identifikovali tři stupně moskevského kriminálního světa. Lužkov je na vrcholu. FSB, MVD a milice jsou na druhé úrovni. Běžní zločinci a zkorumpovaní inspektoři jsou na nejnižší úrovni.” Beyrle navíc dodal, že Lužkovova manželka Jelena Baturinová měla vazby ke kriminálním skupinám, a to zejména k Solncevskému bratrstvu – jedné z nejznámějších a nejbrutálnějších ruských mafiánských skupin.

Pár popřel obvinění jako “naprostou blbost“.

Hotel Quisisana leží v Karlových Varech naproti Grandhotelu Pupp. Zdroj: booking.com

 

V roce 2011 – rok poté, co Lužkov opustil kvůli nařčení z korupce post primátora – prodala Jelena Baturinová banku novým akcionářům: šesti kyperským firmám. Jednu z nich s názvem Boaden Ltd, která kontrolovala 16.35 procent Ruské zemské banky, vlastnil podnikatel z Petrohradu Alexandr Grigorijev. Ten se také stal předsedou správní rady banky.

Jelena Baturinová

“Když Jelena Baturinová začala rozprodávat své majetky, dostali jsme nabídku na odkup podílu v Ruské zemské bance. Rozhodli jsme se, že banka a developerská společnost jsou vhodná kombinace. A tak jsme koupili menšinový podíl,” odpověděl Alexandr Grigorijev na dotazy OCCRP.

Grigorijev si do banky také dovedl nový manažerský tým. Jedním z členů nového vedeni byl až do roku 2014 Igor Putin, bratranec ruského prezidenta Vladimíra Putina.

O Alexandru Grigorijevovi se toho moc neví. Byl prezidentem Ruské boxerské asociace a je spoluvlastníkem developerské firmy SU-888, kde byl Igor Putin členem správní rady. Putin s Grigorijevem se také potkali v bance Promsberbank, Grigorijev ji vlastnil a Putin byl členem správní rady.

Alexandr Grigirijev vlastníkem Ruské zemské banky

Krátce poté, co banku převzali noví akcionáři, si Ruská zemská banka otevřela korespondenční, tedy jakýsi partnerský účet v moldavské bance Moldincombank. Podle vyšetřovatelů právě tehdy začaly mezi oběma bankami podezřelé bankovní operace. Více o celém systému a podezřelých bankovních operacích jsme psali zde.

Igor Putin v roce 2014 rezignoval na členství ve správní radě obou bank. V ruském vydání časopisu Forbes z 10. února 2014 k tomu řekl:

“Má osobní zkušenost, kterou jsem získal v posledních letech, ukazuje jako pravdivé tvrzení, že ruský bankovní systém by se měl rehabilitovat a očistit o kontroverzní banky, v jejichž čele stojí lidé s pochybnou pověstí.” Dále pak dodal, že “některé mé zdroje mě varovaly před reálnou situací v bance RZB a potvrdili tak moje obavy. Když jsem zjistil, že není v moji moci změnit finanční politiku, rozhodl jsem se rezignovat na post člena správní rady banky.”

Igor Putin se ke svému angažmá v RZB nechtěl pro OCCRP vyjádřit. Po svém synovi pouze vzkázal, že už všechno řekl v ruském časopisu Forbes.

V říjnu roku 2014 přišla RZB o bankovní licenci kvůli porušení předpisů proti praní špinavých peněz. Alexandr Grigorijev byl zatčen o rok později, a to během večeře s přítelkyní v jeho vlastní luxusní restauraci Sfera v centru Moskvy. Byl obviněn z bankovních podvodů v celkové výši přes miliardu rublů, tedy něco přes 440 milionů korun, a to v kauze finanční instituce Doninvestbank.

Alexandr Grigorijev

Později vyšetřovatelé přidali další obvinění. Grigorijev má být údajným pokladníkem organizované zločinné skupiny, která je ve světě známá jako Podolský gang. Podolský gang tvořilo odhadem 500 lidí a byl považován za jednu z nejsilnějších ruských mafiánských skupin devadesátých let. Členové této skupiny nejenom že tunelovali banky, ale prokazatelně z nich vyvedli přes 46 miliard dolarů v likvidních aktivech – tedy v něčem, co jde rychle a bez větších nákladů přeměnit na peníze. K tomu využívali banky Moldávie a pobaltských států.

Grigorijevův právník popřel, že by jeho klient měl s Podolským gangem cokoliv společného.

Podle ruských médií se pár dní před zatčením Grigorijev pokusil uplatit vysoce postaveného ruského úředníka, aby se nedostal do problémů. Údajně měl nabídnout částku přesahující v přepočtu 100 miliónů korun. Úředník prý Grigorijeva ujistil, že se nemá čeho obávat a s celou částkou zmizel neznámo kam.

Když se vyšetřovatelé Grigorijeva ptali, jestli má v plánu vzdát se ukradených peněz, odpověděl, že s obviněními nemá nic společného a navíc dodal, že žádné peníze nemá.

V současné době je Grigorijev ve vězení v Rusku, jeho podmínečné propuštění na kauci soud zamítl.  Teprve v únoru 2017 vyšetřovatelé uzavřeli vyšetřování všech známých kriminálních skutků Alexandra Grigorijeva. Kdy a jestli vůbec jeho kauza dorazí k soudu není jasné. Moldavský parlament totiž nedávno vydal tiskovou zprávu, ve které tvrdí, že Rusko nechce poskytnou důležité materiály nutné pro vyšetření schématu takzvané „Globální pračky“ (kterou popisujeme zde), a že tím maří vyšetřování. Na čí popud se tak děje, není úplně jasné.

Text vznikl za přispění Nadačního forndu nezávislé žurnalistiky.

Bratrstvo finanční pračky pochází z Ruska

Bratrstvo finanční pračky pochází z Ruska

Pavla Holcová, Steffi Černá

V rámci mezinárodního projektu investigativních novinářů z 31 zemí jsme analyzovali bankovní převody, o nichž získala informace naše partnerská organizace OCCRP a ruský deník Novaja Gazeta. Mezi lety 2011 a 2014 pouhých 21 skořápkových firem poslalo 26 746 plateb z účtů v lotyšské Trasta Komercbance a Moldavské Moldincombance. Platby odešly do globálních finančních ústavů zhruba ve stovce zemí po celém světě, a to téměř bez povšimnutí.

Zjistili jsme, kdo jsou strůjci těchto schémat, na kterých českých a slovenských účtech peníze skončily nebo kam dál putovaly a kdo na tom celém profitoval.

Chyť mě, když to dokážeš

Seznam bank, které jsou součástí Globální pračky .

Peníze, které pocházejí z machinací s veřejnými rozpočty v Ruské federaci a které bylo třeba legalizovat, se shromáždily na bankovních účtech v několika ruských bankách, mimo jiné i v První česko-ruské bance.

Hlavní roli sehrály Ruská zemská banka (RZB), moldavská Moldincombank a lotyšská Trasta Komercbanka (tato banka se objevuje i v příběhu Sergeje Magnitského). Přes spletitou strukturu 21 firem, existujících pouze na papíru coby prázdné skořápky bez zaměstnanců, se tak až do roku 2015 nedohledatelně přelilo a legalizovalo přes 25 miliard dolarů (přes 625 miliard korun).

Peníze zpravidla pocházely z tisíců transakcí, jimiž byl v Rusku porušen zákon: provize z předražených veřejných zakázek, daňové úniky, úplatky, zpronevěry, falešné půjčky, celní podvody. Kvůli zdání legálnosti jsou však tyto peníze promíchány s naprosto reálnými platbami za služby a zboží. Odborně se tomu říká vrstvení a jeho účelem je ztížit sledování a dohledání nelegálních peněz. Poté, co se miliardy smíchají a zlegalizují v globálním finančním systému, putují znovu ke svým ruským majitelům: státním úředníkům a podnikatelům.

 

Jak to fungovalo v Rusku…

Ruská zemská banka (RZB) sloužila jako depozitář pro peníze, jejichž původ jsme se snažili osvětlit. Moldavští vyšetřovatelé poskytli OCCRP zprávu, v níž je uvedeno, že mezi lety 2012 a 2014 převedla Ruská zemská banka na účet moldavské Moldincombank 152,5 miliard rublů (přibližně 65,7 miliard korun). Většina těchto peněz pak pokračovala do lotyšské Trasta Komercbanky a odtud dál na evropský finanční trh. Více o RZB zde.

Moldavskou banku Moldincombank si jeden z duchovních otců systému Alexandr Grigorijev nevybral náhodně. Moldavské soudy totiž v celém schématu hrají zásadní roli, přičemž trik, který je využívá, je v podstatě prostý.

Člověk, který potřeboval legalizovat peníze, založil tři firmy, zpravidla dvě ve Velké Británii a jednu v Rusku. Britská firma A fiktivně půjčila britské firmě B obrovskou, často mnohamilionovou částku peněz. Do smlouvy o půjčce navíc přidala klauzuli o obří pokutě v případě nesplácení. Ručitelem půjčky byla firma z Ruska s nastrčeným jednatelem z Moldavska. Firma B odmítla půjčku splácet, a tak šly všechny tři firmy k moldavskému soudu. Ten pak rozhodl, že půjčka – a v některých případech směnka – je v pořádku, a že ruská firma musí zaplatit. Tím pádem dal soud oficiální důvod pro převod peněz z Ruska do zahraničí. Z Ruska tak peníze mohly bezproblémově odplout dál do globálního bankovního světa.

