Novináři z IStories zjistili, že technickou infrastrukturu, která zajišťuje provoz Telegramu, ovládá muž, jehož společnosti spolupracují s ruskými tajnými službami.

Telegram, velmi populární aplikace pro chatování a zasílání zpráv, je chloubou ruského IT průmyslu. Podle Pavla Durova, podnikatele, jenž tuto službu před dvanácti lety vytvořil, má Telegram po celém světě v současnosti přes miliardu aktivních uživatelů měsíčně.

K důvodům tohoto úspěchu patří reputace Telegramu v oblasti bezpečnosti, spojená s Durovovou image zastánce svobody slova, který se postavil proti několika vládám. Durov v dubnu tohoto roku tvrdil, že si jeho platforma zakládá na ochraně soukromí a za dvanáctiletou historii nikdy nezveřejnila soukromá data svých uživatelů.

Nové vyšetřování IStories však odhalilo kritickou zranitelnost Telegramu.

Ve snaze zjistit, kdo ovládá infrastrukturu zajišťující tok miliard zpráv v Telegramu, narazili žurnalisté na muže bez veřejného profilu Vladimira Věděnějeva, 45letého síťového inženýra, který má bezkonkurenční přístup k serverům Telegramu. Jeho firma totiž spravuje část technického zázemí Durovovy platformy, včetně tisíců IP adres. Podle soudních dokumentů navíc mohl jednat jménem Telegramu, což svědčí o jeho úzkém propojení s platformou.

Video: V reportáži redakce IStories se dozvíte, jak novináři odhalili, že provoz infrastruktury aplikace Telegram zajišťuje podnikatel napojený na ruské zpravodajské služby.

Neexistují sice žádné přímé důkazy o tom, že by Věděnějevova firma spolupracovala s ruskou vládou nebo jí poskytovala jakékoli údaje. Dvě další společnosti úzce spojené s Věděnějevem – z nichž jedna přiděluje IP adresy Telegramu a druhá tak činila do roku 2020 – však měly několik vysoce citlivých klientů. Patří k nim například Federální bezpečnostní služba Ruské federace (FSB), tajné „výzkumné výpočetní centrum“, které pomáhalo plánovat invazi do Ukrajiny a vyvíjelo nástroje k odhalování identity uživatelů internetu, a rovněž přední státní institut zaměřený na jaderný výzkum.

Zpráva vedoucího výzkumníka Johna Scott-Railtona z The Citizen Lab (organizace z Torontské univerzity zabývající se vlivem vlád v kyberprostoru a porušováním lidských práv), upozorňuje na rozdíl mezi tím, co si lidé myslí o bezpečnosti Telegramu, a tím, jaká může být realita. Pokud uživatelé nerozumí technickému fungování platformy, mohou se nevědomky vystavit riziku zejména v případech, jsou-li vnímáni jako hrozba pro autoritativní režim, jako je právě ten ruský.

Ukrajinský IT specialista, jenž hovořil s IStories pod podmínkou anonymity, uvedl, že ruská armáda po obsazení síťové infrastruktury použila v jeho zemi sledování typu „man-in-the-middle“.

„Jestliže získáte fyzický přístup k přenosovému kanálu dat a nainstalujete tam své zařízení, hackeři pak ani nemají velký zájem o korespondenci uživatelů. Získávají totiž metadata k analýze. A to znamená IP adresy, polohu uživatelů, kdo s kým vyměňuje datové pakety, o jaký druh dat se jedná… Opravdu všechny možné informace,“ prohlásil zmíněný IT specialista.

Durov je v současné době vyšetřován ve Francii, kde byl loni v srpnu zatčen na základě obvinění souvisejících s šířením nelegálního obsahu na Telegramu. Nakonec byl propuštěn, byť nadále zůstává pod soudním dohledem, ale může cestovat.

Na žádosti o komentář nereagoval. Věděnějev s IStories hovořil, avšak odmítl zveřejnit své komentáře.

Přečtěte si

Špinavé peníze z Donbasu financovaly Telegram. Miliony eur proudily i z Česka

Odchod z Ruska

Příběh Telegramu začíná u jiné sociální sítě, která je mimo Rusko méně známá: VKontakte vytvořil Durov v roce 2006 ve věku pouhých 21 let a síť si rychle získala velkou uživatelskou základnu.

Růst VKontakte však narazil na rostoucí autoritářské postoje prezidenta Vladimira Putina. Když opoziční skupiny využily v roce 2012 tuto síť k organizování masových protivládních protestů, úřady po Durovovi požadovaly, aby jejich aktivitu na VKontakte zastavil. Takovou spolupráci ale Durov odmítl.

Po dalším nátlaku ze strany úřadů, které se domáhaly zpřístupnění osobních údajů Ukrajinců protestujících proti prokremelské vládě prezidenta Viktora Janukovyče, Durov v roce 2014 opustil Rusko. Prodal svůj podíl ve VKontakte – ten převzali lidé blízcí Kremlu –, a dokonce zveřejnil manifest „Sedm důvodů, proč se nevracet do Ruska“.

Poté spolu se svým bratrem Nikolajem vytvořil Telegram – novou službu pro zasílání zpráv s důrazem na soukromí. Od začátku tvrdil, že jeho produkt je „bezpečnější“ než výtvory konkurence a „zprávy posílané přes Telegram nemohou být zneužívány třetími stranami“.

