Vyzkoušeli jsme za vás: Praní peněz? V Česku žádný problém

Kamil Kouba, Pavla Holcová

Záměr byl jednoduchý: založit firmu, otevřít v bance účet a postupně porušit úplně všechna písmena paragrafu 6 zákonu č. 253/2008 Sb. (to je paragraf, který v tomto zákonu proti praní špinavých peněz definuje podezřelý obchod). Oproti velkým drogovým kartelům nebo diktátorům byl náš rozpočet, který jsme do celého projektu mohli investovat, velmi omezený. Nakonec jsme však ještě ušetřili. Cílem bylo zjistit, kdy někdo odhalí zjevně podezřelý obchod a zastaví nás. Nezastavil nás nikdo.

  • Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu

§ 6

Podezřelý obchod (1) Podezřelým obchodem se pro účely tohoto zákona rozumí obchod uskutečněný za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legaliZáměr byl jednoduchý: založit firmu, otevřít v bance účet a postupně porušit úplně všechna písmena paragrafu 6 zákona č. 253/2008 Sb. (je to paragraf, který v tomto zákonu proti praní špinavých peněz definuje podezřelý obchod). Oproti velkým drogovým kartelům nebo diktátorům jsme měli jen velmi omezený rozpočet, který do celého projektu můžeme investovat. Nakonec jsme však ještě ušetřili. Cílem bylo zjistit, kdy někdo odhalí zjevně podezřelý obchod a zastaví nás. Nezastavil nás nikdo.zaci výnosů z trestné činnosti nebo podezření, že v obchodu užité prostředky jsou určeny k financování terorismu, nebo že obchod jinak souvisí nebo je spojen s financováním terorismu, anebo jiná skutečnost, která by mohla takovému podezření nasvědčovat, a to pokud například

a) klient provádí výběry nebo převody na jiné účty bezprostředně po hotovostních vkladech,

b) během jednoho dne nebo ve dnech bezprostředně následujících uskuteční klient nápadně více peněžních operací, než je pro jeho činnost obvyklé,

c) počet účtů zřizovaných klientem je ve zjevném nepoměru k předmětu jeho podnikatelské činnosti nebo jeho majetkovým poměrům,

d) klient provádí převody majetku, které zjevně nemají ekonomický důvod, anebo provádí složité nebo neobvykle objemné obchody,

e) prostředky, s nimiž klient nakládá, zjevně neodpovídají povaze nebo rozsahu jeho podnikatelské činnosti nebo jeho majetkovým poměrům,

f) účet je využíván v rozporu s účelem, pro který byl zřízen,

g) klient vykonává činnosti, které mohou napomáhat zastření jeho totožnosti nebo zastření totožnosti skutečného majitele,

h) klientem nebo skutečným majitelem je osoba ze státu, který nedostatečně nebo vůbec neuplatňuje opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, nebo

i) povinná osoba má pochybnosti o pravdivosti získaných identifikačních údajů o klientovi.

Plán

Způsobů, jak vyprat peníze, abychom u toho nebyli přistiženi, je celá spousta. Naším cílem ale bylo naopak spustit alarm – aktivovat veškeré obranné mechanizmy finančního systému. Proto byl pokus proveden úmyslně nápadně a křiklavě.

Rozhodli jsme se vytvořit dvě postavy provinčních „manažerů“, kteří zastupují naprosto reálného balkánského drogového krále. V Česku se pro něj snaží založit firmu a otevřít bankovní účet bez toho, že by sem musel byť jen přijet, protože kdo má firmu a bankovní účet, má hotovou infrastrukturu k praní peněz. Na jeho bankovní účet budeme posílat jednu podezřelou platbu za druhou až do okamžiku, kdy si toho někdo všimne, nahlásí to jako podezřelé platby a Finanční analytický úřad (FAÚ) účet zmrazí. Součástí našeho záměru bylo i otevřené sdělení, že skutečný vlastník chce zůstat utajen, a jako nastrčeného majitele jsme chtěli přivést náhodného bezdomovce. Aby bylo varovných signálů dost, vědomě jsme zamýšleli uvádět země jako Srbsko nebo Bosna a Hercegovina, kde potírání špinavých peněz není zrovna priorita.

Identity

Vytvořit si falešnou identitu manažera dnes není nic náročného. Stačí si vybrat jméno, koupit předplacenou SIM kartu, zřídit e-mailový účet a vytvořit falešné vizitky. Falešnou identitu drogového krále jsme zřizovat nepotřebovali, stačilo si vybrat z plejády balkánských mafiánů. Naše volba padla na Radoljuba Raduloviče, skutečně žijící osobu, která má v kruzích organizovaného zločinu přezdívku Miša Banana.

  • Příběh Radoljuba Raduloviče

Radoljub Radulović (narozen roku 1948) je mimořádně vlivný srbský podnikatel. Jeho podnikání se táhne přes celou severní polokouli, oficiálně je majitelem nespočetných kasin, nemovitostí, hotelů a jedné společnosti na přepravu banánů z Latinské Ameriky. Podle mezinárodních orgánů činných v trestním řízení má také úzké vazby na obchodníky s kokainem.

Mezinárodní vyšetřovatelé označují Raduloviče za jednoho z nejmocnějších mužů drogového kartelu Darko Šariče – krále balkánských mafií, který je v současné době ve vazbě za dovoz 7,4 tun kokainu do Evropy.

Podle zprávy sestavené Britskou agenturou pro závažnou organizovanou kriminalitu má Radoljub Radulovič v kartelu na starosti lodě, trasy a offshorové bankovní účty. Sám Radulovič popírá jakékoliv pochybení a zůstává záhadnou a vlivnou postavou v pozadí, zatímco se vyšetřovatelé snaží rozklíčovat drogový byznys Darko Śariče.

Balkánští narkobaroni v Praze – Život a dílo Darko Šariće

Abychom přitáhli pozornost k našemu podezřelému chování, vpašovali jsme do příběhu pár klíčových narážek. Kromě samotného jména Radoljub Radulović, které by už samo o sobě mělo působit preventivně jako překážka k založení firmy, jsme zmiňovali dovoz ovoce z Kolumbie, přezdívku Miša Banana, fakt, že Radoljub nemůže cestovat do EU, a zdůraznili jsme, že se jeho jméno nikde nesmí objevit. A že peníze nejsou problém.

Firmy, které prodávají firmy

Pokud podnikáte tak, že se živíte zakládáním a prodejem firem, jste ze zákona takzvaná „povinná osoba“. V praxi to znamená, že pokud se vám váš klient nepozdává, popřípadě vypadá, že zřizuje firmu pro někoho, kdo se nechce identifikovat, měli byste mu odmítnout poskytnout své služby. Nebo je poskytnout, ale následně podivného zákazníka nahlásit Finančnímu analytickému úřadu (FAÚ).

Samotný FAÚ v roce 2013 udělil pokutu dva a půl milionu korun firmě za to, že společnost zakládající a prodávající firmy „nesplnila opakovaně povinnost při identifikaci a kontrole klienta“. Společnost se odvolala, ale u soudu definitivně prohrála letos v únoru.

Domluvili jsme si setkání s manažery několika společností, které prodávají už založené firmy. Jen v jedné z nich nás přesvědčovali, že poskytnutí jakéhokoliv nastrčeného majitele českého původu nejde. Další dvě společnosti nám nastrčené jednatele i majitele rovnou započítaly do kalkulace.

Všechny společnosti nám ale navrhly řešení, jak vlastnictví firmy anonymizovat tak, aby nikdy nikdo nebyl schopen zjistit, kdo je reálným vlastníkem.

Ceny za nákup společnosti s nastrčeným ředitelem na virtuální adrese a jejich první rok provozu se pohybovaly v rozmezí 20 000 až 100 000 korun.

Jakože někdo z ulice?

Nakonec jsme se rozhodli pro to nejlevnější řešení, a sice sehnat nastrčeného majitele a ředitele na ulici. Všem podnikatelům zakládajícím firmy na klíč jsme tohle řešení navrhli – nepozastavil se nad ním nikdo. Podle litery zákona jsme výslovně naplnili definici podezřelého obchodu a měli jsme skončit nahlášeni dozorujícím orgánům. Ze všech oslovených firem to nikdo neudělal.

Ředitel z Hlaváku

Ředitele a majitele jsme hledali na Hlavním nádraží. Kupodivu to byla nejobtížnější část plánu.

V pošmourném březnovém odpoledni roku 2018 je na Hlaváku ještě větší deprese než obvykle. Zima zalézá za nehty i lidem, kteří jen rychle běží parkem na vlak. Přemluvit bezdomovce mrznoucího na lavičce, aby za pár stovek podepsal nějaké papíry, se zdálo snadné. Paradoxně právě bezdomovci se ukázali jako opatrnější a podezíravější než všichni zakladatelé firem na prodej, které jsme oslovili.

Museli jsme proto zvolit jiný přístup a najít si někoho, kdo už nemá moc co ztratit. Vydali jsme se proto na místo se zvýšenou koncentrací drogově závislých.

  • Příběh Karolíny
Karolíně (jméno bylo změněno) je 42 let. Ví, jak vypadá dno, protože si ho několikrát prohlídla pěkně zblízka. V 17 letech otěhotněla, byl to kluk. U maminky se moc nezdržel, šel k adopci. Karolína má trvalý pobyt na úřadě a na krku 27 exekucí. Jenom letos přibyly další čtyři. Přestože už nemá moc co ztratit, bojuje. Snaží se chodit do práce, tváří se, že je čistá a spolehlivá. Pořád klopí hlavu, dívá se do země a mluví potichu. Když ji oslovíme s tím, jestli by nám nepodepsala nějaké dokumenty a nedala k ofocení občanku, nemá s tím nejmenší problém.

„Potřebujete občanku, že?“ ptá Karolína se místo pozdravu.

Vyfotili jsme si její občanku a vyrazili zařídit firmu. Z několika nicneříkajících názvů jsme si vybrali ten, co zněl nejvíc balkánsky. Ověřit Karolínin podpis na CzechPOINTu a přepsat na ni firmu trvalo asi hodinu. Karolína se tak stala novou ředitelkou i jednatelkou firmy.

