Smrt právníka

Smrt právníka

Pavla Holcová, OCCRP, Novaya Gazeta

Sergej Magnitský pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital. Browder se rozhodl vydělávat na revitalizaci ruských firem. Podle novinářky Mášy Gessenové byla Browderova investiční strategie přímočará a efektivní.

„Chtěl kupovat malé ale významné podíly ve velkých ruských společnostech, zahájit vyšetřování, které by ve společnosti nevyhnutelně odkrylo nepravosti, a potom spustit proces reformace,“ popisuje Browderův plán Gessenová.

Reformování starých pořádků se většinou setkávalo s odporem. Browderovi se ale podařilo prosadit aspoň některé změny. A díky tomu hodnota jeho akcií rostla.

Putinova administrativa se o Browderovo podnikání začala zajímat hned po jeho prvních úspěších. Jeho zaměstnanci byli zváni do Kremlu, aby prezentovali své nápady na restrukturalizace firem a závěry jejich vyšetřování. Browder pevně věřil ve svoji strategii i v to, že Rusko se za Putina mění k lepšímu.

„Měl jsem za to, že prezident nepoleví, dokud neprosadí zákon a pořádek,“ okomentoval situaci Browder.

Svůj názor na Rusko změnil Browder až v roce 2005, kdy mu byl zakázán vstup do země. Na letišti v Moskvě mu oznámili, že nemá platné vízum. Když přes své kontakty zjišťoval, co se děje, ozval se mu překvapivě Arťom Kuzněcov z moskevského úřadu ministerstva vnitra, které se vízy běžně nezabývalo.

Kuzněcov se chtěl setkat a otázku víza probrat osobně. Browder to později ve své knize popsal jako varovný signál:

„Za deset let v Rusku jsem zjistil, že když úředník požádal o neformální setkání, znamenalo to jediné: chtěl úplatek…jako u podobných žádostí v minulosti jsem se rozhodl, že i tuto budu ignorovat.“

Přestože se Browder při několika dalších příležitostech pokoušel získat ruské vízum, nikdy se mu to už nepodařilo.

Operace Hermitage

William Browder založil Hermitage Capital v roce 1996. Společnost patřila mezi nejúspěšnější zahraniční investiční fondy v Rusku se spravovaným majetkem přes čtyři a půl miliardy dolarů (přes sto miliard korun).

William Browder

V zimě roku 2007 měl Sergej Magnitský hodně práce. Byl totiž jediným právníkem, který odmítl Browderovu nabídku přesídlit z bezpečnostních důvodů do Londýna. Potřeboval napsat všem ruským úřadům, co se zabývají finanční kriminalitou, že někdo ukradl Browderovu firmu Hermitage Capital. Apely Sergeje Magnitského nikoho nezajímaly, nikdo nezaložil žádný vyšetřovací spis.

Magnitský to ale nevzdal, a vypracoval podrobnou zprávu o obřím daňovém podvodu. A o necelý rok později, v létě roku 2008 obeslal touto zprávou sedm ruských vládních úřadů. Předložil důkazy, že šlo o podvod, do kterého byli zapojení lidé od policie, soudů, bank, auditoři, daňoví úředníci i ruská mafie.

Dokumenty, které předložil, jasně prokazovaly, že úředníci ze dvou moskevských daňových úřadů společně s jedenácti soudci, odsouzeným vrahem a za pomoci zaměstnanců Ministerstva vnitra doslova ukradli vlastnictví firmy Hermitage Capital Management. Podařilo se mu prokázat, že jménem ukradené firmy si tito úředníci vyžádali vrácení největší zálohy na dani v dějinách Ruska: šlo o 230 miliónů amerických dolarů (přes pět miliard korun). Tento neortodoxní požadavek byl vyřízen během jediného dne, a to 24. prosince 2007. Peníze byly převedeny na nové majitele společností a zmizely z ruského peněžního systému.

Místo toho, aby ruské úřady ocenily detailní a důsledný report o finančním podvodu, který do státní kasy mohl vrátit několik stovek milionů dolarů, byl Sergej Magnitský zatčen. Paradoxně v souvislosti s podvodem, který se předtím sám snažil odhalit. Oficiální obvinění znělo „za daňové podvody“.

Sergej Magnitský zemřel přesně 358 dní poté. Byl umístěn do jedné z nejhorších ruských věznic, moskevské Butyrky. Často nedostával najíst. Dozorci ho pravidelně bili s tím, že z něj chtěli dostat přiznání k tomuto podvodu. Jako další páku používali odpírání lékařské péče – Magnitský nakonec zemřel na neléčený zánět slinivky a žlučníku.

V době, kdy Sergej Magnitský umíral kvůli zločinu, který nejenže nikdy nespáchal, ale naopak objasnil, byly už vytunelované miliony v globálním finančním oběhu. Dostaly se do něj přes skořápkové firmy na Kypru, Britských Panenských ostrovech a ve Švýcarsku. Lidé, které Magnitský identifikoval jako pravděpodobné pachatele, si za ukradené a vyprané peníze nakupovali drahá auta a nemovitosti v Dubaji, Černé Hoře a Moskvě. Ruské úřady to opět nezajímalo.

