Top manažer banky z kauzy Ázerbájdžánské čističky na peníze končí

Lukáš Nechvátal

V kauze Ázerbájdžánské čističky na peníze jsme zjistili, že estonská pobočka Danske bank přehlížela více než podezřelé transakce, které přes ni z několika britských skořápkových firem proudily. Jako jeden ze zdrojů peněz měla posloužit vytunelovaná ázerbajdžánská banka. Vzhledem k tomu, že do podvodu byli zapojeni vysoce postavení ázerbájdžánští politici a funkcionáři, jako například zástupce ředitele protikorupčního úřadu, kauza nebyla nikdy řádně prošetřena.

Mimo jiné jsme odhalili, že ázerbájdžánská a ruská vláda prostřednictvím čtyř skořápkových, offshoreových firem praly špinavé peníze, uplácely evropské politiky, nakupovaly luxusní zboží a investovaly do nemovitostí. Ony čtyři inkriminované firmy měly účty právě v estonské pobočce Danske bank, která na transakcích neshledala nic podezřelého. Podle informací OCCRP takto mohlo „vypráno“ až 10 milionů dolarů denně.

Vedoucí obchodního bankovnictví Danske bank Lars Morch, který měl mimo jiné od roku 2012 na starosti finanční operace v Pobaltí a všechno se mu tak dělo doslova pod rukama, se rozhodl odstoupit.

Vyvražďovanie nevinných

Vyvražďovanie nevinných

Eva Kubaniova, IRPI

21. marca si Taliansko pripomína spomienku na všetky nevinné obete talianskej mafie. Táto národná spomienka sa tento rok konala na 14000 miestach v Taliansku, ale aj v iných európskych krajinách a v Latinskej Amerike. Koľko nevinných ľudí bolo zabitých talianskymi mafiami, zasiahnutých v krížovej paľbe, zabitých pri vydieraní alebo náhodne? Talianski kolegovia z Investigative Reporting Project Italy (IRPI) uverejňujú neuveriteľné číslo 1130 obetí. Medzi nimi je 125 žien a 105 mladých. Prostredníctvom dvoch interaktívnych infografík zozbierali všetky mená, miesta, dátumy, za ktoré bol mafiánsky syndikát zodpovedný za posledných 150 rokov.

Mafia vraždí: Nevinné obete od roku 1861 až do dneška

Prvý graf je rozdelený na päť menších okien. Čiastková infografika na ľavej strane zobrazuje mapu celého Talianska posiateho bodkami rôznej farby a veľkosti. IRPI farebne odlíšilo štyri hlavné mafiánske klany a veľkosť bodov priamo úmerne narastá s počtom zabitých ľudí v danom meste. V hornej časti grafu si môžeme vyselektovať konkrétny rok alebo vymedziť obdobie na časovej osi. V dolnej časti sú numericky vyčíslené počty mŕtvych, ktoré sa pripisujú jednotlivým mafiánskym skupinám. V pravej časti infografiky vidíme jednotlivé regióny, ktoré si rozdelili hlavné mafiánske skupiny. Žltou farbou sú označené vraždy skupiny Camorra v Kampánii, zelenou Sacra Corona Unita v Apúlii, oranžovou farbou je označená ‘Ndrangheta v Kalábrii a červenou Cosa Nostra na Sicílii. Druhý graf prehľadne ukazuje počet zabitých ľudí jednotlivými zločineckými skupinami a selektuje ich na základe pohlavia a roku.

Štyri hlavné mafiánske prúdy

Cosa Nostra je mafia pôsobiaca na Sicílii už od prvej polovice 19. storočia. Organizačne sa člení na tzv. rodiny. Sú to skupiny, ktoré nemusia byť prepojené pokrvným vzťahom, vyznačujú sa však veľkou mierou solidarity a pocitom výnimočnosti. Sú to zároveň aj koordinačné jednotky, ktoré kontrolujú vymedzené územie.