Durov zároveň popřel, že by měl Telegram v Rusku jakoukoli infrastrukturu, a dokonce tvrdil, že od svého odchodu v roce 2014 rodnou zemi nikdy nenavštívil. Novináři z IStories loni odhalili, že to není pravda. Uniklá databáze přechodů hranic totiž ukázala, že mezi lety 2015 až 2021 Durov cestoval do Ruska více než padesátkrát.

Reputace Telegramu v oblasti ochrany soukromí přispěla k jeho růstu a velké oblibě. Ruští uživatelé vnímali tuto aplikaci jako bezpečnou alternativu sítě VKontakte. Platforma se stala oporou nejen pro prokremelské propagandisty a bezpečnostní služby, ale i pro nezávislá média a osobnosti opozice. K síti se nadto připojily miliony uživatelů z jiných zemí poté, co WhatsApp dal jasně najevo, že určité údaje může sdílet se svou mateřskou společností Facebook.

Oficiální FAQ Telegramu zdůrazňuje jeho bezpečnostní funkce a transparentnost: „Kdokoli může zkontrolovat otevřený zdrojový kód Telegramu a ověřit si, že aplikace nedělá nic za jeho zády,“ píše se v něm.

Realita je však složitější. Na rozdíl od jiných aplikací, jako jsou WhatsApp nebo Signal, chaty Telegramu standardně nepoužívají šifrování typu end-to-end. Tato možnost je sice k dispozici, ale jen pro ty uživatele, kteří si ji aktivují. Jak ale již v roce 2018 poukázal Durovův bývalý kolega Anton Rosenberg, drtivá většina uživatelů tak neučiní a místo toho komunikuje prostřednictvím běžných „cloudových“ chatů, jež jsou uloženy na serverech společnosti.

„Data cloudových chatů jsou uložena v několika datových centrech po celém světě, která jsou kontrolována různými právnickými osobami v různých jurisdikcích,“ ujišťuje své uživatele Telegram v sekci FAQ společnosti. „Příslušné dešifrovací klíče jsou rozděleny na části a nikdy nejsou uloženy na stejném místě jako data, která chrání. […] Díky této struktuře můžeme zajistit, že žádná vláda ani jiná skupina nemůže narušit soukromí a svobodu projevu.“

Michał „Rysiek“ Woźniak, bezpečnostní specialista se zkušenostmi z vedení infrastruktury a informační bezpečnosti OCCRP, přesto vysvětluje, že nešifrovaná část zpráv Telegramu, nazvaná „auth_key_id“, umožňuje identifikovat konkrétní zařízení uživatele. Pokud někdo zná tuto hodnotu a má přístup k síťovému provozu, může určit, které zařízení komunikuje se servery Telegramu, a také získat jeho IP adresu v reálném čase, což dává možnost přibližně určit geografickou polohu uživatele.

Odborníci na síťovou bezpečnost mimo to varují, že také end-to-end šifrované chaty Telegramu mohou uživatele vystavit riziku sledování. A to kvůli nešifrovanému prvku, který je podle protokolu MTProto aplikace, jež řídí chod šifrování, připojen na začátek každé šifrované zprávy.

Obojí znamená, že kdokoli, kdo kontroluje síťový provoz Telegramu, může být schopen sledovat uživatele, i když samotné zprávy číst nelze.

Muž uprostřed

Reportéři IStories si navzájem posílali zprávy prostřednictvím Telegramu, aby zjistili, jak cestují. Provoz pak zaznamenávali pomocí Wiresharku neboli analyzátoru síťového provozu. Výsledky ukázaly, že IP adresy byly kontrolovány společností registrovanou v karibském státě Antigua a Barbuda s názvem Global Network Management (GNM).

Při analýze dalších IP rozsahů spravovaných touto společností pak vyšlo najevo, že GNM pronajala Telegramu více než 10 000 IP adres, což znamená, že hraje významnou roli v infrastruktuře této komunikační služby.

Daleko víc ale odhalují dokumenty z jinak nevýznamného soudního sporu na Floridě mezi GNM a jedním dodavatelem.

Podle těchto informací je zřejmé, že majitelem GNM je ruský síťový inženýr jménem Vladimir Věděnějev. Ten soudu sdělil, že jeho společnost „se zabývá instalací klientského vybavení – v tomto případě pro Telegram Messenger – a další technickou podporou tohoto vybavení“.

Z právních dokumentů společnosti ale vyplývá, že Věděnějev byl jedinou osobou oprávněnou k přístupu na servery Telegramu v datovém centru v Miami. Také vypověděl, že jeho společnost vlastní router přímo v serverovně Telegramu.

„Pokud společnost kontroluje směrovače, které distribuují provoz procházející servery Telegramu, znamená to, že ona sama nebo kdokoli, komu takový přístup udělí, může vidět identifikátory uživatelů messengeru,“ říká bezpečnostní specialista Woźniak.

Dokumenty ze soudního řízení mimo to dokládají, že vztah Věděnějeva s Durovem přesahuje pouhé poskytování síťové infrastruktury.

Například již před devíti lety Durov pověřil Věděnějeva podpisem dokumentů, a to z pozice finančního ředitele Telegramu. Jedna smlouva ze soudního spisu zmíněného sporu na Floridě pak dokazuje, že Věděnějevova společnost GNM mohla jednat jménem Telegramu s externím dodavatelem. Věděnějev je ve smlouvě podepsaný dvakrát: jednou coby ředitel GNM a posléze jako finanční ředitel Telegramu.