Zatímco se Magnitského stav rapidně zhoršoval, Olga Stěpanovová, bývalá úřednice moskevského daňového úřadu, která osobně schválila vracení daňových záloh, si vyzvedávala klíče od svého nového avantgardního sídla na předměstí Moskvy v hodnotě 12 milionů dolarů. Předtím si s manželem už nakoupili rekreační domy v Dubaji a v Černé Hoře, které zaplatily v rámci sofistikovaného schématu přes švýcarské bankovní účty a sérii offshorových firem založených firmou GT Group.

Browderova zpráva pro Evropský parlament

Dokument popisující majetky Olgy Stěpanovové

Údaje o domech Olgy Stěpanovové

 

Tato právnická firma se předtím, než byla zrušena na příkaz novozélandských vyšetřovatelů, proslavila nejen zakládáním firem v offshorových destinacích, ale i ochotou spolupracovat s představiteli organizovaného zločinu, zkorumpovanými vládami a teroristickými skupinami.

  • GT Group

Skupina GT Group patřila rodině Taylorových, o kterých jsme už psali zde.

Jejich služby využívali v minulosti někteří čeští podnikatelé, mimo jiné i Petr Speychal a jeho skupina ČKD. Podle dokumentů z databáze Panama Papers Taylorovi využívali bankovní účty v české PPF bance.

William Browder, zakladatel a majitel Hermitage fondu, celou situaci pro OCCRP okomentoval:

“Ruská vláda je nastavená tak, aby od lidí vybírala daně, které pak úředníci ukradnou. A jde to až do nejvyšších pater vlády, k ministrům a možná ještě výš.”

Firemní lupiči

V červnu 2007 vtrhly pod vedením vyšetřovatelů Arťoma Kuzněcova a Pavla Karpova desítky úředníků Ministerstva vnitra do moskevské pobočky londýnské investiční firmy Hermitage. Zkonfiskovali server, sedm počítačů a pět krabic dokumentů. Stejný den a ve stejný čas vtrhli i do Firestone Duncan, malé právnické firmy, která se zabývala zejména audity a obchodním právem. Zkonfiskovaly dvě dodávky dokumentů a zranili jednoho ze zaměstnanců takovým způsobem, že následující dva týdny musel strávit v nemocnici. Jako důvod roztržky jim stačilo, že označil jejich povolení k domovní prohlídce jako podvrh.

William Browder tvrdí, že tento zásah byl nelegální, protože moskevská pobočka Hermitage nespadala pod Kuzněcova. Oficiálním důvodem k zásahu mělo být vyšetřování daňového podvodu jedné firmy. “Když jsme se ale dotazovali na finančním úřadě, pod který spadáme a který má na starosti naše daně, tak nám odpověděli, že všechny naše společnosti plně splňují literu zákona,” dodává Browder. Má za to, že tento zásah měl posloužit k tomu, aby se úředníci dostali k důvěrným firemním materiálům, jako jsou hlavičkový papír, razítka a potvrzení o registraci firem, které jsou využívány v rámci investičního holdingu.

“O čtyři měsíce a šest soudních sporů později jsme zjistili, že už tři z těchto firem už nevlastníme,” tvrdí Browder.

Během října prohrál holding hned šest soudních sporů s náhradou škody ve výši téměř jedné miliardy dolarů (přibližně 25 miliard korun). Právníci z Hermitage o soudních sporech ale netušili, natožpak aby věděli, že tyto soudní spory už prohráli. O celé situaci se dozvěděli až v okamžiku, kdy se jim na základě rozsudku ozvali exekutoři.

Nešlo jen o prohrané soudní spory. Browderova ukradená firma byla zastupována právníky, které si nenajali a nikdo o nich nikdy neslyšel.

„Evidentně to nebyli normální právníci,“ tvrdí Browder. „Protože ve všech případech okamžitě přiznali vinu a uznali falešné závazky.“

Překvapivá byla i opakující se jména soudního komparzu – tedy lidí najatých k tomu, aby se tvářili, že jde o normální soudní jednání. Právník Andrei Pavlov byl v jednom případě poradce pro žalobce a v druhém případě obhájce obžalovaného. Jeho žena Yulia Mayorovová byla v dalším případě poradce pro obhajobu. Podle pozdějšího zjištění Billa Browdera došlo dokonce k tomu, že jeden z členů obžaloby se vůbec nechtěl soudit, ale někdo zneužil jeho identitu poté, co mu byl ukraden cestovní pas.

Ukradený pas

“Okamžitě, jak dostali do ruky rozsudky, se policisté v čele s Kuzněcovovem (který byl organizátorem zásahu v kancelářích Hermitage a Firestone Duncan), vydali do banky, aby obestavěli firemní účty,” vysvětluje Browder.

Jenže firma Hermitage převedla své peníze na jiné účty hned poté, co byl Browderovi odepřen vstup do země.

“Měli jsme za to, že tím to skončilo,” říká Browder. “Následovalo ale ještě druhé dějství.”

Velké peníze v malé bance

Magnitskému bylo z kontextu jasné, že firma musela změnit majitele. Zjistil, že Hermitage nějakým způsobem změnila v Rusku registrovaného správce, a to z britské banky HSBC na firmu Pluton, o které ale nikdy nikdo neslyšel. Pluton byla společnost z Tatarstánu a jejím jediným vlastníkem byl Viktor Markelov, kriminálník odsouzený v roce 2001 za vraždu.

