Spouštíme nový projekt: Kokain, luxus, Tatramatka – jak se v Česku perou peníze pro globální organizovaný zločin

Česká republika je pro organizovaný zločin velmi oblíbenou destinací. Mezi jednotlivými mafiemi tu platí pakt o neútočení, aby byl klid na práci. Globální mafie zde nakupují nemovitosti a perou peníze přes nákup luxusního zboží, kasína, developerské projekty, investují do malých elektráren…

Přestože je praní peněz globálním problémem, má velmi konkrétní a velmi lokální dopad: zvyšování daní, posilování korupce, rizikovější podnikatelské prostředí a v extrémních případech (jako například Moldávie) kolaps finančního systému. Navíc investice, které pocházejí z peněz z organizovaného zločinu, mění tvář měst, jako jsou například Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně.

Podle předběžných zjištění je v Česku alarmující nejen přítomnost vysoce postavených členů globálních mafií, ale i opakující se vzorec chování při praní peněz. Stejné místní i offshoreové firmy jsou využívány i ve zdánlivě nesouvisejících finančních schématech.

V následujících měsících budeme mapovat, jak si stojí Česko v mezinárodních tocích peněz, přes které se perou peníze z drog, jaké tu fungují mafie a jak snadné nebo obtížné je přes české finanční instituce peníze legalizovat.

Projekt podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Výkup balkánských továren

Výkup balkánských továren

Autoři: Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela

Továrnu „Suvenir” na výrobu munice nedaleko makedonské vesnice Samokov koupil Jaroslav Strnad přes své firmy v roce 2010. Druhou – továrnu „14. oktobar” – si pak pořídil v srbském městě Kruševac na podzim loňského roku. Do obou koupí byli zapleteni prostředníci napojení na místní politiky a vysoké představitele bezpečnostních složek, kteří čelí obviněním z toho, že za předchozí vlády řídili Makedonii jako mafiánskou organizaci. Je třeba dodat, že Strnad získal obě továrny za směšně nízké ceny.

V Makedonii vyvolala koupě továrny podezření, že Strnada více zajímala žádaná exportní licence na zbraně než samotná muniční výroba.

„Češi se zajímali hlavně o makedonskou vývozní licenci,” popsal zdroj přítomný během obchodního vyjednávání, který mluvil s novináři OCCRP pod podmínkou anonymity ze strachu před případnými následky. „Makedonie totiž [na rozdíl od členských států EU a NATO] neuplatňuje sankce [vůči konfliktním zónám],” dodal.

Makedonské hody

Nákupem makedonské chátrající továrny „Suvenir” získal Strnad strategickou část kdysi impozantního zbrojařského průmyslu Jugoslávie. Továrna se nachází v obzvláště chudé části makedonského venkova, je schovaná za ostnatým drátem hluboko v lesnatých kopcích. Nejbližší město Makedonski Brod je od ní vzdáleno 30 minut jízdy.

Dokumenty, které mají novináři z OCCRP k dispozici, dokládají, že Strnadova firma Real Trade Praha zaplatila v roce 2010 manažerům krachující továrny pouhý jeden milion eur (podle tehdejšího kurzu přibližně 25 milionů korun). Webové stránky jedné ze Strnadových společností, Excalibur Army, uvádí makedonskou muniční továrnu jako jeden ze svých zahraničních podniků. Muničku provozuje makedonská firma Sumbro Trade, kterou koupil Strnadův holding.

Samokov. Foto: NovatTV Makedonie

Výpovědi továrních dělníků a informace z celní správy poukazují na to, že továrna v prvních pěti letech ve Strnadově vlastnictví vyrobila velmi málo munice. Továrna však mohla být využívána k jiným účelům. Šest dělníků, se kterými novináři z OCCRP mluvili, potvrdilo, že výroba v muničce do roku 2016 zahálela. Dříve se tu vyráběly náboje ráže 9mm. Dva z nich vzpomínají, jak součástí jejich práce bylo přepisování štítků na bednách, které do muničky odněkud přijely, aby putovaly zase jinam.

„Často jsme přebalovali zboží. Obdrželi jsme, řekněme, velké bedny, které jsme neotvírali. Jen jsme jim změnili štítky,” řekl dělník, který novinářům odmítl sdělit svou identitu, aby nepřišel o zaměstnání. „Nejsem nijak chytrý, neřeknu vám, co v těch bednách bylo, nebo co přesně jsme dělali.“

Dokumenty celní správy, které má OCCRP k dispozici, neevidují (kromě let 2012, 2016 a 2017) u firmy Sumbro Trade, která továrnu provozuje, žádné informace o vývozu munice. V letech 2016 a 2017 se munice vyvážela do České republiky, Slovenska a na Ukrajinu. Záhadnější jsou však informace o vývozu v roce 2012 – podle informací makedonské celní správy bylo vyvezeno nespecifikované množství koupelnového a instalatérského vybavení do Česka. Strnadova továrna „Suvenir“ ale podle našich informací nic takového nevyrábí.

Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy Czechoslovak Group, se k nákupu firmy Sumbro a potažmo muničky vyjádřil: „V případě firmy Sumbro, jež má výrobní provozovnu v makedonském Samokově, se jedná o investici do výroby munice pro ruční zbraně v rámci strategie nebýt pouze obchodníky ale i plnohodnotnými výrobci.“

To, že by nákup továrny nějak souvisel s licencemi, ale popřel: „Žádné exportní licence na vojenský materiál jiný než munice pro ruční zbraně, která je vyrobena v podniku Sumbro, v Makedonii nerealizujeme, ani jsme nerealizovali (do toho nepočítám transitní licence, na které jsem reagoval u předcházející odpovědi). Produkce Sumbra je exportována zejména do USA.”

Spasitel Sparavalo

Podle rozhovorů a dokumentů, ke kterým mají novináři z OCCRP přístup, se Strnad při svém nákupu muničky v Makedonii spoléhal na služby Vojislava Sparavala, podnikatele s trvalým pobytem v Monaku, který je úzce spojen s vrcholnými představiteli předchozí makedonské vlády.

Dřívější kauza OCCRP též odhalila, že Vojislav Sparavalo investoval do nemovitostí v České republice společně se Sašo Mijalkovem, nechvalně proslulým a dnes již bývalým šéfem makedonské kontrarozvědky UMK.

Mijalkov, bratranec někdejšího makedonského premiéra Nikoly Gruevského, byl klíčovou postavou ve vlivné klice, která ovládala Makedonii po celou dekádu. Gruevského politická strana VMRO-DPMNE ztratila moc po vleklé politické krizi v roce 2017. V současnosti čelí Gruevski obvinění z korupce. Sašo Mijalkov je obviněn z manipulace voleb, mučení a nelegálních odposlechů desítek tisíc makedonských občanů.

Sašo Mijalkov. Foto: Tomislav Georgiev

Mijalkovův společník, Vojislav Sparavalo, se ukázal být pro Strnada užitečným v roce 2015. Tehdy Strnad čelil problémům ze strany správní rady Sumbra kvůli tomu, že munička nedosáhla stanovených cílů v oblasti investic a lidských zdrojů. Porušili tak smlouvu o prodeji továrny a tím pádem bylo jeho vlastnictví továrny ohroženo.

V říjnu 2015 vyrazil Strnad se Sparavalem a jedním ze svých vedoucích pracovníků, Vítem Paulíčkem, na makedonskou ambasádu v Praze, aby loboval za zachování muniční továrny ve svém vlastnictví. To dokazuje interní korespondence pracovníků makedonského ministerstva zahraničí, ke které mají novináři z OCCRP přístup. Není jasné, zda přítomnost Sparavala na ambasádní schůzce měla rozhodující vliv na to, že si Strnad mohl muničku ponechat. Každopádně samotný fakt, že Sparavalovo jméno bylo v pozdější oficiální zprávě makedonského ministerstva zahraničí o ambasádní schůzce vymazáno, poukazuje na to, že jeho přítomnost na setkání byla vnímána jako citlivá záležitost.

Vojislav Sparavalo i Andrej Čírtek, jako mediální zástupce Strnadovy firmy, toto setkání na ambasádě popírají. Oba také popřeli jakékoliv propojení Jaroslava Strnada, a jeho podnikání na Balkáně, se Sašo Mijalkovem. Andrej Čírtek dokonce popřel i vztah mezi Sašo Mijalkovem a Vojislavem Sparavalem.

„Ani pan Sparavalo, ani pan Strnad žádný obchodní, smluvní či jakýkoliv jiný vztah s tímto pánem [Sašo Mijalkovem] nemají,“ tvrdí Čírtek.

Rozhovory se dvěma makedonskými vládními představiteli prokazují, že Strnad byl schopný získat podporu i u Miloše Zemana. Pracovníci prezidentské kanceláře zanesli téma problematické muničky do programu jednání české hlavy státu s jeho makedonským protějškem, Ďorge Ivanovem, v únoru 2016 v Praze. Podle interního zdroje se téma muničky nakonec na pořad oficiálního jednání obou prezidentů nedostalo. To může opět poukazovat na citlivost problému.

Jiří Ovčáček, Zemanův mluvčí, se k problematice odmítl přímo vyjádřit, přičemž vágně dodal, že „[…] pan prezident dlouhodobě v rámci ekonomické diplomacie podporuje české podnikatele z mnoha oborů“.

Expanze do Srbska

Strnadovy společnosti nedávno expandovaly i do sousedního Srbska. Tentokrát již v těsnějším partnerství s Vojislavem Sparavalem.

Srbská společnost, která patří Strnadově holdingu Czechoslovak Group (CSG), koupila v loňském roce zkrachovalou továrnu „14. Oktobar“ v Kruševaci. Ceremoniál podpisu obchodní smlouvy se symbolicky odehrál 14. října. Tedy v den, kdy si Srbové připomínají osvobození od nacistické okupace v roce 1944, na nějž název továrny odkazuje. Ceremoniálu se účastnila i srbská premiérka Ana Brnabić.

Podle dokumentů, kterými OCCRP disponuje, koupil Strnad tuto vojenskou továrnu za přibližně 4 miliony dolarů (tehdy přibližně 103 milionů korun) – tedy za desetinu její odhadní ceny. Strnadova společnost byla jedinou firmou, která se o koupi fabriky ucházela. Předešlá čtyři kola, během nichž byla továrna nabízena k prodeji, nepřilákala žádné potenciální investory. Další dokumenty dokládají, že pouhých šest týdnů po podepsání kupní smlouvy odkoupil Vojislav Sparavalo 15% podíl z vlastnictví továrny přímo od Strnadovy společnosti. Tentokrát ještě laciněji. Podnikatel s trvalým pobytem v Monaku zaplatil za minoritní podíl 11 tisíc dolarů (tehdy přibližně 306 tisíc korun). Podle Andreje Čírtka, který se vyjadřuje za Strnadovy firmy, šlo o částku odpovídající hodnotě podílu.

Aleksandra Janković, jedna z ředitelek továrny „14. Oktobar“, sdělila novinářům OCCRP, že továrna v současnosti zaměstnává 160 lidí, a že vedení podniku připravuje investiční plán, jak továrnu zmodernizovat. Podle ní továrna nevyrábí munici ani vojenský materiál. Výroba se má zaměřit na „vybavení pro obranný průmysl, jako například nábojnice”, (tedy plášť bez náboje). “Smlouvy s třetími stranami jsou obchodním tajemstvím,“ dodala ředitelka továrny Janković.

Nákup této továrny zpochybňoval srbský opoziční politik a bývalý ministr zahraničí Vuk Jeremić. Na základě jeho prohlášení zahájilo makedonské státní zastupitelství přípravnou fázi trestního řízení pro podezření z praní špinavých peněz.

Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIKBIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.