Mimochodem, směnky často obsahovaly očividné chyby ve jménech účastníků obchodní transakce (vysvětlení může být prozaické: ač měly být údajně sepsané v Londýně, ve skutečnosti vznikly v Rusku nebo v Moldavsku).

O celém mechanismu jsme podrobněji psali zde.

Kišiněv, foto: Niels Ahlmann Olesen, Berlingske

 

…a jak to prasklo v Moldavsku

Podvody s falešnými půjčkami a směnkami a zkorumpovanými soudci se nakonec provalily. Viorel Morari, šéf Protikorupčního útvaru na moldavské prokuratuře, to pro OCCRP shrnul: “V současné době je vedeno trestní stíhání proti šestnácti moldavským soudcům. Na jednoho jsme vydali mezinárodní zatykač. A jeden během vyšetřování zemřel. Takže u soudu skončilo 14 případů. Čtyři soudní exekutoři byli obviněni, jeden se postrádá, tak jsme na něj také vydali mezinárodní zatykač. Dva z těchto případů už jsou u soudu. A navíc prošetřujeme sedm lidí z banky Moldincombank.”

Moldincombank je jedna z největších a nejstarších moldavských bank. Banka byla původně státní a jmenovala se Strojbank. Objemy peněz, které přes tuto banku ročně protečou, zrovna neodpovídají charakteristice Moldavska jako nejchudší evropské země. Po převratu v roce 1991 se banka dostala do rukou soukromých majitelů. Přes anonymní offshoreové firmy byl majoritním vlastníkem Vjačeslav Platon, jedna z prominentních postav ekonomické kriminality v Moldávii.

Z Moldincombank putovaly peníze buď přímo do dalších evropských finančních ústavů, nebo do Trasta Komercbanky, která kdysi nabízela jednoduchý vstup na bankovní trh Evropské Unie.

Trasta Komercbanka byl finanční ústav, který po mnoha skandálech přišel v roce 2016 o bankovní licenci. Podle oficiálního vyjádření lotyšských finančních úřadů přišla banka o licenci kvůli tomu, že “závažným způsobem porušila [bankovní předpisy] v řadě svých aktivit” a její majitelé Igor Buimister and Ivan Fursin “nebyli schopni dostát svým závazkům vůči bance.”

Foto: Jyrki Ojala, Yle, MOT

Byla to také jedna z bank, jejíž služby využívali podvodníci zodpovědní za případ Sergeje Magnitského, psali jsme o tom zde.

V moldavské Moldincombank a lotyšské Trasta Komercbank měly otevřené účty skořápkové firmy registrované zejména ve Velké Británii, ale i na Kypru nebo na Novém Zélandu. Tyto firmy sice podle daňových přiznání nikdy reálně nepodnikaly, zato však posílaly milióny dolarů na účty vedené v českých a slovenských bankách.

Kromě podobně vytvářených názvů mají společnou ještě jednu věc: všechny jsou jak v Rusku, tak v Moldávii vyšetřovány pro podezření z praní peněz. Například kyperské firmy Crystalord Limited a Atlanta Sales Limited zakládala buď přímo Elena Papapavlou nebo společnost CyWorld Group, jejíž je zaměstnankyní. CyWorld Group je kyperská společnost, která zakládá, registruje a prodává firmy. Papapavlou napřed souhlasila, že se s námi sejde a odpoví na naše otázky ohledně firmy Crystalord, následně pak ale přestala odpovídat na telefonáty a místo ní nám zavolal muž, který se představil jen jako Andreas. Tvrdil, že o vyšetřování firmy Crystalord nic neví, takže se s námi nemá o čem bavit.

Elena Papapavlou byla mimo jiné tajemnicí Fynel Ltd – firmy, která figuruje v případu Sergeje Magnitského.

Kdo to celé vymyslel

Podle informací, které máme k dispozici, mohou tři hlavní autoři neboli architekti systému na praní a vyvádění peněz pocházet z Ruska. Jsou to ruský bankéř a developer Alexandr Grigorijev, který úzce spolupracoval s Igorem Putinem – bratrancem současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Více se o Alexandrovi Grigorijevovi a jeho bance můžete dočíst zde. Druhým strůjcem systému na praní peněz je Sergej Magin alias Dvouprocentní Serjoža. Ten si z celkové částky vypraných peněz měl brát dvě procenta jako poplatek za legalizaci. Sergej Magin mimo jiné řídil i britskou společnost, jejíž jménem obdržela rakouská pobočka japonské korporace Hitachi přes půl milionu eur, které však pocházely z Globální pračky. Podle některých ruských médií je Magin majitelem krymské banky Mast-Bank, kde údajně v managementu opět figuroval Igor Putin.

Třetím “architektem” je Vjačeslav Platon, jehož portrét si můžete přečíst zde. Všichni tři jsou v současné době ve vězení.

Kdo na tom mohl vydělat

Peníze z “Globální pračky” se proměnily v platby za luxusní zboží jako kožichy nebo šperky, odměny za turné hudebních skupin po Rusku, nebo jako platby malým neziskovým organizacím, které propagují ruský pohled na svět v Evropské Unii. Konkrétním příkladem je kauza Mateusze Piskorského, polského vůdce pro-kremelské strany, který byl zatčen kvůli špionáži ve prospěch Ruska.

Soudní spis Spojené státy versus Pavel Flider

Dalším případem, který ukazuje na to, že část vypraných peněz sloužila jako šedá kapitola ruského rozpočtu, je kauza americké firmy Trident International Corp, kterou vlastnil Pavel Semjonovič Flider. Jako naturalizovaný občan Spojených států byl Flider v roce 2015 obviněn z pašování amerických high-end elektronických komponentů do Ruska, kde se dostávaly k místním firmám s vojenskou technikou.

Agenti americké FBI u soudu vysvětlili, že Flider dodával elektroniku “firmám dobře známým v ruském vojensko-průmyslovém prostředí, z nichž tři byly […] zasaženy americkými sankcemi proti ruským vojenským subjektům.”

Ve schématu, které Flider k pašování využíval, figuroval i převod 197 500 dolarů z české PPF banky.

 

Alexej Krapivin, zdroj: Facebook AK

Nepodařilo se nám dopátrat, u koho skončily všechny peníze, jejichž pohyb na účtech českých a slovenských bank jsme se snažili rozklíčovat. Z lidí, u kterých už vyprané peníze mohly skončit, nejvíc vyčnívá Alexej Krapivin. Tento známý ruský podnikatel je synem Andreje Krapivina, poradce a blízkého přítele Vladimira Jakunina, bývalého šéfa mocné ruské instituce Ruských železnic. Jakunin se jako člen vnitřního okruhu Vladimíra Putina ocitl v roce 2014 na sankčním listu USA i Austrálie. Spolu byli nejen v řadách ruské tajné služby FSB, ale také zakládali legendární družstvo vlastníků nemovitostí Ozero.

Vzhledem ke Krapivinovým velmi dobrým vztahům s Jakuninem se z něj stal hlavní dodavatel Ruských železnic. Jeho firmy, ač existovaly pouze formálně a s nastrčenými jednateli, získávaly obrovské množství státních zakázek jak od Ruských železnic, tak v rámci budování zázemí pro olympiádu v Soči. Jeho podnikání se utěšeně rozrůstalo, vlastnil desítky společností a několik bank.

Jakunin popisoval pro ruské noviny Vedmosti Andreje Krapivina jako “starého přítele” a “neplaceného poradce, který velmi dobře rozumí bankovnictví”. Problém je podle agentury Reuters v tom, že milióny dolarů z veřejných zakázek skončily u firem, které neměly vůbec nic společného s jakoukoliv prací pro železnice. A některé z těchto firem dokonce neměly nic společného vůbec s ničím, protože existovaly pouze pro-forma, nikdy nepodnikaly a neměly žádné zaměstnance.

Andrej Krapivin byl obchodním partnerem ruského bankéře Germana Gorbuntsova. Podle agentury Reuters spoluvlastnili Kapitálovou komerční banku (STB podle iniciál v ruštině). Poté, co se Krapivin ve zlém rozešel s Gorbuntsovem, odstěhoval se German Gorbuntsov do Londýna, a to údajně s kompromitujícími výpisy z bankovních účtů vlivných  Rusů. V Londýně přežil svoji vlastní vraždu, kdy ho nájemný vrah šestkrát postřelil.

Podle dokumentů, které máme k dispozici, je Alexej Krapivin majitelem belizské společnosti Redstone Financial Ltd a panamské společnosti Telford Trading. Obě tyto společnosti dostávaly na své švýcarské účty dolarové platby v celkové hodnotě 266 milionů dolarů (tedy necelých sedm miliard korun). Většina peněz byla na účty Krapivinových firem poslána od britských firem Ronida, Seabon, Tenby a Valemont Properties. Všechny tyto firmy jsou v britském obchodním rejstříku evidovány jako neaktivní a mají nastrčené jednatele z Ukrajiny. A všechny tyto britské společnosti popisují zprávy jak ruských tak moldavských vyšetřovatelů jako nástroje na praní peněz.