Ve své výpovědi Věděnějev popisuje tuto dohodu jako „neformální“ a tvrdí, že nikdy nebyl Telegramem placen jako zaměstnanec. Soudu však také sdělil, že „měl plnou moc k podepisování dokumentů jménem Pavla Durova a jménem Telegramu“.

O Vladimiru Věděnějevovi ale nikdy nic neslyšeli Elies Campo, bývalý manažer pro rozvoj partnerství v Telegramu, jenž hovořil s IStories, ani jiní lidé obeznámení s firemní strukturou této platformy. Což vzhledem k tajnůstkářské firemní kultuře Telegramu není zase tak velké překvapení: veřejně známí nejsou ani vrcholoví manažeři platformy a společnost dodržuje přísnou politiku „žádný LinkedIn“.

Ve skutečnosti je Věděnějev klíčovým hráčem na ruském telekomunikačním trhu. Založil totiž společnost GlobalNet, což je nejvýznamnější telekomunikační operátor v Petrohradu, který ovládá 18 000 kilometrů hlavní infrastruktury od Sibiře po západní Evropu ve dvou desítkách zemí.

GlobalNet kontrolovala až do roku 2020 IP adresy Telegramu, ty nyní přiděluje společnost GNM.

GlobalNet však není jen tak ledajaký poskytovatel sítí. Mezi jeho klienty patří Hlavní výzkumné výpočetní centrum prezidentského úřadu pro správu majetku Ruska (GlavNIVTS), jenž oficiálně poskytuje technickou podporu pro veřejný pořad Přímá linka s Vladimirem Putinem, ale i pro summity a další setkání na vysoké úrovni.

GlavNIVTS je pravděpodobně nejtajnější a nejméně prozkoumanou speciální službou v Rusku. Tato instituce totiž pomáhala plánovat invazi do Ukrajiny, modernizovala významnou síť botů, vyvinula centralizovaný systém videodohledu a vytvořila nástroje pro sledování a deanonymizaci uživatelů internetu.

Podle údajů z oficiálního ruského portálu pro veřejné zakázky poskytuje GlobalNet také komunikační infrastrukturu Kurčatovovu institutu, což je výzkumný ústav v oboru jaderné fyziky a chemie vedený Putinovým spojencem Michailem Kovalčukem a sankcionovaný Spojenými státy.

Krátce po začátku invaze Ruska do Ukrajiny v roce 2022 společnost GlobalNet oznámila, že je prvním ruským operátorem, který zavedl systém pro monitorování uživatelského provozu zvaný Deep Packet Inspection (DPI), a to „v souladu s pravidly [ruského regulátora internetu] Roskomnadzor“.

Společnost má i významného menšinového spolumajitele Romana Venediktova, důstojníka ruských kosmických sil.

Venediktov, absolvent elitní Možajské akademie, který vlastní čtyři procenta akcií GlobalNet, sloužil téměř deset let v testovacím centru kosmických lodí ministerstva obrany nedaleko Moskvy.

S rodinou Durovových začal spolupracovat asi před patnácti lety, kdy se stal spolumajitelem jejich petrohradské společnosti Peering, které patřila síť pro výměnu provozu DATAIX a zajišťovala provoz pro VKontakte. Na žádosti o komentář nereagoval.

V roce 2018 Věděnějevova společnost GlobalNet koupila DATAIX, čímž se on, rodina Durovových a důstojník vesmírných sil stali na několik let obchodními partnery. V loňském roce Věděnějev převedl svůj podíl ve společnosti GlobalNet na příbuzné. Společnost na žádosti o komentář nereagovala.

Věděnějev zároveň převedl na příbuzné i svůj podíl v další společnosti s názvem ElectronTelecom. Jde o telekomunikačního operátora, který je rovněž spojen s infrastrukturou Telegramu: společnost přidělila více než pět tisíc IP adres této komunikační platformě

IStories získalo účetní dokumenty ElectronTelecomu za rok 2024, z nichž vyplývá, že jedním z nejdůležitějších vládních klientů společnosti je bezpečnostní služba FSB.

Dokumenty ukazují, že ElectronTelecom instaluje a spravuje zařízení pro systém používaný úřady FSB v Petrohradu a Leningradské oblasti pro sledování osob.

Telegram ve své reakci popřel závěry vyšetřování IStories o svém napojení na ruské bezpečnostní složky. Uvedl, že spolupracuje s desítkami dodavatelů po celém světě, ale žádný z nich nemá přístup k uživatelským datům ani ke klíčové infrastruktuře platformy. Všechny servery prý vlastní a spravuje výhradně sám Telegram. Firma rovněž sdělila, že nemá žádné zaměstnance ani servery v Rusku. Zdůraznila, že nikdy nepředala soukromé zprávy třetím stranám a její šifrování nebylo dosud prolomeno.

The post Telegram, FSB a muž uprostřed appeared first on investigace.cz.

Neúprosné represe v Ázerbájdžánu zlikvidovaly v autoritářské zemi jakýkoli náznak nezávislých médií. Zatímco prezident Ilham Alijev kritické novináře označuje za nepřátele státu, ti se i nadále snaží hnát moc k odpovědnosti – z exilu, nebo dokonce z vězení. 