Válečný milionář: Jak hlavní sponzor Zemanovy kampaně vtrhl do balkánských muničních skladů

Autoři: Aubrey Belford, Saska Cvetkovska, Pavla Holcová, Maja Jovanovska, Pavle Petrović a Lindita Çela

Nabídka, která se neodmítá

Vyšetřování mezinárodní sítě nezávislých center investigativní žurnalistiky (OCCRP, Organized Crime and Corruption Reporting Project) odhalilo, že Jaroslav Strnad – nejznámější český zbrojař a zároveň největší oficiální sponzor kampaně Miloše Zemana za znovuzvolení – nakoupil zastaralou munici čínské provenience a rozpadající se zbrojařské továrny na Balkáně. To vše za velmi podivných okolností a asistence místních lidí, kteří jsou obviněni ze závažných zločinů. Nákupy obsahovaly i dovoz desítek milionů kusů staré čínské munice vyřazené jako albánské armádní přebytky do Česka.

Strnadova expanze na Balkán se nezastavila u nákupu samotných nábojů. Před pár lety koupil problematickou továrnu na munici v Makedonii a nedávno i fabriku na vojenskou výrobu v Srbsku, a to za snově nízké ceny. Balkánská nákupní horečka se neobešla bez účasti dvou osob, které jsou propojeny se Sašo Mijalkovem, dnes již bývalým vlivným šéfem makedonské kontrarozvědky. Ten je v současnosti postaven před soud, kde čelí řadě obvinění včetně korupce, nelegálních odposlechů a manipulace voleb.

Kromě Strnada v Albánii nakupoval i podnikatel Martin Drda z konkurenčního holdingu STV Group. Koupil 30 milionů nábojů.

Foto: The U.S. Army

Není jasné, z jakého důvodu se tyto obchody uskutečnily. Z logiky věci Strnad a Drda s municí dál obchodovali. Je však otázkou, komu tuto munici prodali.

Desítky let stará čínská munice, kterou firmy napojené na Strnada v Albánii nakoupily, je totiž nejen směšně laciná, ale také velmi nespolehlivá. To podstatně problematizuje její legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu západních armád, včetně Armády ČR, je zcela nepoužitelná. A například pro zbrojařské firmy, které mají sídlo ve Spojených státech amerických, je dokonce nelegální takovou munici jak nakoupit tak i re-exportovat.

Albánské sklady munice a výbušnin jsou svého druhu legendou. Figurovaly i v hollywoodském filmu „War Dogs“ (česky „Týpci a zbraně“) z roku 2016, v němž se partě amerických mladíků, kteří dosud holdují hlavně kouření marihuany, nečekaně podaří vyhrát zakázku Pentagonu za 300 milionů dolarů na dodávku zbraní afghánské armádě. Film inspirovaný skutečným příběhem stojí za shlédnutí mimo jiné kvůli scénám, kdy tato nezkušená parta musí jednat s protřelými mafiány a pochybnými překupníky zbraní z Balkánu.

Andrej Čírtek, tiskový mluvčí Strnadovy společnosti Czechoslovak Group, tyto nákupy potvrdil: „Společnost Real Trade skutečně v minulosti v řádném procesu nakupovala munici vyřazovanou z Albánské armády a dále s ní obchodovala na základě licencí podle všech národních i mezinárodních pravidel.“

Odmítl ale, že by munice byla stará a tedy nespolehlivá: „Jednalo se o munici čínské i ruské výroby ve standardních rážích, které se běžně používají. Nebyla tedy ani ve smyslu svého typu, ani ve smyslu svého technického stavu ´obstarožní´ […] Munice do ručních či dělostřeleckých zbraní může být skladována desítky let, pokud je uskladněna řádně.“ Navíc dodal, že „Většina této munice byla prodána zákazníkům v rámci Evropské unie, skladována byla rovněž v Evropské unii.“

Odborníci na obchod se zbraněmi mají ale jiný názor.

„Této odpovědi bych tak úplně nevěřil,“ oponuje Georges Berghezan ze Skupiny pro výzkum a informace ohledně míru a bezpečnosti (GRIP). „Počet potenciálních evropských zákazníků ze soukromého sektoru je pro takovou munici značně omezen,“ tvrdí. „A nedokážu si představit, že by veřejné bezpečnostní složky v některé ze zemí Evropské unie používaly tuto starou munici sovětského typu.“

Na dotaz, kam se taková munice může vyvážet, nám Pieter D. Wezeman ze Stockholmského institutu pro mezinárodní mírový výzkum (SIPRI) odpověděl: „Mám za to, že to je Afrika a některé oblasti Blízkého Východu – místa jako Irák nebo Afghánistán.“

Představitelé STV Group odmítli na naše dotazy odpovědět.

Bratři ve zbrani

Strnad se těší blízkému vztahu se Zemanem, kterého finančně podporoval již při jeho prvních úspěšných prezidentských volbách v roce 2013. V současnosti jsou firmy na Strnada napojené zdaleka největším sponzorem Zemanovy kampaně za znovuzvolení.

Pětačtyřicetiletý Strnad vlastní holding Czechoslovak Group (CSG), který zastřešuje průmyslové a obchodní společnosti, jež jsou aktivní v obranném a civilním průmyslu. Spoluvlastní i podnik Tatra Trucks, známou kopřivnickou firmu zabývající se výrobou nákladních vozidel.

Afghánistán. Foto: Balasz Gardi; http://www.balazsgardi.com

Jedna ze Strnadových firem, DAKO-CZ, přispěla Zemanovi podle veřejně dostupných informací na kampaň celkem dvěma miliony korun. Composite Components, další z firem spojených se Strnadem, je pak s jedním milionem korun druhým nejvýznačnějším donorem kampaně. Obě firmy tak tvoří celé dvě třetiny veřejných příspěvků na Zemanovo znovuzvolení.

Taková podpora ale nezůstává jednostranná. Strnad má přístup k prezidentovi a jeho veřejné podpoře českého obranného průmyslu. Loni v březnu Zeman navštívil jednu ze Strnadových firem – Excalibur Army. Strnad byl také součástí obchodní delegace, která v listopadu spolu s prezidentem cestovala do Ruska. A Strnad odsud neodjel s prázdnou – do Česka se vrátil se smlouvou na stavbu a provoz hangáru na opravu letadel nedaleko Moskvy.

Zeman se též nezdráhal veřejně opovrhovat českými pravidly ohledně vývozu zbraní. Postěžoval si, že zákaz vývozu zbraní do zemí, ze kterých by mohly být re-exportovány do konfliktních oblastí, český zbrojařský byznys dusí.

„…někdy licenční politika naprosto nevhodným způsobem omezuje náš export do takzvaných bezpečných neboli neembargovaných zemí pod záminkou, že je zde riziko reexportu do zemí už nikoli tak bezpečných. Já na to vždy říkám: co je vám do toho? Vy vyvážíte do bezpečných zemí, a co s tím ty bezpečné země dále udělají, to už je jejich a nikoli naše věc,“ řekl Miloš Zeman na zahájení zbrojního veletrhu IDET 2017.

Hlavní důvod balkánské nákupní horečky českého zbrojaře Strnada zůstává neznámý. Není například jasné, jaké cíle Strnad a jeho podnikatelský konkurent Drda na Balkáně sledují. Nicméně samotný fakt, že tyto obchody až dosud unikaly pozornosti médií či veřejné kontrole, ukazuje, že obří zbrojařské smlouvy a politické vazby jsou stále obestřeny tajemstvím.

Made in China: České firmy nakupovaly desítky milionů starých nábojů

Snaha o vyřazení a likvidaci staré čínské munice z albánských armádních skladů se v roce 2008 hrozivě zvrtla. Kolem poledne 15. března 2008 ohlušila albánskou vesnici Gërdec série několika výbuchů. Do nebe létaly ohnivé kusy budovy skladu a munice, do omítek se zasekávaly šrapnely. Nárazové vlny byly cítit až ve 14 kilometrů vzdálené Tiraně. Při neštěstí zahynulo 26 lidí, další stovka byla zraněna. Důvod výbuchu se nikdy nepodařilo přesně stanovit.

Exploze muničního skladu ve vesnici Gërdec. Foto: Lindita Cela

Mezinárodní tlak na albánskou vládu, aby se zbavila nebezpečné a nespolehlivé staré čínské munice a výbušnin, tak otevřel cestu k neodolatelnému obchodu dvěma českým firmám. Podle dokumentů, které máme k dispozici, společnosti Real Trade Praha a STV Group začaly ve velkém nakupovat právě tuto munici za směšně nízké ceny.

Desítky milionů kusů obstarožní čínské munice, které jedna z firem napojená na Strnadův holding Czechoslovak Group (CSG) nakoupila z albánských muničních skladů, putovaly do České republiky. Kromě Strnada v Albánii nakoupil 30 milionů kusů munice také podnikatel Martin Drda z holdingu STV Group. Nákupy obou konkurenčních holdingů proběhly v letech 2010 až 2015, což dokladují interní dokumenty albánského státního monopolu na prodej zbraní MEICO.

Podle dokumentů bylo do Česka prodáno také více než sto tun výbušniny RDX, přestože američtí diplomaté důrazně varovali před nestabilitou, a tedy nebezpečností materiálu. Otázkou zůstává, co se s letitou čínskou municí dá dělat dál. Její nespolehlivost podstatně problematizuje další legální prodej na mezinárodním trhu – pro většinu národních armád, včetně Armády ČR, je nepoužitelná. Podle plukovníka Jana Šulce: „Armáda ČR nepoužívá čínské zbraně ani munici. Při nákupu moderních zbraní, zbraňových systémů a munice se orientujeme na standardy NATO.“

„Čínská lidová republika není členem NATO ani signatářem aliančních dohod. To znamená, že její výrobci munice tyto dohody s příslušnými procesy zpravidla do svých výrobních a zkušebních procesů neimplementují,“ doplňuje Vlastimila Cyprisová z Generálního štábu Armády.

„O tohle žádná evropská armáda nebo policie nemá zájem,” tvrdí Pieter D. Wezeman ze SIPRI. “To si vůbec nedokážu představit.” Podle něj jsou typickými nákupčími takové munice spíš “země s relativně malými rozpočty, které ale nutně munici potřebují kvůli právě probíhajícímu konfliktu. Navíc tyto země mají často děravou legislativu i způsob, jakým vojenský materiál nakupují,” dodává Wezeman.

Georges Berghezan, rešeršér v GRIP tvrdí, že je pravděpodobné, že “české firmy re-exportovaly čínsko-albánskou munici třetím stranám, takže právě tato munice mohla skončit v rukou syrských rebelů, írackých Kurdů nebo afghánských bezpečnostních sborů. „Také Jemen nebo jiné chudé a konfliktem zmítané africké země by mohly nakupovat sice nespolehlivou, ale lacinou munici,” doplňuje.

Uniklé emaily, které se nám podařilo získat ze dvou makedonských ministerstev během loňských revolučních dnů a ověřit jejich pravost, vrhají na tyto obchody více světla. Ukazují, že pro zajištění plynulé přepravy munice přes Srbsko vyhledala společnost Real Trade Praha pomoc Petara Crnogorace, obchodníka se zbraněmi, který byl v minulosti vyšetřován policií. V roce 2014 byl Crnogorac v Srbsku zatčen a obviněn z toho, že zneužíval důvěrné informace z veřejných zakázek, které se týkaly výprodeje armádních přebytků. Obvinění byla později stažena.

V roce 2015 Organizace spojených národů prošetřovala obchody okolo Crnogoracovy firmy CPR Impex, jejíž dceřinná společnost se měla pokusit prodat zbraně islámským bojovníkům v Libyi. Petar Crnogorac připustil, že se o prodeji jednalo, nicméně popřel, že by se samotná dodávka zbraní kdy uskutečnila. V roce 2016 bylo vyšetřování zastaveno.