Miloš Zeman, Vladimir Jakunin, Václav Klaus na akci pořádané Jakuninem, zdroj: Dialog civilizací

Podobně jako Alexej Krapivin, je přítelem Vladimíra Jakunina i český prezident Miloš Zeman. Ten rád navštěvuje Jakuninem pravidelně pořádanou konferenci Dialog civilizací na Rhodosu a minulý rok zde byl i jedním z hlavních řečníků. Zemana s Jakuninem údajně seznámil bývalý vysoký důstojník komunistické armády Zdeněk Zbytek před více než deseti lety. Zemanova účast na Jakuninově konferenci vzbudila bouřlivou reakci veřejnosti, a to nejenom z důvodu, že Vladimír Jakunin je od března roku 2014 na americkém a australském sankčním seznamu, ale také proto, že návštěva prezidenta Zemana, jeho ženy a několika členů jeho týmu, byla v roce 2014 placena pořadateli. Jakunin je kontroverzní osobou i v samotném Rusku, kde podle opozičního blogera Alexeje Navalného získala Jakuninova rodina obrovský majetek zejména díky korupci a zneužívání moci. Ke správě majetku pak Jakunin a jeho rodina využívají offshorové společnosti. Jakunin přijal v roce 2015 pozvání na Pražský hrad na akci Let My People Live!. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček popřel, že by byl Jakunin pozván přímo Milošem Zemanem. Ten se však s Jakuninem potkal na slavnostní večeři v Obecním domě. V roce 2015 byl Vladimir Jakunin odvolán z pozice šéfa Ruských železnic.

Přestože je většina firem z popsaného schématu v současnosti vyšetřována, není úplně jisté, že se někdy dočkáme nějakého výsledku. Moldavští vyšetřovatelé se v této kauze potýkají s neochotou ruských úřadů, které s nimi hrají ping-pong a místo odpovědi je odkazují na další a další oddělení ruské FSB (zpravodajské agentury Federální služby bezpečnosti FSB). Problémem totiž je, že zástupci FSB se objevili ve vedení minimálně jedné z bank, která vyvedla miliardy z Ruska. Podobně choulostivá je i přítomnost Putinova bratrance Igora Putina, který se také pohyboval ve vedení Ruské zemské banky, která je dle vyšetřování důležitou součástí celého systému.

Má se za to, že praní peněz je zločin bez obětí. Není to ale pravda. Praní peněz kazí finanční prostředí všech zemí, kde se odehrává. Banky, které mají fungovat na principu vysokých právních, profesionálních i etických standardů ztrácejí svoji integritu. Pokud banka nechá bez jakýchkoliv otázek projít velmi podezřelou platbu, ať už z nedbalosti nebo proto, že někdo uplatil jednatele a úředníky, stává se banka komplicem.

Podle vyjádření vyšetřovatelů útvarů zabývajících se finanční kriminalitou i lidí ze samotného bankovního sektoru se ukázalo, že české prostředí je sice oblíbené svou pozicí na rozhraní Evropské unie a Eurozóny, ale české bankovní ústavy podezřelé transakce hlásily a kontrolní mechanismy fungují.

 

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a s přispěním Davida Grossmanna a Marie Kučerové. Infografiku vytvořila Lenka Matoušková.

Česká spojka v ruské pračce

Česká spojka v ruské pračce

Ředitel Finančního analytického úřadu (FAÚ, úřad proti praní špinavých peněz) Libor Kazda se s ostatními odborníky z českého bankovního sektoru shoduje, že popularita Česka jako země, kam se dají lehce převést peníze, není dána slabým kontrolním systémem bank, ale spíš početností zdejší ruské menšiny.

Získali jsme podrobnosti k 175 „českým“ a 32 „slovenským“ převodům peněz, které byly přes české a slovenské bankovní účty převedené z vyšetřovaných offshoreových firem.

Na českých bankovních účtech se ocitlo na různě dlouhou dobu již uvedených téměř 38 miliónů dolarů, v přepočtu přibližně jedna miliarda korun. Na slovenských bankovních účtech to pak bylo dalších 100 miliónů korun. Podle profilu firem odhadujeme, že reálně v Česku a na Slovensku zůstalo méně než 8 procent peněz.

Infografika Jak si stojí ČR, autor: Lenka Matoušková

 

Na seznamu bankovních převodů, které se týkají České republiky, jich téměř polovina dále putovala na účty nedohledatelných nebo offshoreových firem. Většina těchto firem měla bankovní účet buď u PPF Banky nebo u Raiffeisenbank. Podle šéfa FAÚ Libora Kazdy není problematické otevřít bankovní účet firmě, která je registrována v offshoreové destinaci a nikdy nepodnikala. “Prověřována nebývá firma, která si zakládá účet, ale samotné bankovní transakce,” vysvětluje Kazda. “Pokud by se bance profil firmy zdál podezřelý, může ji označit jako rizikovou a s tímto příznakem pak posuzovat jednotlivé bankovní transakce,” dodává.

Obě banky na naši žádost o komentář pouze obecně odpověděly, že se řídí předpisy proti praní špinavých peněz, konkrétní transakce a klienty však odmítly komentovat s odkazem na bankovní tajemství. Finančně analytický úřad nám nicméně potvrdil, že banky transakce od vyšetřovaných firem opravdu nahlásily jako nestandardní.

Když jsme se snažili zjistit, co je to za platby a kdo by na nich mohl nejvíc profitovat, podařilo se nám najít čtyři druhy plateb.

Případ první: Fiktivní firmy, reálné milióny

První typ jsou obchodní platby mezi dvěma offshoreovými společnostmi, přičemž ani jedna z firem nevykazuje reálné známky života (výroční zprávy, placení daní nebo webová stránka). Téměř polovina peněz z českých bankovních převodů proběhla právě mezi takovými firmami.

Obchodní větsník Britských Panenských ostrovů

Firmou, o které nejsou dohledatelné téměř žádné informace, je například společnost Ontera Group. Jediná zmínka je o ní v obchodním věstníku Britských Panenských ostrovů z dubna 2016. Zde je Ontera Group uvedena na seznamu společností, které se ruší a vymazávají z obchodního rejstříku.

Tato firma měla podle seznamu bankovních převodů z Trasta Komercbanky obdržet ve čtyřech platbách na svůj účet vedený v Česku u PPF Banky 3 milióny dolarů a přes milión euro od kyperské firmy Crystalord Limited – dohromady tedy okolo 100 miliónů korun. Všechny platby proběhly v rámci několika týdnů v říjnu a listopadu 2013 a měly být za průmyslové vybavení. Podle všeho ale firma s průmyslovým vybavením nikdy neobchodovala. Není úplně jasné, co se s milióny na českém bankovním účtu firmy Ontera Group dále stalo. Podle analýzy podobných plateb v dalších evropských zemích ale máme za to, že peníze přes českou banku pouze protekly a putovaly dál do zahraničí, s největší pravděpodobností do Velké Británie nebo Ruska.

Případ druhý: Prostředníci

Svou roli v řetězci mají i některé společnosti, které zprostředkovávají dovoz zboží do Ruska.  K těmto firmám doputovala necelá čtvrtina peněz z českých bankovních účtů, které jsou součástí „Globální pračky“.

Jak pro Novaja Gazetu uvádí Dimitrij Gorovoj, bývalý člen Ruské státní dumy a tajemník parlamentní skupiny, která měla za cíl analyzovat výběr cel, velká část plateb z “Globální pračky” se týká legalizace peněz z takzvaných schémat “šedého dovozu”. Gorového pracovní skupina došla k závěru, že jen v roce 2013 přišel ruský stát na clech o 40 miliard dolarů (tedy přes jeden bilion korun).

“Tyto ztráty jsou způsobeny tak, že zboží je do Ruska dováženo přes řetězec nastrčených nebo falešných firem. Tyto firmy neposkytují finanční závěrky, reálně neobchodují a nikde neplatí clo,” tvrdí Gorovoj. “Celý ruský celní systém je zkorumpovaný. Když chce normální podnikatel cokoliv dovézt do Ruska, utopí se v papírování. To je důvodem, proč se většina exportů a importů odehrává přes speditérské společnosti, které často vlastní samotní celníci. A tak podnikatel nemá na vybranou a musí s nimi spolupracovat. Peníze za službu pak putují právě přes taková schémata, jako popisujete,” vysvětluje Gorovoj. Navíc dodává, že běžní Rusové na podobných schématech tratí hned dvakrát. “Poprvé, když peníze ze zaplacených cel chybí v rozpočtu a podruhé za vysoké ceny zboží, kdy k nim obchodníci musejí připočítat až 40 procent, což je částka, kterou si berou celníci-speditéři.”

Webová stránka SG Group v roce 2005

Prostředníky neboli speditéry bývají firmy, které existují pouze na papíře a oficiálně nevykonávají žádnou činnost a často jsou registrované ve Velké Británii. Tito “zprostředkovatelé” ale nejsou schopni
poskytnout jakýkoliv servis kromě toho, že si vezmou zprostředkovatelský poplatek. Proto potřebují reálné firmy, které jsou schopné zboží do Ruska opravdu dodat. Podle analýzy plateb na české bankovní účty by takovou firmou mohla být společnost SG Group, registrovaná v Česku se sídlem v Letech.
 

Ta téměř deset let podnikala v České republice a podle našich informací ji v roce 2014 přišlo v únoru, březnu a dubnu ve čtrnácti platbách na účet v České spořitelně přes pět a půl miliónu dolarů, tedy téměř sto padesát milionů korun z moldavské banky Moldindconbank.  Na konci roku 2014 ji ruští majitelé prodali společnosti Data Business LTD se sídlem v Londýně (konkrétně sídlila na adrese, kde spolu s ní byly papírově registrovány stovky dalších firem) a měsíc poté skončila SG Group v insolvenci, kam ji poslali věřitelé.