V susednom regióne Kalábria pôsobí skupina ‘Ndrangheta. Od ostatných skupín sa líši najmä horizontálnou štruktúrou. Podľa odhadov má asi 7000 členov, ktorí si rozdelili moc do odhadom 100 až 150 klanov. Manželstvá sa uzatvárajú iba medzi klanmi a jednotliví členovia sú teda pokrvní príbuzní. Kariérny postup si člen zabezpečí prevedením kriminálnej činnosti a tým preukázaním, že do skupiny patrí a je jej verný. Členmi sa môžu stať aj ženy.

Oblasť Neapola a celej Kampánie je ovládaná ďalšou zločineckou skupinou – Camorra. Už dávno nepôsobí len v Taliansku. Na prelome 19. a 20. storočia sa členom Camorry podarilo utiecť do USA, kde založili taliansko-americkú mafiu. Dnešné aktivity Camorry sa viažu najmä na obchod s drogami a zbraňami, ilegálne spracovanie priemyselného odpadu a zneužívanie dotácií Európskej únie. Historicky sa niekoľkokrát podarilo zatknúť popredných členov Camorry, skupina sa vždy opätovne zreformovala a rozšírila dokonca aj do iných krajín Európy, vrátane Českej republiky.

Najmladšou zločineckou organizáciou je Sacra Corona Unita, pôsobiaca v oblasti Apúlie. Formovala sa v 80. rokoch 20. storočia ale do povedomia verejnosti sa dostala až v roku 1990 po sérii atentátov.

Právnická kancelář Mossack Fonseca, díky které známe slovo „offshore“, zavírá krám

Vše začalo v roce 2015 únikem 11,5 milionů finančních dokumentů z této advokátní kanceláře, které se s pomocí anonymního whistleblowera dostaly do rukou investigativních novinářů. Do následného rozkrývání korupčních schémat, které tyto dokumenty prokazovaly, se pustilo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ), jehož jediným tuzemským členem je i České centrum pro investigativní žurnalistiku. Investigativní novináři společně odhalovali daňové úniky, porušování mezinárodních sankcí nebo propojení organizovaného zločinu s politiky, nejbohatší světovou elitou, celebritami. Stovky šokujících příběhů, které jsme doposud znali spíše z mafiánských seriálů v televizi, se díky tomu dostaly na světlo světa. A vyústily mimo jiné v pád premiérů v Pákistánu a na Islandu.

Advokátní kancelář Mossack Fonseca i přesto trvá na tom, že se stala obětí „kyberútoku celosvětového formátu“ a uvádí, že dodržovala  zákony všech států, v nichž působila. Podle prohlášení firmy „použilo ICIJ ukradené informace k tomu, aby vytvořilo scestnou představu o našich finančních službách, které údajně pokřivují finanční odvětví … a zveřejnilo sérií reportáží plných spekulací a faktů bez kontextu, čímž dokončila zadání předem naplánované několika mezinárodními organizacemi“. Advokátka Mossack Fonseca šla tak daleko, že ve svém prohlášení popsala kauzu Panama Papers jako útok na tamní finanční systém ze strany mezinárodních institucí a nejmenovaných států, přičemž vybídla úřady, aby tento únik informací – kvůli kterému „se Panama stala méně konkurenceschopnou na globálního trhu“ – řádně vyšetřily.

Firma Mossack Fonseca byla založena v roce 1977. Do roku 2016, kdy naplno propukl skandál Panama Papers, však byla relativně neznámou advokátní firmou. Navzdory tomu, že byla čtvrtou největší společností na světě poskytující firmám finanční služby v daňových rájích.

„Po čtyřiceti letech, kdy jsme pomáhali budovat Panamu – společensky, kulturně a politicky – jsme nuceni ukončit naši činnost. Naše reputace je rozdrcená napadrť,“ postěžovali si veřejnosti představitelé advokátní kanceláře ve svém úplně posledním prohlášení.

Kdysi investigativní novináři otevřeli vlastní bar, aby odhalili korupci. Jak jsme na tom dnes?