Petar Crnogorac odmítl celou situaci jakkoliv komentovat.

Nešlo však jenom o munici

Možným prodejem nespolehlivé výbušniny RDX českým firmám se podrobně zabývali američtí diplomaté. Vyplývá to z diplomatických depeší zveřejněných serverem Wikileaks.

Poté, co v roce 2008 vybuchl muniční sklad v albánské vesnici Gërdec, požádali američtí úředníci albánskou protistranu, aby zničila své zásoby 150 tun výbušniny RDX. Ta byla sice skladována na jiném místě, ale odborníci se kvůli její nestabilitě báli, že by se mohla tragédie opakovat. (Výbušnina však byla později koupena STV Group a re-exportována.)

Obchod se zbraněmi a municí měla na starosti albánská státní firma MEICO. Podle dokumentů této společnosti bylo více než sto tun munice prodáno do České republiky.

 

Článek vznikl jako investigativní projekt Českého centra pro investigativní žurnalistiku, srbského KRIK, BIRN Albania a makedonské NOVA TV. Rešeršemi přispěly i Aleksandra Denkovska a Sinead Carolan.

Redakční úprava 25. ledna 2018 ve 13.01: přidány okolnosti toho, jak jsme získali a ověřili uniklé emaily.

 

Tiší důchodci z Olšových Vrat

Tiší důchodci z Olšových Vrat

Pavla Holcová, Vlad Lavrov a OCCRP Tádžikistán

V roce 2014 byl Hukumov nucen rezignovat na post ředitele železnic poté, co vyšly najevo dva skandály jeho synů. Jeden se zapojil do obchodování s drogami a druhý zavinil autonehodu, při které zemřeli tři lidé.

Starší syn, dnes jednatřicetiletý Rustam Hukumov, byl spolu se třemi komplici zatčen v červnu 2008. Obviněn byl z pokusu prodat v Moskvě 9,3 kilogramu heroinu. O tři roky později byl odsouzen k devíti a půl letům ve vězení a pokutě ve výši 250 000 rublů (v té době přibližně 166 tisíc korun). Soud ho shledal vinným z toho, že byl jedním ze dvou organizátorů skupiny překupníků drog, ve které měl na starosti logistiku. Odvolací soud potvrdil trest v prosinci roku 2010. Přesto byl o rok později – po zásahu Nejvyššího soudu Ruské federace – rozsudek nad Hukumovem zrušen, zatímco další zatčení zůstali ve vězení.

Mladší Hukumovův syn, tehdy šestnáctiletý Rasul, měl v roce 2013 vážnou dopravní nehodu. Aniž měl řidičský průkaz, smetl svým BMW šest chodců. Tři lidé zemřeli a tři byli zraněni. Policie hned na místě označila jako viníka nehody Rasula s tím, že překročil povolenou rychlost. O devět měsíců později však policie změnila názor. Podle oficiálního prohlášení provedla sedm odborných studií, které měly zmapovat vznik a příčiny nehody, a podle nich je Rasul Hukumov nevinný.

Policie pouze obvinila jeho matku Aminu Musajevu z „nedbalosti při výchově svého nezletilého syna, neboť nebyl doma ve 2:30 ráno, kdy k nehodě došlo.“ Soud v Dušanbe shledal Musajevu vinnou a odsoudil ji k zaplacení pokuty 120 tádžických somoni (v té době necelých 600 korun).

Po těchto skandálech byl Amonullo Hukumov nucen z vedení tádžických železnic odstoupit.

  • Kariéra ředitele železnic

Hukumov se už od dětství přátelí s prezidentem Tádžikistánu Emomali Rahmonem. Ten se stal prezidentem v roce 1992 a ve funkci zůstal dodnes. V dubnu 2017 vydal dekret, podle nějž ho musejí státní média nazývat celým jeho titulem: Zakladatel míru a národní jednoty, vůdce národa, prezident republiky Tádžikistán, Jeho Excelence Emomali Rahmon. Amonullo Hukumov mu byl celý život nablízku. Většinu své kariéry strávil buď jako poslanec parlamentu, nebo jako manažer státního podniku.

V 90. letech byl Hukumov současně poslancem a vedoucím státní ropné společnosti Naftrason. V roce 2002 se stal ředitelem tádžických železnic.

Tam, kde vítá Gagarin

V prosinci roku 2012 koupila Hukumova rodina svůj první český dům, a to v rezidenční čtvrti Úšovice v Mariánských Lázních. Majitelem rezidence s bazénem, venkovním krbem, garáží a zahradou o rozloze 1000 metrů čtverečních je Hukumovův starší syn Rustam. Pořizovací cena domu byla 440 tisíc eur (v roce 2012 něco přes 11 milionů korun).

Dům v Mariánských Lázních

Zdá se ale, že Rustam Hukumov v domě nežije a ani ho nepronajímá. Na zvoncích ani poštovní schránce není jmenovka a železné okenní žaluzie zůstávají zatažené. Zahrada je ale pravidelně udržována, i z ulice je vidět pokosený trávník s kvetoucími růžemi.

Při občasných návštěvách České republiky zůstává rodina Amonulla Hukumova ve svém druhém domě v Olšových Vratech u Karlových Varů. Olšová Vrata mají kromě pozdně gotického kostela svaté Kateřiny i mezinárodní letiště, které svou nabídkou letů i estetikou vychází vstříc zejména rusky mluvícím klientům. Na parkovišti vítá návštěvníky první sovětský kosmonaut Jurij Gagarin a několikrát týdně tu startují letadla na přímých linkách do Moskvy nebo Petrohradu.

Hukumovova manželka Amina koupila tento dům v dubnu 2013 za 1,1 milionu dolarů (v roce 2013 něco přes 22 milionů korun). Jde o typický satelitní domek se zahradou o rozloze 7700 metrů čtverečních.

Původní majitel dům prodával plně vybavený, takže rodina se mohla nastěhovat rovnou mezi těžký luxusní nábytek, nádobí, elektrické spotřebiče, olejomalby v masivních pozlacených rámech, porcelánové sošky nebo designové závěsy přivezené z Itálie.

Jak nám řekla sousedka, rodina se tu objeví jen párkrát do roka: „Sotva je známe, nejsem si ani jistá, jak se jmenují. Mám jejich telefonní číslo jen pro případy, kdyby se něco stalo.“

Na nákupech ve Varech

Nedlouho po sérii skandálů jeho synů a po nuceném odchodu Amonullo Hukumova do penze koupila jeho manželka Amina historickou budovu přímo v srdci Karlových Varů, u Vřídelní kolonády na břehu říčky Teplá.

Hotel u Vřídelní kolonády

Amina Musajeva koupila budovu v květnu 2014 za 88 milionů korun, převzala i dosavadní nájemní smlouvy. Čtyřpodlažní budova s deseti apartmány byla už před koupí výhodně pronajata EA Hotelu Esplanade, provozovanému EuroAgenturou Hotels & Travel, největší českou hotelovou a gastronomickou společností.

Další zakoupená nemovitost se nachází ve svahu nad historickým centrem Karlových Varů. Zanedbaný několikagenerační dům získala Amina Musajeva od ruských majitelů v květnu 2015 za 4,5 milionu korun. Čtyřpodlažní budova v příkré dlážděné uličce má úchvatný výhled na celé karlovarské údolí. Dům se nachází v blízkosti kostela sv. Ondřeje postaveného v roce 1500. V minulosti tudy za zvuku zvonů chodili k popravišti odsouzenci na smrt, dnes tudy vede turistická stezka.

V době koupě byla budova prázdná. Podle sousedky to v minulosti býval dům s krásnou a útulnou zahradou, který byl ale dlouho opuštěný. „Asi před rokem a půl tu byla skupina mladíků, co asi měli něco opravovat. Moc toho ale neudělali. Většinou seděli na vstupních schodech, smáli se a pili pivo,“ popisuje sousedka. Rodina ale v mezidobí zjevně zainvestovala do vnitřní i venkovní rekonstrukce domu. Dnes budova svítí jasně žlutou fasádou, novými plastovými okny i červenou střechou.

A konečně zhruba před rokem, v březnu 2016, koupila Amina Musajeva zatím poslední rodinnou nemovitost. Jde o dvě spojené budovy v srdci Karlových Varů, jejichž kupní cena byla 110 milionů korun. Hned za rohem se nachází karlovarská radnice, přes ulici je muzeum Jana Bechera. V horní části ulice je pompézní ruský pravoslavný kostel s výraznými zlatými kupolemi.

Zmíněné dvě čtyřpodlažní budovy jsou postavené v neoklasicistním stylu, zdobené květinovými reliéfy a balkony s balustrádami. Po revoluci tu jeden čas sídlila banka, v přízemí býval obchod s nábytkem a kavárna, obojí je teď zavřené. V současné době jsou budovy pronajaty dvěma klinikám: plastické chirurgii s vlastními operačními sály i lůžkovým oddělením a klinice pro asistovanou reprodukci.

Tyto dvě budovy darovala Amina Musajeva své dceři Zarrin pod podmínkou, že „obdarovaná je srozuměna s tím, že dárkyně může dar odvolat pro nouzi či nevděk.“

Nejbohatší důchodce Tádžikistánu

Zatímco plat veřejnoprávních činitelů není v Tádžikistánu považován za veřejnou informaci, výška důchodů se stala předmětem veřejné debaty v roce 2015 poté, co prezident Rakhmon kritizoval výšku invalidních důchodů některých státních úředníků.

Ukázalo se, že mezi příjemce nejvyššího invalidního důchodu v zemi patří právě Hukumov s penzí 8400 tadžických somonů (přibližně 21 tisíc korun) měsíčně, což byl téměř třicetkrát vyšší důchod, než je tádžický průměr. Průměrná měsíční mzda v zemi činí necelé tři tisíce korun.

Podle tádžických orgánů sociálního zabezpečení ztratil tuto výhodu poté, co nebyl schopný prokázat své zdravotní postižení ve formě diabetu. V lednu 2016 nicméně získal podle serveru Tojnews invalidní důchod bez dalšího vysvětlení znovu.

Rodina má v Česku kromě nemovitostí i obchodní společnost Goldpari, která se původně jmenovala podle své zakladatelky MUS.AMINA. Firma sídlí v domě v Olšových Vratech a kromě nákupu vozů Ford Raptor, Škoda Yetti a luxusního Bentley není nijak aktivní. Základní kapitál firmy je 500 tisíc korun.

Amina Musajeva navíc v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu, vlastní obchod s loveckými potřebami a malou stavební firmu. Víc o jejím podnikání není známo. Kde vzala rodina Amonullo Hukumova peníze na investice do českých nemovitostí, aut a podnikání, odmítla vysvětlit. Hukumov navíc v červnu popřel, že by on nebo jeho manželka vlastnili nemovitosti v Karlových Varech. „Nejsem v České republice… Jsem v Tádžikistánu,“ řekl v rozhovoru pro tádžické vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL).

Vzniklo ve spolupráci s Olesyi Shmagun

Češi v Paradise Papers

Češi v Paradise Papers

Není možné přesně stanovit, kolik je v Paradise Papers Čechů, protože značná část českých podnikatelů, kteří offshoreové služby využívají, uvádí svoji adresu trvalého pobytu v zahraničí.