Jak popisuje Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP), Fatima Movlamli věděla, že si pro ni policie přijde.

Mladá ázerbájdžánská aktivistka a nyní i novinářka celé měsíce dokumentovala osudy svých kolegů, kteří byli očerňováni provládními médii, stejně jako zadržováni a obviňováni před soudy z „pašování hotovosti“.

Fatima se však na hrozbu zatčení připravila. Čtyřiadvacetiletá novinářka poskytla přístup ke svému účtu na Facebooku přátelům v zahraničí a nahrála minutové video určené ke zveřejnění, až dojde k nevyhnutelnému.

K tomu došlo 28. února 2025, tedy v den, kdy byla zatčena a přiřadila se k šestadvaceti obětem osmnáctiměsíční čistky v ázerbájdžánských nezávislých médiích.

Fatima se stala terčem útoku úřadů již dříve, když se jako náctiletá aktivistka proslavila svými „one-woman“ protesty proti Alijevovi.

„I kdybych věděla, že místo, kam půjdu, je vězení, a že všichni nezávislí novináři budou označeni za pašeráky, nic z toho, co jsem dosud dělala, bych nezměnila,“ řekla ve zmíněném videu a slíbila, že se vrátí k novinářství „hned ten den, kdy mě propustí“.

Pak s úsměvem a polibkem vyslaným přímo na kameru dodala: „Dávejte na sebe pozor – za pár let se uvidíme!“

Od té doby byli zatčeni další dva novináři, jejich celkový počet je nyní už dvacet osm.

Bezprecedentní zásah fakticky zlikvidoval tamní nezávislou žurnalistiku. Mezi zadrženými jsou i vedoucí představitelé dvou novinářských škol.

Nezávislá ázerbájdžánská média a mezinárodní skupiny na ochranu práv obvinily vládu, že novináře zadržuje kvůli jejich práci a vytváří regulační prostředí znemožňující jejich legální činnost.

Rachel Denber, zástupkyně ředitele oddělení Human Rights Watch pro Evropu a Střední Asii, označila „rychlost a komplexnost“ současného zásahu proti novinářům v Ázerbájdžánu za největší od získání nezávislosti země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Nejnovější Index svobody tisku Reportérů bez hranic, jenž byl zveřejněn v květnu 2025, zařadil Ázerbájdžán na 167. místo ze 180 zemí s odkazem na „novou vlnu tvrdých represí proti posledním zbývajícím novinářům v zemi“.

Naopak provládní média se k postoji úřadů připojila a zveřejnila obvinění, že nezávislí novináři dostávali nezákonné finanční prostředky. Mimo to je pravidelně dehonestovala zveřejňováním informací z jejich soukromí, a to včetně telefonních zpráv, osobních dokumentů a záznamů ze sledovacích kamer.

Stejnou taktiku zažila i Fatima. V dubnu 2019 unikly na internet její intimní fotografie a videa. Domnívala se, že byly vyjmuty z telefonu, když byla zadržena, zbita a donucena vydat své heslo. Jak tehdy informovala OCCRP, Fatima byla rovněž vybrána jako cíl špionážního softwaru.

Před únorovým zatčením Fatima pracovala na volné noze pro zpravodajské stanice včetně Meydan TV – dlouholetého členského centra OCCRP v Ázerbájdžánu – a pomáhala udržovat zpravodajství poté, co byli zadrženi všichni zaměstnanci centra v zemi.

Tato internetová stanice se díky svému nekompromisnímu zpravodajství o korupci a lidských právech v Ázerbájdžánu již před delší dobou stala terčem úředního pronásledování. Webové stránky Meydan TV jsou v zemi blokovány, přesto má obrovskou sledovanost na sociálních sítích, včetně téměř jednoho milionu sledujících na Instagramu a 640 000 odběratelů na YouTube (v Ázerbájdžánu žije 10 milionů obyvatel). Ačkoli médium již léta sídlí v zahraničí, podařilo se mu ještě před několika měsíci udržovat v Ázerbájdžánu tým novinářů, včetně šéfredaktorky Aynur Elgunash.

V nedávném dopise z vězení, zveřejněném televizí Meydan, Aynur popsala Ázerbájdžán jako zemi, která se „postupně mění v bažinu, jež se oddává polykání lidí“.

Vedení exilové redakce sdělilo OCCRP, že poprvé ve své dvanáctileté historii nyní nemá v zemi žádné zaměstnance.

Meydan TV je známá vysokou angažovaností místního publika – mnoho jejích reportáží vzniklo na základě čtenářských tipů. Momentálně sice nadále publikuje z exilu, ale nemůže již plně spolupracovat se svými ázerbájdžánskými příznivci a upozorňovat na společenská témata, která je zajímají. Bez reportérů v terénu je navíc téměř nemožné ověřovat fakta, což ještě zhoršuje blokování informací ze strany státních orgánů, jak dodalo vedení televize.

Zatčeným novinářům hrozí až dvanáct let vězení.

Co se týče existence a fungování nezávislých médií, Ázerbájdžán dlouhodobě patří k nejproblematičtějším zemím světa. Tamní vláda již dříve uvěznila novináře na základě obvinění označených obhájci práv svobody projevu za falešná a politicky motivovaná.

Od konce roku 2023 se však umlčování médií stupňuje.