Podezřelý obchod

Pokud v první fázi našeho projektu zakladatelé firem k prodeji váhali s tím, jestli nás nahlásit, teď už váhat neměli. „Ředitelka z ulice“ byla učebnicovou ukázkou podezřelého obchodu. Nápadné mělo být zejména porušení těchto písmen paragrafu 6 zákona:

e) Prostředky, se kterými Karolína disponuje, neodpovídají jejím majetkovým poměrům – s plným vědomím, že jde o člověka z ulice, zapsali Karolínu jako vlastníka a jednatele firmy.

f) Firma byla s vědomím obchodníka zřízena v rozporu s účelem, pro který byla zřízena, neboť obchodník věděl, že pravým účelem firmy je zakrytí skutečného vlastníka Radoljuba Raduloviče, jenž si nepřeje figurovat v jakýchkoli listinách.

g) S plným vědomím obchodníka jsme vykonávali činnosti, které vedly k zastření totožnosti skutečného majitele. Majitelem se stala osoba nalezená na ulici.

h) Zastupovali jsme klienta, který nejen že je hledaným drogovým králem, ale zároveň pochází ze Srbska, země, jež byla Mezinárodním výborem proti praní špinavých peněz (FATF) označena jako vysoce riziková a každá transakce nebo klient z této země musí být důkladně prověřováni.

i) Po celou dobu jsme jednali na základě fiktivních jmen podložených pouze vizitkami, falešnými e-mailovými adresami a jednorázovými telefony, aniž nás kdokoli požádal o doklad totožnosti.

Prodejci firem se nepozastavili nad tím, že veškerou poštu mají přeposílat na e-mail Radoljuba Raduloviče, vytvořený speciálně pro tento účel.

Zbývala poslední výzva: bankovní účet.

Banky mají být tím nejsilnějším nástrojem pro boj s praním špinavých peněz. Jak ale ukazují kauzy minulých let, ne všechny a ne vždycky dokáží dostát svojí roli. Banka Wachovia v New Yorku prala peníze pro jeden z nejbrutálnějších drogových kartelů, banka HSBC prala peníze pro africké diktátory, banka DanskeBank prala peníze pro prezidentskou rodinu z Ázerbájdžánu…

S Karolínou máme sraz na Václavském náměstí. Spousta bank je tu v pěší vzdálenosti. Během prvního kola nás banky odmítají, protože firma ještě není zapsána v obchodním rejstříku. Až zapsána bude, založit pro ni účet prý nebude problém.

Druhé kolo nastává o týden později, kdy nám dojde e-mail, že firma už je pod novým názvem v obchodním rejstříku a že Karolína je uvedena jako jediná jednatelka a majitelka.

Sjednáváme si schůzku v bance. Dorazíme jen s malým zpožděním, zpocené z pražského letního žáru. Karolíně předávám papíry a připomínám, co má odpovědět, kdyby se kdokoliv na cokoliv ptal: To nevadí, že bydlí na úřadě, má to pro ni být nový start do života. Kamarád Radoljub Radulovič do ní chce investovat peníze, protože věří, že tentokrát to zvládne a z ulice se dostane.

Karolína jde dovnitř a já čekám před bankou. Hotovo je za dvacet minut, nikdo se na nic neptal. V bance si okopírovali Karolíninu občanku a výpis z obchodního rejstříku a slíbili, že zítra odpoledne bude všechno připravené, a vyzvali ji, ať se zítra dostaví k podpisu.

Odpoledne je hotovo ještě rychleji, stačí pár podpisů, Karolíně dávám slíbenou finanční odměnu a ona mi na oplátku dává přístupové kódy k mobilnímu bankovnictví. Nejhledanější balkánský drogový král by teď mohl mít plnou kontrolu nad bankovním účtem v jednom z českých bankovních domů.

Bylo to rychlejší a levnější, než jsme předpokládali. Tak mnohočetné porušení zákona není jen selháním několika jedinců, poukazuje spíše na špatně fungující systém: bezdomovci na ulici projevili větší opatrnost než zaměstnanci firem a bank.

Nezveřejňujeme pravá jména ani neprozradíme banku, ve které si hledaný drogový král otevřel bankovní účet. Pokud se však někdo v textu pozná, má stále možnost případ reportovat Finančnímu analytickému úřadu.

Tuto reportáž jste si mohli přečíst díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Proč si myslím, že Janova vražda nikdy nebude vyšetřena

Pavla Holcová

Obecně je vraždu novináře dost těžké vyšetřit. Podle neradostných statistik, které vede Výbor na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists), je 70 procent novinářů zavražděno kvůli příběhu, na němž pracují. Pouze deset procent vražd je nakonec objasněno. Pro porovnání – „obyčejné vraždy“ mají v Česku a na Slovensku objasněnost kolem 80 procent.

Půl roku je kritická doba, kdy se ještě dá něco zjistit, něco vyšetřit. Slovenská policie nás ale nechává bez odpovědí i na ty nejbanálnější otázky. Policie i prokuratura tvrdí, že jejich mlčení je vzhledem k odhalení a usvědčení pachatelů nezbytné. Tomu by se možná dalo věřit, kdyby jednými dostupnými informacemi nebyly ty o různých policejních selháních.

Slovenská média, která ze své podstaty mají enormní zájem na tom, aby byla vražda vyšetřena, informovala o několika zásadních selháních při vyšetřování:

  • Na místě činu nebyl přítomný soudní lékař.
  • Datum a čas úmrtí byl určen špatně, a to rovnou o tři dny. Správné datum úmrtí bylo určeno až tři týdny po vraždě.
  • Policie včas nepožádala veřejnost, která se pohybovala v okolí místa činu, aby si řidiči archivovali nahrávky z bezpečnostních kamer v autech. Udělala to až 4. března, tedy v momentě, kdy už bylo příliš pozdě a většina záznamů byla ztracena.
  • Detailní obhlídka okolí místa činu proběhla až měsíc po vraždě, 27. března.
  • Šéf protikorupční jednotky NAKA Róbert Krajmer, o kterém Jano mimo jiné psal, byl mezi prvními policisty na místě činu. Policejní prezident Tibor Gašpar se to snažil vehementně popírat, Krajmera ale natočila TV JOJ.

Podle právníka rodiny Kuciakových Daniela Lipšica, který má přístup do vyšetřovacího spisu, policie během začátku vyšetřování zničila důležitý důkazní materiál. „Nebyli zabezpečené důkazy, přičemž některé znalci nalezli až následně na fotodokumentaci. Obhlídka byla dělána způsobem, že ještě před ní došlo k manipulaci s těly. Je možné, že byly zničeny stopy. To se ale už nedozvíme. A to je problém, protože obhlídka místa činu je neopakovatelný úkon,“ uvedl pro Televizi JOJ Daniel Lipšic.

K nám novinářům se navíc dostaly zprávy o tom, že spolupráce zahraničních policejních orgánů se slovenskými vyšetřovateli je poněkud komplikovaná, protože ti slovenští sdílejí jen minimum informací. To na důvěře ve zdárný pokrok ve vyšetřování zrovna nepřidá.

Po půl roce se lidé, kteří selhali, vracejí na politicky exponovaná místa – Róbert Krajmer, policista, který na místě činu neměl co dělat, a přece na něm byl mezi prvními, jde na slovenské ministerstvo vnitra. Na ministerstvo vnitra míří i Tibor Gašpar, policejní prezident, který byl nucen na nátlak veřejnosti odstoupit. Stal se poradcem slovenské ministryně vnitra Denisy Sakové (SMER – sociálna demokracia). A aby toho nebylo málo, Gašpar se stal poradcem i českého ministra vnitra za sociální demokracii Jana Hamáčka. Protože SMER se vždycky dokázal postarat o „Svoje lidi“. A „Naši lidé“ na oplátku konají, když nemají, a nekonají, když mají.

Jako novináři občas suplujeme práci policie. Abychom mohli odhalovat korupční schémata a praní peněz, postupně jsme se naučili policejní analytické postupy. Pokud se v následujících měsících budeme muset naučit i policejní postupy při vyšetřování vraždy, abychom měli aspoň nějakou představu o tom, co se oné noci stalo, jdeme do toho. Není totiž nic horšího než nevědět. Zejména pro novináře.

Praní špinavých peněz

Praní špinavých peněz

Steffi Černá, Eva Kubániová

O praní peněz se většinou nestarají samotné kriminální gangy, ale skupiny lidí, jež jsou k tomu mnohem povolanější: globální syndikáty na praní peněz. Ty umí dokonale využít sebemenší mezeru v zákonech ve prospěch kriminálních organizací, které si je najímají.

„Podařilo se nám identifikovat čtyři sta těch nejlepších profesionálních pradlen peněz v Evropě, perou přes evropský finanční systém miliardy z výnosů z drog a další trestné činnosti. A v 99 procentech případů jsou úspěšné,“ řekl v rozhovoru pro Politico Rob Wainwright, bývalý ředitel Europolu.

Podle odhadu agentury OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) je právě teď v oběhu přibližně 2,1 triliónů dolarů (45 889 830 000 000 korun) pocházejících z trestné činnosti. Další miliardy jsou naskladněné v hotovosti. Dodnes se objevují skrýše a místnosti napěchované bankovkami, které čekají na legalizaci. Tedy na vyprání.

Pokud na bankovní účet dorazí platba, jež se podle nastavených pravidel klasifikuje jako podezřelá, je potřeba ji nahlásit. Napřed místním úřadům – v Česku je to Finanční analytický úřad, ten platbu vyhodnotí a v některých případech nahlásí dál Europolu. Pouze okolo deseti procent podezřelých transakcí se však dále prošetřuje a jen jedno procento končí konfiskací peněz. Toto číslo se podle Europolu, trochu překvapivě, od roku 2006 nezměnilo. Pokud jde o počty nahlášených podezřelých transakcí Europolu, nestojí si Česko úplně dobře. Skončilo na jednadvacátém místě z osmadvaceti. Více reportuje i Slovensko.

„Zdroják“

Jako trestný čin praní špinavých peněz lze totiž označit pouze ty případy, kde hotovost prokazatelně představuje výnos z trestné činnosti. Je tedy potřeba najít zdrojový zločin. To bývá v případě mezinárodních schémat, přes které se peníze perou, často problém. Jakmile částka přistane na bankovním účtu a banka to nenahlásí jako podezřelou transakci k prošetření, peníze jsou vyprané.

Ačkoli je praní špinavých peněz označováno jako trestný čin bez obětí, není tomu tak.