Pavla Holcová, Lukáš Nechvátal, Jan Indra

Kamil Kouba, expert na praní peněz a offshoreovou problematiku, k tomu dodává: „Offshorové podnikání v podstatě znamená v jedné zemi žít a ve druhé podnikat. Ačkoli se jedná o legální a mezinárodním společenstvím podporovaný způsob podnikání, jeho snadná dosažitelnost a zneužitelnost láká organizovaný zločin. Žádný ze zločinců se samozřejmě dobrovolně nepřizná ke krácení daní či praní špinavých peněz a jejich argumentace při obhajobě se stále opakuje. Nejčastěji argumentují tzv. daňovou optimalizaci, která je legální, nicméně finančně často prokazatelně nevýhodná. Další je odchod do stabilního právního prostředí, což nemusí odpovídat realitě. Jediný opravdový důvod, který je zároveň pro vyšetřující orgány velmi často „neprůstřelný“ je ochrana soukromí.  Anonymita je totiž zaklínadlo offshorového podnikání a bez občasných „úniků informací“ bychom se o některých dokumentech jen stěží dozvídali.“

Procházet se dokumenty z posledního masivního úniku informací z firmy Appleby je z velké části jako procházet se zažloutlými stránkami novin z přelomu tisíciletí. Ze zpravodajského záhrobí se vynořují kauzy jako Viktor Kožený a Česká námořní plavba, Kajmanské fondy, České pivo a IPB nebo Appian.

Viktor Kožený

A tak můžeme zpětně a s povzdechem pročítat dokumenty, které zaznamenávají rozprodej lodí České námořní plavby přes maltské firmy pojmenované po planetách sluneční soustavy s předponou COS (Czech Ocean Shipping). Československá námořní plavba byla zprivatizována během první vlny kupónové privatizace v roce 1992. O tři roky později získala většinu společnost Stratton Investments, spojovaná s Harvardským investičním fondem z portfolia takzvaného „piráta z Karibiku“ Viktora Koženého a jeho obchodního partnera Borise Vostrého.

Harvardské fondy jsou dodnes nejen symbolem „jistoty desetinásobku“, ale i tunelování investičních fondů. Jak Viktor Kožený, tak Boris Vostrý uprchli do zahraničí – Kožený na Bahamy, Vostrý do Belize. V roce 2008 bylo v Praze zahájeno trestní řízení proti Koženému a Vostrému jako uprchlým – Bahamy i Belize je do České republiky odmítly vydat. Odsouzeni byli v roce 2010 pražským městským soudem k desetiletým trestům. Oba muži čelí obviněním z finančních podvodů i v USA. Viktor Kožený se také neúspěšně pokusil privatizovat ázerbájdžánskou státní ropnou společnost SOCAR.

V dokumentech se jeho jméno vyskytuje v souvislosti s firmou Renaissance Capital Group Limited. Tato společnost je zapsána na dvou adresách – jedné na Bahamách a druhé ve Švýcarsku, kde se o ni stará Paul Gully-Hart, právník se specializací nejen na Česko a kriminalitu bílých límečků. Mezi jeho velké případy patří obhajoba Hannibala Kaddáfího (syn libyjského diktátora Muammara Kaddáfího) nebo Pavlo Lazarenka, bývalého ukrajinského premiéra z poloviny 90. let. Ten byl v roce 2006 v USA odsouzen za praní špinavých peněz a vydírání.

V profilu Viktora Koženého, který sestavila agentura Bloomberg, tvrdí americký vyšetřovatel z GAP Steven Tullberg, že Kožený velmi pravděpodobně má miliony dolarů poschovávané v rodinných trustech po celém světě. „[Kožený] tvrdí, že je chudý, což nás všechny vždycky rozesměje,“ říká k tomu Tullberg. Spolu s ostatními kolegy z GAP se dva roky snažili zmapovat stovky offshoreových účtů na Kypru, v Lichtenštejnsku, Grenadě a v dalších daňových rájích. Kožený popírá, že by někde schovával peníze, nicméně v roce 2013 si znovu otevřel offshoreovou firmu Harvard Capital Management (Worldwide) Limited, která byla od devadesátých let neaktivní.

IPB a Kajmanské fondy

Vzestup a pád Investiční a Poštovní banky (IPB) je jednou z nejznámějších českých finančních kauz. Banku potopily ohromné ztráty, které se dlouhodobě vršily i kvůli toxickým úvěrům lidem blízkým managementu nebo kvůli takzvané privatizaci „incestem“, tedy vlastnické ovládnutí banky jejím managementem přes neprůhledné struktury. Polibkem smrti byl vstup strategického investora, který měl banku zachránit. Tím byla japonská banka Nomura, která ale IPB nikdy moc zachraňovat nechtěla. Z transakce si téměř zadarmo odnesla akcie takzvaného Českého piva – tedy dvou klíčových českých pivovarů Plzeňský Prazdroj a Radegast.

Většině lidí, kteří v roce 2000 sledovali, jak do ústředí krachující IPB vtrhlo komando v maskách a převzalo její správu, se v souvislosti s Kajmanskými ostrovy vybaví Kajmanské fondy. Ty byly součástí netransparentních vlastnických řetězců, které měly komplikovat kontrolu banky.

V roce 1999, tedy rok před uvalením nucené správy, kdy už každému v managementu banky muselo být jasné, že IPB má zásadní problém, vyvedla banka velmi složitě velký objem svého majetku do fondů na Kajmanských ostrovech. Hlavními fondy byly Tritton Development Fund Ltd. a Accord Development Fund Limited.

Správcem fondů byla privátní holandská banka Mees Pierson, později přejmenovaná na Fortis Bank (Cayman) Limited. Ta se od roku 2005 několika let soudila s fondem Tritton přímo na Kajmanských ostrovech. Součástí uniklých dokumentů je detailní spis o několika tisících stran nazvaný „Tritton vs Fortis Bank“, který popisuje jak chronologii pádu IPB, tak například expertně odhaduje tržní hodnotu akcií IPB v roce 1999. Nejzajímavější je ale interní emailová komunikace právní kanceláře Appleby, kde v momentě, kdy dojde k mimosoudnímu vyrovnání, jsou adresáti emailů překvapeni, že to šlo tak hladce.

Komárkovi

Další set dokumentů uniklých z právní kanceláře dokumentuje zakládání složitých vlastnických struktur Jitkou Komárkovou Cechlovou a jejím manželem Alešem Cechelem. Jitka Cechlová Komárková je podle žebříčku časopisu Forbes se jměním převyšujícím 8 miliard korun nejbohatší ženou v České republice. Většinu svého majetku získala při porcování rodinného majetku v roce 2010. V té době se dělil rodinný holding rodiny Komárkových KKCG, který na začátku 90. let společnými silami vybudovali otec a syn Karlové Komárkovi. Holding se dělí na dvě hlavní části – ropno-plynárenskou a strojírenskou. Ropnou a plynárenskou větev získal Karel Komárek mladší, tu strojírenskou poté Karel Komárek starší, dcera Jitka Cechlová Komárková a jeho bratr František Komárek.

Po rozdělení impéria KKCG se Jitka Cechlová Komárková dostala k většinovému podílu strojírenské části KKCG, pod kterou spadala i firma na výrobu kolových souprav pro vlaky Bonatrans. Podle Karla Komárka staršího ho připravila Jitka s manželem Alešem Cechelem právě o podíl ve firmě Bonatrans, a to přes komplexní systém offshoreových společností. Komárkovi se rozhodli v roce 2015 řešit celou věc soudně. Tento soudní spor stále probíhá.

V uniklých dokumentech jsou popsány vlastnické struktury jak firmy Bonatrans tak kajmanské firmy Malverine Limited, která lichtejnštejnské nadaci Santon půjčila v roce 2013 11 milonů euro. Santon Foundation také patří Jitce Komárkové Cechlové.

Ředitel kajmanské firmy Malverine Limited Richard McMillan v dopise právní firmě Appleby vysvětluje, proč potřebují offshoreovou firmu: „po několika vážných sporech s Jitčiným bratrem se Jitka a její otec rozhodli bratra opustit a vznikla současná (finanční) skupina. Rodinné vztahy ale stále ještě nejsou dobré a pokračují neopodstatněné útoky a pokusy podkopat rozdělení původní (finanční) skupiny…“

Jitka Cechlová Komárková and Karel Komárek starší se ke sporu ani offshorové vlastnické struktuře nechtěli vyjádřit.

Braxatorovi

Prominentní právník, soukromý bankéř a obchodník se zlatem Kamil alias Camillus Braxatror a Irena Braxatorová jsou v Paradise Papers vedeni jako správci firmy White Vessel Corp., na kterou je na Kajmanských ostrovech registrovaná superluxusní jachta s ruským jménem Elizaveta. Ruský novinář Alexej Navalný o Ireně Braxator napsal, že není jen manažerkou firem pro prominenty typu Vladimira Jakunina (bývalý šéf ruských železnic a osobní přítel Miloše Zemana, pozn. red.), ale je i autorkou knihy o základních principech fungování panamských nadací. Camillus Braxator je v Česku známý z kauzy Mostecké uhelné společnosti. Braxatorovi žijí v Panamě a ve Švýcarsku.

Josef Brož

Přibližně stovka „českých“ dokumentů z Paradise Papers se týká prominentního advokáta Josefa Brože. Ten je spojován s bývalým ředitelem ČEZu Martinem Romanem. Brož zakládal komplexní offshoreové finanční struktury s mnoha portfolii. Základním hybatelem byla kajmanská firma Chorus Explorers Fund SPC s portfólii A – K, která byla vlastníkem dalších společností sídlících v Holandsku. Tato firma figuruje v kauze, kdy ČEZ nevýhodně prodal dceřinou servisní společnost I & C Energo. Podle ekonomického zpravodajského serveru Motejlek mohl za celou nevýhodnou transakcí stát právě Martin Roman. Jedním z dokumentů je i schéma firem, ve kterých je Josef Brož ředitelem a spadají pod Chorus Investors Fund a jeho dceřiných společností.

Appian a MUS

Poslední velkou kauzou, která zanechala svůj otisk v Paradise Papers, se pojí s firmou Appian. Jako vlastník Appian Group Limited je uvedený Marek Čmejla. Dokumenty, které unikly z právní kanceláře Appleby a popisují finanční struktury založené na ostrově Man, přesně korespondují s tvrzeními obžaloby v kauze Mostecké uhelné.

„Všechny výše uvedené společnosti využívané k tomu, aby umožnily zpronevěru a legalizaci výnosů z trestné činnosti, týkající se kmenových hodnot MUS, byly řízeny přímo či nepřímo všemi obviněnými nebo jejich částí, kteří vlastnili podíly ve společnosti Monument Resources, jež držela strukturu společností vlastněných společností Camra Consultants, řízené fiduciární kanceláří Charterhouse na Ostrově Man podle instrukcí uvedených obviněných. Oněmi pěti osobami oprávněnými k ekonomickým úkonům prostřednictvím pěti společnosti, vlastnících 20 % kapitálu-akcií společnosti Monument byli Luboš Měkota (Russel Square), Marek Čmejla (Albert Consultants), Petr Kraus (Gordon Developments), Antonín Koláček (Richmond Communications) a Oldřich Klimecký (Vauxhall Consultants). Tato struktura byla poté zachována i společností Virium LTD, Ostrov Man, která vlastnila společnost Appian, v níž všichni obvinění nebo jejich část měli své podíly a byli oprávněni k ekonomickým úkonům,“ popisuje složité schéma vybudované na jedné adrese obžaloba.

 

 

#Paradise Papers

#Paradise Papers

Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ)

Únik 13,4 milionů důvěrných dokumentů přináší nová odhalení o tom, jak hluboce je systém daňových rájů propojen se světem politiky, osobního bohatství i korporátních gigantů jako Apple, Nike nebo Uber, kteří se vyhýbají daním čím dál sofistikovanějšími účetními operacemi. Nejsou ale jediní: offshoreové pavučiny vedou i k americkému ministru Wilburu Rossovi, anglické královně nebo hlavnímu fundraiserovi kanadského premiéra Justina Trudeaua.