Čistky odstartovaly v době před prezidentskými volbami v únoru 2024, které vyhrál Alijev s více než 92 % hlasů. Poté útoky vůči novinářům nabraly na obrátkách.

Televize Meydan TV, Toplum TV, Abzas Media a Kanal 13 nyní fungují výhradně z exilu a v Ázerbájdžánu nepracují žádní jejich zaměstnanci. Nejvlivnější nezávislá zpravodajská agentura v zemi, Turan News Agency, se v únoru rozhodla zcela ukončit svou činnost.

Citovaná média zveřejňovala reportáže odhalující korupci a porušování práv spojené s Alijevovým režimem.

Další nezávislá média menšího dosahu buď přestala fungovat, nebo výrazně omezila svou produkci, jakmile byli jejich zaměstnanci zadrženi.

Ti, co pro ně stále pracují ze zahraničí, se rozhodli zůstat v anonymitě, protože se obávají odvetných vládních opatření vůči rodinným příslušníkům, kteří žijí v zemi.

Z osmadvaceti novinářů a dalších pracovníků médií – například administrativních zaměstnanců – zatčených v posledních osmnácti měsících byli dva odsouzeni a uvězněni, patnáct je v současné době souzeno a zbytek na soud čeká.

Často jsou obviněni z toho, že do země přivezli cizí měnu, aniž by ji deklarovali, a to buď ve formě hotovosti, nebo v grantech ze zahraničí, za což jim hrozí až osm let vězení. Někteří ze zadržených ale čelí dalším obviněním včetně daňových úniků a praní špinavých peněz – v této kategorii dosahují tresty až dvanácti let. Všichni zatčení novináři podobná provinění popřeli.

Podmínky v ázerbájdžánských věznicích jsou notoricky známé. V červenci 2024 zveřejnila agentura Abzas Media dopis svého ředitele Ulviho Hasanliho, jenž napsal, že ve věznici, kde je držen během soudního procesu v hlavním městě Baku, dochází k „systematickému mučení“. „Mučení probíhá každý týden, někdy každý den. Někdy je bit jeden člověk a někdy deset až patnáct lidí najednou,“ informoval Hasanli.

Tentýž měsíc Výbor Rady Evropy pro zabránění mučení kritizoval ázerbájdžánské úřady za „přetrvávající nečinnost“ vzhledem k ukončení těchto praktik ve vězeňském systému.

Ázerbájdžánská prezidentská administrativa na žádost o komentář nereagovala.

Alijev, Trump a „nový světový řád“

V roce 2014 Ázerbájdžán zpřísnil právní omezení pro zahraniční dárce místních nevládních organizací, což vedlo k zavedení nových byrokratických a schvalovacích procesů ohledně grantů ze zahraničí. Důsledek pocítila právě k vládě kritická média, z nichž jsou mnohá zřízena jako nevládní organizace, subvencované i granty ze zahraničí.

Rachel Denber z organizace Human Rights Watch uvedla, že tato legislativa takovým médiím „prakticky znemožnila“ legálně působit. Legislativa podle ní „ponechává úřadům mnoho možností, jak svévolně odepřít schválení grantů“.

V Alijevových očích představují nevládní organizace součást sítě „pašeráků peněz“ podporovaných ze zahraničí, jejichž cílem je podkopávat stát. Na nedávném mezinárodním fóru v Baku proto Alijev chválil úspěchy ázerbájdžánského postupu proti těmto škůdcům.

„Takzvané granty poskytované takzvaným místním nevládním organizacím – ve skutečnosti pobočkám opozice – nyní musí být registrovány, a je tak velmi obtížné pašovat sem peníze,“ řekl Alijev, i když si posteskl nad tím, jak je cílení na takové „pašeráky“ vnímáno zvenčí.

„Když naše orgány činné v trestním řízení postaví tyto pašeráky peněz před soud, začnou nás obviňovat z nedemokratických věcí,“ prohlásil.

Fatima Movlamli ve videu zveřejněném na Facebooku v době svého zatčení poukázala na ironický fakt, že za pašeráky označuje Alijev novináře, kteří přitom jeho režim soustavně odhalují při tajném odčerpávání státních peněz do kapes svého nejbližšího okolí. Podle ní je prezident „patronem pašeráků“.

Na dubnovém fóru v Baku s názvem „Tváří v tvář novému světovému řádu“, kde se sešli zástupci z více než 44 zemí, Alijev pochválil amerického prezidenta Donalda Trumpa za zmrazení finanční pomoci médiím, jež kriticky informují o represivních režimech, jako je právě ten Alijevův.

„To, co prezident Trump začal dělat, je velmi slibné, myslím, že by neměl přestat,“ řekl Alijev.

„Měl by jít ještě hlouběji. Human Rights Watch, Freedom House, Amnesty International, Transparency International – celou tuto infrastrukturu politických nepřátel je třeba zcela znefunkčnit,“ dodal ázerbájdžánský prezident.

Během prvních 100 dní ve funkci Trump zrušil hlavní americkou vládní agenturu pro zahraniční pomoc USAID, kterou podle jeho názoru vedou „radikální šílenci“. Současně zmrazil i miliardy dolarů na projekty globální pomoci, včetně odhadovaných 268 milionů dolarů na podporu nezávislých médií po celém světě. (Organizace OCCRP podala na Trumpovu administrativu žalobu, v níž zmrazení financování napadá.)

