Je třeba zabít Kozlova

Jakub Šimák a Nico Hines z The Daily Beast

V létě 2006 vycestoval vysoce postavený ruský úředník do Estonska. Chtěl estonský finanční úřad varovat před mimořádně velkým případem praní špinavých peněz z Ruska. Tato kauza vešla o sedm let později do dějin jako „skandál Danske Bank“ – největší objasněná operace praní peněz v moderní historii.

Tím úředníkem, který na kolosální zločin upozornil, byl Andrej Kozlov – první místopředseda Centrální banky Ruské federace. O tom, na jak velký podvod přišel, se však nikdy nedozvěděl. Tři měsíce po návratu z Talinu byl totiž zavražděn.

Skandál Danske Bank spočíval v tom, že přes estonskou pobočku největší dánské banky proteklo z Ruska a dalších postsovětských republik do Evropy více než 200 miliard dolarů (téměř 4,5 bilionu korun).

Podle zdroje zevnitř Danske Bank vyváděl tímto způsobem peníze získané z nezákonné činnosti v Rusku i člen rodiny Vladimira Putina nebo agenti ruské kontrarozvědky FSB.

Dosud se mělo za to, že motivem vraždy byla odplata vedení jedné z menších ruských bank, které Kozlov odebral licenci. Americká diplomatická depeše, kterou nedávno publikoval americký server The Daily Beast, spolu s dalšími svědectvími však nasvědčují tomu, že Kozlov byl zavražděn právě kvůli odhalení toku ilegálních peněz z Moskvy do Evropy. A že člověk, který za jeho vraždu dodnes sedí v ruském vězení, může být jen obětním beránkem.

Whistleblower ve službách státu

Andrej Kozlov, Zdroj: Wikipedia

Jednačtyřicetiletý státní bankéř Andrej Kozlov odletěl v červnu 2006 do Talinu. Přes svůj relativně nízký věk byl již světově respektovaným finančníkem, známým pro své nesmlouvavé postoje vůči korupci. V Talinu se sešel s Andresem Palumaou, šéfem protikorupčního oddělení estonského finančního úřadu. Varoval ho, že miliardy rublů pocházející z daňových úniků a korupční činnosti v Rusku jsou legalizovány prostřednictvím estonského bankovního systému, na nějž jeho úřad dohlíží.

Transakce probíhaly tak, že „špinavé“ rubly měnila estonská banka na dolary a eura a tím je legalizovala. Kozlov po Palumaovi požadoval uzavření konkrétních bankovních účtů, přes které peníze proudily.

Palumaa na varování ruského whistleblowera reagoval po svém – obrátil se na ruské úřady, aby podezření prošetřily. Ty konstatovaly, že na zmíněných transakcích nic nezákonného není.  Tím Palumaa považoval věc za vyřízenou a dál se jí nezabýval. Ruské úřady tímto způsobem mohly dostat echo, kdo citlivé informace vynáší.

Dne 13. září 2006 – tři měsíce po svém návratu z Estonska – se Kozlov vracel z přátelského fotbalového utkání mezi státními a soukromými bankéři na stadionu Spartaku Moskva ke svému autu na parkovišti. Uvnitř ho čekal jeho osobní řidič. Než však stihl bankéř do auta nastoupit, tři nájemní vrazi jeho i řidiče provrtali kulkami. Řidič byl na místě mrtvý, Kozlov četným zraněním podlehl druhý den ráno v moskevské nemocnici.

Viník se vždy najde

Již několik hodin po jeho smrti začali vlivní ruští úředníci spekulovat, že Kozlovova vražda byla nejspíše objednána lidmi, kteří mu měli za zlé, že odebral licence jejich bankám. Kozlov měl totiž jako první místopředseda ruské centrální banky v kompetenci právě dozor nad soukromými bankami. „Je dost možné, že gangsteři spojení s těmito bankami si mohli objednat jeho likvidaci,“ tvrdil například Boris Gryzlov, předseda prokremelské strany Jednotné Rusko, aniž by měl pro své tvrzení jakékoliv důkazy.

Nedlouho poté dala ruská prokuratura Gryzlovově domněnce „za pravdu“, když z úkladné vraždy Kozlova obvinila Alexeje Frenkela. Ten vedl malou ruskou „VIP Bank“, které Kozlov v červnu 2006 odebral licenci. Soud jej nakonec odsoudil k 19 letům vězení. Třiačtyřicetiletý Frenkel stihl podle Reuters při odchodu z neveřejného soudního jednání v lednu 2007 křiknout na hlouček novinářů: „Jsem nevinný!“

Na své nevinně trvá Frenkel i po deseti letech za mřížemi.

Alexej Frenkel, Zdroj: Youtube

 

Pereme s Putinem

Podle zdroje z Danske Bank stáli za praním špinavých peněz členové rodiny ruského prezidenta Vladimira Putina. Konkrétně jeho bratranec, podnikatel Igor Putin, a dále lidé z nejvyšších pater ruské kontrarozvědky FSB. Tato informace pochází z tajné zprávy z roku 2013, kterou zaslal nejvyššímu vedení Danske Bank v Kodani jeden z jejích manažerů.

Ve zprávě se podle dánských novin Berlingske tvrdí, že „se vědělo“, že jisté osoby – včetně rodinných příslušníků Vladimira Putina a FSB – prováděly platby prostřednictvím podezřelých firem, které měly v estonské pobočce Danske Bank zřízeny účty.

Nabízí se otázka, proč případ vraždy Kozlova „zapadl“ a proč se mezinárodní společenství spokojilo s verzí ruských vyšetřovatelů, když jeho protikorupční aktivity podle všeho ohrožovaly Kreml a tamní tajné složky?  S vysvětlením přišli investigativní novináři z The Daily Beast.

Estonská pobočka Danske Bank, Zdroj: Wikipedia

 

Zapadlá depeše

Novináři v té době nebyli schopni dohlédnout význam Kozlovova odhalení – jednoduše nemohli tušit, že objem propraných peněz přes estonskou pobočku Danske Bank za pár let přesáhne sumu 200 miliard dolarů. O Kozlovově návštěvě v Estonsku tak sice informovaly tamní noviny Eesti Ekspress, ale z lokální zprávy se nestala senzace, která by pronikla za hranice malé pobaltské země.

Článku si nicméně po vraždě Kozlova všimli zaměstnanci americké ambasády v Talinu, kteří o jeho estonské „misi“ informovali tamní zastupitelský úřad, ambasádu Spojených států v Moskvě i své ústředí ve Washingtonu. Diplomatická depeše z listopadu 2006 – tedy měsíc po Kozlovově vraždě – byla jedním z 250 tisíc dokumentů, které byly v roce 2010 zveřejněny v rámci aféry Wikileaks. Až dosud jí však nikdo nepřikládal větší význam.

Američtí diplomaté v depeši popisují, jak se po přečtení zprávy z Eesti Ekspress sešli s šéfem protikorupčního oddělení estonského finančního úřadu, Andresem Palumaou. Ten jim schůzku s Kozlovem potvrdil, přičemž zmínil, že na účtech zmíněných ruským bankéřem neshledal nic nezákonného. Kozlov ho měl varovat jen ústně, protože v oblasti praní špinavých peněz nemá Rusko s Estonskem podepsané memorandum o spolupráci, takže nebylo možné to řešit oficiální cestou.

Z depeše je zřejmé, že kvůli „nedostatku důkazu“ nebrali Kozlovovo varování vážně ani dva zaměstnanci estonského ministerstva zahraničí. „Nikoliv Kozlovova nepodložená obvinění ohledně účtů v estonské bance, ale [úkladná vražda] je to, co Estonsko nejvíc [v souvislosti s Ruskem] trápí,“ dodali estonští diplomaté.

Tím, že Palumaa kontaktoval ruské úřady, se informace o Kozlovově zahraničním protikorupčním tažení mohla donést i k mocným lidem, kteří špinavé peníze na zahraniční účty posílali.

Nasvědčovalo by tomu i odhalení ruského deníku Kommersant, podle něhož byli vrazi Kozlova najati v červenci 2006 – tedy měsíc po jeho estonské cestě.

Pokud by domněnka, že Kozlovova vražda byla nařízena z nejvyšších míst Kremlu, byla pravdivá, jednalo by se – podle The Daily Beast – o první nájemnou vraždu vysoce postaveného úředníka od doby, kdy se Putin stal prezidentem. Měsíc po Kozlovovi byla zavražděna Anna Politkovská – známá novinářka opozičního ruského deníku Novaja Gazeta a odpůrkyně putinovského režimu.

Korupční chobotnice

Podle zprávy vypracované dánskou právní firmou Bruun & Hjejle, která byla zveřejněna minulý měsíc, sloužila estonská pobočka dánské banky jako hlavní uzel pro velké množství kriminálních organizací řízených z Ruska. Podle interního vyšetřování Danske Bank bylo více než 200 miliard dolarů (4,5 bilionů korun), které účty v estonské pobočce „protekly“, krajně podezřelých.

Sídlo Danske Bank v Kodani, Zdroj: Wikipedia

 

Interní zpráva navíc propojila skandál Danske Bank s třemi globálními korupčními aférami, na jejichž rozplétání se v minulosti investigace.cz podílela v rámci mezinárodní sítě investigativních novinářů Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), jíž je jako jediné české médium členem.

Zaprvé audit zjistil, že téměř 200 účtů estonské pobočky Danske Bank je spojeno s kauzou „Ruské pračky“. Spolu s novináři z OCCRP jsme v ní zmapovali, jak bylo z Ruska podvodným schématem vyvedeno okolo 20 miliard dolarů (446 miliard korun). V rámci kauzy „Ruské pračky“ jsme pak vloni vysledovali i její českou stopu.

Česká spojka v ruské pračce

Zadruhé, 75 účtů estonské pobočky Danske Bank souvisí s kauzou „Ázerbájdžánská pračka“, která přibližuje, jak zkorumpovaná elita této jihokavkazské republiky vyváděla špinavé peníze do Evropy, kde je legalizovala. Za tyto peníze byli například upláceni evropští politici, o čemž jsme na investigace.cz psali v září loňského roku.

A rodina jednoho ázerbájdžánského státního úředníka, který má na starosti boj s korupcí, například investovala v Česku do nemovitostí – přes miliardu korun. Původ této astronomické částky je přitom nejasný. Více se dočtete v našem článku „Ázerbájdžánská koupel v českých lázních”.