Zdrojem uniklých dat jsou dvě offshoreové společností: Appleby a Estera. Součástí balíku uniklých informací jsou také data z 19 obchodních rejstříků z míst, které slouží jako neuralgické body globální šedé ekonomiky. Uniklá data stejně jako v případě Panama Papers získaly německé noviny Süddeutsche Zeitung a sdílely je s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů. To vytvořilo pracovní tým 382 novinářů ze 67 zemí světa. Investigace.cz je opět součástí tohoto týmu.

Příslibem daňových rájů je anonymita – offshoreové servisní společnosti umožňují vznik firem, které je buď obtížné, nebo úplně nemožné spojit s jejich reálnými vlastníky. Zatímco vlastnictví offshoreové společnosti je legální, přidaná hodnota v anonymitě vlastníků přitahuje praní peněz, obchod s drogami, kleptokraty, diktátory i další, kdo chtějí zůstat nespatřeni.

Offshoreové firmy, často jen skořápky bez zaměstnanců nebo kanceláří, jsou zároveň používány v komplikovaných strukturách k vyhýbání se placení daní.

Téměř 7 milionů záznamů se týká období od roku 1950 do roku 2016. Záznamy obsahují e-maily, smlouvy a často i bankovní záznamy týkající se 25 tisíc firem spojených s lidmi ve 180 zemích světa.

V protikladu k veřejnému obrazu právní kanceláře Appleby, která se snaží být tou „lepší a čistější“ firmou, ale stojí dokumenty, které poukazují na velmi rizikové klienty z Íránu, Ruska nebo Libye. Další spisy odkazují na kontroly ve firmě – ty vyčítají Appleby nedostatky v prevenci praní špinavých peněz. Kauza se ale ututlala a právní kancelář Appleby byla jen potichu pokutována bermudským regulačním úřadem. Kancelář Appleby na podrobné otázky ICIJ neodpověděla, ale vydala na internetu prohlášení, že firma otázky ICIJ zvážila a je „spokojená s tím, že neexistuje žádný důkaz jakéhokoliv pochybení”.

Společnost prohlásila, že „podléhá rutinním kontrolám a je zavázána dosahovat vysokých standardů vyžadovaných našimi regulátory”.

Hlavní mezinárodní aktéři

Trumpův ministr Ross napojený na Rusko

Willbur Ross. Zdroj: Wikipedia

Wilbur Ross, ministr obchodu Trumpovy vlády, vlastní přes komplikované kajmanské schéma podíl ve společnosti Navigator Holdings, která od roku 2014 vydělala přes 68 milionů dolarů na zakázkách od ruské společnosti Sibur. Tu spoluvlastní Kirill Šamalov – zeť ruského prezidenta Vladimira Putina.

 

Královniny investice

Královna Alžběta II.
Foto: Aaron McCracken/Harrisons

Královna Alžběta II. podle dat z právní kanceláře Appleby investovala miliony dolarů do úvěrových a farmaceutických společností. Zatímco královnino osobní dědictví, jímž je Lancasterské vévodství, poskytuje relativně transparentní vhled do jejích investičních aktivit, královna své offshoreové investice nikdy nezveřejnila.

Trudeaův poradce

Dokumenty odhalují, že Stephen Bronfman, poradce a blízký přítel kanadského premiéra Justina Trudeaua, se spojil s dalším kanadským politikem Leo Kolberem a jeho synem. Společně pak potichu přesunuli miliony dolarů do netransparentního kajmanského fondu. Tyto manévry mohly podle expertů ICIJ, kteří prošli více než 3 tisíce souborů popisujících aktivity fondu, sloužit k daňovým únikům v Kanadě, Spojených státech a v Izraeli.

Kolberovi právníci to okomentovali tak, že „žádná z těchto transakcí nebyla uskutečněna za účelem vyhýbání se zdanění”. Stephen Bronfman se k tomu odmítl vyjádřit.

Další prominentní klienti

Dalšími prominenty ze světa politiky a monarchie s offshoreovými vazbami jsou jordánská královna Núr. Ta byla vedena jako majitelka dvou fondů na ostrově Jersey. Dalšími jsou Sama Kutesu, ugandský ministr zahraničí a bývalý prezident Valného shromáždění OSN. Ten si pro správu svého osobního majetku zřídil offshoreový fond na Seychelách. Zato brazilský ministr financí Henrique de Campos Meirellese si na Bermudách zřídil nadaci „pro dobročinné účely”. Evropské politiky zastupuje Antanas Guogu, litevský člen Evropského parlamentu a profesionální pokerový hráč. Ten měl spolu s hazardním králem podíl ve společnosti na ostrově Man. Dalším podnikatelem se zajímavou historií je Wesley Clark, kdysi prezidentský kandidát za demokraty a čtyřhvězdičkový generál v důchodu, který sloužil jako hlavní evropský velitel NATO. Podle dokumentů z Appleby byl ředitelem on-line hazardní firmy s offshoreovými dceřinými společnostmi.

Válka slov

Válka slov

Pavla Holcová, Steffi Černá, Edyta Żemła, Jakub Goda, Anita Kőműves

Propaganda je, když …emoce, pravice, migrace
Při slově propaganda se lidem ze střední Evropy často jako první vybaví slogany “Nepřítel naslouchá” nebo “Povaleči z kaváren do polí a továren”. Propaganda dnes ale vypadá jinak. Netvoří ji pestré obrázky s jednoduchými slogany, ale je o několik úrovní rafinovanější, třeba i v tom, že manipulativní techniky nejsou na první pohled vidět.

Odhadem jen asi 5 % článků, které tvoří a šíří takzvané prokremelské weby, se vůbec nezakládají na pravdě. Zbytek, kterému se odborně říká „hybridní materiál”, jsou informace s reálným základem, jen nasvětlené, dobarvené a kontextualizované přesně tak, aby podpořily určitý pohled na svět. K tomu propaganda používá několik nástrojů.

Autorky: KundyCrew

Tím prvním a nejdůležitějším jsou emoce, protože se jimi dá lehce ovlivňovat veřejná debata. Symbolem emoční manipulace se stalo prohlášení „pravda to není, ale mohla by být“. Podle Kamila Basaje z polské Nadace pro bezpečný kyberprostor, která se mimo jiné šířením fake news zabývá, posilují emoce psychologický aspekt sdělení, které se pak stává přesvědčivější:

„Právě kvůli takové manipulaci se sdělení stává pro příjemce mnohem nebezpečnější. Emocionální odezva také umožňuje stimulovat úroveň povědomí příjemce. Často to vyžaduje jen několik jednoduchých nástrojů: barvy, zvuky, dovedně používané sugestivní techniky, ilustrace a vizuální prvky.”

Manipulativním technikám se věnuje i studie Miloše Gregora a Petry Vejvodové z Masarykovy univerzity z roku 2016. Ta analyzovala téměř dva a půl tisíce článků v období od 1. do 31. března 2016 publikovaných na nejčtenějších dezinformačních webech. Výsledky ukázaly, že 17 % zpravodajství vzbuzovalo negativní emoce: z toho každý pátý článek nenávist, každý čtvrtý strach a téměř polovina vzbuzovala rozhořčení. Petra Vejvodová k tomu dodává: „Působit na emoce je mnohem účinnější, než cílit na rozum. Psychologické studie prokazují, že to, co nás primárně ovládá, jsou emoce, nebo chceme-li, základní pudy.”

Strašení migrací

Emoce se nejvíc projevily ve článcích o „masivní migraci islámských teroristů” do našeho prostoru. Kromě velkých emocí tato agenda vyvolává i polarizaci společnosti a nedůvěru v instituce, což jsou přesně cíle hybridních válek. Největší nárůst počtu nových webových stránek, které by se daly klasifikovat jako „fake news“, korespondoval právě s vrcholem migrační krize v březnu roku 2015.

Ruský narativ využívá právě migrační krizi k tomu, aby ukazoval Evropskou unii jako organizaci, která je odsouzena k brzkému zániku. V celém regionu se v politickém boji vykresluje Evropská unie jako někdo, koho musíme my, suverénní státy, poslouchat. „Diktát Evropy” je populární předvolební heslo.

Takové rámování je důležitým nástrojem manipulace. I když jsou dezinformační weby velmi často označované jako prokremelské, je viditelná snaha Rusko jako takové spíše nezmiňovat. „Rusko se v článcích objevovalo jen minimálně a články se spíše zabývaly Evropskou unií a domácí politikou. Smyslem dezinformačních kampaní totiž není prodat Rusko jako politickou velmoc, ke které bychom se měli otáčet a v níž máme spatřovat ochránce našich zájmů. Smyslem je podpořit nedůvěru ve společnosti – nedůvěru v politickou reprezentaci, nedůvěru v principy liberální demokracie. Dezinformační weby navíc tuto atmosféru nedůvěry ani nemusí vytvářet, jen podporují a živí to, co mezi lidmi již existuje,” vysvětluje Patra Vejvodová, spoluautorka výše zmíněné studie.

Pravice

Kvůli tématu migrace došlo v Evropě k vzestupu krajní pravice, která se stala příhodnou platformou pro šíření ruského vlivu. Nacionalismus dobře přiživuje nenávist k Evropské unii jako k instituci, která potlačuje jednotlivé národy.

To je vidět na strategii Alexandra Usovského, o kterém píšeme zde. Lidé, kteří mu pomáhali organizovat „spontánní” demonstrace a následně se jich i účastnili, se rekrutovali právě z nacionalistických organizací. Nejvýraznější bylo Polsko, kde Usovskij spolupracoval s extrémistickou organizací Falanga. Stírají se i hranice mezi krajní pravicí a krajní levicí. Zatímco Usovskij své přátele běžně v emailech oslovuje nacistickým pozdravem “Heil”, v České republice si jako obchodního partnera našel neostalinistu Ladislava Kašuku, který se netají tím, že je jeho vzorem Klement Gottwald. Tuto tendenci potvrzuje i výroční zpráva BIS za rok 2016, která říká, že: “(…) bylo velmi zajímavé sledovat, jak se pod ruskou taktovkou „bratří“ entity z extrémní či ortodoxní pravice a levice, či skalní zastánci a smrtelní odpůrci Benešových dekretů.”

Data, velká data

Když se podíváme na dezinformační weby v Česku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, je potřeba rozlišovat několik druhů.

Čistě prokremelských webů, které otevřeně podporují Rusko Vladimíra Putina, je z celoevropského vzorku přibližně třetina. V našem regionu je to číslo ale o něco nižší s Českem na posledním místě v počtu webů otevřeně adorujících Rusko a jeho prezidenta.

Krajně pravicové a nacionalistické weby – ty jsou opět mnohem populárnější v Polsku, Maďarsku a na Slovensku než v Česku. Vyzdvihují dlouhou historii toho kterého národa, tradiční hodnoty a v případě slovanských národů i panslavismus. Na sociálních sítích pak podle studie Počítačová propaganda v Polsku bylo dvakrát tolik automatizovaných twitterových účtů neboli twitter botů šířících krajně pravicovou agendu než těch levicových.

Clickbait – weby, které se soustředí hlavně na zisk z internetové reklamy. Přináší jakékoliv senzační informace, ne nutně čistou propagandu. Nicméně vzhledem k tomu, že mnohé propagandistické instituce, jako například „trollí” farmy, nabízejí články v národních jazycích zadarmo, a to včetně obrazového materiálu, jsou právě tyto články weby vybudovanými na zásadě poměr/cena přebírány a šířeny.

Krajně levicové weby – protikapitalistické, anarchistické a komunistické weby byly v naprosté menšině. Tady je zajímavé zmínit, že podle analýzy metadat je web liberecké KSČM pod stejným Google reklamním kódem jako Parlamentní listy. To by se dalo interpretovat tak, že webovou stránku KSČM Liberec a její reklamu spravuje stejný ajťák jako webové stránky Parlamentních listů a jejich partnerských redakcí z Krajských listů a Parlamentních listů na Slovensku. Pod tímto kódem, tedy unikátním google přístupem, už žádné další weby a jejich reklama spravovány nejsou.