To se mohlo stát jedině tak, že nový majitel měl k dispozici stanovy společnosti, razítka a hlavičkový papír – věci, které si policie odvezla před pár měsíci.

V prosinci 2007 poskytl Sergej Magnitský tyto informace vyšetřovatelům. A vyšetřovatelé tento případ přidělili přesně těm stejným lidem, kteří organizovali zásah v sídle společností Hermitage a Firestone Duncan: Kuzněcovovi a Karpovovi.

Magnitský obeslal ruské rejstříkové soudy s tím, že firma Hermitage byla ukradena a požadoval, aby úředníci zmrazily její účty.

“Nakonec se ozval někdo z rejstříkového soudu v Khimki na předměstí Moskvy, kde byla naše firma nově zaregistrována. Napsali nám, že teď má firma účet u Universal Savings Bank,” vysvětluje Browder.

Universal Savings Bank (USB) byla tou dobou miniaturní banka se základním jměním 1.5 milionu dolarů. Vlastnil ji Dmitry Kluyev, který byl v roce 2006 odsouzen za nelegální získání podílů ve firmě na zpracování železné rudy. Magnitský pak objevil další účet, tentokrát v Intercommerce Bank.

Na výpisech z účtu si všiml několika podezřelých operací, kdy na kontě firmy zničehonic přistál větší objem peněz. To ho vedlo k přesvědčení, že moskevské daňové úřady číslo 25 a 28, kam byly firmy z Hermitage přeregistrovány krátce po policejním zásahu, už mají s podobným jednáním zkušenost.

Využil veřejné databáze, která poskytuje informace o velkých bankovních operacích. Tam našel důkaz, že oba daňové úřadu složily na účty jak v USB, tak v Intercommerce peníze v celkové výši 230 milionů dolarů, tedy přesně stejnou částku, jako společnost Hermitage zaplatila na daních v roce 2006. A tak hledal dál. Podle Magnitského výpočtů ukradly mezi lety 2006 a 2007 tyto daňové úřady téměř půl miliardy dolarů na základě neoprávněného vracení daní.

Hledání vzorce

Prominentní ruské investiční bance Renaissance Capital se v roce 2006 povedlo obrovsky vydělat na základě Putinova zákona, který vyhlašoval, že akcie Gazpromu mohou vlastnit jen ruské firmy. Renaissance pak musela zaplatit dalších 108 miliónů amerických dolarů na odložených daních. Magnitský prověřil bankovní převody v té stejné databázi, jakou použil pro Hermitage, a přišel na to, že dceřiná firma Renaisance Capital s názvem Rengaz složila na účty v USB a Intercommerce Bank peníze v celkové výši 107 miliónů amerických dolarů, tedy téměř identickou částku, jako zaplatila na daních.

U Hermitage to bylo podobné. Lidé, co firmu ukradli, použili stejné triky: antedatované smlouvy, ze kterých vyplývá, že Hermitage dluží 974 milionů dolarů řetězci offshorových firem. Tedy přesně částku, která se rovnala výnosům v roce 2006. Zajímavé bylo, že vůbec nešlo o splacení fiktivního dluhu. Plán byl totiž takový, že zisky firmy se po započtení tohoto dluhu budou rovnat nule. A tím pádem může firma požádat o vrácení daňových záloh, a to přibližně ve výši 230 milionu dolarů. Tyto peníze ale už rovnou měly jít na účty konspirátorů, kteří za ukradením Hermitage stáli.

Když pak Magnitský porovnal dění ve firmě Rengaz a Hermitage, našel další společné rysy podvodu, a to falešné soudní spory, které se odvolávaly na padělané smlouvy uložené na stejném moskevském daňovém úřadu. Dokonce i komparz byl stejný – žalující strana, právníci i obhájci, dokonce se celé dění odehrálo na stejných soudech v Moskvě, v Kazani a v Petrohradě. Nečekanou pointou pak bylo, že Dmitry Kluyev, majitel banky USB, byl daňovým poradcem firmy Rengaz.

Zásadní rozdíl mezi kauzou Hermitage a Rengaz byl ale v tom, že v investiční bance Renaissance Capital se nikdo neozval, nikdo nepoukázal na pochybné jednání úřadů. Mohlo jim to totiž být jedno – jediní okradení byli ruští daňoví poplatníci a firma Rengaz byla jen nástrojem.

“Když se tohle všechno stalo, napsali jsme trestní oznámení snad na všechny možné trestní orgány v Rusku. V Renaissance to nikdy neudělali,” okomentoval situaci pro OCCRP Browder.

Jochum Horn, zástupce ředitele Renaissance Group, opakovaně popřel, že by se jim něco podobného stalo. Podle tiskové mluvčí ruského Ministerstva vnitra Iriny Dudukiny se žádné dokumenty k těmto transakcím nedochovaly. Údajně shořely při dopravní nehodě a následném výbuchu dodávky, která dokumenty týkající se Renaissance i Hermitage převážela.

