Není možné přesně stanovit, kolik je v Paradise Papers Čechů, protože značná část českých podnikatelů, kteří offshoreové služby využívají, uvádí svoji adresu trvalého pobytu v zahraničí.
Kamil Kouba, expert na praní peněz a offshoreovou problematiku, k tomu dodává: „Offshorové podnikání v podstatě znamená v jedné zemi žít a ve druhé podnikat. Ačkoli se jedná o legální a mezinárodním společenstvím podporovaný způsob podnikání, jeho snadná dosažitelnost a zneužitelnost láká organizovaný zločin. Žádný ze zločinců se samozřejmě dobrovolně nepřizná ke krácení daní či praní špinavých peněz a jejich argumentace při obhajobě se stále opakuje. Nejčastěji argumentují tzv. daňovou optimalizaci, která je legální, nicméně finančně často prokazatelně nevýhodná. Další je odchod do stabilního právního prostředí, což nemusí odpovídat realitě. Jediný opravdový důvod, který je zároveň pro vyšetřující orgány velmi často „neprůstřelný“ je ochrana soukromí. Anonymita je totiž zaklínadlo offshorového podnikání a bez občasných „úniků informací“ bychom se o některých dokumentech jen stěží dozvídali.“
Procházet se dokumenty z posledního masivního úniku informací z firmy Appleby je z velké části jako procházet se zažloutlými stránkami novin z přelomu tisíciletí. Ze zpravodajského záhrobí se vynořují kauzy jako Viktor Kožený a Česká námořní plavba, Kajmanské fondy, České pivo a IPB nebo Appian.
Viktor Kožený
A tak můžeme zpětně a s povzdechem pročítat dokumenty, které zaznamenávají rozprodej lodí České námořní plavby přes maltské firmy pojmenované po planetách sluneční soustavy s předponou COS (Czech Ocean Shipping). Československá námořní plavba byla zprivatizována během první vlny kupónové privatizace v roce 1992. O tři roky později získala většinu společnost Stratton Investments, spojovaná s Harvardským investičním fondem z portfolia takzvaného „piráta z Karibiku“ Viktora Koženého a jeho obchodního partnera Borise Vostrého.
Harvardské fondy jsou dodnes nejen symbolem „jistoty desetinásobku“, ale i tunelování investičních fondů. Jak Viktor Kožený, tak Boris Vostrý uprchli do zahraničí – Kožený na Bahamy, Vostrý do Belize. 
V roce 2008 bylo v Praze zahájeno trestní řízení proti Koženému a Vostrému jako uprchlým – Bahamy i Belize je do České republiky odmítly vydat. Odsouzeni byli v roce 2010 pražským městským soudem k desetiletým trestům. Oba muži čelí obviněním z finančních podvodů i v USA. Viktor Kožený se také neúspěšně pokusil privatizovat ázerbájdžánskou státní ropnou společnost SOCAR.
V dokumentech se jeho jméno vyskytuje v souvislosti s firmou Renaissance Capital Group Limited. Tato společnost je zapsána na dvou adresách – jedné na Bahamách a druhé ve Švýcarsku, kde se o ni stará Paul Gully-Hart, právník se specializací nejen na Česko a kriminalitu bílých límečků. Mezi jeho velké případy patří obhajoba Hannibala Kaddáfího (syn libyjského diktátora Muammara Kaddáfího) nebo Pavlo Lazarenka, bývalého ukrajinského premiéra z poloviny 90. let. Ten byl v roce 2006 v USA odsouzen za praní špinavých peněz a vydírání.
V profilu Viktora Koženého, který sestavila agentura Bloomberg, tvrdí americký vyšetřovatel z GAP Steven Tullberg, že Kožený velmi pravděpodobně má miliony dolarů poschovávané v rodinných trustech po celém světě. „[Kožený] tvrdí, že je chudý, což nás všechny vždycky rozesměje,“ říká k tomu Tullberg. Spolu s ostatními kolegy z GAP se dva roky snažili zmapovat stovky offshoreových účtů na Kypru, v Lichtenštejnsku, Grenadě a v dalších daňových rájích. Kožený popírá, že by někde schovával peníze, nicméně v roce 2013 si znovu otevřel offshoreovou firmu Harvard Capital Management (Worldwide) Limited, která byla od devadesátých let neaktivní.
