Magnitského stopa v Agrofertu

Magnitského stopa v Agrofertu

Pavla Holcová

V říjnu 2007 se na účtu tuzemského holdingu Agrofert, který tehdy patřil dnešnímu premiérovi Andreji Babišovi, objevila nenápadná platba. Karibská společnost Argenta Systems Ltd. mu zaslala 114 000 amerických dolarů.

Pozdrav z Belize

Argenta Systems totiž není jen tak obyčejná společnost. Sídlí v Belize – v zemi na pobřeží Karibiku, která je známá exotickými plážemi a tím, že v obchodním rejstříku nevede záznamy o tom, kdo je vlastníkem firmy. Proto je Belize tak populární zejména mezi podnikateli, kteří se nechtějí hlásit k vlastnictví svých firem. U Argenty by k tomu byl dobrý důvod: hraje významnou roli v síti společností, skrze něž byl vytunelován ruský investiční fond Hermitage Capital a přes něj i ruský státní rozpočet. Právník Sergej Magnitský, který celou krádež provedenou za spolupráce ruských daňových úředníků a policistů rozkryl a popsal, zemřel po necelém roce za nevyjasněných okolností v ruské vazbě.

Argenta Systems sloužila jako důležitý článek jinak složitého řetězce firem, přes které se peníze z ruského státního rozpočtu praly. Tato belizská firma měla účty v evropských bankách, na kterých se scházely platby z dalších firem z takzvaných Magnistkého schémat – zejména těch moldavských. Peníze z Argenty byly následně proinvestovány v Evropě. Právě v roce, kdy Magnitský celé schéma popsal, přišla uvedená platba do Agrofertu – tehdy odpovídala zhruba 2 milionům korun.

Titanové vrstvy

V bankovních dokumentech je jako důvod platby uveden „nákup stavebního materiálu“. Není ale jasné, proč by karibská společnost platila českému holdingu za stavební materiál, ani jestli a kam byl materiál dodán.

Karel Hanzelka, tiskový mluvčí holdingu Agrofert, platbu z roku 2007 potvrdil a dodal, že mělo jít o prodej titanové běloby. Na doplňující dotaz, s kým Agrofert jednal a kam byla běloba doručena, mluvčí neodpověděl. Titanová běloba se používá mimo jiné do nátěrových hmot, protože pohlcuje ultrafialové záření. V tomto smyslu tedy může skutečně jít o stavební materiál.

Argenta Systems měla účet v estonské pobočce Danske Bank. O té jsme psali v souvislosti s Ázerbájdžánem zde. Z Estonska se peníze rozběhly do zbytku Evropy, a to v podobě investic do nemovitostí, luxusního zboží, soukromých letů a na další bankovní účty.

Část z těchto peněz byla utracena v reálných obchodních transakcích – což samozřejmě může být i případ Agrofertu. Podle Kamila Kouby, experta na boj s legalizací výnosů z trestné činnosti, jsou reálné transakce běžnou součástí schématu praní peněz. Snižují totiž riziko odhalení, protože vedle skutečných obchodů se snáz ztratí fiktivní transakce. „Čím více legitimních transakcí a zapojených subjektů, tím menší pravděpodobnost nalezení ‚jehly v kupce sena’, tedy peněz ze zločinu,“ vysvětluje Kouba. Tomuto stádiu ve schématech praní špinavých peněz říkají experti „rozvrstvení“.

Mozek v Moskvě

Platby z účtu Argenta Systems neunikly pozornosti estonských vyšetřovatelů. Ti sice nebyli schopni dohledat reálného majitele účtu, nicméně zjistili, že do internetového bankovnictví Argenty se disponent přihlašuje z ruské IP adresy a podle všeho bydlí v Moskvě.

Mezi lety 2007 – 2010 Argenta Systems přeposlala na účty dalších 35 českých firem více než pět milionů dolarů. Podle účelu platby uváděného na bankovních převodech šlo většinou o platby za sanitární techniku.

Systém na tunelování a praní peněz, který Magnistký před více než deseti lety popsal, je i nadále využíván. Firmy, které tvořily jeho hlavní součásti, jsou nadále aktivní. Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin Magnitského zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn.

Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Vyjádření Pavly Holcové ke slovenskému výslechu a odebrání telefonu

Včera jsem odjela na Slovensko jako svědkyně v případu vraždy Jána Kuciaka. Jela jsem z vlastního přesvědčení a ochotná sdělit slovenské NAKA cokoliv by jim pomohlo s vyšetřováním. Dopředu mi neřekli ani jak bude pohovor probíhat, ani jak dlouho by asi mohl trvat.

Když jsem dorazila, čekali mě tři vyšetřovatelé, kteří se následujících osm hodin nepřetržitě ptali, a to nesystematicky a opakovaně na stejné otázky. Vysvětlovala jsem jim, že jsem s Jánem spolupracovala pouze na kauzách, které měly mezinárodní rozměr, a že o slovenských podvodech na DPH a vazbách vlivných slovenských podnikatelů na politické špičky detaily nemám. Vyšetřovatel mi to odmítl věřit a otázky pořád dokola opakoval.

Když jsem jim odpovídala na otázky ohledně mé předchozí práce, kdy jsem jezdila na Kubu školit novináře, jeden z vyšetřovatelů to okomentoval tak, že jsem celý profesní život proti systému.

Zhruba po 4 hodinách výslechu si vyšetřovatelé vyžádali můj telefon. Odmítla jsem ho vydat, tak mi ukázali předem připravený „Príkaz na uchovanie a vydanie počítačových údajov“.  Ten podepsal prokurátor Úřadu speciální prokuratury.

Také mě vyšetřovatelé upozornili, že pokud nebudu spolupracovat, mohou mi dát pokutu až do výše 1650 eur a telefon mi stejně odebrat.

Nabídla jsem jim kopii konverzace s Jánom. To jim ale nestačilo, chtěli mít kopii veškerých mých konverzací, které se odehrály po vraždě. Do teď mi není jasné, jak by citlivé údaje z jiných kauz, které v rámci mezinárodní sítě investigativních novinářů OCCRP řešíme, mohly napomoct k řešení vraždy. Na těchto datech ale vyšetřovatelé trvali.

Dorazili další tři policisté, tentokrát z forenzního týmu. Chtěli po mě přístupový kód, aby mohli aktivovat vývojářské nastavení na mém mobilu. To jsem opět odmítla. Telefon mi byl následně odňat s tím, že ho pošlou do forenzní laboratoře Europolu, aby tam má hesla prolomili. Fakt, že jsem nedávno musela kvůli závadě telefon resetovat do továrního nastavení a spoustu informací smazala, jim prý nebrání v tom, aby z něj dostali veškerá data.

Když jsem situaci popsala kolegům z OCCRP, ti mi odpověděli, že mají informace, že slovenská policie nespolupracuje tak, jak bývá standardní a s mezinárodním týmem sdílí jen minimum informací.

Drew Sullivan, šéfredaktor OCCRP k tomu poznamenal: „Vypadá to, jako by na vyšetřování dvojnásobné vraždy měly vliv politické zájmy. Zabavit telefon novinářce v pozice svědkyně tři měsíce po vraždě považujeme za nepřijatelné.“

Ján Kuciak byl nejen náš kolega ale i velmi blízký člověk. Proto jsme maximálně motivováni jakkoliv napomoci skutečnému vyšetření vraždy. Útokem na novináře se ale důvěra k vyšetřovatelům nedá vybudovat.

Jak zakotvit v Česku? Investorská víza si nemohou dovolit ani boháči, jednodušší je přesvědčit stát o své „významnosti”

Jakub Šimák

Příliš drahé zlato

„Úředník, který ten návrh psal, nevěděl, co dělá,“ svěřil se vloni portálu Info.cz Tomáš Milar, český investor žijící ve Spojených státech. K českému programu „zlatých víz“, který cílí na investory mimo Evropskou unii, má totiž četné výhrady – zejména k jeho nepříliš realistickým podmínkám a nízké atraktivitě pro potenciální zájemce, ale též k nejasnosti procedury vedoucí k jejich získání.

Investor, který by chtěl mít trvalý pobyt v ČR, využívat přístup na trh EU a volný pohyb v rámci Schengenu, by totiž musel dle vládního nařízení z července 2017 investovat nejméně 75 milionů korun a zároveň vytvořit alespoň dvacet pracovních míst.

Přitom v sousedním Maďarsku lze investorské vízum pořídit již za sedmimilionovou investici, ve Španělsku za necelých 13 milionů korun (půl milionu eur) a v Německu, největší ekonomice Evropské unie, pak za 25,5 milionů korun (milion eur).

„Od počátku jsme poukazovali na přílišnou restriktivnost podmínek nastavených vládou,“ souhlasí s Milarem Miroslav Diro, tiskový mluvčí Hospodářské komory ČR. Ta v připomínkovém řízení prosazovala snížení limitu investice v ČR na 15 milionů korun. Nevěřila totiž, že by vládou nastavené podmínky víz přilákaly investory.

Bohatí Saúdové, Rusové nebo Číňané by tak logicky zamířili spíše do sousedních evropských států, jejichž nabídka investorských víz je mnohem atraktivnější. Necelý rok od spuštění „zlatých víz” v Česku dává skeptickému pohledu Hospodářské komory za pravdu: Ministerstvo vnitra od srpna 2017 neeviduje jedinou žádost o dlouhodobý pobyt za účelem investování. Shodně hlásí nulu i Ministerstvo zahraničních věcí, na jehož zastupitelských úřadech mohou cizinci, kteří nepobývají v ČR, o „zlatá víza” taktéž zažádat.

Pro Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které legislativní návrh připravovalo, bylo prioritou dosažení rovnováhy mezi nabídkou pro investora a ochranou státu. Původně MPO počítalo s nižší částkou. Podle něj však „resorty nejvíc zainteresované v oblasti migrační politiky” údajně požadovaly zvýšit investici na 75 milionů korun.

„Vláda takto nařízení schválila s tím, že praxe ukáže, zda je nastavenou hranici třeba upravit či nikoliv,” komentovalo situaci ministerské tiskové oddělení. Český program investorských víz podporoval i bývalý ministr zahraničí, Lubomír Zaorálek (ČSSD), který vloni v létě hýřil optimismem:

„Jsem přesvědčen, že toto opatření bude mít příznivý dopad na ČR.”

Na dotaz Českého centra pro investigativní žurnalistiku, zda současné vedení Ministerstva zahraničních věcí sdílí optimistický pohled bývalého ministra, MZV odpovědělo, že nemůže efektivitu programu hodnotit, jelikož tato agenda spadá především do kompetence MPO.

To má totiž podle vládního nařízení posuzovat, zda je případný podnikatelský záměr proveditelný a věrohodný, nebo zda je investice dostatečně “významná”. Zatím tedy čistě teoreticky – dosud totiž žádný investor žádný záměr nepředložil.