Firma Data Business LTD nikdy nebyla aktivní, nepodnikala a i ona byla v roce 2016 byla zrušena. Období zahájení insolvence firmy se shoduje s obdobím, kdy námi popisované schéma přestalo fungovat.

Novým jednatelem SG Group se stal Vladimir Sokolovsky z Ruska, který podle insolvenční správkyně Jany Fialové vykazuje znaky nastrčeného jednatele. “Na místě bývalého sídla firmy všichni dělají, jakoby o této firmě nikdy neslyšeli, což je po deseti letech aktivního provozu minimálně zvláštní,” popisuje situaci Jana Fialová. “Podle mého názoru to spíš vypadá, že jim někdo dal „přátelskou“ radu se o společnosti vůbec nezmiňovat,” dodává. Hlavním předmětem podnikání SG Group, s.r.o. byl provoz kamionové přepravy, především do Ruska a dalších postsovětských republik, v roce 2013 firma otevřela Truck centrum u Karlových Varů. Když do Truck centra přijela Jana Fialová řešit insolvenci, našla jen vypleněný prostor: „Odvezli si dokonce i topení, stejně tak jako celé účetnictví“, říká.

Podobně o společnosti mluví na stránkách kamionaci.com i uživatel pod přezdívkou Petr-Miki. Třebaže jde o anonymního přispěvatele, kterého se nám nepodařilo kontaktovat, uvádí řadu detailů, které nasvědčují autentické zkušenosti. Petr-Miki si například stěžuje, že společnost ze dne na den vrátila asi třicet aut leasingové firmě a přestala komunikovat i se svými zaměstnanci:

“[…]Já tam jezdil a dodnes my dluží 60tis.které už neuvidim.Nejprve to bylo v pohodě i slušný prachy,ale pak jako když mávneš proutkem,ze dne na den vratili 30 aut leasingovce a nás nechali bez vysvětlení doma.[…]Majitelé Rusáci nedostižný.Pár aut jim ještě jezdí,ale jak teď fungujou je mi záhadou.Jinak sídlo mají v Letech u Dobřichovic a pobočku s Truck centrem ve Verušičkách. Ta fa. je jako celek pouze pračka na černý prachy […]“

Po SG Group vedle pozemků a velkých dluhů zbyly také pohledávky v hodnotě přibližně 23 milónů korun, a to u společností NAI North American Industrial S.A. se sídlem v Kanadě a u společnosti BTSConcept LLC. z Oregonu. Na tyto pohledávky měla zástavní právo Evropsko-ruská banka, a.s., která však posléze pro insolvenční správkyni prohlásila, že se jednalo o pohledávky u tzv. papírových firem, které ve skutečnosti nevykonávaly žádnou činnost a reálně tak existovaly jen na papíře.

Spediční firmy tak ve schématu mohly hrát roli toho, kdo podezřelé peníze přijme v členské zemi EU, zamete za nimi stopy a sám zmizí ze světa.

Případ třetí: reálný obchod, nestandardní plátce

Platby, které skončily na účtech reálných a v Česku zaregistrovaných firem, je v součtu asi 8 procent z celkové částky, tedy přibližně 3 200 000 dolarů. České a slovenské firmy tak ve schématu slouží jako prvek, který je využívaný pro takzvané “vrstvení” – kdy se peníze, které je potřeba legalizovat, smíchají s reálnými obchodními transakcemi. Tím takzvaní “legalizátoři” vyšetřovatelům téměř znemožňují od sebe legální a nelegální prostředky oddělit a prokázat, že právě tyto peníze pocházejí z trestné činnosti.

České firmy, které platby obdržely, si často ani nevšimly, že plátcem je jiná firma než obvykle.

Případem takové firmy je Petrof, největší evropský výrobce pián a klavírů. Firma Petrof obdržela v roce 2013 jednu platbu ve výši 81 500 EUR od britské firmy Caldon Holdings, která je jednou z vyšetřovaných ve věci peněz propraných z ruských veřejných rozpočtů. V předmětu platby bylo převapivě uvedeno “zařízení – elektrické nářadí”. Zuzana Ceralová Petrofová, prezidentka skupiny Petrof, nám sdělila, že “…s uvedenou firmou Caldon Holdings Limited jsme dle dostupných informací nikdy neobchodovali a ani její název nám nic neříká”. Když jsme firmě Petrof poskytli detaily platby, potvrdili nám, že “tato platba byla zaplacena na náš účet jako platba za piana objednaná a odebraná naším stálým partnerem “Zona zvuku” z Petrohradu. Odkud peníze za tuto zakázku poslali, jsme nezkoumali.”

Zona zvuku je mezi hudebníky známá a respektovaná firma, jejím majitelem je Denis Vladimirovič Patyajev. Když jsme se firmy Zona zvuku telefonicky dotázali, proč za ně britská firma Caldon Holdings zaplatila fakturu na 81 500 euro, napřed nás požádali, abychom dotazy poslali písemně. Na náš email nikdy neodpověděli a navíc přestali reagovat i na telefonáty.

Případ čtvrtý: Ruské peníze ruským firmám

Téměř třetina plateb v celkovém objemu přes 14 miliónů dolarů (tedy přes 350 miliónů korun) doputovalo z podezřelých offshoreových firem na české bankovní účty firem, které vlastní občané Ruské federace.

Takovým případem jsou platby na bankovní účet u Komerční banky pro rakouskou firmu Harold Invest GmbH. Na její český účet přišlo v letech 2013 a 2014 přes 2 a půl miliónu euro, a to v 26ti platbách z moldavského účtu britských firem Valemont Properties a Alaro. Platby měly být podle bankovních výpisů za antény.

Harold Invest

Podle obchodního rejstříku byla společnost Harold Invest založena v roce 2003 a jejími podílníky byli Olga Mironowa z Vídně, Lev Fischler a Nikolay Rybchenko z Jekatěrinburgu. Když jsme pátrali po firmě Harold Invest přímo na její vídeňské adrese, nebyla nikde k nalezení. Dům, ve kterém měla firma sídlit ale právě procházel rekonstrukcí a místní dělníci nám potvrdili, že fima má v domě schránku. Harlod Invest a její dceřinná společnost vlastní ve Vídni dalších devět nemovitostí, ale ani na jedné z nich nemá reálnou provozovnu.

Jediný Lev Jakovlevič Fischler z Jekatěrinburgu, kterého jsme byli schopni dopátrat, je autorem několika patentů v oboru elektrotechniky a v samotném Jekatěrinburgu vystupuje hned v několika firmách, které se elektrotechnikou a transformátory zabývají. Podle ruských médií je zároveň vice-prezidentem ruské pobočky globální společnosti ABB Electroengineering. Jedním z jejich největších ruských klientů jsou Ruské železnice, v jejichž čele byl až do roku 2015 Vladimir Jakunin.  Ten byl známý svým vlivem nejen na Vladimira Putina a ruskou politiku, ale i přátelstvím s českým prezidentem Milošem Zemanem. Společnost ABB Electroengineering kvůli partnerství s ruskými železnicemi dokonce vytvořila speciální pracovní pozici: Manažer strategického partnerství s Ruskými železnicemi.

Platba z Ruska firmě s ruskými majiteli zní logicky a přímočaře, nebýt toho, že k převodu peněz bylo použité schéma, které logické a přímočaré vůbec není. Než dorazily na český účet rakouské společnosti, peníze musely putovat přes finanční ústavy hned v několika zemích, navíc je posílaly britské firmy Alaro a Valemont Properties, obě vyšetřované pro napomáhání legalizace výnosů z trestné činnosti neboli praní peněz.

Případ pátý: velmi osobní platby

Na této části jsme spolupracovali s Georgem Eckelsbergerem z Dossier.at

Ten dům na okraji městečka Gänserndorf, asi hodinu jízdy z Vídně, není ničím zvláštní. Od okolních domů v poklidném sousedství ho odlišují jen dvě vzrostlé túje, které stíní okna a opršelá vánoční výzdoba, která zůstala na venkovní fasádě ještě v únoru. A přece, tento dům je výjimečný tím, že v něm žijí Anna J. a Rudolf J., jedni z mála kdo na svůj účet obdržel v rámci Globální pračky peníze jako soukromá osoba. 

Mezi květnem a listopadem 2013 přišlo manželům J. na účet přes padesát tisíc euro (v přepočtu na koruny je to víc než 1 250 000) od kyperské společnosti Crystalord Limited. Majitelkou této kyperské společnosti je Jekatěrina Tichonovová z Ruska. Crystalord je jedna z firem, která tvoří jádro Globální pračky a posílala platby v celkovém objemu 212 585 957 dolarů do všech koutů světa. Několik těchto plateb skončilo i na účtu Anny a Rudolfa. Platby přicházely v rozmezí 1950 až 3600 euro a byly stejnoměrně rozděleny mezi oba manžele. Oficiálním předmětem bankovních převodů byly “platby za konzultace”.

Najít o Anně a Rudolfovi jakékoliv informace je téměř nemožné. Nejsou uvedeni v telefonním seznamu, nikdy nepodnikali, takže nejsou uvedeni v obchodním rejstříku, a dohledatelní nejsou ani na internetu. To je pravděpodobně dáno jejich věkem – když jsme je poprvé navštívili, oba se v době, kdy v roce 2013 přijímali platby od Crystalordu, blížili sedmdesátce.