Google Adsense kódy pro Parlamentní listy

 

Konspirační teorie – weby, které šíří konspirační teorie, postupně nabývají na popularitě. Je to dáno jednak senzačním a skandálním obsahem, který je pro čtenáře vždycky populární a jednak tím, že odborné autority ztrácejí svůj vliv a čím dál tím víc uživatelů sociálních sítí se obrací ke svým vlastním autoritám, aby mu pomohly se zorientovat.

Pracovní doba – lingvistická analýza v kombinaci analýzy metadat přibližně sto tisíc článků, kterou pro nás vytvořila společnost Semantic Visions, poukazuje v Česku na několik dalších zajímavých trendů. Tím prvním je běžná pracovní doba a prázdniny provozovatelů webu. Články bývají publikovány mezi 9 hodinou ráno a 18 hodinou večer, v čase letních prázdnin vychází mnohem méně článků než po zbytek roku.

Stejná analýza, která protentokrát srovnává data ve třech jazykových okruzích, a to ruských, anglických a českých, dále poukazuje na to, že většina ikonických fake news článků na rusky mluvících portálech nevychází.

Přehledná analýza toho, kdo je zodpovědný za kauzu Pizzagate

Například takzvaná kauza Pizzagate, která přinášela zprávu o tom, jak lidé blízcí Hillary Clinton zneužívají děti ve sklepě americké pizzerie Comet Ping Pong. Mělo zde podle mnoha nedohledatelných zdrojů docházet k okultním rituálům a kanibalismu. Na základě této falešné zprávy do pizzerie vtrhl ozbrojený muž s cílem zachránit przněné děti. V pizzerii několikrát vystřelil, nikoho naštěstí nezranil a nakonec byl zatčen policií.

Tato konspirace se objevila i na českých webech, nejvíce o ní referoval dezinformační web Aeronet.cz. Právě tato ikonická kauza nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli spolu se Semantic Visions udělat hlubší sémantickou analýzu toho, jak se kauza promítla do online zpravodajství. Semantic Visions pro nás analyzovali několik milionů článků, ze kterých vyšlo překvapivé zjištění: v češtině na téma Pizzagate vyšlo 30 článků, v němčině 458, v angličtině 11 872 ale v ruštině pouze 56. Když porovnáme velikost rusky a česky mluvícího obyvatelstva, je tento nepoměr viditelný.

Podobné výsledky se ukázaly při analýze dalších témat. Například George Soros, který je popisován jako „ďáblův syn”, který financuje všechny protiruské a proukrajinské aktivity v Evropě, je na tom co do počtu článků v jednotlivých jazycích podobně. O něm bylo dokonce publikováno více článků v českém jazyce (125) než v ruském (75). Tyto překvapivé výsledky ukazují, že si Rusové svůj mediální prostor nechávají od těchto dezinformačních zpráv čistý a soustředí se na svá témata, která se od těch středoevropských liší.

 

 

Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha. Některé texty vznikly v rámci spolupráce investigativních novinářů z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska Vsquare.

Regionální příchuť, ale pořád stejný guláš …uvařený z fake news a propagandy

“A od té doby stabilně posiluje, aspoň podle našich předběžných průzkumů několika milionů článků v českém, anglickém a německém jazyce,” potvrzuje František Vrabel z firmy Semantic Visions, která se dlouhodobě zabývá internetovými médii a jejich články z pohledu velkých objemů dat a sémantického rozboru.

Pavla Holcová, Steffi Černá, Edyta Żemła, Jakub Goda, Anita Kőműves

Stejná matice, folklórní rozdíly

Takzvané fake news nebo alternativní weby mají podobnou stavbu. Jde o obsahovou matici, která se dá velmi zjednodušeně rozdělit na čtyři hlavní témata: geopolitika, životní prostředí, zdraví a dieta/strava. Do těchto čtyř kategorií se vměstná všechno: od click-baitových článků jak zhubnout 15 kilogramů za pět dní, po konspirační chemtrails i ruskou záchranu Sýrie. Percentuální poměr jednotlivých témat se liší podle země a jazyka, ve kterém je obsah webu tvořený.

Česká republika se na rozdíl od polského a maďarského nacionalismu snaží přilákat své čtenáře úplně jiným způsobem. Na české obyvatelstvo totiž na rozdíl od vzbuzovaní lásky k vlasti a utužování se ve vlastní výjimečnosti platí levné recepty, triky na hubnutí a babské rady, jak vyléčit rakovinu. Na webech se tak vedle zpráv o tom, co chce Evropská unie zakázat a jak neziskové organizace pašují do Evropy migranty z Afriky, objevují i články o tom, jak se zbavit hemeroidů, řeší se škodlivost očkování či globální oteplování.

Nejvíce viditelné to je na serverech, pro které není šíření propagandy a fake news hlavním posláním. Jsou to především stránky, které slouží jako most mezi tradičními médii a fake news weby. Příkladem může být web instory.cz, na který se za posledního půl roku dostalo přes vyhledávač nejvíce lidí při zadání hesla “sušení hub” nebo “jak na růst vousů”.

V České republice se apeluje více na Panslavismus než na nacionalismus jako takový. Slovanská vzájemnost se objevuje v kontextu toho, jak nás neslovanské národy chtějí zotročit a EU je tak pouze nástroj Německa na to, aby nás opět ovládlo. V Auditu národní bezpečnosti za rok 2016 mají hybridní hrozby a propaganda samostatnou kapitolu, ve které se mimo jiné vysvětluje, proč je mnoho proruských webů anonymní: “Úkolem hybridní kampaně je využít slabin protivníka; maskovat se sledováním legitimních cílů; znemožnit jasnou interpretaci událostí a odhalení jejich vzájemné souvislosti; komplikovat či přímo znemožnit identifikaci původce a zastřít jeho úmysly; komplikovat, destabilizovat či přímo paralyzovat rozhodovací proces, a tím znemožnit včasnou a účinnou reakci ze strany napadeného,” uvádí Audit. To potvrzuje i Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zpravě za rok 2015. Ta zmiňuje jako hlavní cíle ruského informačního působení v českém prostoru:

  • Oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
  • Posilování informační odolnosti ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
  • Ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
  • Vyvolávání či přiživování společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
  • Narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
  • Poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Na Slovensku se dezinformační scéna výrazně zaktivizovala v době konfliktu na Ukrajině a následně ji přiživila migrační krize. Články o imigrantech se ukázaly být nejvýbušnější a zároveň čtenářsky atraktivní. Vznikla Asociácia nezávislých médií, v které se sdružuje několik aktivních konspiračních portálů. Inspiraci mohli získat v Česku, kde v červnu roku 2014 takzvaná alternativní média založila Asociaci nezávislých médií. Doménu registroval Ondřej Geršl, provozovatel portálu AC24.

Produkce těchto webů neproniká do klasického zpravodajství, ale dostávají se do politiky. Populární poslanec Boris Kollár je známý tím, že sdílí hoaxy z alternativní scény. Politici Kotlebovy strany ĽSNS dostávají štědrý prostor v médiích jako Slobodný vysielač. Vysoká korelace mezi čtenáři alternativních médií a voliči populistických/extrémistických stran jako Sme rodina nebo ĽSNS byla potvrzená v průzkumech veřejného mínění nebo analýzou facebookových lajků.

Konkrétní důkazy o financování a nebo propojení s Ruskem neexistují, výjimkou je nahrávka z ruské ambasády, na které se Tibor Rostás z portálu Zem a Vek ptá tehdejšího ruského velvyslance Kuzněceva na spolupráci a podporu.

V Maďarsku je mnohem častější prolínání zpráv z tradičních médií s alternativními weby. Hlavní zdroje obsahu jsou jak ruská média typu Sputnik a Russia Today, tak maďarská tisková agentura. Na rozdíl od Česka, Polska a Slovenska je však běžné, že informace proudí oběma směry. Státní média nemají problém v hlavním večerním zpravodajství odvysílat prokazatelné fake news – zejména ty, co podporují vládní tvrzení o nebezpečných migrantech, kteří znásilňují malé děti.

Maďarská státní média také mnohem častěji než v ostatních zemích visegrádské čtyřky používají manipulativní techniky jako je pozitivní či negativní rámování nebo využívání emocí, které je typické především pro dezinformační weby. V Maďarsku se tak naprosto smazává hranice mezi mainstreamem a tzv. alternativou.

Samostatnou kategorií, která spadá pod pravicovou a nacionalistickou agendu jsou weby, které vytvářejí falešnou maďarskou historii. Sem spadají informace o tom, jako například že maďarština je prazáklad všech jazyků, Ježíš byl Maďar nebo spojení s historií Japonska. Dalším specifikem jsou alternativní weby zaměřené na ženy.

V Polsku jsou fake news a alternativní weby propagující ruský pohled na svět převlečeny (trochu paradoxně) do rétoriky polského nacionalismu a radikální pravice. Často se můžeme dočíst, jak Polsko v druhé světové válce zatočilo s Německem, o silném odboji a elitních polských důstojnících.

Oproti Česku, Slovensku nebo Maďarsku je ale víc vidět napojení prominentních zastánců alternativních webů na Rusko. Ti se všichni shodují například na tom, že přítomnost amerických vojáků na polském území je nejen zbytečná, ale i škodlivá.

Jak pro portál Re:Baltica zjistili polští novináři, Adam Kamiňski, domnělý šéfredaktor Nezávislého politického deníku Niezależny Dziennik Polityczny, kterému má být podle vlastního facebookového profilu 43 let, vystudoval práva a má 1600 facebookových přátel, ve skutečnosti pravděpodobně neexistuje. Nikdy se s ním nikdo osobně nesetkal a při bližším zkoumání jeho profilu jsme zjistili, že používá ukradenou fotografii litevského ortopeda Andriuse Žukauskase. Na dotazy nám sice odpověděl, ale odmítal nejenom osobní schůzku, ale i jakoukoliv videokonferenci.

Polské bezpečnostní agentury tiše připouštějí, že Nezávislý politický deník je pravděpodobně řízen ruskými tajnými službami, ale zatím pro to nemají žádný přímý důkaz.

Zkoumat vazby na Rusko polské verze Sputnik News je trochu zbytečné, zajímavý je ale jejich prominentní blogger Piotr Radtke, člen pravicové a proruské strany Změna/Zmiana a zakladatel neziskovky Polsko-ruského bratrství. Jak odhalil polský deník Gazeta Wyborcza, Piotr Radtke je úzce napojen na ruské tajné služby.

Podle Kamila Basaje z Nadace pro bezpečný kyberprostor jsou nejdůležitější témata, na které se ruská propaganda zeměřuje, následující:

  • Podporovat pozitivní postoje vůči budování vazeb mezi Polskem a Ruskem;
  • Šířit negativní obraz o Evropské unii;
  • Šířit negativní obraz o Spojených státech;
  • Manipulovat s informacemi o polském energetickém sektoru;
  • Zpochybňovat obranné schopnosti Polska;
  • Budovat negativní obraz o vnitropolitické situaci na Ukrajině;
  • Podpora pozitivního ruského obrazu vzhledem k mírovým aktivitám v Sýrii;
  • Rozpad aliance mezi Polskem a USA, NATO

Sociální sítě

Jak se propaganda postupně z alternativních webů přesouvá na sociální sítě, dostává novou dynamiku: redefinuje, kdo je slyšet, kdo má moc přetavit původní sdělení k obrazu svému a kdo má sílu ovlivňovat, jak myslíme a jednáme. Nejenom ve státech Visegrádské čtyřky se akcentuje fenomén takzvané homofilie (upřednostňování blízkého) – tedy v přeneseném významu, že se chceme utvrzovat v našich již hotových názorech, a ne konfrontovat je nebo vytvářet nové. Vznikají tak navzájem nepropustné informační bubliny.