Vypadá to tedy, že český program investorských víz – tak, jak je v současnosti nastavený – nikoho neláká. Česko tak na jednu stranu přichází o potenciální významné investice, na druhou stranu neatraktivnost českých „zlatých víz” vzbuzuje nezájem i ze strany kontroverzních byznysmenů, kteří ke svému jmění nepřišli legálním způsobem. Přes „zlatá víza” se snaží získat přístup do Schengenského prostoru, ochránit svoje investice nebo zajistit si lepší únikovou cestu v případě stíhání. Tak tomu bylo například v případě Litvy v letech 2010–2014, kdy tamní zlatá víza získaly tisíce Rusů, včetně několika krajně problematických podnikatelů blízkých Putinovi.

Občanem snadno a rychle

Pokud se bohatému cizinci zdají česká investorská víza příliš drahá a procedura jejich získání komplikovaná, má ještě jednu možnost, jak u nás zakotvit, a to natrvalo. Stačí přesvědčit ministerstvo vnitra, že je pro Česko „významným přínosem” či “jiným státním zájmem”. Ministr vnitra totiž podle paragrafu 16 zákona o státním občanství rozhoduje o přednostním udělení státního občanství.

Seznam úspěšných žadatelů byl až donedávna neveřejný. Od roku 2014 se o jeho zveřejňování stará novinář a právník Tomáš Němeček, který pravidelně podává na Ministerstvo vnitra takzvanou infožádost ohledně poskytnutí seznamu. Ten pak publikuje na svém facebookovém profilu.

Původně Ministerstvo vnitra tuto informaci odmítalo poskytnout s odvoláváním na ochranu osobních údajů žadatelů o občanství. To se podařilo zvrátit až díky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze srpna 2014 ve prospěch Němečka.

Tomáš Němeček vysvětluje svou motivaci každoročního získávání jmenného seznamu novinářskou zvědavostí:

Chtěl jsem prostě vědět, zda a jak se ten paragraf v dnešní době využívá. Konkrétním spouštěčem byla situace, kdy na jedné straně dostal přednostně občanství ruský házenkář Alexandr Radčenko, protože česká reprezentace narychlo potřebovala posilu před mistrovstvím Evropy, ale na druhé straně ho nedostal arménský šachista Sergej Movsesjan, protože prý nepředstavuje dostatečně významný přínos pro Českou republiku.”

Kritéria, dle kterých se ministr vnitra rozhoduje, jsou nejasná a netransparentní. Nejčastěji je přednostní občanství udělováno významným sportovcům nebo vědcům. V posledních letech se však přednostně stali občany Česka například i dva Rusové – otec a syn Kulakovští. Ti se sice jako vědci prezentovali, Akademie věd České republiky je však neznala a instituce v níž měli působit – Centrum pro výzkum energetického využití litosféry – bylo městem Liberec, které bylo jeho zřizovatelem, dokonce zrušeno pro nečinnost. Pozoruhodným příběhem jejich podezřelého nabytí občanství se zabýval například Český rozhlas a RFE/RL.

K tématu přednostního udělování občanství Němeček nicméně podotýká, že by „nerad vylil s vaničkou i dítě”. Samotné výjimečné udělení občanství podle něj nemusí apriori znamenat nic špatného.

„Pořád opakuji, že k československé tradici patří i odvážné rozhodnutí udělit v 30. letech občanství bratrům Mannovým prchajícím z hitlerovského Německa, anebo ve 20. letech udělit občanství ruskému generálovi Sergeji Vojcechovskému. Čili udělit takto občanství může být i velkým politickým činem, kterým Česká republika přijímá pod svou ochranu perzekvovanou osobnost.”

S přihlédnutím k případům Alexandra a Kyrilla Kulakovských by mělo být automatické, že rozhodnutí ministra vnitra budou zveřejňována. Podléhala by tak veřejné kontrole a zabránilo se spekulacím o podezření z korupce.

Zlatá víza – Litva, Lotyšsko, Rakousko a Arménie

OCCRP, Lukáš Nechvátal, Jakub Šimák

Litva: oblíbená destinace podnikatelů blízkých Putinovi

I přes to, že v Litvě funguje program „zlatých víz“ více než dvacet let, opravdový příval nově příchozích zažily litevské úřady až po ruské anexi Krymu v roce 2014. Zatímco v roce 2013 zažádalo o investorské vízum garantující trvalý pobyt 6500 cizinců, v roce 2017 jejich počet dosahoval téměř 14 000. Úměrně tomu za toto období narostl i počet „zlatých víz“ opravňujících držitele k přechodnému pobytu z 11 na 20 tisíc.

Litva uděluje dva typy investorských „zlatých víz“. První opravňuje úspěšného žadatele k trvalému pobytu, je však složité je získat. Druhé pak k přechodnému pobytu, jež je jednak snazší získat a navíc může být opakovaně obnoveno. Počet platných víz opravňujících k trvalému pobytu za toto období zůstal stejný, přibližně okolo 18 000. Nejčastěji zastoupené národy v období let 2013-2017 byli Ukrajinci (s 6 580 udělenými přechodnými vízy), Rusové (4 429) a Bělorusové (4 577).

Avšak stejně tak, jak může litevská vláda udělit povolení k pobytu, může také žádost o vízum zamítnout nebo zrušit již platné vízum. Počty zamítnutých či zrušených víz přitom v posledních letech rostou. Jen v loňském roce bylo zrušeno 2 869 dříve vydaných „zlatých víz“ – 3,5krát více než o dva roky dříve.

Jedním z důvodů tohoto trendu je zpřísnění litevské politiky směrem k udělování víz. K tomu došlo po kauzách, v nichž figurovali Jurij Arťakov a Anton Treušnikov. Oběma byla platnost „zlatých víz“ zrušena poté, co se prokázalo jejich napojení na okruh lidí blízkých ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

Vilnius, Litva

Bratr Jurije Arťakova – Vladimir Arťakov – je vrcholným manažerem v ruské státní firmě Rostec zaměřené na zbrojní průmysl a bývalým guvernérem Samarské oblasti. V roce 2012 vystřídal svého bratra na vedoucí pozici Novikombank, která se po roce 2014 dostala na sankční seznam kvůli ruské anexi Krymu.

Sám Jurij vlastní v Litvě malou překladatelskou firmu, jež je však spojená s velkým politickým skandálem. Jeho společník ve firmě, Jurij Borisov, totiž finančně podporoval prezidentskou kampaň letce Rolandase Paksase, který v roce 2003 volby překvapivě vyhrál. Paksas se Borisovovi obratem odvděčil litevským občanstvím, za což se následně dočkal impeachmentu za nedodržování ústavy a porušení prezidentské přísahy. 

Paksas tak přišel o prezidentství a Jurij Borisov o litevské občanství. Na otázku litevského zpravodajského portálu 15min, zda Jurij Arťakov, firemní společník Borisovova, získal povolení k pobytu díky jejich obchodnímu partnerství, odpověděl zástupce oddělení migrace tamního Ministerstva vnitra větou: „Reagujeme na každé oznámení zástupců občanské společnosti a kontrolujeme možná zneužití“. A za pár týdnu bylo Juriji Arťakovovi povolení k pobytu opravdu zrušeno.

Anton Treušnikov, další z ruských investorů napojených na blízký okruh lidí kolem prezidenta Putina, vlastní budovu ve Vilniusu. Tu pronajímá společnosti, která provozuje populární noční klub. Mimo to investoval i do litevského fotbalu a hokeje. Jak ale zjistila litevská nezávislá televize Laisvės TV, Treušnikov je spojen s ruskou bankou Severny Morskoj Puť (SMP), která je taktéž sankcionována, jelikož ji vlastní Putinovi blízcí spojenci Arkadij a Boris Rotenbergové. Na základě tohoto zjištění se litevské oddělení migrace MV rozhodlo Treušnikovo povolení k přechodnému pobytu neobnovit.

OCCRP se věnuje litevskému programu „zlatých víz“ a zajímavým statistikám o změnách v počtu příchozích Ukrajinců, Rusů a Bělorusů v souvislosti s válkou na Ukrajině podrobněji zde.

Rakousko: „super paragraf“ a zapomnětlivý Asadův bratranec

Rakousko

Rakousko žádná investorská víza nenabízí. Každý, kdo chce získat státní občanství, musí splnit vcelku přísné požadavky – prokázat dostatečný stupeň integrace do společnosti (znalost německého jazyka), pravidelný příjem, mít trvalé bydliště v zemi a navíc žít minimálně šest (a ve většině případů deset) let v Rakousku. Nicméně díky jednomu konkrétnímu paragrafu rakouského práva je možné celý tento proces značně uspíšit, ne-li rovnou přeskočit.

Tento „super paragraf“, jak mu v Rakousku přezdívají, odstraňuje nutnost splnit všechny výše zmíněné požadavky. Rakouské vládě umožňuje udělit občanství za „mimořádný přínos ve zvláštním zájmu republiky“. Co je onen mimořádný přínos však paragraf blíže nespecifikuje. Vzhledem k netransparentnosti celého procesu udělování občanství za „mimořádné služby“ je tak celý systém snadno zneužitelný a náchylný ke korupci. Obdobný paragraf umožňující přednostní získání občanství ostatně funguje i v Česku, věnujeme se mu zde.

Rakouská vláda popis mimořádných přínosů, na jejichž základě bylo uděleno občanství, veřejně nesděluje. I seznam cizinců, kteří se přes noc stali Rakušany, byl až do roku 2017 neveřejný. Předpokládá se, že od roku 2007 bylo takto uděleno občanství přibližně 300 lidem, z nichž veřejně známých je minimum. Patří mezi ně například původně kolumbijský dirigent Andrés Orozco-Estrada či polská olympijská jachtařka Jolanta Ogar.

Jedním z lidí, kteří chtěli využít rakouského „super paragrafu“ k získání občanství, je i bratranec syrského prezidenta Bašára Asada – Rami Makhlouf. Ten o něj zažádal roku 2009 dokonce třikrát. Makhloufovy žádosti zmiňovaly jeho obchodní impérium, plány na investice v Rakousku a dokonce i jeho lásku k lovu. To nejdůležitejší však Makhlouf zapomněl zmínit – že je Asadův bratranec. A právě díky blízkému příbuzenskému vztahu přišel ke svému velkému jmění. Z tohoto důvodu podléhá sankcím USA, takže veškeré jeho jmění ve Spojených státech bylo zmrazeno a američtí občané mají zakázáno s ním obchodovat.

K žádosti Makhlouf přiložil i doporučující dopis od Karla Blechy, bývalého rakouského ministra vnitra ze Sociální demokratické strany (SPÖ), a Kurta Heindla, bývalého finančního mluvčího SPÖ v Národní radě – dolní komoře rakouského parlamentu. V doporučení nebyla ani zmínka o příbuzenském vztahu Makhloufa se syrským prezidentem nebo o sankcích v USA.

Makhlouf požádal o rakouské občanství u úřadu vídeňské zemské vlády, která posléze požádala o posudek Ministerstvo práce, sociálních věcí a ochrany spotřebitele. Vypracovaný posudek byl sice veskrze pozitivní, opomněl však opět zmínit americké sankce vůči Makhloufovi a jeho napojení na Asada. A to i přes to, že podle záznamů Ministerstva, které novináři zkoumali, úředníci o obojím věděli.