Kamil Kouba, experta na praní peněz, k tomu dodává: „Praní peněz nabývá na významu s rostoucí latentní kriminalitou, tedy takovou, která se nedaří odhalovat a přitom generuje obrovské příjmy, jako jsou například obchod s drogami, dětská pornografie, kriminalita bílých límečků či podvody ve virtuálním světě. Z širšího úhlu pohledu jsme oběti všichni, z užšího pohledu jsou to tragické osudy lidí končící na drogách nebo dětí zneužitých k prostituci.“

Nelegální peníze jsou motorem organizovaného zločinu a často úzce spojené s násilím. Odborníci se shodují na tom, že pokud by se podařilo zastavit praní peněz, zastavilo by to i přísun peněz organizovanému zločinu. Praní peněz navíc kazí i podnikatelské prostředí. Pro normální podniky je mnohem těžší bojovat s konkurencí poháněnou praním peněz. Ta totiž často poskytuje produkty nebo služby za menší než tržní hodnotu.

Proč prát

Utrácet dnes ve velkém peníze neznámého původu, aniž si toho všimne finanční správa, není snadné. Kriminálníci se tak ocitají v situaci, kdy mají sice velký obnos v hotovosti, ale nemohou ho nijak využít.

Tradičně se peníze perou přes podniky, kde je obtížné sledovat počet zákazníků nebo hodnotu a množství toho, co se v podniku prodávat má. Mezi typické pračky patří restaurace, noční kluby, soukromé estetické kliniky nebo kosmetické salóny. Výnosy z trestné činnosti jsou tak smíchány s opravdovými příjmy podniku, peníze jsou zaevidovány, zdaněny a legalizovány, jako by byly skutečným výnosem legálního podnikání.

Proces praní špinavých peněz prochází třemi fázemi: umístění, vrstvení a integrace. Špinavé peníze jsou nejdříve umístěny do finančního systému. Aby nebylo jednoduché je označit za výnosy z trestné činnosti, je potřeba je namíchat s legálními příjmy z reálného podnikání. Tomu se říká vrstvení.

Nakonec jsou tyto peníze integrovány do mezinárodních finančních systémů jako legitimní výdělky.

Prát, ale sofistikovaně

Způsobů jak vyprat špinavé peníze je mnoho, originalitě se meze nekladou. Tradiční způsoby, které využívaly legálně vlastněný byznys, nahradily sofistikované komplexní sítě firem a takzvaných proxy osob (o světě nastrčených ředitelů více zde).

Vítejte ve světě nastrčených ředitelů

Svět online bankovních institucí, anonymních online platebních služeb, peer-to-peer převodů za pomocí mobilních telefonů a využití virtuálních měn, jako je Bitcoin, ztížil sledování a detekování převodů špinavých peněz. Peníze mohou být vyprány rovněž prostřednictvím online aukcí a prodejů, hazardních her, a dokonce i díky online počítačovým hrám – špinavé peníze přeměněny na herní měnu a poté převedeny zpět na skutečné, v té chvíli již čisté peníze.

Offshore s vůní oceánu

V dnešní době elektronického bankovnictví se tradiční způsob praní přes podniky stává stále obtížnějším. Digitální peníze tak daly vzniknout offshorům, kam se od osmdesátých let přesunuly stovky miliard dolarů.

Podle studie, kterou vypracovala v roce 2016 mezinárodní finanční společnost PricewaterhouseCoopers se roční částka pohybuje mezi dvěma a pěti procenty světového HDP, tedy mezi jedním až dvěma biliony dolarů (přibližně 21 846 600 000 000 až 43 693 200 000 000 korun). Celková částka, která se nyní nachází v offshorových bankách, se odhaduje na deset procent světového HDP a má stoupající tendenci.

Jedná se o velmi prosperující a propracovanou síť lidí, kteří výměnou za „poplatek“ zavírají oči před tím, jak byly peníze získány a kdo je opravdu vlastní. Klíčoví aktéři zde jsou právníci, bankéři, účetní a osoby poskytující služby svěřence. Tyto služby představují klíčovou součást řetězce a jsou jen velmi volně legislativně regulovány. Jednou z nejznámějších společností, jež tyto služby poskytovala, byla Mossack Fonseca, jejíž data, známá jako Panama Papers, byla odhalena v roce 2017.

Typické offshorové schéma se skládá z několika úrovní anonymně vlastněných skořápkových firem a neregistrovaných trustů. A právě trusty jsou nejproblematičtější, protože jejich existence obvykle není zaevidována v žádném státu. Peněžní toky se vydají ze země, kde byly získány – třeba z Číny –, na bankovní účet řízený například trustem v Jersey, který by zase mohl ovládat společnost registrovanou na Britských panenských ostrovech. Tato společnost pak může být použita k nákupu nemovitostí v bezpečném právním městě, třeba v Londýně.

Novou výzvu v praní peněz představují kryptoměny. Přestože nemusejí být až tak anonymní, jak se může zdát, jsou čím dál tím častěji používány jak k vydírání, tak k obchodu s drogami nebo nákupu zbraní.

Když novináři suplují úřady

Jednotlivé vlády i Evropská unie se snaží prosazovat stále více předpisů v boji proti praní špinavých peněz. Tyto předpisy však vyžadují, aby finanční instituce měly zavedený systém pro odhalování a hlášení podezření na praní špinavých peněz.

Protože praní špinavých peněz zasahuje často i do několika států, je možné stíhat i cizince. Je velmi nepravděpodobné, že by za své zločiny byli potrestáni v zemi svého původu, přestože kriminální činnost vykonávají.

Klíčová je i práce novinářů. Vždyť jen díky unikům tisíců dokumentů, jako byly například Panama Papers nebo Paradise Papers, se lidé dozvěděli o rozsáhlém systému, jejž využívají ti nejbohatší na světě.

Tento text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Ozajstná Tatramatka: Jak globální drogový kartel pral peníze přes hotel v Tatrách

Cecilia Anesi, Giulio Rubino, Pavla Holcová a Ján Kuciak

Než byl náš kolega Ján Kuciak v únoru zavražděn, pracoval mimo jiné na kauze, která mapovala, jak mezinárodní drogový gang pere na Slovensku peníze. Na této kauze jsme spolu s dalšími členy mezinárodního týmu pokračovali i po jeho smrti. Během rozkrývání této kauzy jsme mimo jiné zmapovali drogový gang s vazbami na italskou mafii. Sídlili v Belgii, ale pracovali v Holandsku. Z Kostariky a Kolumbie dováželi v bednách s ovocem tuny prvotřídního kokainu. Při velké policejní operaci s krycím jménem Raak (česky Zásah) se podařilo zatknout velkou část této organizované skupiny. Belgická policie nebyla schopná rozmetat celou skupinu, protože její členové byli rozeseti po celém světě. Obchod s narkotiky tak v klidu pokračuje a zatčení belgičtí členové gangu byli rychle nahrazeni novými.

Ján Kuciak a jeho snoubenka byli zavražděni 21. února. V té době Ján na této kauze spolupracoval s Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Investigative Reporting Project Italy (IRPI) a Českým centrem pro investigativní žurnalistiku (investigace.cz). Ti všichni přispěli k tomu, aby byla kauza dokončená.

Belgický drogový král

Kauza je označována za jeden z největších drogových případů v dějinách Belgie. Oficiální vyšetřování obchodu s kokainem a jeho pašování zahrnovalo 34 obviněných. Zabavené věci měly hodnotu přes osm milionů eur. Proces trval více než čtyři roky, finální verdikt padl 1. února 2017.

Velkou část kokainu dováželi hlavní organizátoři – rodina Aquinových – přes přístav v Rotterdamu. To by mohlo vysvětlovat, proč se Nizozemsko v posledních letech stalo evropskou vstupní branou pro latinskoamerický kokain.

Právník Sven Mary, Rafael Aquino, Nico Beckx, Lucio Aquino a Raf Beckx během přestávky,kdy čekají na vynesení rozsudku. Autor: BELGA PHOTO, LUC CLAESSEN

 

Šéf celého rodinného klanu Silvio Aquino se narodil a žil se svým italským otcem v malebném Maasmechelenu. Město asi o 38 000 obyvatelích leží v belgickém regionu Flandry. Během několika desítek let se ze Silvia Aquina stala klíčová postava světového obchodu s drogami. Jeho jediné známé předchozí zaměstnání bylo v pizzerii.

Policejní operace Zásah ale nebyl první Aquinův střet se zákonem, usvědčen byl předtím už několikrát. Poprvé v roce 1998 za mezinárodní obchod s drogami. Pak v roce 2004 v Nizozemí za únos muže, který mu místo kokainu prodal cukr moučku. A pak opět v Belgii v roce 2014 – tentokrát pro zločinné spiknutí a export šesti a půl tun tablet extáze do Austrálie.

  • Kalábrijské kořeny
Rodina Aquinových se přestěhovala do Belgie z Itálie v druhé polovině šedesátých let. Podle italského antimafiánského prokurátora Vincenza Luberta si měla udržovat vazby na svou rodnou oblast v severní Kalábrii. Tuto oblast ovládá klan Zingari, který má údajně pod palcem drtivou většinu kriminálních aktivit v regionu, včetně obchodování s drogami. Zingari je etnicky romská skupina, která se za posledních deset let připojila k mafiánské skupině ´Ndrangheta. Ta ovládá okolo 90 procent světového dovozu kokainu do Evropy.

Holohlavý, čistě oholený a svalnatý Silvio Aquino vypadal jako tvrďák. Taky tak pracoval. Důkazní materiál předložený soudu vykresloval Aquina jako člověka, který svou rodinu ctí nade vše a tvrdě pracuje na tom, aby zbohatla.

„Jsem z ulice, unášel jsem lidi, dělal jsem to celý život,“ říkal svým společníkům, „nechci problémy, chci dobrý byznys a chci vydělat peníze pro rodinu.“

Přestože Silviův starší bratr Raf si nechával říkat „kmotr“, byl to Silvio, kdo skutečně tomuto klanu vládl.

Silvio Aquino si za manželku vzal Slovenku Silvii Liškovou a ta se stala středobodem jeho života. Pojmenoval po ní luxusní vilu v Maasmechelenu, kde spolu žili. Vila byla opevněná jako bunkr, zabezpečená kamerovým systémem a ze všech stran oplocená. Podle soudního spisu navíc Aquino probíral s manželkou svou každodenní práci.