Zatřetí, skandál Danske Bank je podle interního auditu banky propojen i se světově známým případem vraždy Sergeje Magnitského, ruského právníka britské firmy Hermitage Capital Management, který v roce 2008 zemřel po ročním mučení v ruské vazební věznici poté, co upozornil na krádež 230 milionů dolarů (přibližně 5 miliard korun), jíž se účastnili i ruští protikorupční vyšetřovatelé a zaměstnanci finančního úřadu. Většina z takto ukradených peněz měla směřovat do Evropy právě přes účty talinské pobočky Danske Bank.

Smrt právníka

Kolik nepřátel máš

Rusko v současnosti nemá zájem na tom, aby byl případ vraždy Andreje Kozlova znovu přezkoumán.

Alexej Frenkel, jenž měl podle ruských vyšetřovatelů Kozlova zavraždit, podal několik odvolání proti soudnímu rozsudku – naposledy v roce 2012. Všechna byla zamítnuta.

Podle americké diplomatické depeše zaslané z Moskvy do Washingtonu v lednu 2007 byly reakce na jeho obvinění a odsouzení přijaty rozporuplně. Část lidí, která Frenkela dobře znala, tvrdila, že by zosnování takové vraždy nebyl schopen. Pochybnosti ohledně vraždy Kozlova vnáší i ráznost a rozhodnost, s jakou se do případu vložil ruský generální prokurátor Jurij Čajka.

Tento velmi vlivný právník a politik je proslulý svou loajalitou k Putinovi, funkci nejvyššího státního zástupce ostatně zastává nepřetržitě od roku 2006. Jurij Čajka je jedním z Rusů, kteří jsou na sankčním seznamu Spojených států – kvůli roli, kterou sehrál v případu zmíněné násilné smrti Sergeje Magnitského. Podle The Daily Beast je Čajka navíc zdrojem kompromitujícího materiálu proti Hillary Clintonové, který byl nabídnut Donaldu Trumpovi Jr., synu současného amerického prezidenta, před dvěma lety.

Kdo zabil Kozlova se pravděpodobně hned tak nedozvíme. Jisté je, že odhalením obřího tunelu, kterým proudily ruské špinavé peníze do Evropy, si mnoho přátel v nejvyšších patrech ruské politiky nezískal.

 

Rok po vraždě maltské investigativní novinářky policie stále nenašla objednavatele

Juliette Garside

16. října 2017, Daphne Caruana Galizia sedí za stolem a jako obvykle je zahlcená prací. Před třetí hodinou najednou rychle vstane, jde pozdě na schůzku v bance. Vyběhne z domu, ale po pár minutách se vrací. Zapomněla nějaké dokumenty. Rozloučí se s nejstarším synem Matthewem a odjíždí ve svém Peugeotu 108. Krátce nato otřese okny Daphnina domu výbuch. Matthew okamžitě vybíhá ven a bosky běží po cestě. Nevnímá, jak ho ostré kameny řežou do chodidel. Vidí kráter na cestě, hořící stromy, rozbité sklo a kusy těla. Nemůže sice rozeznat auto, ale je mu jasné, že takový výbuch nemohl nikdo přežít. Najednou uvidí číslo na espézetce – je to auto jeho matky. V hořícím vraku nejde rozpoznat ani náznak lidského těla.

Novinářka Daphne Caruana Galizia byla kvůli své investigativní práci trnem v oku mnoha maltských politiků. Dlouhodobě se věnovala odkrývání organizovaného zločinu kvetoucího na středomořském ostrově. Jeho strategická poloha totiž nabízí spoustu možností pro zločince, kteří pašují zboží dále do kontinentální Evropy. Maltští vyšetřovatelé vraždu od začátku spojovali s Daphninou profesí investigativní novinářky. Ke zlomu ve vyšetřování nakonec vedla výpověď jejího syna Matthewa, který detektivům chvíle před smrtí detailně vykreslil.

Hlavní vyšetřovatel Keith Arnaud v policejním spisu objasňuje, jak s pomocí FBI a týmu forenzních specialistů z Holandska přišli k usvědčujícím důkazům. Bomba byla umístěna pod sedadlem řidiče a spuštěna dálkově. Pravděpodobně mobilním telefonem. Kdo a odkud tedy v ten den volal?

Vysílač telefonního operátora Vodafone v Bidniji, nedaleko bydliště Daphne, byl v den její vraždy mimo provoz. Specialistům z FBI se i navzdory této technické komplikaci podařilo zanalyzovat všechny místní hovory. Použité SIM karty byly zakoupeny téměř rok před vraždou, jejich čísla komunikovala pouze mezi sebou. Specialisté též identifikovali dvě zařízení, která podle všeho odpálila nastraženou bombu.

Jednalo se o telefon značky Nokia a přístroj, jenž fungoval jako rozbuška. Toto zařízení bylo připojeno k obvodové desce auta, která se používá například k zapnutí vytápění na dálku. V tomto případě posloužila k odpálení bomby.

Kdo odpálil bombu?

Dva měsíce po vraždě se v přístavu hlavního města Malty – Vallettě – konala velká policejní razie. Policie během ní pozatýkala deset lidí. Mezi nimi i známé zločince: bratry George a Alfreda Degiorgiovy. „Byl to ten druh lidí, ze kterých vás popadne zimnice i uprostřed horkého léta,“ tvrdí pravidelný návštěvník přístavu.

Policie porovnala data získaná z mobilní komunikace bratrů Degiorgiových – zejména GPS polohy jejich telefonů – se třemi telefony „na jedno použití“, které byly zakoupeny a použity za účelem odpálení bomby. V noci před vraždou byly všechny tři v Bidniji. V 1:41 ráno byla v jednom z nich aktivována SIM karta, zařízení – pravděpodobně i s jejím majitelem – zůstalo ve vesnici přes noc. Stejně jako zařízení Alfreda Degiorgia a jeho mobilní telefon.

Policie zpětně vysledovala spojení mezi zařízením na obvodové desce auta Daphne a mobilním telefonem George Degiorgia, který hlásil polohu nedaleko přístavu ve Vallettě. Vyšetřovatelům došlo, že pachatelé museli bombu odpálit z lodi. Na základě kamerových záznamu nakonec odhalili loďku, jež v době vraždy Daphne plula podél pobřeží Valletty. Loďka „Maya“ patřila Alfredovi Degiorgiovi.

Ve tři hodiny někdo na lodi uskutečnil dva hovory z Bidnije. První trval 44 vteřin, další 1 minutu a 47 vteřin.

Daphin syn Matthew viděl svou matku jako poslední. Vyšetřovatel Arnaud díky jeho vzpomínkám přišel na záhadu dvou hovorů: „Pokud se ptáte, proč z lodě někdo volal dvakrát, perfektně se to shoduje s výpovědí Matthewa Caruany Galizii. Jeho matka vyšla z domu a zapomněla na šekovou knížku. Podle našeho názoru pachatel viděl, že Daphne vyšla z domu, a informoval osobu na moři, aby se připravila. Daphne se vrátila domů. Hovor byl položen. O dvě minuty později přichází další telefonní hovor…“

Ve 14:58 zaslal George Degiorgio z lodi textovou zprávu na zařízení připevněné k autu Daphne. Obsahovala kód, který aktivoval rozbušku a spustil výbuch. George setrval na drátě do chvíle, než výbuch slyšel. Potom hovor ukončil. V 15:30 napsal své přítelkyni zprávu: „Kup mi víno, lásko.“ Podle všeho měl důvod k oslavě. Ve čtyři hodiny odpoledne kamerový záznam z přístavu ukazuje, že loďka „Maya“ se vrací zpět ke břehu.

Z vraždy Daphne byl obviněný i třetí muž, Vincent Muscat, o němž toho policie veřejně příliš neřekla. Všichni tři od svého zatčení ostatně mlčí. Podle právníka znalého zločineckého podsvětí Malty se bratři Degiorgiové a Muscat hlásí k zákonu „omerty“, čili „zákonu mlčení“. V mafiánském jazyce to znamená, že za žádnou cenu neodhalí, kdo si je na vraždu najal. Ani v případě, že by je soud shledal vinnými. Pokud by mluvili, hrozila by jim smrt.

Vzali nám matku i zemi

Rodina Daphne se obává, že případ vraždy obviněním těchto tří mužů v podstatě skončí. Má strach, že policie nebude ve vyšetřování pokračovat kvůli politickému tlaku. Seznam nepřátel Daphne na nejvyšších politických místech je ostatně dlouhý.

„Maltští občané jsou úplně bezradní, když mají co do činění se státem,” tvrdí syn Matthew a dodává: „Neexistuje žádná nezávislá instituce, která by se brala za práva občanů. I to umožnilo její vraždu.“

Mladší bratr Matthewa, Paul, přiletěl z Londýna ihned poté, co se o matčině smrti dozvěděl. Pole byla zalitá světlem, cesta přetékala televizními štáby a policisty, tvrdil Paul o jinak velmi klidném okolí jejich rodinného sídla. „Měl jsem pocit, že svět se zhroutil… že už nikdo nikdy nebude v bezpečí. Zdálo se mi, že mi vzali nejen mou matku, ale i naši zemi.“

Přeložila a upravila Eva Kubániová

Rozhovor s Anitou Kömüves: Orbán se nezastaví, dokud si nekoupí všechna velká média

Eva Kubániová

Anita na zahrádce komunitního centra Auróra. Foto: Eva Kubániová

Anitě Kömüves bylo 22 let, když začala pracovat pro největší deník v Maďarsku – noviny Népszabadság. V roce 2005 nastoupila do zahraniční redakce. Během své kariéry reportovala například o prezidentských volbách, v níž zvítězil Barack Obama – na tři týdny ve Washingtonu si sama sehnala peníze. Díky stipendijnímu programu Fulbright spolupracovala s prestižním deníkem Washington Post sedm měsíců. Po jedenácti letech v Népszabadság se spolu s kolegy stala první velkou mediální obětí Orbánovy vlády. Dne 8. října 2016 během několika hodin svou práci i své kolegy ztratila. Od června 2017 pracuje v neziskovém investigativním centru Átlátszó, které nadále odhaluje kauzy vládní strany. Na začátku října Átlátszó čelilo útoku provládních médií kvůli článku o propojení maďarské elity včetně Orbána s luxusními jachtami a privátním letadlem registrovanými v zahraničí. Orbán investigativní centrum označil za loutku George Sorose, která vystupuje proti zájmům Maďarska. V rozhovoru se dočtete, jak celý proces ovládnutí médií Viktorem Orbánem začal.

Pamatujete si na události, které předcházely zrušení novin Népszabadság?