Magnitský byl obviněn z daňových úniků. Téměř rok seděl ve vězení, aniž by došlo k soudnímu procesu. Lidskoprávní výbor tehdejšího prezidenta Medveděva sice potvrdil, že Magnitský byl zatčen protiprávně, a že byl mučen a mlácen vyšetřovateli, kteří se z něj snažili dostat přiznání k daňovému podvodu. Výbor potvrdil i to, že dozorci dostali příkaz odepřít Magnitskému lékařskou péči. V reakci na zprávu Lidskoprávního výboru byli dva níže postavení úředníci označeni jako ti, kdo mohou za Magnitského smrt. Ti ostatní, kdo opravdu nesli zodpovědnost za právníkův osud, skončili povýšení nebo přesunutí na Ministerstvo obrany do sekce veřejných zakázek.

Bill Browder nakonec přišel spíš o iluze než o peníze. O těch 230 milionů dolarů, které byly vráceny na dani, přišli ruští daňoví poplatníci, nikoliv Hermitage Capital. Z Browdera se stal aktivista, který bojuje za to, aby smrt Sergeje Magnitského nebyla úplně zbytečná. Americký kongres na základě Browderovy iniciativy pojmenované Spravedlnost pro Sergeje odhlasoval takzvaný “Magnitského” zákon, který má zabraňovat lidem zodpovědným za Magnitského smrt ve vstupu do Spojených států, a navíc umožňuje zmrazit jejich bankovní účty. Seznam je k nahlédnutí zde. Jako odvetu přijalo ve stejném roce Rusko takzvaný “Dima Jakovlevův zákon”, který zabraňuje americkým občanům adoptovat ruské děti a zpřísňuje pravidla pro fungování neziskových organizací.

 

Ruská pračka peněz

Ruská pračka peněz

Zatknout ho přišli dva důstojníci ruského Ministerstva vnitra. Přesně ti dva, proti kterým vypovídal. Kauza právníka Magnického, který se vzepřel ruské moci a zaplatil za to v roce 2009 životem, dodnes hýbe světem. Jeho případ je přesnou ilustrací toho, co je dnes v Rusku špatně.

Česká republika a Slovensko mají v Magnickým popsaných finančních schématech také svoji roli. Princip těchto schémat a některé jejich offshoreové části jsou dodnes využívány. Podařilo se nám získat dokumenty, které jasně poukazují na to, jak byly české a slovenské firmy a jejich bankovní účty využívány k převodům nelegálně získaných peněz a k jejich legalizaci.

Ruští státní úředníci takto získané peníze investují nejen do soukromých nemovitostí, ale hlavně zpět do politiky – od takzvaných „alternativních médií“, které prosazují proruský pohled na svět, po masivní DDoS útoky ruských hackerů či sponzoring kampaní politických stran.
V následujících měsících přineseme sérii článků, které se pokusí objasnit roli Česka a Slovenska v globálních finančních schématech, a zároveň představí profily byznysmenů zapojených do těchto schémat.

Škoda Transportation má problémy, Litevci vyšetřují její převody peněz

Pavla Holcová (Investigace.cz), Šarūnas Černiauskas (15min.lt)

Škoda Vagonka platila miliony korun britské firmě, u které není dohledatelné, kdo ji vlastní. Bankovní převody, které byly oficiálně vykazovány jako platby za „organizační a technickou podporu” při zakázce na dodávku vlaků do Litvy, vyšetřují v současné době litevské úřady.

Na útěku

Na útěku

Syn vlivného arménského podnikatele podezřelý z vraždy se schovává v Česku.

Vahe Sarukhanyan, Lukáš Nechvátal, Pavla Holcová

S kolegy z arménského zpravodajského portálu Hetq jsme se rozhodli zmapovat české obchodní aktivity Roberta Yeritsyana, na kterého je v Arménii vydán zatykač pro osnování vraždy a těžké ublížení na zdraví. V Praze jim patří restaurace a domek, o jejich vydání do Arménie se vzhledem k udělenému azylu neuvažuje. Arménská média spekulují, že může jít o odvetu za to, že Antranik Soghoyan, arménský „vor v zakoně“, byl po zatčení v Praze a vydání do Arménie propuštěn na svobodu.

Nový únik informací přichází z Baham

Nový únik informací přichází z Baham

Nově uniklé dokumenty se tentokrát týkají slavné offshorové zóny – Baham. Jsou to dokumenty, které přinášejí veřejnosti nepřístupnou část bahamského obchodního rejstříku a odhalují jména politiků, celebrit, podnikatelů a kriminálníků, kteří měli na Bahamách svoji firmu.

Dokumenty ukazují jména 539 agentur, které zakládaly a řídily offshorové firmy a zprostředkovávaly tak svým klientům kontakt s bahamskými úřady a všechny výhody, které z takového kontaktu pramenily. V souhrnu jde o ředitele a majitele 175 000 společností registrovaných na Bahamách za posledních 57 let.

Majiteli takových firem byli například argentinský prezident Mauricio Marci, syn chilského diktátora Augusta Pinocheta, evropská komisařka pro digitální ekonomiku Neelie Kroes a další politici z Řecka, Ukrajiny, Kuvajtu nebo Trinidadu a Tobaga.

Tyto uniklé informace opět dorazily do německého deníku Sueddeutsche Zeitung, jehož redaktoři je podobně jako v případě Panama Papers zpracovali a poskytli novinářům sdruženým v Mezinárodním konsorciu investigativních novinářů ICIJ, jehož jsme členy.