Silvio budoval svůj drogový klan společně s bratry. Do značné míry ale spoléhal i na řadu dalších spolupracovníků a partnerů, kteří tak tvořili větší kartel. Ten byl hierarchicky strukturovaný s jasným rozdělením rolí. Podle rozsudku antverpského soudu kartel fungoval „už velmi dlouho“, než si ho policie všimla.

Město Maasmechelen se ukázalo být skvěle situovaným ústředím kartelu. To, že leží poblíž belgicko-holandských hranic, se ukázalo jako strategická výhoda. Kartel totiž mohl v rámci několika minut překročit hranici mezi oběma zeměmi, a tím znesnadňoval policii monitorování.

Aquinové. Autor: BELGA PHOTO LUC CLAESSEN

Sami Aquinovi navíc byli opatrní. Akce plánovali jen osobně, aby se vyhnuli odposlouchávání telefonů. Zásadně používali přezdívky a kódovací jazyk, aby ochránili svou pravou identitu. A zdá se, že to fungovalo. Rodina Aquinů dokázala nashromáždit obrovské množství hotovosti, vlastnila drahé vily a celý vozový park sporťáků. Přitom neměla žádný oficiální příjem.

Zato ten neoficiální příjem byl značný. V rámci vyšetřování žalobci odhadli, že jen během osmi měsíců, po které policie Aquinovy sledovala, dovezli do Evropy 2 400 kilogramů vysoce kvalitního kokainu. Za prodejní cenu ve výši 29 000 eur (tehdy přibližně 800 000 korun) za kilogram a po odečtení nákladů by organizace během tohoto období vydělala nejméně 20 milionů eur (tehdy přibližně půl miliardy korun). Odhaduje se, že množství odhaleného kokainu, které v roce 2014 Aquinovi dovezli, představovalo 5 procent veškerého zabaveného kokainu v Evropě.

Přístav v Rotterdamu, který rodina využívala pro své zásilky, odbavuje okolo 11 milionů kontejnerů ročně, z nichž pouze 50 000 (méně než půl procenta) zvládají celníci zkontrolovat. To z Rotterdamského přístavu dělá otevřenou bránu pro drogy. Podle nizozemské policie prochází až 50 procent veškerého kokainu dovezeného do Evropy právě tímto přístavem.

Přístup k vyšetřovacímu spisu umožnil novinářům zjistit, jak skupina minimalizovala i to malé riziko kontroly. O zásilky patřící kartelu se postarali dva komplicové pracující přímo v přístavním doku.

Komplicové z doku

Hlavním obchodním artiklem Aquinových bylo pašování vysoce kvalitního kokainu přímo z Kolumbie, a to v zásilkách s banány. Protože ovoce patří do kategorie rychle se kazícího zboží, celý celní proces byl zrychlený. U takového typu zboží přístavní úředníci většinou nechtějí riskovat, že se zboží zkazí kvůli důkladné celní kontrole celého nákladu.

Silviu Aquinovi však nestačilo vydělávat jen na kokainu. Našel dokonce způsob, jak prodat ony maskovací banány. Vytvořil k tomu síť spolupracovníků v Nizozemsku, Belgii, a dokonce i na Slovensku, kteří banány prodávali do obchodů s potravinami. Zákazníci tak neměli vůbec tušení, že jejich banány se dostaly přes Atlantik jako vycpávka mezi balíky kokainu. (Je možné, že podobným způsobem se dostala jedna špatně zpracovaná zásilka kokainu i do pražského Lidlu v dubnu 2015. Nález 110 kilogramů kokainu v banánech tehdy vzbudil značný rozruch, česká policie původce nevypátrala.)

První zastávkou kontejnerů však nebyl Rotterdam, ale Antverpy. V Antverpách se mělo vyřídit celní i přístavní papírování a kontrola nákladu. V Rotterdamu se o zkontrolované kontejnery už nikdo nezajímal.

 

Podle soudního spisu spoléhal kartel na dva antverpské přístavní dělníky, kteří se měli postarat o hladký průběh papírování i kontroly: Marinuse Simonse a Sabine Nestorovou. Právě tato belgická dvojice pomohla Aquinovým dostat se v kokainovém byznysu na vrchol.

Sabine Nestorová pracovala jako zapisovatelka (marqueur) pro belgického dovozce ovoce Belgian New Fruit Wharf. Její práce spočívala v tom, že měla dozorovat příchozí lodě a jejich náklad. Vyšetřovatelé posléze zjistili, že opakovaně označovala kontejnery naplněné Aquinovými drogami jako zkontrolované, přestože zkontrolované nebyly.

Marinus Simons, partner Nestorové, pracoval jako přístavní dělník přímo na molu, kde kotvily a vykládaly se lodě se zásilkami pro Aquinovy. Simons tak přispěl k hladkému odbavení drogových zásilek především svými detailními znalostmi o námořních trasách lodí.

Když policie zjistila, že Nestorová a Simons jsou komplicové Aquinových, rozhodla se udělat v jejich společném domě razii. Ta byla součástí větší koordinované policejní akce, která se odehrála po celém Holandsku. V domě Nestorové a Simonse objevili luxusní zboží včetně kabelek Louis Vuitton, šperků či účtů za nábytek. Jen hodnota věcí nalezených přímo v domě přesáhla 100 000 eur (tehdy přibližně 2 700 000 korun). Policisté také našli adresář s panamskými telefonními čísly, což u přístavních dělníků považovali za velmi neobvyklé.

Během policejní akce byli zatčeni tři ze šesti bratří Aquinových včetně Silvia. Pozatýkány byly i jejich manželky a další komplicové. Osm měsíců sledování a vyšetřování skončilo. Začal proces, který trval tři roky.

Praní peněz na čerstvém tatranském vzduchu

Aquinovi se museli potýkat s tradičním problémem organizovaného zločinu: Co s tak velkým objemem nelegálních peněz a jak je zlegalizovat?

Ve slovenské Staré Lesné se nachází Kontakt Wellness Hotel. Ten nabízí kromě ubytování a wellness centra i nádherný výhled na Tatry. Samotný hotel tvoří moderní trojúhelníková stavba a několik dřevěných chatek. Silvio Aquino znal Starou Lesnou díky své manželce Silvii Liškové, která kdysi v hotelu pracovala. V září 2012 Aquino nabídl majiteli rezortu, slovenskému podnikateli Pavlu Miškovovi, že resort za 3 miliony eur (tehdy 78 milionů korun) koupí.

Hotel Kontakt ve Staré Lesné

  • Pavol Miškov

Pavol Miškov je slovenský podnikatel, který zbohatl na tom, že patřil mezi blízké lidi Alexandera Rezeše, bývalého majitele Východoslovenských železáren. Rezeš železárny velmi výhodně zprivatizoval za asistence svého osobního přítele a tehdejšího předsedy slovenské vlády Vladimíra Mečiara. Ten Rezešovi nabídl jeden z největších slovenských podniků ke koupi za 314 milionů slovenských korun, přestože reálná hodnota byla přes miliardu a půl. Udělal to rychle v poslední den své vlády.

Alexander Rezeš do čela Východoslovenských železáren dosadil skupinu mladých a nezkušených manažerů, mezi něž patřil i syn Alexandera Rezeše Julius.  Ta dovedla Východoslovenské železárny na pokraj krachu. Před úplným krachem musel kdysi jeden z největších slovenských podniků zachraňovat masivní finanční injekcí stát.

V současné době Pavol Miškov vlastní několik společností, pozemků a nemovitostí v jižní Evropě. Svůj čas tráví střídavě ve svém hotelu v Chorvatsku, na Tenerife a na Slovensku.

Nákup oficiálně proběhl přes účetního Aquinových. Účetní Vezio Di Passio, který hotel koupil přes svou společnost Aringo NV, se sice stal oficiálním kupujícím, belgický soud to ale nakonec označil jen za Aquinovu strategii, jak se vyhnout tomu, aby s tímto procesem praní peněz nemohl být spojován.

Vezio Di Passio u soudu tvrdil, že si peníze na nákup sám vydělal. Podařilo se ale prokázat, že tomu tak nebylo. Jelikož Di Passio nebyl usvědčen z toho, že by na nákup hotelu použil finance pocházející z trestné činnosti, byl zproštěn obvinění z praní špinavých peněz.  Soud ho však shledal vinným z toho, že napomáhal zločinecké organizaci. Dnes Di Passio tvrdí, že prokurátoři po něm šli jen proto, že sám Aquino neměl žádný majetek, který by mu mohli zabavit.

„Kdybyste sledovali celý případ, bylo by vám jasné, že jsem se stal součástí případu jen proto, aby mi mohli zkonfiskovat mé nemovitosti,“ odpověděl nám Di Passio e-mailem.

Když se vyšetřovatelé Silvia Aquina na tuto transakci ptali, odpověděl, že by nikdy tak špatný obchod neuzavřel.

„Byl byste hloupý, pokud byste zaplatil 3 miliony eur (přibližně 78 milionů korun) za hotel, který měl hodnotu tak 1,8 milionu eur (necelých 48 milionů korun),“ řekl Aquino.

Účetní Vezio Di Passio; Autor: BELGA PHOTO LUC CLAESSEN

 

To, že se žalobci spletli, si myslí i Pavol Miškov. Prostřednictvím svého právníka Jaroslava Novického nám na naše dotazy odpověděl, že hotel neprodal ani Aquinovým, ani Di Passiovi, ale že prodal akcie své firmy Kontakt M (která hotel vlastnila) společnosti vlastněné Di Passiem.

V e-mailu se Miškov označil za „známého a čestného podnikatele, který se distancuje od jakékoliv činnosti týkající se rodiny Aquinových“.

Podle belgického rozsudku byl však Miškov loutkovým ředitelem hotelu, který jednal na příkaz Silvia Aquina, jenž ve skutečnosti celý podnik řídil z pozadí. V červenci 2013 byl Miškov na příkaz belgických úřadů zatčen na ostrově Tenerife. Na dva dny byl zadržen, vyslýchán a následně propuštěn bez vznesení obvinění.

„Byla to procesní chyba,“ odpověděl na náš dotaz ohledně zadržení.

„Žádná procesní chyba to nebyla,“ uvedl pro naše italské kolegy soudní zdroj, který nechtěl být jmenován, aby neohrozil probíhající vyšetřování. Ten také tvrdí, že Miškov byl vyslechnut kvůli své roli ve schématu na praní peněz, a že na rozdíl od toho, co nám tvrdí, znal Aquina a jeho manželku mnoho let.