Velice dobře. Osm měsíců předtím jsme od našich zdrojů blízkých vládě začali dostávat informace, že se něco děje. Doslechli jsme se, že se nás největší oligarcha v Maďarsku a dobrý přítel Viktora Orbána chystá koupit. Nebáli jsme se, ale dlouho jsme nevěděli, co máme s těmito informacemi dělat. Dřívější majitel Ringier se v Maďarsku – jako jinde v Evropě – spojil s Axel Springerem.  Aby se tato transakce vůbec uskutečnila, Ringier potřeboval prodat část svých médií. Moje médium se stalo součástí velké sítě Mediaworks, což bylo velmi ziskové portfolio různých vydavatelských domů. Vydělávalo spoustu peněz. Tehdy jsme začali tušit, kdo by mohl být za celou koupí.

Co jste očekávali?

První měsíce jsme jenom tušili, že něco přichází. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, ​​jako webové stránce Origo. Webstránku předali osobě blízké Orbánově vládě. Nový majitel si přivedl nového šéfredaktora a udělal z webstránky propagační médium. Začali jsme přemýšlet, kdy nastane moment, kdy budeme muset odejít. Očekávali jsme něco takového.

Jako dlouho tahle nejistota trvala?

Vzpomínám si na léto 2016. Všichni byli v depresi a plni úzkosti. Ani nevím, jak jsme mohli dělat svoji práci. Upřímně, všichni jsme se báli. První dny v září se stala velmi zvláštní věc. Některé z vládních zdrojů nám začaly říkat, že na nejvyšších místech došlo ke změně rozhodnutí. Prý nás nechají být až do roku 2018. Prakticky to znamenalo ještě dva roky. Nevěděli jsme, proč ta náhlá změna. Najednou jsme se začali uklidňovat a věřit, že to bude dobré. Po několika měsících jsme konečně dokázali dělat svou práci, nejenom přežívat.

Co se dělo potom?

První špatné zprávy jsem zaslechla v pátek 7. října odpoledne. Malá webová stránka, která byla obvykle velmi dobře informovaná, přinesla informace o našem majiteli. Prohlásil, že nás možná zavře. Vzpomínám si na to páteční odpoledne, mluvili jsme o té zprávě jako šílení. Nicméně jsme se snažili přesvědčit sami sebe, že tohle téma není relevantní. Slyšeli jsme to přece od našich zdrojů. Jejich dalším trikem bylo, že v ten večer jsme se měli přestěhovat do naší staré kancelářské budovy mimo centrum města. Řekli nám, že je velmi drahé mít budovu v centru Budapešti a musíme se přesunout do budovy, kde jsme pracovali dříve. Měli jsme si zabalit své věci do krabic s našimi osobními čísly. Všechno bylo velmi organizované.

Nebylo vám to podezřelé?

Diskutovali jsme o té divné zprávě na webu, ale moc nás to nezajímalo. Říkali jsme si, že to nemůže být pravda. Taky jsem si sbalila věci do krabice a nechala ji na svém stole. Když šéfredaktor odcházel, řekl nám: „Vím, že je to vopruz, že musíme v neděli všichni pracovat a přestěhovat se do nové budovy, ale objednáme pizzu a oslavíme staro-novou kancelář.“

Zamčený vchod do sídla deníku, 8.října 2016. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

 

Co se stalo přes víkend?

V sobotu ráno jsem spala dlouho, protože jsem měla večerní směnu. Když jsem se probudila, na obrazovce mobilu jsem uviděla bleskovou zprávu: Vydávání novin Népszabadság bylo „pozastaveno“. A našla jsem zmeškaný hovor od svého kolegy. V tu chvíli mi bylo jasné, že už nemám práci.

Jaká byla vaše první reakce?

Okamžitě jsem zavolala svému nejlepšímu příteli v novinách a ptala se, co se děje. Odpověděl: „Jsme ve velkém průseru. Teď nemůžu mluvit. Máme krizovou schůzku ve dvě.“ A zavěsil. Přihlásila jsem se na Facebook a na chatu už byla vytvořena skupina 80 novinářů. Všichni se pokoušeli zjistit, co se stalo.

Kdo zveřejnil zprávu o pozastavení? Vaše redakce?

Vůbec. Ta zpráva byla zveřejněna v maďarské národní tiskové agentuře. Nám nikdo nic neřekl. Například naši online redaktoři začali to ráno pracovat. V šest ráno se přihlásili do systému a v 7 hodin je někdo odhlásil. Někteří lidé neměli mít přístup k e-mailům. Celý systém odstavili v 8.45. Někteří lidé dokonce volali IT oddělení, že se nemohou přihlásit, ať s tím něco udělají.  Stala se i jiná podivná věc. Přední redaktoři deníku brzo ráno jezdili po Budapešti na motorkách a doručovali novinářům dopisy přímo do schránky. Stálo v nich: „noviny i váš pracovní úvazek jsou pozastaveny.“

Co se dělo na schůzce?

Na schůzku jsme šli ve dvě. Všichni panikařili. Nikdo nevěděl, co se děje. Protože ve vyhlášení použili slovo „pozastaveno“, nevěděli jsme, jestli deník zavřeli, nebo ne. Majitelé nám řekli, že vydávání deníku na dva dny pozastavili, aby přišli na lepší obchodní model. Na vyjednávání jsme měli čas do nedělního odpoledne. Neděle je jediný den, kdy se noviny v Maďarsku nevydávají. Je to tradice.  Kdybychom se dohodli do nedělního odpoledne, mohli bychom připravit pondělní vydání. A to by znamenalo, že je všechno v pořádku. Pokud by v pondělí noviny nevyšly, je to konec. Neděle pro nás byla zlomovým bodem.

Krizová schůzka. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

Jak se vyvíjelo vyjednávání?

Snažili jsme se, ale opravdu to nefungovalo. Na Facebooku jsme viděli, že veřejnost se začíná mobilizovat k naší podpoře. Měla organizovat tři nebo čtyři protesty na různých místech Budapešti. Dohodli jsme se, že se zúčastníme protestu před parlamentem a vydali jsme k tomu i oficiální prohlášení. Protest byl organizován běžnými lidmi, našimi čtenáři, nikoli politickými stranami.

Jak to vypadalo na protestním shromáždění? Kolik tam přišlo lidí?

Přijelo několik tisíc lidí. Celé to bylo divné. My jsme neorganizovali nic. Jenom jsme stáli uprostřed davu cizích lidí a poslouchali všechny ty projevy na naši obranu. Někteří drželi sobotní, čili poslední, vydání a mávali jím ve vzduchu, někteří nás dokonce objímali.

Měli jste ještě jiné krizové schůzky?

Po protestu nám zavolalo komunitní centrum Auróra a pozvalo nás k sobě do budovy. Řekli nám, že máme k dispozici celou dolní místnost a že pivo je zdarma. Dokonce nám nabídli, že můžeme zůstat přes noc a vymyslet další kroky. Bylo to poprvé, kdy jsem přišla do Auróry.

Jak to v Auróře vypadalo?

Do Auróry přišlo přibližně 80–90 lidí. Snažili jsme se zhodnotit, co se ten den stalo. Představte si, že v pátek večer sedíte v redakci a pracujete a 24 hodin poté jste na protestních a krizových setkáních. Naprosto cizí lidé vás objímají před parlamentem a zadarmo vás nalívají pivem. V takové situaci jsme ani my sami nevěděli, kde jsme. Samozřejmě jsme se strašně opili, na což pyšná nejsem. Bylo to poprvé, kdy jsem začala plakat. A plakala jsem dobrých třicet minut. Stále jsme bojovali, ale ten večer jsme věděli, že je konec.

Proč jste plakala?

V Auróře se uvolnilo napětí ze všech událostí, které se staly během dne. Ale ten skutečný důvod byl osobnější. V redakci Népszabadság jsem prakticky vyrostla a ti lidé byli moje rodina. Lidi, s nimiž jsem pracovala déle než deset let. Když jsem začínala, bylo mi 22 a v ten večer, kdy deník zavřeli, mi bylo 31.

Byli jste první, komu se to stalo?

Byli jsme první, ale ne tak úplně. Naši noví majitelé si asi zpočátku neuvědomili, že udržet nás a udělat z nás propagandistické médium by bylo příliš drahé. Měli už dvě menší média a za třetí si nemohli dovolit platit. Nebo si uvědomili, že jsme příliš velcí, abychom z jednoho dne na druhý jen tak změnili rétoriku. A dospěli k závěru, že levnější řešení je nás úplně zavřít. Myslím, že je to součást příběhu všech velkých médií v Maďarsku.

Novináři před budovou Népszabadság. Foto: Facebook Népszabi Szerkesztőség

Jaký příběh máte na mysli?

Tento proces byl zahájen vládní stranou v roce 2011, ale stále ještě není dokončen. Její strategií je koupit médium, vyměnit šéfredaktora, vyměnit novináře a pak změnit samotnou rétoriku média. Berou si nás jednoho po druhém. Byli jsme první velké médium, které bylo zavřeno, ale ve větším měřítku jsme byli jenom součástí dlouhodobého trendu. V letošním roce zavřeli další noviny a magazín, převzali jednu televizní stanici a několik rozhlasových stanic. Orbán se nezastaví, dokud si nekoupí všechna velká média, která ho kritizují. Jeho metoda je ryze obchodní. Nejprve ovládne noviny tím, že odežene všechny inzerenty. V takových médiích nejenže neexistuje reklama od státních institucí, dané médium se dostane na tzv. blacklist – ani soukromé společnosti nemají zájem v něm inzerovat. Bez inzerce nejsou peníze. Pokud jde o velké médium, které stojí spoustu peněz, pak ho majitel raději zavře. A najednou se z ničeho nic objeví oligarcha blízký vládě a milerád ho koupí. Vymění šéfredaktora a náhle se změní i směřování celého média.

Co se stalo po zavření deníku?

Po třech až čtyřech měsících nepřetržitého boje bylo zřejmé, že je konec. Byly to tři nejhektičtější měsíce v mém životě. Každý si začal hledat novou práci. Vedli jsme společnou e-mailovou konverzaci. Když se vědělo, že je úplný konec, začaly tam přibývat dopisy od ostatních kolegů. Já jsem napsala něco ve smyslu: „Byli jste a vždycky budete moje rodina. V každé rodině je bláznivá teta nebo strýček, s kterým nechcete mluvit, protože je to extrémista. Ale rodina patří k sobě. Bez ohledu na to, jak blázniví jsou. A to samé cítím k Vám.“

Jste stále v kontaktu?