Bahamy jsou souostroví přibližně 700 ostrovů, z nichž některé mají jen pár čtverečních metrů. Kvůli neochotě bahamských úřadů se Bahamám často přezdívá Karibská opona.

Data z bahamského rejstříku jsou přístupná veřejnosti na stránkách ICIJ. Najdete tam jméno, adresu a datum založení společnosti, a v některých případech i ředitele společnosti. Z dokumentů ale není zřejmé reálné vztahy ve společnosti, například nakolik ředitelé firmy reálně ovládali.

Vztah k české a Slovenské republice má jen několik málo firem, a to ještě jen díky svému názvu. Patří mezi ně firmy jako BRATISLAVA LIMITED, AMERICAN/CZECHOSLOVAKIAN TRADE COMPANY LTD, CZECH TRADING INC, CZECH HOUSE COMPANY LTD., CZECH INTERNATIONAL BUSINESS GROUP LTD.

Podílíme se na konferenci Network v Bratislavě

Podílíme se na konferenci Network v Bratislavě

Slovenská protikorupční organizace Aliancia Fair-play v pondělí 26. září pořádá druhý ročník neformální konference Network. České centrum pro investigativní žurnalistiku se na akci částečně také podílí, proto si dovolujeme zveřejnit toto stručné sdělení:

V krajinách V4 vzniká množstvo skvelých nápadov a občianskych iniciatív. Mohli by zásadne skvalitniť život v regióne. Na opačnej strane je však stále veľa prekážok – od korupcie cez neochotu a nezáujem.

Preto známa slovenská protikorupčná organizácia Aliancia Fair-play spolu s Českým centrem pro investigativní žurnalistiku, Fundacija ePanstwo, Visegrad Fund a Noémi Alexa organizuje v pondelok 26. septembra v Bratislave druhý ročník neformálnej konferencie Network, aby vzájomne poprepájala dobré nápady, skúsenosti, hodnotných ľudí a ich odborné rady a skúsenosti, aby boli silnejší.

Na prednáškach, diskusiách a worshopoch počas jedného dňa stretnete vyše 20 spíkrov. Tešiť sa môžete na Luka Ravenscrofta z britského Behavioural Insights Team, ktorý ukáže, ako využívať behaviorálne vedy na zlepšenie rozhodovania občanov. Nemenej atraktívne bude stretnutie s českou štátnou zástupkyňou Lenkou Bradáčovou, ktorá vyšetruje najväčšie korupčné kauzy či s Dánielom Bolykym z Maďarska, ktorý spolupracuje so svetoznámym psychológom Philipom Zimbardom a snaží sa meniť ľudí na každodenných hrdinov.


Kompletní program a lístky nájdete zde.

Jedním z hlavních podporovatelů konference je Visegrad Fund.

network-logos

Blízkovýchodní bomba kšeft

Blízkovýchodní bomba kšeft

Češi i Slováci dodávají zbraně do válek v Sýrii i Jemenu v hodnotách miliard korun. Přes Balkán a Saúdskou Arábii

Pavla Holcová

Do Saúdské Arábie, země, která je německou tajnou službou BND označena za zdroj nestability na Blízkém východě, putují miliardové dodávky vojenského materiálu z České republiky a Slovenska. Saúdskoarabská armáda ale vyřazené československé zbraně nepotřebuje. Patří mezi nejlépe a nejmoderněji vybavené armády ve světě. Kde přesně armádní materiál z Česka a Slovenska končí, není jasně prokazatelné. Experti na obchod se zbraněmi se ale shodují v tom, že pravděpodobnými příjemci armádního materiálu jsou rebelové v Sýrii a v menším množství i válečné oblasti v Jemenu a Libyi.

Syrská vlajka; foto: Freedomhouse

Syrská vlajka; foto: Freedomhouse

Jak ukazuje společný projekt investigativních novinářů z Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Balkan Investigative Reporting Network (BIRN) a Českého centra pro investigativní žurnalistiku (investigace.cz), československé zbraně míří do konfliktních zón na Blízkém východě, a to nejen přímo přes Saúdskou Arábii, která není ministerstvy považována za rizikového obchodního partnera, ale ve velké míře i takzvanou Balkánskou cestou přes Srbsko a Chorvatsko.

A tak zatímco jedním směrem proudí tuny vojenského materiálu, který přiživuje konflikt v Sýrii a stojí statisíce lidských životů, druhým směrem je znemožňován pohyb válečným uprchlíkům do bezpečnější Evropy.

Podle detailní analýzy profilů syrských povstalců na sociálních sítích je zřejmé, že minimálně část tohoto vojenského materiálu končí nejen v rukou Syrské osvobozenecké armády, ale i v rukou bojovníků Islámského státu/ISIS (viz České, slovenské a československé zbraně v syrské válce).

„Odkud přesně zbraně pocházejí nás nezajímá, víme jen to, že jsou z Východní Evropy,“ potvrdil OCCRP důstojník Syrské armády z oblasti Aleppa, který si nepřál být jmenován.

České ministerstvo zahraničí ale nemá pocit, že by bylo potřeba něco měnit: „MZV je přesvědčeno, že ČR disponuje dostatečnou paletou nástrojů pro provádění efektivní kontroly v oblasti exportu vojenského materiálu,“ zní oficiální postoj tiskového odboru ministerstva.