IPB a Kajmanské fondy
Vzestup a pád Investiční a Poštovní banky (IPB) je jednou z nejznámějších českých finančních kauz. Banku potopily ohromné ztráty, které se dlouhodobě vršily i kvůli toxickým úvěrům lidem blízkým managementu nebo kvůli takzvané privatizaci „incestem“, tedy vlastnické ovládnutí banky jejím managementem přes neprůhledné struktury. Polibkem smrti byl vstup strategického investora, který měl banku zachránit. Tím byla japonská banka Nomura, která ale IPB nikdy moc zachraňovat nechtěla. Z transakce si téměř zadarmo odnesla akcie takzvaného Českého piva – tedy dvou klíčových českých pivovarů Plzeňský Prazdroj a Radegast.
Většině lidí, kteří v roce 2000 sledovali, jak do ústředí krachující IPB vtrhlo komando v maskách a převzalo její správu, se v souvislosti s Kajmanskými ostrovy vybaví Kajmanské fondy. Ty byly součástí netransparentních vlastnických řetězců, které měly komplikovat kontrolu banky.
V roce 1999, tedy rok před uvalením nucené správy, kdy už každému v managementu banky muselo být jasné, že IPB má zásadní problém, vyvedla banka velmi složitě velký objem svého majetku do fondů na Kajmanských ostrovech. Hlavními fondy byly Tritton Development Fund Ltd. a Accord Development Fund Limited.
Správcem fondů byla privátní holandská banka Mees Pierson, později přejmenovaná na Fortis Bank (Cayman) Limited. Ta se od roku 2005 několika let soudila s fondem Tritton přímo na Kajmanských ostrovech. Součástí uniklých dokumentů je detailní spis o několika tisících stran nazvaný „Tritton vs Fortis Bank“, který popisuje jak chronologii pádu IPB, tak například expertně odhaduje tržní hodnotu akcií IPB v roce 1999. Nejzajímavější je ale interní emailová komunikace právní kanceláře Appleby, kde v momentě, kdy dojde k mimosoudnímu vyrovnání, jsou adresáti emailů překvapeni, že to šlo tak hladce.
Komárkovi
Další set dokumentů uniklých z právní kanceláře dokumentuje zakládání složitých vlastnických struktur Jitkou Komárkovou Cechlovou a jejím manželem Alešem Cechelem. Jitka Cechlová Komárková je podle žebříčku časopisu Forbes se jměním převyšujícím 8 miliard korun nejbohatší ženou v České republice. Většinu svého majetku získala při porcování rodinného majetku v roce 2010. V té době se dělil rodinný holding rodiny Komárkových KKCG, který na začátku 90. let společnými silami vybudovali otec a syn Karlové Komárkovi. Holding se dělí na dvě hlavní části – ropno-plynárenskou a strojírenskou. Ropnou a plynárenskou větev získal Karel Komárek mladší, tu strojírenskou poté Karel Komárek starší, dcera Jitka Cechlová Komárková a jeho bratr František Komárek.
Po rozdělení impéria KKCG se Jitka Cechlová Komárková dostala k většinovému podílu strojírenské části KKCG, pod kterou spadala i firma na výrobu kolových souprav pro vlaky Bonatrans. Podle Karla Komárka staršího ho připravila Jitka s manželem Alešem Cechelem právě o podíl ve firmě Bonatrans, a to přes komplexní systém offshoreových společností. Komárkovi se rozhodli v roce 2015 řešit celou věc soudně. Tento soudní spor stále probíhá.
V uniklých dokumentech jsou popsány vlastnické struktury jak firmy Bonatrans tak kajmanské firmy Malverine Limited, která lichtejnštejnské nadaci Santon půjčila v roce 2013 11 milonů euro. Santon Foundation také patří Jitce Komárkové Cechlové.