Jasně. Máme pravidelné schůzky každé tři měsíce. 8. října máme velkou vzpomínkovou akci. Loni jsme si připomenuli první výročí. Rozhodli jsme se, že každoročně budeme předávat cenu za žurnalistiku. Oceněným může být jednotlivec nebo médium, které se nejvíce zasloužilo o svobodu tisku v Maďarsku. Spojuje nás to. Nemyslím jenom těch 11 let, ale ty tři měsíce, kdy jsme bojovali za naše práva a za naše noviny. Bojovali jsme za sebe, a to nás spojilo ještě víc. Vždycky budeme spolu.

 

Investigativní centrum Átlátszó, ve kterém Anita Kömüves od roku 2017 pracuje, publikuje kauzy, v nichž jsou často zapleteni politici z maďarské vládní strany Fidesz. Nedávno tamní investigativní novináři rozkryli pozadí státních nákupů neobvykle předražených vrtulníků ze zahraničí. Figuroval v nich i český podnikatel Jan Obrman a největší tuzemská zbrojařská společnost Czechoslovak Group.

Dražší, ale nablýskané. Czechoslovak Group přeprodala Maďarům staré vrtulníky za trojnásobnou cenu

Litevští novináři si za veřejné informace zaplatí

Eva Kubániová

Litevští novináři ztratili bezplatný přístup k datům z obchodního rejstříku. Mohou je získat pouze za extrémně vysoké poplatky a jen v omezeném objemu. Investigativní žurnalistika se tak pro místní média stává finančně neudržitelná.

Litevští novináři deset let pracovali s daty z obchodního rejstříku bezplatně, a to na základě oficiální žádosti o informace. Šlo o nepsané pravidlo založené na dobré vůli, protože žádný zákon o volném přístupu k informacím neexistoval. Před třemi týdny se ale současná vláda v čele s premiérem Sauliusem Skvernelisem rozhodla pro radikální krok. Bezplatný přístup k veřejným informacím všem médiím bez předchozího upozornění zmrazila. Informace mohou novináři získat pouze po zaplacení komerčních poplatků. Politické rozhodnutí přišlo po uveřejnění investigativního článku protálu 15min, který se týkal lídra nejsilnější politické strany.

„Vláda sice popírá jakoukoli souvislost rozhodnutí s článkem, rozhodnutí ale bylo přijato poté, co naše kauza odhalila, jak šéf nejsilnější politické strany obchází zákon. Politici vědí, že velká část naší práce je založena na svobodném přístupu k oficiálním údajům, a je jim jasné, že tato rozhodnutí nás odsouvají na vedlejší kolej,“ řekl autor investigativního článku Šarūnas Černiauskas webu investigace.cz.

Obchodní rejstřík v Litvě spravuje Ministerstvo dopravy. Ministr dopravy Rokas Masiulis o nové „dohodě“ nevěděl. Na situaci chtěl reagovat novelou zákona, která by novinářům informace z rejstříku bezplatně zpřístupnila. Podmínkou by bylo dodržování etických standardů a úředních předpisů. Ministerstvo bylo ochotné proplatit médiím veškeré výdaje spojené s poskytnutím dat až do doby, kdy by zákon vstoupil v platnost.

Iniciativa ministra dopravy však ve středu v litevském parlamentě narazila. Dočasně tedy platí původní rozhodnutí o zavedení komerčních poplatků za informace, které jsou v jiných evropských zemích veřejné. Podle nových pravidel by Černiauskas za informace potřebné pro svůj investigativní článek musel zaplatit 10 000 eur, čili přes 250 000 korun.

Peníze ale nejsou jediný problém. Vláda chce přístup k informacím i radikálně omezit. Například nebude možné získat historické údaje o vlastnictví nemovitostí.

Černiauskas vnímá politické rozhodnutí jako cenzuru: „Vláda účinně odstřihla přístup k datům důležitým jak pro investigativní žurnalistiku, tak pro denní zpravodajství. V příštím roce máme troje volby, za těchto podmínek ale nebude možné o kandidátech zjistit nebo ověřit skoro nic.”

Zavedení poplatků výrazně nabourá rozpočty redakcí. Přinášení ověřených informací se tak stane luxusem, který si hlavně menší regionální média nebudu moci dovolit. Litevská vláda slíbila, že do týdne navrhne řešení.

Zabiják krytý Kremlem: příběh zločinecké legendy Aslana Gagijeva

Novaja Gazeta, Roman Anin, Jakub Šimák

Chladnokrevný zabiják, kavkazský zbojník, nebo symbol propojení ruské mafie, byznysu a státu?

Svérázná osobnost Aslana Gagijeva dost možná pojme všechny tyto charakteristiky.

Investigativní novinář z ruského deníku Novaja Gazeta Roman Anin se sešel s Velkým bratrem, jak se v ruském podsvětí Gagijevovi přezdívá, před dvěma lety ve Vídni a vyslechl si jeho životní příběh. Tou dobou rakouský soud rozhodoval o vydání Gagijeva do Ruska, které jej stíhalo jako šéfa jednoho z nejbrutálnějších vraždících komand novodobé ruské historie – takzvané Rodiny. Gagijev se odhodlal Aninovi svěřit se svým příběhem pod podmínkou, že bude publikován pouze v případě, že ho zavraždí nebo že bude vydán zpět do Ruska. Velký rozdíl v tom zřejmě nespatřoval.

Koncem června rakouský soud rozhodl, že Velký bratr bude opravdu vydán do Moskvy. Proto jeho příběh – nebo spíše jeho verze vlastního života – mohl spatřit světlo světa.

Beslan

Aslan Gagijev se narodil v sovětské Gruzii do osetinské rodiny. Toto etnikum nemělo v době po rozpadu Sovětského svazu, kdy v Gruzii vládl nacionalista Zviad Gamsachurdia, na růžích ustláno. Po vraždě strýce se Gagijev rozhodl, že s celou rodinou uteče do Severní Osetie – jedné z ruských severokavkazských republik. Rodina šla dva týdny pěšky, po cestě sedmnáctiletému Gagijevovi zemřelo v rukou dvouměsíční dítě jeho sestry.

V Severní Osetii se usadili v opuštěném domě, klid však rodina nenašla ani tady.

Během útoku islamistických teroristů na školu v severoosetinském Beslanu v roce 2004 byl Gagijev jedním z těch, kteří spolu s ruskými bezpečnostními složkami vtrhli do školy. Jejich cílem bylo zneškodnit teroristy a zachránit přeživší rukojmí. Zpackaná operace stála život nejméně 333 lidí včetně 186 dětí. Beslanská tragédie byla po odchodu z Gruzie dalším z životních milníků, během kterých Gagijev ztratil respekt sám k sobě. Vyčítal si, že spolu s ostatními Osetinci přehlídl, jak teroristi z Čečenska pod krytím stavební firmy po několik týdnů přiváželi do školy zbraně, které následně k útoku použili.

Tělocvična beslanské školy, v níž čečenští islamističtí teroristé drželi v roce 2004 okolo 1200 žáků a rodičů jako rukojmí. Foto: Jakub Šimák

 

Po Beslanu se Gagijev rozhodl, že se postaví zlu. A že přinese osetinskému národu svobodu. Začal pokládat místním úřadům nepříjemné otázky, jak je to s pomocí rodinám obětí Beslanu. To mu na jednu stranu vyneslo popularitu, na druhou se dostal do hledáčku ruské kontrarozvědky FSB. Ta jej při výslechu mučila i bila tak, že roztrhané orgány mu sešili až v Izraeli, kam uprchl. Tam se musel léčit i z psychického traumatu.

Jiná rodina

Podle rakouských vyšetřovatelů založil Gagijev krátce po svém návratu do Ruska zločineckou organizaci, které přezdíval Rodina. Rodina, jejíž členskou základnu tvořili Osetinci, se vyznačovala silným patriotismem a pevnými osobními vazbami takzvaného bratrstva. Bratry kromě lásky k Severní Osetii spojovaly peníze, rychlá auta a zbraně. A snad taky představa, že ochraňují slabé před zvůlí mocných.

Rodina poskytovala svým bratrům prostředky ke vzdělání nebo jim pomáhala najít práci. Péče Rodiny však nebyla zadarmo. Pokud Rodina něco žádala, její člen musel úkol bez odmlouvání splnit. Problémem bylo, že většina úkolů spočívala ve vraždění lidí. A taky to, že z Rodiny nešlo vystoupit. Podle rakouského soudu měla Rodina na svědomí šedesát vražd, včetně starosty hlavního města Severní Osetie Vladikavkazu, tamního vicepremiéra a vysoce postavených důstojníků ruských tajných služeb či policie.

„Velký bratr tě sleduje!“ Popularitu Aslana Gagijeva – Velkého bratra – dokazuje i sticker na sociální síti Telegram. Zdroj: Facebook Aslana Gagijeva

 

Zločin bez trestu

V době své největší „slávy“ měla Rodina okolo padesátky členů. Valnou část z nich tvořili policisté a příslušníci bezpečnostních složek, kterým Velký bratr zároveň systematicky napomáhal ke kariérnímu růstu. Ti, již měli zločiny stíhat, je tak sami páchali.

Příkladem je Jevgenij Jaškin. Pracovník oddělení boje proti organizovanému zločinu ruského ministerstva vnitra si u Velkého bratra zpočátku přivydělával jako bodyguard. Poté však Rodině došlo, že by se jí více hodil jako řidič, protože se služebním průkazem ho nebude v Rusku žádná policejní složka kontrolovat. A tak se nachomýtl ke svému prvnímu zločinu spáchanému ve jménu Rodiny: měl se zbavit těla zavražděného vlastníka banky – jistého Plytnika –, který měl tu smůlu, že podvedl kamaráda Velkého bratra. Jaškin podle rakouské prokuratury následně asistoval u dalších 24 zločinů.

Nejbrutálnějším zabijákem ze všech takzvaných pracovních skupin – jak svá vražedná komanda Rodina nazývala – byl nicméně Maxim Nikolajev, kterému se přezdívalo Pionýr. Nikolajev sloužil v jednom z nejutajovanějších ruských policejních útvarů – v Úřadu pro operativní pátrání v Moskvě. Ten se soustředil na sledování cizinců a režimu nepohodlných osob. Pracovníci tohoto úřadu údajně stáli i za sledováním šéfredaktora ruského Forbesu Pavla Chlebnikova a známé novinářky Anny Politkovské z deníku Novaja Gazeta, kteří byli zavražděni v letech 2004 a 2006.