Potřebujeme víc zbraní, je nám jedno jakých…

Během léta roku 2013 se mezinárodní podporovatelé syrské opozice rozhodli poskytnout rebelům bojujícím proti Asadovi zbraně a munici. A tak vystartovaly desítky Iljušinů a Boeingů naložených postarším vojenským materiálem ze Střední a Východní Evropy, který zaplatila Saúdská Arábie.

Syrští rebelové

Syrští rebelové

 

Jak OCCRP a BIRN objasnil Robert Stephen Ford, velvyslanec USA v Sýrii mezi lety 2011 a 2014, dodávky zbraní syrským rebelům jsou koordinovány americkou výzvědnou službou (CIA), Tureckem a státy Perského zálivu, a to přes operační střediska v Jordánsku a Turecku. I přes tuto snahu ale část dodávek zbraní tento proces obchází.

„Každá ze zemí, která se zapojila do pomoci ozbrojené syrské opozici, měla konečnou rozhodovací pravomoc v tom, kterým skupinám v Sýrii bude pomáhat,” dodal Ford.

Jenže rebelové potřebovali mnohem větší palebnou sílu, než se z počátku zdálo. Saúdská Arábie se tak obrátila na jednoho z největších balkánských výrobců zbraní, Srbsko, a na jednoho z nejkontroverznějších zbrojařů, Petara Crnogorace z firmy CPR Impex, aby s dodávkami zbraní pomohli.

Srbský předseda vlády Aleksandar Vučić nedávno prohlásil, že i kdyby jeho země vyráběla pětkrát tolik zbraní, stejně by neuspokojila poptávku. „Bohužel, v některé části světa jsou ve válce a víc než kdy předtím platí, že cokoliv [za zbraně] vyrobíte, byť na druhém konci světa, jim můžete prodat,“ dodal.

“Geografická blízkost a laxní kontroly vývozu umožnily některým balkánským státům z tohoto obchodu [se zbraněmi] profitovat. V některých případech s tajnou americkou pomocí,” dodal. “Východní Evropa tak má možnost rehabilitovat svůj zbrojní průmysl z období studené války, který tak expanduje a stává se opět ziskový,” vysvětluje bezpečnostní analytik z nevládní organizace Amnesty International Patrick Wilcken, který analyzoval důkazy posbírané zpravodaji z válečných zón.

Podle dokumentů, které máme k dispozici, s firmou CPR Impex a Petarem Crnogoracem uzavřela obchodní smlouvy i česká firma Excalibur Army.

Dodávky zbraní přes Balkán

Firma CPR Impex dodává zastaralou či vyřazenou českou a slovenskou vojenskou techniku moderní Saúdskoarabské armádě, ta ji ale nepotřebuje a ani nemá jak využít.

BIRN, OCCRP a CCIZ se podařilo získat dokumenty, takzvané certifikáty konečného uživatele, které připravilo Saúdské ministerstvo obrany. Tyto certifikáty měly dokazovat, že zbraně dodané firmou CPR Impex skončí v Saúdské Arábii, a tím pádem mohou získat exportní licenci.

Součástí dokumentace byl i nákupní seznam vojenského materiálu, který měl být saúdskoarabskému ministerstvu dodán. Ten obsahoval položky z arsenálu středo a východoevropských armádních výprodejů, jako jsou stovky postarších tanků T55 nebo miliony nábojů, raketomety Grad nebo raketové systémy, které saúdská armáda de facto nepoužívá a nemá tedy pro ně uplatnění. Tento vojenský materiál tak podle všeho v Saúdské Arábii nekončí.

Sysrký válečný konflikt

Sysrký válečný konflikt

Podle aktivistů monitorujících použití zbraní v syrském konfliktu i podle analýzy fotografií a videí sdílených na sociálních sítích jsou tyto zbraně distribuovány dál. Dostávají se tak do rukou nejen Osvobozenecké syrské armády, ale i k islamistickým skupinám, jako jsou Ansar al-Sham, na Al Káidu napojená skupina Jabhat al-Nusra, bojovníci islámského státu (ISIS), frakce bojující za syrského prezidenta Bašára al-Asada a sunnitské síly v Jemenu.

Z dokumentů vyplývá, že Petar Crnogorac byl podepsán pod obchodní smlouvou z roku 2013, která měla v Srbsku shromáždit zbraně z České republiky, Bulharska a Běloruska v celkové hodnotě 9.8 milionu euro. Tuto zásilku pak měl Crnogorac obratem prodal Saúdům za dvojnásobek – 21 milionů eur.

Podle tiskového mluvčího Excalibur Army Andreje Čírtka k tomuto prodeji nikdy nedošlo, přestože smlouva už byla podepsaná. Excalibur Army totiž nezískala potřebné licence od českých ministerstev.