Jakub Šimák

Neotřelá investigativní reportáž se zapsala do dějin žurnalistiky. Série pětadvaceti článků přibližujících mafiánské praktiky inspektorů vedla k několika trestním oznámením a reformám na úrovni nejen Chicaga ale i celého státu Illinois.

Vloni – čtyřicet let po vypuknutí kauzy – se v tom samém baru sešla skupina novinářů a debatovala nad tím, jestli by se podobná kauza dala udělat i dnes.

„V naší profesi jsme žánr reportáží v utajení odepsali – kvůli etickým otázkám, které vyvolává, a abych byl upřímný, taky kvůli vysokým nákladům,” zamyslel se nahlas před skupinkou novinářů současný šéfredaktor deníku Chicago Sun-Times Chris Fusco, který v minulosti sám býval investigativní novinář. „Abychom něco podobného udělali dnes, vyšlo by nás to na stovky tisíc dolarů, nemluvě o pojištění,” dodal.

A právě kvůli etické otázce fiktivních barmanů Chicago Sun-Times o chlup unikla Pulitzerova cena, nejprestižnější novinářské ocenění v USA. Porota sérií článku sice chválila za nápaditý přístup, přičemž vyzdvihla „neobyčejnou odvahu deníku v souvislosti s finančními a právními riziky, které podstoupila kvůli odhalení rozsáhlé korupce ze strany městských úředníků”. Vzápětí se však ozval tehdejší šéfredaktor Washington Post, Ben Bradlee, který názoru poroty oponoval s argumentem, že články byly založeny na podvodu. Porota mu nakonec dala za pravdu a „Pulitzera“ žurnalistům z Chicago Sun-Times neudělila.

Ačkoliv ve Spojených státech novinařina v utajení úplně nevymřela, digitální databáze investigativních reportáží v utajení naznačuje, že se dnes odehrává v mnohem menším měřítku.

V roce 2016 se Shane Bauer z online portálu Mother Jones, rozhodl proniknout pod povrch amerických soukromých věznic. Na čtyři měsíce se nechal v jedné z nich zaměstnat jako bachař. Dlouhá investigativní reportáž, kterou si přečetlo více než milion lidí, měla slušný politický dopad. V srpnu 2016 americké Ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že se soukromými vězeními rozvazuje smlouvy a nebude je nadále využívat. Tehdy si v nich odpykávalo trest několik tisíc federálních vězňů.

Ředitelka Mother Jones Monika Bauerlein a šéfredaktorka Mother Jones Clara Jeffrey, pak musely mírnit očekávání veřejnosti. Čtenáři se totiž shodli na tom, že podobný typ reportáží je přesně to, co si lidi od kvalitní novinařiny slibují.

Podle Bauerlein a Jeffrey totiž podobná reportáž vyjde přibližně na 350.000 dolarů (více než sedm milionů korun). Přičemž ke článku přidružená reklama vydělala ani ne sedmdesátinu (5.000 dolarů) nákladů na práci reportéra, editorů, právníků či fact-checkerů po dobu bezmála 18 měsíců.

Mother Jones se nakonec na základě reportáže a velmi otevřeného článku o svém financování podařil husarský kousek. Poté, co jeho vedení velmi transparentně popsalo problematický systém financování tohoto nezávislého média – především jednorázové granty a fundraisingové výzvy – rozhodlo se jej několik tisíc čtenářů podporovat pravidelnými měsíčními dary. Což je přesně způsob, který umožňuje nezávislému médiu stabilně fungovat a přinášet nákladné investigativní reportáže, které mohou vést k systémovým změnám ve společnosti.

Líbil se Vám článek? Podpořte nás.

Klaďák Bono

Klaďák Bono

Příběhy z kauzy Paradise Papers mohou mít i šťastný konec. Skupina investigativních novinářů v Paradise Papers odhalila, že firma, kterou spoluvlastní zpěvák skupiny U2 Bono, se vyhnula placení části daní. Bono promptně zareagoval a daně doplatil.