Teprve třiadvacetiletý Nikolajev se nezdráhal brutálně zavraždit moskevského bankéře. Ten se provinil tím, že ovládnul podíly ve dvou bankách blízkých přátelům Rodiny. Bankéře, jeho ženu, patnáctiletou dceru a jeptišku, která s nimi seděla v autě, zastřelil během rodinného výletu do pravoslavného kláštera.

Kavkazský Robin Hood, nebo vládce podsvětí?

Po roce 2000 trpělo obyvatelstvo Severní Osetie neustálým strachem z únosů. Ty byly téměř na denním pořádku. Únosy rodinných příslušníků majetných lidí dávaly kriminálním skupinám možnost rychlého výdělku. Výkupné totiž často přesahovalo v přepočtu desítky milionů korun. Únosy se šířily jako epidemie, policie však nejednala. Až najednou kolem roku 2007 únosy zničehonic ustaly.

Osetinskou společností se šířily fámy o zbojníkovi – místním Robinu Hoodovi –, který vzal spravedlnost do vlastních rukou. Silně pověrčivá společnost dokonce oprášila prastarou osetinskou mytologii a zmizení únosců ze zemského povrchu připisovala Barastyrovi, vládci podsvětí, který rozhoduje, zda člověk půjde do pekla, nebo do nebe.

Starobylé „Město mrtvých“, které ve středověku sloužilo jako pohřebiště předků dnešních Osetinců, je opředeno mnoha legendami. Foto: Jakub Šimák

 

Příčina, proč se po únoscích slehla zem, však byla prozaičtější: ze světa je sprovodila Rodina. Konkrétně pracovní skupina vedená Olegem Gagijevem (bez rodinné příslušnosti k Aslanu Gagijevovi, Velkému bratrovi), operativcem kontrarozvědky neuznaného státu Jižní Osetie. Ta se podle mezinárodního práva sice nachází na území Gruzie, fakticky je však protektorátem Ruska, které z 90 % financuje „státní“ rozpočet Jižní Osetie. Podobně jako v Severní Osetii, i zde žijí převážně Osetinci, jejichž národním snem je sjednocení obou území.

Oleg Gagijev, přezdívaný Děcko, přesvědčil bratry své pracovní skupiny, že únosci jsou vředem na tamní společnosti a že jejich odstranění je ve veřejném zájmu. Navíc jim namluvil, že tuto operaci pracovní skupiny řídí ruská kontrarozvědka FSB. Vraždící komando pod vedením Děcka kromě únosců usmrtilo i starostu Vladikavkazu či osetinského vicepremiéra. Prý škodili lidem. Podle policejní výpovědi jednoho z bratrů byl Oleg Gagijev „vykoupen“ z ruského vězení Velkým bratrem za 20 milionů dolarů v roce 2007. Likvidace únosců byla pravděpodobně projevem loajality k Velkému bratrovi, kterému únosy jeho krajanů hodně vadily.

Zasvěcovací rituály

Jak ale Rodina rekrutovala nové členy, kteří pro ni byli ochotni vraždit? To popsal vyšetřovatelům Ruslan Jurtov, který se s Rodinou seznámil v roce 2007, ve svých pětadvaceti letech. Hledal práci a obrátil se na svého známého – výše zmíněného Nikolajeva. Ten zavedl Jurtova do podniku F-1 Ultra v ulici Lodočnaja v Moskvě. Podnik rodině sloužil jako bezpečné útočiště a zároveň jako bezplatná jídelna pro bratry. Tam se Jurtov setkal s Velkým bratrem, jenž se ho začal vyptávat, zda má byt, dluhy nebo jestli umí střílet ze zbraně. Uměl, protože prošel vojenskou službou. Velký bratr mu řekl, že mu zajistí práci u policie a pomůže s kariérou. Jurtov se tak během jediného roku s pomocí kontaktů Rodiny vypracoval na operativce u moskevské policie.

Ani ne za rok od schůzky s Velkým bratrem jej oslovil Nikolajev s tím, aby se Jurtov dostavil na vzdálenou základnu, jak Rodina přezdívala budově skladu nedaleko moskevského letiště Šeremetěvo. Přijeli na místo, šli do sauny, kde ve sprše na zemi leželo bezhlavé tělo. „Zbav se ho,“ přikázal mu jeden z bratrů. Jurtovovi došlo, že buď uposlechne a zůstane naživu, nebo se vzepře a jeho vlastní tělo bude za chvíli ležet vedle této mrtvoly. Rozhodl se zachránit si život a časem se pokusit od Rodiny nějak vzdálit.

V dalších měsících se při oslovení bratry zkoušel vymlouvat na zaneprázdněnost v práci. Nikolajev, který jej do Rodiny přivedl, však Jurtova ujistil, že jestli se bude vyhýbat „rodinným záležitostem“, zlomí mu nohu baseballovou pálkou. A že z Rodiny živý neodejde. Jurtov tak Rodině pomáhal i v dalších zločinech, zejména zbavování se těl mužů, kteří byli mučeni a brutálně zavražděni v jejich vzdálené základně. Zabili zde tolik lidí, že jakkoliv důkladně se bratři snažili místo uklízet, vyšetřovatelé stejně našli na stěnách stopy krve.

Byznys po-russki

Vzdálená základna nedaleko moskevského letiště Šeremetěvo hrála pro Rodinu klíčovou roli. Patřila podnikateli Sergeji Safronovovi, jednomu z nejvýznamnějších a nejvšestrannějších bratrů. Po nocích Safronov vraždil nepřátele Rodiny – většinou udušením obětí plastovým pytlem přetaženým přes hlavu. Mrtvoly pak rozsekával sekerou na části, aby bylo jednodušší se jich zbavit a znemožnit pozdější identifikaci. Přes den se pak staral o to, aby Rodina měla dostatek peněz – tím, že je kradl z ruského státního rozpočtu.

V roce 2006 Safronov založil stavební firmu „Vánek v zátoce“ ve městě Chimki nedaleko od Moskvy. Jeho firemní společnicí byla Irina Žukova, družka Anatolije Korotkova, tehdejšího šéfa jednoho z nejdůležitějších oddělení Vyšetřovacího výboru ruské generální prokuratury, což byla v té době nejmocnější protikorupční instituce v zemi. Tedy alespoň oficiálně.

Podle slov Aslana Gagijeva – Velkého bratra – byl Korotkov zástupcem Alexandra Bastrykina, ředitele Vyšetřovacího výboru Ruské federace a velmi vlivného politického hráče v Rusku. Aslan Gagijev objasnil rakouskému soudu, jak se mafie, byznys a stát v jeho zemi proplétají: „Byznys v Rusku je nastaven tak, že není možné podnikat, aniž byste neupláceli lidi u moci. Pro každou úroveň podnikání jsou určeny konkrétní částky. Já jsem ze své společnosti platil 1,2 milionu euro (31 milionů korun) měsíčně Bastrykinovi z vyšetřovacího výboru.“

  • Bastrykin: ilegální podnikání a byty v Česku

Alexandr Bastrykin, bývalý spolužák Vladimira Putina na právnické fakultě Leningradské státní univerzity, je od roku 2011 ředitelem mocného Vyšetřovacího výboru Ruské federace. Tento úřad, který bývá připodobňován k americké FBI, má okolo 20 tisíc zaměstnanců. Bastrykin se pracovně zodpovídá přímo ruskému prezidentu.

Ruská legislativa Bastrykinovi jako vysokému státnímu úředníkovi zakazuje vykonávat podnikatelskou činnost jak v Rusku, tak i za jeho hranicemi. Šéf ruských vyšetřovatelů však navzdory zákonu v zahraničí podnikal, a to dokonce v Česku. V roce 2000 tady založil firmu Law Bohemia, jejímž předmětem podnikání měl být pronájem nemovitostí. Do roku 2003 byl Bastrykin jejím ředitelem, v letech 2003–2008 pak jejím akcionářem. Firmu pak ještě rok vlastnila jeho současná žena Olga Alexandrova. V květnu 2009 se vlastníkem firmy Law Bohemia stala jeho první žena – Natalia Bastrykina.

Bastrykin údaje z veřejně dostupného českého obchodního rejstříku popřel: „Ani já, ani nikdo jiný z mé rodiny jsme v Rusku nebo v zahraničí nikdy nepodnikali“, uvedl pro ruská média v roce 2008.

Faktem je, že firma Law Bohemia koupila dva byty v Praze v době, kdy byl Bastrykin jejím vlastníkem. První byt – současné sídlo společnosti – se nachází na adrese Hnězdenská 767/2c v pražské Troji. Law Bohemia koupila tento byt o rozloze 53,1 metru čtverečních za 1 710 709 korun v roce 2004. Alexandr Bastrykin je na smlouvě podepsán jako zástupce firmy Law Bohemia. Druhý – téměř stočtyřicetimetrový byt – se nachází v Letňanech na adrese Tupolevova 713, nedaleko vojenského letiště v Kbelích. Byt firma koupila v roce 2007, kdy byl Bastrykin stále jejím akcionářem, za 4 889 795 korun.

Bytový komplex v Hnězdenské ulici v pražských Letňanech – sídlo firmy Law Bohemia. Foto: Xenie Ovčarova

 

„Svou společností“ – odkud měly proudit miliony do Bastrykinova Vyšetřovacího výboru – měl Gagijev na mysli Společnost finančního leasingu (SFL), státní podnik, jenž měl oficiálně sloužit k rozvoji ruského komerčního leteckého průmyslu. SFL nakupovala nová letadla z ruských státních podniků, ty pak pronajímala tuzemským aerolinkám, které na nákup drahých strojů neměly peníze.  A tak do SFL proudily ze státní kasy miliardy rublů.

Aslan Gagijev sice neměl v SFL žádnou oficiální pozici, podle výpovědí zaměstnanců se mu nicméně zodpovídal nejvyšší management firmy. Ten znal Gagijeva jen pod pseudonymem. „Měli jsme pocit, že jde o velmi důležitého člověka. Došli jsme k názoru, že je z kontrarozvědky FSB, všechny si nás přísně měřil pohledem,“ vysvětloval hlavní účetní firmy. Gagijev vyváděl z firmy stamilionové částky, kterými podle svých slov uplácel protikorupční Vyšetřovací výbor, aby jej a jeho Rodinu nechali v klidu „podnikat“. Rakouští vyšetřovatelé našli spoustu důkazů, která propojení Gagijeva na ruský Vyšetřovací výbor poměrně přesvědčivě dokládají. Podobnými částkami údajně Gagijev uplácel i ministerstvo průmyslu, pod které jeho „sféra podnikání“ spadala.