Trump si zrušením financování vynutil také ukončení činnosti mezinárodních zpravodajských služeb včetně Hlasu Ameriky. VoA a další média financovaná USA, na něž se Trump zaměřil, jako například Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, často představovaly jedinou alternativu ke státním mediálním sítím v nedemokratických státech.

Dozor a očerňování cílí na stěžejní novináře 

Jak už bylo řečeno, souběžně s ázerbájdžánskými zásahy proti nezávislým novinářům vedou provládní média kampaň, jež posiluje jejich obvinění z nezákonného financování, přičemž ve svém zpravodajství někdy zveřejňují i informace, které údajně představují soukromou komunikaci týkající se obviněných.

Novináři, proti nimž byly tyto zprávy namířeny, uvedli, že ačkoli některé soukromé zprávy a záběry použité v reportážích mohly být vymyšlené, jiné se zdají být pravé, což vyvolává otázky, jakým způsobem byly získány.

Zprávy významné provládní televize Baku TV podle jejího vyjádření obsahovaly například screenshoty textových a hlasových zpráv mezi novináři Meydan TV z aplikací Signal a Slack.

Další provládní médium, Qafqazinfo.az, představilo montáž dokumentů, které podle média zahrnovaly návrhy grantových projektů a smlouvu s externím spolupracovníkem, a měly se týkat především Toplum TV a jednoho z jejích novinářů.

Oficiální Agentura Azeri-Press (APA) pak zveřejnila snímky obrazovek, jež údajně ukazovaly soukromé hovory a zprávy mezi novinářem v Ázerbájdžánu a novináři Meydan TV působícími v zahraničí, jakož i osobní údaje, které měly patřit nezávislému pracovníkovi Meydan TV Nurlanu Gahramanlimu. Po tomto zveřejnění byl Gahramanli zatčen.

Vedení Meydan TV sdělilo OCCRP, že pravé materiály použité při protivládním zadržení novinářů této stanice mohly být podle všeho získány „pod nátlakem“.

„Naši novináři byli vystaveni policejní brutalitě a výhrůžkám při pokusech získat přístup k jejich elektronickým zařízením,“ tvrdí Meydan TV.

Zástupce společnosti Abzas Media informoval OCCRP, že místní orgány činné v trestním řízení poskytovaly provládním médiím materiály s cílem „očernit novináře“ a „zdiskreditovat je v očích veřejnosti“.

Obhájci svobody sdělovacích prostředků rovněž vyjádřili obavy, jak mohly úřady a provládní média soukromé informace získat.

OCCRP v roce 2021 informovala o napadení desítek ázerbájdžánských novinářů špionážním softwarem Pegasus. Nevládní organizace Media Defence se sídlem v Londýně, která poskytuje právní pomoc několika zadrženým ázerbájdžánským novinářům, mezitím podala jménem řady obětí žádosti k Evropskému soudu pro lidská práva, v nichž tvrdí, že stát porušil jejich soukromí.

„Ať už to [úřady] získaly hackováním jejich telefonů, jejich sledováním či sledováním jinými způsoby, myslím si, že to všechno má velmi vážný dopad na způsob, jakým novináři vykonávají svou činnost,“ prohlásil Pádraig Hughes, právní ředitel organizace Media Defence.

Baku TV, APA a Qafqaz na žádosti o komentář nereagovaly.

Kdo ovládá média v Ázerbájdžánu? 

RSF ve své poslední zprávě uvedla, že „prakticky celý mediální sektor v Ázerbájdžánu je pod oficiální kontrolou“.

„Ze země nevysílá žádná nezávislá televize ani rádio a všechny tištěné noviny s kritickým postojem byly uzavřeny,“ uvádí se ve zprávě.

Vláda vlastní tři televizní stanice, včetně AzTV, a zpravodajskou agenturu Azertag.

Existují však také desítky soukromých provládních médií, přičemž podrobnosti o tom, kdo je ovládá, nejsou vinou nedostatečné transparentnosti veřejně zaznamenány. Ázerbájdžánská vláda v roce 2012 zakázala veřejný přístup k informacím o vlastnictví společností.

Například Baku TV je součástí holdingu Global Media Group (GMG), kterému patří i několik dalších provládních médií v Ázerbájdžánu – včetně zpravodajské agentury Report News Agency a zpravodajského webu Oxu.az – a také Haber Global TV v sousedním Turecku.

Z veřejných záznamů však nelze zjistit, kdo GMG vlastní.

Podle dostupných dokumentů registrovaných ázerbájdžánskými daňovými úřady je právním zástupcem a předsedou správní rady GMG bývalý úředník ministerstva dopravy Elnur Abdullayev.

Na své facebookové stránce má dvě fotografie s prezidentem Alijevem. Ten mu v roce 2020 udělil čestný diplom za „zásluhy o rozvoj masmédií v Ázerbájdžánské republice“.

V květnu 2024 se společnost GMG stala signatářem iniciativy OSN Global Compact, v níž se podniky dobrovolně zavazují k dodržování zásad udržitelného rozvoje, včetně lidských práv. Závazek podepsal Abdullayev.

E-mail zaslaný Abdullayevovi prostřednictvím společnosti GMG zůstal bez odpovědi.