Rakouský časopis Profil v květnu 2012 uveřejnil, že Rami Makhlouf v uplynulém roce žádal o občanství neúspěšně. Vzhledem k tomu, že jeho jméno od roku 2011 figurovalo i na seznamu sankcí Evropské unie, není jasné, zda jeho žádost byla formálně odmítnuta, nebo ji stáhl sám. Větší štěstí měl na Kypru, kde podle deníku The Guardian získal občanství roku 2010, které mu ale bylo po vypuknutí občanské války v Sýrii zrušeno.

Detailněji o možnostech získání občanství pro zahraniční investory v Rakousku a o kauze Asadova bratrance Makhloufa na OCCRP zde a zde.

Lotyšsko: laciná zlatá víza má v kapse dvanáct tisíc Rusů, pomalu však ztrácí lesk

Program „zlatých víz“ v Lotyšsku byl silně ovlivněn propadem cen nemovitostí na tamním trhu po finanční krizi. V rámci programu investičních pobídek, který lotyšská vláda spustila v roce 2010, stačilo, aby si cizinec koupil v Lotyšsku nemovitost, a povolení k pobytu získal spolu s koupí. V roce 2010 tato „zlatá víza“ získalo 289 zahraničních investorů, zatímco v roce 2014 již téměř 6000.

Riga, Lotyšsko

Lotyšští realitní makléři se radovali z přívalu peněz od Rusů, Číňanů, Ukrajinců, Kazachů či Uzbeků, kteří do pobaltské země utíkali před autokratickými režimy svých zemí nebo se schovávali před jestřábíma očima daňových úředníků. Pro ruskojazyčnou skupinu investorů byl lotyšský program velmi výhodný – většina Lotyšů umí plynně rusky, Moskva je hodinu a půl letadlem a v porovnání s ostatními zeměmi EU je lotyšský program velmi laciný.

Právo na pětileté povolení k pobytu v členském státě EU je stálo pouhých 70 000 euro (1,8 milionů korun) – v podobě nákupu průměrně drahé nemovitosti na venkově. Jestliže chtěli žít v hlavním městě Rize, cena se zdvojnásobila na 140 000 euro (3,6 milionů korun), přičemž stále byla jednou z nejvýhodnějších v Evropě.

Na rozdíl od makleřů se lotyšské tajné služby příliš neradovaly. V záplavě ruskojazyčných boháčů viděli totiž jejich agenti bezpečnostní riziko. Vzhledem k počtu lidí žádajících o “zlatá víza” se začali obávat, že je nezvládnou důkladně prověřit. Během sedmi let získalo investorská víza více než 17 342 cizinců. Z toho více než dvě třetiny tvořili občané Ruska – dost na to, aby „zalidnili“ malé lotyšské město (další v řadě byli Číňané s 1428 úspěšnými žadateli a Ukrajinci s 1376 žadateli).

Proto byl roku 2014 tamnímu parlamentu předložen návrh na zavedení vstupních kvót. Během jednoho roku počet udělených povolení klesl z téměř 6 000 na 1 101. V roce 2017 se program téměř zastavil, neboť v první polovině roku zažádalo o „zlaté vízum“ pouhých 64 lidí.

Ze strmého poklesu atraktivity investorských víz lze kromě výše zmíněných kvót vinit i zvýšení cen nemovitostí po otřepání se z finanční krize, žalostný stav ruské ekonomiky, sankce EU a USA vůči Rusku, pokles hodnoty rublu či zpřísnění bezpečnostních kontrol. Tak či onak přinesla „zlatá víza“ do lotyšské ekonomiky slušných 37 miliard korun (1,44 miliardy euro).

Nad vyhlídkou snadných příjmů do státní pokladny nakonec zvítězila obezřetnost a obava o bezpečnost státu. Ints Ulmanis, zástupce šéfa lotyšské bezpečnostní služby, v prosinci 2017 prohlásil, že „60 až 70 procent odmítnutých žádostí souvisí s rizikem špehování“. Další riziko pro hospodářskou bezpečnost země představoval fakt, že mnozí žadatelé nebyli schopni doložit legálnost svých peněz. „Nechceme, abychom jako stát byli mezinárodními organizacemi nařčeni z toho, že se u nás perou špinavé peníze,“ dodal Ulmanis.

Někteří žadatelé byli odmítnuti z důvodu neskrývaného nepřátelství vůči zemi (například veřejně prohlašovali, že Lotyšsko by mělo být součástí Ruska). Podle zprávy Ministerstva vnitra však bylo za dosavadních sedm let fungování programu „zlatých víz“ odmítnuto pouhých 156 žádostí – přibližně stovka z nich pak od roku 2014. Více než tři tisíce „zlatých víz“ pak bylo zrušeno – například když žadatel svou nemovitost, která byla předpokladem pro získání víza, prodal. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve programu lotyšských „zlatých víz“ bylo rozhodnutí parlamentu z listopadu 2017, které zavedlo poplatek za obnovení víz po každých pěti letech ve výši 5 000 euro (130 tisíc korun), což rozezlilo ruskojazyčnou komunitu „investorů do pobytu v EU“.

Více o programu zlatých víz v Lotyšsku na OCCRP zde.

Arménie: prodávejte občanství za hubičku, radí zemi firma vedená rodilým Arménem

Arménie zatím žádná „zlatá víza“ nenabízí. Začne-li však, může „cena za občanství“ začínat již na 50 000 dolarech (milionu korun). Alespoň tak to stojí ve zprávě, kterou na žádost vídeňského Mezinárodního střediska pro rozvoj migrační politiky (ICMDP) vypracovala společnost Arton Capital, která se specializuje na designování programů „zlatých víz“ šitých jednotlivým státům na míru. Pokud by Jerevan přijal doporučení Arton Capital, stala by se Arménie zemí s nejlevnější nabídkou občanství nejen v širším regionu východní Evropy, ale možná i na celém světě.

Jerevan, Arménie

Společnost Arton Capital stanovila cenu takto nízko mnoha problémům, které tuto jihokavkazskou zemí dlouhodobě sužují: válečný konflikt Arménie s Ázerbájdžánem kvůli spornému území Náhorního Karabachu, geografická a infrastrukturní izolovanost včetně uzavřených hranic s Ázerbájdžánem a jeho spojencem Tureckem, vysoká úroveň korupce, malý počet obyvatel nebo nízké HDP v přepočtu na obyvatele.

Zpráva ale na druhou stranu vyzdvihuje klady této země – přístup na trh Ruska a postsovětských států o celkovém objemu 250 milionu spotřebitelů, stejně tak jako na trh sousedního osmdesátimilionového Íránu. Arménie by navíc mohla mít v horizontu 5-7 let zajištěný bezvízový styk s evropskými zeměmi Schengenského prostoru. Podle zprávy vypracované firmou Arton Capital by Arménie mohla v rámci programu “zlatých víz” získat až 138 milionů dolarů (2,8 miliardy korun) během šesti let po jeho spuštění.

Arton Capital mimo jiné navrhuje, že pokud se vláda Arménie rozhodne pro zavedení „zlatých víz“, měla by najmout profesionálního, mezinárodně uznávaného operátora se zkušenostmi v oblasti investičního přistěhovalectví, který program bude řídit za ni. Ve zprávě se sice explicitně nezmiňuje, kdo by tím operátorem měl být, ale dle všech náznaků by to měla být právě firma Arton Capital.

Report Arton Capital konkretizuje, jak by měl program „zlatých víz“ v Arménii vypadat. Navrhuje, aby potenciální investoři měli na výběr ze dvou možností – přímý příspěvek ve výši 50 000 dolarů (milion korun) do státního fondu nebo investice ve výši 100 000 dolarů (dva miliony korun) do fondu vedeného správcovskou firmou, který by mohl generovat i výnos. Také navrhuje dva typy poplatků: jeden nevratný za zpracování podkladů ve výši 10 000 dolarů (200 tisíc korun) a druhý – v blíže nespecifikované výši – jenž by měl pokrýt náklady na kontrolu hodnověrnosti uchazeče a legálnosti jeho peněz.

Investigativní novináři z arménského centra HETQ zjistili od Delegace EU v Jerevanu, že firma Arton Capital vypracovala na popud vídeňského ICMD zmíněnou zprávu za 18 500 eur (v rámci projektu financovaného EU). Na svých webových stránkách uvádí: „na podporu svých filantropických závazků přislíbila firma Arton Capital darovat svůj honorář za konzultace vyplývající ze smlouvy na pomoc uprchlíkům v Arménii.“ (Odhaduje se, že do Arménie přišlo od začátku válečného konfliktu v Sýrii okolo 20 000 uprchlíků, z nichž mnozí jsou arménské původu).

Otázkou je, zda by firma Arton Capital byla podobně štědrá i v případě, že by se arménská vláda rozhodla program „zlatých víz“ spustit, ale jeho administraci přenechat jiné firmě. „Jakožto hrdému Arménovi je mi ctí nabídnout léta své profesní zkušenosti a pronikavých znalostí, abych pomohl této zemi dostát svým cílům v oblasti přímých zahraničních investic,“ netají se svými ambicemi zakladatel a ředitel firmy Arton Capital – Armand Arton, původem z Arménie. Armand Arton – životním přesvědčením světoběžník – dnes žije v Kanadě a vedle svého konzultantského byznysu s globální působností podporuje i charitativní projekty v oblasti vzdělávání a podpory sociálně znevýhodněných dětí.

Zlatá víza a zlatá Visa

Zlatá víza a zlatá Visa

Investorské vízové programy stojí na myšlence, že kdo zaplatí, toho přivítáme. Jedno procento nejbohatších lidí světa si na rozdíl od ostatních smrtelníků může vybrat ze široké plejády dlouhodobých pobytů v atraktivních zemích nebo dokonce získat jejich občanství – pokud jsou ochotní se o své bohatství s cílovou zemí podělit.

Pro tento kontroverzní program se ve většině zemí vžil název „Golden Visa“ neboli „zlatá víza“. Prostřednictvím „zlatých víz“ nabízejí státy bohatým cizincům, kteří jsou ochotni investovat miliony dolarů do místních ekonomik, povolení k pobytu nebo přednostní nabytí občanství. Jako první s nimi přišel před více než třiceti lety ostrovní stát v Karibiku – Svatý Kryštof a Nevis a od té doby se tento specifický způsob investorské pobídky rozrostl do celosvětového byznysu o objemu v řádu miliard dolarů, který dnes provozuje více než dvacítka států včetně zemí EU a Spojených států.

Program má své zaryté zastánce i odpůrce. Ti první argumentují tím, že lidem umožňují plně realizovat jejich práva a svobody – kde a jak žít či podnikat.

Ti druzí naopak tvrdí, že „zlatá víza“ napomáhají korupčnímu prostředí, jsou nehorázně nespravedlivá a prohlubují globální nerovnost. Například tím, že boháčům za tučný balík peněz nabízí svobodu pohybu, která je současně odpírána milionům uprchlíků, kteří žijí v zoufalých podmínkách. Kritici také tvrdí, že uprchlické krize bývají zapříčiněny stejnými autoritářskými vůdci a zkorumpovanými vysokými úředníky, kteří z programů investičních víz těží.