Jak se však Gagijev – původně obyčejný kriminálník ze Severní Osetie – propracoval až do nejvyšších pater ruské politiky? Podle všeho měl dvě velmi důležité známosti: Gennadyje Petrova, bosse jedné z nejvlivnějších ruských zločineckých organizací – Tambovského gangu –, a záhadnou, vysoce postavenou osobu v ruské prezidentské administrativě.

Gagijev si podle soudních dokumentů odseděl v 90. letech několik let ve vězení za ekonomický zločin, který ale nespáchal. Měl jej vzít na sebe za reálného viníka,  kterým byl vysoce postavený úředník tehdejší prezidentské administrativy. Dotyčný pak „splácel“ dluh tím, že Gagijevovi pomohl s kontakty na vlivné lidi a kryl ho. To v kombinaci s uplácením protikorupčního úřadu a ministerstva průmyslu léta fungovalo, pak se ale náhle objevil zádrhel. Jeden z prostředníků si nejspíš měsíční „všimné“ nechal pro sebe a peníze do Bastrykinova Vyšetřovacího výboru nedoputovaly. Rodina začala mít problémy.

Vladimir Putin na pracovní schůzce s Alexandrem Bastrykinem v roce 2013. Zdroj: Wikipedia

 

Míza vyschla

Kolem roku 2009 se začala drolit Společnost finančního leasingu (SFL), která zajišťovala financování Rodiny. Začaly v ní vznikat zájmové skupiny, které si narychlo chtěly urvat svůj kus ze státního koláče. Zmizely miliardy rublů, což proti sobě poštvalo oficiální a neformální vedení firmy. Oficiálního ředitele SFL, Naila Maljutina, bratři v roce 2011 unesli, nakonec se však rozhodli nechat jej naživu. Maljutin byl posléze obviněn ze zpronevěry a uprchl do Rakouska. To ho však vydalo zpět do Ruska, kde letos nastoupil šestiletý trest.

Zástupce ředitele Maljutina Andrej Burlakov takové štěstí neměl. Spolu s družkou jej v září 2011 chladnokrevně zastřelil v moskevské restauraci Jurtov, jeden z bratrů, který se zpočátku zdráhal podílet na zločinech Rodiny.

V roce 2012 firma SFL definitivně zkrachovala.

Až na krev

Spory se postupně vyostřily i uvnitř Rodiny. Začal krvavý boj o moc. Nikolajev, nejkrutější vrah Rodiny, se měl společně s dalším významným bratrem domluvit na vraždě hlavy Rodiny Aslana Gagijeva. Když se to Velký bratr dozvěděl, pozval si Nikolajeva na kobereček do vzdálené základny. Tam se domluvili, že Nikolajev zažádá o odpuštění všechny členy Rodiny na tajné dače. Když však budovu opouštěl, najednou se rozběhl a začal zoufale křičet o pomoc a dovolávat se policie. Na tajné dače jej pak bratři po společném výslechu, v němž se Nikolajev doznal, že na Rodinu donášel policii, zavraždili způsobem, kterým Nikolajev usmrcoval své oběti: udušením v igelitovém pytli.

Jeho tělo bylo rozporcováno Jurtovem, jedním z jeho nejbližších kamarádů. Části těla pak bratři spálili nebo zakopali pod sněhem v lese podél silnice u Moskvy. Dva měsíce poté si však uvědomili, že sníh rychle taje a tělo by mohlo být objeveno. Proto jej vykopali a pohřbili hlouběji. O čtyři roky později – v srpnu 2015 – bylo tělo vykopáno podruhé: tentokrát ruskou policií.

Podobně jako Nikolajev skončil i Beglarjan, přezdívaný Armén, jeden z nejvlivnějších členů Rodiny.

Pád Rodiny

I ostatní členy Rodiny potkal pád – buď byli odsouzeni k dlouholetým letům vězení, nebo ještě čekají na soud, anebo jsou na útěku.

Oleg Gagijev, přezdívaný Děcko, šéf elitního vraždícího komanda Rodiny, byl uznán vinným ze sedmi vražd a odsouzen k doživotí.

 

Bratři zločinecké organizace Rodina. V popředí Oleg Gagijev, přezdívaný Děcko. Zdroj: https://crimerussia.com

 

Jevgenij Jaškin, řidič Rodiny, byl vloni propuštěn z vězení moskevským soudem – po všech spáchaných vraždách se nervově zhroutil a propukla u něj schizofrenie. Je pod povinnou psychiatrickou péčí.

Jurtov, který se z váhavého mladíka bez práce postupem času proměnil v profesionálního chladnokrevného zabijáka, čeká v Rusku na rozsudek.

Aslan Gagijev, Velký bratr, uprchl do Rakouska, kde s ním probíhal soud. Během své závěrečné řeči v roce 2015 se svěřil soudu: „Nemám žádnou šanci na přežití. V životě jsem toho viděl hodně. Smrti se nebojím, od roku 2004 (od teroristického útoku na školu v Beslanu – pozn. red.) se necítím jako živý, jsem jen prázdnou schránkou, nic víc. Nemám v sobě jedinou vnitřnost, která není poškozena. Proto vás žádám o pochopení.“

Rakouský soud letos v červnu rozhodl o jeho vydání do Ruska. Velkému bratrovi se dostalo spravedlnosti, které se obával nejvíc: vrátit se mezi své.

Dražší, ale nablýskané. Czechoslovak Group přeprodala Maďarům staré vrtulníky za trojnásobnou cenu

Atlatszo.hu, Jakub Šimák

Firmě International Defense & Aerospace Group LLC (IDAG) se sídlem v americké Pensylvánii se vloni povedl nevšední kousek. Prodala maďarské policii za neobvykle vysokou cenu šest vrtulníků typu MD 902, které předtím odkoupila od britské policie.

Za šest helikoptér maďarská policie zaplatila 5,3 miliardy forintů (417 milionů korun) a další 3,8 miliardy forintů (299 milionů korun) za jejich údržbu. Maďarští odborníci v oblasti letectví je přitom považují za zastaralé, každý z těchto strojů měl v průměru nalétáno dvanáct tisíc hodin.

Pár měsíců po uskutečnění nákupu se jedním z vlastníků zmíněné pensylvánské firmy IDAG stal i český podnikatel Jan Obrman. Ten má s prodejem starých vrtulníků maďarské policii ostatně již letité zkušenosti.

  • Jan Obrman

Jan Obrman se narodil v Československu v roce 1961. Spolu se svou rodinou emigroval v 60. letech do Švýcarska a následně do Německa, poté žil delší dobu ve Spojených státech a Kanadě. Vystudoval historii a politologii.

V emigraci spolupracoval s americkou rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa (RFE/RL) jako odborník na střední Evropu. Po roce 1989 se přestěhoval do Prahy, kde pomáhal s rozjezdem vysílání rádia Svobodná Evropa. To se po sametové revoluci přesunulo do Prahy z Mnichova. Na přelomu tisíciletí byl jedním z členů představenstva soukromé televize TV 3, ve které vykonával funkci generálního ředitele.

 Po angažmá v médiích Jan Obrman přesedlal na obranný průmysl. Podle Marka Mazzettiho – korespondenta The New York Times specializujícího se na národní bezpečnost – pomáhala v roce 2007 Obrmanova firma U-Turn vyvinout počítačovou hru pro Pentagon. Cílem hry bylo šířit pozitivní poselství o Spojených státech mezi blízkovýchodní mládeží a zároveň umožnit sběr osobních dat pro potřeby amerických tajných služeb o lidech, kteří si hru stáhli. Tou dobou totiž Spojené státy vedly již pátým rokem válku v Iráku. Pro zakrytí „americké stopy“ v této operaci měl Obrman založit offshorovou firmu na Seychelách, jejímž prostřednictvím měla být jeho pražská firma U-Turn skrytě financována.

 V roce 2012 se Obrman stal spoluvlastníkem firmy European Air Services, kterou později koupila do svého holdingu Strnadova Czechoslovak

Jan Obrman objasňuje výhody vrtulníků typu MD v reklamě EAS

 

Třikrát dražší, ale zato lesklejší

Podobná kauza totiž proběhla už v roce 2016. Tehdy Jan Obrman dohodl velmi výhodný obchod mezi maďarskou policií a firmou European Air Services (EAS), kterou založil o čtyři roky dříve.

V roce 2016, kdy již byla EAS součástí holdingu Czechoslovak Group zbrojaře Jaroslava Strnada, prodal Obrman maďarské policii pět helikoptér typu MD – za trojnásobnou cenu, než za jakou je předtím odkoupil od policie německé spolkové země Bádensko-Württembersko. Ta na svých webových stránkách uvedla, že vrtulníky prodala EAS za 4,8 milionu eur (123 milionů korun), zatímco EAS je maďarské policii následně přeprodala za 13,2 milionu eur (338 milionů korun).

Několikanásobný cenový rozdíl vyvolal ve své době v Budapešti skandál. Podle tehdejšího prohlášení maďarské policie byl markantní rozdíl v ceně způsoben tím, že EAS spolu s helikoptérami dodala i termokamery, software či náhradní díly. A že EAS zastaralé vrtulníky opravila a přetřela novou barvou.

  • European Air Services

U zrodu pražské firmy European Air Services (EAS), která se zpočátku zaměřovala na prodej amerických helikoptér typu MD na evropském trhu, stál v roce 2012 Jan Obrman. Ten byl několik let spolumajitelem, ředitelem i tváří firmy.

V roce 2014 firmu EAS koupil holding Czechoslovak Group (CSG), podnikatelské impérium zbrojařské rodiny Strnadů. Firma EAS se později stala součástí nově vytvořené divize CSG Aerospace, jež se s letošním plánovaným obratem ve výši pěti miliard korun stává nejvýznamnějším tuzemským hráčem v oblasti letectví a radarových systémů.

Vrtulník typu MD 902

 

Nová firma, nové zakázky?

Jan Obrman se v listopadu 2017 stal jedním z vlastníků výše zmíněné americké firmy IDAG, která podobně jako EAS profitovala z výhodných obchodů s maďarskou policií. Firma IDAG spoluzaložila v červnu 2018 maďarskou firmu Flight Trails Akadémia (FTA). Spoluzakladatelem FTA byla i tamní firma Fly-Coop, jež provozuje soukromé i státní helikoptérové lety a je proslulá svými vazbami na oligarchy z okolí premiéra Viktora Orbána nebo přepravou  maďarského ministra  na soukromou oslavu místní celebrity. FTA sice dosud žádnou maďarskou státní zakázku nezískala, místní odborníci v oblasti letectví však nabádají k jejímu bedlivému sledování kvůli lehkosti, s níž její spoluzakladatelé v minulosti přicházeli k lukrativním státním zakázkám.