V Česku jsou to tři silně uzavřené clustery – tradiční zpravodajská média, alternativní a fake news a čistá zábava. V současnosti existují jen dvě média, která překlenují tyto rozdílné skupiny, a to Eurozprávy a Týden. Autor: Josef Šlerka

 

Na Slovensku je situace podobná – dva uzavřené clustery, kde lidé na sociálních sítích jen málokdy sdílejí obsah, který by korespondoval s jiným než vlastním názorem. Mosty tvoří Fakt24.sk a Televize TA3. Autor: Josef Šlerka

Jsou to zejména mladí lidé ve věku mezi 18 – 40ti lety. Ti jsou na sociálních sítích nejaktivnější. Jejich věk a způsob, jakým konzumují informace, je jiný, než na co jsou tradiční média zvyklá. Zajímají je titulky, obrázky a jednoduchá sdělení. Toho se ruská propaganda chopila velmi rychle a zpracovává reálné články tak, aby byly přitažlivé právě pro mladší generaci. Vezme originál a doplní sugestivní podtóny. Tato manipulační technika už podle odborníků není propagandou nebo dezinformací, ale typickou informační operací. Jedná se o manipulaci s obsahem článků, které psali novináři nebo odborníci a je to další forma jak ovlivňovat informace.

Co s tím aneb Guttenbergův moment

V jedné ze svých úvah poukazuje Marina Gorbis, ředitelka amerického Institutu pro budoucnost/Institute for the Future na to, že v historii je k dnešní informační situaci možná paralela, kterou pojmenovává Guttenbergův moment.

Když Guttenberg přišel s vynálezem knihtisku, tiskoviny se začaly spontánně šířit – literární texty bylo najednou dostupné nejen distribuovat, ale i vytvořit. Kromě náboženských textů, jejichž nová přístupnost masám a vlastní výklad iritovaly církev, protože ztratila monopol na jejich interpretaci a začaly vznikat i braky. Postupně se vykrystalizovala potřeba, aby někdo dokázal hlídat, rozlišit a ověřit, které informace jsou pravdivé a které ne. Vznikla nová profese: novinář.

Podle Mariny Gorbis prožíváme podobný historický zlom. S nástupem internetu se informace opět staly skokově dostupnější. Sbírat, analyzovat a interpretovat data může skoro každý. A kromě vyargumentovaných, podložených a ověřených informací se na nás hrnou novodobé kramářské písně v podobě clickbaite článků, návodů jak vyléčit rakovinu Savem nebo různé konspiračních teorií. Možná tak nastává čas, aby vznikla nová a důležitá profese někoho, kdo by se stal novinářem 3.0 a vrátil žurnalistice celospolečenský vliv.

Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha. Některé texty vznikly v rámci spolupráce investigativních novinářů z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska Vsquare.

Muž, který chtěl prodat svět (Rusům)

Muž, který chtěl prodat svět (Rusům)

Paweł Reszka, Steffi Černá, Pavla Holcová

Takzvaný Usovského skandál vypukl na jaře roku 2017. Na stránkách InformNapalm se objevily tisíce mailů, faktur a dokumentů Alexandra Usovského, které nabídly vhled do toho, jak jsou v zemích Visegrádské čtyřky financovány protiukrajinské skupiny penězi z Ruska.

Dokumenty získaly hackerské skupiny CyberHunta a Cyber Alliance, které se nabouraly do Usovského emailového a facebookového účtu a pomohly tak odhalit další ze střípků financování ruské propagandy v České republice. Usovskij posílal peníze proruským aktivistům v Česku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku a snažil se ovlivňovat veřejné mínění v regionu ve prospěch Putinova režimu.

Své prorusky propagandistické aktivity Usovskij rozběhl na Slovensku. V roce 2013 založil v Bratislavě neziskovou organizaci Východoeurópská kultúrna iniciatíva. Tato organizace nikdy nevykazovala žádnou aktivitu, nemá webové stránky a ani oficiálně nepořádá žádné veřejné akce. I přesto Usovského formálně učinila „ředitelem neziskové organizace registrované v Evropské unii”.

  • Alexandr Usovski životopis

Alexander Usovskij je původem z Běloruska. Sloužil ve vzdušných silách SSSR, následně odjel na krátkou stáž do Polska a pak se o jeho aktivitách po několik let nic neví. Podle jeho vlastních slov se pohyboval v byznysu, není ale dohledatelné, co přesně dělal. Vysokou školu si dodělal ve svých 36 letech. V roce 2003 se stal členem Národního socialistického společenství (NSO), ruské nacionalistické skupiny, která hlásá potřebu sjednocení všech „ruských teritorií” v jedno Velké Rusko, ve kterém by Rusové byli jediným uznaným národem, založeným na ideologii národního socialismu. Usovskij sám sebe prezentuje jako autora, který mezi lety 2007-2013 publikoval 17 historicko-žurnalistických knih a jako muže, co “mluví plynně polsky, rozumí česky a umí trochu maďarsky”.

Usovskij začal žádat o granty, a to mocné lidi a instituce z Ruska. Mezi jeho adresáty patřili státem placený Institut strategických studií nebo Dmitrij Peskov, vlivná osoba Kremlu a Putinův tiskový mluvčí. Mezi adresáty byl i Putinův ideolog Vladislav Surkov, který je podle uniklých emailů zodpovědný za separatistické akce na východě Ukrajiny.

Další vlivná osoba z okruhu Usovského přátel je Modest Kolerov, úředník Putinovy vlády. Přestože Kolerov z aktivní politiky už odešel, s vládou udržuje stále velmi dobré vztahy. V současnosti vydává ve vlastních tiskových agenturách Regnum a Rex Usovského články. Kolerov je známý jako neo-imperialista a propagátor Kulturní asociace Russkij Mir, tedy nadace zřízené v roce 2007 přímo Vladimírem Putinem. Ta je považovaná za nástroj ruské zahraniční politiky a je v Gruzii a v Baltských zemích zakázaná.

Mám totiž plán…

Jak revoluce na Ukrajině postupovala a Rusko se čím dál tím víc angažovalo na východě Ukrajiny, rostla v Evropě nevole vůči ruské agresi. Bylo proto potřeba najít komunikační strategii, která by propagovala ruský pohled na svět. A Usovskij přišel s nabídkou: V zemích Visegrádské čtyřky najde podobně smýšlející lidi, kterým zaplatí za to, aby organizovali pochody a demonstrace proti „banderovské, fašistické a agresivní Ukrajině“.

Foto: Wojciech Grzedzinski

Štěstí se na Usovského usmálo v roce 2013, když našel sponzora v Moskvě, který mu poskytl grant v hodnotě sto tisíc eur (přibližně dva a půl milionu korun). Dvacet tisíc eur Usovskij hned utratil za nové auto. Za zbytek peněz se poté snažil vytvořit a organizovat síť „svých lidí”. Peníze obdržel v hotovosti v Moskvě. O celé transakci by se nikdo nedozvěděl, nebýt Usovského nutkání se okamžitě pochlubit na Facebooku.

Jeho mecenášem se stal Konstantin Malofejev, ruský byznysmen známý jako podporovatel šíření ruského vlivu ve světě. A také jako ten, kdo pomohl Marine Le Pen vyřešit její finanční problémy. Prostředníkem mezi Alexandrem Usovskym a Malofejevem byla Elena Šarokina, která na „grant” měla dohlížet.

Teď už Usovskému zbývalo dořešit poslední problém – sehnat kontakty v Česku, Polsku, na Slovensku a v Maďarsku.

Hledání komparzu

V Česku se Usovskij rozhodl najít spřízněné duše a potenciální organizátory demonstrací na internetu. Zaměřil se na webové stránky, které šířily proruské postoje. Na Facebooku si vybíral skupiny jako „Česko – Slovensko – Ruské priateľstvo a Slovanská vzájomnosť II”. V Polsku pak „Polsko-Rosyjskie Forum Historyczne”, „Braterstwo Polsko – Rosyjskie, Братство Польско – Российское”, „Rosja w superlatywach”. Na Slovensku si Usovskij oblíbil facebookovou skupinu RUSKO-SLOVENSKÉ priateľstvo / СЛОВАЦКО-РУССКОЕ приятельство. Tato skupina má přes 31 tisíc členů a sdílí články a analýzy prokremelských webů. Jeden z administrátorů skupiny je Pavol Privalinec, místopředseda krajně pravicového Slovenského hnutí obrody.

Česká spojka

Správcem skupiny “Česko – Slovensko – Ruské priateľstvo a Slovanská vzájomnosť II” byl donedávna Ladislav Kašuka, česká spojka Usovského. Kašuka se živí jako dispečer ostrahy v obchodním centru v Praze. V roce 2014 si prošel osobním bankrotem a založil facebookovou stránku Ladislav Kašuka – STOP zločinům kapitalismu. Je bývalým členem komunistické strany. Obdivuje Stalina, Gottwalda, Putina nebo Asada.

Foto: Wojciech Grzedzinski

Na základě uniklé komunikace víme, že Usovskij posílal Kašukovi peníze, které potřeboval na propagační materiál, jako jsou vlajky, bannery a letáky nebo na kameru, na kterou by akce natáčel a materiál pak poskytnul donorům. Usovskij Kašukovi radil, aby natiskl vlajky Doněcké a Luhanské lidové republiky a Novoruska a na ty ukrajinské vylil červenou barvu, která má symbolizovat krev.

Na pravici i na levici

V Polsku byl kontaktem Usovského Wojciech Wojltulewicz. Podle vlastních slov se ale s Alexanderm Usovskýmim nikdy nesetkali. „Vše jsme vyřizovali jen online,“ tvrdí Wojltulewicz, který býval členem strany Polská domobrana, pak se dal k proruské straně Zmiana a nakonec skončil u nacionalistické Obóz Wielkiej Polski. Pro Usovského organizoval pouliční demonstrace.

Na Slovensku se Alexandr Usovskij odvolával na podporu Mariana Kotleby, šéfa parlamentní krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko. To poukazuje na zajímavý trend, a to že se spojenci Usovkého formovali jak na krajní pravici, tak na krajní levici. Usovskij v emailové korespondenci používá k pozdravu některých svých přátel hitlerovský pozdrav „Heil”. Ve svých knihách pak uvádí, že „Adolf Hitler byl k válce vyprovokován britskými a americkými kapitalisty”. Na svých stránkách se mimo jiné vyjadřuje i k 21. srpnu 1968, kdy tyto události popisuje jako den, kdy Rudá armáda zastavila „majdanizaci“ Československa.

Jedním z přátel Usovského je i polský politik Mateusz Piskorski, aktivní podporovatel slovanského nacionalismu, který byl v květnu 2016 v Polsku zatčen za špionáž.

Potěšit dárce

Poté, co Usovskij vytvořil své domnělé sítě podporovatelů, začal „formovat veřejné mínění“. To se snažil dělat tak, že své kontakty v Česku, Slovensku, Polsku a Maďarsku úkoloval, aby v určitý čas šířily a sdílely články na dané téma. Koordinoval i “spontánní” protesty.

Scénář byl ve většině zemí totožný. V Polsku Usovskij dirigoval akci polských nacionalistů na ukrajinském hřbitově ve městě Hruszowice. Nacionalisté na místě památníku rozmístili fotky dětí zabitých banderovci v roce 1943 ve Volyni. Přidal ty, které byly zabity „následovníky banderovců“ v Donbdasu v roce 2014. Kromě Hruszowice se demonstrace v Polsku konaly také ve Varšavě, Lublinu a Krakově.