Argumenty odpůrců „zlatých víz“ mají navíc podporu v tvrzení vyšetřovatelů, podle nichž vlastnictví druhého nebo třetího pasu velmi ulehčuje případné páchání trestné činnosti, odklánění daní nebo praní špinavých peněz. A taky umožňuje vytváření nových identit, přístup do úslužných bankovních systémů nebo jednoduše investování finančních prostředků, na jejichž pravý původ se daný úředník zbytečně neptá.

Mezinárodní síť investigativních novinářů OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project) se spolu s nevládními organizacemi Transparency International a Global Witness rozhodla v rámci společného projektu „Zlato za víza“ zmapovat, jak tento nepříliš transparentní byznys se „zlatými vízy“ funguje v Litvě, Lotyšsku, Rakousku a Arménii. My jsme se podívali na to, jak program investorských víz funguje v Česku.

Muž revolúcie

Muž revolúcie

Eva Kubániová

Dvadsiaty šiesty február zastavil doterajšie ležérne plynutie času na Slovensku. Celou krajinou prebleskla správa o smrti novinára Jána Kuciaka a archeologičky Martiny Kušnírovej. Po vyjadrení policajného prezidenta Tibora Gašpara, že motív vraždy súvisí s Jánovou prácou investigatívneho novinára, správa zasiahla tisícky ľudí ešte hlbšie. K tragédii sa vyjadrovali novinári, politici aj ľudia, ktorí ho vôbec nepoznali. Tlačové konferencie sa konali na dennej báze naprieč celým politickým spektrom. Po vydaní Jánovho nedokončeného článku pod tlakom verejnosti odstúpili viacerí vrcholní politici. Prepojenia vládnucej strany SMER na taliansku mafiu avizované v článku vyvolali vlnu pobúrenia a vyhnali tisíce ľudí do ulíc. Protesty sa konajú v týždňových intervaloch od prvého piatku po vražde a v účasti prekonali historické maximum. Viaceré slovenské médiá sa spojili a spoločne pracujú na témach, ktoré odkryl vo svojom poslednom článku Ján Kuciak. A bežní ľudia chodia na námestia s odznakmi a žiadajú vytvorenie slušného Slovenska bez korupcie. Krajina sa za dva mesiace posunula vo vnímaní demokracie viac než za posledné roky. Ľudia si nepamätajú udalosť, ktorá by viac zasiahla novodobé slovenské dejiny v toľkých rovinách. Zmena spoločnosti je viditeľná. A za touto zmenou stoja jednotlivci, ktorí odmietli byť nečinní.

Redakcia dozrieva

Spomienka na Jána a Martinu je všade, kde sa človek pozrie. Ľudia s odznakmi prechádzajúci okolo, fotky a horiace sviečky pred štátnymi budovami, transparenty pri cestách, či v Jánovej redakcii. Niekoľko dní po vražde sa stretávam s Petrom Bárdym. Prvé stretnutie je pomerne hektické. Budova Aktualít je obklopená sviečkami, fotkami a políciou. Nikto nemôže vstúpiť do redakcie bez špeciálneho povolenia. Ešte aj pred dverami stojí niekoľko policajtov a kontroluje ľudí. Všetci Jánovi kolegovia sú oblečení v čiernom. Iba biely odznak #allforjan na hrudiach narúša nevyžiadanú uniformitu ich garderóby. Jánov pracovný stôl ostal v podobe ako ho on sám zanechal v posledný deň. Tony papierov, instantná káva a rozčítaná kniha ‘Ndrangheta. Pribudli iba dve veci – sviečka a kytica bielych tulipánov. A celú túto čiernu atmosféru prebíja postava šéfredaktora. Dotknutého a zlomeného, ktorý však pozbieral zvyšky sily, odskakuje od jedného stola k druhému a zdvíha telefóny v intervale raz za 30 sekúnd. Keď sa ma opýta, koľko času potrebujem, odpovedám, koľko mi dáte. „Desať minút,“ znie nekompromisná odpoveď. Za tých desať minút, chtiac či nechtiac, strieda urgentné telefonické odpovede medzi políciou a médiami. Som si celkom istá, že z toho stretnutia si nebude pamätať ani sekundu.

Keď sa stretávame o šesť týždňov neskôr, privíta ma pokojný muž s decentným úsmevom. Napriek tomu, že naposledy ma varoval, že už nikomu nedá interview, na moju žiadosť kývne. Ráno dvadsiateho šiesteho februára si pamätá presne. Zavolal mu kolega, ktorý mu volať nezvykne, so správou, že niekto redakcii na Facebooku napísal o Jánovej vražde. Nechcel tomu veriť, lebo takéto nepodložené správy už párkrát do redakcie dostali. O pár minút však zavolá polícia aj minister vnútra.

„Bolo to strašné. Dokola som si opakoval vetu: Neviem, čo mám robiť. Stále mi bolo do plaču. Kolegovia sa ma pýtali, čo sa deje. Ani som si neuvedomoval, že to hovorím nahlas. Nevedel som, ako im to mám oznámiť. Zvolal som mimoriadnu poradu o pol deviatej, aj reportéri vyslaní do regiónov mali zastaviť na najbližšom odpočívadle. Ani si nepamätám na ten moment. Kolegovia mi povedali, že som im iba stroho oznámil: Jana zavraždili. Na takúto situáciu sa nedá pripraviť,“ spomína Peter Bárdy na prvé momenty čierneho pondelka.

Celá redakcia bola ponorená do myšlienok a smútku. Bárdy dokonca nechcel uverejniť článok o Jánovej smrti. Nechcel to prijať ľudsky. Navyše v redakcii sa nenašiel jediný človek, ktorý by dobrovoľne chcel takýto článok napísať. Aktuality smutnú novinu priniesli až štvrtí a vychádzala z oficiálnej tlačovej správy. Prvé dni odmietali hovoriť s médiami. Bárdymu však bolo jasné, že Jánov nedokončený článok musia vydať. Nechcel však získavať popularitu založenú na tragédii, a preto článok ponúkol mnohým slovenským aj zahraničným médiám. Vydávať sa mal jednotne v stredu o polnoci. Stres a napätie pred publikovaním viseli nad hlavami všetkých redaktorov v Aktualitách. Niektorí sa aj hnevali, že sa článok iba odďaľuje. Bárdy čelil obvineniu, že sa ho snaží stopnúť. Dôvodom predlžovania bol anglický preklad. Tlak médií, verejnosti aj vlastných kolegov bol enormný. Jánov nedokončený článok sa napokon stal najčítanejším v histórii Slovenska.

„Odvtedy som sa zmenil. Spomalil som. Začal som používať Jánove nástroje. Robím si poznámky, zdieľam dokumenty s ostatnými kolegami. Som oveľa organizovanejší ako predtým. Niekedy som si neviedol ani kalendár. Zvykol som tlačiť na rýchle vydávanie článkov, ale teraz chcem aby moja redakcia stavala články od základov – od tvrdých dát,“ opisuje Bárdy zmenu v práci šéfredaktora. Tragédia zmenila každého člena redakcie. „Moja redakcia dospela. V minulosti som musel nútiť ľudí, aby pracovali aj na témach, ktoré im neboli blízke. Teraz mám redakciu pätnástich investigatívnych novinárov, ktorí sa dobrovoľne hrabú v zmluvách a registroch,“ vysvetľuje šéfredaktor zmeny v pracovnom nasadení.

Peter Bárdy si myslí, že Jánova vražda ukázala, že žurnalistika je na strane verejnosti. Mnohí z ľudí, ktorí prichádzajú na námestia, ešte nežili v Novembri 1989. Verí, že toxická sieť prepojení medzi políciou, prokurátormi a sudcami môže byť konečne roztrhnutá. Spoločnosť sa potrebuje ešte raz nadýchnuť a dokončiť poslednú časť Nežnej revolúcie.

Tisícky slušných Slovákov

Peter Nagy, jeden z organizátorov protestu Za slušné Slovensko, sa rozhodol aktívne angažovať už vo chvíli, keď sa dozvedel o Jánovej vražde. Bol šokovaný. Zároveň chcel na plné ústa povedať, že toto nie je krajina, v ktorej chce žiť a v ktorej je vražda novinára bežnou praxou. Na začiatku on a jeho pár kolegov vytvorili udalosť na Facebooku – spomienkový pochod za Jána a Martinu. Okamžite sa k nej pridávali tisícky ľudí bez ohľadu na to, či Jána Kuciaka a Martinu Kušnírovu poznali. Nagy očakával, že maximálne sa piety zúčastní 10 000 ľudí. Bol by to obdobný počet ako počas protikorupčných protestov Gorila v roku 2012. Nakoniec prišlo iba na pietny pochod v Bratislave dvakrát viac ľudí. Pochody sa uskutočnili vo viac ako tridsiatich mestách na Slovensku. Hlavnou myšlienkou bolo uctenie si pamiatky mladého páru a pripomenutie spoločnosti, že sa o svojich novinárov musí starať. Na hlavnom banneri v úvode sprievodu bolo napísané: „útok na novinárov, útok na nás všetkých.“

Na začiatku si piati organizátori mysleli, že ich rola sa skončila záverečným potleskom na pietnom pochode. Následne však začali pozorovať mediálne vystúpenia politikov a zmenili svoj názor:

„Toto nemôžeme dovoliť. Toto nie je krajina, v ktorej chceme žiť. A zrazu sme stáli pre realitou. Ak s tým nespravíme niečo my, tak kto? A povedali sme si, že túto zodpovednosť zoberieme na seba.”

Pre Petra Nagya to bol najťažší týždeň v jeho živote. Politici videli, že na námestiach sa formuje neopísateľná sila a chceli zdiskreditovať mladých organizátorov. Obviňovali ich, že sú platení západnou propagandou a snažia sa zničiť vládnucu stranu. Násobne sa pokúšali spochybniť ich názor a odhodlanie.

Noc pred prvým politickým protestom Nagy vôbec nespal. Cítil veľkú zodpovednosť za pokojný priebeh protestu. Organizátori dostávali z rôznych zdrojov informácie o hroziacom násilí.

„Veľmi som sa bál. Ale nemohli sme zastaviť, bolo to príliš dôležité. Keď sme rozpustili zhromaždenie, opadol zo mňa veľký stres. Nič zlé sa nestalo. V ten deň som pochopil, čo je to odvaha. Odvaha pre mňa neznamená nepociťovať strach, ale ísť napriek nemu,” spomína Peter Nagy na prvý politický protest, ktorý prekonal rekord 50 000 ľudí iba na námestí v Bratislave.