Bratři ve zbrani

Blízko k Viktoru Orbánovi má i český prezident Miloš Zeman, maďarského premiéra v minulosti označil za „skutečného lídra, kterých je v současné politice nedostatek“. Zemanovu kampaň před prezidentskými volbami v roce 2018 výrazně financoval český zbrojařský holding Czechoslovak Group (CSG). Nejen že CSG před lety koupila Obrmanovu firmu European Air Services, Obrman dokonce stál po boku nynějšího majitele CSG Michaela Strnada při letošní květnové návštěvě Steva Bannona – bývalého poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa – v Praze. Steve Bannon se mimochodem minulou neděli potkal v Lánech i se Zemanem.

Czechoslovak Group je tak napojena na nejvyšší ústavní činitele nejen v Česku, ale i v Maďarsku – i díky Janu Obrmanovi a spletenci českých, amerických a maďarských firem, v nichž figuruje nebo se kterými spolupracuje.

O kontroverzním angažmá Czechoslovak Group na Balkáně, kde zbrojařský holding v minulosti nakupoval obrovské zásoby problematické čínské munice a krachující vojenské továrny, jsme psali již v lednu 2018.

Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů

 

Evropské policejní sbory dostaly přístup k Panama Papers, Slovensko na předání databáze nikoho neposlalo

Eva Kubániová, Pavla Holcová

Německá Federální kriminální policie (BKA) se rozhodla pro bezprecedentní krok. O databázi uniklých dokumentů známými jako Panama Papers se rozhodla podělit s policejními sbory z 32 evropských zemí. 

Předání dat v digitální podobě proběhlo ve čtvrtek v sídle BKA v německém Wiesbadenu. Zástupci policejních sborů 17 evropských zemí si osobně převzali data, která se týkají jejich občanů uváděných v Panama Papers. Pozváni byli představitelé policejních sborů ze všech zemí Evropské unie a Islandu, Švýcarska a Norska. Slovenská policie sice o nabídnuté dokumenty projevila zájem, na setkání ale nikoho neposlala.

„V souvislosti s odevzdáním dokumentů Panama Papers [s BKA] komunikujeme, ale bližší podrobnosti k dané věci není možné poskytovat,“ prohlásil mluvčí slovenského policejního prezídia JUDr. Michal Slivka.

BKA se tímto krokem rozhodla zareagovat nejen na poptávku po informacích z dalších států, ale i na množící se útoky na novináře. Jen během posledního roku byli zavražděni dva novináři, kteří s dokumenty Panama Papers pracovali. V říjnu 2017 vybouchlo auto maltské novinářky Daphne Caruany Galizii. V únoru 2018 byli zavražděni Ján Kuciak a jeho partnerka Martina Kušnírová, a to přímo v jejich domě. Německá policie se podle svého prohlášení snaží upozornit na to, že vražděním novinářů se nedá zabránit prošetřování závažné finanční kriminality.

„V datových souborech jsou také četné stopy vedoucí do dalších států. Naším cílem je zintenzivnit trestní stíhání na celoevropské úrovni,” zdůraznila Sabine Vogt, vedoucí oddělení závažného a organizovaného zločinu v BKA.

Informace z Panama Papers přinesly jako první německé noviny Süddeutsche Zeitung ve spolupráci s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů ICIJ, jehož členem je i investigace.cz.

.

#PanamaPapers

Panama Papers je databáze 11,5 milionů nestrukturovaných dokumentů (jako jsou e-maily, faxy, scany, osobní doklady, akce, smlouvy) tvořících celkem 2,7 terabajtů dat. Dokumenty ve většině případů neobsahují bankovní transakce, nevysvětlují finanční triky a schémata a často ani neuvádějí takzvaného “Ultimate Beneficial Owner” – tedy člověka, který reálně z těchto firem profituje.

Zatímco novináři sdružení v ICIJ mají k dispozici 11,5 milionu dokumentů, německá BKA jich má více než 42 milionů.

V Německu byla zřízená zvláštní komise Olet, která dokumenty vyhodnocuje. Její název je odvozen od latinské věty „peculia non olet“, čili „peníze nesmrdí“. Členkou komise Olet je i expertka na umělou inteligenci, která učí počítače vyhledávat v tisících dokumentů. Díky umělé inteligenci by rešerše dokumentů měly být snadnější.

V estonské pobočce Danske Bank prali peníze i Rusové

Lukáš Nechvátal

Estonská pobočka Danske Bank o sobě opět dala slyšet. Banka – jak vyplývá ze zprávy zveřejněné v britském listu Financial Times, kterou banka sama vypracovala – nebyla zapojená v praní pouze ázerbájdžánských peněz ale i ruských.

Jak Ázerbájdžán korumpoval evropské politiky

 

Poté, co whistleblower upozornil vedení banky na to, co se děje v jejích estonských kancelářích, a po zahájení vyšetřování estonskými regulačními orgány si sama banka (i když o několik let později) najala konzultanta a zahájila vlastní šetření.

Zjistila, že pouze za rok 2013 (tedy přibližně ve stejném období, kdy se zde praly peníze z Ázerbájdžánu) proteklo bankou 80 000 transakcí v celkové hodnotě dosahující téměř 30 miliard amerických dolarů, které měly původ v zemích bývalého Sovětského svazu, zejména Ruska, z čehož podle slov předsedy Danske Bank Oleho Andersena „bylo 8,3 miliardy podezřelých“. Pokud se potvrdí, že celá pochybná suma jsou prané peníze, jednalo by se o jeden z největších známých případů praní špinavých peněz v Evropě. Na případ upozornily dánské noviny Berlingske. Jak navíc zjistil Wall Street Journal, vedení banky vědělo již v roce 2013, že jejich estonská pobočka poskytuje služby a vede účty klientům z Ruska, kteří byli podezřelí z páchání finanční kriminality a objevili se tak na černé listině.

Neplať daně. Just do it

Simon Bowers, Helena Bengtsson, ICIJ – překlad a úprava Eva Kubániová a Jakub Šimák

Pět dní před Vánocemi v roce 2006 hýřil generální ředitel společnosti Nike Mark Parker optimismem. Během konferenčního hovoru s analytiky z Wall Street se halasně ptal: „Tak co, jak jsme na tom?“ a hned si odpověděl: „Jedním slovem bych řekl, že dobrý.“ Neuběhl ani rok od jeho povýšení do funkce generálního ředitele a už začal odříkávat seznam nedávných úspěchů jako básničku. Nezapomněl se zmínit o „dlouhodobé daňové dohodě v Evropě“, která měla podle jeho slov zajistit firmě „velkou výhodu“.

Výhodu nad kým nebo nad čím? Jak velkou? Co přesně tato výhodná dohoda znamenala? Tyto otázky si analytici nekladli. Složitá schémata, pomocí nichž se velké firmy vyhýbají daňovým povinnostem, jsou zřídkakdy pod drobnohledem úřadů. A to navzdory obrovským škodám, které takové chování může způsobit státním pokladnám.

Nizozemské úřady daly v tichosti firmě Nike zelenou k tomu, aby se mohla deset let v podstatě vyhýbat daňovým povinnostem. Známému výrobci sportovních potřeb totiž umožnily převést miliardy dolarů z evropských zisků do daňového ráje na Bermudách.

Od té doby se daňové zatížení společnosti Nike výrazně proměnilo. Za tři roky po zmíněném konferenčím hovoru s finančníky z Wall Street se zisky Nike po zdanění vyšvihly o neuvěřitelných 55 % (na 1,88 miliardy dolarů), a to díky poklesu efektivní sazby daně z 34,9 % přes 24,8 % na loňských 13,2 %.

Základem úspěchu je dobrá daňová strategie 

Daňové plánování společnosti Nike v průběhu let svědčí o tom, jak zkušené jsou nadnárodní společnosti při získávání náskoku před ostatními. Globální podniky jsou často velmi vynalézavé v tom, jak se vyhnout daňovým povinnostem.

Jejich trik spočívá v budování složitých mezinárodních struktur vzájemně propojených společností, které mezi sebou obchodují. V mnoha případech nemají tyto struktury jiný účel než přesouvat celosvětové zisky do společností, které jsou – pro daňové účely – založeny kdesi na konci světa.

Zásadní pro „daňovou optimalizaci“ firmy Nike byla bermudská dceřiná společnost – Nike International Ltd. Jejím prostřednictvím držel světový výrobce licenční práva ke svému legendárnímu logu a dalším cenným ochranným známkám pro účely trhů mimo Spojené státy.

Bermudská dceřiná společnost tak mohla účtovat poplatky za používání loga a ochranných známek evropské centrále společnosti Nike v holandském městě Hilversum. Evropská centrála dále prodávala tenisky a jiné sportovní oblečení tisícům velkoobchodů a maloobchodníků, stejně jako přímým zákazníkům prostřednictvím vlastní sítě obchodů Nike po celé Evropě.

Poplatky za užití ochranných známek se přitom pohybovaly v miliardách dolarů. Podle klasického scénáře by tyto zisky byly zdaněny v Evropě. Firma Nike však tyto peníze poslala přes celý oceán až na Bermudy – do daňového ráje, kde se daně neplatí. Díky uniklým dokumentům se podařilo odhalit, že Nike nemá na Bermudách žádné zaměstnance ani kancelář, jen několik papírů uložených v bermudském obchodním rejstříku.

International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ), Süddeutsche Zeitung a více než 90 dalších mediálních partnerů včetně jediného zástupce z České republiky – investigace.cz – analyzovaly zhruba 6,8 milionu uniklých dokumentů nazvaných Paradise Papers. Tyto dokumenty pocházely z advokátní kanceláře Appleby Global a mimo jiné odhalily, jak fungovalo finanční schéma firmy Nike pro vyhýbaní se placení daní.

#Paradise Papers

Po celé roky se o miliardových platbách za licenční poplatky putujících z holandské dceřiné firmy Nike směrem na Bermudy veřejně nevědělo. První vodítko vedoucí k těmto finančním tokům se objevilo teprve v loňském roce, když společnost Nike nechala v omezené míře nahlédnout do svých financí americkým úřadům kvůli soudnímu případu, který s firmou Nike příliš nesouvisel. Soudní protokoly obsahovaly stručnou zmínku o licenčních poplatcích směrujících na Bermudy v letech 2010, 2011 a 2012. Společně činily 3,86 miliardy dolarů.