 

Nájemný vrah, drogoví dealeři a Vadalovci. Vítejte v Tatrách

Podle všeho si Silvio Aquino v hotelu zřídil něco jako slovenskou operační základnu. V letech 2012 a 2013 poslal několikrát svou manželku Silvii nebo svého řidiče Grobbena, aby do hotelu převezli peníze z Belgie. Ve Staré Lesné si navíc Silvio Aquino spolu se Silvií Liškovou začali stavět moderní luxusní rezidenci s garážemi a soukromým bazénem. Rezidence je dnes téměř hotová a v katastru je zapsána na Silvii Liškovou.

Když si Silvio a Silvia začali budovat svůj tatranský domov, vybrali si pozemek přiléhající k tehdejšímu penzionu Solvo. Penzion tehdy řídila další italská rodina – Vadalovi. To, jestli se Aquinovi a Vadalovi znali i osobně, se nepodařilo ověřit.

Penzion Solvo vedle rezidence Silvie Liškové

Kromě hotelu a rezidence má Silvia Lišková na Slovensku ještě firmu Silvis. Společnost je stále aktivní a řídí ji spolu se svým bratrem Borisem. Ač tato společnost nemá ani webovou stránku, její roční tržby byly v roce 2017 podle databáze Finstat přes 1,6 milionu eur (tehdy přes 43 milionů korun).

Ananasy nahradily banány

Přestože se policii podařilo ochromit kartel Aquinových přímo v Belgii, právní a kompetenční překážky jim zabránily odhalit celou síť – ať už v Holandsku, nebo ve zbytku světa.

Vzhledem k tomu, že činnost belgické policie byla omezena hranicemi vlastní země, nepodařilo se odhalit totožnost některých klíčových osob kartelu. Jedním z neznámých je drogový obchodník žijící v Holandsku. Ten měl mít na starost i distribuci „maskovacích“ banánů na Slovensko.  V policejních záznamech vystupuje pouze pod přezdívkou „El Loco“ a nic dalšího se o něm zatím neví.

Podle přepravních dokladů, které jsme si dohledali v databázích, obdržela v roce 2016 Aquinova firma zásilky ananasů z kostarické společnosti Comercializadora de Pina. Tato firma je kostarické i italské policii dobře známá. Její lodě totiž několikrát obě policie přistihly při převozu kokainu v kontejnerech na ovoce.

Majitelem firmy je Kostaričan jménem German Andres Montero Picado. Ten byl už v roce 2014 odsouzen za pašování drog. Zatčení Picada ale příliv drog nezastavilo. V prosinci téhož roku byl zachycen další kontejner stejné společnosti. Policie ho objevila v Rotterdamu se 3,5 tunami kokainu určeného pro italskou ´Ndranghetu.

V říjnu 2015 italská protimafiánská policie a FBI společně odhalily v newyorském Queensu velkou buňku ´Ndranghety, která se specializovala na obchod s kokainem. Zásilky jim opět dodávala společnost Comercializadora de Pina.

I přes všechny tyto zásadní problémy společnost dále distribuovala ovoce a drogy po celém světě. V březnu roku 2016 byl v Antverpách zachycen další z nákladu Comercializadora de Pina, tentokrát s necelými pěti tunami kokainu.

Tento dodavatel ovoce tak celkově přežil minimálně tři policejní operace zahrnující policejní orgány z Itálie, Kostariky, Spojených států a Belgie. Funguje dodnes.

Smrt před soudním řízením

Nicméně Silvio Aquino, hlava celého kartelu, se konce svého procesu nedočkal. Dne 24. srpna 2015 jel s manželkou Silvií přes zalesněnou oblast kousek od Maasmechelenu. Tam ho několik útočníků obklíčilo a zastřelilo. Silvii Liškové se podařilo uprchnout.

Pohřeb Silvia Aquina, Autor: BELGA PHOTO LUC CLAESSEN

 

Za vraždu jsou stíháni členové bosenského klanu Hamidovičů. Podle soudního zdroje byla jeho vražda vyústěním nepovedeného únosu. Vrahové byli posláni, aby z Aquina dostali dluh za dodávky kokainu. Členové klanu zatím ve vazbě čekají na soudní proces.

Výpověď Silvia Aquiniho byla naplánována jen několik dní předtím, než byl zavražděn.

Silvia Lišková se pro tento článek odmítla vyjádřit. Právní zástupci bratrů Aquinových, stejně tak Nestora a Simmonsové na zaslané dotazy neodpověděli.

Na textu spolupracovali: Pieter Huyberechts a Jelter Meers.

Tento text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Nájemný vrah, drogoví dealeři a Vadalovci. Vítejte v Tatrách

Pavla Holcová

Když jsme s Jánem Kuciakem začali zkoumat italský organizovaný zločin na Slovensku, začínali jsme od nuly. Kriminologové nám tvrdili, že se o tom nic neví, a když už jsme našli zmínky o Slovensku, Itálii a organizovaném zločinu, jednalo se většinou o Slováky v Itálii.

Jednou z mála výjimek byl Poprad a okolí. V Popradu se skrýval a následně byl chycen nájemný vrah Ugo de Lucia, který pracoval pro odnož italské mafie Camorry. Nedaleko Popradu ve Staré Lesné měla ve správě penzion firma, která patřila Antonino Vadalovi. Ten měl pro změnu blízko k italské ´Ndranghetě. A jen pár metrů od penzionu si rezidenci stavěla rodina Aquino-Lišková, která do Evropy dovážela prvotřídní kokain, a to rovnou po tunách.

„Nové“ auto

Protože jsme na kauze Aquinovců a jejich vztahu ke Slovensku s Jánem už několik měsíců pracovali, dojeli jsme se do Staré Lesné podívat. Byl březen, sníh se pomalu měnil v šedou břečku a všichni už tak toužili po jaru, že si kávu začali objednávat na zahrádku a zabalení v péřovkách předstírali, že je teplo.

Já jsem jela do Popradu vlakem, Jano řekl, že mě naproti legendárnímu hotelu Tatra nabere svým novým autem. Tak ho aspoň popsal.

Zhruba půl hodiny poté, co jsme měli mít sraz, mi zavolal, že má defekt a že bude mít asi hodinu zpoždění. Jano nakonec dorazil po dvou hodinách a na rezervní pneumatice. Prý to nešlo opravit. Mimo řečí mě pak upozornil, že má řidičák teprve týden a kdybych se bála, tak můžu řídit já.

Do Staré Lesné jsme nakonec dorazili odpoledne, ubytovali se u paní, která trvala na tom, že se obejdeme bez účtenky, a vyrazili na obhlídku. Pěšky, protože auto tentokrát nenastartovalo.

Horní část pro horních deset tisíc. A Antonina Vadalà

Stará Lesná má necelý tisíc obyvatel, zatímco ubytovací kapacita je mnohonásobně větší. Vesnice je rozdělená na dvě části. Ta horní, blíž Tatrám, je pro prominenty. Tady se nacházejí hotely a vilky alpského typu. A tato část vysloužila Staré Lesné přezdívku slovenské Beverly Hills.

Penzion Solvo vedle rezidence Silvie Liškové

V horní části Staré Lesné se nachází hotel Kontakt, který Aquinovci koupili přes svého účetního od Pavla Miškova. Podle belgického soudního spisu měli právě přes tento hotel Aquinovci prát peníze z drogového byznysu. Kousek pod hotelem je rezidence Silvie Liškové a hotel Solvo, který měla ve správě firma Antonina Vadalà.

Toho Antonina Vadalà, kterého jméno známe z našeho posledního článku s Jánem Kuciakem.

Rezidenci Silvie Liškové nelze přehlédnout. Jako by do místním folklórem a socialistickým realismem inspirované architektury nepatřila. Moderní design, mramor, soukromý bazén, několik garáží a výhled z oken překvapivě situovaných tak, aby nebylo vidět na hory.

Když jsme si s Janom dům prohlíželi, byla to skoro dokončená stavba. Vypadala, jako by ji někdo přerušil v půlce pohybu. Zatímco v kuchyni už bylo vše připravené na luxusní automat na kávu, v zahradě se v hnijících bednách ještě válely mramorové obklady a pytle s cementem.

Strach místních?

Spodní část Staré Lesné se od horní výrazně liší. Je v ní kostel, radnice a hospoda, kde místní nad pivem Corgoň probírají, jestli má někdo vůbec něco nového.

Tady v hospodě to vypadá, jako by každý ten příběh Silvia Aquina a jeho slovenské manželky Silvie Liškové znal. Znal, ale bál se o něm mluvit. Naše dotazy na Aquinovce dokázaly vyvolat jen zírání do upitých piv, rychlé změny tématu nebo dlouhé zkoumavé pohledy.

Ti, co už měli pár piv v sobě, neochotně přiznávali, že ta nedostavěná moderní vila s garážemi a mramorovým obložením patří někomu z Belgie nebo Holandska, ale že nic dalšího neví, a navíc o tom nechtějí mluvit.

Není se co divit. Slovenská rodačka Silvia Lišková se vdala za kdysi jednoho z nejmocnějších belgických narkobaronů: Silvia Aquina. Podle soudního spisu dovážela rodina Aquinů do Evropy čistý kokain přímo z Latinské Ameriky. A dovážela ho po tunách. V roce 2015 byl Silvio Aquino zastřelen nájemnými vrahy ve svém autě, kde s ním seděla i Silvia Lišková. Ta sice útok přežila, ale prý ji to silně poznamenalo.

 

Ozajstná Tatramatka: Jak globální drogový kartel pral peníze přes hotel v Tatrách

Nechejte ji na pokoji

„Nechejte ji na pokoji, měla dost. Vím, jak na tom je, jsem její přítelkyně,“ vysvětluje nám Julie Szafková, manažerka nedalekého hotelu Kontakt, přes který měla rodina Aquinů podle belgické prokuratury  prát peníze z kokainu. Po chvilce váhání dodává: „Žije v Belgii, její děti tam chodí do školy. Ale není tam šťastná. Oni nejsou její rodina,“ dodala s poukazem na to, že Silvia Lišková je doma na Slovensku.

Julie Szafková působí dojmem vrcholové manažerky. Drží si odstup, odpovídá uvážlivě a situaci má na rozdíl od nás plně pod kontrolou. Já mám promočené boty, došla mi baterka v diktafonu a tak obecně na mě padá únava. Jano na tom není o moc líp, musí večer ještě dopsat článek a poslat ho do Aktualit.