Ľudia počas protestu v Bratislave

Celkový počet protestujúcich sa odhadol na 100 000 vo viac ako tridsiatich mestách. Hlavnou požiadavkou organizátorov bolo nezávislé vyšetrenie vraždy Jána a Martiny s medzinárodným zastúpením. Ani organizátori, ani ľudia na námestiach sa nevzdali. Ich počet prekonal aj zhromaždenie počas Nežnej revolúcie. Od druhého marca protesty pokračujú každý týždeň takmer dva mesiace. Niekoľko vysoko postavených politikov rezignovalo, vrátane bývalého premiéra Roberta Fica, najdlhšie pôsobiaceho ministra vnútra Roberta Kaliňáka, či nového ministra vnútra Tomáša Druckera, ktorý rezignoval po dvoch týždňoch od zvolenia.

Manželia – organizátori, Peter a Katarína, často diskutovali o zmysle novembra ’89. Ak by žili v tom čase, určite by chceli byť medzi tými, ktorí vyšli do ulíc. Teraz sú šťastní, že mali možnosť svoj občiansky záujem naplniť. Zdôrazňujú, že je veľmi dôležité byť angažovanými občanmi. Nagy vidí aj zmenu v slovenskej spoločnosti.

„Ľudia boli veľmi frustrovaní a apatickí. Teraz sú omnoho citlivejší na politiku. To, že Slováci, od ktorých to nikto nečaká, vyjdú na námestia a že im bude záležať na tom, čo sa okolo nich deje, je pre mňa absolútne výnimočné. Myslím, že nastavujeme veľmi silný príklad do budúcna. Keď sa postavíme za to, čo chceme, politici musia reagovať. Zároveň ukazujeme, že sa to dá robiť veľmi slušne a pokojne,” vysvetľuje 27-ročný muž, spoluorganizátor najúspešnejšieho protestu v histórii Slovenska.

Jeho odkaz stále žije

Simona Hahnová nikdy nepoznala Jána Kuciaka osobne. Keď sa dozvedela o vražde, začala sa triasť a plakať. Nevedela vysvetliť prečo. Možno preto, že aj ona je študentkou masmediálnej komunikácie a raz z nej bude novinárka. Alebo preto, že nečakala, že novinár môže byť zavraždený v demokratickej krajine.

Každú prednášku na univerzite začali diskusiou o tejto téme. Študenti reagovali na udalosť veľmi citlivo a preberali ju z rôznych pohľadov. Na kreatívnej tvorbe profesorka študentom navrhla, aby aj oni – ako študenti masmediálnej komunikácie – vyjadrili svoj názor.

Na Fakulte masmédií Paneurópskej univerzity, ich alma mater, majú k dispozícii otvorenú galériu. Pätnásť študentov sa rozhodlo vytlačiť všetkých 138 článkov Jána Kuciaka a vystaviť ich. Projekt získal silnú podporu aj u vedenia školy, ktoré priestory ponúklo na neobmedzenú dobu. Výstava je rozdelená do dvoch častí a okrem 500 strán Jánovej práce, sú v galérii k nahliadnutiu aj fotky študentov z protestov.

Hlavnou myšlienkou bolo vyjadrenie spomienky na zavraždený pár. Študenti sa môžu kedykoľvek medzi prednáškami zastaviť a prečítať si texty. Spätná väzba verejnosti bola veľmi pozitívna, ale predsa sa nestretla so stopercentným pochopením. Simona Hahnová dostala správu, v ktorej ju muž obviňuje z plytvania papiera a odporúča jej radšej darovať krv. Na túto správu nereagovala. Svoj čin neľutuje. Päťsto stránok papiera je veľa, ale ak by si mala vybrať, bez zaváhania výstavu zorganizuje.

Vstupná brána VŠMÚ

Vražda zmenila aj jej názor na politiku: „Nikdy som nevenovala veľa pozornosti politike. Bola som unavená zo všetkých lží a korupcie. Všetko bolo rovnaké. Po vražde sa niečo stalo. Môj názor sa úplne zmenil. Musíme sa zaujímať viac o to, čo sa deje v našej krajine, keď tu chceme žiť.“

Priznáva, že bola úprimne prekvapená účasťou na protestoch. Keď stála v ohromnom dave na námestí  a počula od organizátorov správu o väčšej účastí ako v novembri 1989, postavili sa jej chlpy na rukách. Necítila žiadny hnev alebo strach. Najdominantnejšie emócie gigantického davu boli pokoj a pokora. Napriek bremenu nad šesťdesiat tisícimi hlavami zazneli vulgárnosti iba v ojedinelých prípadoch. Ľudia boli zopätí mierom a slušnosťou.

Za najväčšiu zmenu v spoločnosti vidí jej prebudenie.

 „Dokážem tvrdiť, že sa o Jánovi s niekým rozprávam každý deň. Napríklad s mojimi kamarátmi vedieme uvoľnenú debatu a niekto spomenie Jánovu vraždu. Nepamätám si žiadnu inú udalosť, ktorá by rezonovala viac. Na druhej strane, je veľmi smutné, že to muselo zájsť až tak ďaleko. Verím, že ak bude táto tragédia umlčaná politikmi, aspoň medzi nami – bežnými ľuďmi – jeho odkaz prežije. Je dôležité nebyť ticho a rozprávať sa o tom.“

Sila dvoch tvárí

Klopem na dvere farnosti na východe Slovenska. Dedinka má menej než 200 obyvateľov, väčšina z nich sú veriaci. Hneď ako kňaz Pavol Zaťko uvidí môj odznak, ukáže mi svoju bundu s pokorným úsmevom: „Pozri, ja mám rovnaký.“ Jeho dom mi pripomína dom mojej prastarej mamy. Stará piecka na drevo a základné vybavenie je len zopár viditeľných znakov jeho skromného života.

V to ráno, keď sa dozvedel o Jánovej vražde, čakal na vyšetrenie u doktora. Ako sám hovorí, mal šťastie v nešťastí. Kvôli chorobe ležal v posteli a mohol sledovať všetky médiá. O Jánovi Kuciakovi predtým nikdy nepočul. Predstavil si ho ako 60-ročného novinára a zrazu sa pred jeho očami objavila fotka mladého páru, ktorá ho šokovala.

Fotografie mladého páru

 

Rovnakú fotku o pár dní neskôr vytlačil a vytvoril v kaplnke pred farským kostolom pietne miesto. Ponúkol ľuďom možnosť, aby prišli zapáliť sviečku a porozmýšľať o tom, čo sa stalo. Kaplnka bola otvorená počas prvého víkendu po vražde súbežne s pietnymi pochodmi v slovenských mestách.

Napriek jeho nepriaznivému zdravotnému stavu a teplote sa rozhodol zúčastniť pietneho pochodu v najbližšom meste. Nebol sám. Ako kňaz zodpovedný za prípravu birmovancov ponúkol svojim zverencom možnosť pridať sa k nemu. Sprevádzali ho dve štrnásťročné dievčatá. Po ceste domov z protestu štebotali v aute, aké to bolo krásne a obohacujúce.

Tesne pred začiatkom pietneho pochodu bolo na námestí len zopár desiatok ľudí. Pýtal sa sám seba, kde je zvyšok? Jeho obavy však boli neopodstatnené. Keď odbila ôsma hodina, ľudia sa doslova vyvalili zo všetkých ciest vedúcich na hlavné námestie. Videl desiatky tvárí, ktoré odzrkadľovali tú istú emóciu. Emóciu tragédie, pamiatku na dvoch mladých, nevinných ľudí, ktorí zaplatili tú najvyššiu cenu za boj za slobodu.

Pavol Zaťko sa na protestoch nezúčastnil ako kňaz, ale ako občan. Na celú situáciu sa pozerá z ľudského hľadiska. Počas celého nášho rozhovoru držal fotku Jána a Martiny, ktorá bola vystavená v kaplnke.

„Jedného dňa, keď budem odchádzať z toho domu, ostatné fotky ostanú tu. Ale fotka týchto mladých ľudí…oni pôjdu so mnou,“ vysvetľuje dotknutý kňaz.

Texty, na ktorých sme s Jánom pracovali, môžete nájsť tu:

Jak si čínská mafie udělala ze Španělska pračku na peníze

Stovky španělských policistů a agentů z jednotek zabývajících se potíráním korupce a organizovaného zločinu se začátkem roku daly do pohybu. Tamní policie a daňové úřady se v rámci operace „Shopping” rozhodly posvítit na největší daňový ráj Číňanů v Evropě – průmyslovou zónu Cobo Calleja ve městě Fuenlabrada nedaleko Madridu.

Satelitní snímek Cobo Calleja; zdroj: Google

Zdejších 162 hektarů plných velkoobchodních hal a kontejnerů totiž koncentruje největší počet sídel čínských firem nejen ve Španělsku, ale celé Evropě. To by samo o sobě nevadilo, kdyby španělské úřady neměly důkazy, že tato průmyslová zóna je centrem stamiliardové korupce a organizovaného zločinu.

V rámci policejní operace „Shopping” zde bylo pro podezření z kriminální činnosti zadrženo 55 lidí, přičemž deset z nich skončilo ve vazbě. Není to poprvé, co španělská policie a berní úřad řeší podobné problémy – v roce 2012 rozkryly během policejní operace „Císař” síť čínských kriminálníků, kteří se zabývali praním špinavých peněz. Tato operace byla vůbec největším policejním zásahem v historii Španělska.

Jak se tvářit jako banka a přitom odčerpat stovky milionů eur

Na začátku policejní razie stála čínská banka ICBC (Industrial and Commercial Bank of China) – největší banka světa co do objemu aktiv. Respektive její pobočka v Madridu. Ta byla otevřena v roce 2011, a to za účasti tehdejší ministryně financí Eleny Salgado. Bylo to období, kdy si Španělsko sáhlo na samé dno finanční krize a nezaměstnanost dosahovala závratných 23%.

Elenu Salgado by nejspíš ani ve snu nenapadlo, že sedm let poté bude madridská pobočka ICBC obviněna z odčerpávání stovek milionů eur ze Španělska do Číny, a to pod patronátem čínských zločineckých skupin. Tyto nelegální transakce přitom představovaly 95% činnosti banky.

Industrial Bank of China má jednu ze svých jedenácti unijních poboček i v Praze. Evropská centrála banky, která dostala licenci operovat na evropském finančním trhu sídlí v Lucembursku. Tato lucemburská centrála závroveň měla být o operacích madridské pobočky nejen srozuměna, ale dokonce jí poskytla i krytí ve formě interního auditu.

Španělská policie je přesvědčena, že banka spolupracovala s čínskými kriminálními skupinami Emperador, Cheqian a Snake, a jen v roce 2012 přes ni zpět do Číny „proteklo” 188 milionů eur.

Mělo jít zejména o velké objemy hotovosti vzniklé z obchodu s nezdaněným zbožím, které pašeráci dováželi z Číny. Protože utrácení velkých částek v hotovosti by mohlo ve Španělsku přitáhnout nechtěnou pozornost, rozhodli se tito čínští obchodníci vozit hotovost zpět do Číny.

„Dopad [tohoto případu] na socioeknomickou rovnováhu i národní ekonomiku Španělska je nezpochybnitelný,” tvrdí španělská prokuratura.