Ředitel kajmanské firmy Malverine Limited Richard McMillan v dopise právní firmě Appleby vysvětluje, proč potřebují offshoreovou firmu: „po několika vážných sporech s Jitčiným bratrem se Jitka a její otec rozhodli bratra opustit a vznikla současná (finanční) skupina. Rodinné vztahy ale stále ještě nejsou dobré a pokračují neopodstatněné útoky a pokusy podkopat rozdělení původní (finanční) skupiny…“
Jitka Cechlová Komárková and Karel Komárek starší se ke sporu ani offshorové vlastnické struktuře nechtěli vyjádřit.
Braxatorovi
Prominentní právník, soukromý bankéř a obchodník se zlatem Kamil alias Camillus Braxatror a Irena Braxatorová jsou v Paradise Papers vedeni jako správci firmy White Vessel Corp., na kterou je na Kajmanských ostrovech registrovaná superluxusní jachta s ruským jménem Elizaveta. Ruský novinář Alexej Navalný o Ireně Braxator napsal, že není jen manažerkou firem pro prominenty typu Vladimira Jakunina (bývalý šéf ruských železnic a osobní přítel Miloše Zemana, pozn. red.), ale je i autorkou knihy o základních principech fungování panamských nadací. Camillus Braxator je v Česku známý z kauzy Mostecké uhelné společnosti. Braxatorovi žijí v Panamě a ve Švýcarsku.
Josef Brož
Přibližně stovka „českých“ dokumentů z Paradise Papers se týká prominentního advokáta Josefa Brože. Ten je spojován s bývalým ředitelem ČEZu Martinem Romanem. Brož zakládal komplexní offshoreové finanční struktury s mnoha portfolii. Základním hybatelem byla kajmanská firma Chorus Explorers Fund SPC s portfólii A – K, která byla vlastníkem dalších společností sídlících v Holandsku. Tato firma figuruje v kauze, kdy ČEZ nevýhodně prodal dceřinou servisní společnost I & C Energo. Podle ekonomického zpravodajského serveru Motejlek mohl za celou nevýhodnou transakcí stát právě Martin Roman. Jedním z dokumentů je i schéma firem, ve kterých je Josef Brož ředitelem a spadají pod Chorus Investors Fund a jeho dceřiných společností.
Appian a MUS
Poslední velkou kauzou, která zanechala svůj otisk v Paradise Papers, se pojí s firmou Appian. Jako vlastník Appian Group Limited je uvedený Marek Čmejla. Dokumenty, které unikly z právní kanceláře Appleby a popisují finanční struktury založené na ostrově Man, přesně korespondují s tvrzeními obžaloby v kauze Mostecké uhelné.
„Všechny výše uvedené společnosti využívané k tomu, aby umožnily zpronevěru a legalizaci výnosů z trestné činnosti, týkající se kmenových hodnot MUS, byly řízeny přímo či nepřímo všemi obviněnými nebo jejich částí, kteří vlastnili podíly ve společnosti Monument Resources, jež držela strukturu společností vlastněných společností Camra Consultants, řízené fiduciární kanceláří Charterhouse na Ostrově Man podle instrukcí uvedených obviněných. Oněmi pěti osobami oprávněnými k ekonomickým úkonům prostřednictvím pěti společnosti, vlastnících 20 % kapitálu-akcií společnosti Monument byli Luboš Měkota (Russel Square), Marek Čmejla (Albert Consultants), Petr Kraus (Gordon Developments), Antonín Koláček (Richmond Communications) a Oldřich Klimecký (Vauxhall Consultants). Tato struktura byla poté zachována i společností Virium LTD, Ostrov Man, která vlastnila společnost Appian, v níž všichni obvinění nebo jejich část měli své podíly a byli oprávněni k ekonomickým úkonům,“ popisuje složité schéma vybudované na jedné adrese obžaloba.
Autoři textu: Pavla Holcová, Lukáš Nechvátal, Jan Indra