Ministerstvo zahraničních věcí k tomu dodává: „Česká republika reflektuje situaci v Jemenu i v Sýrii v licenční politice vývozu vojenského materiálu, a to ve vztahu k celé řadě zemí, včetně států blízkovýchodního regionu. Každý případ je posuzován individuálně a v rámci licenčního řízení je dbáno na to, aby vývoz konkrétního vojenského materiálu, zejména zbraní a munice, nebyl zatížen rizikem zneužití např. k porušování mezinárodního humanitárního práva v Jemenu nebo riziku nekontrolovaného šíření v regionu, kupříkladu do Sýrie. Tento náš přístup vedl k tomu, že některé vývozy, zamýšlené českými exportéry vojenského materiálu, se neuskutečnily.“

Podobně se zachovalo i srbské ministerstvo obrany. To podle oficiální zprávy tvrdí, že export byl zastaven kvůli obavám, že materiál by i přes tvrzení v certifikátu konečného uživatele neskončil v Saúdské Arábii, ale v rukách syrských povstalců. Zpráva navíc zmiňuje možný negativní diplomatický dopad těchto dodávek zbraní na vztahy jak s Ruskem, tak na vyjednávání o vstupu do Evropské unie.

Podle srbských zákonů o exportu zbraní ale může ministerské veto přehlasovat vláda. V roce 2014 se tak opravdu stalo, a když srbská vláda veto přehlasovala, dala zelenou masivnímu exportu zbraní na Blízký východ takzvanou Balkánskou cestou.

Český a slovenský olej do blízkovýchodního ohně

Pro Česko i Slovensko je Saúdská Arábie v posledních letech největším odběratelem vojenského materiálu. Česko za poslední tři roky vyvezlo vojenský materiál v celkové hodnotě miliard korun, Slovensko pak vydalo licence na export materiálu v hodnotě několik desítek milionů eur.

Saúdská Arábie před vypuknutím konfliktů v Sýrii a Jemenu rozhodně nepatřila mezi největší importéry zbraní z Česka. Od roku 2013 to ale vzala skokově a podle Výročních zpráv o obchodu se zbraněmi MPO se import českých zbraní do Saúdské Arábie mezi lety 2013 a 2015 zšestinásobil, na současný objem dodaného armádního materiálu v hodnotě téměř tří miliard korun. Jde o vývoz munice, ručních zbraní a dalšího vojenského materiálu.

Podle studie londýnské Conflict Armament Research patří česká munice mezi 12. nejpoužívanější mezi bojovníky Islámského státu. Pokud zohledníme jen munici vyrobenou po roce 2010, posune se český materiál až na páté místo v tabulce nejpoužívanějších nábojů malé ráže.

Jak dodává N.R. Jenzen-Jones, ředitel Armament Research Service, konzultační firmy specializující se na analýzu zbraní používaných v různých válečných konfliktech, z českých i slovenských zbraní se v syrské válce používají především ruční a lehké zbraně.

Pancéřovka RPG-75

Pancéřovka RPG-75

„V syrské válce narazíte na různé zbraně vyrobené v Československu a jeho nástupnických státech. Jde především o ruční a lehké zbraně, jako například: kulovnice CZ 550, pistole CZ 75, ruční granáty RG-F1, pancéřovky RPG-75, samopaly vz. 25, pušky vz. 52, samopaly vz. 58 a samopaly vz. 61 aka škorpiony. S výjimkou RG-F1, CZ 550 a vz. 52, byly všechny tyto zbraně viděny v držení jak vládních tak povstaleckých vojsk“, dodává N.R. Jenzen-Jones.

Ze slovenského vojenského arsenálu jsou to pak podle denníkuN desítky tisíc kusů útočných pušek Vz. 58a k nim milióny nábojů, sovětské raketomety BM-21 Grad včetně munice, kulomety KPTV a DSHKM a tisíc protitankových střel RPG 75 československé výroby.

Na Slovensku přitom obchod se Saúdskou Arábii nezprostředkovávala žádná známá firma. O zakázku v hodnotě 50 milionů eur se postaraly dvě nepříliš známé slovenské firmy Eldon a Kelson. Obě firmy mají společného vlastníka, kterým je Ivan Jašek žijící v Banské Bystrici. Ten na dotaz ohledně dodávek zbraní Saúdům odpověděl, ať zavoláme později. Pak už na telefonáty neodpovídal.

Pro firmy Eldon a Kelson to ale nebyl až zase tak výhodný obchod, protože profit na transakcích byl u obou firem méně než dvě procenta. Experti na obchod se zbraněmi to považují za neobvyklé, protože průměrný profit zbrojařských firem na jednotlivých zakázkách bývá kolem 10%. Firmy Eldon a Kelson dostaly exportní licence na vývoz 38 tisíc útočných pušek Vz. 58 a k nim 30 milionů nábojů.

Obchodní původ těchto zbraní a munice není jasný. Může jít o reexport z Bulharska, nasvědčují tomu některé analyzované lety. Také může jít o výprodej armádních přebytků.

CCIZ se dostalo k dokumentům, které ukazují, že dvě české firmy – STV Group a Real Trade Praha nakupovaly zbraně a munici čínské výroby v Albánii. Čínská výroba zbraní ale není obecně považována za kvalitní a česká armáda ji navíc nepoužívá. Tiskový mluvčí Armády ČR plukovník Jan Šulc k tomu dodává: „AČR nepoužívá čínské zbraně ani munici. Při nákupu moderních zbraní, zbraňových systémů a munice se orientujeme na standardy NATO.“

Není proto úplně jasné, proč by české firmy nakupovaly tento vojenský materiál z jiného důvodu než toho, že ho použijí na reexport do dalších zemí. Jako například do Saúdské Arábie.