Litevská firma částečně vlastněná frontmanem skupiny U2 Paulem Davidem Hewsonem, známým spíše pod pseudonymem Bono, souhlasila s místním daňovým úřadem a zaplatí dodatečně daň z příjmu a pokutu v celkové výši 53 000 eur (v přepočtu přibližně 1 380 000 Kč).

Poté, co litevské úřady obdržely data z vyšetřování britského deníku The Guardian  a litevského online zpravodajství 15min, vyslaly daňovou jednotku do společnosti UAB Nude Estates 2. Tato firma ve městě Utena (město s počtem obyvatel menším než je průměrný koncert U2) provozuje obchodní centrum Ausra. Společnost vlastní Bono spolu se svými obchodními partnery, a to přes holding na ostrově Guernsey.

Společnost v roce 2010 nacenila nákupní centrum tak, aby vykázala ztrátu ve výši tří milionů euro. Tu poté vyrovnala s příjmy a vyhnula se tak 15% dani z přijmu. Podle litevského daňového odborníka Ruta Bilkstyta tak nemuseli platit daně v celkové hodnotě 47 000 eur.

Ve svém prohlášení pro BBC Bono tvrdí, že bude „nesmírně znepokojen, pokud jeho jméno figuruje u čehokoliv, co by bylo méně než exemplární.” Podle britského Guardianu dokonce „instruoval své poradce, aby ukončili jeho investice v této společnosti“.

Lotyšský parlament odhlasoval přijetí takzvaného Magnitského zákona

Je tak poslední pobaltskou zemí, která zákon přijala. Zákon zakazuje vstup na území Lotyšska 49 občanům Ruské federace, kteří jsou odpovědní za smrt ruského právníka Sergeje Magnitského. Ten zemřel v roce 2009 na následky mučení a policejního násilí ve vazbě předběžného zadržení, v níž strávil bezmála rok bez možnosti přístupu k lékařské péči (více jsme psali o jeho případu zde). Ve vazbě se Magnitský ocitl poté, co odhalil obří korupční skandál, do něhož byly zapleteny ruské orgány činné v trestním zřízení, a které dosahoval hodnoty 5,4 miliardy rublů (přibližně 2 miliardy korun). Magnitský, který v Rusku pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital, se po své tragické smrti stal symbolem odporu proti svévoli ruského státu.

Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin jeho zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn. Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Pro návrh zákona hlasovalo 60 poslanců, sedm bylo proti, tři se zdrželi a 11 nehlasovalo. Většina těch, co hlasovali proti či se hlasování zdrželi, byli z pro-kremelské lotyšské politické strany Harmonie. Tuto černou listinu budou spravovat ministerstva zahraničí a vnitra. Lotyšsko se tak 8. února připojilo ke svým dvěma sousedům – Litvě a Estonsku – a po bok Spojených států amerických, Kanady a Velké Británie, tedy zemí, jejichž parlamenty již v minulosti Magnitského zákon schválily.

Švýcarsko a USA nejvíce napomáhají odlivu peněz do daňových rájů

Švýcarsko, Spojené státy americké a Kajmanské ostrovy jsou země, které podle mezinárodní nevládní organizace Tax Justice Network celosvětově nejvíce přispívají k utajování finančních informací. Tyto státy figurují na prvních třech příčkách žebříčku Financial Secrecy Index, který organizace každoročně publikuje, a jenž porovnává národní legislativy podle míry netransparentnosti poskytovaných finančních informací a počtu a aktivit společností registrovaných v daňových rájích. Finanční netransparentnost podstatně usnadňuje páchání finančních zločinů i nezákonné finanční toky včetně praní peněz, korupce či odklánění daní. Česká republika zaujala v žebříčku poměrně slušné 70. místo po boku Finska, Islandu a Dominikánské republiky.