Oslovili jsme příbuzné Anny a Rudolfa, abychom o nich zjistili víc. A čím víc jsme se o Anně a Rudolfovi dozvídali, tím méně pravděpodobné bylo, že by si Anna a Rudolf v důchodu přivydělali víc než milión korun za „konzultace“.  Jak nám řekla Rudolfova švagrová, Rudi (jak mu říkala), pracoval před odchodem do důchodu v továrně na pneumatiky. Anna je bývala zdravotní sestra a pracovala v jedné z vídeňských nemocnic. V  Gänserndorfu žili přibližně 20 let. Jejich sousedé je znají jako příjemný pár, který se během venčení psů  vždycky rád zapojí do sousedských debat. Jak se tedy stalo, že jsou nejspíše součástí globálního schématu na praní peněz?

Rozhodli jsme se Annu a Rudolfa navštívit a zeptat se jich na vysvětlení toho, proč jim někdo z kyperské firmy s ruským vlastníkem posílal peníze. Během první návštěvy dvou novinářů z rakouského Dossieru dveře otevřela Anna. V momentě, kdy zjistila, že se baví s novináři, hovor ukončila. Nicméně připustila, že ví, o jaké platby se jedná. Na otázku, jestli ví něco o podivných, ruských platbách, které obdržela na svůj účet, “To je v minulosti, nechci o tom mluvit,” řekla a rychle zabouchla dveře.

Vzhledem k tomu, že Anna do Rakouska přišla z tehdejšího Československa, rozhodli jsme se ji navštívit ještě jednou s tím, že třeba bude otevřenější si s námi promluvit česky nebo slovensky. Když jsme za ní znovu jeli do Gänserndorfu, byl to jeden z těch vzácných prosluněných únorových dní. Tentokrát ale otevřel Rudolf. “Nechte mě na pokoji,” odpověděl na prosbu o rozhovor. Odmítl se i podívat na seznam bankovních převodů peněz od firmy Crystalord na svůj a Annin účet. “Moje žena zemřela před třemi týdny, byla to její věc,” zvýšil Rudolf hlas. “Už mě s tou blbostí nikdy neotravujte! Běžte pryč nebo na vás vypustím psy!”

Je možné, že ani Rudolf ani Anna neznali celou pravdu o podezřelém finančním schématu. Podle rakouských zdrojů je vysoce nepravděpodobné, že by oni sami profitovali z globální finanční čistírny peněz. A přestože spousta okolností jejich života připomíná příběh manželů Anschlagových, tedy dvou ruských agentů, kteří v Německu zůstali pracovat i po konci studené války,  není ani pravděpodobné, že by Anna a Rudolf sami byli ruští spící agenti nebo ilegálové.

Podle bývalého šéfa české rozvědky ÚZSI Karla Randáka je příběh Anny a Rudolfa jiný.

“Jsem si téměř jistý, že Anna a Rudolf nejsou spící agenti nebo ilegálové, protože je doslova nemožné takové lidi dostopovat. Agenti nedostávají peníze tak, že by jim je někdo převedl na účet. Naopak, mají normální práci a s ostatními lidmi z ruské komunity se nestýkají,” vysvětluje.

Pochybuje i o tom, že by šlo o běžné ruské agenty, protože by byli pečlivě vyškolení tak, aby suverénně popřeli, že s platbami mají cokoliv společného.

“Tihle lidé možná nevědomky pracovali pro někoho, kdo byl součástí “Globální pračky”. Nemuseli tak znát žádné podrobnosti finančních převodů a plateb. Možná jen chtěli pomoct nějakému rodinnému známému, který je zneužil jako prostředníky, aby sám sebe chránil. A teď se bojí cokoliv vysvětlovat, protože jim došlo, že jsou namočení do problému, kterému úplně nerozumí.”

Infografika ukazuje jednotlivé státy a objemy peněz, které přes jejich účty protekly v rámci “Globální pračky”.

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a s přispěním Davida Grossmanna a Marie Kučerové. Infografiku vytvořila Lenka Matoušková.

Kde skončily Magnitského peníze?

Kde skončily Magnitského peníze?

OCCRP, Novaya Gazeta, Barron´s

Tři skořápkové společnosti, které existovaly pouze na papíře, se jménem Hermitage Capital přihlásily u moskevských daňových úřadů číslo 28 a 25 s tím, že chtěly vrátit zálohu na dani odpovídající částce 230 milionů dolarů, tedy v přepočtu dle tehdejšího kurzu asi 4 miliardy korun. Úředníci projevili nevídanou flexibilitu a žádosti okamžitě vyhověli. Právník Hermitage Capital Sergej Magnitský tyto transakce nahlásil jako podvodné – v dobré víře, že stát viníky potrestá a vrácenou zálohu na dani vrátí vlastníkovi, tedy státu. Místo toho byl za viníka podvodu označen on. Po roce stráveném ve vazbě v roce 2009 zemřel.

Společné pátrání investigativních novinářů z mezinárodního sdružení OCCRP, z ruské Nové Gazety a amerického finančního serveru Barron´s identifikovalo dva příjemce ukradených peněz: syna prominentního úředníka a manžela vedoucí daňového úřadu.

Řeka peněz

Oficiální viníci jsou známi. Díky mezinárodnímu nátlaku přislíbil tehdejší prezident Medveděv okolnosti smrti Sergeje Magnitského vyšetřit a prověřit i schéma finančního podvodu, které Magnitský popsal.

V letech 2009 a 2011 byli během utajených soudních procesů v moskevské čtvrti Tverskoj shledáni vinnými z tohoto finančního podvodu dva bývalí kriminálníci: tehdy 42 letý dělník na pile Viktor Markelov, který byl dříve odsouzen za vraždu, a 42 letý zloděj Vjačeslav Chlebnikov. Oba se doznali a byli odsouzeni k pěti letům v nápravné kolonii. Soud jim ale nepřikázal vrátit ukradené peníze. Nevysvětlil ani, jak by se dva násilníci z ulice dostali k důvěrným informacím o nároku Hermitage Capital na vrácení daňové zálohy a jak se jim při žádosti o několikamiliardovou částku podařilo obelstít profesionály na daňovém úřadu.

Irina Dudukina, foto: RFE/RL

Podle tiskové mluvčí ruského Ministerstva vnitra Iriny Dudukiny se žádné dokumenty k podvodným transakcím nedochovaly. Údajně shořely při dopravní nehodě a následném výbuchu dodávky, která dokumenty týkající se Hermitage Capital převážela. Dudukina ale víc informací o tom, kde a kdy se nehoda stala nebo proč vůbec dokumenty ve voze byly, odmítla poskytnout. Zároveň nevysvětlila, proč vyšetřovatelé nepožádali ruskou centrální banku o vydání kopií zničených dokumentů, přestože centrální banka archivuje kopie dokumentů o transakcích převyšující miliónové částky.

Vládní vyšetřovací komise zároveň došla k závěru, že daňoví úředníci, kteří stáli za vrácením daně ukradené firmě, byli sami obětí podvodu obou kriminálníků, a tím pádem jsou zproštění viny.

To, co se našemu týmu reportérů podařilo po měsících práce dopátrat, ale ukazuje na jiné a mnohem uvěřitelnější viníky.

Schéma

Fond Hermitage Capital spravoval tři společnosti, které měly na žádost nových majitelů získat zpět zálohy na dani (více na toto téma zde). Tyto tři společnosti se jmenovaly Makhaon, Parfenion a Rilend. Bankovní záznamy těchto firem ukazují, že peníze ukradené jako vratka na dani v hodnotě 230 miliónů dolarů čili přes 4 miliardy korun byly pomocí tisíců bankovních převodů rozptýleny do skořápkových, pouze formálně existujících společností. Krátce po těchto bankovních převodech byly všechny tři společnosti zlikvidovány. Na jejich místo nastoupily další společnosti s nastrčenými akcionáři a řediteli. Celé schéma bylo vytvořeno proto, aby skuteční vlastníci firem zůstali anonymní.

Desítky miliónů dolarů ze schématu, které popsal Sergej Magnitský, tak skončily na bankovních účtech firem, jejichž majitelé nejenže nevěděli, že jsou milionáři, ale často ani netušili, že nějakou firmu zakládali.

Přes 39 miliónů dolarů (702 miliónů korun) skončilo na účtu firmy ŽK. Společnost založila v roce 2003 jistá Marta Dmitrijevová z Moskvy. Dmitrijevová nám sice potvrdila, že skutečně podala nějaké dokumenty na daňový úřad, o ŽK ale v životě neslyšela.

Společnost ŽK

„Nikdy jsem nebyla akcionářem ani ředitelem této společnosti,“ řekla. „Neměla jsem práci, a na internetu jsem našla reklamu nabízející možnost pracovat jako kurýr a zprostředkovatel pro různé firmy.“

Společnost Fausta, která z ukradených peněz obdržela asi 45 miliónů dolarů (810 miliónů korun), byla zaregistrovaná v červenci 2007 Sergejem Kirillovem z Moskvy. Také Kirillov nám řekl, že ani on společnost nezaložil.

„O této společnosti nic nevím,“ tvrdil. „Nikdo mě o její založení nepožádal. Možná někdo použil informace z mého pasu získané v bankách, kde jsem si vzal půjčku.“

Společnost Fausta

V březnu roku 2008, pouhý měsíc po získání milionů od Parfenionu, byla společnost Fausta rozpuštěna. Bankovní záznamy Fausty ukazují, že peníze putovaly z jejího bankovního účtu na účet další společnosti, která byla následně také zlikvidována.