Licenční poplatky zasílané na Bermudy umožnily společnosti Nike vygenerovat do června 2014 offshorový zisk ve výši 6,6 miliardy dolarů. Tato částka byla zdaněna pouhými 3 %. Když byla firma Nike konfrontována ohledně svého daňového uspořádání, reagovala prohlášením, že „Nike plně dodržuje daňové předpisy.“

Dvě magická písmenka

V roce 2014 vypršela štědrá desetiletá dohoda, kterou společnost Nike obdržela od nizozemských daňových úřadů. Nike a její poradci, včetně americké advokátní kanceláře Baker McKenzie, přišli brzo s náhradním řešením „daňové optimalizace“. Podle revidované struktury mateřské společnosti Nike bylo vlastnictví jejího loga a dalších ochranných známek převedeno z dceřiné společnosti na Bermudách na novou nizozemskou dceřinou společnost Nike Innovate CV.

Iniciály CV se v uniklých záznamech Appleby objevují opakovaně a nabízejí pohled na jednu z nejutajovanějších a zároveň nejúčinnějších složek ve strategii, jak se vyhnout placení daní. Nizozemská zkratka CV, která označuje „commanditaire vennootschap“, čili společnost s ručením omezeným, se v místní legislativě objevila již ve třicátých letech 19. století. V poslední době se ukázalo, že tato forma podnikání je oblíbená u nadnárodních společností, protože pokud jsou chytře nastaveny vnitřní procesy, nadnárodní firma může uniknout placení nejen holandských daní, ale i daní jinde ve světě. Pokud toto s.r.o. vlastní partneři mimo Nizozemsko, znamená to, že může být zcela bez státní příslušnosti a tím pádem bez daňových povinností.

Mnoho amerických nadnárodních společností proto přišlo s vytvořením holandských společností s ručením omezeným. Podle nizozemského zákona náleží zisky těchto společností zahraničním partnerům. A protože byly tyto zisky nabyté v zahraničí, nemohou být v Nizozemsku zdaněny. Pohled zvenčí je ale odlišný. Ostatní země vidí společnost registrovanou v Nizozemsku, a proto se domnívají, že daně platí tam. V kruzích zájemců o tento způsob „daňové optimalizace“ jsou podobné nejasné situace hojně vyhledávány, v angličtině jsou označovány jako „hybrid mismatch“.

Podle analýzy americké platební bilance za loňský rok – provedené Gabrielem Zucmanem, ekonomem z Kalifornské univerzity v Berkeley – vydělaly americké nadnárodní společnosti každý šestý dolar v zahraničí právě prostřednictvím holandských dceřiných společností.

V červnu 2017 prozkoumali novináři ICIJ 500 nejvýznamnějších amerických nadnárodních společností. Zjistili, že založili celkem 214 holandských dceřiných společností s ručením omezeným. Jen firma Nike jich má v současnosti jedenáct.

Když legislativa hraje do karet

Navzdory počátečnímu odporu Nizozemska přijala Evropská unie v letošním roce směrnici, která požaduje, aby členské státy zpřísnily své daňové zákony nejpozději do roku 2022. Zavedením nových pravidel bojuje proti těm nejagresivnějším schématům, která umožňují neplacení daní – včetně nizozemských společností s ručením omezeným.

Nizozemské ministerstvo financí uvedlo, že v příštím roce očekává zveřejnění návrhů právních předpisů, které by měly vstoupit v platnost na počátku roku 2020. Již koncem roku 2016 ministerstvo naléhalo na ostatní členské státy Evropské unie, aby daňovou reformu odložily kvůli problémům, které by pravděpodobně v Nizozemsku způsobila. Tamější vláda totiž odhadla, že s americkými nadnárodními společnostmi a jejich holandskými s.r.o. je spojeno téměř 78 tisíc pracovních míst.

„Ztráta těchto výhod by způsobila, že Nizozemsko by pro americké nadnárodní společnosti ztratilo na atraktivitě,“ uvedlo ministerstvo ve svém prohlášení a dodalo: „Pokud by se spolu s reformou nezměnily daňové sazby, mohly by zaniknout pracovní pozice, neboť americké společnosti by přemístily sídla svých dceřiných společností do jiných zemí s nulovými či nízkými daněmi.“

Navzdory tomu, že nová legislativa brzy omezí používání nizozemských s.r.o. pro účely daňové „optimalizace”, zůstávají tato schémata u nadnárodních společností stále populární.

 

Češi v Paradise Papers

Korporátní rovnice: méně zaplacených daní = více peněz

Podobně jako Nike si s pomocí Appleby založila v Nizozemsku s.r.o. i globální taxislužba Uber či cloudová služba NetApp. V letech 2014 a 2015 měla holandská dceřiná firma NetAppu zisky z licenčních poplatků 1,1 miliardy dolarů, z čehož nebyla zaplacena žádná daň. Společnost NetApp odmítla – stejně jako taxislužba Uber – situaci komentovat.

Zprostředkovatel Appleby se stal oblíbeným i mezi dalšími nadnárodními firmami. Pobočka kanceláře Appleby na ostrově Man byla například oslovena společností Tesla, aby sepsala zápis z valné hromady její dceřiné společnosti Tesla CV, kterou si americká automobilka zřídila v Holandsku.

K otázkám novinářů, zda se valné hromady firmy Tesla CV konají na ostrově Man, zda tato dceřiná firma vlastní licenční práva automobilky nebo kde Tesla CV podává daňové přiznání, se centrála Tesly – sídlící v kalifornském městě Palo Alto vzdáleném od ostrova Man přes osm tisíc kilometrů – odmítla vyjádřit. Namísto toho její mluvčí uvedl: „Nejenže konáme plně v souladu se zákonem, Tesla prostřednictvím své dceřiné společnosti ani žádnou daňovou výhodu nezískala.“

Na otázku, zda Nike Innovate CV podává v nějaké zemi daňové přiznání, nebo zda je ve skutečnosti tato dceřiná firma bez státní příslušnosti, odmítla centrála firmy Nike odpovědět. Ve svém prohlášení Nike tvrdí: „Pečlivě dbáme na to, aby naše daňová přiznání byla plně v souladu s podnikáním, investicemi a vytvářením pracovních míst.“

Od přesunu licenčních práv a dalších ochranných známek z bermudské dceřiné společnosti na s.r.o. v Nizozemsku v roce 2014 se offshorové zisky Nike nadále zvyšují. Na konci května 2017 dosáhly výše 12,2 miliardy dolarů. Tyto výnosy byly zdaněny zahraničními daňovými úřady méně než dvěma procenty – a ve Spojených státech vůbec.

Mezitím se dařilo i Parkerovi, generálnímu řediteli společnosti Nike. Za posledních šest let získal odměnu v celkové výši téměř 144 milionů dolarů – i díky zvýšení zisku společnosti a snížení daní. Předsedou komise, která o odměně pro Parkera rozhodovala, je mimochodem generální ředitel společnosti Apple Tim Cook, jehož společnost je ve svých snahách o snižování daní stejně agresivní.

Během konferenčního hovoru s finančníky z Wall Street v září 2017 byl Parker opět plný optimismu. Řekl jim, že efektivní sazba daně by neměla převýšit 17%.

Investigativní projekt zaměřený na nadnárodní společnosti zpracoval náš mezinárodní partner International Consortium of Investigative Journalists (ICIJ).

Na americkém sankčním seznamu se objevila i slovenská firma

Jakub Šimák

Americký sankční seznam spravuje Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC), který spadá pod tamní ministerstvo financí. OFAC 21. srpna uvalil sankce na Marinu Carevu a Antona Nagibina, ruskou společnost Vela-Marine a slovenskou firmu Lacno s.r.o.

Firmu Lacno s.r.o., jež sídlí v Bratislavě, přitom vlastní žena s ruským jménem – Natalija Jakovleva. Podle FinStatu, slovenského webového portálu posuzujícího finanční zdraví firem, zvýšila společnost Lacno s.r.o. v roce 2017 svůj zisk z necelých šesti tisíc eur na 204 tisíc eur a její tržby vzrostly ze 177 tisíc eur na téměř 2,9 milionů eur, přičemž firma v současnosti neeviduje žádné zaměstnance.

Kauza Divetechnoservices a kyberútoky

OFAC viní slovenskou firmu Lacno a zmíněné ruské subjekty z toho, že napomáhaly jiné ruské společnosti – Divetechnoservices. Ta sice není v Česku příliš známá, nicméně v USA způsobila počátkem léta velký poprask.

Kvůli tomu, že údajně spolupracovala s ruskou kontrarozvědkou FSB, se Divetechnoservices v polovině června objevila na americkém sankčním seznamu. FSB měla Divetechnoservices dodávat potápěčské a podvodní vybavení a technologie. Spojené státy přitom nedávno obvinily Rusko z toho, že sleduje telekomunikaci přenášenou podmořskými kabely, k čemuž mu mělo dopomoct právě vybavení dodávané firmou Divetechnoservices.

Petrohradská firma Divetechnoservices se specializuje na výrobu a vývoj podmořských zařízení a technologií.

 

Aby toho nebylo málo, Bílý dům letos v únoru vydal prohlášení, že ruská armáda stojí za vlnou kybernetických útoků NotPetya, která se v červnu 2017 šířila kromě USA i Evropou a Asií a napáchala škody za miliardy dolarů.

Ruská kontrarozvědka FSB je na americkém sankčním seznamu již od prosince 2016, protože podle Obamovy administrativy obtěžovala americké diplomaty v Rusku a stála za kybernetickými operacemi během tehdejších prezidentských voleb v USA.

Sečteno a podtrženo, dělat byznys s Divetechnoservices je z pohledu americké legislativy krajně problematické. Důkazem toho je  slovenská firma Lacno, která pomáhala Divetechnoservices sankce obcházet.

Vlna globálního kyberútoku – známého pod jménem NotPetya – se v červnu 2017 soustředila na napadení systémů ukrajinských společností a institucí včetně Národní banky Ukrajiny. USA viní z útoku Rusko.

 

Rusko: budeme hájit své zájmy

Náměstek ruského ministra zahraničí, Sergej Rjabkov, nazval poslední kolo sankcí neopodstatněným. „Jako obvykle neexistuje žádný důkaz nebo odůvodnění, ale jen podlé narážky […] na tvrdohlavý, omezený a agresivní přístup Američanů ohledně řešení bilaterálních a mezinárodních problémů odpovíme klidnou a důslednou prací na konstruktivní agendě. Na sankce zareagujeme způsobem, který hájí naše zájmy,“ dodal Rjabkov.

1 2 3 4