Největší světové banky, advokátní kanceláře a účetní firmy v podstatě pomohly vytvořit globální byznys z toho, jak svým klientům navrhnout a prodat řešení, které by tajilo jejich reálnou finanční situaci a transakce. Od 80. let, kdy můžeme hovořit o globalizaci v oblasti finančnictví, pak na „trh” vstoupily i národní státy, které postupně upravovaly své jurisdikce, aby vyšly vstříc těmto klientům. Problémem je, že svět daňových rájů korumpuje a pokřivuje globální trh a investice směrem, který nemá nic společného s větší efektivitou. Naopak. Netransparentnost má v sobě potenciál zločinnosti, odsává bohatství na úkor většinové společnosti, přispívá k větší nerovnosti mezi lidmi, negativně ovlivňuje politiku na národní i globální úrovni. Problém se týká nejen bohatých, ale i chudých států. Tamní kapitál totiž putuje do zahraničních daňových rájů namísto toho, aby pomáhal místním vymanit se z chudoby. Tyto státy se pak spoléhají na zahraniční rozvojové programy.

O jakých finančních objemech tu vlastně mluvíme? Dle odhadů Tax Justice Network je v daňových rájích odkloněno 21-32 bilionů amerických dolarů (tedy přibližně 430-654 bilionů korun, názorněji – 430.000.000.000.000,- až 654.000.000.000.000,- Kč), které nejsou buďto vůbec zdaněny, nebo jen velmi střídmě. Skryté mezinárodní finanční operace pak každoročně dosahují hodnoty 1-1,6 bilionu dolarů (20-33 bilionů korun), což ochuzuje globální zahraniční rozvojovou pomoc chudším státům o 135 miliard dolarů ročně (2,8 bilionů korun). Jen Afrika od 70. let ztratila kvůli odlivu tamního kapitálu do daňových rájů zhruba 1 bilion dolarů (20 bilionů korun), což by více než pětkrát pokrylo její současné zahraniční dluhy, které čítají 200 miliard dolarů (4 biliony korun). Z tohoto pohledu je Afrika největším světovým finančním věřitelem, jejíž majetek je však v rukou bohaté světové elity, skrytý pod rouškou finančního tajemství. Zatímco zahraniční dluh afrických zemí vězí na bedrech místních zbídačených společností. Tímto neduhem však trpí i země podstatně blíže Česku – ekonomiky Řecka, Portugalska či Itálie byly sraženy na kolena částečně kvůli daňovým únikům a okrádání států, které trvalo po několik dekád.

Výsledky výzkumu organizace Tax Justice Network vyvracejí zažitý stereotyp, že státy, které finanční informace tají nejvíce, jsou malé, palmami poseté ostrovy v Karibiku, jak se mnozí domnívají. Jsou jimi naopak jedny z největších a nejbohatších států světa. Ty jsou totiž nejčastějšími příjemci nebo prostředníky utajovaných finančních operací. To vysvětluje, proč světoví lídři dosud nebyli příliš motivovaní se tímto problémem zabývat.

Analýza Tax Justice Network nicméně ukazuje, že poslední dobou se situace začala zlepšovat. Finanční a následná ekonomická krize, které udeřily zhruba před deseti lety, spolu s odhaleními a důkazy, které stále častěji přinášejí nevládní organizace a média, vytvořily příhodné politické podmínky. Světoví politici byli nuceni se daňovými ráji a finanční netransparentností začít vážně zabývat – poprvé od roku 2009, kdy Tax Justice Network začala Financial Secrecy Index publikovat. V loňském roce tak země skupiny G20 a OECD iniciovaly vznik mechanismu globální výměny informací o přeshraničních peněžních tocích – daňových poplatníků i zločinců. Systém má však zatím spoustu děr a například pověstné švýcarské bankovní tajemství zatím nikdo nezrušil.

Tax Justice Network nabízí údajně jediné realistické řešení problému – zabývat se přímo jeho příčinami. Tedy pořádně si posvítit na daňové ráje a globální trh, který je vytváří a udržuje v chodu. Prvním krokem je zaměřit se na legislativy států, které odliv financí do daňových rájů umožňují.