Agentura Azeri-Press (APA) je pro změnu součástí holdingu APA Group, který ovládá řadu zpravodajských webových stránek v Ázerbájdžánu a jehož konečný vlastník je rovněž neznámý.

V rozhovoru o svobodě tisku z roku 2016 řekl generální ředitel APA Group Vusala Mahirgizi ázerbájdžánskému zpravodajskému serveru BBC News, že APA může psát o jakýchkoli tématech a její novináři nemají problém získat úřední dokumenty.

Pro média, jež jsou nyní nucena odejít do exilu, je situace zcela odlišná. Meydan TV i Abzas Media uvedly, že v tomto směru se musí spoléhat na odvahu nevládních novinářů, kteří jim poskytují informace pro jejich zpravodajství.

Zadržení, ale ne umlčení

Zatímco místní redakce jsou nyní prázdné, exilové publikace se starají o to, aby jejich zadržení zaměstnanci byli stále slyšet, a zveřejňují jejich výpovědi, soudní svědectví a dopisy z vězení.

„Věděli jsme, že kvůli naší práci na sebe strhneme hněv Ilhama Alijeva,“ řekl zatčený ředitel a zakladatel Abzas Media Ulvi Hasanli při soudním jednání v lednu. „To nás však neodradilo.“

Pracovníci Meydan TV v květnovém prohlášení rovněž uvedli, že jsou odhodláni nenechat se umlčet.

„Ti, kteří se domnívají, že nás umlčeli tím, že nás uvrhli za mříže, si neuvědomují osvobozující sílu vězení. Už se nemáme čeho bát – byli jsme zatčeni a odtud budou naše hlasy více slyšet, budou slyšet dál,“ uvedli zaměstnanci z Meydan TV.

Mimo odhodlání se v dopisech novinářů z vězení objevují i jiné zprávy. Například bývalá novinářka VoA Ulviyya Ali popsala své poslední minuty na svobodě následovně: „Když jsem v den svého zatčení zaparkovala u sebe před domem, červené světlo z černého auta krásně zbarvovalo deštěm skrápěnou zemi. Dokonce jsem si to vyfotila, a když jsem vzhlédla, přistoupil ke mně muž, že mě zatýká, a požádal mě o telefon. Netušila jsem, že to je poslední fotografie, kterou jsem pořídila na svobodě,“ stojí v dopise, který v květnu zveřejnila Meydan TV.

Její instinkt zaznamenávat dění kolem sebe nebyl potlačen ani ve vězení. „Nejvíc mi chybí novinařina a samozřejmě hudba. Někdy si broukám sama pro sebe. Když se v cele stane něco zajímavého, je škoda, že to nemůžu zvěčnit fotkou. Ale všechno, co se stane, si zapisuji.“

Aynur Elgunash, šéfredaktorka Meydan TV, si pro změnu posteskla nad příšernými telenovelami, které jí ve vězení slouží jako jediná zábava. „Podle mého názoru je hlavním trestem ve vězení povinnost sledovat místní televizní kanály,“ napsala v dopise rovněž publikovaném Meydan TV.

Své psaní však zakončila výzvou úřadům: „Vůbec nelituji, že jsem šla do vězení. Jinak bych si nebyla vědoma hořké skutečnosti, kterou jsem zažila. Jsem člověk, jenž věří v bumerangový efekt života. Proto pevně doufám, že ti, kteří z této země udělali to, čím je, jednou také projdou touto cestou a utopí se v bažině, kterou sami vytvořili.“

The post Umíráček žurnalistiky v Ázerbájdžánu appeared first on investigace.cz.

Juicy Fields byl jeden z největších investičních podvodů posledních let, v němž tisíce lidí přišly o stovky milionů eur. Muži, kteří jej založili, si okrádání investorů vyzkoušeli už předtím s firmou Recyclix. Poté, co se oba podvody provalily, se ukázalo, že jejich organizátoři měli vazby na ruskou rozvědku – jeden rozesílal výbušniny, druhý má v Petrohradu továrnu na drony pro ruskou armádu. 

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

V červenci 2024 zaznamenaly bezpečnostní kamery v pobočce mezinárodní přepravy společnosti DHL ve Vilniusu muže v džínových šortkách a šedém tričku. Odesílal dva balíčky. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby balíky neobsahovaly výbušniny, které explodovaly na letišti v Lipsku a v logistickém centru DHL v Birminghamu. Než muže litevská policie zadržela, poslal takto ještě další dvě podobné zásilky. Podle vyšetřovatelů se jednalo o pokus, jak dostat výbušniny do letadel mířících do USA, přičemž za celou záležitostí měla stát ruská rozvědka GRU.

Podle záběrů z bezpečnostních kamer policie identifikovala pachatele jako Aleksandra Šuranovase. Veřejnosti není zcela neznámý – o deset let dříve založil v Polsku spolu s dalšími třemi muži firmu Recyclix.

Společnost Recyclix se tvářila jako startup, jenž sliboval proměnu odpadu v peníze. Firma tvrdila, že recykluje plasty a každý měsíc vyplácí uživatelům vysoké zisky. Tisíce lidí po celé Evropě investovaly dohromady téměř 40 milionů eur (v přepočtu téměř miliardu korun). Jenže Šuranovas žádnou továrnu na odpad neřídil – provozoval takzvané Ponziho schéma, tedy investiční podvod, v němž jsou investorům vypláceny peníze z dalších investic, nikoli z fungujícího byznysu.