Peníze se ocitly na účtu, který spadal pod kontrolu miniaturní banky Krajinij Sever. Účet banky Krajinij Sever sloužil jako ústřední křižovatka, z níž peníze putovaly dál do společností registrovaných v zahraničí.

Dne 13. února 2008 ruský soud nařídil, aby byl účet s daňovou vratkou Hermitage Capital zajištěn. O měsíc později ruská centrální banka zrušila bankovní licenci Krainiyho Severu z důvodu porušení zákona „o boji s praním peněz a sponzorováním terorismu“.

Bývalý policejní důstojník, který praní peněz v bance Krajinij Sever vyšetřoval, nám k tomu řekl:

„Když jsme provedli razii v moskevských kancelářích této banky, narazili jsme na muže s notebookem, ze kterého převáděl miliardy rublů do různých zemí přes Internet. Křičel na nás, že je členem FSB (pozn. red.: hlavní ruská tajná služba) a sliboval nám spoustu problémů,“ uvedl bývalý policejní důstojník, který nás kvůli strachu z možné msty požádal o anonymitu.

Peníze tak zmizely v globálním finančním systému. V něm ale zanechaly stopy, které nás dovedly až k rodině vedoucí daňového úřadu Olgy Stěpanovové a Denisi Kacyvovy, synovi vlivného státního úředníka z ministerstva dopravy. Oba dva použili ukradené peníze na nákup realit. Tok peněz byl následující.

Milionářské firmy z chatrče

Mezi společnostmi, které od Krajiniho Severu obdržely peníze, byly i dvě skořápkové společnosti z Moldavska – Bunicon-Impex SRL a Elenast-Com SRL. Obě společnosti měly účty vedené u Banca de Economii v Kišiněvě, hlavním městě Moldavska, a obě společnosti oficiálně sídlily jen pár ulic od ústředí banky – konkrétně v rozpadajícím se domku, kterému před vstupními dveřmi rašila bříza.

Místo, kde má Olga Stěpanovová vilu v Dubaji

Bankovní záznamy obou společností, které se nám podařilo získat, ukazují, že v inkriminovaném období od 4. do 13. února 2008 společnosti obdržely 52 milionů dolarů ze stejného účtu Krajiniho Severu, na kterém skončily i peníze z případu Sergeje Magnitského. Poslední transakce byla provedena v den, kdy byl účet zmrazen ruskými úřady. Peníze do společností přicházely v rublech a byly dál odesílány v dolarech do desítek společností v zemích po celém světě.

Peníze dál putovaly přes Londýn, Britské Panenské ostrovy, Kypr až na švýcarské bankovní účty kyperské firmy Arivust Holdings Ltd. Přestože celý řetězec bankovních převodů je nesmírně složitý, jeden detail je nápadný. Kyperská firma Arivust byla řízena Vladlenem Stěpanovem, bývalým manželem Olgy Stěpanovové, která byla vedoucí moskevského daňového úřadu číslo 28 v době, kdy tento úřad tak expresně schválil vrácení inkriminované daně.

Bankovní záznamy Arivustu poukazují na to, že peníze byly použity na nákup luxusní nemovitosti v Dubaji a vily v Černé Hoře. Stěpanov dlouho tvrdil, že peníze na svých účtech vydělal a že s krádeží vratky daně nemá nic společného. Dokonce zažaloval politického aktivistu Alexeje Navalného za to, že sdílel video Hermitage Capital, ve kterém se tvrdí, že Stěpanov z Magnitského peněz osobně profitoval. Vladlen Stěpanov soudní spor vyhrál.

Bankovní záznamy z Credit Suisse taky ukazují, že ze stejného účtu byly zaplaceny dva luxusní byty v Dubaji pro Elenu Anisimovou a Olgu Carevu zástupkyně Stěpanovové na moskevském daňovém úřadu. Jak tvrdí ruská tajná služba FSB, Anisimova a Careva Rusko společně opustily v roce 2011 a od té doby se o nich nic neví.

Vladlen Stěpanov odmítl zjištění OCCRP jakkoliv komentovat.

Denis Kacyv

Další společností, která obdržela ruské peníze přes moldavský bankovní účet, je Prevezon Holdings Ltd. Tu vlastní Denis Kacyv, syn Petra Katcyva, bohatého a mocného ministra dopravy moskevského regionu. Petr Kacyv je považován za jednoho z nejbohatších zaměstnanců veřejné správy v Rusku. Kacyv starší v roce 2012 ministerský post opustil, aby se mohl stát vedoucím Odboru pro spolupráci s federálními složkami státu v moskevském regionu.

Denis Kacyv

Dne 5. února 2008 moldavská společnost Bunicon, o níž byla zmínka v předchozí kapitole, obdržela rubly v hodnotě 9,4 milionů dolarů (přibližně 180 miliónů korun dle tehdejšího kurzu) ve dvou převodech z korespondenčního účtu banky Krajinij Sever. Další den Bunicon odeslal 410 tisíc dolarů – a tady už vstupuje na scénu Kacyv – na švýcarský účet společnosti Prevezon, vedený u banky UBS AG.

13. února roku 2008 druhá moldavská společnost – Elenast – z účtu Krajiniho Severu obdržel rubly v hodnotě 800 tisíc dolarů a více než polovinu těchto prostředků převedl na Kacyvovu společnost Prevezon.

Záznamy z kyperského obchodního rejstříku ukazují, že Denis Kacyv vlastní 1000 kusů akcií společnosti Prevezon Holdings Ltd, založené v roce 2005. Jediným dalším akcionářem – s jednou akcií – je společnost Martash Investment Holdings Ltd z Britských panenských ostrovů; i tu vlastní Denis Kacyv.

Denis Kacyv OCCRP sdělil, že jeho společnost s žádnými společnostmi z Moldavska nikdy obchodní styky neměla.

„Jsem opravdu překvapený, když tohle slyším,“ řekl. „Na 200 procent říkám, že je to nemožné. Jsem připravený pomoct vám ve vašem vyšetřování a ukázat bankovní záznamy Prevezonu, abych dokázal, že tyto peníze [Prevezon] nikdy neobdržel.“

Kacyv záznamy nikdy neposkytl. Místo toho zavolal reportérům a řekl, že se akcionářem v Prevezonu stal až v dubnu roku 2009 a nic společného s žádnými penězi z Moldavska neměl. Záznamy z kyperského obchodního rejstříku ukazují, že Kacyv se ve skutečnosti akcionářem stal již v červnu roku 2008, pár měsíců po uskutečnění bankovních převodů. V době uskutečnění převodů byl jediným akcionářem Prevezonu dvaadvacetiletý Timofej Krit, Kacyvův současný obchodní partner a bývalý ředitel kyperského Prevezonu.

Majetek v New Yorku

Rodina Kacyvů vlastní v New Yorku nemovitosti v hodnotě více než 17 miliónů dolarů (340 miliónů korun), a to navzdory novému americkému zákonu, který říká, že osoby, které profitovaly z případu Sergeje Magnitského, nemohou do země vstoupit či využívat její bankovní systém.

Byt č.1 na Pine street v majetku Prevezonu

Byt č.2 na Pine street v majetku Prevezonu

Dne 12. listopadu 2009 se společnost Prevezon Holdings Ltd., vlastněná Denisem Kacyvem, zaregistrovala v Brooklynu jako zahraniční obchodní společnost. Následně 30. listopadu téhož roku Kacyvova společnost založila svoji americkou pobočku. O dva týdny později Prevezon Holding Ltd podepsala smlouvu na byt v ulici Pine Street na Manhattanu v hodnotě 829 tisíc dolarů (16 600 000 korun) a další smlouvu na druhý byt ve stejné budově za 1,2 milionu dolarů (24 miliónů korun). Alexander Litvak, tehdejší ředitel Prevezonu, podepsal obě listiny. O tom, jak jsou luxusní budovy podobné jako 20 Pine Street na Manhattanu využívány k praní peněz, jsme psali v článku zde.

Kacyvova společnost tyto domy stále vlastní. Denis Kacyv ale popřel jakoukoliv účast v celé kauze s tím, že jen pomáhal panu Petrovovi a panu Kimovi. Kacyv o nich pouze uvedl, že záhadný pan Petrov je přítelem ředitele Prevezonu Timofeje Krita; o panu Kimovi neuvedl žádné bližší podrobnosti. Kacyv tak jakoukoliv účast na podvodném schématu popřel a prostřednictvím britské PR agentury Wellington International nám sdělil následující:

„Peníze pocházejí z obchodu mezi majitelem Prevezonu Timofejem Kritem a jeho přítelem, panem Petrovem. V lednu roku 2008 se tito dva muži dohodli na rozvoji podnikání založeném na investicích a spravování majetku. Podle smlouvy měl pan Petrov převést peníze za tímto účelem na Prevezon. Společnosti Bunicon a Elenast jsou ve smlouvě uvedeny, jelikož pan Petro očekával, že jejich prostřednictvím bude splacen dluh třetí strany, pana Kima. Tyto splátky byly provedeny 5. a 13. února roku 2008.“

Denyse Kacyva jsem zeptali na kontaktní údaje a celá jména pánů Petrova a Kima, ale Kacyv je nikdy neposkytl. Ani pan Kim, ani pan Petrov nejsou uvedeni v žádném z moldavských bankovních záznamů a ani se nám je nepodařilo identifikovat v obchodních strukturách firem kolem Denise Kacyva.