Další rozšíření Magnitského zákona se dotkne zbrojaře i prezidenta

Vláda Spojených států amerických spustila nový režim sankcí proti kroupčníkům a osobám porušujícím lidská práva. Na základě Globálního Magnitského zákona, který Kongres schválil v roce 2016, podepsal Trump na sklonku prosince 2017 nařízení, jímž uvalil sankce vůči 13 „subjektům činným v porušování lidských práv a v korupčním jednání”. O Sergejovi Magnitském, po kterém je zákon pojmenován, jsme psali zde.

Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC), který spadá pod tamní Ministerstvo financí, jménem ministra uložil v rámci nově vydaného nařízení sankce dalším 39 přidruženým osobám.

V důsledku těchto akcí je veškerý majetek všech fyzických i právnických osob uvedených v nařízení v rámci jurisdikce Spojených států amerických zablokován, je jim zakázán vstup na území USA a američtí občané mají zákaz uskutečňovat s nimi jakékoliv transakce.

Na černou listinu se dostal například bývalý prezident Gambie Yahya Jammeh, údajně nejvíc nenáviděná osoba Uzbekistánu a dcera bývalého uzbeckého prezidenta Gulnara Karimova nebo srbský obchodník se zbraněmi Slobodan Tešić, který má údajně vazby i na české zbrojaře.

V České republice se o přijetí Magnitského zákona zatím nejedná. Dalších zemí, které přijaly Magnitského zákon nebo si na jeho základě vytvořily podobný, je zatím poskrovnu. Jmenovat můžeme kromě Spojených států například Kanadu, Estonsko, Litvu nebo Velkou Británii. Doufejme, že seznam těchto zemí se bude, na rozdíl od toho ve schváleném nařízení, rozšiřovat.

Celý seznam osob a subjektů, jež jsou ve Spojených státech sankcionovány, naleznete ZDE.

Prezident Filipín Duterte „anti-osobností” roku 2017

Síť investigativních novinářů Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) vyhlásila za Osobnost organizovaného zločinu a korupce za rok 2017 filipínského prezidenta Rodriga Duterteho. Tuto anticenu získal za to, že „z právního státu ve své zemi udělal frašku,” oznámil Drew Sullivan, editor OCCRP a jeden z devíti členů mezinárodní poroty, která posuzovala nominace navržené jak novinářskou obcí, tak veřejností.

„Není to typický zkorumpovaný lídr, korupci vdechnul inovativní ráz. Jeho komanda smrti se údajně měla zaměřovat na kriminálníky, v praxi však byla méně vybíravá. Vybudoval tak systém postavený na tyranii a zákonu přežití silnějšího. Výsledkem jsou zkorumpovanější, krutější a méně demokratické Filipíny”, dodal Sullivan.

Kromě Sullivana v porotě zasedli i Pavla Holcová, zakladatelka investigace.cz, Mark Galeotti, odborník na ruský organizovaný zločin, investigativní novinář Paul Radu nebo Luis Manuel Botello z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů.

Porota Duterteho vybrala zejména kvůli vervě, s jakou se pustil do plnění slibu, že uplatní jakoukoliv taktiku, která užívání drog vymýtí. „Hitler zavraždil tři miliony židů. My máme tři miliony drogově závislých. Rád je všechny povraždím,” prohlásil skandálně Duterte.

Filipínské úřady oficiálně evidují 1,8 milionů uživatelů drog. Duterte dohlížel na vraždu více než sedmi tisíc, možná dokonce 12 tisíc z nich. Je obtížné tato čísla přesně určit, protože filipínská policie zametá pod koberec jakékoliv zprávy, které jsou k režimu kritické. A samozřejmě operuje mimo dosah veřejné kontroly.

„Duterte v anticeně porazil dva rivaly z Afriky: prezidenta Jihoafrické republiky Jacoba Zumu a dnes již bývalého prezidenta Zimbabwe Roberta Mugabeho,” dodává Pavla Holcová.