Šuranovas ovšem za podvodem nestál sám. Aby projektu dodali kredibilitu, on i jeho společníci – Aleksandr Sivaks, Sergej Berezin a Vitalij Markevič – objížděli konference o odpadech a navazovali kontakty s podnikateli ve Varšavě. Dokonce se jim podařila i schůzka s polským prezidentem Andrzejem Dudou během jeho návštěvy města Łobez v roce 2016, kde Recyclix sliboval investici 20 milionů eur a vytvoření více než 250 pracovních míst. To se však nikdy nestalo.

Ekologický, moderní a udržitelný – tak působil projekt Recyclix, založený v roce 2014. Jeho zakladatelé tvrdili, že firma nakupuje použité plastové obaly, zpracovává je na cenné plastové granule a se ziskem prodává. Investoři měli vydělávat právě na rozdílu mezi výkupem obalů a prodejem granulí. Z celé Evropy do Recyclixu investovaly tisíce lidí. Realita však byla jiná: plast žádný, recyklace žádná. A když příliv peněz od investorů ustal, firma zmizela.

Podvod číslo dvě – Juicy Fields

O několik let později Sergej Berezin a Vitalij Markevič založili na stejném principu firmu Juicy Fields, a to s jediným rozdílem – tentokrát se nejednalo o investice do byznysu s recyklovatelnými obaly, ale o výrobky z konopí. A stejně jako Recyclix v únoru 2017 i Juicy Fields v červenci 2022 náhle přestala svým investorům vyplácet peníze.

Juicy Fields nabízela lidem „adopci“ virtuální rostliny konopí s tím, že za pár měsíců mohou očekávat výnos v řádu stovek procent. Firma tvrdila, že spolupracuje s legálními pěstiteli po celém světě, a její propagace zahrnovala influencery, profesionálně působící weby a účast na prestižních akcích. Podle zjištění investigace.cz navíc v celém schématu figurovala i česká firma Juicy Grow, která přilákala stovky tuzemských investorů.

U Juicy Fields je škoda daleko vyšší – investoři přišli o 645 milionů eur (zhruba 16,3 miliard korun). Redakci se podařilo dohledat, že podvedeny byly i desítky českých investorů.

Součástí propagace Juicy Fields byl i německo-venezuelský aristokrat „hrabě Friedrich“. Jak se však ukázalo, ve skutečnosti se jedná o syna farmáře z Bavorska, který si za jiný investiční podvod v minulosti odseděl devět let. Podle zjištění VSquare nakupoval v letech 2019 až 2023 luxusní nemovitosti v Dolním Slezsku. Německá policie se přitom domnívá, že „hraběte“ najali zakladatelé Juicy Fields, aby pro ně pral peníze. V rámci německého vyšetřování polská prokuratura několik nemovitostí zmrazila – což znamená, že dokud vyšetřování neskončí, nelze je prodat.

V současné době vedou vyšetřování aféry Juicy Fields němečtí a španělští státní zástupci. Falešný hrabě Friedrich byl mezitím propuštěn z vazby.

Podle VSquare Friedrich nadále vlastní v Polsku tři firmy, jež investují do nemovitostí a mají ambiciózní plány – koupit portugalskou banku, vybudovat luxusní hotel v Lubomierzi a zrekonstruovat panství v Maciejowci.

V dubnu 2024 provedlo více než 400 policistů razii na 38 místech po celé Evropě a v Dominikánské republice – jednalo se o zátah na tvůrce Juicy Fields. Operace s krycím názvem Stoner byla s podporou Europolu organizována Německem, Španělskem a Francií a zapojili se do ní policisté z jedenácti různých zemí. Mezi zadrženými byl i jeden ze zakladatelů obou schémat, Rus Sergej Berezin, kterého policisté dopadli v Dominikánské republice a nyní sedí ve španělském vězení.

Jak už bylo zmíněno, spoluzakladatel Recyclixu Šuranovas rozesílal v zájmu ruské rozvědky GRU balíčky s výbušninami napříč Evropou. Nebyl však jediný, kdo měl vazby na ruský stát. Vitalij Markevič, IT specialista pracující pro Recyclix i Juicy Fields a jeden z hlavních organizátorů těchto schémat, brzy po pádu Juicy Fields uprchl do Ruska. Krátce po ruské invazi do Ukrajiny novináři zjistili, že Markevič otevřel továrnu na drony poblíž Petrohradu, odkud zásobuje ruskou armádu.

Rok po zatčení nebyla většina architektů pyramidového schématu stále obviněna a vyšetřování nadále pokračuje. Z více než 16 miliard korun, jež skupina podvodně získala od investorů, se zřejmě podaří získat zpět jen nepatrnou část. V Polsku prokuratura odhadla hodnotu zajištěného majetku hraběte Fridricha na v přepočtu 32 milionů korun – což představuje pouhé dvě promile celkové škody. Většina peněz zmizela beze stop.

Autorka textu: Kateryna Trompak

Přečtěte si

Juicy Fields: Podvod za miliardy korun s falešným hrabětem i českou firmou

Přečtěte si

Juicy Fields: Investoři do léčebného konopí přišli o miliardy korun

The post Investiční podvody Recyclix a Juicy Fields mají vazby na ruskou rozvědku appeared first on investigace.cz.