Wellington International doplnila, že se Kacyv stal akcionářem Prevezonu po uzavření smlouvy s Timofejem Kritem. Tehdy dvaadvacetiletý Krit byl v době převodu peněz z moldavských společností jediným akcionářem Prevezonu.

Jako tým novinářů jsme dopátrali zhruba pětinu peněz, které zmizely v kauze Hermitage Capital a Sergeje Magnitského. Stovky milionů dolarů jsou stále nezvěstné a dopátrat je bude extrémně náročné. Informace o nich leží v bankovních záznamech, které jsou zapečetěny bankovním tajemstvím a na své detailní prověření zatím stále čekají.

Smrt právníka

Smrt právníka

Pavla Holcová, OCCRP, Novaya Gazeta

Sergej Magnitský pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital. Browder se rozhodl vydělávat na revitalizaci ruských firem. Podle novinářky Mášy Gessenové byla Browderova investiční strategie přímočará a efektivní.

„Chtěl kupovat malé ale významné podíly ve velkých ruských společnostech, zahájit vyšetřování, které by ve společnosti nevyhnutelně odkrylo nepravosti, a potom spustit proces reformace,“ popisuje Browderův plán Gessenová.

Reformování starých pořádků se většinou setkávalo s odporem. Browderovi se ale podařilo prosadit aspoň některé změny. A díky tomu hodnota jeho akcií rostla.

Putinova administrativa se o Browderovo podnikání začala zajímat hned po jeho prvních úspěších. Jeho zaměstnanci byli zváni do Kremlu, aby prezentovali své nápady na restrukturalizace firem a závěry jejich vyšetřování. Browder pevně věřil ve svoji strategii i v to, že Rusko se za Putina mění k lepšímu.

„Měl jsem za to, že prezident nepoleví, dokud neprosadí zákon a pořádek,“ okomentoval situaci Browder.

Svůj názor na Rusko změnil Browder až v roce 2005, kdy mu byl zakázán vstup do země. Na letišti v Moskvě mu oznámili, že nemá platné vízum. Když přes své kontakty zjišťoval, co se děje, ozval se mu překvapivě Arťom Kuzněcov z moskevského úřadu ministerstva vnitra, které se vízy běžně nezabývalo.

Kuzněcov se chtěl setkat a otázku víza probrat osobně. Browder to později ve své knize popsal jako varovný signál:

„Za deset let v Rusku jsem zjistil, že když úředník požádal o neformální setkání, znamenalo to jediné: chtěl úplatek…jako u podobných žádostí v minulosti jsem se rozhodl, že i tuto budu ignorovat.“

Přestože se Browder při několika dalších příležitostech pokoušel získat ruské vízum, nikdy se mu to už nepodařilo.

Operace Hermitage

William Browder založil Hermitage Capital v roce 1996. Společnost patřila mezi nejúspěšnější zahraniční investiční fondy v Rusku se spravovaným majetkem přes čtyři a půl miliardy dolarů (přes sto miliard korun).

William Browder

V zimě roku 2007 měl Sergej Magnitský hodně práce. Byl totiž jediným právníkem, který odmítl Browderovu nabídku přesídlit z bezpečnostních důvodů do Londýna. Potřeboval napsat všem ruským úřadům, co se zabývají finanční kriminalitou, že někdo ukradl Browderovu firmu Hermitage Capital. Apely Sergeje Magnitského nikoho nezajímaly, nikdo nezaložil žádný vyšetřovací spis.

Magnitský to ale nevzdal, a vypracoval podrobnou zprávu o obřím daňovém podvodu. A o necelý rok později, v létě roku 2008 obeslal touto zprávou sedm ruských vládních úřadů. Předložil důkazy, že šlo o podvod, do kterého byli zapojení lidé od policie, soudů, bank, auditoři, daňoví úředníci i ruská mafie.

Dokumenty, které předložil, jasně prokazovaly, že úředníci ze dvou moskevských daňových úřadů společně s jedenácti soudci, odsouzeným vrahem a za pomoci zaměstnanců Ministerstva vnitra doslova ukradli vlastnictví firmy Hermitage Capital Management. Podařilo se mu prokázat, že jménem ukradené firmy si tito úředníci vyžádali vrácení největší zálohy na dani v dějinách Ruska: šlo o 230 miliónů amerických dolarů (přes pět miliard korun). Tento neortodoxní požadavek byl vyřízen během jediného dne, a to 24. prosince 2007. Peníze byly převedeny na nové majitele společností a zmizely z ruského peněžního systému.

Místo toho, aby ruské úřady ocenily detailní a důsledný report o finančním podvodu, který do státní kasy mohl vrátit několik stovek milionů dolarů, byl Sergej Magnitský zatčen. Paradoxně v souvislosti s podvodem, který se předtím sám snažil odhalit. Oficiální obvinění znělo „za daňové podvody“.

Sergej Magnitský zemřel přesně 358 dní poté. Byl umístěn do jedné z nejhorších ruských věznic, moskevské Butyrky. Často nedostával najíst. Dozorci ho pravidelně bili s tím, že z něj chtěli dostat přiznání k tomuto podvodu. Jako další páku používali odpírání lékařské péče – Magnitský nakonec zemřel na neléčený zánět slinivky a žlučníku.

V době, kdy Sergej Magnitský umíral kvůli zločinu, který nejenže nikdy nespáchal, ale naopak objasnil, byly už vytunelované miliony v globálním finančním oběhu. Dostaly se do něj přes skořápkové firmy na Kypru, Britských Panenských ostrovech a ve Švýcarsku. Lidé, které Magnitský identifikoval jako pravděpodobné pachatele, si za ukradené a vyprané peníze nakupovali drahá auta a nemovitosti v Dubaji, Černé Hoře a Moskvě. Ruské úřady to opět nezajímalo.

Zatímco se Magnitského stav rapidně zhoršoval, Olga Stěpanovová, bývalá úřednice moskevského daňového úřadu, která osobně schválila vracení daňových záloh, si vyzvedávala klíče od svého nového avantgardního sídla na předměstí Moskvy v hodnotě 12 milionů dolarů. Předtím si s manželem už nakoupili rekreační domy v Dubaji a v Černé Hoře, které zaplatily v rámci sofistikovaného schématu přes švýcarské bankovní účty a sérii offshorových firem založených firmou GT Group.

Browderova zpráva pro Evropský parlament

Dokument popisující majetky Olgy Stěpanovové

Údaje o domech Olgy Stěpanovové

 

Tato právnická firma se předtím, než byla zrušena na příkaz novozélandských vyšetřovatelů, proslavila nejen zakládáním firem v offshorových destinacích, ale i ochotou spolupracovat s představiteli organizovaného zločinu, zkorumpovanými vládami a teroristickými skupinami.

  • GT Group

Skupina GT Group patřila rodině Taylorových, o kterých jsme už psali zde.

Jejich služby využívali v minulosti někteří čeští podnikatelé, mimo jiné i Petr Speychal a jeho skupina ČKD. Podle dokumentů z databáze Panama Papers Taylorovi využívali bankovní účty v české PPF bance.

William Browder, zakladatel a majitel Hermitage fondu, celou situaci pro OCCRP okomentoval:

“Ruská vláda je nastavená tak, aby od lidí vybírala daně, které pak úředníci ukradnou. A jde to až do nejvyšších pater vlády, k ministrům a možná ještě výš.”

Firemní lupiči

V červnu 2007 vtrhly pod vedením vyšetřovatelů Arťoma Kuzněcova a Pavla Karpova desítky úředníků Ministerstva vnitra do moskevské pobočky londýnské investiční firmy Hermitage. Zkonfiskovali server, sedm počítačů a pět krabic dokumentů. Stejný den a ve stejný čas vtrhli i do Firestone Duncan, malé právnické firmy, která se zabývala zejména audity a obchodním právem. Zkonfiskovaly dvě dodávky dokumentů a zranili jednoho ze zaměstnanců takovým způsobem, že následující dva týdny musel strávit v nemocnici. Jako důvod roztržky jim stačilo, že označil jejich povolení k domovní prohlídce jako podvrh.

William Browder tvrdí, že tento zásah byl nelegální, protože moskevská pobočka Hermitage nespadala pod Kuzněcova. Oficiálním důvodem k zásahu mělo být vyšetřování daňového podvodu jedné firmy. “Když jsme se ale dotazovali na finančním úřadě, pod který spadáme a který má na starosti naše daně, tak nám odpověděli, že všechny naše společnosti plně splňují literu zákona,” dodává Browder. Má za to, že tento zásah měl posloužit k tomu, aby se úředníci dostali k důvěrným firemním materiálům, jako jsou hlavičkový papír, razítka a potvrzení o registraci firem, které jsou využívány v rámci investičního holdingu.

“O čtyři měsíce a šest soudních sporů později jsme zjistili, že už tři z těchto firem už nevlastníme,” tvrdí Browder.

Během října prohrál holding hned šest soudních sporů s náhradou škody ve výši téměř jedné miliardy dolarů (přibližně 25 miliard korun). Právníci z Hermitage o soudních sporech ale netušili, natožpak aby věděli, že tyto soudní spory už prohráli. O celé situaci se dozvěděli až v okamžiku, kdy se jim na základě rozsudku ozvali exekutoři.

Nešlo jen o prohrané soudní spory. Browderova ukradená firma byla zastupována právníky, které si nenajali a nikdo o nich nikdy neslyšel.