V loňském roce anticenu vyhrál prezident Venezuely Nicolas Maduro, dřívějšími laureáty byli například ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev (2012), Vladimír Putin (2014) či premiér Černé Hory Milo Djukanović (2015). V roce 2013 byla cena udělena rumunskému parlamentu za sérii legislativních návrhů, které garantovaly poslancům imunitu před trestním stíháním v oblasti korupce. Tou dobou bylo totiž 28 rumunských poslanců za korupci odsouzeno či stíháno.

Více informací zde.

Americký Vrahomat

Americký Vrahomat

Lukáš Nechvátal

Každý rok se ve Spojených státech amerických uskuteční okolo 5000 vražd, u kterých není nikdy dopaden viník. Část těchto lidí ale zabíjela opakovaně. A právě s nimi se rozhodl bojovat Thomas Hargrove, novinář s nejrozsáhlejším archivem úmyslných zabití v USA (přes 750 tisíc záznamů od roku 1976 – přibližně o 27 tisíc víc, než má ve svých záznamech FBI). Vytvořil program pojmenovaný „Detektor sériových vrahů“, který vyhledává v jeho archivu shodné anomálie, které poukazují na možné vícenásobné nebo sériové vraždy.

Program funguje pomocí jednoduchého algoritmu, který spojuje vraždy podle metody, místa činu, času a pohlaví oběti. Zohledňuje také počet nevyřešených vražd ve městě.

Na základě tohoto Detektoru sériových vrahů vznikl o něco později celý projekt: Murder Accountability Project – MAP (Projekt zodpovědnosti za vraždu). Projekt má pomáhat ve hledání sériových vrahů a tvoří ho kromě databáze a vyhledávacího algoritmu i devítičlennou radou, která je složená z bývalých detektivů nebo forenzních psychiatrů.

Vše to začalo v srpnu 2010, kdy si Thomas Hargrove všiml podobnosti mezi vraždami ve městě Gary. Mezi lety 1980 a 2008 zde bylo uškrceno 15 žen a většina jejich těl se našla v neobydlených domech. Kontaktoval místní polici s tím, že by tyto případy mohly mít stejného pachatele. Policejní oddělení však anlýzu odmítalo s tím, že ve městě Gary nejsou absolutně žádné nevyjasněné sériové vraždy.

O čtyři roky později obdržela policie města Hammond (necelých 20 kilometrů od Gary) stížnost na výtržnosti v Motelu 6, kde po příjezdu nalezli ve vaně mrtvou ženu. Posléze zatkli Darrena Deona Vanna, který se postupně přiznal k vraždám dalších šesti uškrcených žen ponechaných v opuštěných budovách, tak, jak to naznačoval Hargrovův algoritmus.

MAP má však i svoje slabé stránky. Vzhledem k tomu, že jedno z hledisek vyhledávání možných sériových vrahů je oblast, kde se vraždy odehrály, přehlíží vrahy, kteří „kočují“ a zabíjí na větší ploše. Také jsou tu falešně pozitivní výsledky, které Hargrove nazývá „Flintův efekt“ – některá města, jako třeba právě Flint v Michiganu, jsou tak slabá v řešení vražd, až se zdá, že jsou v obležení masových vrahů.

Algoritmus napomáhající hledání zabijáků zatím používá jenom MAP, který, když zjistí nějaké anomálie, informuje o svém podezření příslušné policejní oddělení. Hargrove však doufá, že časem začnou onen algoritmus používat i sami detektivové a pustil se do vytváření stránky, která by měla na podobném principu mapovat žhářství.

Česká policie žádnou podobnou metodu nepoužívá. Důvodem je mimo jiné to, že počet vražd zdaleka není tak vysoký, jako ve Spojených státech. V uplynulých sedmi letech se průměrně ročně stalo 165 vražd, u nichž byl v 90 procentech viník dopaden. A počet se navíc podle statistik policie každoročně snižuje.