Szafková zároveň vypadá, že je jediná osoba ve Staré Lesné, která drží monopol na příběh o rodině Aquinů. Zatímco ostatní podali lepší i horší výkon v tom, jak odignorovat naše otázky na příběh Silvie a Silvia, Szafková byla sdílnější.

„Byla jsem s ní na pohřbu [Silvia Aquina, pozn. red]. Měla šrámy přes půlku obličeje. To jí udělali ti Albánci. Přečtěte si belgické noviny, tam najdete, co hledáte,“ uzavřela debatu Szafková.

Debatu však Szafková neuzavřela jen s námi. Do pár hodin po tomto rozhovoru se s námi všichni přestali bavit. V recepci hotelu Kontakt nám to vysvětlili: „Pokud něco potřebujete vědět, ptejte se paní Szafkové. My vám nic říkat nesmíme.“

Nové české úlovky v panamské síti

Nové české úlovky v panamské síti

Ryan Chittum, Will Fitzgibbon, Jakub Šimák, Lukáš Nechvátal, Pavla Holcová

Dva roky poté co skandál známý jako Panama Papers otřásl světem offshorových financí, jsou k dispozici nové uniklé dokumenty z někdejší panamské právnické firmy Mossack Fonseca. Ty odhalují finanční detaily o další řadě významných osobností z celého světa, včetně fotbalové superhvězdy Lionela Messiho, rodiny argentinského presidenta nebo bývalého vysokého představitele Kuvajtu obviněného z vyrabování tamního státního systému sociálních dávek.

Z dokumentů lze také vyčíst, jak se firma Mossack Fonseca usilovně snažila zmírnit dopady úniku informací a na poslední chvíli zjistit totožnost svých skutečných klientů.

Celkem 1,2 milionu dokumentů je datovaných několik měsíců před dubnem 2016, kdy Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ) a více než 100 jeho mediálních partnerů zveřejnilo původní kauzu Panama Papers. Část nově uniklých dokumentů je datována až do prosince 2017. Dokumenty byly předány mnichovské redakci Süddeutsche Zeitung, která je sdílela s ICIJ. Jediným tuzemským členem ICIJ je investigace.cz.

Zakladatelé Mossack Fonseca, Jürgen Mossack a Ramón Fonseca, neposkytli novinářům z ICIJ odpovědi na žádné konkrétní otázky. V tiskovém prohlášení právníků z června 2016 je pouze uvedeno, že právní firma, její zaměstnanci ani její zakladatelé “se nikdy nepodíleli na nezákonných aktivitách.”

ČESKO

Po propuknutí skandálu známého jako Panama Papers kancelář Mossack Fonseca zjistila, že nezná reálné vlastníky u většiny společností, které spravuje. Nastalo horečnaté dohledáváni koncových vlastníků firem. Panamské ústředí kanceláře vyvinulo značný tlak na to, aby se dozvěděli jména aspoň části konečných uživatelů výhod offshoreových společností. V novém úniku dokumentů se 113 osob přímo týká Česka.

Papírový tygr Jiří Malivánek

Jiří Malivánek je – alespoň na papíře – jedním z nejbohatších českých průmyslníků. Podle nově uniklých panamských dokumentů je totiž tento chrudimský fyzioterapeut koncovým majitelem firem Mostalina Investments S.A. a Watergardens Corporations. Tyto firmy, které jsou registrované v daňovém ráji na Seychelách, spravují akcie desítek českých firem včetně těch, které patří pod konglomerát ČKD.

Papírový miliardář Malivánek přitom nebydlí v honosné rezidenci, nýbrž v panelákovém bytě na okraji historického centra Chrudimi. Schůzku odmítl s tím, že s novináři z investigace.cz si mluvit nepřeje, a že vlastnictví Mostaliny je jeho ˶soukromou záležitostí”.

Jeho možnou roli v mezinárodních majetkových strukturách popisuje jeho bratr Petr Malivánek přes svého právníka:

“Klient si je vědom, že jeho bratr Jiří poskytoval v České republice tzv. nominee služby. V nijak dramatickém rozsahu, rozhodně se nejednalo o stovky společností. Klient nemá žádné informace o tom, že by podobnou aktivitu vyvíjel jeho bratr Jiří Malivánek u zahraničních společností. Nicméně to nemůže vyloučit s ohledem na to, že jeho bratr Jiří Malivánek je od dětství dobrým přítelem Ing. Pavla Petroviče, který se dlouholetou a intenzivní spoluprací s firmou Mossack&Fonseca nijak netají.”

Jeho známí jej popisují jako schopného zdravotníka, který nepůsobí příliš sebevědomě. Otázkou je, nakolik vědomě či dobrovolně se stal vlastníkem desítek českých průmyslových firem a nakolik si je vědom případných právních důsledků, které problematické vlastnictví s sebou může nést.

Advokátka Petra Stupková k tomu dodává: “Takzvaný “nominee service” je možné za splnění zákonných podmínek poskytovat i v Česku, ale to neznamená absenci odpovědnosti za obchodní vedení.”

Člověk, co umí dělat nabídky: Zeev Ofer

Zeev Ofer byl mezi lety 2001 – 2006 členem dozorčí rady firmy Falkon Capital. Tedy firmy, která od českého státu v roce 2001 odkoupila zbytkovou pohledávku českého státu vůči Ruské federaci (pocházející ještě z éry Sovětského svazu) ve výšce sto miliard korun, a to za částku zhruba pětinovou, tedy dvacet miliard. Tato kauza je dodnes považována za jeden z největších záhad české politiky a i nadále vyvolává více otázek než odpovědí. A to zejména ohledně reálných vlastníků firmy Falkon Capital, role tajných služeb během vyjednávání transakce a ohledně samotného znění smluv mezi firmou Falkon Capital a Českou republikou, které nikdy nebyly odtajněny.

V nových dokumentech Panama Papers je Zeev Ofer majitelem seychelské společnosti Rosemount International Inc., která založila stejnojmennou dceřinou společnost ve Finsku. Vzhledem k tomu, že finská dceřinka byla založena v lednu roku 2018, nejsou o ní známy další skutečnosti.

Tiskař z Litvy: Aldas Motijeunas

Tento litevský podnikatel je v současné době stíhaný za podvod s fytosanitárními certifikáty. Těmito certifikáty se musí prokázat každý, kdo chce obchodovat s rostlinami a rostlinnými produkty na mezinárodní úrovni.

Podle zjištění litevského Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality měl Aldas Motiejunas tyto certifikáty padělat v Česku ve velkém a posílat do Litvy. Tam je následně přes společnost Vantra prodával místním přepravním společnostem. Peníze z prodeje posílal na účet offshoreové společnosti Norton Holdings s účtem v Litvě. Podle předběžných údajů si tímto způsobem vydělal minimálně okolo 3 milionů eur (přibližně 81 milionů korun).

Litevská kriminálka prohledala Motiejunasův dům, auto a kanceláře vedení společnosti Vantra. Během těchto razií zabavila dokumenty společnosti Norton Holdings, padělané fytocertifikáty a okolo 40 tisíc euro (přibližně milion korun). Na základě důkazů byl Aldas Motiejunas dán do vazby, odkud byl po dvou dnech po zaplacení kauce ve výši 10 tisíc euro propuštěn. Vyšetřování nadále pokračuje.

Podnikatelé se sluncem: Petr Ondřej a Michal Bažant

Podle dokumentů, které poslalo do USA české státní zastupitelství, byli Michal Bažant a Petr Ondřej vyšetřováni pro zpronevěru, praní peněz a podvod ve firmě CE Solar s.r.o. V té byl Michal Bažant od června 2009 do prosince 2010 jednatelem a celkem ji během této doby měl připravit o více jak 83 milionů korun.

V nových dokumentech Panama Papers má Petr Ondřej firmu Gandorf Invest INC, která je registrovaná přímo v Panamě a je 99 procentním vlastníkem společnosti Cormack Trade LLC se sídlem ve Washingtonu.

Se skořápkovou firmou Cormack Trade měl podle Krajského státního zastupitelství v Brně Bažant uzavřít jménem CE Solaru smlouvu o zprostředkování služeb. Jen pár dní před uzavřením této smlouvy společnost Cormack Trade zplnomocnila Michala Bažanta spolu s Petrem Ondřejem k založení bankovního účtu Cormacku v Lichtenštejnsku a k jeho následnému spravování a provádění finančních transakcí. O dva měsíce později přišla od Cormacku faktura za zprostředkovatelské služby ve výši přes milion eur. Peníze doputovaly na lichtenštejnské konto zřízené u Valartis Bank AG.

V Česku ji přes panamskou pobočku Mossack Fonseca zakládala česká firma Waberia, a to v roce 2016, tedy v době, kdy Petr Ondřej i Michal Bažant už byli vyšetřováni policií pro možnou zpronevěru a praní peněz. Když si v březnu roku 2017 v kanceláři Mossack Fonseca všimli, že spravují firmu vyšetřovaným lidem, okamžitě se dožadovali vysvětlení ze strany českých partnerů, tedy Waberie.

Zaměstnanci Waberia odpověděli, že oni ve své databázi nenašli žádnou informaci, která by naznačovala, že by Petr Ondřej mohl být výšetřovaný, a tedy nevědí, kde je problém. Kancelář Mossack Fonseca to ale vyhodnotila jinak a v květnu 2017, tedy po více než roce fungování, firmu Gandorf Invest zrušila.

Podle posledních dostupných informací nebyli Petr Ondřej ani Michal Bažant nikdy odsouzeni. V mezinárodní databázi LexisNexis, která shromažďuje dokumenty z právních a mediálních zdrojů a kterou využívají manažeři pro obchodní rozhodování, jsou ale označeni jako vysoce rizikoví obchodní partneři. V současnosti mají další společnosti v Německu a Rumunsku.

 

Panika v Panamě

Panika v Panamě

Will Fitzgibbon a Ben Hallman

Ve středu 9. března 2016 dospěli zaměstnanci Mossack Fonseca k nepříjemnému zjištění. Někdo zkopíroval obrovské množství dat z jejich počítačů – e-maily, smlouvy, bankovní výpisy. Bylo odcizeno 11 a půl milionu dokumentů z nejcitlivějších klientských záznamů, ohromujících 2,6 terabajtu dat. Mossack Fonseca byla právní kancelář, která po desetiletí uchovávala finanční tajemství globálních celebrit, oligarchů a zločinců.