„Evidentně to nebyli normální právníci,“ tvrdí Browder. „Protože ve všech případech okamžitě přiznali vinu a uznali falešné závazky.“

Překvapivá byla i opakující se jména soudního komparzu – tedy lidí najatých k tomu, aby se tvářili, že jde o normální soudní jednání. Právník Andrei Pavlov byl v jednom případě poradce pro žalobce a v druhém případě obhájce obžalovaného. Jeho žena Yulia Mayorovová byla v dalším případě poradce pro obhajobu. Podle pozdějšího zjištění Billa Browdera došlo dokonce k tomu, že jeden z členů obžaloby se vůbec nechtěl soudit, ale někdo zneužil jeho identitu poté, co mu byl ukraden cestovní pas.

Ukradený pas

“Okamžitě, jak dostali do ruky rozsudky, se policisté v čele s Kuzněcovovem (který byl organizátorem zásahu v kancelářích Hermitage a Firestone Duncan), vydali do banky, aby obestavěli firemní účty,” vysvětluje Browder.

Jenže firma Hermitage převedla své peníze na jiné účty hned poté, co byl Browderovi odepřen vstup do země.

“Měli jsme za to, že tím to skončilo,” říká Browder. “Následovalo ale ještě druhé dějství.”

Velké peníze v malé bance

Magnitskému bylo z kontextu jasné, že firma musela změnit majitele. Zjistil, že Hermitage nějakým způsobem změnila v Rusku registrovaného správce, a to z britské banky HSBC na firmu Pluton, o které ale nikdy nikdo neslyšel. Pluton byla společnost z Tatarstánu a jejím jediným vlastníkem byl Viktor Markelov, kriminálník odsouzený v roce 2001 za vraždu.

To se mohlo stát jedině tak, že nový majitel měl k dispozici stanovy společnosti, razítka a hlavičkový papír – věci, které si policie odvezla před pár měsíci.

V prosinci 2007 poskytl Sergej Magnitský tyto informace vyšetřovatelům. A vyšetřovatelé tento případ přidělili přesně těm stejným lidem, kteří organizovali zásah v sídle společností Hermitage a Firestone Duncan: Kuzněcovovi a Karpovovi.

Magnitský obeslal ruské rejstříkové soudy s tím, že firma Hermitage byla ukradena a požadoval, aby úředníci zmrazily její účty.

“Nakonec se ozval někdo z rejstříkového soudu v Khimki na předměstí Moskvy, kde byla naše firma nově zaregistrována. Napsali nám, že teď má firma účet u Universal Savings Bank,” vysvětluje Browder.

Universal Savings Bank (USB) byla tou dobou miniaturní banka se základním jměním 1.5 milionu dolarů. Vlastnil ji Dmitry Kluyev, který byl v roce 2006 odsouzen za nelegální získání podílů ve firmě na zpracování železné rudy. Magnitský pak objevil další účet, tentokrát v Intercommerce Bank.

Na výpisech z účtu si všiml několika podezřelých operací, kdy na kontě firmy zničehonic přistál větší objem peněz. To ho vedlo k přesvědčení, že moskevské daňové úřady číslo 25 a 28, kam byly firmy z Hermitage přeregistrovány krátce po policejním zásahu, už mají s podobným jednáním zkušenost.

Využil veřejné databáze, která poskytuje informace o velkých bankovních operacích. Tam našel důkaz, že oba daňové úřadu složily na účty jak v USB, tak v Intercommerce peníze v celkové výši 230 milionů dolarů, tedy přesně stejnou částku, jako společnost Hermitage zaplatila na daních v roce 2006. A tak hledal dál. Podle Magnitského výpočtů ukradly mezi lety 2006 a 2007 tyto daňové úřady téměř půl miliardy dolarů na základě neoprávněného vracení daní.

Hledání vzorce

Prominentní ruské investiční bance Renaissance Capital se v roce 2006 povedlo obrovsky vydělat na základě Putinova zákona, který vyhlašoval, že akcie Gazpromu mohou vlastnit jen ruské firmy. Renaissance pak musela zaplatit dalších 108 miliónů amerických dolarů na odložených daních. Magnitský prověřil bankovní převody v té stejné databázi, jakou použil pro Hermitage, a přišel na to, že dceřiná firma Renaisance Capital s názvem Rengaz složila na účty v USB a Intercommerce Bank peníze v celkové výši 107 miliónů amerických dolarů, tedy téměř identickou částku, jako zaplatila na daních.

U Hermitage to bylo podobné. Lidé, co firmu ukradli, použili stejné triky: antedatované smlouvy, ze kterých vyplývá, že Hermitage dluží 974 milionů dolarů řetězci offshorových firem. Tedy přesně částku, která se rovnala výnosům v roce 2006. Zajímavé bylo, že vůbec nešlo o splacení fiktivního dluhu. Plán byl totiž takový, že zisky firmy se po započtení tohoto dluhu budou rovnat nule. A tím pádem může firma požádat o vrácení daňových záloh, a to přibližně ve výši 230 milionu dolarů. Tyto peníze ale už rovnou měly jít na účty konspirátorů, kteří za ukradením Hermitage stáli.

Když pak Magnitský porovnal dění ve firmě Rengaz a Hermitage, našel další společné rysy podvodu, a to falešné soudní spory, které se odvolávaly na padělané smlouvy uložené na stejném moskevském daňovém úřadu. Dokonce i komparz byl stejný – žalující strana, právníci i obhájci, dokonce se celé dění odehrálo na stejných soudech v Moskvě, v Kazani a v Petrohradě. Nečekanou pointou pak bylo, že Dmitry Kluyev, majitel banky USB, byl daňovým poradcem firmy Rengaz.

Zásadní rozdíl mezi kauzou Hermitage a Rengaz byl ale v tom, že v investiční bance Renaissance Capital se nikdo neozval, nikdo nepoukázal na pochybné jednání úřadů. Mohlo jim to totiž být jedno – jediní okradení byli ruští daňoví poplatníci a firma Rengaz byla jen nástrojem.

“Když se tohle všechno stalo, napsali jsme trestní oznámení snad na všechny možné trestní orgány v Rusku. V Renaissance to nikdy neudělali,” okomentoval situaci pro OCCRP Browder.

Jochum Horn, zástupce ředitele Renaissance Group, opakovaně popřel, že by se jim něco podobného stalo. Podle tiskové mluvčí ruského Ministerstva vnitra Iriny Dudukiny se žádné dokumenty k těmto transakcím nedochovaly. Údajně shořely při dopravní nehodě a následném výbuchu dodávky, která dokumenty týkající se Renaissance i Hermitage převážela.

Magnitský byl obviněn z daňových úniků. Téměř rok seděl ve vězení, aniž by došlo k soudnímu procesu. Lidskoprávní výbor tehdejšího prezidenta Medveděva sice potvrdil, že Magnitský byl zatčen protiprávně, a že byl mučen a mlácen vyšetřovateli, kteří se z něj snažili dostat přiznání k daňovému podvodu. Výbor potvrdil i to, že dozorci dostali příkaz odepřít Magnitskému lékařskou péči. V reakci na zprávu Lidskoprávního výboru byli dva níže postavení úředníci označeni jako ti, kdo mohou za Magnitského smrt. Ti ostatní, kdo opravdu nesli zodpovědnost za právníkův osud, skončili povýšení nebo přesunutí na Ministerstvo obrany do sekce veřejných zakázek.

Bill Browder nakonec přišel spíš o iluze než o peníze. O těch 230 milionů dolarů, které byly vráceny na dani, přišli ruští daňoví poplatníci, nikoliv Hermitage Capital. Z Browdera se stal aktivista, který bojuje za to, aby smrt Sergeje Magnitského nebyla úplně zbytečná. Americký kongres na základě Browderovy iniciativy pojmenované Spravedlnost pro Sergeje odhlasoval takzvaný “Magnitského” zákon, který má zabraňovat lidem zodpovědným za Magnitského smrt ve vstupu do Spojených států, a navíc umožňuje zmrazit jejich bankovní účty. Seznam je k nahlédnutí zde. Jako odvetu přijalo ve stejném roce Rusko takzvaný “Dima Jakovlevův zákon”, který zabraňuje americkým občanům adoptovat ruské děti a zpřísňuje pravidla pro fungování neziskových organizací.

 

Ruská pračka peněz

Ruská pračka peněz

Zatknout ho přišli dva důstojníci ruského Ministerstva vnitra. Přesně ti dva, proti kterým vypovídal. Kauza právníka Magnitského, který se vzepřel ruské moci a zaplatil za to v roce 2009 životem, dodnes hýbe světem. Jeho případ je přesnou ilustrací toho, co je dnes v Rusku špatně.

Česká republika a Slovensko mají v Magnitským popsaných finančních schématech také svoji roli. Princip těchto schémat a některé jejich offshoreové části jsou dodnes využívány. Podařilo se nám získat dokumenty, které jasně poukazují na to, jak byly české a slovenské firmy a jejich bankovní účty využívány k převodům nelegálně získaných peněz a k jejich legalizaci.

Ruští státní úředníci takto získané peníze investují nejen do soukromých nemovitostí, ale hlavně zpět do politiky – od takzvaných „alternativních médií“, které prosazují proruský pohled na svět, po masivní DDoS útoky ruských hackerů či sponzoring kampaní politických stran.
V následujících měsících přineseme sérii článků, které se pokusí objasnit roli Česka a Slovenska v globálních finančních schématech, a zároveň představí profily byznysmenů zapojených do těchto schémat.

1 2 3 4 6