Hotovost měli čínští kriminálníci podle odposlechů přepsaných v soudním spisu vozit i do Česka. Podle obžaloby se v telefonních hovorech se zmiňuje osoba „Dai Li”. Tato osoba měla mít na starosti transport hotovosti v dodávkách, které do Španělska vozily čínské zboží z Česka a zpátky se vracely se většími objemy peněz v hotovosti. Jestli tuto hotovost vkládali na účty v české pobočce ICBC nebo ji do Číny dostávali jinak, není z odposlechů jasné.

Ilustrační foto; autor: Kunotoro

 

Česká pobočka ICBC na naše dotazy ohledně fungování a objemu vkladů v hotovosti odmítla odpovědět s tím, že se jedná o obchodní tajemství.

Anna Zádrapová, redaktorka webu Sinopsis a odbornice na Čínu k tomu poznamenává: „Velká část čínské diaspory ve Španělsku pochází z jednoho místa – okresu Qingtian, ve kterém v roce 2010 žilo okolo 360 tisíc lidí. Už v nedávné minulosti byli ve Španělsku prominentní členové této diaspory vyšetřováni v souvislosti s pašováním a praním špinavých peněz. Z okresu Qingtian pochází také značná část čínských krajanů žijících v České republice.”

Gao Ping – gangster s kontakty na španělskou smetánku

Promyšlená korupční síť má většinou svůj „mozek”, nebo alespoň někoho, kdo ji zaštiťuje. V případě španělsko-čínské zločinné spolupráce to je Gao Ping – úspěšný čínský podnikatel, miliardář a obchodník s uměním. Po svém příletu do Španělska se postupně vypracoval z řadového obchodníka na autoritu, která je respektována nejen tamní čínskou komunitou, ale i španělskou smetánkou, což dokládá i společná fotografie Gao Pinga s bývalým králem Španělska Juanem Carlosem I.

Svůj vliv Ping vystavěl nejen na podnikatelském umu, ale taky na členství v mnoha asociacích čínských obchodníků a zejména pak na službách, které čínské komunitě poskytuje.

Mezi tyto „služby” podle španělských soudů patří i spolupráce na nelegálním obchodu s migranty z Číny do Španělska. Ti měli díky podplacenému španělskému úředníkovi získat na konzulátu v Číně víza do Španělska. Za víza ale museli zaplatit 16-18 tisíc eur (400-450 tisíc korun), tuto sumu si poté dva až tři roky odpracovávali jakožto pracovníci v čínských továrnách ve Španělsku.

Podle Anny Zádrapové ze Sinopsis v České republice zatím obdoba italských španělských sweatshopů s čínskými nelegálními dělníky neexistuje.

Zlaté vízum – brána do Evropy pro bohaté Číňany

Rozruch kolem ICBC ve Španělsku každopádně nenechal chladným Peking, který vyhrožuje, že pokud nebude vyšetřování zastaveno, může to poškodit ekonomické vztahy s druhou největší ekonomikou světa a skončit diplomatickou krizí. Podle agentury Reuters měli údajně španělští diplomaté problémy vysvětlit svým čínským kolegům, že ve Španělsku stát média nekontroluje a proto nemohou ovlivnit jak tamní média o kauze referují.

Bolehlav Pekingu však způsobuje nejen španělská kauza, ale i korupce doma. Prezident Si Ťin-pching si před několika lety vytkl za cíl zamezit odchodu „ekonomických uprchlíků” – čínských úředníků, kteří uprchli do zahraničí před obviněním z korupce. Podle Čínské akademie společenských věd jich v letech 1995 až 2008 ze země zmizelo okolo 18 tisíc. Spolu s nimi z Číny zmizelo 145 miliard dolarů. Boston Consulting Group ve své zprávě z roku 2013 odhaduje, že podobné odčerpávání financí z Číny do zámoří dosahuje až tří procent čínského HDP ročně.

Zkorumpovaní čínští úředníci se dřív skrývali v USA, Kanadě, Austrálii či Holandsku. Imigrační programy těchto zemí se však postupně zpřísňovaly. Jako řešení se jevila příležitost takzvaných „zlatých víz”. Tedy typu investičních víz, které garantují povolení k pobytu osobám z neevropských zemí, výměnou za investici do místních nemovitostí. S těmi přišly v době krize některé jihoevropské státy – například Portugalsko (2012), Řecko (2013) či právě Španělsko (2013). A vzhledem k tomu, že dle výzkumů konzultační firmy Bain 60% bohatých Číňanů sní o tom vlastnit zahraniční pas cizí země, stala se tzv. zlatá víza mezi korupčníky doslova hitem.

Proprat špinavé peníze koupí nemovitosti je o mnoho jednodušší než prostřednictvím finančních institucí, které jsou regulovány protikorupčními opatřeními. Investor navíc získá povolení k pobytu, aniž by musel v dané zemi žít – stačí každé dva roky požádat o prodloužení dočasného pobytu. Případně po pěti letech pobytu v zemi může přímo získat trvalý pobyt a po deseti letech dokonce občanství. To všechno přináší koupě španělské nemovitosti v hodnotě minimálně půl milionu eur (12,7 milionu korun).

V případě investice do španělské firmy či finančního produktu výměnou za povolení k pobytu, je nutné vložit rovný milion eur (25,5 milionu korun). Čínští investoři” proto preferují první variantu.

Portugalsko je vůči této kategorii investorů ještě vstřícnější – povolení k pobytu nabízí již za investici do nemovitostí v hodnotě 350 tisíc eur (přibližně 9 milionů korun). V roce 2014 bylo několik portugalských státních úředníků, kteří “zlatá víza” zprostředkovávali, vyšetřováno pro podezření z braní úplatků.

Článek vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Zákony Jána a Daphne a Prečo je také ťažké vyriešiť vraždy novinárov?

Drew Sullivan, šéfredaktor OCCRP

Už bolo napísané dosť o tom, čo by bolo dobré urobiť. Nedá sa mi však nevyjadriť. Pre mňa osobne, ako šéfredaktora Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), je táto téma dôležitá. O bezpečnosti mojich ľudí rozmýšľam každý deň. Tak ako rozmýšľam o Jánovi.

V dobe, keď bol zavraždený, spolupracoval s mojou organizáciou OCCRP na prípade mocnej a nebezpečnej talianskej kriminálnej skupiny ‘Ndrangheta, ktorej sa podarilo infiltrovať do mnohých krajín na celom svete, vrátane Slovenska. Spoločne s jeho kolegami z Aktualít sme dokončili a publikovali posledný Jánov článok. V článku vyšlo najavo, že skupina talianskych podnikateľov, ktorých talianska polícia označila ako členov ‘Ndrangheta, sa usadila na Slovensku pred viac ako desiatimi rokmi. Vďaka konexiám s úradujúcou vládou, talianski obchodníci získali viac ako sedemdesiat miliónov eur na dotáciách v poľnohospodárstve.

Tento týždeň eurokomisár pre bezpečnosť Julian King vyzval k úprave legislatívy dotýkajúcej sa ochrany novinárov. Je však vôbec možné zlegalizovať bezpečnosť? Existujú európske zákony, ktoré by mohli Jána ochrániť? Áno, mali by existovať.

Dovoľte mi začať otázkou – ako je vôbec možné, že Jánove subjekty (potenciálni vrahovia) vedeli, že téma, na ktorej pracuje, sa ich týka? Ako sme sa dozvedeli od jeho kolegov, Ján posielal žiadosti o informácie viacerým slovenským verejným inštitúciám. Štandardná novinárska praktika. Úrady popierajú, že by varovali subjekty Jánovho záujmu. Oni sú ale jediní, ktorí vedeli o jeho pátraní okrem štyroch alebo piatich ľudí z redakcie. Za našu organizáciu môžem potvrdiť, že sme šifrovali všetky e-maily.

Aj na iných miestach v Európe, je celkom bežné, neformálne poskytovať informácie ich cieľovým osobám. V podobných situáciách sa ocitli aj ďalší partneri OCCRP. Neraz sa stalo, že novinárom volali podnikatelia alebo politici a dopytovali sa, prečo sa o nich naši novinári zaujímajú.

Neexistujú žiadne špecifické zákony, ktoré by chránili identitu svojich žiadateľov. Rovnako ako neexistujú ani žiadne sankcie pre štátnych pracovníkov, ktorí by dané informácie posunuli subjektoch. Ak by sa táto situácia bola bývala zmenila, Ján mohol byť dnes nažive.

Musí dôjsť k zmene zákona, ktorý by chránil identitu novinárov alebo občianskych aktivistov, ktorí plnia v spoločnosti funkciu strážcov. Túto zmenu by sme mohli nazývať Jánovým zákonom.

Väčšia transparentnosť taktiež robí naše životy bezpečnejšími. Úloha reportérov je oveľa jednoduchšia, ak majú štátne inštitúcie povinnosť publikovať informácie na svojich internetových stránkach. Dávajú tak reportérom priestor vyhľadať informácie bez toho, aby s niekým museli prísť do kontaktu.

Poukazujem ešte na jednu sféru zákona, ktorá musí byť zmenená. Na to, aby sme pochopili, prečo je to dôležité, musíme rozumieť ako a prečo sa vraždia novinári.

Vražda novinára je krokom vedľa – nie iba pre skupiny organizovaného zločinu, skorumpovaných podnikateľov alebo mocných politikov. V určitom bode však príde na rad analýza nákladov a výnosov: Čo získam zabitím novinára a čo tým riskujem? Zmena pohľadu na túto analýzu v prospech novinárov je kľúčovým riešením aj k ochrane nás všetkých. Musíme zvýšiť náklady a zredukovať benefity.

Najjednoznačnejší prínos vraždy novinára je zabitie aj jeho príbehu. Tvrdo sme pracovali na tom, aby sme popreli myšlienku, že Jánovi vrahovia môžu z tohto umlčania profitovať. Preto sme sa ponáhľali, aby sme ukončili a vydali jeho posledný príbeh. A budeme ešte viac pokračovať v písaní tém, o ktoré sa zaujímal on a jeho redakcia. Jednoznačne musíme vyjasniť ľuďom, ktorí stoja za jeho vraždou, že veľmi podcenili jej potenciálny prínos.

Druhá strana rovnice je nejasnejšia. Pravdou je, že existuje iba veľmi malý risk pri vražde novinára. Štatistiky Komisie na ochranu novinárov ukazujú, že kým 70% novinárov bolo zavraždených kvôli ich práci, iba 10% z týchto zločinov bolo vyriešených. Toto môžeme porovnať s typickým pomerom 50 k 90% v iných vraždách.

Prečo je také ťažké vyriešiť vraždy novinárov?

Na prvom mieste, vraždy takého typu sú náročné na vyšetrovanie aj pre policajtov s najlepším úmyslom. Vrahovia často pochádzajú z profesionálneho prostredia. Telo nemusí byť nájdené. Títo profesionáli vedia ako robiť svoju prácu a ak ich aj chytia, často sú ochotní slúžiť až dovtedy, dokým to nevyžaduje ich „profesionálna povinnosť“. Viac ako 10 % obvinených z vraždy novinára boli iba ľudia, ktorí stlačili spúšť, nie objednávatelia vraždy.