Každodenní zakládání skořápkových firem v daňových rájích ze dne na den přestalo být prioritou. Namísto toho, jak ukazují nově získané dokumenty Mossack Fonseca, začali zaměstnanci horečně pracovat na nové misi: zjistit, kdo byli reální klienti této firmy. Coby klíčový hráč ve světě offshoreových financí obcházela právní kancelář Mossack Fonseca po mnoho let pravidla takzvaného KYC (Know Your Client – poznej svého klienta). Toto pravidlo vyžaduje od právníků a dalších offshorových specialistů, aby identifikovali a ověřovali své klienty, a tím předcházeli napomáhání zločinu.

Během následujících týdnů zaměstnanci Mossack Fonseca zběsile psali svým partnerským bankéřům, účetním a právníkům, aby doplnili chybějící informace.

„KLIENT ZMIZEL! NEMOHU HO DOHLEDAT!!!!!!!“

napsala v březnu 2017 Nicole Didiová, švýcarská poradkyně pro správu majetku. Jako dlouholetá zprostředkovatelka pro Mossack Fonseca jednala za 80 společností založených touto firmou.

„To je absurdní,“

napsal Eliezer Panell, floridský právník, kterého rozčílily četné a chaotické žádosti od Mossack Fonseca, aby od dvou majitelů offshoreových společností získal a poslal dokumenty dokazující jejich totožnost.

„NEMŮŽEME JE ZNOVU KONTAKTOVAT jen den poté, co jsme požádali o dokumenty, a chtít něco dalšího,“ napsal. „BUDEME VYPADAT JAKO BLBÍ AMATÉŘI. To je jak v Kocourkově.“

Nové dokumenty ukazují, že Mossack Fonseca nemohla určit totožnost desítek tisíců reálných majitelů společností, které registrovala v neprůhledných jurisdikcích daňových rájů. Dva měsíce poté, co se firma dozvěděla o úniku dokumentů, stále nebyla schopna identifikovat majitele více než 70 procent z 28 500 aktivních společností na Britských Panenských ostrovech, nejfrekventovanějším offshoreovém středisku, a 75 procent z 10 500 aktivních skořápkových společností v Panamě.

Z neznalosti reálných vlastníků neboli konečných uživatelů výhod skořápkových společností založených společností Mossack Fonseca vyplývalo značné riziko. Pokud by nedodržovala pravidlo o ověření klienta, mohly firmě Mossack Fonseca hrozit žaloby i trestní stíhání.

Standardy KYC neboli „poznej své klienty“ se v průběhu let zpřísnily. Vlády několik posledních roků posilují snahy v boji proti financování terorismu a praní špinavých peněz. Podle expertů je drzost, s jakou Mossack Fonseca ignorovala tuto svou zásadní povinnost, nevídaná.

„Je nepřijatelné, aby taková firma neznala majitele jedné, natož pak tisíců skořápkových firem,“ řekl Jack Blum, americký právník, který se specializuje na daňové podvody a praní špinavých peněz. „Chybějící záznamy o tom, kdo co vlastní  napovídají, jakou levárnou se stal ‚skořápkový byznys‘. Je to nejšílenější věc, co jsem kdy viděl,“ dodal Blum.

Informace získala stejná redakce, která získala první várku uniklých dokumentů, Süddeutsche Zeitung. Záznamy nasdíleli s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (International Consortium of Investigative Journalists, ICIJ) a jeho mediálními partnery. Jediným tuzemským členem ICIJ je investigace.cz.

Krizový štáb zasedá

Den po potvrzení úniku informací požádal právník Mossack Fonseca panamského nejvyššího státního zástupce, aby zahájil kriminální vyšetřování a „urgentně vyslechl“ novináře z Francie, Dánska, Austrálie, Spojených států a Německa, kteří v té době v Panamě natáčeli dokumentární film o Panama Papers. „Novináři nesmí opustit Panamu ani hotel Hilton, kde bydlí, dokud neposkytnou informace o tom, jak získali interní dokumenty Mossack Fonseca,“ žádal právník. Neúspěšně.

Švýcarská poradkyně Nicole Didiová byla jednou z prvních, kdo firmu ohledně dotazů novinářů kontaktoval.

„Jeden francouzský novinář chce vydat článek v novinách Le Monde, který je pro mne nepřijatelný!!!“ napsala Didiová v e-mailu, který obsahoval žlutě zvýrazněný text.

Koordinátor klientských služeb z Mossack Fonseca, Jorge Cerrud, se pokoušel Didiovou uklidnit po telefonu: „Promluvím s naším PR oddělením a pomůžeme vám připravit se na eventuální další kontakt s novináři,“ napsal Cerrud později v e-mailu.

Po zveřejnění Panama Papers 3. dubna 2016 se začaly do právnické firmy valit telefonáty a e-maily. Ze záznamů vyplývá, že zaměstnanci začali používat speciální krizovou e-mailovou adresu CrisisCommittee@mossfon.com.

Zachraň, co se dá

Kromě úsilí o zjištění totožnosti klientů se v kanceláři Mossack Fonseca snažili také snížit dopad uniklých informací. Firma sdělila svým klientům a zprostředkovatelům, že nainstalovala firewall pro odrážení počítačových útoků a zavedla systém šifrování e-mailů a souborů týkajících se nejcitlivějších částí offshoreového průmyslu – tedy, kdo co opravdu vlastní. Z e-mailů také vyplývá, že Mossack Fonseca najala konzultanty pro vztahy s médií, kteří měli za úkol zprostředkovat „naši verzi událostí“. Kontaktovala také takzvané ambasadory oboru, kteří měli veřejně firmě projevit podporu.

„Ochrana a bezpečnost informací je naší nejdůležitější prioritou,“ sdělila Mossack Fonsseca klientům v oznámení v květnu 2016 po zveřejnění kauzy Panama Papers. „Znovu se omlouváme za složitou situaci, kterou vyvolal tento nezákonný únik informací.“

V týdnech a měsících po zveřejnění kauzy obdržela firma od regulačních úřadů a státních orgánů sérii dotazů. Vlády zahájily vyšetřování společností založených nejvytíženějšími pobočkami Mossack Fonseca včetně Panamy, Britských Panenských ostrovů, Samoy, Seychel a Anguilly. V dubnu 2016 požádal firmu seychelský úřad pro finanční služby, který reguluje operátory podobné firmě Mossack Fonseca a má za cíl zabraňovat zneužívání offshoreových podniků, o odhalení vlastníků aspoň části celkem z 5379 společností aktivních na souostroví.

Jeden ze způsobů, kterým se Mossack Fonseca vyhýbala přísným pravidlům ověřování klientů, bylo spoléhání na externí právníky jako garanty reputace a strážníky totožnosti skutečných vlastníků společností. Z interních e-mailů vyplývá, že zaměstnanci jeden druhému potvrzovali, že možná nebudou schopni dostát dotazům od úřadu, a diskutovali o možném riziku, že firma přijde o povolení v zemi podnikat.

„Časem stejně zanikne“

Nejprve Mossack Fonseca zkusil klienty přesvědčit, aby zůstali firmě loajální i přes zuřící právní a PR bouři. Firma snížila poplatky a nabídla klientům změnu jména jejich skořápkových firem, aby jejich podnikatelské aktivity mohly diskrétně pokračovat. Mossack Fonseca se snažila pomoct některým klientům i tím, že změní svůj vlastní název. V Samoi se Mossack Fonseca přejmenovala na Central Corporate Services Ltd. v Panamě převedla Mossack Fonseca klienty do firmy Orbis Legal Services, která najala některé zaměstnance Mossack Fonseca, aby „zachovala úroveň služeb“.

Další klienti ale jen přesunuli své firmy k jiným poskytovatelům offshoreových služeb v daňových rájích, jako například na Guernsey, na Britské Panenské ostrovy a na Kypr.

„VAŠE SPOLEČNOST JE NESPOLEHLIVÁ A NEDŮVĚRYHODNÁ ———- BYE BYE,“ napsal zprostředkovatel Jeffrey Davies z Lucemburku.

Od klientů začaly přicházet informace, že banky odmítají přijmout nebo provést jakékoliv platby pro Mossack Fonseca. V květnu 2016 firma oznámila klientům, že zavírá svou kancelář na ostrově Man, britském závislém korunním území v Irském moři. Brzy následovalo uzavření kanceláří na Jersey a v Hongkongu.

Později ve stejném roce Fonseca a Mossack oznámili, že z firmy, kterou založili, odcházejí. Okleštěná podoba Mossack Fonseca bude nadále fungovat ještě několik let, aby splnila stávající závazky, ale „časem zanikne“, stálo v e-mailu klientům.

Panamská Generální prokurátorka, Kenia Porcell, nazvala Mossack Fonseca „kriminální organizací, jejímž posláním je skrývat peněžní aktiva podezřelého původu“. Nařídila zatčení Jurgena Mossacka a Ramona Fonsecy na základě obvinění z praní špinavých peněz. Oba muži, kteří vinu odmítají, strávili několik měsíců ve vězení. Později byli propuštěni na kauci.

„Žalobci se snaží získat důkazy o zločinu, který neexistuje,“ načmáral Mossack do bloku ve vězeňské cele. „Kdyby toto bylo Španělsko v době temna, upálili by nás na hranici.“

Mossack a Fonseca byli propuštěni v dubnu 2017. O rok později byla firma nesoucí jejich jméno nadobro uzavřena. V květnu 2018 panamští žalobci sdělili obvinění z praní špinavých peněz dalším deseti zaměstnancům Mossack Fonseca, a to v rámci brazilské úplatkářské kauzy Lava Jato. Podle novin Süddeutsche Zeitung je Mossack nadále vyšetřován žalobci v německém Kolíně nad Rýnem jako komplic daňových úniků.

Zlaté písky Dubaje

Zlaté písky Dubaje

Karina Shedrofsky a Khadija Sharife, Steffi černá

Dubaj přitahuje skupiny organizovaného zločinu, teroristy, diktátory a tisíce dalších, kterým plynou z mezinárodního zločinu a korupce velké příjmy. Respektive především ty, co mají v ruce hotovost.

„Pokud by Dubaj nepřitáhl všechny ty nelegální peníze, jeho rozvoj by nebyl zdaleka tak rychlý,“ tvrdí Sayed Ikram Afzali, výkonný ředitel organizace Integrity Watch Afghanistan, která pomáhá dokumentovat masivní odliv kapitálu z Afghánistánu právě do Dubaje.