Švédská poslankyně Evropského parlamentu Bodil Valero, která je zároveň zodpovědná za poslední zprávu o exportu zbraní z Evropské Unie, tyto obchody tvrdě kritizuje: „Možná se za to Bulharsko, Slovensko nebo Chorvatsko vůbec nestydí. Já si ale myslím, že by měly. Země, co prodávají zbraně Saúdské Arábii nebo státům v Severní Africe a na Blízkém východě, nevyhodnocují správně riziko [spojené s prodejem zbraní] a tím porušují evropské i mezinárodní právo,“ dodává.

Patrick Wilcken, bezpečnostní analytik Amnesty International, to uzavírá: „Dodávky zbraní do tohoto regionu mají na svědomí nepopsatelné lidské utrpení. Statisíce lidí byly vysídleny a obě strany konfliktu se dopouštějí závažného porušování lidských práv, včetně únosů, poprav, mizení osob, mučení a znásilnění.“

Analýza letů – dodávky zbraní na Blízký východ

Analýza letů – dodávky zbraní na Blízký východ

Analyzovat lety a letecké společnosti, které přepravují vojenský materiál a zejména pak zbraně a munici není vůbec jednoduché. Přestože je spousta online nástrojů, které novinářům pomáhají sledovat letecký provoz, doprava zbraní má vlastní kategorii.

Jedním z prvních problémů je stáří dopravních letek jednotlivých společností. Pokud má společnost dopravní letadla starší zhruba deseti let (což je u letadel přepravující náklad dost časté), tak nemají vybavení k jejich snadnému sledování veřejností. Marcel Šulek, datový analytik a vystudovaný dopravní pilot, to vysvětluje následovně: „Letadla aktivně nevysílají svoji polohu, takže jejich sledování vyžaduje hustější radarovou síť. V rámci Evropy, kde mají i “hobby radary” typu Flightradar spoustu přijímačů sledovat jdou, ale jakmile doletí za evropský rádiový horizont, tak se ztratí.“

Stejně složité je pak dostat informace k jednotlivým letům jak z Řízení letového provozu. Přeprava nebezpečného nákladu se totiž Řízení letového provozu hlásí jen v okamžiku, kdy se letadlo dostane do nouzové situace. „Při nouzové situaci se hlásí počet lidí na palubě, množství paliva a množství a druh nebezpečného zboží,“ doplňuje Šulek.

Spolu s BIRN a OCCRP jsme analyzovali 66 letů, které tyto dodávky zbraní během posledních 12ti měsíců přepravovaly. Lety, které startovaly v Srbsku, z nichž některé měly mezipřistání v Bratislavě či Ostravě, končily na leteckých vojenských základnách v Saúdské Arábii, Jordánsku nebo ve Spojených Arabských Emirátech. Tyto tři státy hrají podle mezinárodních pozorovatelů nezanedbatelnou logistickou roli při vyzbrojování syrských povstalců.

Analýza ukázala, že tok zbraní ze Střední a Východní Evropy na vojenské základny na Blízkém východě je stabilní: V průměru to vychází ne jednu leteckou dodávku zbraní týdně. Přitom před koncem roku 2012, kdy začaly masivní dodávky zbraní, nebyly nákladní lety z našeho regionu na Blízký východ vůbec obvyklé. To dokazují jak letová data z databází EU, tak nám to potvrdilo i několik planespotterů.

Jako hlavní dopravní uzly těchto armádních dodávek ze seznamu vyšla tři města: Bělehrad, Sofie a Bratislava. Na seznamu ale figuruje i letiště v Ostravě.

Důvody, proč si myslíme, že těchto 66 letů přepravovalo zbraně, jsou následující:

U 44 letů nám vojenskou povahu nákladu omylem potvrdil srbský letecký úřad.

Dalších 15 letů mělo cíl na vojenských základnách v Saúdské Arábii nebo Spojených arabských emirátech. Sedm letů bylo vojenských a provozovaných společnostmi, u kterých je zdokumentováno, že dodávají zbraně syrským rebelům.

Podstatná část těchto letů měla mezipřistání na jednom z českých nebo slovenských letišť. To by mohlo znamenat, že posádky doplňovaly zásilku vojenského materiálu před tím, než se vydaly směr Blízký východ.

Letecké statistiky Evropské unie poskytují náhled toho, jak velká by celá letecká operace mohla být: hovoří o tisících tun neidentifikovaného nákladu, který startoval na Slovensku nebo v Bulharsku a končil na jedné z námi monitorovaných blízkovýchodních vojenských základen.

Důležitou logistickou roli při přepravě vojenského materiálu hrají přepravci z Běloruska TransAVIAexport a jejich partnerská firma ze Slovenska Air Cargo Global. Letecká společnost TransAVIAExport za sebou má – co se týká přepravy zbraní, dlouhou historii. V roce 2014 byly tyto aerolinie najaty známým obchodníkem se zbraněmi Slobodanem Tešićem na to, aby dodaly srbské a běloruské zbraně na povstalecké letecké základny v Lybii. Sankční výbor OSN tento případ vyšetřoval s podezřením na porušení sankčních dohod.

Z Air Cargo Global na dotaz investigace.cz zaslaný mailem nikdo neodpověděl.

1 2 3 4 6