Ale nie všetky policajné zložky majú dobré úmysly. Zavraždení novinári často pracujú na prepojení medzi organizovaným zločinom a vládou, tak ako na tom pracoval aj Ján. Na Slovensku, v Maďarsku, v Českej republike, na Malte a v mnohých iných európskych krajinách, tento fenomén neustále rastie. Oveľa horšie je to v budúcich členských krajinách Európskej únie, napr. Srbsko alebo Čierna Hora, ktoré sú preukázateľne kriminálnymi štátmi. Nie je to iba ´Ndrangheta, ale tiež ďalšie kriminálne skupiny, ktoré rozkvitajú vďaka bohatému korupčnému prostrediu, nízkej úrovne vynútiteľnosti práva a slabej demokracii.

Tieto populistické vlády zlyhávajú nielen v podpore slobodných a demokratických hodnôt, taktiež podkopávajú a útočia na slobodu slova, základnú hodnotu, ktorá žurnalistiku reprezentuje. Slovenský premiér v demisii Robert Fico nazýval Jána a jeho kolegov prostitútkami. Český prezident držal v ruke zbraň, na ktorej bolo napísané „na novináře“. Týmto krajinám sa pravdepodobne nepodarí vykoreniť zabijakov. Čím dlhšie toto správanie bude pretrvávať v politike a spoločnosti, tým viac bude ochrana novinárov ohrozená.

Jedna vec môže pomôcť k nakloneniu váh na správnu stranu. Ak Európska únia odobrí zmenu zákona a dá mandát špeciálnej komisii, aby dozerala na vyšetrovanie vrážd novinárov, toto rozhodnutie by mohlo priniesť kriminálnym skupinám nechcené zvýšenie riziká a tým obmedzenie podobných aktivít. Mali by ho nazývať Daphnin zákon, na počesť zavraždenej maltskej novinárky Daphne Caruana Galizia. Ak by skupina expertov s forenznými zručnosťami a silným politickým mandátom mohla spolupracovať s políciou, bola by to pomoc pri účinnom uplatnení zákona. Taktiež by to pomohlo prekonať nedostatok politickej vôle medzi autoritami, ale zároveň aj usmerňovať políciu, ktorá momentálne takéto vyšetrovania často zahladzuje. Ak preberie Európska únia aktívnu poradenskú úlohu, pomôže to nielen vyriešiť viacej vrážd, ale aj zdokumentovať miestnu korupciu.

Ak sa nepodniknú kroky, zomrie viac novinárov. Organizovaný zločin a korupcia sú na vzostupe v krajinách, kde vládnu populisti a novinári im stoja v ceste. Tlak sa len zväčší. Nemôžeme dovoliť normalizáciu vraždy novinárov. Nechceme sa len s nostalgiou pozerať na dni, kedy vražda novinára spôsobila, že premiér stratil prácu.

Infozákon: nejlepší nebo nejhorší přítel novináře?

Eva Kubániová, Vlad Lavrov

V Česku se jim přezdívá „stošestky”, na Slovensku pak „dvěstějedenáctky” – kvůli číslu tamních Zákonů o svobodném přístupu k informacím. Společné mají to, že jsou jedním z nejcennějších nástrojů, které mají novináři a novinářky k dispozici. A právě sedmadvacetiletý Kuciak byl i přes svůj věk kolegy považován za jednoho z nejzkušenějších slovenských novinářů, kteří „infozákon” ke své práci využívali.

Zavražděný Ján Kuciak pracoval v redakci zpravodajského serveru Aktuality.sk. Ve spolupráci s Investigace.cz a sítí mezinárodních investigativních novinářů OCCRP se v posledním roce a půl věnoval například tomu, zda a do jaké míry prorostla chapadla jedné z nejmocnějších mafií světa – italské ‘Ndranghety – do podnikatelských a politických struktur Slovenska. Prošetřoval podezření, že peníze evropských daňových poplatníků mohly končit v rukou italské mafie, která manipulovala se zemědělskými dotacemi. Během vyšetřování mimo jiné odhalil vazby slovenských politiků, zejména z vládní strany SMER, na italské rodiny, které jsou s ‘Ndranghetou propojeny.

Infozákon, který existuje v různých podobách ve všech zemích EU kromě Lucemburska, umožňuje kontrolu státních úřadů ze strany veřejnosti. V dnešní době je v podstatě nezbytný pro řádné fungování demokratické společnosti. Problémem je, že novináři se často musejí identifikovat, aby jim daný úřad informace poskytl.

Marek Vagovič, šéf investigativců z Aktuality.sk a Kuciakův editor, tvrdí, že Jáno byl velmi dobrý v tom, jak zacházel s citlivými informacemi. „Pracovní verze všech svých článků, poznámky a důkazy měl zašifrované. Proto si myslím, že informace včetně jeho osobních údajů a adresy bydliště unikly od policie, státních žalobců, soudů nebo jiných státních úředníků, kteří jeho žádosti o informace zpracovávali.”

Kuciak navíc často podával žádosti o informace svým jménem namísto toho, aby úřady oslovil prostřednictvím redakce Aktuality.sk. A kromě toho měl tendenci v rámci žádostí poskytovat úředníkům doplňující informace, protože věřil, že vysvětlení kontextu zvýší šanci na získání informace, kterou hledal. Vagovič se domnívá, že úředníci mohli tímto způsobem vydedukovat, kam Kuciak svými dotazy směřuje a případně informovat dotčenou osobu. Uniklé osobní údaje a Kuciakova adresa pak mohla jeho vrahovi podstatně usnadnit práci.

Novináři z Investigace.cz kontaktovali několik státních institucí, o kterých věděli, že po nich Kuciak v poslední době požadoval informace – například Pôdohospodárskou platobnú agentúru která na Slovensku spravuje zemědělské dotace, kancelář státního zastupitelství v Trebišově, nebo SEPS (Slovenská elektrizačná prenosová sústava). Všechny do jedné však popřely, že by Kuciakovy žádosti sdílely s jinými subjekty.

Kuciak není na Slovensku jediný, jehož osobní údaje mohly být poskytnuty dotčené osobě či firmě. Své o tom ví i bratislavský právník Boris Stancl. Když volal na úřad, aby zjistil, zda jednu jeho žádost obdrželi, zeptal se jej úředník na to, jestli informaci hodlá využít „ve prospěch”, nebo „proti” dotčené osobě. Poté, co Stancl odpověděl, že „proti”, úředníkovi se prý očividně ulevilo, načež dodal: „dobře, posílám vám veškeré informace a přeji hodně štěstí”. Další Stanclovu žádost o informace jiný úřad rovnou sdílel s dotčenou osobou.

S podobnými problémy se setkávají novináři napříč celou Evropou. Novinářům mezinárodní sítě OCCRP bylo vyhrožováno lidmi, o kterých zjišťovali informace, nebo byli odrazováni úředníky, aby pokračovali v dalším pátrání. Reportérům z černohorského protikorupčního centra MANS například zavolal člověk, který se ptal, proč se šťourají v jeho byznysu. A to hned poté, co začali vyšetřovat výstavbu hotelů v přírodní rezervaci poblíž pobřežního města Perast. Informaci údajně obdržel z ministerstva kultury, které mu oznámilo, že se novináři zajímají o jeho činnost. Jejich osobní údaje černohorské úřady poskytly i pašerákům cigaret, jejichž činnost novináři vyšetřovali.

Neobezřetně nicméně nepostupují jen úředníci státních institucí na Balkáně, ale i v zemích EU, o čemž se mohli přesvědčit i reportéři italského investigativního centra Investigative Reporting Project Italy (IRPI). Těm volali pro změnu pašeráci nebezpečného odpadu, aby je varovali před „strkání nosu do cizích věcí”. Kromě telefonních čísel se od tamních úřadů dozvěděli jejich adresy, data narození, dokonce i údaje z občanských průkazů.

Podle Helen Darbishire, zakladatelky a ředitelky watchdogové organizace Access Info Europe, odporuje požadavek úřadů na plnou identifikaci osoby, která informace poptává, základním lidským právům. A navíc ohrožuje život novinářů. „Tomu se musí zamezit. Evropská unie musí nastavit jasná pravidla, která zajistí ochranu osobních údajů novinářů využívajících informační zákon,” dodává.

Dosud takové nařízení či směrnice neexistuje a kvalita informačních zákonů v jednotlivých členských zemích EU značně kolísá. Experti se shodují na tom, že nejlepší ochranu by novinářům v budoucnu zajistila možnost žádat o informace anonymně. Jánu Kuciakovi a jeho snoubence Martině Kušnírové to ale život nevrátí.

 

 

Italské farmy na slovenské půdě

Italské farmy na slovenské půdě

Ján Kuciak, ČCIŽ, OCCRP a IRPI

Na počátku bylo jméno na registračním formuláři firmy: Antonino Vadala.

A protože toto jméno náleželo muži, který byl v obchodním vztahu s Márií Troškovou – slovenskou modelkou, která se postupně vypracovala od polonahých fotek přes byznys až na pozici asistentky premiéra Roberta Fica – novináři chtěli vědět více.

Tato zvídavost pravděpodobně stála slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku život. Oba byli minulý víkend nalezeni mrtví. Zastřelil je profesionální zabiják.

Kuciak a jeho partneři – mezinárodní síť investigativních novinářů Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) a České centrum pro investigativní žurnalistiku – si uvědomili, že narazili na pěkný průšvih podstatně dříve. A to, když požádali italské kolegy z Investigative Reporting Project Italy (IRPI), aby Vadalu a jeho obchodní partnery prověřili.

Klan Vadalovců, který pochází z malého města na samé špičce italské „kozačky”, se poprvé objevil ve slovenském obchodním rejstříku v roce 2002. Členové dalšího kalábrijského klanu – Rodovci – se přestěhovali na Slovensko v devadesátých letech. Ve své nové domovině začaly tyto dvě rodiny společně podnikat. A postupně vybudovaly obří byznys založený na zemědělských dotacích Evropské unie.

Novináři zjistili, že Vadalovci a Rodovci mají vazby na ‘Ndranghetu – jednu z nejvlivnějších a nejnebezpečnějších italských mafií. Ta je proslulá svou schopností vysávat peníze z dotačních programů EU prostřednictvím podvodů. Například v zemědělství.

Co přesně měli členové dvou kalábrijských klanů za lubem na Slovensku? Tuto logickou otázku si kladli investigativní novináři a řešil ji i Kuciak v době, kdy byl zavražděn. Kulkou do hrudi. Jeho sedmadvacetiletou snoubenku střelili do hlavy.

Příběh dvou rodin ještě neměl být publikován, nebyl totiž dokončený. V době vraždy Kuciak stále ještě hledal poslední kousky skládačky, které k pochopení celého příběhu chyběly. Některé informace z rozpracované investigace však unikly na veřejnost a OCCRP spolu s partnery se rozhodli, že nedokončený příběh publikují, aby zabránili případným dalším vraždám novinářů.

S určitostí zatím víme toto: Rodovci a Vadalovci a jejich obchodní partneři se věnují kriminální aktivitě.