Přestože má Dubaj velký a legitimní podnikatelský sektor, emirát se stal globální křižovatkou pro praní peněz. Odborníci na praní peněz k tomu navíc dodávají, že mezinárodní společenství postrádá politickou vůli k tomu, aby tlačilo dubajskou vládu ke zpřísnění kontrol.

Podle mezinárodní organizace Tax Justice Network se Dubaj umístil na deváté příčce žebříčku zemí, které tají informace z oblasti financí, daní či podnikání. Zároveň je ideálně umístěným dopravním uzlem pro mezinárodní byznys: v půli cesty mezi Londýnem a Singapurem, s tříhodinovou leteckou vzdáleností od 1,5 miliardové Číny. Největším lákadlem Dubaje je prudce rostoucí trh s realitami. Ten přitahuje investory z celého světa, kteří využívají nejen přepychovou nabídku nemovitostí, ale i netransparentní jurisdikci, kterou tento emirát skýtá.

Tedy až doteď.

Nevládní organizace C4ADS totiž poskytla mezinárodní síti investigativních novinářů OCCRP přístup do databáze s údaji o majetcích a osobách registrovaných k pobytu v Dubaji. Najdeme mezi nimi spoustu lidí vyskytujících se na sankčních seznamech, důležité postavy organizovaného zločinu ale i politiky. Databáze obsahuje 54 000 adres a 129 000 majitelů nemovitostí ze 181 zemí.

Realitní boom

Realitní makléři tvrdí, že pořídit si nemovitost v Dubaji má překvapivě hladký průběh. Reportérka OCCRP se v Dubaji vydávala za potenciální klientku. Obešla zástupce sedmi různých realitních kanceláří a všichni realitní makléři jí potvrdili, že by preferovali platbu v hotovosti. Zároveň tito realitní makléři projevili jen minimální zájem o to, odkud peníze sloužící k platbě za nemovitost pocházejí.

„Zatímco je stále těžší přesouvat nelegální zisky v rámci mezinárodního bankovního systému, k omezení praní špinavých peněz v oblasti nemovitostí skoro nedošlo,“ vysvětluje Louise Shelley, zakladatelka a ředitelka Centra pro výzkum terorismu, transnacionálního zločinu a korupce na americké univerzitě George Masona ve Fairfaxu.

Cizincům je v Dubaji povoleno vlastnit nemovitost jen ve speciálních investičních zónách. K prodeji se nevyžaduje souhlas státu a papírování je minimální. Dubaj se tak specializuje na obchod s luxusními nemovitostmi, které je velmi jednoduché koupit. To přitahuje zejména klienty, kteří by jinak měli problémy vstoupit na realitní trh v Evropě nebo Spojených státech.

„Dubaj se tak stala nejen centrem ale přímo rájem pro gangstery z Ruska a dalších postsovětských zemí,“ říká Mark Galeotti, hlavní analytik Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

 

Magnitského stopa v Agrofertu

Magnitského stopa v Agrofertu

Pavla Holcová

V říjnu 2007 se na účtu tuzemského holdingu Agrofert, který tehdy patřil dnešnímu premiérovi Andreji Babišovi, objevila nenápadná platba. Karibská společnost Argenta Systems Ltd. mu zaslala 114 000 amerických dolarů.

Pozdrav z Belize

Argenta Systems totiž není jen tak obyčejná společnost. Sídlí v Belize – v zemi na pobřeží Karibiku, která je známá exotickými plážemi a tím, že v obchodním rejstříku nevede záznamy o tom, kdo je vlastníkem firmy. Proto je Belize tak populární zejména mezi podnikateli, kteří se nechtějí hlásit k vlastnictví svých firem. U Argenty by k tomu byl dobrý důvod: hraje významnou roli v síti společností, skrze něž byl vytunelován ruský investiční fond Hermitage Capital a přes něj i ruský státní rozpočet. Právník Sergej Magnitský, který celou krádež provedenou za spolupráce ruských daňových úředníků a policistů rozkryl a popsal, zemřel po necelém roce za nevyjasněných okolností v ruské vazbě.

Argenta Systems sloužila jako důležitý článek jinak složitého řetězce firem, přes které se peníze z ruského státního rozpočtu praly. Tato belizská firma měla účty v evropských bankách, na kterých se scházely platby z dalších firem z takzvaných Magnistkého schémat – zejména těch moldavských. Peníze z Argenty byly následně proinvestovány v Evropě. Právě v roce, kdy Magnitský celé schéma popsal, přišla uvedená platba do Agrofertu – tehdy odpovídala zhruba 2 milionům korun.

Titanové vrstvy

V bankovních dokumentech je jako důvod platby uveden „nákup stavebního materiálu“. Není ale jasné, proč by karibská společnost platila českému holdingu za stavební materiál, ani jestli a kam byl materiál dodán.

Karel Hanzelka, tiskový mluvčí holdingu Agrofert, platbu z roku 2007 potvrdil a dodal, že mělo jít o prodej titanové běloby. Na doplňující dotaz, s kým Agrofert jednal a kam byla běloba doručena, mluvčí neodpověděl. Titanová běloba se používá mimo jiné do nátěrových hmot, protože pohlcuje ultrafialové záření. V tomto smyslu tedy může skutečně jít o stavební materiál.

Argenta Systems měla účet v estonské pobočce Danske Bank. O té jsme psali v souvislosti s Ázerbájdžánem zde. Z Estonska se peníze rozběhly do zbytku Evropy, a to v podobě investic do nemovitostí, luxusního zboží, soukromých letů a na další bankovní účty.

Část z těchto peněz byla utracena v reálných obchodních transakcích – což samozřejmě může být i případ Agrofertu. Podle Kamila Kouby, experta na boj s legalizací výnosů z trestné činnosti, jsou reálné transakce běžnou součástí schématu praní peněz. Snižují totiž riziko odhalení, protože vedle skutečných obchodů se snáz ztratí fiktivní transakce. „Čím více legitimních transakcí a zapojených subjektů, tím menší pravděpodobnost nalezení ‚jehly v kupce sena’, tedy peněz ze zločinu,“ vysvětluje Kouba. Tomuto stádiu ve schématech praní špinavých peněz říkají experti „rozvrstvení“.

Mozek v Moskvě

Platby z účtu Argenta Systems neunikly pozornosti estonských vyšetřovatelů. Ti sice nebyli schopni dohledat reálného majitele účtu, nicméně zjistili, že do internetového bankovnictví Argenty se disponent přihlašuje z ruské IP adresy a podle všeho bydlí v Moskvě.

Mezi lety 2007 – 2010 Argenta Systems přeposlala na účty dalších 35 českých firem více než pět milionů dolarů. Podle účelu platby uváděného na bankovních převodech šlo většinou o platby za sanitární techniku.

Systém na tunelování a praní peněz, který Magnistký před více než deseti lety popsal, je i nadále využíván. Firmy, které tvořily jeho hlavní součásti, jsou nadále aktivní. Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin Magnitského zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn.

Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Vyjádření Pavly Holcové ke slovenskému výslechu a odebrání telefonu

Včera jsem odjela na Slovensko jako svědkyně v případu vraždy Jána Kuciaka. Jela jsem z vlastního přesvědčení a ochotná sdělit slovenské NAKA cokoliv by jim pomohlo s vyšetřováním. Dopředu mi neřekli ani jak bude pohovor probíhat, ani jak dlouho by asi mohl trvat.

Když jsem dorazila, čekali mě tři vyšetřovatelé, kteří se následujících osm hodin nepřetržitě ptali, a to nesystematicky a opakovaně na stejné otázky. Vysvětlovala jsem jim, že jsem s Jánem spolupracovala pouze na kauzách, které měly mezinárodní rozměr, a že o slovenských podvodech na DPH a vazbách vlivných slovenských podnikatelů na politické špičky detaily nemám. Vyšetřovatel mi to odmítl věřit a otázky pořád dokola opakoval.

Když jsem jim odpovídala na otázky ohledně mé předchozí práce, kdy jsem jezdila na Kubu školit novináře, jeden z vyšetřovatelů to okomentoval tak, že jsem celý profesní život proti systému.

Zhruba po 4 hodinách výslechu si vyšetřovatelé vyžádali můj telefon. Odmítla jsem ho vydat, tak mi ukázali předem připravený „Príkaz na uchovanie a vydanie počítačových údajov“.  Ten podepsal prokurátor Úřadu speciální prokuratury.

Také mě vyšetřovatelé upozornili, že pokud nebudu spolupracovat, mohou mi dát pokutu až do výše 1650 eur a telefon mi stejně odebrat.

Nabídla jsem jim kopii konverzace s Jánom. To jim ale nestačilo, chtěli mít kopii veškerých mých konverzací, které se odehrály po vraždě. Do teď mi není jasné, jak by citlivé údaje z jiných kauz, které v rámci mezinárodní sítě investigativních novinářů OCCRP řešíme, mohly napomoct k řešení vraždy. Na těchto datech ale vyšetřovatelé trvali.

Dorazili další tři policisté, tentokrát z forenzního týmu. Chtěli po mě přístupový kód, aby mohli aktivovat vývojářské nastavení na mém mobilu. To jsem opět odmítla. Telefon mi byl následně odňat s tím, že ho pošlou do forenzní laboratoře Europolu, aby tam má hesla prolomili. Fakt, že jsem nedávno musela kvůli závadě telefon resetovat do továrního nastavení a spoustu informací smazala, jim prý nebrání v tom, aby z něj dostali veškerá data.

Když jsem situaci popsala kolegům z OCCRP, ti mi odpověděli, že mají informace, že slovenská policie nespolupracuje tak, jak bývá standardní a s mezinárodním týmem sdílí jen minimum informací.

Drew Sullivan, šéfredaktor OCCRP k tomu poznamenal: „Vypadá to, jako by na vyšetřování dvojnásobné vraždy měly vliv politické zájmy. Zabavit telefon novinářce v pozice svědkyně tři měsíce po vraždě považujeme za nepřijatelné.“

Ján Kuciak byl nejen náš kolega ale i velmi blízký člověk. Proto jsme maximálně motivováni jakkoliv napomoci skutečnému vyšetření vraždy. Útokem na novináře se ale důvěra k vyšetřovatelům nedá vybudovat.

1 2 3 4 11