Další akce s názvem „Dárek pro Porošenka“ byla organizována jak polskými, tak českými aktivisty. Zadání od Usovského znělo jasně: posbírat dětské oblečení, potřísnit ho krví (nejlépe zvířecí), za emotivního čtení dopisu, který je adresovaný Porošenkovi, dát oblečení do krabice a demonstrativně poslat Petru Porošenkovi. Dále je důležité mávání ukrajinskou vlajkou namočenou v červené barvě a volání „stop válce na Ukrajině“.

V obou případech to bylo na zakázku Alexandra Usovského. Prostředky pro demonstranty Uskovskij posílal přes banku Western Union, která je převede bez založení bankovního účtu, takže jsou peníze téměř nedohledatelné.

Není to už příliš?

Stejný úkol dostal i Usovského český kůň Ladislav Kašuka, který měl obdobnou akci zorganizovat na 1. září 2014. Usovskij v konverzaci s Kašukou zdůrazňuje, že je potřeba, aby „nějaká žena přečetla dopis ukrajinskému prezidentovi o tom, jak kvůli němu na Donbase umírají děti, a že mu tak jako dárek posílají oblečení jím zabitých dětí, které už nikdy nepůjdou do školy“. I když Kašuka vyjadřuje nejistotu, jestli to už není příliš, přislíbil akci zorganizovat.

Zprávy, které Usovskij podával z jednotlivých akcí, potřebují dovysvětlení. Počet účastníků bývá silně přehnaný. Některé akce, jako například posílání zkrvaveného dětského oblečení ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi, byly tak špatně zorganizované, že působily jako satira. Prohlášení v Polsku si vzal na starosti muž ve slunečních brýlích, který přečetl celý projev včetně redakčních poznámek typu „tuhle část textu upravíme později“.

Video pořízené na akci v polském Lubinu bylo celé natočené na smartphone, takže bylo pro vysílání ruské televize nepoužitelné. V pozadí se navíc ozývají hlasy opilců a je naprosto zřejmé, že takhle demonstrace, která by měla přitáhnout pozornost médií, opravdu nevypadá.

Po těchto výstupech si i Malofejevova zaměstnankyně Elena Šarojkina začala všímat, jak amatérsky jsou akce organizovány. Na demonstracích po celé střední Evropě se stále objevovaly stejné tváře. Problémem byla i nízká kvalita záznamu, o němž Šarojkina prohlásila, že puštění takové nahrávky do médií by bylo trapné. Usovskij tak už žádný další „grant“ od Malofejeva na své aktivity nezískal.

Peníze pravděpodobně nezískal ani od dalších sponzorů, přestože v rámci projektu nabízel tak lákavé nabídky jako třeba síť proruských webů za 269 000 eur nebo deset křesel pro proruské poslance v polském parlamentu zhruba za milion euro.

Stojí za tím Kreml?

Důkazy, které přinesly informace z Usovského online účtů, jasně nasvědčují o snaze organizovaně působit na obyvatele zemí Visegrádské čtyřky. I když se Rusko hájí tím, že jsou pro ně tyto země nepodstatné a nemá proto žádný důvod šířit zde svou propagandu, je jasné, že opak je pravdou.

Případ Usovskij nám ukazuje, že není jen jedna instituce, která by celosvětově koordinovala ruskou propagandu. Podle Františka Vrabela, který se dlouhodobě zabývá sémantickou analýzou ruských propagandistických webů, stanovuje ruská vláda pouze cíle, kterých je potřeba dosáhnout.

Do plnění těchto cílů se zapojují jednotliví aktéří, jako třeba podnikatelé blízcí Kremlu. Propagandu financují na vlastní pěst. Motivací je často patriotismus spojený se snahou udržet přátelské vztahy s ruskou vládou.


Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha. Některé texty vznikly v rámci spolupráce investigativních novinářů z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska Vsquare.

Další dodávky českých zbraní do syrské války

Další dodávky českých zbraní do syrské války

Pavla Holcová, Lawrence Marzouk, Ivan Angelovski

Oficiální stanovisko českého ministerstva zahraničí říká: „V roce 2016 jsme neudělili žádnou exportní licenci na vojenský materiál do Sýrie.“ A přesto se tam zdejší zbraně a munice dostaly. Jde o dodávky odeslané původně do Spojených států. Pentagon zaručil českým úřadům, že koncovým uživatelem bude americká armáda. Ve skutečnosti je následně přeposlal do Sýrie. Oficiálně na školení a vybavení rebelů bojujících proti Islámskému státu a prezidentu Asadovi.

Teď už bereme všechno

Z veřejně dostupných dokumentů jsme zjistili, že americké ministerstvo obrany nakoupilo ve středoevropském regionu zastaralé AK-47, granátomety, minomety a další sovětskou vojenskou techniku téměř za půl miliardy dolarů (přibližně 12,5 miliardy korun). Tu pak předalo dál do Sýrie – přičemž obchodním partnerům nepravdivě sdělovalo, že uživateli budou Američané.

Pentagon chtěl původně v rámci syrského programu Train and Equip (Proškol a vybav) investovat 500 milionů dolarů do vojenského vybavení a zaškolení umírněných syrských bojovníků, kteří by se postavili ISIS. V plánu bylo nakupovat moderní americké zbraně. Tento program ale nedopadl podle představ Pentagonu, protože jen malá část proškolených a vybavených bojovníků opravdu stanula v bojové linii.

Proto Washington v září roku 2015 oznámil změnu plánu. Peníze byly z původního školícího programu přesměrovány čistě na vojenské vybavení skupin, které už s Islámským státem bojovaly. Konkrétně jde o přibližně 50 tisíc převážně kurdských bojovníků, kteří bojují proti Islámskému státu v severní Sýrii.

Ke změně došlo i ve výběru nakupovaných zbraní. Pentagon upustil od moderní americké techniky a dal přednost nákupu zastarávajících armádních přebytků sovětské provenience ze skladů balkánských zemí a středovýchodní Evropy. S tím, jak postupují boje o město Rakka, hlavní sídlo Islámského státu, nastává nouze o zbraně i střelivo, takže Pentagon slevil ze svých požadavků jak na kvalitu, tak na stáří dodávané techniky. Například u stáří munice nyní místo původních pěti let připouští dokonce až čtyřicet let.

Jak to funguje

Nákupy zbraní a munice pro syrské rebely probíhají třemi způsoby.

Část zbraní nakupuje Pentagon v rámci velení speciálních operací (Special Operations Command – SOCOM), druhým nákupčím je oddělení vojenské výzbroje. Třetí oddělení amerického ministerstva obrany, které ve velkém nakupuje zbraně a munici sovětského stylu s plánem dodat je do Sýrie, se jmenuje Project Manager for Maneuver Ammunition Systems, PM-MAS. Toto oddělení má oficiálně zabezpečovat dodávky zbraní z postkomunistické Evropy pro americkou armádu, „další agentury“ a jejich partnery.

S programem PM-MAS je spojeno hned několik skandálů. PM-MAS vybrali nezkušeného a nekvalifikovaného obchodního partnera, takže náklad bosenské munice, který měl zamířit do Iráku, zmizel.

Podobně skandální byl případ nákupu údajně albánské munice. Ta ale pocházela z Číny a v Albánii byla jen přebalena do nových krabiček a odeslána jako albánská munice do Afghánistánu. Spojené státy americké totiž podle vlastních zákonů nesměly čínskou munici nakupovat. Tato kauza vstoupila i do populární kultury, v roce 2016 o ní vznikl film War Dogs (česky Týpci a zbraně).

Prozkoumali jsme sedm veřejných zakázek, které v roce 2016 zadával PM-MAS. Zjistili jsme, že se v nich jedná o nákup zbraní z Česka, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, Rumunska a Gruzie. Podle dokumentů jsou zbraně nakupovány pro již zmíněný syrský program Train and Equip. Hodnota těchto sedmi veřejných zakázek je 71 milionů dolarů (1,7 miliardy korun), celkový objem zbraní putujících odtud do Sýrie je ale pravděpodobně mnohonásobně větší.

Masivní nákupy zbraní sovětského typu se nelíbí Rusku. Ruské ministerstvo zahraničí veřejně odsoudilo vývoz bulharských a rumunských zbraní do Sýrie. Navíc prohlásilo, že tyto dodávky vojenského materiálu nejsou jen porušením mezinárodních závazků o obchodu se zbraněmi, ale že zbraně jsou vyráběny nelegálně, protože licence na výrobu těchto zbraní už vypršely.

Zbraně na Blízký východ… Co by se tak mohlo zvrtnout?

Pro každý vývoz zbraní potřebuje exportér předložit sérii dokumentů, aby dostal exportní licenci. Tu schvaluje ministerstvo zahraničí a ministerstvo průmyslu a obchodu. Jeden z dokumentů – takzvaný certifikát koncového uživatele – má garantovat, aby se zbraně nedostávaly k teroristům nebo do nepřehledných občanských válek nebo konfliktních zón.

Uvádět nepravdivé informace v certifikátech konečného uživatele je proto nelegální. A podle dokumentů, které máme k dispozici, Pentagon v tomto ohledu selhal. V dokumentaci tvrdil, že koncovým uživatelem zbraní bude americká armáda, nikoliv syrští rebelové.

České ministerstvo zahraničí ke zjištění, že čeští zbrojaři jen od září 2015 dodali do Sýrie zbraně za 1 704 780 000 korun,  nejprve sdělilo, že se k „čistě spekulativním informacím“ nebude vyjadřovat. Když jsme tiskovému oddělení ministerstva poskytli dokumenty, které prokazují, že zbraně z Česka nakoupené americkou vládou jsou opravdu používány v Sýrii, oficiální reakce byla následující:

„Odpovědnost za dodávky pro konečné uživatele v USA je plně v kompetenci daných konečných uživatelů v USA, a to i v případě možných dodávek v rámci programů zahraniční vojenské pomoci. ČR tyto programy podporuje, jelikož cílí k posílení mezinárodní bezpečnosti (včetně EU a ČR) včetně boje proti (eliminace) ISIL a dalším teroristickým organizacím po celém světě (…)”.

Je proto otázkou, zda se ministerstvo zahraničí stalo obětí nepravdivých informací Američanů, nebo zda od počátku vědělo, kde zbraně reálně skončí.

Dokument potvrzující nákup zbraní z České republiky do Sýrie

Jen tři dny poté, kdy jsme na české ministerstvo zahraničí zaslali dokumenty z americké databáze veřejných zakázek, které jasně ukazovaly, že zbraně dodané z Česka rovnou poputují do Sýrie, byly údaje v této databázi změněny.  Tak, aby v nich nebyla žádná zmínka o Sýrii. Ve stejnou dobu byl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v USA na meetingu Globální koalice pro boj s ISIS.

Roy Isbister z neziskové organizace pomáhající budovat bezpečné zóny v oblastech konfliktu Saferworld k tomu říká:

„Američané, Evropané a mnohé další státy spoléhají na certifikáty koncového uživatele jako klíčový nástroj, který má zabránit tomu, aby se zbraně oficiálně dostávaly do rukou zločinců, teroristů, gerilových bojůvek nebo brutálních diktatur, které potlačují občanské svobody. Pokud se někdo, kdo má certifikáty koncového uživatele kontrolovat, rozhodne používat nebo schvalovat falešné údaje, aby kryl dodávky zbraní do Sýrie, riskuje zhroucení celého kontrolního systému.“

Patrick Wilcken, odborník na obchod se zbraněmi z neziskové organizace Amnesty International, dodává, že masivní příliv zbraní do tohoto regionu může značně ovlivnit budoucnost Blízkého východu:

„Vzhledem k nedostatku bezpečnosti v této oblasti je velmi pravděpodobné, že zbraně budou dále v oběhu, a tím pádem bude velmi složité upevňovat mezinárodní právo a smlouvy na ochranu základních lidských práv.“

1 2 3 4 9