OCCRP nemá žádné důkazy, že osoby zmíněné v tomto příběhu jsou zodpovědné za Kuciakovu vraždu. Novináři byli nicméně v posledních měsících varováni italskou policií, že někteří lidé, na které se vyptávali, jsou nebezpeční a pravděpodobně udržují kontakt s členy ‘Ndranghety.

Příchod do divného světa

Devadesátá léta a hroutící se komunistický režim ve východní Evropě byly dobou velkých příležitostí. Podnikat na Slovensku však nebylo jednoduché. Na jedné straně byla bohatá půda a schopná pracovní síla, právní stát však byl spíš zbožným přáním. Finanční zdroje – ať již domácí nebo zahraniční – byly v rodící se slovenské demokracii nedostatkovým zbožím.

Skupiny organizovaného zločinu se však těchto zádrhelů nezalekly.

„Pád Berlínské zdi a rozpad Sovětského svazu v devadesátých letech předznamenal otevření se východní Evropy světu. A to znamenalo nové příležitosti pro organizovaný zločin,” tvrdí český kriminolog Petr Kupka.

Vadalovci pochází z Bova Mariny, ospalého přímořského městečka se čtyřmi tisíci obyvatel. Rodovci pak z nedalekého Condofuri. Tyto městečka jsou v samém srdci oblasti, kterou ovládají tři mocné klany ‘Ndranghety: Vadalovci, Iamonteovci a Gallicianovci.

Reportéři byli v šoku, když zjistili, že Vadala má stejné příjmení jako kalábrijský klan z Bova Mariny. Nemohli však potvrdit, že jsou navzájem propojeni.

‘Ndrangheta je v současnosti nejmocnější italská mafie – strašlivá síla organizovaného zločinu, která se přetavila v globálního hráče. Podle zprávy Europolu Zhodnocení hrozeb italského organizovaného zločinu z roku 2013 „patří ‘Ndrangheta mezi nejbohatší, nejhrozivější a nejmocnější skupiny organizovaného zločinu na světě […] pomocí vychytralosti se členům daří skrývat kriminální aktivity pod rouškou legálního byznysu. Svůj zisk pak používají ke korupci a infiltraci do ekonomických a politických struktur v zemích, ve kterých působí.”

‘Ndrangheta je uzavřenou organizací a lidi zvenčí si drží daleko od těla. Svůj vliv rozšiřuje tak, že do nových teritorií vysílá členy prověřených klanů. Ti si s sebou do nových zemí přináší i uzavřenost, agresivitu a násilnosti.

Slovenské investice rodiny Rodovců

Rodovci a Vadalovci tvoří dvě z pěti italských rodin, které nyní ovládají velký podíl zemědělského byznysu na východním Slovensku. Po emigraci v 90. letech investovali miliony do místních družstev. Dnes má majetek těchto dvou rodin hodnotu téměř 100 milionů EUR.

Ján Kuciak byl zabit před tím, než on nebo jeho kolegové prokázali jakoukoli účast Vadalovců nebo Rodovců na organizovaném zločinu. Ačkoli novináři našli vazby mezi oběma rodinami a ‘Ndranghetou, nezískali definitivní důkaz, že peníze, které rodiny investovaly na Slovensku, byly spojeny s kriminální skupinou.

Bratři Antonio a Diego Roda přišli na Slovensko v devadesátých letech minulého století a nyní provozují několik zemědělských podniků v Michalovci, ve čtyřicetitisícovém městě v blízkosti hranic s Maďarskem a Ukrajinou. Rodina vlastní 19 zemědělských a chovatelských společností v hodnotě přes 40 milionů EUR. Podle fotek na jeho facebookovém účtě a slovenských médií vlastní Diego Roda nejméně tři červené Ferrari. Současně si jeho zaměstnanci veřejně stěžovali na pozdní placení mzdy.

Rodovci nedělají dluhy jen u svých zaměstnanců, podle oficiálních údajů téměř všechny jejich společnosti dluží na daních a na sociálním a zdravotním pojištění svým zaměstnanců.

Pletky se zákonem v rodné zemi

U rodiny Rodovců můžeme najít řadu spojení s ‘Ndranghetou. V roce 2007 byl Pietro Roda, jeden ze čtyř bratrů Rodových, vyšetřován antimafiánským útvarem v Kalábrii za „spojení s organizací mafiánského typu“. V Itálii je nelegální být členem mafiánské skupiny a mnoho osob je obviněno z tohoto zločinu. Prokurátoři tvrdili, že patří do Iamonteho klanu ‘Ndranghety.

Podle vyšetřování se podílel na obchodování s hospodářskými zvířaty – nelegálně dovážel zvířata pro klan. Živé krávy byly přepravovány ze Slovenska a zpracovávány na jatkách provozovaných rodinou. Tímto způsobem se vyhnuli placení daní a obcházeli tak zdravotní a bezpečnostní předpisy. Policie uvedla, že klan Iamonte také tlačil na místní řezníky, aby kupovali jejich maso.

Pietro Roda údajně poskytl falešné dokumenty pro převážená hospodářská zvířata tak, aby to vypadalo, že byli legálně vlastněná jeho farmou.

V soudním procesu z roku 2010 však byla mafiánská obvinění proti Rodovi změněna na méně závažná. Roda tak byl odsouzen na pět let vězení, ačkoli není známo, kolik si ve skutečnosti odseděl.

O méně než tři roky později se Pietro Roda znovu dostal do potíží. V květnu 2013 byl zatčen a znovu obviněn ze spojení s organizací mafiánského typu a praní špinavých peněz prostřednictvím zemědělského odvětví v Itálii pro další klan Ndranghety – tentokrát klan Galliciano.

Nicméně po soudní bitvě se nejvyšší soud v březnu 2014 rozhodl, že neexistují žádné jasné důkazy o tom, že Roda je „spolupracovník Ndranghety“ a zprostil ho obvinění.

Dvě rodiny. Mnoho podniků.

Po příjezdu na Slovensko začala rodina Vadalovců budovat své podnikání ve stejném regionu, kde se již usadili Rodovci. Přestěhovali se tak do stejného města Michalovce na východním Slovensku a v roce 2002 založili svou první společnost Bovinex Europa, která chovala a porážela krávy.

Samostatně i společně začaly společnosti Vadalovců a Rodovců investovat do zemědělských družstev a jejich podniky se vzájemně propojily. Jejich jména se objevují v 50 slovenských společnostech – některé z nich jsou již zrušené, některé stále aktivní.

Ferarri Diega Rody, zdroj: Facebook

Obě rodiny farmaří na více než 120 kilometrech čtverečních (12 000 hektarů) – což je obrovská plocha, která se rovná jedné desetině celého okresu Michalovce. Na této půdě chovali dobytek a pěstovali plodiny, díky kterým získali více než 13 milionů EUR z evropských dotací prostřednictvím Ministerstva zemědělství SR.

I slovenským orgánům se podařilo nahlédnout do jejich podnikatelského schématu. Antonino Vadala – člen rodiny, který jako první přitáhl pozornost reportérů – získal dotace prostřednictvím své společnosti BIO-FINIŠ. Ale dostal se do střetu s orgány, když se ukázalo, že tvrdil, že obhospodařuje osmkrát více půdy, než doopravdy měl. Podvod, ze kterého byl později obviněn, mu umožnil zvýšit jeho zemědělské dotace o 120 000 EUR.

Kromě italského vyšetřování Ndranghety a spojení s případy EU dotací, se Vadalova rodina údajně měla dopustit i daňových podvodů a vydírání na Slovensku.

V roce 2008 Antonino Vadala uzavřel dohodu s jiným mužem, aby podvedli stát na příjmech z DPH tím, že Vadala podvodně kupoval a prodával svůj byt a uplatňoval tak nárok na vrácení daně. Toto schéma by Vadalovi přineslo více než 80 000 EUR, které si měl rozdělit se svým kumpánem. Místo toho si Vadala ve snaze svého společníka podvést nechal byt i peníze, ten ho následně dal k soudu. Případ v současné době stále probíhá.

V jiném případě byl Antoninovův bratr Sebastiano Vadala obviněn z vydírání a slovního napadení, když hrozil farmáři s pistolí a křičel, že ho zabije a zapálí jeho traktor, když neopustí pole, které měl od něj pronajaté. Soud jej nedávno zprostil obvinění pro nedostatek důkazů.

Přechod na „zelenou“

Nedlouho poté objevil Antonio Vadala další možnost, jak přijít k penězům – tentokrát prostřednictvím obnovitelných zdrojů energie.

Sluneční elektrárny jsou na Slovensku už tak kontroverzní, neboť tamní vláda přiděluje licence tajně. Projekty na stavbu solárních elektráren jsou také dotované z peněz EU.

Roku 2009 se Vadalovi a jeho firmě Bovinex Europa podařilo být třetím z 97 uchazečů pro získání licence na výstavbu nové elektrárny. Tyto licence se udělují způsobem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, což znamená, že základem úspěchu je správné načasování, které reálně mohou vědět pouze osoby zasvěcené. Vadalově společnosti se podařilo zapsat první možný den. Obdržel tak drahocennou, Evropskou unií dotovanou, licenci od slovenské vlády, kterou obratem prodal s velkým ziskem a stáhnul se z této oblasti podnikání.

Propojení

V poslední době přitáhlo pozornost reportérů jiné jméno – takové, které je spojeno s Kalábrií samo za sebe. Roku 2012 se v záznamech několika Vadalových společností na Slovensku objevil muž jménem Pietro Catroppa.

Viliam Jasaň (vlevo) s Robertem Kaliňákem – slovenským ministrem vnitra, zdroj: Aktuality.sk

Jen o několik let dříve byl Pietrův otec Dante Catroppa vyšetřován v rámci operace proti Kalábrijské mafii kvůli napojení na Vadalův mafiánský rodinný klan v jejich rodném městě Bova Marina. Byl údajně titulován jako „Mastro di Giornata“ (Pán dne), což znamenalo, že byl zodpovědný za řízení trestných činností mezi místními klany. Byl také údajně pověřen vytvářením nových mafiánských spojení klanu. Podle rozsudku z roku 2011 měl také za úkol upozorňovat ‘Ndranghetu na možná výběrová řízení vzhledem k tomu, že byl zaměstnancem na místním obecním úřadu.

Catroppovi mají ale i další důležitou spojitost. Roku 2016 koupil Pietro Catroppa soukromou bezpečnostní firmu Prodest od Slavomíra Jasaňa, který vyplatil svého otce Viliama Jasaňa, jenž je bývalý slovenský poslanec a donedávna tajemník bezpečnostní rady státu.

A aby byl kruh úplný, Jasaň je ten, kdo zaměstnal bývalou modelku a obchodní partnerku Antonia Vadala Márii Troškovou a následně ji představil slovenskému premiérovi Ficovi. Podrobný článek zde.

Jasaň i Trošková po smrti Jána Kuciaka a následujícím odhalení této složité sítě vztahů do konce vyšetření případu rezignovali.

 

 

1 2 3 4 10